Velký Spor Věku
Mučednická smrt Jeronýmova.
Ale ještě jedna hranice měla býti postavena v Kostnici. Ještě jednoho mučedníka krev musela svědčiti pro pravdu. Jeroným, louče se s Husem před jeho odjezdem do sněmu, vyzýval ho ke statečnosti a pevnosti, prohlašuje, že sám přispěchá mu ku pomoci, kdyby se octl v nějakém nebezpečí. Když slyšel o uvěznění Husovu, připravoval se věrný učedník tento ihned ke splnění svého slibu. Bez ochranného průvodu vydal se s jediným společníkem do Kostnice. Doraziv tam, přesvědčil se, že se vydává pouze v nebezpečí, aniž by mohl učiniti něco pro Husovo osvobození. Uprchl z města, ale byl zajat na zpáteční cestě k domovu a dopraven zpět v poutech pod stráží vojenského oddílu. VS 79.1
Když se poprvé objevil před sněmem, a pokusil se odpovídati na žaloby proti němu vznesené, byl uvítán výkřiky: “Do ohně s nim! Do ohně!”1 Byl uvržen do vězení, spoután řetězy v takové poloze, jež mu působila veliké bolesti; za potravu byl mu dán pouze chléb a voda. Po několika měsících žalářního utrpení byl Jeroným stižen nemocí, jež ohrožovala jeho život, a tu jeho nepřátelé, obávajíce se, že by jim mohl uniknouti, nakládali s ním s menší přísností, ač byl pak vězněn ještě rok. VS 79.2
Smrt Husova neměla takové následky, v jaké doufali papeženci. Porušení bezpečnostní záruky jemu dané, vyvolalo bouři nevole, a proto sněm považoval za lepší, donutiti Jeronýma, pokud to bude možno, raději k odvolání než jej upáliti. Byl předveden před shromáždění a vyzván, aby se rozhodl, zda chce odvolati či zemříti na hranici. Smrt na počátku jeho uvěznění byla by bývala dobrodiním u porovnání s hrozným utrpením, jež musel podstoupiti; ale nyní, když oslaben byl nemocí, útrapami žalářními a mukami úzkosti a nejistoty, odloučen od přátel a sklíčen smrtí Husovou, Jeronýmova odvaha ochábla a on svolil podrobiti se sněmu. Prohlásil, že uznává katolické učení a přijímá rozhodnutí sněmu, týkající se nauk Wyklifových a Husových, s výjimkou “svatých pravd”, které oni učili.1 VS 79.3
Touto prospěšností pokoušel se Jeroným umlčeti hlas svě-domí a uniknouti svému osudu. Ale v samotě žalářní viděl jasněji, co učinil. Myslil na odvahu a věrnost Husovu a proti tomu stavěl své vlastní zapření pravdy. Myslil na Božského Mistra, jemuž se zavázal sloužiti a jenž pro něho podstoupil smrt na kříži. Před odvoláním nacházel při všem svém trápení útěchu v ujištění milosti Boží, ale nyní výčitky a pochyby mučily jeho ducha. Věděl, že musí učiniti ještě další odvolání, než bude usmířen s Římem. Cesta, na kterou vstoupil, mohla končiti jen úplným odpadnutím. Učinil rozhodnutí: nezapřu svého Pána, abych unikl krátkému utrpení. VS 80.1
Záhy na to byl opět předveden před sněm. Jeho podrobení se neuspokojovalo jeho soudce. Jejich krvelačnost, podrážděná smrtí Husovou, dychtila po čerstvých obětech. Pouze bez-podmínečným vzdáním se pravdy mohl Jeroným zachrániti život. Ale on byl rozhodnut vyznati svou víru a následovati svého bratra-mučedníka do plamenů. VS 80.2
Odvolal své dřívější podrobení se, a jako umírající muž vážně žádal za poskytnutí příležitosti k obraně. Obávajíce se účinku jeho slov, preláti naléhali pouze, aby buď doznal nebo popřel pravdu obvinění proti němu vznesených. Jeroným se ohražoval proti takové krutosti a nespravedlnosti. “Drželi jste mne zavřeného po tři sta čtyřicet dnů ve strašném vězeni,” pravil, “ve špíně, kalu, smradu a v naprostém nedostatku všeho; pak jste mne přivedli sem a popřávajíce sluchu mým úhlavním nepřátelům, odpíráte slyšeti mne. . . Jste-li opravdu moudří mužové a světlo světa, nechtějte hřešiti proti spravedlnosti. Co se mne týče, jsem pouze slabý smrtelník; na mém životě málo záleží; a když vás napomínám, abyste nepronášeli nespravedlivý rozsudek, mluvícím méně za sebe než za vás.”2 VS 80.3
Jeho žádosti bylo konečně vyhověno. V přítomnosti svých soudců Jeroným poklekl a modlil se, aby Duch Boží ovládal jeho myšlénky a slova, tak aby nemluvil nic, co by bylo proti pravdě, aneb nedůstojné jeho Mistra. Na něm se onoho dne splnil slib Boží, daný prvním učedlníkům: “Ano i před vladaře i před krále vedeni budete pro mne. .. Když pak vás vydají, nebud’ tež pečliví, kterak aneb co byste mluvili; dánoť bude zajisté vám v tu hodinu, co budete míti mluviti. Nebo ne vy jste, kteříž mluvíte, ale Duch Otce vašeho, kterýž mluví ve vás.”1 VS 80.4
Slova Jeronýmova vyvolala úžas a obdiv i u jeho nepřátel. Bylť po celý rok zavřen v žaláři, kde nemohl čisti ani viděti, kde strádal velkými útrapami tělesnými i úzkostí duševní. Ale jeho důvody byly podány s takovou jasností a silou, jako kdyby byl měl nerušenou příležitost k bádání. Poukázal svým posluchačům na dlouhou řadu mužů, kteří byli odsouzeni nespravedlivými soudci. Téměř v každém pokolení vyskytli se mužové, kteří byli tupeni a zavrhováni, poněvadž se snažili povznésti lid své doby, ale v pozdějších časech se ukázalo, že si zasluhují úcty. Kristus sám byl odsouzen jako zločinec nespravedlivým soudem. VS 83.1
Při svém odvolání Jeroným připustil spravedlnost ortele nad Husem; nyní však prohlásil, že toho lituje, a podal svědectví o nevině a svatosti mučedníkově. “Znal jsem ho od dětství,” pravil. “Byl to nej znamenitější muž, spravedlivý a svatý; byl odsouzen, ač byl nevinen. .. Já jsem také hotov zemříti. Nezaleknu se muk, které připravují mi moji nepřátelé a žíví svědkové, kteří jednoho dne budou muset klásti počet před velkým Bohem, jehož nic nemůže oklamati.”2 VS 83.2
Vyčítaje sám sobě zapření pravdy, Jeroným pokračoval: “Ze všech hříchů, jež jsem od mladosti spáchal, žádný tak netíží mou duši a nepůsobí mi tak palčivé výčitky jako ten, který jsem spáchal na tomto osudném místě, když jsem schválil ohavné rozsudky vynesené proti Wyklifovi a proti svatému mučedníku Janu Husovi, mému mistru a příteli. Ano! Doznávám to od srdce a prohlašuji s hrůzou, že jsem nešťastně pobloudil, když jsem ze strachu před smrtí zatratil jejich učení. A proto prosím. . . Všemohoucí Bůh račiž mi odpustiti mé hříchy, a obzvláště tento jeden, nejohavnější ze všech.” Ukazuje na své soudce pravil pevně: “Odsoudili jste Wyklifa a Jana Husa, ne proto, že otřásli učením církve, ale prostě proto, že postavili na pranýř hanebnosti kněží, — jejich nádheru, jejich pýchu a všechny neřesti prelátů a kněží. To co oni tvrdili a co nelze vyvrátiti, myslím a prohlašuji také já podobně jako oní.” VS 83.3
Opět propukla bouře vzteku a Jeroným byl odvlečen do vězení. Ve shromáždění však byli někteří, na něž jeho slova učinila hluboký dojem, a kteří si přáli zachrániti mu život. Byl navštíven církevními hodnostáři a naléháno naň, aby se podrobil církevnímu sněmu. Nej skvělejší vyhlídky se před ním otvíraly v odměnu za to, když zanechá odporu proti Římu. Ale jako jeho Mistr, když mu byla nabízena sláva světa, Jeroným vytrval. VS 84.1
Za krátko na to byl odsouzen. Byl vyveden na totéž místo, kde Hus vypustil ducha. Šel, zpívaje cestou, s tváří zářící radostí a mírem. Jeho pohled byl upřen na Krista a smrt pro něho pozbyla hrůzy. Když kat, chystaje se zapáliti hranici, stoupl za něho, mučedník zvolal: “Předstup směle ku předu; zapal oheň před mým zrakem! Kdybych měl strach, nebyl bych zde.” VS 84.2
Poslední jeho slova, pronesená když již plameny šlehaly kolem něho, byla modlitbou. “Pane, Všemohoucí Otče,” volal, “smiluj se nade mnou a odpust mi mé hříchy, neboť ty víš, že jsem vždy miloval Tvou pravdu.”1 Jeho hlas zanikl, ale jeho rty dále se pohybovaly v modlitbě. Když plamen vykonal své dílo, byl popel mučedníkův i se zemí sebrán, a jako dříve popel Husův, vržen do Rýna. VS 84.3
Tak zahynuli věrní Boží šiřitelé světla. Ale světlo pravdy které oni hlásali, světlo jejich hrdinského příkladu, nemohlo býti zhasnuto. Rovněž tak se mohli lidé pokusiti obrátiti slunce v jeho dráze, jako chtíti zabrániti příchodu onoho dne, jenž již tehdy svítal nad světem. VS 84.4
Utracení života Husova rozdmychalo plamen nevole a hrůzy po Čechách. Celý národ cítil, že Hus padl jako oběť kněžské zloby a zrady císařovy. Byl prohlášen za věrného učitele pravdy a sněm, jenž ho odsoudil k smrti, obviněn z vraždy. Jeho nauky nyní budily větší pozornost než kdykoliv před tím. Papežským výnosem byly spisy Wyklifovy odsouzeny k spálení. Ale ty, které unikly zničení, byly nyní vynášeny z úkrytu a zpytovány ve spojení s biblí, aneb aspoň s těmi jejími částmi, jež lid mohl dostati, a mnozí tím byli přivedeni k obnovení čisté víry. VS 84.5
Vražedníci Husovi nepřihlíželi nečinně k vítězství jeho učení. Papež i císař se spojili k vyhlazení Husitského hnutí, a vojska Zikmundova byla poslána proti Čechům. VS 87.1
Avšak povstal osvoboditel. Jan Žiška, který brzy po započetí války úplně oslepl, byl i přes to jedním z nejschopnějších válečných vůdců své doby; tento se stal vojevůdcem Čechů. Důvěřujíce v Boží pomoc a spravedlnost svých zásad, lid tento vzdoroval a přemáhal nejmocnější vojska, která mohla býti proti ním postavena. Opět a opět, císař sesbírav nové vojsko, vpadal do Čech, by jen vždy byl potupně odražen. Husité byli vychováni nad obavu smrti, a nikdo jim nemohl odolati. Několik roků po započetí války udatný Žiška zemřel; avšak jeho místa ujal se Prokop, který byl rovněž tak chrabrým a obratným vojevůdcem. Za jeho velení mnohé křižácké výpravy byly odraženy a přemoženy. VS 87.2
Následovaly zmatky a válečné bouře. Cizí vojska vpadala do Čech, a vnitřní nesváry stále hubily zemi. Ti, kdož zůstali věrní evangeliu, byli vydáni krvavému pronásledování. VS 87.3