Velký Spor Věku

Kapitola 16—Pokrok k svobodě.

“Poutníci.”

Ačkoliv reformátoři Anglie zříkali se nauk Říma, přece však podrželi mnoho z jeho způsobů. Takto, ač moc a vyznání víry Říma byly zavrženy, však nejeden z jeho zvyků a obřadů byly zavedeny do bohoslužeb církve anglické. Bylo praveno, že tyto věci netýkají se svědomí člověka; že ač nejsou to rozkazy písma svatého, a tudíž ani zásadné, a nejsouce zapovězeny, nebyly prý proto ani za podstatné zlo uznány. Zachovávání těchto působilo na zúžení zálivu dělícího evanjelické církve od Říma, a bylo naléháno, že tito budou podporovati přijetí evanjelického vyznání víry římsko-katolíky. VS 195.1

Tyto důvody zdály se rozhodnými jak pro zachování tak pro dohodu. Avšak byla jiná třída lidí, kteří tak nesoudili věci. Skutečnost, že tyto zvyky “směřovaly k překlenutí propasti zející mezi Římem a Reformou,”¹ byla v jejich náhledu rozhodným důvodem oproti podržení jich. Pohlíželi na ně jako na pouta otroctví, z nějž byli vysvobozeni, a do kterého se navrátiti neměli žádné touhy. Uvažovali, že Bůh zřídil pravidla ve svém slově k řízení Jeho služeb, a že lidé nemají práva k nim přidávati ani od nich odjímati. Počátkem úpadku církve byla snaha v nahražení moci a práva Božího, církevní. Římské odpadlictví počalo nařizováním toho, co Bůh nezakázal, a končilo zapovídáním toho, co Bůh výslovně nařídil. VS 195.2

Mnozí úpřimně toužili po návratu k čistotě a prostotě, která vyznačovala původní církev. Oni považovali mnohých ze zavedených zvyků anglické církve co pomníky modlářství, a proto nemohli pro své svědomí spojiti se s ní v bohoslužbě. Avšak církev, jsouc podporována občanskou mocí, nedovolila odluku od jejich zařízení. Přítomnost při službách jejich byla vyžadována zákonem, a neoprávněné schůze za účelem náboženských bohoslužeb, byly zapovězeny pod trestem žaláře, vyhnanství a smrti. VS 195.3

Na počátku sedmnáctého století, panovník, který právě nastoupil trůn Anglie, prohlásil svoje rozhodnutí, by “Puritáni,” buď se “přizpůsobili, aneb....že vyžene jich ze země, aneb ještě něco horšího.”¹ Stíháni, pronásledováni a vězněni jsouce, nemohli zříti v budoucnu lepších dnů; a mnozí z nich dospěli k tomu náhledu, že pro ty, kteří chtí sloužiti Bohu dle rozkazu svědomí, “Anglie přestala býti vhodným místem k bydlení.”² Někteří se odhodlali hledati útulku v Holandsku. Obtíže, ztráty a vězení byly údělem mnohých. Avšak vytrvalost konečně zvítězila, a oni nalezli ochranu na přátelském pobřeží Holandské Republiky. VS 196.1

Při svém útěku opustili své domy, zboží, i svoje prostředky životní. Byli cizincemi v cizí zemi, mezi lidem jiného nářečí a jiných zvyků. Rovněž byli přinuceni obrátiti se k nezkušenému zaměstnání, by si zaopatřili chléb. S radostí však přijali toto postavení, neztrácejíce času zahálkou aneb nářkem. Ač často pociťovali nedostatek, přece však děkovali Bohu za požehnání jim poskytnutá, a svoji rozkoš nacházeli v nerušeném duchovním životě. “Oni znali, že jsou poutníky, a proto nepatřili příliš na tyto věci vůkol sebe, ale pozvedali svůj zrak k nebesům, k jejich nejdražší vlasti, a tak uklidnili svého ducha.”³ VS 196.2

Spoléhali pouze na zaslíbení Páně, a On jich neopustil v čas nouze. A když se zdálo, že Bůh jim poukazuje odebrati se moře, do země, kde mohli si zříditi svůj stát, a zanechati svým dítkám vzácné dědictví náboženské svobody, tu šli v před, bez obavy, po cestě Prozřetelností označené. VS 196.3

Bůh však seslal na lid svůj zkoušky, by jich tak připravil pro vykonání svého milostivého účelu při nich. Církev byla snížena, by mohla býti později povýšena. Bůh chtěl zjeviti svoji moc skrze ní, by tak podal světu další důkazy, že nezapomíná na ty, kteří v Něj doufají. On opanoval výjevy dějin, by tak hněv Satana a snahy zlých lidí přispěly k rozmnožení Jeho slávy, a aby jeho lid byl uveden do místa bezpečí. Pronásledování a vyhnanství byly otevřením cesty k svobodě. VS 197.1