Patriarchové a proroci

16. kapitola — Jákob a Ezau

Dvojčata Jákob a Ezau, synové Izákovi, měla zcela protichůdné povahy i životní osudy. Tuto protikladnost předpověděl ještě před jejich narozením anděl boží. Když se Rebeka vroucně modlila a žádala Hospodina o odpověď na svou otázku, oznámil jí anděl, že porodí dva syny, a zjevil jí také jejich osudy. Každý z nich se stane hlavou mocného národa, jeden z národů však bude větší než druhý a větší bude sloužit menšímu. PP 124.1

Ezau miloval již ve svých raných letech zábavy a veškerý svůj zájem věnoval tomu, co právě prožíval. Nesnášel jakékoliv omezování, liboval si v lovu a záhy si zvolil povolání lovce. Proto byl miláčkem otcovým. Pokojný, mírumilovný pastýř se obdivoval odvaze a síle svého staršího syna, který neohroženě lovil v horách a v pouštích a vracel se domů s ulovenou zvěří pro svého otce a s bohatými vzrušujícími zážitky svého dobrodružného života. Naproti tomu Jákob, hloubavý, pilný a pečlivý, myslící spíše na budoucnost než na přítomnost, pobýval raději doma, kde opatroval stáda a obdělával půdu. Jeho trpělivou vytrvalost, píli a obezřetnost oceňovala opět matka. Jákobovy city byly hluboké a silné a jeho laskavé a stálé pozornosti činily matce větší potěšení než přehnané, ale jen příležitostné projevy lásky Ezauovy. Rebece byl Jákob milejší. PP 124.2

Zaslíbení, kterých se dostalo Abrahámovi a jež byla opětovně potvrzena jeho synovi, pokládali Izák a Rebeka za velký cíl svých tužeb a nadějí. Sdělili tato zaslíbení také Ezauovi a Jákobovi. Naučili je považovat prvorozenství za věc velmi důležitou, protože zakládalo nárok nejen na dědictví pozemských statků, ale i duchovního prvenství. Ten, kdo je má, bude knězem své rodiny a z jeho potomků vzejde Vykupitel světa. Na nositeli prvorozenství spočívaly ovšem také povinnosti. Ten, kdo nabude tohoto požehnání, musí svůj život zasvětit službě Boží, musí poslouchat božských ustanovení, jako jich byl poslušen Abrahám. Musí se radit s vůlí Boží při svém sňatku, ve svých rodinných záležitostech a otázkách veřejného života. PP 124.3

Izák obeznámil své syny s podmínkami a povinnostmi souvisejícími s prvorozenstvím a stanovil, že Ezau jako starší má na ně nárok. Ezau však nemiloval zbožnost a necítil náklonnost k náboženství. Požadavky, které vyplývaly z práva prvorozenství, mu byly nevítaným, ba nenáviděným omezením. Zákon Boží, jenž podmiňoval božskou úmluvu s Abrahámem, pokládal Ezau za otrocké jho. Protože se rád věnoval vlastním zálibám, přál si pouze svobodu, aby si mohl dělat, co by sám chtěl. Štěstí pro něho znamenalo moc a bohatství, hodování a zábavy. Nade vše kladl neomezenou svobodu svého divokého, nestálého života. Rebeka měla stále na mysli slova andělova a lépe než její manžel poznala povahy svých synů. Byla přesvědčena, že dědictví božského zaslíbení bylo určeno Jákobovi. Opakovala Izákovi slova andělova; otcova láska se však zaměřovala k staršímu synovi a Izák se nedal otřást ve svých rozhodnutích. PP 124.4

Jákob zvěděl od své matky o božském sdělení, že prvorozenství má připadnout jemu, a naplňovala ho nevýslovná touha po přednostním postavení, které je s ním spojeno. Netoužil vůbec po otcově bohatství, cílem jeho tužeb bylo duchovní prvorozenství. Jeho nejtoužebnějším přáním bylo obcovat s Bohem, jako činil Abrahám, přinášet za svou rodinu oběť smíření, být praotcem vyvoleného národa a zaslíbeného Mesiáše a zdědit věčnou blaženost, která je obsažena v zaslíbeních úmluvy Boží. Jeho mysl upírala se stále do budoucna, snažíc se pochopit neviditelná požehnání a porozumět jim. PP 125.1

S tajnou touhou naslouchal všemu, co otec vyprávěl o duchovním prvorozenství. Pečlivě uchovával v paměti vše, co o tom zvěděl od své matky. Dnem i nocí se tím jeho mysl zabývala, až se to stalo hlavním zájmem jeho života. Jákob sice kladl věčná požehnání nad časná, avšak nepoznal z vlastní zkušenosti Boha, kterého uctíval. Jeho srdce se neživilo milostí Boží. Domníval se, že zaslíbení které se ho týká, se nesplní, pokud Ezau bude mít právo prvorozeného, a stále uvažoval o tom, jak by pro sebe zajistil požehnání, které je pro něho tak drahocenné a kterého si jeho bratr tak málo váží. PP 125.2

Jednoho dne se Ezau vrátil z lovu unaven a vyčerpán a požádal o jídlo, které Jákob připravoval. Jákob, který myslel neustále na prvorozenství, chopil se příležitosti a nabídl bratrovi jídlo výměnou za prvorozenství. “Aj, já k smrti se blížím,” zvolal bezstarostný, lehkomyslný lovec, “k čemuž mi tedy to prvorozenství?” 1. Mojžíšova 25,32. A za mísu červené polévky vzdal se svého práva prvorozenství a stvrdil to přísahou. Na krátkou chvíli zajistil si jídlo v otcovském stanu, a aby uspokojil svou okamžitou potřebu, vzdal se bezstarostně drahocenného dědictví, jež sám Bůh zaslíbil jeho otcům. Ezau se zajímal jen o přítomnost. Byl ochoten obětovat nebeské za pozemské, vyměnit budoucí statek za okamžitý požitek. PP 125.3

“A tak pohrdl Ezau prvorozenstvím.” 1. Mojžíšova 25,34. Když se zbavil prvorozenství, pocítil ulehčení. V jeho cestě nebylo již překážek; teď si mohl dělat, co chtěl. Pro planou rozkoš, mylně nazývanou svoboda, jsou stále ještě mnozí ochotni prodat své prvorozenství, své právo na čisté, neposkvrněné, věčné dědictví v nebi. PP 126.1

Váben stále pouze pozemskými požitky, vzal si Ezau dvě ženy z dcer Hetových, které uctívaly nepravé bohy. Jejich modloslužba velmi zarmucovala Izáka a Rebeku. Ezau tím přestoupil jednu z podmínek úmluvy, jež zapovídala sňatky mezi příslušníky vyvoleného národa a pohany. Izák však stále ještě trval na svém rozhodnutí, že přenese právo prvorozenství na Ezaua. Na jeho rozhodnutí neměly vliv námitky Rebeky. Jákobova touha po požehnání, ani Ezauova lhostejnost k závazkům, vyplývajícím z prvorozenství. PP 126.2

Uběhla léta a Izák, zestárlý a slepý, očekávající svůj brzký konec, se rozhodl, že už nemůže otálet s udělením požehnání svému staršímu synovi. Věděl však, že Rebeka a Jákob s jeho rozhodnutím nesouhlasí, a proto se rozhodl, že slavnostní obřad vykoná v tajnosti. Řídě se zvyklostí, že při takové příležitosti se pořádá hostina, přikázal patriarcha Ezauovi: “Vyjdi na pole, ulov mi zvěřinu; a přistroj mi krmi chutnou…, ať by požehnala duše má, prvé než umru.” 1. Mojžíšova 27,3.4. PP 126.3

Rozmluvu však zaslechla Rebeka. Byla si jista, že to odporuje tomu, co jí Bůh zjevil jako svou vůli. Cítila nebezpečí, že Izák vzbudí nelibost Boží a že mladší syn bude zbaven postavení, k němuž ho povolal Bůh. Marně se pokoušela přesvědčit o tom Izáka, a proto se rozhodla uchýlit se ke lsti. PP 126.4

Sotva se Ezau vypravil na lov, přikročila Rebeka k uskutečnění svého záměru. Vyprávěla Jákobovi, co se stalo, a naléhala, aby se neprodleně zahájily kroky k tomu, aby požehnání se nedostalo Ezauovi. Ujišťovala svého syna, že uposlechne-li jejích pokynů, dostane se požehnání jemu, jak byl Bůh zaslíbil. Jákob zpočátku nesouhlasil s plánem, který navrhla. Pomyšlení na to, že svého otce oklame, ho velmi zarmucovalo. Cítil, že takový hřích přinese spíše prokletí než požehnání. Přemohl však své obavy a přistoupil na matčiny návrhy. Neměl v úmyslu dopustit se vyloženého podvodu, avšak když předstoupil před svého otce, poznal, že zašel příliš daleko a že už nemůže ustoupit, a tak získal požehnání podvodem. PP 126.5

Jákobovi a Rebece se plán zdařil, avšak tímto podvodem způsobili si jen nesnáze a starosti. Bůh prohlásil, že Jákob získá prvorozenství, a jeho slovo by se bylo vyplnilo v době, kterou Bůh sám stanoví, kdyby byli bývali vytrvalí ve víře a vyčkali, až sám zasáhne. Avšak stejně jako mnozí z těch, kteří se dnes vydávají za dítky boží, nebyli ochotni přenechat řízení rukám Božím. Rebeka hořce želela nedobré rady, kterou dala svému synovi; její rada způsobila, že se musela s Jákobem rozloučit a nikdy již pak nespatřila jeho tvář. A Jákob začal pociťovat výčitky svědomí v okamžiku, kdy získal prvorozenství. Prohřešil se proti svému otci, svému bratru, své vlastní duši a proti Bohu. Za jedinou hodinu spáchal zločin, kterého litoval celý život. Jeho čin se mu živě vybavil po letech, kdy bezbožnost jeho vlastních synů kormoutila jeho duši. PP 126.6

Sotva Jákob vyšel ze stanu svého otce, přišel Ezau. Ačkoli prodal své prvorozenství a postoupení potvrdil svatou přísahou, byl odhodlán k tomu, získat navzdory bratrovým nárokům požehnání z něho vyplývající. S duchovním prvorozenstvím bylo spojeno časné prvorozenství, které by mu zajistilo vedení rodiny a dvojnásobný podíl na otcově majetku. Toto požehnání dovedl ocenit. “Nechžť vstane otec můj,” řekl, “a jí z lovu syna svého, aby mi požehnala duše tvá.” 1. Mojžíšova 27,31. PP 127.1

Chvěje se údivem a zármutkem, dozvěděl se slepý otec o podvodu, který na něm spáchali. Jeho naděje, jež tak dlouho choval, byly zmařeny a Izák se vcítil do zklamání, kterého asi zažije jeho starší syn. Napadlo ho, že to je Boží prozřetelnost, která zmařila jeho záměr a uskutečnila to, čemu se snažil zabránit. Vzpomněl slov, jež pronesl anděl k Rebece, a přesto, že Jákob se provinil hříchem, viděl v něm teď nejvhodnějšího, kdo uskuteční úmysly Boží. Slova požehnání vstoupila mu na rty a pocítil v sobě prorockého ducha. Nyní, když poznal všechny okolnosti, potvrdil požehnání, které nevědomky udělil Jákobovi: “Požehnal jsem mu, a bude požehnaným.” 1. Mojžíšova 27,33. PP 127.2

Ezau se málo vážil požehnání, když je měl na dosah, nyní však po něm zatoužil, když ne navždy ztratil. Jeho prudkost a vášnivost vzkypěla, jeho hněv a vztek byl strašný. Zvolal s hořkostí v hlase: “Požehnejž mně, i mně také, můj otče! Zdali jsi nezachoval i mně požehnání?” 1. Mojžíšova 27,34.36. Dané zaslíbení nešlo však odvolat. Právo prvorozenství, jehož se tak lehkomyslně vzdal, nemohl už znovu získat. “Za jednu krmi,” za okamžité ukojení neovládnutého chtíče, prodal své dědictví. A když poznal svou bláhovost, bylo již pozdě získat požehnání zpět. “Nenalezl místa ku pokání, ačkoli ho s pláčem hledal.” Židům 12,16.17. Ezau měl stále možnost usilovat svým pokáním o přízeň Boží, nemohl však už získat zpět prvorozenství. Jeho žal nebyl vyvolán vědomím hříchu, netoužil po smíření s Bohem. Rmoutil se nad následkem svého hříchu, nikoli však nad hříchem samým. PP 127.3

Pro svůj lhostejný postoj k božskému požehnání a k Božím požadavkům bývá Ezau v Písmě svatém nazýván “rouhavým”. Je představitelem těch, kdož si málo váží vykoupení, jehož pro ně dosáhl Kristus, a kdož jsou ochotni obětovat své nebeské dědictví pro pomíjející věci pozemské. Velmi mnoho lidí žije pro přítomnost a nestarají se přitom o budoucnost. Volají jako Ezau: “Jezme tedy a pijme; nebo zítra zemřeme.” 1. Korintským 15,32. Ovládají je různé záliby, a než by vynaložili určité sebezapření, nechají si raději uniknout to nejdražší. Mají-li volit mezi ukojením nízkého chtíče a nebeským požehnáním, jež je zaslíbeno jen ukázněným a bohabojným, dávají přednost rozkoším, a tím vlastně pohrdají Bohem a nebem. Příliš mnoho lidí, a to i křesťanských duchovních, lpí na požitcích, které škodí jejich zdraví a otupují citlivost jejich duše. Připomene-li se jim povinnost očistit se ode všeho kalu na těle a na duši a zvýšit v bázni Boží svou zbožnost, cítí se uraženými. Vědí, že se nemohou oddávat požítkářství a přitom získat nebe, a protože cesta k věčnému životu - jak se jim zdá — je úzká, raději ji nenastoupí. PP 127.4

Příliš mnozí prodávají své prvorozenství za smyslové požitky. Obětují své zdraví, oslabují své duševní schopnosti — a pozbývají nebe; a to vše za pouhou chvilkovou rozkoš, za požitek, který člověka oslabuje a ponižuje. Jako Ezau prohlédl a pochopil bláhovost své unáhlené výměny, když už bylo příliš pozdě k nápravě, tak bude i v den Boží s těmi, kteří vyměnili své dědictví za sobecké požitky. PP 128.1