Velký Spor Věku
Úpřimný zkoumatel bible.
Když prvně byli donuceni odděliti se od anglické církve, tu ‘Puritáni’ spojili se s vážným slibem jakožto svobodný lid Boží, “by společně chodili po všech cestách Jeho které jim oznámil, aneb známé učiní.” 1 Zde se nalézal pravý duch obnovy, životní zásada protestanství. S tímto cílem a účelem ‘Poutníci’ opouštěli Holandsko, by nalezli sobě domov v Nové Zemi. Jan Robinson, jejich kazatel, který byl Prozřetelností zadržen od provázení jich, oslovil jich takto při loučení: VS 197.2
“Bratří, za krátký čas se rozdělíme, a Pán sám jen ví, budu-li žiti tak dlouho, bych ještě uzřel vaše tváře. Avšak ať již Bůh tak usoudil neb ne, já vás zavazuji před Bohem a jeho svátými an jely, byste mne nenásledovali dále, než v čem jsem já následoval Krista. Jestli vám Bůh zjeví něco více skrze jiný svůj nástroj, buďte hotovi to přijmouti tak, jak jste přijímali pravdu v mé službě vám; neb jsem jist, že Pán má ještě více pravdy a světla k zjevení ve svém svátém slově.”2 VS 197.3
“Z mé strany, nemohu dostatečně želeti stavu reformované církve, která dospěla k období v náboženství, v němž nyní neučiní dalších pokroků jak nástroje její obnovy. Lutheráni nemohou býti dále přivedeni za to, než co Luther spatřil;... a Kalvinisté, jak sami spatřujete, drží se pevně tam, kde byli ponecháni oním velikým mužem Božím, který vše nespatřil. Toto jest bída, nad níž musí býti naříkáno; neboť, ač oni svítí a září světlem ve své době, přece však cele nepronikli radu Boži, a kdyby byli opravdově živými, pak by byli hotovi přijmouti další světlo tak, jak přijali první.” 3 VS 197.4
“Nezapomeňte na smlouvu církve, v níž jste slíbili choditi po všech cestách Páně, již známých aneb později oznáme ných. Pamatujte na váš slib a smlouvu s Bohem a s druhými, byste přijali každé světlo a pravdu vám zjevenou z Jeho slova; ale nade vše, dejte pozor, prosím vás, vše, co přijímáte za pravdu, porovnávejte a važte s jinými výroky písma pravdy dříve, než ji přijmete; poněvadž není možným křesťanskému světu by snadno a rychle vyšel z tak husté temnoty antikristovy, a že by tak náhle dospěl k plné dokonalosti a známosti pravd.”1 VS 198.1
Byla to touha po svobodě svědomí, která nadchla Poutníků k čelení nebezpečím dlouhé plavby přes moře, k snášení těžkostí a nebezpečí pustin, a s pomocí Boží položiti na březích Ameriky základy mocného národa. Avšak přece ve své počestnosti a bohabojnosti, Poutníci cele nepochopili veliké zásady náboženské svobody. Volnost, které obětovali tak mnoho, by si ji zabezpečili pro sebe, nebyli tak hotovými dáti ji též jiným. VS 198.2
“Velmi málo, i z těch nej přednějších myslitelů a mravokárců sedmnáctého století, mělo správný pojem o hlavních zásadách, vyrůstajících z Nového Zákona, které uznávají Boha jediným soudcem víry člověka.” 2 Nauka, že Bůh svěřil právo církvi k řízení svědomí, a určovati a kárati kacířství, jest jedním nej zakořeněnejším omylem papežství. Ačkoliv re-formátoři zavrhli vyznání Říma, přece však nebyli cele prosti jeho ducha nesnášelivosti. Byla zřízena jakási státní církev, a všickni lidé byli žádáni k vydržováni jejích kazatelů, a ob-čanské úřady byly splnomocněny k utlačení kacířství. Takto se nalézala světská moc v rukou církve. Netrvalo to dlouho, a tato zaopatření přivedla za následek — pronásledování. VS 198.3
Jedenáct roků po založení první osady, Roger Williams přišel do Nového Světa. Jako první Poutníci, přišel i on, by se těšil z náboženské svobody; ale ne jako oni, shledal, — že touto svobodou jest neodcizitelné právo všem, bez rozdílu vyznání. On byl snaživým pátratelem po pravdě, drže s Robinsonem za nemožné, že by již bylo všecko světlo Božího slova lidem známo. Williams “byl první osobou v novověkém kře-sťanství pro zařízení občanské vlády na zásadě nauky svobody svědomí, stejných nároků před zákonem.”1 Prohlašoval za po-vinnost občanských úřadů, by zamezovaly zločiny, avšak by nikdy nevládly svědomím člověka. “Veřejný úřad může rozhodovati,” pravil, “co jest povinností člověka ku člověku; pakli ale dovolí si předpisovati člověku povinnosti vůči Bohu, pak nenalézá se ve svém místě, a nemůže býti bezpečným; neboť jest zřejmé, že mají-li úřady moc, pak mohou dnes vydati jiný výnos strany víry, a zítra opět jiný; podobně bylo konáno v Anglii od různých králů a královen, a různými papeži a sněmy římské církve; takto se pak náboženství stane hromadou zmatků.” 2 VS 198.4
Návštěva služeb takto zařízené církve byla vymáhána pod trestem peněžité pokuty aneb vězením. “Williams neschvaloval tento zákon; nejhorší položkou stanov v anglickém zákoně byla ta, která vyžadovala návštěvu farních kostelů. Přinucováním člověka ku spojení se s těmi, jež jsou jiného vyznání, považoval za přestupek jejich přirozených práv; nutiti k veřejným bohoslužbám nevěrců a neochotných, zdálo se býti po-žadováním pokrytectví. . . ‘Nikdo nemá býti vázán k zbožnosti, aneb,’ dodal, ‘ku konání bohoslužby, oproti svému svolení.’ ‘Což!’ prohlašovali jeho odpůrci, žasnouce nad jeho naukou, ‘není hoden dělník mzdy své?’ ‘Ano,’ odpověděl, ‘od těch, kteří jej najímají.” 3 VS 199.1
Roger Williams byl vážen a milován co věrný kazatel, a muž zvláštních darů, nezdolné správnosti a dobročinnosti; avšak jeho stálé upírání práv občanským úřadům nad církví, a jeho požadování náboženské svobody, nemohlo býti trpěno. Bylo naléháno, že žádost této nové nauky, “podvrátí základní stav a vládu země.”4 Byl tudíž odsouzen k vypovězení z osad, a konečně, by předešel zatknutí, byl přinucen k útěku uprostřed zimní bouře, do divokých lesů. VS 199.2
“Po čtrnáct týdnů,” praví, “jsem byl bolestně zmítán v hrozném počasí, neznaje, jaký chléb neb lůžko bude mým údělem.” Avšak “krkavci mne živili v pustinách, a duté stro- my často mi sloužily za skrýš.”1 Takto pokračoval ve svém útěku sněhem a pustým lesem, až konečně našel útulek u jed-noho Indiánského kmene, jehožto důvěru a náklonnost si získal snahou vyučováním jich pravdám evanjelia. VS 199.3
Po mnoha měsících různých změn ve svém cestování, ko-nečně dosáhl pobřeží Zálivu Narragansett, kde položil základy prvního státu nové doby, který v plném smyslu uznával práva náboženské svobody. Základním pravidlem osady Williamse bylo, “že každý člověk má míti svobodu k uctívání Boha dle světla jeho vlastního svědomí.”2 Jeho malý stát, Rhode Island, stal se útulkem pronásledovaných a utiskovaných, a stále se zvětšoval a prospíval, až jeho zásadní pravidla, — občanská a náboženská svoboda, — staly se úhelnými kameny Americké Republiky. VS 200.1
V této staré památné listině, kterou naši předkové vystavili co výnos práv, — Prohlášení Neodvislosti, — prohlašují: —“Uznáváme tyto pravdy za samozřejmé, že všichni lidé dle stvoření jsou si rovni; že všichni jsou obdařeni svým Stvořitelem jistými neodcizitelnými právy; že mezi těmito se nalézají, život, svoboda, a následování štěstí.” Ústava pak dává záruku, s největší zřetelností vyjádřenou, dovolávajíc se svědomí : “Žádná naboženská zkouška nemá býti kdy požadována jakožto způsobilost pro kterýkoliv veřejný úřad, svěřený Spojenými Státy.” “Sněm nemá konati žádných zákonů vůči zařízením náboženským, aneb zakazování svobody ku provo-zování téhož.” VS 200.2
“Původci Ústavy uznávali věčné zásady, týkající se vztahu člověka vůči Bohu, že tento se nalézá mimo lidské zákony, a že práva jeho svědomí jsou nezadatelná. Nebylo zapotřebí důvodů k zjištění této pravdy; jsme o tom přesvědčeni ve vlastním nitru. Toto uvědomění, odporujíc lidským zákonům, vytrpělo tak mnohá muka a plameny ohně. Oni pocítili, že jejich povinnosti vůči Bohu jsou přednějšími nad lidské výnosy, a že člověk nemůže ovládati jejich svědomí. Jest vrozená zásada, kterou nic nemůže zničiti.”3 VS 200.3
Když se rozšířily po zemích Evropy zprávy o zemi kde každý človek může užívati ovoce své práce, a býti při tom poslušen usvědčení svého svědomí, tu tisíce se jich hrnulo na po-breží Nového Světa. Osady se rychle množily. “Massachusetts skrze zvláštní zákon, nabízel volný příchod a pomoc z veřejných záloh všem křesťanům, bez rozdílu národnosti, kteří mohli utéci za Atlantický oceán ‘před válkou neb hladem, útiskem neb pronásledováním.’ Takto uprchlíci a utlačovaní stali se skrze zákon hosty republiky.”1 Po dvaceti letech od prvního přistání v Plymouthu, mnohé tisíce Poutníků usadilo se v Nové Anglii. Bylo dokázáno, že zásady Bible jsou nejjistší záštitou národní velikosti. Slabé a odlehlé osady vzrostly ve společné mocné Státy, a označily svět místem zvláštního pokoje a úspěchu, a “církví bez papeže, a státem bez krále.” VS 200.4
Ony veliké zásady, tak šlechetně učené a zastávané Robin-sonem a Rogerem Williamsem, že pravda pokračuje a vzrůstá, že křesťané mají býti hotovi přijmouti každé světlo, které by jim zasvitlo ze slova Božího, — byly úplně ztraceny z dohledu jejich potomkům. Evanjelické církve v Americe, — po dobně i v Evropě, — jsouce tak vysoce obdařeny přízni a požehnáním Reformace, opomněly jiti v před stezkou obnovy. Ačkoliv čas od času povstalo několik věrných mužů, by hlásali novou pravdu a objasnili chyby, kterým bylo nadržováno, tu většina, jako Židé ve dnech Krista aneb papežští ve dnech Luthera, nebyli hotovi uvěřiti tak jako jejich otcové uvěřili, a žiti tak, jako oni žili. Následkem toho náboženství opět upadlo v pouhé obřadnictví a zvyky; chyby a pověra, kteréž by byly z církve odstraněny, kdyby tato šla cestou světla Božího slova, byly podrženy a pěstovány. Takto nadchnutí, vzbuzené Reformací, zvolna vymíralo, až téměř bylo tak mocně zapotřebí reformy v evanjelické církvi, jak byla nutnou v římské církvi za doby Luthera. Nastalo to samé světáctví a duchovní otupělost, ta samá vážnost k náhledům člověka, a náhrada lidských nauk za učení slova Božího. VS 201.1
Veliké rozšíření bible na počátku devatenáctého století, a ono mocné světlo, následkem toho vzešlé světu, nebylo sledo-váno stejným postupem se známostí zjevených pravd v nábo- ženském životě. Satan nemohl jako v dřívější době odebrati lidem slovo Boží; toto bylo každému k dosažení; aby však uplatnil svůj účel, působil na lid by jej přijali s lehkovážností. Lid ustal a zanedbával zpytování písma, a pokračoval v přijímání nesprávných výkladů, a tak pěstoval nauky, které neměly základy z bible. Takto byly tupeny a snižovány zásady, pro něž reformátoři tak mnoho vytrpěli. VS 201.2