Patriarchové a proroci

17. kapitola — Jákobův útěk a vyhnanství

Cítě se ohrožen na životě Ezauovým hněvem, uprchl Jákob z otcovského domu. Měl však požehnání svého otce; Izák obnovil zaslíbení úmluvy a přikázal Jákobovi jako jejímu dědici, aby si vyhledal ženu v rodině své matky v Mezopotámii. Přesto však vydal se Jákob na cestu se zkormouceným srdcem úplně sám. Jen s holí v ruce prošel stovky kilometrů krajinou, obydlenou divokými potulnými kmeny. Sužován výčitkami svědomí a strachem o svůj život, vyhýbal se lidem, aby mu jeho rozhněvaný bratr nepřišel na stopu. Obával se, že navždy ztratil požehnání, jímž ho Bůh hodlal obdařit. A satan se připravoval uvést ho v pokušení. PP 129.1

Večer druhého dne byl již daleko od otcových stanů. Cítil se psancem a uvědomoval si, že všechny své nesnáze si přivodil sám svým špatným jednáním. Tíha zoufalství a beznaděje zaplavila jeho duši a stěží se odhodlával k modlitbě. Byl však tak osamělý, že cítil potřebu ochrany boží, jak ji dosud ještě nikdy nepociťoval. S pláčem a v hluboké pokoře vyznal se ze svého hříchu a prosil o nějaký důkaz, že ho Bůh neopustil. Jeho sklíčené srdce však stále nenacházelo úlevu. Pozbyl veškeré důvěry v sebe a obával se, že Bůh jeho otců ho zavrhl. PP 129.2

Bůh však Jákoba neopustil. Jeho milosrdenství zahrnovalo i tohoto zbloudilého služebníka, který ztrácel víru. Slitovný Hospodin zjevil se Jákobovi ve chvíli, kdy toho nejvíce potřeboval. Jákob se dopustil hříchu a jeho srdce se naplnilo vděčností, když mu Bůh zjevil cestu, po níž opět dosáhne přízně Boží. PP 129.3

Utrmácen dlouhou cestou, ulehl poutník na zem a pod hlavu si dal kámen místo podušky. Ve spánku zřel žebřík, nádherný a zářící, od země dosahujíc až k nebesům. Po žebříku vystupovali a sestupovali andělé. Nad ním stál vznešený Hospodin a z nebe zazněl jeho hlas: “Já jsem Hospodin, Bůh Abraháma otce tvého, a Bůh Izákův.” Hospodin přislíbil Jákobovi a jeho potomkům zemi, na níž ležel jako vyhnanec a uprchlík, a dal mu ujištění: “Požehnány budou v tobě všecky čeledi země, a v semeni tvém.” Toto zaslíbení se dostalo Abrahámovi a Izákovi a nyní opětovně bylo obnoveno Jákobovi. A pak Jákob uslyšel slova, která mu v jeho nynější osamělosti a v jeho strádání měla poskytnout útěchu a dodat odvahy: “Aj., já jsem s tebou, a ostříhali tě budu, kamkoli půjdeš, a přivedu tě zase do země této; nebo neopustím tebe, až i učiním, což jsem mluvil tobě.” 1. Mojžíšova 28,13-15. PP 129.4

Hospodin věděl o zhoubných vlivech, které budou na Jákoba působit, a o nebezpečích, jimž bude vystaven. Ve svém milosrdenství odhalil budoucnost kajícímu uprchlíku, aby pochopil, jaké má s ním úmysly, aby byl připraven čelit pokušením, kterým bude jistě vystaven, až bude sám mezi modloslužebníky a pleticháři. Musí mít stále před sebou vysoký cíl, k němuž musí dospět. A vědomí, že úmysl Boží se uskuteční skrze něho, bude ho stále nabádat k věrnosti. PP 130.1

V tomto vidění byl Jákobovi odhalen plán vykoupení, nikoli ovšem v jeho úplnosti, nýbrž jen v těch částech, které byly pro něho v oné době potřebné. Tajemný žebřík, jenž se mu zjevil ve snu, byl týž žebřík, o němž se zmínil Kristus ve své rozmluvě s Natanaelem, když pravil: “Od tohoto času uzříte nebe otevřené, a anděly Boží vstupující a sestupující na Syna člověka.” Jan 1,51. Až do vzpoury člověka proti správě Boží bylo mezi Bohem a člověkem volné obcování. Hřích Adama a Evy však oddělil zemi od nebe, takže člověk už nemohl obcovat se svým Stvořitelem. Svět nebyl však ponechán v pusté beznaději. Žebřík představuje Ježíše, ustanoveného prostředníka k obcování. Kdyby byl Kristus svými zásluhami nepřeklenul propast způsobenou hříchem, nebyli by se služební andělé mohli stýkat s padlým lidstvem. Kristus spojuje člověka, slabého a bezmocného, se zdrojem věčné síly. PP 130.2

To vše se zjevilo Jákobovi v jeho snu. Část zjevení pochopil okamžitě, avšak velké a tajemné pravdy zjevení studoval po celý svůj život a jejich smyslu rozuměl stále lépe a lépe. PP 130.3

Jákob se probudil ze spánku v hlubokém nočním tichu. Zářivé postavy jeho vidění zmizely. Jeho zrak zachytil jen tmavé obrysy osamělých pahorků a nad nimi nádherné nebe plné hvězd. Měl však slavnostní pocit, že Bůh je s ním. Kdosi neviditelný zaplňoval teď jeho samotu. “V pravdě Hospodin jest na místě tomto,” pravil, “a já jsem nevěděl…Není jiného, jediné dům Boží, a tu jest brána nebeská.” 1. Mojžíšova 28,16.17. PP 130.4

“Vstav pak Jákob ráno, vzal kámen, kterýž byl položil pod hlavu svou, a postavil jej na znamení pamětné a polil jej svrchu olejem.” Tehdy bylo zvyklostí označovat místa důležitých událostí, a proto Jákob vystavěl pomník na památku milosrdenství Božího, aby se mohl zastavit na tomto posvátném místě a uctívat Boha, kdykoli půjde touto cestou. A nazval toto místo Bethel, nebo-li “dům Boží”. S hlubokou vděčností opětoval zaslíbení, že Přítomnost Boží bude s ním, a pak učinil slavnostní přísahu: “Vstav pak Jákob ráno, vzal kámen, kterýž byl podložil pod hlavu svou, a postavil jej na znamení pamětné, a polil jej svrchu olejem. Protož nazval jméno místa toho Bethel, ješto prvé to město sloulo Lůza. Zavázal se také Jákob slibem, řka: Jestliže Bůh bude se mnou, a ostříhati mne bude na cestě této, kterouž já jdu; a dá-li mi chléb ku pokrmu a roucho k oděvu, a navrátím-li se v pokoji do domu otce svého, a bude mi Hospodin za Boha: Kámen tento, kterýž jsem postavil na památku, bude domem Božím; a ze všech věcí, kteréž mi dáš, desátky spravedlivě tobě dám.” 1. Mojžíšova 28,18-22. PP 130.5

Jákob se tu nesnažil klást Bohu podmínky. Hospodin zaslíbil mu blahobyt a Jákobův slib byl vyjádřením jeho vděčnosti za dané ujištění boží lásky a milosti. Jákob cítil, že Bůh naň klade požadavky, které musí uznat, a že zvláštní znamení božské přízně, jichž se mu dostalo, žádají odpovědi. Každé požehnání, které je nám poskytnuto, vyžaduje, abychom Původci všech udělených milostí odpověděli. Křesťan by se měl často zahledět do své minulosti a s vděčností vzpomenout vzácných darů, jež mu Bůh udělil, když ho podpořil ve zkoušce a otevřel před ním nové obzory ve chvíli, kdy vše se zdálo ztracené, když ho osvětlil v okamžiku, kdy už umdléval. Měl by tyto dary uznat za důkazy bdělé péče nebeských andělů. Tato nesčetná požehnání by ho měla přivést k pokorné otázce: “Čím se odplatím Hospodinu za všecka dobrodiní jeho mně učiněná? ” Žalm 116,12. PP 131.1

Všechen svůj čas, své nadání, svůj majetek měli bychom zasvětit Bohu, který nám dal v důvěře všechna tato požehnání. Kdykoli se nám dostane zvláštního daru, kdykoli je nám poskytnuta nová nebo neočekávaná milost, měli bychom uznat laskavost Boží, a to tak, že svou vděčnost vyjádříme nejen slovy, ale také — jako Jákob — dary a oběťmi. Tak jako neustále přijímáme Boží požehnání, tak také bychom měli ustavičně dávat. PP 131.2

“Ze všech věcí, kteréž mi dáš,” pravil Jákob, “Desátky spravedlivé tobě dám.” Můžeme se my, kteří máme výhodu znát evangelium v jeho plné šíři, spokojit s tím, že budeme dávat Bohu méně, než dávali ti, kdož žili v dřívějších dobách za podmínek méně příznivých? Nejsou naše povinnosti větší, jsou-li větší i požehnání, jichž se nám dostává? Jak málo je však ceníme! Jak marná je naše snaha měřit s pomocí matematických pravidel čas, peníze a slávu, když proti ní stojí láska tak nezměrná a dary tak nepochopitelné ceny! Desátky Kristu! Ó, jak skrovná almužna, jak nepatrná odměna za to, co stojí tak mnoho! S kříže Golgaty vyzývá nás Kristus k bezmezné oddanosti. Vše, co máme, vše, čím jsme, má být zasvěceno Bohu. PP 131.3

S novou neochvějnou vírou v božská zaslíbení a s jistotou, že nebeští andělé jsou s ním a ochraňují ho, pokračoval Jákob ve své cestě do “země východní”. 1. Mojžíšova 29,1. Jeho příchod byl však zcela jiný než příchod Abrahámova posla před necelými sto lety. Služebník Abrahámův přijel s početným doprovodem na velbloudech s bohatými zlatými a stříbrnými dary. Syn Izákův přicházel jako osamělý, bosý poutník, který nemá kromě své hole vůbec nic. Stejně jako služebník Abrahámův pozdržel se Jákob u studny a na tom místě se setkal s Ráchel, mladší dcerou Lábanovou. Tentokrát to byl Jákob, kdo poskytl úsluhu; odsunul kámen se studny a napojil stádo. Pak oznámil Ráchel, že jsou příbuzní, a ona ho pozvala do domu Lábanova. Přišel sice bez průvodu a s holýma rukama, ale za několik týdnů poznali jeho píli a obratnost a vybídli ho, aby zůstal. Dohodli se, že za ruku Ráchelinu bude sloužit Lábanovi sedm roků. PP 131.4

V těchto dobách bylo zvykem, že před potvrzením svatební smlouvy zaplatil ženich otci své manželky určitou částku peněz nebo její hodnotu v jiných věcech. Pokládalo se to za známku manželského svazku. Otcové dívek měli za to, že není příliš jisté svěřit štěstí svých dcer mužům, kteří nejsou náležitě vybaveni k tomu, by mohli vydržovat rodinu. Měli obavy, že život s takovým mužem by byl nicotný, kdyby se ukázalo, že není dostatečně pilný a obratný, aby vedl obchod nebo pěstoval dobytek či obdělával zemi. Pro ty, kdož neměli nic, čím by zaplatili za ženu, vymysleli zkoušku. Mohli pracovat pro otce, jehož dceru milovali; délka služby se řídila hodnotou požadovaného přínosu. Byl-li nápadník ve službě věrný a ukázalo-li se, že je po všech stránkách schopný, dostal dceru za manželku; otec jí pak dal při její svatbě věnem přínos, který získal službou nápadníka. V případě svých dcer Ráchel a Lie si však Lában ze sobectví přínos ponechal. Jeho dcery o tom řekly před svým odchodem z Mezopotámie: “Prodal nás, ano i peníze naše dočista utratil.”. 1. Mojžíšova 31,15. PP 132.1

Tento starodávný zvyk, i když se ho někdy zneužívalo jako v případě Lábanově, se velmi dobře osvědčoval. Jestliže byl nápadník nucen sloužit, aby si získal nevěstu, zabránilo se tím ukvapenému sňatku a poskytlo to možnost vyzkoušet hloubku jeho náklonnosti i jeho schopnost obživit rodinu. V naší době pochází mnoho zla z toho, že se postupuje právě naopak. Často se stává, že snoubenci mají před svatbou mál příležitosti poznat se navzájem, poznat své zvyky a záliby, a jsou si ve všedním životě vpravdě cizí, když spojují u oltáře své zájmy. Mnozí pak shledávají, že se k tomu druhému vlastně ani nehodí, bývá však už pozdě a ze sňatku zbývá jen doživotní soužení. Manželka a děti často strádají leností anebo malou výkonností, anebo různými zlozvyky manžela a otce. Kdyby se byla povaha nápadníka podrobila zkoušce před uzavřením manželství, bylo by se dalo zabránit velkému neštěstí. PP 132.2

Sedm roků sloužil Jákob věrně za Ráchel a těch sedm let, co sloužil, “bylo před očima jeho jako něco málo dnů, proto že laskav byl na ni.” 1. Mojžíšova 29,20. Ale sobecký a hrabivý Lában, který chtěl dále využívat tak cenného pomocníka, dopustil se na Jákobovi ukrutného podvodu, zaměniv Liu za Ráchel. Lia sama měla účast na podvodu a Jákob cítil, že ji proto nemůže milovat. Na jeho rozhořčenou výtku mu Lában nabídl Ráchel za dalších sedm let služby. Naléhal na Jákoba, aby se nevzdával Lie, protože rodina by z toho měla ostudu. Jákob se tím dostal do nanejvýše trapného a obtížného postavení; nakonec se rozhodl, že si Liu ponechá a s Ráchel se ožení. Miloval vždy Ráchel více než Liu a to vzbudilo v Lie nenávist a žárlivost. Soupeření obou sester — žen ztrpčovalo Jákobovi život. PP 132.3

Dvacet let pobyl Jákob v Mezopotámii ve službách Lábanových, který bez zřetele na příbuzenské svazky bažil jen po tom, aby vytěžil z Jákoba co nejvíce pro sebe. Čtrnáct let dřiny požadoval za své dvě dcery a v dalších letech desetkrát změnil Jákobovi mzdu. Jákob však přesto sloužil pilně a věrně. Jeho slova, která pronesl při poslední rozmluvě s Lábanem, svědčí o vytrvalé péči, kterou věnoval prospěchu svého lakotného pána: “Byl jsem již dvaceti let s tebou; ovce tvé ani kozy tvé nikdy nezmetaly; a skopců stáda tvého nejedl jsem. Co od zvěři roztrháno, toho jsem neodvodil tobě; sám jsem tu škodu nahražoval, a ty jsi z ruky mé vyhledával toho, jako i toho, co bylo ukradeno ve dne aneb v noci. Bývalo tak, že ve dne trápilo mne horko, a v noci mráz, tak že odcházel i sen můj od očí mých.” 1. Mojžíšova 31,38-40. PP 133.1

Bylo nutné, aby pastýř hlídal svá stáda ve dne i v noci, protože je ohrožovali lupiči a dravá zvěř. Lupičů a dravých zvířat bylo tehdy hojně a jejich drzost neznala mezí; často napáchali velké spousty ve stádech, které pastýř bedlivě nehlídal. Jákob měl mnoho pomocníků při hlídání velkých stád Lábanových, sám pak byl odpovědný za všechny ztráty. V určitých ročních obdobích však bylo třeba, aby byl sám osobně stále u svých stád; musel dohlédnout na to, aby za suchého počasí nehynula žízní a v chladných měsících nezmrzla za tuhých nočních mrazů. Jákob byl vrchním pastýřem, pomocníci v jeho službách prostými pastýři. Ztratila-li se ovce, nesl ztrátu vrchní pastýř. Nebylo-li stádo v náležitém stavu, volal služebníky, kteří stádo opatrovali, k přísné odpovědnosti. PP 133.2

Života pastýře, vyplněného pilnou prací, péčí a soucitem s bezmocnými zvířaty, svěřenými jeho ochraně, používali pisatelé Písma svatého ke znázornění některých nejvzácnějších pravd evangelia. Kristus ve vztahu k e svým stoupencům bývá přirovnáván k pastýři. Viděl, že po pádu člověka jsou jeho ovce odsouzeny k zatracení pro své hříchy. Aby spasil zbloudilé, opustil vznešenost a nádheru domu Otce svého. Praví: “Zahynulé hledati budu a zaplašenou zase přivedu, a polámanou uvíži, a nemocné posílím.” “Vysvobodím stádo své, aby nebylo více v loupež.” “Zvěř zemská nebude jich žráti.” Ezechiel 34,16.22.28. Jeho hlas zaznívá k těm, které svolává do své náruče, jež jim “bude stánkem k zastěňování ve dne před horkem, a za útočiště a skrýši před přívalem a deštěm”. Izajáš 4,6. Jeho péče o stádo je neúnavná. Posiluje slabé, pomáhá trpícím, bere jehňata do své náruče a tiskne je k srdci. Jeho ovce ho milují. “Cizího pak nikoli následovati nebudou, ale utekou od něho; nebo neznají hlasu cizích.” Jan 10,5. PP 133.3

Kristus praví: “Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce. Ale nájemník a ten, kterýž není pastýř, jehož nejsou ovce vlastní, vida vlka, an jde, i opouští ovce i utíká, a vlk lapá a rozhání ovce. Nájemník pak utíká; nebo nájemník jest, a nemá péče o ovce. Já jsem ten dobrý pastýř, a známť své, a znajíť mne mé.” Jan 10,11-14. PP 134.1

Kristus, vrchní pastýř, svěřuje péči o své stádo svým služebníkům jako prostým pastýřům a přikazuje jim, aby o ně projevovali takový zájem, jaký projevuje sám, a aby ctili nejvyšší odpovědnost za stádo, které svěřil jejich péči. Slavnostně jim přikázal, aby byli věrni, živili stádo, posilovali slabé, podpírali zemdlené a chránili je před dravými vlky. PP 134.2

Aby zachránil své ovce, položil Kristus svůj vlastní život a poskytl tak svým pastýřům příklad projevené lásky. Ale “nájemník…jehož nejsou ovce vlastní,” nemá opravdový zájem o stádo. Pracuje jen pro zisk a stará se jen o sebe. Sleduje jen svůj vlastní prospěch a nejde mu o zájmy svěřené mu zástavy. Ve chvíli nebezpečí nebo ohrožení uprchne a stádo opustí. PP 134.3

Apoštol Petr napomíná prosté pastýře: “Paste stádo Boží, kteréž při vás jest, opatrujíce je, ne bezděky, ale dobrovolně, ne pro mrzký zisk, ale ochotně; ani jako panujíce nad dědictvím Páně, ale jako příkladem jsouce stádu.” 1. Petrův 5,2.3. Pavel praví: “Buďtež tedy sebe pilni i všeho stáda, v němžto Duch svatý ustanovil vás biskupy, abyste pásli církev Boží, kteréž sobě dobyl svou vlastní krví. Nebo já to jistotně vím, že po mém odjití vejdou mezi vás vlci hltaví, kteříž nebudou odpouštěti stádu.” Skutky 20,28.29. PP 134.4

Ty, kdož péči a starost, jež je údělem věrného pastýře, považují za nevítané břímě, kárá apoštol: “Ne bezděky, ale dobrovolně, ne pro mrzký zisk, ale ochotně.” 1. Petrův 5,2. Všechny takové nevěrné služebníky vrchní pastýř ochotně uvolní. Církev Kristova je vykoupena krví Kristovou a každý pastýř by si měl uvědomit, že ovce pod jeho ochranou stály nekonečnou oběť. Měl by v každé z nich vidět neocenitelnou hodnotu a neměl by ochabovat ve svém úsilí chovat je v takových podmínkách, aby byly zdravé a aby se jim dobře dařilo. Pastýř, který je prodchnut duchem Kristovým, napodobí Kristův příklad sebezapření a bude bez umdlení pracovat pro blaho svěřené mu zástavy. A stádu se bude pod jeho péčí dobře dařit. PP 134.5

Všichni pak budou povoláni,aby složili účty ze své služby. Pán se otáže každého pastýře: “Kdež jest to stádo, kteréžť dáno bylo, stádce ozdoby tvé?” Jeremjáš 13,20. Kdo bude shledán věrným, dostane bohatou odměnu. “Když se ukáže kníže pastýřů,” praví apoštol, “vezmete tu neuvadlou korunu slávy.” 1. Petrův 5,4. PP 135.1

Když se Jákob, unavený službou u Lábana, rozhodl k návratu do Kanaánu, řekl svému tchánovi: “Stalo se pak, když porodila Ráchel Jozefa, řekl Jákob Lábanovi: Propusť mne, ať odejdu na místo své a do země své. Dej mi ženy mé a dítky mé, za kteréž jsem sloužil tobě, ať odejdu; nebo ty znáš službu mou, kterouž jsem sloužil tobě. I řekl mu Lában: Jestliže nyní nalezl jsem milost před očima tvýma, zůstaň se mnou, nebo v skutku jsem poznal, že požehnal mi Hospodin pro tebe.” 1. Mojžíšova 30,25-27. Uvědomoval si, že jeho majetek se zmnožil péčí jeho zetě. PP 135.2

Tu pravil Jákob: “To málo, kteréž jsi měl přede mnou, vzrostlo velmi.” Postupem doby začal Lában závidět Jákobovi, který “vzrostl velmi, a měl dobytka mnoho, děvek i služebníků, velbloudů i oslů”. Stejně jako Lában žárlili i jeho synové a jejich zlomyslné řeči donesly se k sluchu Jákobovu: “Pobral Jákob všecko, co měl otec náš, a z těch věcí, kteréž byly otce našeho, způsobil sobě tu všecku slávu.” “A viděl Jákob tvář Lábanovu, a aj, nebyla k němu tak jako prvé.” 1. Mojžíšova 30,30.43; 31,1.2. PP 135.3

Jákob by byl již dávno odešel od svého vychytralého příbuzného, kdyby se nebyl obával setkání s Ezauem. Nyní cítil, že se musí obávat i synů Lábanových, kteří považovali jeho majetek za svůj vlastní, že by se ho mohli zmocnit násilím. Octl se tak v těžké situaci a nevěděl, kudy z ní. Tanulo mu však stále na mysli milostivé zaslíbení, jehož se mu dostalo v Bethel, obrátil se se svou věcí na Boha a žádal od něho pokyn. Ve snu slyšel odpověď na svou modlitbu: “Navrať se do země otců svých, a k příbuzností své, a budu s tebou.” 1. Mojžíšova 31,3. PP 135.4

Lában byl právě nepřítomen a to poskytlo Jákobovi příležitost k odchodu. Rychle pobral všechen svůj dobytek, sehnal jej v stádo a se svými ženami, dětmi a služebníky překročil řeku Eufrat a táhl k hoře Galádské na hranicích Kanaánu. Po třech dnech dozvěděl se Lában o jejich útěku a hned je začal pronásledovat. Dostihl uprchlíky sedmého dne jejich cesty. Byl rozezlen a rozhodnut přimět je k návratu. Nepochyboval o tom, že se mu to podaří, protože jeho doprovod byl početnější a silnější. Uprchlíkům hrozilo vskutku velké nebezpečí. PP 135.5

Svůj úmysl však neprovedl, protože sám Bůh zakročil na ochranu svého služebníka. “měl bych dosti s to moci,” řekl Lában, “abych vám zle učinil, ale Bůh otce vašeho mluvil mi noci pominulé, řka: Hle, abys nemluvil s Jákobem nic jináč než přátelsky.” 1. Mojžíšova 31,29. Znamenalo to, že Lában neměl nutit Jákoba k návratu, ani ho k tomu svádět lákavými nabídkami. PP 136.1

Lában odepřel Jákobovi přínosy svých dcer a jednal s ním vždy s vychytralostí a tvrdostí. S přetvářkou jemu vlastní vytýkal mu teď jeho tajný odchod, takže prý neměl možnost vystrojit hostinu, ani se rozloučit se svými dcerami a jejich dětmi. PP 136.2

Ve své odpovědi odhalil Jákob sobecké a chamtivé jednání Lábanovo a vyzval ho, aby podal svědectví o jeho věrnosti a poctivosti. “A kdyby Bůh otce mého, Bůh Abrahamův, a strach Izákův nebyl se mnou,” pravil Jákob, “jistě bys ty byl nyní pustil mne prázdného; ale trápení mé, a práci rukou mých viděl Bůh, protož tě pominulé noci trestal.” 1. Mojžíšova 31,42. PP 136.3

Lában nemohl popřít uvedené skutečnosti a navrhl, aby spolu uzavřeli smlouvu. Jákob s návrhem souhlasil a na znamení dohody navršili hromadu kamení. Hromadu pak Lában nazval “Gál Ed”, nebo “Mispah”, “strážnou věží”, a řekl: “Nechať Hospodin hledí na mne a na tebe, když se rozejdeme od sebe.” 1. Mojžíšova 31,49. PP 136.4

“A řekl ještě Lában Jákobovi: Aj, hromada tato, a aj, sloup, kterýž jsem postavil mezi sebou a tebou. Svědkem ať jest hromada tato, svědkem také sloup tento, já že nepůjdu dále k tobě za hromadu tuto, a ty tolikéž že nepůjdeš dále ke mně za hromadu tuto a sloup tento, k činění zlého. Bůh Abrahamův, a Bůh Náchorův, Bůh otce jejich nechť soudí mezi námi. Přisáhl tedy Jákob skrze strach otce svého Izáka.” 1. Mojžíšova 31,51-53. Na utvrzení smlouvy uspořádaly obě strany hostinu. Noc přešla v družné zábavě všech a za svítání vydal se Lában se svým doprovodem na cestu domů. Tímto rozloučením skončilo veškeré spojení mezi dítkami Abrahámovými a obyvateli Mezopotámie. PP 136.5