Velký Spor Věku

Husova poprava.

Potom byl odevzdán v moc světské vrchnosti a veden k popravišti. Nesmírný průvod následoval, sta ozbrojenců, kněží a biskupů v nádherných oděvech, jakož i obyvatelstvo Kost-nické. Když byl přivázán ke sloupu, a vše připraveno k zapálení hranice, mučedník byl ještě jednou napomínán, aby se zachránil odvoláním svých bludů. “Jakých bludů” odpověděl Hus, “mám se odříci? Necítím se vinen žádným bludem. Volám Boha za svědka, že vše, co jsem psal a kázal, bylo jen proto, abych zachránil duše od hříchu a zkázy, a proto s radostí chci krví svou zpečetiti pravdu, kterou jsem psal a hlásal.”² Když plameny ho zahalily, začal zpívati: “Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou,” a to tak dlouho, až hlas jeho byl umlčen navždy. , VS 78.2

Když Husovo tělo bylo úplně spáleno, byl popel i se zemí, na které odpočíval, sebrán a vmeten do Rýna, a odplaven do moře. Pronásledovatelé klamně se domnívali, že vyhladili tím pravdu, kterou hlásal. Netušili ani ve snách, že popel odplavený do moře byl téhož dne rozmetán po všech zemích světa a že v zemích dosud neznámých vydá hojné ovoce ve svědcích pro pravdu. Hlas, jenž promuvil v síni sněmu Kostnického, probudil ozvěny, jež bylo slyšeti po všechny příští věky. Hus již nebyl, ale pravdy, pro které zemřel, nemohly nikdy zahynouti. Příklad víry a stálosti, jím podaný, dodal přemnohým odvahy, aby pevně stáli za pravdu byť i tváří v tvář mukám a smrti. Jeho poprava ukázala celému světu zrádnou ukrutnost Říma. Nepřátelé pravdy, aniž by o tom byli věděli, prospěli myšlénce, kterou marně se snažili potlačiti a zničiti. VS 78.3