Velký Spor Věku

Nutnost Spasitele.

V tomto stavu žil po několik měsíců. “Náhle,” jak praví, “Spasitelova povaha se živě vtiskla do mé mysle. Zdálo se mi, zdali může býti tak dobrá bytost a soucitná, že by se sama obětovala za naše provinění, a tím nás zachránila před utrpením trestu za hříchy. Pociťoval jsem okamžitě, jak laskavá musí býti taková bytost, a představoval jsem si, že bych se mohl vrhnouti do jejího náručí, a spoléhati na její milosrdenství. Ale vznikla otázka: Jak lze dokázati, že taková bytost žije? Shledal jsem, že nemohu nabýti důkazů o jsoucnosti takového Spasitele, ani o budoucím životě nikde jinde, leč v bibli. . . . VS 222.2

“Shledal jsem, že bible předvádí právě takového Spasitele, jakého jsem potřeboval; byl jsem zmaten, když jsem shledal, kterak by nevdechnutá kniha mohla rozviti zásady tak dokonale přizpůsobené potřebám pokleslého světa. Byl jsem nucen uznati, že Písmo svaté musí býti zjevením Božím. Ono se stalo moji útěchou, a v Ježíšovi jsem nalezl přítele. Spasitel stal se pro mne nejpřednějším mezi desíti tisíci, a Písmo, jež dříve bylo nejasné a odporovalo si, bylo nyní lampou a svící mým nohám a světlem na stezce mé. Má mysl se utišila a uspo-kojila. Bible byla nyní hlavním předmětem mého bádání, a mo-hu říci, že jsem ji zkoumal s velikou radostí. Shledal jsem, že polovice z ní mi nebylo vůbec praveno. Divil jsem se, proč jsem dříve neviděl její krásu a slávu, a žasl jsem nad tím, že jsem ji kdy zamítal. Nacházel jsem odpověď na vše, co si mé srdce přálo, a lék pro každou bolest duše. Všechno ostatní čtení se mi znechutilo, a mé srdce usilovalo jen o moudrost Boží.”¹ VS 222.3