Naděje lidstva

Jdi a pověz mým učedníkům…

Lukáš se ve své zprávě o Spasitelově pohřbu zmiňuje o ženách, které byly při Ježíšově ukřižování, a říká: “Když se pak vrátily, připravily vonné látky a masti, ale v sobotu podle přikázání zachovaly klid.” Lukáš 23,56. NL 111.1

Spasitel byl pohřben v pátek, šestého dne týdne. Ženy připravily vonné věci a masti, kterými chtěly nabalzamovat svého Pána, ale odložily je stranou, dokud neuplyne sobota. V sobotní den nechtěly vykonávat dokonce ani práci spojenou s balzamováním Ježíšova těla. NL 111.2

“Když pak skončila sobota… za svítání prvního dne týdne tedy přišly k hrobu, jakmile vyšlo slunce.” Marek 16,1.2. NL 111.3

Když se přiblížily k zahradě, byly překvapeny, když spatřily krásně ozářené nebe a cítily, jak se pod jejich nohama chvěje země. Spěchaly ke hrobu a byly ještě více naplněny úžasem, když zjistily, že kámen je odvalen pryč a že tam není ani římská stráž. NL 112.1

Marie Magdaléna byla první, která přišla na toto místo. Poněvadž kámen byl odstraněn, spěchala pryč, aby to řekla učedníkům. Když přišly ostatní ženy, zpozorovaly světlo zářící kolem hrobky, ale když nahlédly dovnitř, viděly, že je prázdná. NL 112.2

V rozpacích postávaly chvíli na místě, když náhle spatřily mladého muže v zářivém rouchu, jak sedí vedle hrobky. Byl to anděl, který odvalil kámen. Ochromené strachem se rozhodly, že utečou, ale anděl jim řekl: “Vy se nebojte. Vždyť vím, že hledáte ukřižovaného Ježíše. Není tu, neboť vstal, jak předpověděl. Pojďte, pohleďte na místo, kde ležel Pán. Jděte rychle a řekněte jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých. A hle, předchází vás do Galileje. Tam ho spatříte. Hleďte, řekl jsem vám to.” Matouš 28,5-7. NL 112.3

Když se ženy znovu podívaly do hrobky, spatřily tam jiného zářícího anděla, který se jich zeptal: “Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tu, ale vstal! Vzpomeňte si, jak k vám mluvil, když byl ještě v Galileji. Řekl: ‘Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí a být ukřižován a třetího dne vstát z mrtvých.’” Lukáš 24,5-7. NL 112.4

Andělé jim pak objasnili Kristovu smrt i zmrtvýchvstání. Připomenuli ženám slova, která pronesl samotný Kristus před svým ukřižováním a zmrtvýchvstáním. Tato Ježíšova slova jim byla náhle jasná a s novou nadějí a odvahou spěchaly pryč povědět tuto radostnou zprávu ostatním. NL 112.5

Marie nebyla svědkem tohoto výjevu, protože se teprve nyní vrátila spolu s Petrem a Janem. Když se vrátili do Jeruzaléma, zůstala u hrobu. Nemohla odejít, dokud se nedozví, co se stalo s tělem jejího Pána. Když tak stála a plakala, uslyšela hlas, který se jí zeptal: “Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?” NL 113.1

Její oči byly tak zality slzami, že si nevšimla, kdo s ní mluví. Myslela si, že by to mohl být zahradník, a proto mu prosebně řekla: “Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho položil, a já si ho vezmu.” Jan 20,15. NL 113.2

Myslela si, že kdyby tato lidská hrobka určená pro boháče byla považována za příliš vznešený hrob pro jejího Pána, že pro něho sama opatří jiné místo. Nyní však k jejím uším dolehl Kristův hlas, jak říká: “Marie!” NL 113.3

Rychle si setřela slzy a spatřila Spasitele. Ve své radosti zapomněla, že byl ukřižován, vztáhla k němu své ruce a řekla: “Rabbóni!” (což znamená Učiteli). NL 113.4

Ježíš jí však řekl: “Nedotýkej se mne, neboť jsem ještě nevystoupil ke svému Otci. Ale jdi k mým bratrům a řekni jim: ‘Vystupuji ke svému Otci a k vašemu Otci, ke svému Bohu a k vašemu Bohu.’” Jan 20,15-17. NL 113.5

Ježíš nechtěl přijmout pocty svého lidu, dokud neměl jistotu, že jeho oběť byla Otcem přijata. Vystoupil do nebeských dvorů a od samotného Boha slyšel ujištění, že jeho smíření za hříchy lidí je dostačující a že skrze jeho krev mohou všichni získat věčný život. NL 113.6

Knížeti života byla dána veškerá moc na nebi i na zemi a on se vrátil ke svým následovníkům na svět hříchu, aby jim mohl udělit svoji moc a slávu. NL 113.7

Pozdě odpoledne v den vzkříšení byli dva z učedníků na cestě do Emauz, malého města ležícího asi patnáct kilometrů od Jeruzaléma. NL 114.1

Byli zmateni z událostí, které se nedávno odehrály, a zvláště je rozrušily zprávy žen, které viděly anděly a setkaly se s Ježíšem po jeho zmrtvýchvstání. NL 114.2

Nyní se vraceli do svého domova. Cestou rozjímali a modlili se v naději, že lépe pochopí význam těchto věcí, které pro ně byly tak nejasné. NL 114.3

Když putovali, přidal se k nim nějaký cizinec. Byli však tak zaměstnáni svým rozhovorem, že si jen stěží povšimli jeho přítomnosti. Tito silní muži byli tak ovládáni žalem, že po celou dobu, co putovali, plakali. Kristovo soucitné srdce plné lásky zde spatřilo zármutek, který mohlo utišit. NL 114.4

Přestrojen za cizince s nimi Ježíš začal rozmlouvat. “Ale jejich oči byly drženy, aby ho nepoznali. Řekl jim tedy: ‘Co je to za věci, o kterých spolu cestou rozmlouváte a jste smutní?’ NL 114.5

Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: ‘Ty jsi jediný cizinec v Jeruzalémě, že ses nedozvěděl o tom, co se tam v těchto dnech stalo?’ NL 114.6

A on jim řekl: ‘O čem?’ Řekli mu tedy: ‘O Ježíši Nazaretském, který byl prorok, muž mocný ve skutku i slovu před Bohem i přede vším lidem.’” Lukáš 24,16-19. NL 114.7

Vyprávěli mu pak, co se stalo, a opakovali zprávu přinesenou ženami, které byly za časného rána u hrobu. NL 114.8

Cizinec jim však řekl: “‚Ó nechápaví a srdcem pomalí věřit všemu tomu, co mluvili proroci! Copak Kristus nemusel vytrpět tyto věci a vejít do své slávy?’ A počínaje od Mojžíše a od všech proroků, vykládal jim ve všech Písmech to, co bylo o něm.” Lukáš 24,25-27. NL 114.9

Tito dva učedníci mlčeli úžasem a radostí. Neodvažovali se ptát cizince, kým je. Dychtivě mu naslouchali, když jim objasňoval Kristovo poslání. NL 115.1

Kdyby se Spasitel dal poznat těmto učedníkům dříve, byli by zcela spokojeni. Byli by tak naplněni radostí, že by nežádali nic více. Pro ně však bylo naprosto nezbytné, aby pochopili, jak bylo Kristovo poslání předpověděno všemi symboly a proroctvími Starého zákona. Na tom měla být založena jejich víra. Kristus neudělal žádný zázrak, aby je přesvědčil, jeho prvořadou prací bylo objasnit učedníkům svatá Písma. Ježíšovu smrt dosud vnímali jako konec všech svých nadějí. Nyní však na základě výpovědí prorockých knih poznali, že právě ona je tím nejsilnějším důkazem pro jejich víru. NL 115.2

Při vyučování těchto učedníků Kristus ukázal význam Starého zákona jako svědectví o jeho poslání. Mnozí nyní zavrhují Starý zákon a tvrdí, že již nemá žádné uplatnění. To však neodpovídá Kristovu způsobu učení. Ten si ho natolik vážil, že kdysi prohlásil: “Když neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.” Lukáš 16,31. NL 115.3

Právě když slunce zapadalo, učedníci dorazili do svého domova. Ježíš “naznačil, že půjde dál”. Lukáš 24,28. Ale učedníci se nechtěli rozloučit s tím, který jim přinesl takovou radost a naději. NL 115.4

Proto “na něj naléhali: ‘Zůstaň s námi, vždyť se už připozdívá a den se nachýlil.’ A tak šel dovnitř, aby s nimi zůstal.” Lukáš 24,29. NL 115.5

Prosté večerní jídlo bylo brzy připraveno a Kristus usedl v čele stolu, jak bylo jeho zvykem. Bylo obvykle povinností hlavy rodiny prosit o požehnání při jídle, ale Kristus položil své ruce na chléb a požehnal ho. A oči učedníků se otevřely. NL 115.6

To, jak žehnal pokrmu, ozvěna důvěrně známého hlasu, stopy po hřebech na jeho rukou, to všechno dokazovalo, že je to jejich milovaný Mistr. NL 116.1

Na chvíli seděli jako ve snu, pak vstali, padli mu k nohám a klaněli se mu. On však náhle zmizel. NL 116.2

Ve své radosti úplně zapomněli na hlad i únavu. Jídlo nechali nedotčené a rychle spěchali do Jeruzaléma s nádhernou zprávou o vzkříšeném Spasiteli. NL 116.3

Když tyto věci vyprávěli ostatním učedníkům, Kristus se objevil uprostřed nich a s rukama pozdviženýma k požehnání, řekl: “Pokoj vám.” Lukáš 24,36. NL 116.4

Zpočátku byli velmi vystrašení, když jim však Ježíš ukázal stopy po hřebech na svých rukou a nohou a jedl před nimi, uvěřili a byli potěšeni. Víra a radost nyní vystřídala pochybnosti a s pocity, jež žádná slova nemohou vyjádřit, přijali ho jako svého vzkříšeného Spasitele. NL 116.5

Při tomto setkání s nimi nebyl Tomáš. Odmítal věřit zprávám o zmrtvýchvstání. Avšak po osmi dnech se Ježíš ukázal učedníkům ve chvíli, kdy tam byl přítomen i on. NL 116.6

Při této příležitosti Ježíš znovu ukázal na svých rukou i nohou stopy po ukřižování. Tomáš byl okamžitě přesvědčen a zvolal: “Můj Pán a můj Bůh!” Jan 20,28. NL 116.7

V horní místnosti Kristus opět vysvětloval Písma vztahující se na něho. Pak svým učedníkům řekl, že by mezi všemi národy mělo být v jeho jménu kázáno pokání a odpuštění hříchů. Začít s tímto kázáním by však měli v Jeruzalémě. NL 116.8

Před svým nanebevstoupením jim řekl: “Ale přijmete moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mi svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku i v Samaří a až do posledních končin země.” “A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.” Skutky 1,8; Matouš 28,20. NL 117.1

“Vy jste byli svědky mého života sebeobětování ve prospěch světa,” řekl. “Viděli jste, že ochotně přijímám všechny, kteří ke mně přijdou a vyznají své hříchy. Všichni, kteří chtějí, mohou být smířeni s Bohem, a získají tak věčný život. NL 117.2

Vám, moji učedníci, svěřuji toto poselství milosti. Má být předáno všem národům i jazykům. Jděte i do té nejvzdálenější obydlené části zeměkoule, pamatujte však, že i tam budu s vámi.” NL 117.3

Spasitelovo pověření učedníků zahrnovalo všechny věřící až do konce času. NL 117.4

Ne všichni mohou kázat ke shromážděním, ale všichni mohou sloužit jednotlivcům. Kazatelem je každý, kdo přijímá trpící, kdo pomáhá potřebným, kdo potěšuje zarmoucené, ale i ten, kdo hříšníkovi vypráví o Kristově odpouštějící lásce. Ti všichni jsou Kristovými svědky. NL 117.5