Myšlenky o naději

“Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.” Matouš 5,5

Blahoslavenství naznačují vzestupnou linii křesťanského života. Lidé, kteří cítí, že potřebují Krista, pláčou nad hříchem a procházejí s Kristem školou utrpení, naučí se od božského Učitele také tichosti. MON 16.2

Být trpělivým a mírným tehdy, když prožíváme bezpráví a křivdu, to nebyly vlastnosti, kterých si pohané nebo Židé vážili. Kdyby lidé z doby Mojžíšovy slyšeli výrok inspirovaný Duchem svatým, že Mojžíš je nejtišším člověkem na zemi, nepovažovali by to za žádnou přednost, ale vzbuzovalo by to v nich spíše útrpnost a pohrdání. Ježíš však označuje tichost jako jednu ze základních podmínek vstupu do svého království. V jeho vlastním životě a v jeho povaze se projevovala božská krása této vzácné vlastnosti. MON 16.3

Ježíš, odlesk slávy Otce, “způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka” Filipským 2,6.7. Souhlasil s tím, že projde všemi životními zkušenostmi prostých lidí, že bude žít mezi lidmi ne jako král, který vyžaduje úctu, nýbrž jako ten, jehož posláním je sloužit jiným. V jeho jednání nebylo ani stopy po náboženském fanatismu nebo chladné přísnosti. Přirozená podstata Vykupitele světa byla vyšší než andělská; a přesto se s jeho božským majestátem pojily tichost a pokora, které k němu přitahovaly všechny lidi. MON 16.4

Pán Ježíš “sám sebe zapřel”, v ničem, co konal, se neprojevilo sobectví. Všechno podřídil vůli svého Otce. Když se jeho poslání na zemi chýlilo ke konci, mohl říci: “Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.” Jan 17,4. A nás vyzývá: “Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce.” “Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe.” Matouš 11,29; 16,24. Nedovolte sobectví, aby déle ovládalo vaše srdce. MON 16.5

Kdo pozoruje Kristovo sebezapření a pokoru, musí prohlásit podobně jako Daniel, když se díval na toho, který vypadal, jako Syn člověka: “Velebnost mé tváře se změnila a byla zcela porušena.” Daniel 10,8. Snahu být nezávislý a dělat si, co chci, kterou se lidé chlubí, pak vidíme v její pravé zlé podstatě jako znamení podřízenosti satanu. Lidská povaha se přirozeně chce prosadit, je připravena soupeřit. Avšak ten, kdo se učí u Krista, je oproštěn od panovačnosti, sobectví a pýchy a má ve svém srdci pokoj. Vlastní já se podřizuje Duchu svatému. Netoužíme dosáhnout nejvyššího postavení. Nechceme se prosazovat a strhávat na sebe pozornost druhých, protože cítíme, že naše nejvyšší místo je u nohou Spasitele. Vzhlížíme k Ježíši, očekáváme, že nás povede jeho ruka, a nasloucháme jeho hlasu, který nás má usměrňovat. Apoštol Pavel prožil podobnou zkušenost. Píše o ní: “Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.” Galatským 2,19.20. MON 16.6

Bude-li Kristus stálým hostem v našem srdci, pak bude pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, střežit naše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Spasitelův život na zemi byl životem pokoje, i když jej Kristus prožíval uprostřed zápasů. Když ho zlostní nepřátelé soustavně pronásledovali, řekl: “Ten, který mě poslal, je se mnou. Nenechal mne samotného, neboť stále dělám, co se líbí jemu.” Jan 8,29. Žádný projev zloby člověka nebo satana nemohl narušit pokoj jeho dokonalého společenství s Bohem. A Ježíš nám říká: “Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám.” “Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.” Jan 14,27; Matouš 11,29. Neste se mnou jho služby pro slávu Boží a pro povznesení lidstva a shledáte, že mé jho netlačí a břemeno netíží. MON 17.1

Láska k vlastnímu já ničí náš pokoj. Pokud v nás žije staré já, jsme stále na stráži bránit ho před pokořením a urážkou. Když však zemřeme světu a náš život je skryt s Kristem v Bohu, nebude nás přehlížení a podceňování mrzet. Budeme hluší k urážkám a slepí k posměchu a ponižování. “Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.” 1. Korintským 13,4-8. MON 17.2

Štěstí pocházející z pozemských zdrojů je tak proměnlivé, jak jsou proměnlivé okolnosti, které je mohou vytvořit. Avšak Kristův pokoj je stálý a trvalý. Nezávisí na žádných životních okolnostech, na velikosti majetku nebo na počtu přátel. Kristus je pramenem živé vody. Štěstí založené na něm je stálé. MON 17.3

Kristova tichost projevená v rodině přinese štěstí všem jejím členům; nevyvolává hádky, neoplácí zlá slova pronesená v hněvu, nýbrž uklidňuje podráždění a šíří laskavost, kterou pociťují všichni členové rodiny. Úsilím o tichost se pozemská rodina stává součástí velké rodiny v nebesích. MON 17.4

Mnohem lepší je snášet křivá obvinění než sám sebe trápit tím, že se budu mstít svým nepřátelům. Nenávist a pomstychtivost mají svůj původ u satana a mohou přinést jen zlo tomu, kdo je chová. Pokora srdce a tichost, která je výsledkem spojení s Kristem, jsou pravým tajemstvím požehnání. “Hospodin... pokorné oslaví spásou.” Žalm 149,4. MON 18.1

Tiší “obdrží zemi za dědictví” Matouš 5,5. Touha po sebepovyšování přivedla hřích na naši planetu a naši prarodiče ztratili vládu nad touto krásnou zemí, nad svým královstvím. Sebezapřením vykoupil Kristus to, co bylo ztraceno. A říká nám, že máme zvítězit, jako on sám zvítězil. (Zjevení 3,21) Pokorou a poslušností se můžeme stát spoludědici s Kristem, až “pokorní obdrží zemi” Žalm 37,11. MON 18.2

Země zaslíbená tichým nebude podobna nynější zemi, na kterou dopadá temný stín smrti a kletby. “Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost.” “A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit.” 2. Petrův 3,13; Zjevení 22,3. MON 18.3

Nebude tam zklamání, žal, hřích, nebude tam nikdo, kdo by řekl: Jsem nemocen. Nebudou tam pohřební průvody, pláč, smrt, loučení a zlomená srdce. Bude tam však Ježíš, bude tam pokoj. Tam “nebudou hladovět ani žíznit, nebude je ubíjet sálající step a sluneční žár, neboť je povede ten, jenž se nad nimi slitovává, a dovede je ke zřídlům vod” Izajáš 49,10. MON 18.4