Myšlenky o naději

“Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.” Matouš 5,4

Pláč, o němž se tu mluví, je opravdová lítost nad hříchem. Ježíš prohlásil: “A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.” Jan 12,32. A když je člověk přitažen, aby pohlédl na Ježíše vyvýšeného na kříži, poznává hříšnost lidské povahy. Poznává, že to hřích bičoval a ukřižoval Pána slávy. Poznává, že zatímco byl milován nevýslovně něžnou láskou, projevoval ve svém životě soustavně nevděčnost a neposlušnost. Zapřel svého nejlepšího přítele a potupil nejvzácnější dar nebes. Sám znovu ukřižoval Syna Božího a znovu probodl jeho krvácející raněné srdce. Široká, černá a hluboká propast hříchu ho odděluje od Boha, a proto se zlomeným srdcem pláče. MON 14.2

Takový plačící “bude potěšen”. Bůh nám ukazuje naši vinu, abychom šli ke Kristu, nechali se jím vysvobodit z otroctví hříchu a radovali se ve svobodě Božích dětí. V pravé lítosti smíme přijít ke kříži a složit tam svá břemena. MON 14.3

Spasitelova slova jsou také poselstvím útěchy pro lidi, kteří prožívají zármutek a žal. Zármutek nás nepostihuje bezdůvodně. Bůh “z rozmaru totiž lidské syny nepokoří ani nezarmoutí” Pláč 3,33. Dopouští-li zkoušky a těžkosti, “vychovává nás k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti” Židům 12,10. Nakonec každá zkouška, ať se zdá jakkoli těžká a trpká, se nám stane požehnáním, jestliže ji přijmeme vírou. Každé utrpení, které maří pozemské radosti, se stane prostředkem k tomu, abychom obrátili náš pohled k nebesům. Mnozí by nepoznali Ježíše, kdyby je utrpení nepřimělo hledat u něho pomoc. MON 14.4

Životní zkoušky jsou Božími nástroji, které zbavují naši povahu nečistot a nerovností. Působí bolest, když otesávají, hoblují, brousí a leští. Není to lehké nechat se přitisknout k brusnému kotouči. Avšak opracovaný kámen je připraven zaujmout své místo v nebeském chrámě. Neužitečnému materiálu Mistr nevěnuje tak pečlivou a důkladnou práci. Jen vzácné a drahé kameny brousí “podle chrámového vzoru” (Žalm 144,12b). MON 14.5

Pán Bůh pomáhá všem, kdo mu důvěřují. Věřící lidé dosáhnou velkých vítězství. Získají velká naučení. Prožijí velké zkušenosti. MON 14.6

Náš nebeský Otec nikdy nepřehlíží ty, kdo prožívají zármutek. Když David vystupoval na Olivovou horu, “plakal, hlavu měl zahalenou a šel bos” (2. Samuelova 15,30), shlížel na něho Pán se soucitem. David měl na sobě oděv kajícníka a trápilo ho svědomí. Vnější projevy pokory svědčily o jeho pokání. S pláčem a lítostí předložil svůj případ Bohu a Pán svého služebníka neodmítl. David nebyl nikdy dražší srdci věčné Lásky než tehdy, když s výčitkami svědomí prchal, aby zachránil svůj život před nepřáteli, které podnítil ke vzpouře jeho vlastní syn. Pán prohlásil: “Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.” Zjevení 3,19. Kristus pozvedá zkroušené a očišťuje plačící srdce, dokud se nestane jeho příbytkem. MON 14.7

Když však na nás dolehne soužení, jednáme většinou jako Jákob. (1. Mojžíšova 32,24-30) Myslíme si, že všechny těžkosti působí ruka nepřítele, ve tmě zaslepeně zápasíme, dokud nevyčerpáme své síly, a přesto nenacházíme útěchu ani vysvobození. Za svítání božský dotek Jákobovi zjevil, s kým vlastně zápasil — s andělem smlouvy. Pak v pláči a bezmocný klesl do náruče nekonečné Lásky, aby přijal požehnání, po němž tolik toužil. Také my se musíme učit, že zkoušky jsou dobrodiním, a nesmíme opovrhovat Boží výchovou ani ochabovat, když nás kárá. MON 15.1

“Věru, blaze člověku, jehož Bůh trestá; ...on působí bolest, ale též obváže rány, co rozdrtí, vyléčí svou rukou. Z šesti soužení tě vysvobodí, v sedmi nezasáhne tě nic zlého.” Jób 5,17-19. Pán Ježíš přichází ke každému trpícímu, aby ho uzdravil. Jeho přítomnost ulehčuje zármutek, bolest a utrpení. MON 15.2

Bůh nechce, abychom zůstávali oněmělí bolestí, se ztrápeným a zraněným srdcem. Chce, abychom pozvedli zraky a pohlédli na jeho drahou a laskavou tvář. Předobrý Spasitel stojí u mnohých, jejichž oči jsou tak zality slzami, že ho nepoznávají. Chce nás uchopit za ruce, abychom k němu vzhlédli v prosté víře a dovolili mu, aby nás vedl. Jeho srdce cítí náš žal, strasti a zkoušky. Miluje nás věčnou láskou a obklopuje nás svou dobrotou a soucitem. Měli bychom se Pánem Ježíšem více zabývat a stále přemýšlet o jeho laskavosti. On povznáší člověka nad každodenní strasti a nesnáze a přivádí ho do království pokoje. MON 15.3

Myslete na to, děti utrpení a žalu, a radujte se z naděje. “Vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.” 1. Janův 5,4. MON 15.4

Blahoslavení jsou také ti, kdo pláčou s Ježíšem nad utrpením světa a rmoutí se nad jeho hříchy. Takový zármutek nemá v sobě nic sobeckého. Ježíš byl “mužem bolesti” a prožíval úzkost, kterou nelze ani slovy vyjádřit. Trýznily a zraňovaly ho hříchy lidstva. Ve snaze ulehčit lidem v nouzi a bídě pracoval horlivě až do vyčerpáni. Velmi ho však rmoutilo, když viděl, jak se mnozí zdráhají přijít k němu, aby si zachránili život. Všichni Kristovi následovníci prožijí podobnou zkušenost. Jakmile přijmou Ježíšovu lásku, zapojí se do jeho díla záchrany hynoucích. Budou mít podíl na utrpení Ježíše Krista a budou se také podílet na budoucí slávě. Jsou s ním spojeni v jeho práci, sdílejí s ním utrpení a budou s ním proto sdílet také jeho radost. MON 15.5

Protože sám trpěl, může Pán Ježíš také potěšovat. Každé utrpení lidstva působí utrpení i jemu. “Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.” Izajáš 63,9; Židům 2,18). Kristus potěšuje každého, kdo se podílí na jeho utrpení. “Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha.” 2. Korintským 1,5. Pán nabízí plačícím zvláštní milost. Její moc lidi podmaňuje a získává. Jeho láska otvírá cestu k raněnému a ztýranému srdci a stává se hojivým balzámem těm, kdo prožívají zármutek. “Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy... nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaká se nám samým dostává od Boha.” 2. Korintským 1,3.4. MON 16.1