Patriarchové a proroci

19. kapitola — Návrat do Kanaánu

Překročiv Jordán, Jákob “přišel ve zdraví k městu Sichem, kteréž jest v zemi Kananejské” (1. Mojžíšova 33,18). Patriarchova modlitba v Bethel, aby ho Bůh přivedl v pokoji do jeho vlastní země, se tak vyplnila. V Sichem přebýval pak dlouhý čas. Před více než sto lety rozbil zde Abrahám svůj první tábor a postavil svůj první oltář v zemi zaslíbené. A zde tedy Jákob “koupil díl pole toho, na němž byl rozbil stan svůj, od syna Emora, otce Sichemova, za sto ovec. A postavil tu oltář, kterémuž dal jméno Bůh silný, Bůh Izraelský.” 1. Mojžíšova 33,19.20. Podobně jako Abrahám zbudoval i Jákob vedle svého stanu oltář Hospodinu a svolával k němu členy své domácnosti k ranní a večerní oběti. Zde také vykopal studnu, k níž po sedmnácti stech letech přišel Jákobův Syn a Spasitel a u níž pak odpočíval v poledním vedru a vyprávěl svým užaslým posluchačům o “studnici vody prýštící se k životu věčnému”. Jan 4,14. PP 143.1

Pobyt Jákoba a jeho synů v Sichem skončil násilím a krveprolitím. Jedna z dcer Jákobovy domácnosti byla přivedena do hanby a zármutku, dva bratři se provinili vraždou, celé město bylo rozvaleno a vyvražděno v odvetu za nezákonný čin nerozvážného mládence. Na počátku těchto událostí, které skončily tak strašně, byla Jákobova dcera, která “vyšla,…aby se dívala na dcery té země” (1. Mojžíšova 34,1), čímž vešla ve styk s bezbožnými. Ten, kdo hledá potěšení mezi těmi, kdož se Boha nebojí, vydává se sám satanovi a jeho svodům. PP 143.2

Simeon a Lévi se dopustili zrady a krutosti sice nikoli bezdůvodně, přesto však tím, co spáchali Sichemským, se dopustili těžkého hříchu. Pečlivě utajili před Jákobem své záměry: zprávy o jejich pomstě pak naplnily Jákoba zděšením. Těžce zasažen klamem a násilností svých synů, pravil jim. “Zkormoutili jste mne a zošklivili jste mne u obyvatelů krajiny této … a já jsem s malým počtem lidí. Seberou-li se na mne, zbijí mne, a tak vyhlazen budu já i dům můj.” 1. Mojžíšova 34,30. Jejich krvavý čin vyvolal v něm zármutek a ošklivost, což vyjádřil o padesát let později, když ležel na smrtelné posteli v Egyptě: “Simeon a Lévi bratři, nástrojové nepravosti jsou v příbytcích jejich. Do tajné rady jejich nevcházej duše má, k shromáždění jejich nepřipojuj se slávo má…zlořečená prchlivost jejich, nebo neústupná; i hněv jejich, nebo zatvrdilý jest.” 1. Mojžíšova 49,5-7. PP 143.3

Jákob cítil, že je třeba hluboko se pokořit. V povaze jeho synů se projevila krutost a šalba. V jeho táboře se objevili falešní bohové, ba dokonce i do jeho domácnosti proniklo částečné modloslužebnictví. Kdyby Bůh s nimi jednal podle toho, jak zasluhují, zdali pak by je neponechal pomstě národů, jež je obklopovaly? PP 144.1

V té době, kdy Jákob byl zkrušen událostmi, nařídil mu Hospodin, aby se vydal na cestu na jih, do Bethel. Toto místo připomínalo patriarchovi nejen jeho vidění andělů a Božího zaslíbení milosti, ale i slib, který tam dal, že Hospodin bude jeho Bohem. Rozhodl se, že ještě než se vydá k tomu posvátnému místu, očistí svou domácnost od skvrny modloslužebnictví. Proto přikázal všem v táboře: “Odvrzte bohy cizí, kteréž máte mezi sebou, a očisťte se, a změňte roucha svá. A vstanouce, vstupme do Bethel, a udělám tam oltář silnému Bohu, kterýž vyslyšel mne v den soužení mého, a byl se mnou na cestě, kterouž jsem šel.” 1. Mojžíšova 35,2.3. PP 144.2

S hlubokým pohnutím vyprávěl Jákob o své první návštěvě v Bethel, kdy jako osamělý poutník odešel ze stanu svého otce, aby si útěkem zachránil život, a jak se mu v nočním vidění zjevil Hospodin. Když nyní přemýšlel o tom, jak podivuhodně s ním Bůh jednal, jeho srdce zjihlo a také jeho děti byly dojaty podmanivou silou. Jákob použil nejpůsobivějšího prostředku, aby je připravil k účasti na uctívání Boha, až přijdou do Bethel. “Tedy dali Jákobovi všecky bohy cizí, kteréž měli, i náušnice, kteréž byly na uších jejich; i zakopal je Jákob pod tím dubem, kterýž byl u Sichem.” 1. Mojžíšova 35,4. PP 144.3

Bůh seslal strach na obyvatele krajiny, takže se ani nepokusili pomstít krveprolití v Sichem. A poutníci dospěli tak do Bethel bez obtíží. Tam se opět zjevil Jákobovi Hospodin a obnovil úmluvu zaslíbení. “Jákob pak vyzdvihl znamení pamětné na místě tom, na kterémž mluvil s ním, sloup kamenný.” 1. Mojžíšova 35,14. PP 144.4

V Bethel oplakal Jákob ztrátu Rebečiny chůvy Debory, která byla dlouho váženým členem rodiny jeho otce a která doprovázela svou paní z Mezopotámie do země Kanaán. Tato stařena byla Jákobovy drahým poutem, které ho spojovalo s jeho mládím a zejména s matkou, jež ho milovala vřelou a něžnou láskou. Debora byla pochována s velkými nářky a dub, pod nímž jí byl vykopán hrob, dostal proto jméno “dub nářku”. Je třeba si povšimnout toho, že památka na její život, naplněný věrnou službou, a žal nad ztrátou této přítelkyně domácnosti byly tak významné, že byly zaznamenány v Písmě svatém. PP 144.5

Cesta z Bethel do Hebronu, která trvala jen dva dny, přinesla Jákobovi další těžkou ránu: Ráchel zemřela. Dvakrát sedm let za ni sloužil a láska k ní ulehčovala mu trampoty. Jak hluboká a trvalá to byla láska, naznačil patriarcha mnohem později; když krátce před jeho smrtí ho v Egyptě navštívil syn Josef, přehlížel patriarcha, tehdy již velmi starý, celý svůj život a pravil: “Když jsem se vracel z Pádan, umřela mi Ráchel v zemi Kananejské na cestě, když již nedaleko bylo do Efraty; a pochoval jsem ji tam u cesty k Efratě, jenž jest Betlém.” 1. Mojžíšova 48,7. Z rodinné historie svého dlouhého, strastiplného života vzpomněl toliko ztráty Ráchel. PP 145.1

Před svou smrtí dala Ráchel život druhému synovi a pojmenovala ho před svým posledním vydechnutím Ben Oni, “syn mé bolesti”. Jeho otec mu však dal jméno Benjamín, “syn mé pravice”, “syn mé síly”. Ráchel byla pohřbena tam, kde zemřela, a na tom místě vztyčil Jákob pomník na její stálou památku. Na cestě do Efraty poskvrnil Jákobovu rodinu další těžký zločin, který způsobil, že Rubenovi, prvorozenému synu Jákobovu, byly odňaty výhody a pocty prvorozenství. PP 145.2

Konečně dospěl Jákob konce své cesty “k Izákovi otci svému do Mamre…jenž jest Hebron, kdežto bydlil pohostinu Abrahám a Izák.” 1. Mojžíšova 35,27. Zde strávil se svým otcem poslední léta jeho života. Chorému a slepému Izákovi byla pozornost syna, jehož tak dlouho postrádal, velkou útěchou v letech samoty a opuštěnosti. PP 145.3

Jákob a Ezau se setkali u smrtelného lože svého otce. Kdysi se starší bratr těšil na tuto událost jako na příležitost k pomstě; jeho cesty se však do té doby velmi změnily. A Jákob, uspokojen duchovním požehnáním prvorozenství, zřekl se ve prospěch staršího bratra svého podílu na dědictví otcova majetku — jediného dědictví, o něž Ezau stál a o něž usiloval. Neodcizovala je již žárlivost nebo nenávist, přesto se však rozloučili. Ezau odešel k hoře Seir. Bůh, který je tak štědrý v udílení požehnání, požehnal Jákobovi i na statcích pozemských. Majetky obou bratrů byly tak velké, že nemohli bydlit spolu, “aniž ta země, v níž oni pohostinu byli, mohl jich snésti, pro dobytky jejich”. 1. Mojžíšova 36,7. Rozloučení obou bratrů bylo v souladu se záměrem, který měl Bůh s Jákobem. Oba bratři se ve svém náboženském přesvědčení velmi lišili, proto bylo lépe, že nežili spolu. PP 145.4

Oběma bratrům se dostalo stejného poučení o Bohu a oba se mohli svobodně rozhodnout, zda budou poslouchat jeho přikázání a přijímat jeho milost. Každý z nich však jednal jinak. PP 145.5

Každý kráčel po jiné cestě a jejich cesty se stále víc a více rozcházely. PP 146.1

Rozhodnutí Boží, že Ezauovi se nedostane požehnání spásy, nebylo svévolné. Dary Boží milosti skrze Krista jsou pro všechny. Nikdo nemá jinou volbu, nechce-li být zahuben. Bůh stanoví podmínky, za nichž bude každá duše vyvolena k věčnému životu; poslušnost Božích přikázání vírou v Krista. Bůh vybírá v souladu se svým zákonem a každý, kdo se podřídí jeho požadavkům, bude moci vejít do království slávy. Kristus pravil: “Kdož věří v Syna, má život věčný; ale kdož jest nevěřící Synu, neuzříť života.” Jan 3,36. “Ne každý, kdož mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdož činí vůli otce mého, kterýž v nebesích jest.” Matouš 7,21. A ve Zjevení se praví: “Blahoslavení, kteříž zachovávají přikázání jeho, aby měli právo k dřevu života, a aby branami vešli do města.” Zjevení 22,14. To je jediná volba, kterou má člověka pro své konečné spasení, podaná v Písmě svatém. PP 146.2

Vyvolena bude každá duše, která bude usilovat o svou spásu s bázní a strachem. Vyvolen bude ten, kdo se ozbrojí a vytáhne do boje za víru. Vyvolen bude ten, kdo setrvává na modlitbách, kdo hledá v Písmě svatém, kdo se vyhýbá pokušení. Vyvolen bude ten, kdo je vytrvalý ve víře, kdo uposlechne každého slova, jež vychází z úst Božích. Vykoupen může být každý, avšak jen tehdy, přistoupí-li na podmínky vykoupení. PP 146.3

Ezau si nevážil požehnání úmluvy. Cenil si více pozemských statků než duchovních a dosáhl toho, po čem prahl. Sám se záměrně oddělil z národa Božího. Jákob si vybral dědictví víry. Snažil se ho dosáhnout lstí, zradou a podvodem; Bůh však dal, aby svůj hřích napravil. Ani hořké zkušenosti, kterých později v životě nabyl, Jákoba neodradily od jeho předsevzetí. Nikdy nelitoval své volby. Poznal, že se protivil Bohu, když se snažil získat požehnání chytráctvím a lstí. Oné noci, kdy zápasil s andělem u Jaboku, se Jákob zcela změnil. Pozbyl víry v sebe. Nepoužil již nikdy lsti jako v raném mládí. Zavrhl lest a podvod a začal žít prostým a opravdovým životem. Naučil se opírat se o rámě Všemohoucího a i ve zkouškách a v nesnázích skláněl se v hlubokém odevzdání před vůlí Boží. Špatné rysy jeho povahy se přetavovaly jako ve vysoké peci, objevovalo se ryzí zlato, až se v Jákobovi objevila čistá, nezkalená víra Abrahámova a Izákova. PP 146.4

Jákobův hřích a řetěz událostí, jež tento hřích vyvolal, nemohl nemít zhoubný vliv, který se projevil v povaze i v životě jeho synů. Když totiž dospěli, dopustili se vážné chyby. V jejich domácnostech se zahnízdilo mnohoženství. Toto strašné zlo způsobuje vyschnutí skutečných zdrojů lásky a oslabuje nejposvátnější svazky. Řevnivost několika matek ztrpčovala rodinný život, děti vyrůstající v takových poměrech byly svárlivé a vzpurné a Jákobův život byl naplněn žalem a starostmi. PP 146.5

Přesto však tu byl někdo, kdo měl úplně jinou povahu. Byl to starší Ráchelin syn Josef, jehož vzácná tělesná krása byla zevním projevem krásy jeho ducha a srdce. Ačkoli ještě chlapec, čistý, pohyblivý a veselý, jevil již známky mravní opravdovosti a pevnosti. Naslouchal radám svého otce a byl poslušen Boha. V každodenním životě byl laskavý, věrný a opravdový a těmito vlastnostmi se vyznačoval i později — v Egyptě. Protože jeho matka byla již mrtva, přilnul tím více k svému otci a Jákob lpěl na tomto dítěti svého stáří. “Miloval Josefa nad všecky syny své.” 1. Mojžíšova 37,3. PP 147.1

Jákobova láska k Josefovi se však stal příčinou nesnází a starostí. Jákob měl Josefa ze všech dětí nejraději a projevoval svou lásku k němu tak nepokrytě, že to vzbudilo žárlivost jeho ostatních synů. Josef záhy poznal, že s ním jeho bratři zle nakládají, a nevěděl, co počít. Snažil se vyjít se svými bratry po dobrém, ale popouzel tím stále více jejich hněv a nenávist. Nemohl se už déle dívat, jak jeho bratři hřeší proti Bohu, a sdělil to svému otci v naději, že svou autoritou zjedná u svých synů nápravu. PP 147.2

Jákob se bedlivě střehl toho, aby je svou příkrostí nebo přísností nepobudil. S hlubokým pohnutím jim vylíčil svou starostlivost o ně a úpěnlivě je prosil, aby měli úctu k jeho šedinám, nedělali hanbu jeho jménu a především aby se neprotivili Bohu nedbáním zákonů Božích. Zahanbeni tím, že byla odhalena jejich zlotřilost, předstírali mladíci lítost nad svým počínáním; tím však jen zakrývali své skutečné pocity. Jejich nenávist k Josefovi tímto odhalením jen vzrostla. PP 147.3

Každý otcův nerozvážný dar Josefovi, ať to byl drahý šat nebo roucho, jež zpravidla nosili jen významní lidé, zdál se jim novým důkazem, že Josefovi nadržuje, a vzbuzoval jejich podezření, že hodlá pominout své starší děti a dát právo prvorozenství synu Ráchelinu. Jejich zášť ještě více vzrostla, když jim Josef jednoho dne vyprávěl o snu, který se mu zdál: “Hle,” řekl, “vázali jsme snopy na poli, a aj, povstal snop můj a stál. Vůkol také stáli snopové vaše, a klaněli se snopu mému.” PP 147.4

“Zdaliž kralovati budeš nad námi aneb pánem naším budeš?” zvolali jeho bratři se zlobou a závistí. PP 147.5

Zakrátko měl jiný sen s podobným smyslem, o němž jim rovněž vyprávěl: “Aj, slunce a měsíc, a jedenácte hvězd klanělo mi se.” I tento sen si snadno vyložili. Otec, který vyprávění naslouchal, řekl vyčítavě: “Jakýž jest to sen, kterýž jsi měl? Zdaliž přijdeme, já a matka tvá i bratři tvoji, abychom se klaněli před tebou až k zemi?” 1. Mojžíšova 27,7-10. Ačkoli použil zdánlivě přísných slov, Jákob věřil, že Hospodin zjevil Josefovi budoucnost. PP 147.6

Jak chlapec stál před svými bratry, jeho krásnou tvář ozářil duch vnuknutí a bratři museli se mu obdivovat. Nevzdali se však svých špatností a nepřestali nenávidět svého bratra, protože v jeho čistotě se odrážely jejich hříchy. Jejich srdce ovládl týž duch, jímž byl posedlý Kain. PP 148.1

Bratři museli putovat z místa na místo, když hledali potravu pro svá stáda, a často pobývali po celé měsíce mimo domov. Po událostech, o kterých byla právě řeč, odebrali se na místo, které otec koupil u Sichem. Po nějaké době, když od nich nepřicházely zprávy, začal se otec strachovat o jejich životy, protože si uvědomil, jak krutě zacházeli dříve se Sichemskými. Proto poslal Josefa, aby je vyhledal a aby mu přinesl zprávu, jak se jim daří. Kdyby byl Jákob znal pravé city svých synů k Josefovi, nebyl by ho poslal samotného. Bratři však své city pečlivě skrývali. PP 148.2

Vesele rozloučil se Josef se svým otcem; ani stařec, ani jinoch neměli tušení, co se stane, než se opět shledají. Po dlouhé, pusté cestě dorazil Josef do Sichem. Své bratry a jejich stáda tam však nenašel. Ptal se po nich a řekli mu, aby šel do Dothain. Měl za sebou už 50 mil cesty a před sebou ještě dalších 15 mil, ale spěchala hned dále; zapomněl na únavu a myslil jen na setkání s bratry, které přes jejich nelaskavé chování k němu miloval, a na to, že zbaví svého otce starosti o ně. PP 148.3

Bratři spatřili ho přicházet již v dálce. Jejich nenávist k němu se však nezmenšila pomyšlením na to, že musel urazit tak dlouhou cestu, aby se s nimi mohl setkat, že bude unaven a hladov a že má právo na jejich pohostinství a bratrskou lásku. Pohled na suknici, v níž viděli důkaz obzvláštní lásky svého otce k němu, je rozdráždil až k zuřivosti. “Ej, mistr snů teď jde,” volali na něho s posměchem. A dlouho utajovaná závist a pomstychtivost se jich teď plně zmocnila. “Poďte, a zabíme jej, a uvržeme ho do některé cisterny, a díme: Zvěř lítá sežrala jej. I uzříme, nač jemu vyjdou snové jeho.” 1. Mojžíšova 37,19.20. PP 148.4

Kdyby nebylo bývalo Rubena, byli by svůj úmysl provedli. Ruben se však hrozil své účasti na vraždě svého bratra a navrhl, aby spustili Josefa živého do vyschlé studny a nechali ho tam zahynout; sám však měl v úmyslu tajně Josefa vysvobodit a přivést ho opět k otci. Bratři souhlasili s tímto plánem a Ruben pak raději od nich odešel, protože se obával, že úplně neovládne své city a prozradí své pravé úmysly. PP 148.5

Josef přišel ke svým bratrům, netuše vůbec nebezpečí a šťasten, že konečně dosáhl cíle své dlouhé cesty. Místo očekávaného přivítání s hrůzou spatřil jejich hněvivé a pomstychtivé pohledy. Bratři ho jali a strhli s něho sukni. Nedbali jeho proseb. Byl plně v moci zběsilců. Přivlekli ho surově k hluboké studně a svrhli ho do ní. Přesvědčili se, že nemůže odtamtud uniknou, a ponechali ho tam, aby zahynul hlady a sami “usadili se, aby jedli chléb”. 1. Mojžíšova 37,25. PP 149.1

Některým z nich však bylo těžko u srdce, provedení pomsty jim nepřineslo pravé uspokojení, jaké si od něho slibovali. Spatřili, jak se k nim z dálky blíží zástup poutníků. Byla to karavana Izmaelitských z druhé strany Jordánu, která vezla do Egypta koření a jiné zboží. Tu navrhl Juda, aby svého bratra nenechávali zemřít, nýbrž aby ho prodali těmto pohanským kupcům. Tím se ho sice zbaví, ale jejich ruce nebudou poskvrněny jeho krví. “Nebo,” pravil Juda, “bratr náš, tělo naše jest.” 1. Mojžíšova 37,27 S tímto návrhem všichni souhlasili a rychle vytáhli Josefa ze studny. PP 149.2

Když Josef spatřil obchodníky, uvědomil si strašnou skutečnost. Stát se otrokem bylo ještě hroznější než smrt. Ve své hrůze obracel se na každého ze svých bratrů, ale nadarmo. Někteří byli sice jati soucitem, ale mlčeli ze strachu před výsměchem. Všichni cítili, že zašli již příliš daleko, aby mohli ustoupit. Kdyby Josefa ušetřili, řekl by o tom zcela jistě otci, který by neprominul jejich kruté zacházení se synem, jehož si tak oblíbil. Proto zatvrdili svá srdce, nevyslyšeli jeho prosby a vydali ho do rukou pohanských kupců. Karavana se dala na pochod a brzy jim zmizela z očí. PP 149.3

Ruben se vrátil ke studně, ale Josefa nenašel. V hrůze a ve výčitkách roztrhl své roucho, vyhledal své bratry a zvolal: “Pacholete není, a já kam se mám podíti?” Když se pak dozvěděl o osudu Josefově a poznal, že není možné ho zachránit, musel se společně se svými bratry pokusit svou vinu zakrýt. Zabili kozla, potřísnili jeho krví Josefovu sukni a předložili ji svému otci s tím, že ji našli v polích a že se obávají, ne-li Josefova. “pohleď nyní,” řekli, “jestli sukně syna tvého, či není?” S hrůzou očekávali tuto scénu, ale nebyli připraveni na tak srdcervoucí zármutek a úplné poddání se bolesti, jehož museli být svědky. “Sukně syna mého jest,” pravil Jákob, “zvěř lítá sežrala jej, konečně roztrhán jest Josef.” Marně se ho synové a dcery snažili utěšit. Jákob roztrhl “roucha svá, a vloživ žíni na bedra svá, zármutek nesl po synu svém za mnoho dní.” Zdálo se, že čas nepřináší úlevu jeho bolesti. “V zármutku sestoupím za synem svým do hrobu,” (1. Mojžíšova 37,30.32-35) zněl jeho zoufalý nářek. Mladíci, zděšení tím, co provedli, obávali se výčitek svého otce a skryli ve svých srdcích vědomí své viny, která se i jim jevila převeliká. PP 149.4