Patriarchové a proroci

18. kapitola — Noční zápas

Ačkoli Jákob odešel ze syrské nížiny podle božského pokynu, nevracel se zcela bez obav cestou, jíž se před dvaceti lety ubíral jako uprchlík. Stále myslel na svůj hřích, který tehdy spáchal, když se dopustil podvodu na svém otci. Uvědomoval si, že jeho dlouholeté vyhnanství bylo přímým následkem tohoto hříchu, a dnem i nocí o tom přemýšlel; výčitky svědomí ho zarmucovaly po celou cestu. Když se před ním v dáli vynořily pahorky jeho domoviny, byl patriarcha hluboce dojat. Celá minulost mu živě vyvstala před očima. A vzpomínaje na svůj hřích, pomyslil také na přízeň, kterou mu Bůh prokázal, i na zaslíbení božské pomoci a božského vedení. PP 137.1

Jak se blížil konci své cesty, vyvolávalo v něm pomyšlení na Ezaua mnohé znepokojující předtuchy. Po útěku Jákobově považoval se Ezau za jediného dědice majetku jejich otce. Zpráva o Jákobově návratu v něm může vzbudit pocit, že Jákob se vrací, aby uplatňoval svůj nárok na dědictví. Takový pocit by mohl vést Ezaua k tomu, že by mohl svému bratru způsobit vážnou újmu, ba mohl by být stržen i k tomu, že by se na něm mohl dopustit násilí, nikoli jen z touhy po pomstě, ale aby si zajistil majetek v jeho celistvosti, neboť jej již dávno pokládal za své výhradní vlastnictví. PP 137.2

A Hospodin opět dal Jákobovi znamení božské ochrany. Když Jákob putoval na jih od hory Galád, cítil, že ho vpředu a vzadu obklopují dva zástupy nebeských andělů, kteří ho provázejí jakoby na jeho ochranu. Vzpomněl si na vidění, které měl dávno předtím v Bethel, a jeho stísněnému srdci se ulevilo, když viděl, že božští poslové, kteří mu při jeho útěku z Kanaánu dodávali naději a odvahu, budou ho střežit při návratu. I pravil: “Vojsko Boží jest toto; a nazval jméno místa toho Mahanaim” — “dvě vojska, nebo dva tábory.” 1. Mojžíšova 32,2. PP 137.3

Přesto však Jákob cítil, že k zajištění své vlastní bezpečnosti musí něco učinit. Proto vyslal k svému bratru posly s pozdravem míru. Dal jim přesný pokyn, co mají Ezauovi vyřídit. Ještě před narozením obou bratří bylo prorokováno, že starší bude sloužit mladšímu; a aby vzpomínka na to nevyvolala v Ezauovi pocit hořkosti, řekl Jákob služebníkům, že je posílá k “pánu mému Ezau”, a Ezauovi měli vyřídit, až před něho předstoupí, že vzkaz mu posílá “služebník tvůj Jákob”; a aby rozptýlil Ezauovy obavy, že se vrací jako chudý pocestný, který si činil nárok na otcovské dědictví, měli sluhové přesně vyřídit Jákobova slova: “Mám vozy a osly, ovce a služebníky i děvky, a poslal jsem, aby se ohlásil pánu svému, a našel milost před očima tvýma.” 1. Mojžíšova 32,4.5. PP 137.4

Služebníci se však vrátili se zprávou, že Ezau se blíží se čtyřmi sty mužů; na přátelské poselství Jákobovo neposlal Ezau odpověď. Vypadalo to, jako by Ezau přicházel, aby se pomstil. Tábora se zmocnilo zděšení. “Jákob pak bál se velmi, a rmoutil se.” Vrátit se nemohl a postupovat dále se bál. Jeho neozbrojený a bezbranný doprovod byl zcela nepřipraven na utkání s nepřítelem. Proto rozdělil Jákob celý svůj doprovod na dva houfy, aby jeden mohl uprchnout, bude-li druhý napaden. Poslal Ezauovi ze svých velkých stád velkomyslné dary s přátelským poselstvím. Dělal vše, co mohl, aby odčinil zlo, které způsobil svému bratru, a aby odvrátil hrozící nebezpečí, a pak v pokoře a s pokáním prosil Boha o ochranu: Ty “jsi mi řekl: Navrať se do země své, a k příbuznosti své, a dobře učiním tobě. Menší jsem všech milosrdenství a vší pravdy, kterouž jsi učinil s služebníkem svým; nebo s holí svou přešel jsem Jordán tento, nyní pak dva houfy mám. PP 138.1

Vytrhni mne, prosím, z ruky bratra mého, z ruky Ezau; neboť se ho bojím, aby přijda, nepohubil mne i matky s dětmi.” 1. Mojžíšova 32,7.9-11. PP 138.2

Přišli pak k řece Jabok, a když nastala noc, přikázal Jákob své rodině, aby se přebrodila přes řeku, sám pak jediný zůstal. Rozhodl se, že stráví noc na modlitbách, a chtěl být sám s Bohem. Bůh mohl obměkčit srdce Ezauovo. V něho skládal patriarcha svou jedinou naději. PP 138.3

Byla to pustá, hornatá krajina, kde se vyskytovala jen divá zvěř a kde řádili lupiči a vrahové. Jákob zůstal zcela sám a beze zbraně. V hluboké tísni vrhl se k zemi. Byla půlnoc. Vše, co měl na světě nejraději, bylo teď vzdálené, všemu hrozilo nebezpečí a smrt. Nejtrpčí ze všeho bylo pomyšlení, že toto nebezpečí, které teď hrozí nevinným, přivolal svým vlastním hříchem. S pláčem a v slzách modlil se k Bohu. Náhle pocítil, že ho uchopila silná ruka. Napadlo ho, že jakýsi nepřítel ukládá asi o jeho život a snažil se vyprostit se ze sevření útočníkova. V naprosté tmě se rozvinul boj, kdo s koho. Nepadlo přitom jediné slovo; Jákob vynaložil všechnu svou sílu a ani na okamžik neochaboval ve svém úsilí. Bojuje takto o svůj život, uvědomoval si stále svou vinu a tento pocit svíral mu srdce. Vyvstaly před ním jeho hříchy a hrozily odloučit ho od Boha. Ve své hrozné tísni vzpomněl si Jákob na zaslíbení Boží a celým svým srdcem úpěnlivě prosil Boha o slitování. Zápas pokračoval takřka až do rozbřesku, kdy cizinec položil prst na stehno Jákobovo a v okamžiku ho ochromil. Teď teprve poznal patriarcha, kdo je jeho protivník. Poznal, že zápasil s nebeským poslem, a proto nemohl přes své téměř nadlidské úsilí nad ním zvítězit. Byl to Kristus, “anděl úmluvy”, jenž sám se zjevil Jákobovi. Patriarcha byl ochromen a trpěl krutými bolestmi, avšak neuvolnil své sevření. Zcela zlomen a pln kajícnosti přimkl se k andělovi “plakal a pokorně ho prosil” (Ozeáš 12,4) o požehnání. Musel mít jistotu, že jeho hřích mu byl odpuštěn. Ani tělesná bolest nemohla odvrátit jeho mysl od dosažení tohoto cíle. Jeho odhodlání sílilo, sílila i jeho víra a vytrvalost. Anděl se pokoušel vyprostit se; naléhal: “Puť mne, neboť zasvítává.” Jákob však odpověděl: “Nepustím tě, leč mi požehnáš:” Kdyby to byla bývala od Jákoba opovážlivost a pánovitost, byl by býval v okamžení zahuben. Jákob však u vědomí své vlastní nicotnosti skládal svou víru v to, že Bůh věrně dodrží úmluvu 1. Mojžíšova 32,26. PP 138.4

Jákob “potýkal se s andělem, a přemohl”. (Ozeáš 12,4) Pokorou, pokáním a svou odevzdaností zvítězil tento hříšný, bloudící smrtelník nad majestátem nebes. Zachytil se třesoucí se rukou zaslíbení božího a srdce nekonečné lásky nemohlo se odvrátit od prosby hříšníkovy. PP 139.1

Teď jasně viděl svůj omyl, který ho dovedl k hříchu, když podvodně získal své prvorozenství. Neuvěřil Božímu zaslíbení, nýbrž sám se snažil dosáhnout toho, co by Bůh uskutečnil v době, kterou sám určí, a způsobem, jakým uzná za vhodné. Na důkaz toho, že mu bylo dopuštěno, bylo jeho jméno, jež připomínalo jeho hřích, změněno na jméno, jež připomínalo jeho vítězství “Nebude více nazýváno jméno tvé toliko Jákob (patu držící),” pravil anděl, “ale také Izrael; nebo jsi statečně zacházel s Bohem i lidmi, a přemohls.” 1. Mojžíšova 32,28. PP 139.2

Jákobovi dostalo se požehnání, po němž jeho duše toužila. Jeho hřích, jehož se dopustil tím, že podvodem zbavil Ezaua prvorozenství, byl mu odpuštěn. V jeho životě nastal rozhodný obrat. Pochybnosti, zmatek a výčitky svědomí, které mu do této chvíle ztrpčovaly život, zmizely; všechno se změnilo. Sladké bylo usmíření s Bohem. Jákob se už neobával setkání se svým bratrem. Bůh, který mu odpustil hřích, pohne také srdcem Ezauovým, aby přijal jeho pokoru a lítost. PP 139.3

Když Jákob zápasil s andělem, navštívil Ezaua jiný nebeský posel. Ve snu uzřel Ezau celých 20 let, které Jákob strávil ve vyhnanství z domu svého otce, viděl jeho zármutek, až najde svou matku mrtvu, a viděl ho obklopena anděly Božími. Ezau vyprávěl pak o snu svým vojákům a přikázal jim, aby Jákobovi neubližovali, neboť Bůh jeho otce je s ním. PP 139.4

Obě strany se konečně k sobě přiblížily: náčelník pouště v čele svých válečníků a Jákob se svými ženami a dětmi, provázen pastýři a děvečkami, ženoucími velká stáda dobytka. Opíraje se o hůl, vyšel patriarcha vstříc vojenskému šiku. Byl bledý a ochromený přestálým zápasem a kráčel pomalu a s námahou, odpočívaje po každém kroku. Jeho tvář však vyzařovala radost a mír. PP 140.1

Když spatřil zmrzačeného a trpícího Jákoba, “běžel Ezau proti němu, a objal ho; a padl na šíji jeho, líbal ho. I plakali.” 1. Mojžíšova 33,4. PP 140.2

Pohnula se i srdce Ezauových otrlých vojáků, kteří výjev sledovali. Přestože jim Ezau vyprávěl o svém snu, nedovedli pochopit změnu, která se stala s jejich velitelem. Viděli, jak je patriarcha slabý, a sotva si mohli pomyslet, že tato jeho slabost se stala jeho silou. PP 140.3

V oné noci plné úzkosti u Jaboku, kdy očekával již svou brzkou záhubu, poznal Jákob, jak marná je lidská pomoc, jak nepodložená je víra v lidskou sílu. Poznal, že pomoc může přijít jedině od Boha, proti němuž se tak těžce prohřešil. Bezmocný a nehodný prosil Boha o zaslíbení milosti pro kajícího hříšníka. Takové zaslíbení mu dá jistotu, že Bůh mu odpustí a ujme se ho. Spíše pominou nebesa a země, než by se nesplnilo Boží slovo; a toto vědomí ho posilovalo v jeho strašném zápase. PP 140.4

Jákobův zážitek z oné noci zápasu a úzkosti představuje zkoušky, jimiž musí projít lid Boží před druhým příchodem Kristovým. Prorok Jeremiáš, který ve svatém vidění spatřil tuto dobu, pravil: “Hlas předěšení a hrůzy slyšíme, a …žádného pokoje…a obrácené všechněch obličeje v zsinalost. Ach, nebo veliký jest den tento, tak že nebylo žádného jemu podobného. Ale jakť koli čas jest ssoužení Jákobova, předceť z něho vysvobozen bude.” Jeremjáš 30,5-7. PP 140.5

Až Kristus skončí své dílo prostředníka ve prospěch lidí, pak začne tento čas úzkosti. Pak se bude rozhodovat o každé duši a nebude již krve smíření, která by smyla hřích. Až Kristus opustí své místo přímluvce za člověka u Boha, bude slavnostně oznámeno: “Kdo škodí, škoď ještě; a kdo smrdí, smrď ještě; a kdo jest spravedlivý, ospravedlni se ještě; a svatý posvěť se ještě.” Zjevení 22,11. Pak ustoupí ze země Duch Boží, který zadržuje zlo. Tak jako Jákoba ohrožoval smrtí jeho rozezlený bratr, tak bude lid Boží ohrožován bezbožníky, kteří budou usilovat o jeho záhubu. A tak jako patriarcha zápasil celou noc, aby se vyvobodil z rukou Ezauových, tak budou spravedliví volat k Bohu dnem i nocí, aby je osvobodil od nepřátel, kteří je obklopují. PP 140.6

Satan obvinil Jákoba před anděly božími a domáhal se práva zahubit ho za spáchaný hřích. Přiměl Ezaua, aby vytáhl proti Jákobovi; a v oné dlouhé noci, kdy patriarcha zápasil o svůj život, usiloval o to, aby Jákob pocitem své viny zmalomyslněl a přestal se opírat o Boha. Když se Jákob ve své úzkosti pevně přimkl k andělovi a se slzami v očích ho úpěnlivě prosil, tu nebeský posel, aby vyzkoušel jeho víru, připomněl mu rovněž jeho hřích a snažil se od něho oprostit. Jákob se však nedal odvrátit. Poznal, že Bůh je milosrdný, a odevzdal se jeho milosrdenství. Projevil lítost nad svým hříchem a úpěnlivě prosil o vysvobození. Když přehlédl a zvážil celý svůj život, byl dohnán takřka k zoufalství. Držel se však pevně anděla a v smrtelné úzkosti volal svou prosbu, až byl vyslyšen. PP 141.1

Podobné zažije i lid Boží ve svém posledním zápase s mocnostmi zla. Bůh podrobí zkoušce jejich víru, jejich vytrvalost, jejich důvěru v moc Boží, že je osvobodí. Satan bude usilovat o to, aby je poděsil pomyšlením, že jejich případ je beznadějný, že jejich hříchy jsou příliš velké, aby mohly být odpuštěny. Budou si hluboce uvědomovat své nedostatky, a když zváží své prožité životy, jejich naděje se scvrknou. Vzpomenou však na velikost Božího milosrdenství a u vědomí své upřímné kajícnosti budou se dovolávat zaslíbení, jež dal Bůh prostřednictvím Krista bezmocným kajícím hříšníkům. Neochabnou ve své víře, nebudou-li jejich modlitby okamžitě vyslyšeny. Přimknou se k moci boží, tak jako Jákob se přimkl k andělu, a jejich duše řeknou. “Nepustím tě, leč mi požehnáš.” PP 141.2

Kdyby byl Jákob již předtím nelitoval svého hříchu, jehož se dopustil, když získal prvorozenství podvodem, nebyl by Bůh vyslyšel jeho modlitbu a nebyl by mohl milostivě zachovat jeho život. Tak i v době úzkosti: zjistí-li lid Boží nepřiznané hříchy ve chvíli, kdy je mučen strachem a trýzní bude přemožen; zoufalství zbaví jej víry a nebude mít dostatek odvahy prosit Boha o vysvobození. Bude-li si však hluboce vědom své nicotnosti a nehodnosti, nebude mít skrytých hříchů. Jeho hříchy smyje smiřující krev Kristova a nebude si jich připomínat. PP 141.3

Satan svádí mnohé k víře, že Bůh nepřihlíží k jejich nepodstatným zpronevěrám, jichž se denně dopouštějí, pokládaje je za malicherné. V případě Jákobově však Hospodin ukázal, že naprosto nesouhlasí se zlem, ani je nesnáší. Všichni, kdož se snaží omluvit nebo zatajit své hříchy a nechávají je v knihách nebeských jako nevyznané a neodpuštěné, podlehnou satanovi. Čím vyšší je jejich postavení a čím čestnější je místo, jež zaujímají, tím hanebnější je toto jejich počínání v očích Božích a tím jistější je vítězství velkého protivníka. PP 141.4

Jákobův příběh nám dává jistotu, že Bůh nezavrhne ty, kdož byli k hříchu svedeni, ale vrátili se k Bohu s opravdovou lítostí. Naprostou odevzdaností a neochabující vírou dosáhl Jákob toho, čeho nemohl dosíci v boji svou vlastní silou. Bůh tak dal svému služebníku naučení, že jen božská moc a božská milost mohou mu dát požehnání, po němž dychtil. Tak tomu bude i s těmi, kdož budou žít v posledních dnech. Až budou ze všech stran ohroženi nebezpečím a zoufalství se zmocní jejich duše, mohou spoléhat toliko na Boží smíření. Sami nic nezmůžeme. Ve své žalostné bezmocnosti musíme doufat v zásluhy ukřižovaného Spasitele. Nikdo z těch, kdož tak učiní, nezahyne. Dlouhý, černý seznam našich přestupků je před očima Nekonečného. Seznam je úplný, žádný z našich zlých skutků není zapomenut. Bůh však, který naslouchal modlitbám svého starého služebníka, vyslyší modlitbu víry a odpustí nám naše přestupky. Bůh dal zaslíbení a své slovo splní. PP 142.1

Jákob zvítězil, protože byl vytrvalý a odhodlaný. Jeho případ je svědectvím, jakou sílu má naléhavá modlitba. Právě teď nastal čas, kdy si musíme osvojit učení o vítězné modlitbě a o nezlomné víře. Největší vítězství, jichž dobyla církev Kristova nebo jednotliví křesťané, byla dobyta nikoli rozumem nebo vzděláním, penězi nebo lidskou přízní, nýbrž před Bohem, když se vroucí víra v smrtelné úzkosti přimkne k mocné paži Boží. PP 142.2

Ti, kdož nejsou ochotni zříci se všech hříchů a opravdově hledat požehnání boží, nedostanou je. Jen ti, kteří se jako Jákob přimknou k Božímu zaslíbení a jako on budou vytrvalí a horliví, dosáhnou cíle, stejně jako ho dosáhl Jákob. “Což by pak Bůh nepomstil vyvolených svých, volajících k němu dnem i nocí, ačkoli i prodlévá jim? Pravímť vám, žeť jich brzo pomstí.” Lukáš 18,7.8. PP 142.3