Velký Spor Věku

Rozšíření reformovaného učení.

Spisy Lutherovy a jeho učení, šířily se do všech zemí křesťanských. Dílo jeho zapouštělo kořeny ve Švýcarsku a v Holandsku. Opisy jeho spisů dostaly se do Francie a Španěl. V Anglii jeho učení bylo přijímáno jako slovo života. Pravda se šířila i do Belgie a Italie. Tisícové se probouzeli ze smrtelného omámení k radosti a naději života a víry. VS 104.3

V žádosti k císaři a šlechtě německé, pojednávající o ná- pravě křesťanství, napsal Luther o papeži: “Jest to hrozné, když člověk vidí muže, jenž sám se nazývá zástupcem Kristovým, choditi v nádheře, kterou žádný císař nemůže překonati. Činil tak chudý Ježíš aneb pokorný Petr? Říkají, že jest pánem světa! Ale Kristus, jehož náměstkem se papež nazývá, řekl: “Království mé není z tohoto světa.” Může panství náměstkovo přesahovati panství jeho pána?”¹ VS 104.4

Takto psal kolejím: “Obávám se velice, že koleje prokážou se býti velikými branami k peklu, nebudou-li pilně pracovati na vykládání Písma svatého, a vštěpovati je do srdcí mládeže. Neradím nikomu, aby dával své dítě tam, kde Písmo sv. není na prvním místě. Každý ústav, ve kterém lidé nezabývají se ustavičně slovem Božím, musí přijít ku zkáze.”² VS 105.1

Tato žádost se rychle šířila po Německu, a vykonávala mocný vliv na lid. Celý národ byl rozechvěn a mnozí byli povzbuzeni, aby se seskupili kolem praporu obnovy. Odpůrci Lutherovi, hoříce touhou po pomstě, naléhali na papeže, aby proti němu zakročil rozhodným způsobem. Bylo ustanoveno, že jeho učení má býti okamžitě zatraceno. Lhůta šedesáti dnů byla dána Lutherovi a jeho přívržencům, po jejímž uplynutí, když by neodvolali, měli býti všichni vyobcováni z církve. VS 105.2