Velký Spor Věku

Změna Soboty.

Duch ústupků, činěných křesťanstvím, otevřel cestu ještě k dalšímu zanedbání nebeské vlády. Satan, pracující skrze vůdce církevní, brojil i oproti čtvrtému přikázání, a pokoušel se odstraniti původní Sobotu, den to, který Bůh požehnal a po-světil,¹ a na jeho místo zavésti svátek zachovávaný pohany ja-kožto “svátek slunce.” Pokus o tuto změnu nebyl z počátku učiněn veřejně. V prvých stoletích, byla všemi křesťany zacho-vávána pravá sobota. Bedlivi jsouce cti Boží, a věříce, že Jeho zákon jest nezměnitelný, horlivě střežili Jeho předpisů. Ale Satan pracoval se lstivou záludností, aby prostřednictvím svých pomocníků dosáhl cíle. Aby pozornost lidu byla obrácena k neděli, byla z ní učiněna slavnost na oslavu Kristova vzkříšení. Bohoslužby se konaly v ten den; den ten byl považován za den odpočinku, ač sobota byla dosud s posvátnou úctou zacho-vávána. VS 39.1

Aby si připravil cestu k dílu, které chtěl vykonati, způsobil Satan již před příchodem Kristovým, že Židé přeplnili sobotu přísnými obřady, tak že její zachovávání stalo se břemenem. A nyní, využívaje nepravého světla, v jakém se sobota octla, uvá-děl ji v opovržení jakožto Židovské zařízení. Zatím co křesťané všeobecně zachovávali neděli jako radostný svátek, přiměl je Satan, že učinili ze soboty den postu, smutku a zármutku. VS 39.2

Na počátku čtvrtého století vydal císař Konstantin nařízení, aby neděle byla veřejným svátkem po celé říši Římské. Den slunce byl slaven jeho pohanskými poddanými a zároveň uznáván křesťany. Císař byl k tomu donucen církevními biskupy, kteří ze ctižádosti a touhy po moci postřehli, že, bude-li týž den svěcen křesťany i pohany, bude tím posíleno zavedené přestupování pohanů ke křesťanství, a tím pak zesílena moc a sláva církve. Ale ačkoliv mnozí bohabojní křesťané poznenáhlu začínali pohlížeti na neděli jako na cosi posvátného, považovali stále ještě pravou sobotu za den Páně, a zachovávali ji v souhlase se čtvrtým přikázáním. VS 39.3

Avšak arcisvůdce nedokončil ještě svého díla. Byl rozhodnut shromážditi křesťanský svět pod svou korouhví a vykonávati vládu prostřednictvím svého zástupce, hrdého toho velekněze, jenž o sobě prohlašoval, že je zástupcem Kristovým. S pomocí polo-obrácených pohanů, ziskuchtivých prelátů a svět milujících církevníků dosáhl svého cíle. Občas konaly se obrovské církevní sněmy, k nimž scházeli se hodnostáři církevní z celého světa. Téměř v každém z těcho sjezdů byla Bohem ustanovená sobota poznenáhlu potlačována, kdežto neděle byla postupně vyvyšována. Tak se stalo, že pohanský svátek konečně byl uctíván jako Božské zřízení, kdežto biblická sobota byla prohlašována za zbytek židovství a ti, kdož ji zachovávali, byli dáni do klatby. VS 40.1

Velikému odpadlíkovi zdařilo se, že se povýšil “nade všecko, což slove Bůh, aneb čemuž se děje Božská čest.”¹ Odvážil se změniti jediné přikázání Božského zákona, které neomylně poukazuje všemu lidstvu na pravého a živého Boha. Ve čtvrtém přikázání Bůh se zjevuje jako Stvořitel nebes i země, a tím se odlišuje ode všech nepravých bohů. Právě na památku stvořitelského díla Božího byl sedmý den posvěcen jako den odpočinku pro člověka. Účel jeho zřízení byl udržovati Boha stále v mysli lidí jakožto pramen života, a předmět vážnosti a úcty. Satan usiluje se odvrátiti lidí od oddanosti k Bohu a od poslušnosti k jeho zákonu; proto jeho snaha je namířena zvláště proti přikázání, jež ukazuje na Boha jako Stvořitele. VS 40.2

V šestém století papežství bylo již upevněno. Za sídlo jeho moci bylo vybráno císařské město, a římský biskup byl prohlášen za hlavu celé církve. Pohanství uprázdnilo místo pro papežství. Drak odevzdal šelmě “sílu svou, a trůn svůj, i moc velikou.”² A pak začalo 1260 let papežského útisku, předpověděného v proroctvích Danielových a ve Zjevení.³ Křesťané museli se rozhodnouti, zda chtějí se vzdáti své čistoty a přijmouti papežské obřady a uctívání, či tráviti život v žalářích nebo podstoupiti smrt na skřipci, pod sekerou katovou, nebo býti upáleni. Nyní se plnila slova Ježíšova: “Bu- dete pak zrazováni i od rodičů a od příbuzných i od přátel, a zmordují některé z vás. A budete v nenávisti u všech pro jméno mé.”¹ VS 40.3

Pronásledování věrných bylo zahájeno s větší zuřivostí než kdykoliv před tím, a svět stal se ohromným bojištěm. Po staletí církev Kristova nalézala útulek v ústraní a skrýších. Takto praví prorok: “A žena utekla na poušť, kdež měla místo od Boha připravené, aby ji tam živili za dnů tisíc dvě stě a šedesát.” ² VS 41.1

Dosažení moci římskou církví znamenalo počátek temných věků; čím více její moc vzrůstala, tím více se rozmáhala tma. Z Krista, pravého to základu, přenesla se víra na římského papeže. Lid, místo aby očekával odpuštění hříchů a věčnou spásu od Syna Božího, obracel se k papeži, kněžím a prelátům, jimž svěřil veškerou moc. Lidé byli učeni, že papež jest jejich pozemský sprostředkovatel, a že nikdo nemůže se přiblížiti Bohu leč skrze něho; dále, že stojí před nimi na místě Božím a že ho má býti bezpodmínečně posloucháno. Úchylka od těchto příkazů byla dostatečnou příčinou, aby ti, kdož je přestoupili, byli přísně trestáni na těle i na duchu. Tak mysl lidu byla odvracena od Boha ke křehkým, chybujícím a krutým lidem. VS 41.2

Nastali dnové nebezpečí pro církev Kristovu. Těch, kdož věrně třímali prapor, bylo ve skutečnosti málo. Ač pravda nebyla ponechána beze svědků, přece občas se zdálo, že blud a pověra převládati bude úplně a pravé náboženství že bude zapuzeno ze země. Evanjelium bylo pouštěno ze zřetele, ale povrchní tvar náboženství se rozmnožoval, a lidé byli zatíženi přísnými požadavky. VS 41.3

Byli nejen učeni, aby hleděli na papeže jako svého prostřed-níka, ale aby také věřili, že svými vlastními činy mohou očistiti i hřích. Dlouhé pouti, pokání, uctívání ostatků, stavění kostelů, kaplí a oltářů, placení velikých obnosů církvi, — takové a podobné činy ukládány za účelem usmíření hněvu Božího nebo k zajištění Jeho přízně; jako kdyby Bůh byl jako lidé, hněvaje se pro malichernosti, nebo dáti se usmířiti dary a pokáním ! VS 41.4

Zdálo se, že temnota stále více vzrůstá. Uctívání obrazů stávalo se všeobecnějším. Svíčky byly zapalovány před obrazy a modlitby k nim vysílány. Poněvadž kněží a biskupové sami byli rozmařilí, smyslní a zkažení, dalo se jen očekávati, že lid, hledící k nim, jako k vůdcům, upadne do nevědomosti a neřesti. VS 42.1