Myšlenky o naději

2. kapitola — Blahoslavenství

“Otevřel ústa a učil je: Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.” Matouš 5,2.3

Jako něco zvláštního a nového zasáhla tato slova žasnoucí zástup. Takové učení se naprosto lišilo od všeho, co kdy slyšeli od kněží nebo rabínů. Nenalezli v něm nic, co by lichotilo jejich pýše anebo živilo jejich ctižádostivé naděje. Avšak z tohoto nového Učitele vyzařovala moc, která je podmaňovala. Moc Boží lásky se v jeho přítomnosti šířila jako vůně z květiny. Jeho slova padala jako “déšť na posečenou louku, jako vláha svlažující zemi” Žalm 72,6. Všichni podvědomě cítili, že je tím, kdo umí číst tajemství lidského nitra a přesto k nim přistupuje s něhou a láskou. Otevřeli svá srdce a naslouchali mu. Duch svatý jim odhalil něco z naučení, která potřebují znát lidé ve všech dobách. MON 12.1

Za dnů Kristových měli náboženští vůdcové lidu za to, že jsou duchovně bohatí. Farizeova modlitba “Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé...” (Lukáš 18,11), vyjadřovala pocity příslušníků jeho společenské vrstvy a do značné míry pocity celého národa. V zástupu, který obklopoval Ježíše, bylo jen málo těch, kteří si uvědomovali svou duchovní chudobu. Když se při zázračném rybolovu projevila Kristova božská moc, padl Petr k nohám Spasitelovým a zvolal: “Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.” Lukáš 5,8 I v zástupu shromážděném na hoře byli lidé, kteří v přítomnosti Kristovy čistoty cítili, že jsou bídní, politováníhodní, chudí, slepí a nazí. (Zjevení 3,17) Toužili po Boží milosti, která přináší spásu. (Titovi 2,11) V těchto lidech vzbudila Kristova pozdravná slova naději; poznali, že jim patří Boží blahoslavenství. MON 12.2

Ježíš nabídl požehnání těm, kteří se domnívali, že jsou “bohatí, mají všecko a nic už nepotřebují” (Zjevení 3,17), ale oni se s opovržením odvrátili od daru milosti. Člověk, který se cítí dokonalý, myslí si, že je dost dobrý, a je spokojený se svým stavem, netouží stát se účastníkem Kristovy milosti a spravedlnosti. Pýcha si neuvědomuje žádné nedostatky a tak uzavírá srdce před Kristem a nezměrným požehnáním, které přišel udělit. V srdci pyšného člověka není pro Ježíše místo. Lidé bohatí a vznešení podle vlastního úsudku neprosí s vírou ani nepřijímají Boží požehnání. Zdá se jim, že mají všeho dostatek, proto odcházejí s prázdnou. Kristovy pomoci si váží jen ti, kdo si uvědomili, že se sami nemohou spasit ani nemohou vykonat nějaký dobrý skutek ve své vlastní síle. To jsou ti chudí v duchu, o nichž Kristus praví, že jsou blahoslavení. MON 12.3

Duch svatý člověka usvědčuje z hříchu, Kristus ho vede ku pokání a pak mu odpouští. Lidé, kteří dovolili Duchu svatému, aby zapůsobil na jejich srdce, poznávají, že v nich není nic dobrého. Zjišťují, že všechno, co kdy učinili, je poznamenáno sobectvím a hříchem. Jako ubohý publikán stojí opodál, neodvažují se ani pozvednout oči k nebi a volají: “Bože, slituj se nade mnou hříšným!” Lukáš 18,13. A dostávají požehnání. Pro kajícníka existuje odpuštění, neboť Kristus je “Beránek Boží, který snímá hřích světa” Jan 1,29. Zaslíbení Boží zní: “I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.” “A dám vám nové srdce... Vložím vám do nitra svého ducha.” Izajáš 1,18; Ezechiel 36,26.27. MON 13.1

O chudých v duchu Ježíš řekl: “Jejich je království nebeské.” Toto království není, jak doufali Kristovi posluchači, časným a pozemským panstvím. Kristus otvíral lidem duchovní království své lásky, své milosti, své spravedlnosti. Znamením Mesiášovy vlády je podobnost lidí Synu člověka. Občané Kristova království jsou chudí v duchu, tiší, pronásledovaní pro spravedlnost. Jim patří království nebeské. I když ještě úplně neskončilo, přesto v nich už začalo dílo, které je připravuje “k účasti na dědictví svatých ve světle” Koloským 1,12. MON 13.2

Všichni, kdo si uvědomují svou duchovní chudobu a cítí, že v nich samých není nic dobrého, mohou získat spravedlnost a sílu tím, že budou vzhlížet k Ježíši. Spasitel řekl: “Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny.” Matouš 11,28. Vyzývá vás, abyste vyměnili svou chudobu za bohatství jeho milosti. Nejsme hodni lásky Boží, avšak Kristus, naše záruka, je jí hoden a může spasit všechny, kdo k němu přijdou. Ať jste prožili v minulosti cokoli, ať jsou vaše nynější poměry sebetíživější, přijdete-li ke Kristu takoví, jací právě jste, slabí, bezmocní a zoufalí, vyjde vám náš soucitný Spasitel zdaleka vstříc. Přijme vás do svého laskavého náručí a oděje vás svým rouchem spravedlnosti. Představuje nás Otci, oděné bílým rouchem své povahy. Přimlouvá se za nás u Boha slovy: Já jsem se postavil na místo tohoto hříšníka. Nehleď na zbloudilé dítě, nýbrž hleď na mne! I kdyby na nás satan žaloval, i kdyby nás obviňoval z hříchu a požadoval nás za svou kořist, krev Kristova se za nás přimlouvá s větší mocí. MON 13.3

“Jenom v Hospodinu je spravedlnost i moc... U Hospodina nalezne spravedlnost a jím se bude chlubit všechno potomstvo Izraele.” Izajáš 45,24.25. MON 14.1