Velký Spor Věku

Duchovní úpadek a jeho příčina.

Duchovní úpadek, jevící se v Anglii těsně před Wesleyovou dobou, byl z valné části výsledkem Antinomiánského učení. Mnozí tvrdili, že Kristus zrušil mravní zákon, a že tudíž křesťané nemusí ho zachovávati, a že věřící jest osvobozen od “závazku dobrých skutků.” Jiní, připouštějíce věčnost tohoto zákona, prohlašovali, že kněží nemusí napomínati lid ku poslušnosti, poněvadž ti, kterých Bůh vyvolil ku spáse, budou “ne-odolatelným popudem Božské milosti přivedeni k životu zbož-nému a cnostnému,” kdežto ti, kteří byli předurčeni k věčnému zatracení, “nemají síly, aby poslušni byli zákona Božího.” VS 192.1

Na námitku, že smrtí Kristovou bylo desatero přikázání zrušeno i s obřadním zákonem, Wesley odpověděl: “Kristus nezrušil mravní zákon obsažený v desateru a potvrzený proroky. Nebylo účelem Jeho příchodu odvolati nějakou jeho část. To jest zákon, jenž nikdy nemůže býti zrušen, a kterýž ‘stojí pevně jako věrný svědek v nebi’... Tak tomu bylo od počátku světa s tímto zákonem, jenž vepsán jest ne v desky kamenné, nýbrž v srdce všech lidských dětí, jakmile vyšli z ruky Stvořitelovy. A ačkoliv písmo, napsané kdysi prstem Bo-žím, jest nyní z velké části zahlazeno hříchem, nemůže přece býti úplně zničeno, pokud jsme si vědomi dobra a zla. Každá část tohoto zákona musí zůstati v platnosti u všech lidí a v každé době, poněvadž nezávisí ani na místě, ani na jiných pro-měnlivých okolnostech, nýbrž na povaze Boží, i lidské, a na jejich vzájemném poměru. VS 192.2

“Nepřišel jsem rušiti, ale naplniti.”... Nade vší pochybnost On touto větou chtěl říci (v souhlase s tím, co předchází a co následuje) : “Přicházím zavésti zákon v jeho plnosti, nedbaje poznámek lidských: přicházím vysvětliti, cokoliv jest v něm temného a nejasného: přicházím prohlásiti pravdivý a plný smysl každé jeho části, abych ukázal délku a šířku, celý rozsah každého přikázání v něm obsaženého, výšku a hloubku, nevystihlou čistotu a duchovnost každé jeho části.”¹ VS 193.1

Wesley prohlašoval dokonalý soulad mezi zákonem a evanjeliem. “Jest tudíž nejužší myslitelná souvislost mezi zá-konem a evanjeliem. Na jedné straně zákon stále nám razí a ukazuje cestu k evanjeliu, na druhé straně evanjelium stále nás vede k přesnějšímu plnění zákona. Zákon na příklad žádá, bychom milovali Boha a blížního, abychom byli mírní, pokorní, neboli svati. Cítíme, že k tomu jsme nedostateční, ba že pro ‘člověka to jest nemožné.’ Avšak spatřujeme slib Boží, že nám On dá tuto lásku, a že učiní nás pokornými, mírnými a svatými. Přijímáme toto evanjelium, toto radostné poselství, a ‘pravost zákona se plní v nás skrze víru v Ježíše Krista’.... VS 193.2

“V přední řadě nepřátel evanjelia Kristova,” praví Wesley, “jsou ti, kdož otevřeně “soudí zákon” samotný, a mluví “špatně o zákonu”, kdož učí lidi, aby rušili (aby uvolňovali, rozvazovali závazek) ne jedno, ať již nejmenší nebo největší, ale všechna přikázání najednou. .” VS 193.3

“Ze všech okolností, jež provázejí tento klam, nejvíce pře-kvapuje ta, že ti, kdož se mu oddávají, skutečně věří, že uctívají Krista, když převracejí Jeho zákon, a že oslavují Jeho úřad, když ničí Jeho učení! Ano, uctívají Jej zrovna tak jako Jidáš, když řekl: “Buď zdráv, Mistře,” a políbil Jej. A On právem by mohl říci každému z nich: ‘Zrazuješ Syna člověka políbením?’ Není to nic jiného než zrazování Jej polibkem, když někdo mluví o Jeho krvi a béře mu Jeho korunu, když někdo zlehčuje kteroukoliv část Jeho zákona pod záminkou, že šíří Jeho evanjelium. Nikdo zajisté nemůže ujiti této obžalobě, kdo hlásá víru takovým způsobem, aby buď přímo aneb nepřímo naváděl k neposlušnosti, kdo hlásá Krista tak, aby zrušil aneb oslabil jakýmkoliv způsobem, třeba i to nejmenší přikázání Boží.”¹ VS 193.4

Těm, kteří tvrdili, že kázání evanjelia vyhovuje všem po-žadavkům zákona, Wesley odpověděl: “To z úplna zamítáme. Nevyhovuje to prvnímu účelu zákona, to jest, nepřesvědčuje to lidi o hříchu, neprobouzí to ty, kteří dosud spí na pokraji pekla.” Apoštol Pavel praví, že “skrze zákon jest poznání hříchu” a že dokud člověk se nepřesvědčí o hříchu, nepocítí potřebu usmiřující krve Kristovy. . . A jak praví sám náš Pán: “Nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní.” Jest tedy nesmysl doporučovati lékaře zdravým nebo těm, kteří se za zdravé po-važují. Nejdříve musíte přesvědčiti ty, kteří jsou nemocní, jinak vám nebudou vděčni za vaši práci. Zrovna tak nesmyslné jest nabízeti Krista těm, jichž srdce jest celé, nebyvší nikdy zlomeno.”² VS 194.1

Takto Wesley, hlásaje evanjelium milosti Boží jako jeho Mistr, snažil se “zvelebiti zákon a vzbuditi k němu úctu.” Věrně vykonával dílo uložené mu Bohem, a slavné byly výsledky, jichž mu bylo dopřáno se dočekati. Na sklonku jeho dlouhého života oddaní přívrženci jeho čítali více než půl milionu duší. Ale množství těch, kteří jeho přičiněním se pozvedli ze zkázy a ponížení hříchu k vyššímu životu, a počet těch, kteří jeho poučením dospěli k hlubší a bohatší zkušenosti, nebude znám, dokud celá rodina vykoupených neshromáždí se v království Božím. Život Wesleyův jest velmi poučným pro každého křesťana. Kéž by se víra, pokora, neúnavná horlivost, obětavost a oddanost tohoto služebníka Kristova zrcadlila v dnešních církvích! VS 194.2