Patriarchové a proroci

21. kapitola — Josef a jeho bratři

Už na samém počátku úrodných let se začalo s přípravami na blížící se období hladu. Za Josefova řízení byly na hlavních místech celé egyptské země vystavěny obrovské sýpky a byla učiněna rozsáhlá opatření k zajištění přebytků očekávané sklizně. Tato opatření se prováděla po celých sedm let hojnosti, až množství obilí, uskladněné na sýpkách, bylo nespočitatelné. PP 159.1

A nyní mělo podle Josefovi předpovědi nastat období sedmi hubených let. “I byl hlad po všech krajinách, ale po vší zemi egyptské byl chléb. Potom také nedostatek trpěla všecka země egyptská, a volal lid k faraónovi o chléb. I řekl faraón všechněm Egyptským: Jděte k Josefovi, což vám rozkáže, učiníte. A byl hlad na tváři vší země. Tedy otevřel Josef všecky obilnice, v nichž obilí bylo, a prodával Egyptským.” 1. Mojžíšova 41,54-56. PP 159.2

Hlad postihl také zemi Kanaán a těžce jej pociťovali obyvatelé té části země, kde žil Jákob. Když uslyšeli o bohatých zásobách, jež nashromáždil egyptský král, vypravilo se tam deset synů Jákobových, aby nakoupili obilí. Jakmile přijeli do Egypta, poslali je královu zástupci; šli tedy s ostatními žadateli představit se správci země. “A skláněli se před ním tváří až k zemi.” “Poznal Josef bratří své, ale oni nepoznali ho.” Josef změnil své židovské jméno za jméno, které mu udělil král, a jako první ministr Egypta se pramálo podobal mládenci, kterého prodali Izmaelským. Když Josef viděl své bratry, jak se před ním pokořují a vzdávají mu hold, vyvstaly mu na mysli jeho sny a ožila před ním dávná minulost. Pronikavým zrakem přehlédl skupinu a shledal, že mezi nimi není Benjamin. Zdalipak také nepadl za oběť zrádné krutosti těchto divochů? Usmyslil si, že se dozví pravdu. “Špehéři jste,” řekl přísně, “přišli jste, abyste shlédli nepevná místa země.” 1. Mojžíšova 42,6.8.9. PP 159.3

Odpověděli: “Nikoli, pane můj, ale služebníci tvoji přišli, aby nakoupili pokrmů. Všickni my synové jednoho muže jsme, upřímní jsme; nikdyť jsou nebyli služebníci tvoji špehéři.” Josef se chtěl dozvědět, jsou-li ještě tak zpupní, jako bývali, když žil s nimi, a také by se byl rád dozvěděl něco o domově; byl si však dobře vědom toho, že jejich odpovědi nemusí odpovídat pravdě. Proto trval na svém obvinění. Bratři odpověděli. “Dvanácte nás bratří služebníků tvých bylo, synů muže jednoho v zemi Kananejské; a aj, nejmladší s otcem naším nyní jest doma, a jednoho není.” 1. Mojžíšova 42,10-13. PP 159.4

Josef předstíral, že pochybuje o pravdivosti jejich vyprávění a že je stále pokládá za vyzvědače, a prohlásil, že je podrobí zkoušce. Požádal, aby zůstali v Egyptě a aby jeden z nich se zatím vrátil domů a přivedl s sebou jejich nejmladšího bratra. Nebudou-li s tímto návrhem souhlasit, bude je pokládat za vyzvědače a jako s takovými s nimi bude naloženo. Synové Jákobovi však nemohli s tímto návrhem souhlasit, protože jeho provedení by si bylo vyžádalo mnoho času a jejich rodiny by byly zatím strádaly hladem. A kdo z nich by byl ochoten sám se vydat na cestu a své bratry nechat ve vězení? Jak by mohl za takových okolností předstoupit před svého otce? Zdálo se jim téměř jisté, že je tu popraví nebo uvrhnou do otroctví, a přivedou-li Benjamína, nečeká ho nic jiného, než že bude s nimi sdílet jejich osud. Rozhodli se, že raději zůstanou a budou trpět společně, než aby připravili otce o jediného syna, který mu zbude, a způsobili mu tak další soužení. Po tomto rozhodnutí byli uvrženi do vězení, kde zůstali tři dny. PP 160.1

Od chvíle, kdy Josef spatřil své bratry naposled, uplynula již léta a za tu dobu se povaha synů Jákobových změnila. Bývali závistiví, neukáznění, prolhaní, krutí a pomstychtiví; nyní však, když se setkali s protivenstvím, projevili se jako nesobečtí, svorní, oddaní svému otci a uznávající jeho autoritu. PP 160.2

Tři dny strávené v egyptském vězení, během nichž bratří rozjímali o svých hříších, byly dny hořkého smutku. Nebude-li přiveden Benjamin, budou jistě odsouzeni jako vyzvědači. Bylo málo pravděpodobné, že jejich otec dá souhlas k tomu, aby Benjamin odešel z domova. Třetího dne si dal Josef své bratry předvolat. Neodvažoval se je už déle zdržovat. Otec a rodina bratrů by mohli už trpět nedostatkem potravy. “toto učiňte, abyste živi byli,” pravil jim. “Jste-li šlechetní muži, jeden bratr váš ať jest ukován v žaláři, v němž jste byli; vy pak jděte, a odneste obilí k zapuzení hladu domů vašich. Bratra pak svého mladšího přivedete ke mně; a pravdomluvná prokázána budou vaše slova, nezemřete.” 1. Mojžíšova 42,18-20. Bratři souhlasili s tímto návrhem, ačkoli cítili, že je jen malá naděje, že by otec dovolil Benjaminovi, aby se s nimi vrátil. Josef s nimi hovořil prostřednictvím tlumočníka a bratři mluvili před ním spolu zcela otevřeně v domnění, že místodržící jim nerozumí. Litovali toho, jak zacházeli kdysi s Josefem: “Jistě provinili jsme proti bratru svému, nebo viděli jsme ssoužení duše jeho, když nás pokorně prosil, a nevyslyšeli jsme ho; protož přišlo na nás soužení toto.” Ruben, který měl v úmyslu Josefa v Dothain vysvobodit, dodal: “Zdaliž jsem tehdy vám nepravil těmito slovy: Nehřešte proti pacholeti. Ale neposlechli jste; pročež také krve jeho, hle vyhledává se.” 1. Mojžíšova 42,21.22. Když to Josef uslyšel, neovládl své pohnutí, vyšel a zaplakal. Pak přikázal, aby Simeon byl před nimi spoután a odveden do vězení. Vybral Simeona proto, že byl hlavním strůjcem úkladů jeho bratrů proti němu a nejkrutěji s ním zacházel. PP 160.3

Dříve než propustil své bratry, vydal Josef příkaz, aby jim naplnili pytle obilím a do každého pytle dali navrch peníze, které zaplatili. Bratři dostali také krmivo pro zvířata na zpáteční cestu. Cestou jeden z bratrů rozvázal pytel a byl velmi překvapen, když v něm našel váček se stříbrnými penězi. Svůj nález ohlásil ostatním a všichni byli rozrušeni; ptali se jeden druhého: “Což nám to učinil Bůh?” 1. Mojžíšova 42,28. Nevěděli, mají-li to pokládat za dobré znamení od Hospodina, nebo dopustil-li to Hospodin, aby je potrestal za jejich hříchy a přivolal na ně další neštěstí. Poznali, že Bůh viděl jejich hřích a nyní je trestá. PP 161.1

S úzkostí očekával Jákob návrat svých synů. Jakmile dorazili, shromáždil se celý tábor kolem nich a s dychtivostí naslouchal, jak vyprávěli svému otci, co zažili. Vyprávění vyvolalo ve všech obavy a zlé předtuchy. Zdálo se jim, že v chování egyptského místodržícího jsou jakési zlé náznaky, a jejich obavy se potvrdily, když rozvázali pytle a v každém z nich se našly peníze vlastníka pytle. S bolestí zvolal starý otec: “Mne jste zbavili synů: Josefa není, Simeona nemám, a Benjamína vezmete. Na mneť jsou se tyto všecky věci svalily.” Ruben odpověděl: “Dva syny mé zabi, jestliže ho nepřivedu zase k tobě.” Tato ukvapená řeč nepřinesla Jákobovi úlevu v jeho starostech. Odpověděl: “Nesstoupíť syn můj s vámi; nebo bratr jeho umřel, a on sám pozůstal; a přihodilo-li by se mu co zlého na té cestě, kterouž půjdete, uvedli byste šediny mé s bolestí do hrobu.” 1. Mojžíšova 42,36-38. PP 161.2

Sucha však nepřestávala a zásoby obilí, které přivezli z Egypta, se během doby téměř vyčerpaly. Synové Jákobovi dobře věděli, že by bylo zbytečné vracet se do Egypta bez Benjamína. Věděli, že se jim sotva podaří změnit otcovo rozhodnutí, a tak vyčkávali nečině, jak vše dopadne. Stále víc a více se blížil přízrak hladu; na ustaraných obličejích všech obyvatel tábora viděl stařec bídu. Konečně pravil: “Jděte zase, a nakupte nám něco potravy.” 1. Mojžíšova 43,2. PP 161.3

Juda odpověděl: “Velice se zařekl muž ten, řka: Neuzříte tváři mé, nebude-li bratr váš s vámi. Jestliže pošleš bratra našeho s námi, půjdeme a nakoupíme tobě potravy. Pakli nepošleš, nepůjdeme. Nebo pověděl nám muž ten: Neuzříte tváři mé, nebude-li bratr váš s vámi.” A když viděl, že zviklal otce v jeho rozhodnutí, pokračoval: “Pošli to pachole se mnou, a vstanouce, půjdeme, abychom živi byli, a nezemřeli, i my, i ty, i maličcí naši.” 1. Mojžíšova 43,3.5.8. Nabídl sám sebe za rukojmího za svého bratra a vzal na sebe věčnou hanbu, nevrátí-li Benjamína svému otci. PP 161.4

Jákob nemohl už déle odkládat svůj souhlas a přikázal svým synům, aby se připravili na cestu. Nařídil jim, aby vzali s sebou pro vladaře také dary, které poskytla země sužovaná hladem — “něco kadidla, a trochu strdí, a vonných věcí a mirry, daktylů a mandlů” a dvojnásobně peněz. “Bratra také vezměte,” řekl, “a vstanouce, jděte zase k muži tomu.” Když se jeho synové chystali na svou nejistou cestu, povstal starý otec, zvedl ruce k nebesům a modlil se: “Bůh silný všemohoucí dejž vám najíti milost před mužem tím, ať propustí vám onoho bratra vašeho i tohoto Benjamína. Jáť pak zbaven jsa synů, jako osiřelý budu.” 1. Mojžíšova 43,11.13-14. PP 162.1

Opět putovali do Egypta a předstoupili před Josefa. Když Josef spatřil Benjamina, syna své vlastní matky, byl hluboce dojat. Potlačil však své dojetí a nařídil, aby je uvedli do jeho domu a aby učinili přípravy pro hostinu, k níž budou pozváni. Když byli uvedeni do paláce místodržícího, byli bratři značně vyděšeni, protože se obávali, že je budou činit odpovědnými za peníze, jež našli ve svých pytlích. Domnívali se, že peníze jim tam vložili úmyslně, aby tak získali záminku udělat z nich otroky. Ve své úzkosti se radili se správcem domu a vyprávěli mu o své první návštěvě v Egyptě. A na důkaz své neviny mu sdělili, že peníze nalezené v pytlích přinášejí s sebou a že mají ještě další peníze na nákup potravin. Pak řekli: “Nevíme, kdo jest zase vložil peníze naše do pytlů našich.” Muž odpověděl: “Mějte o to pokoj, nebojte se. Bůh váš, a Bůh otce vašeho dal vám poklad do pytlů vašich; penízeť jsem vaše já přijal.” 1. Mojžíšova 43,22.23. Bratři se poněkud uklidnili, a když se k nim připojil Simeon, propuštěný z vězení, pocítili, že Bůh je k nim vskutku milostivý. PP 162.2

Když se setkali s místrodržícím podruhé, nabídli mu své dary a pokorně “klaněli se jemu až k zemi”. Josefovi přišly opět na mysl jeho sny; pozdravil se se svými hosty a hned se ptal: “Zdráv-liž jest otec váš starý, o němž jste pravili? Živ-li jest ještě?” “Zdráv jest služebník tvůj otec náš, a ještě živ jest,” odpověděli a znovu se klaněli. Pak jeho pohled utkvěl na Benjaminovi a praví: “Tento-li jest bratr váš mladší, o němž jste mi pravili? Učiniž Bůh milost s tebou, synu můj!” Pak přemožen přívalem citů, nevypravil už ze sebe slova. “Všed do pokoje, plakal tam.” 1. Mojžíšova 43,27-30. PP 162.3

Když se opět ovládl, vrátil se a všichni začali hodovat. PP 162.4

Kastovní zákony zakazovaly Egypťanům jíst s lidmi jiné národnosti. Proto synové Jákobovi jedli u jednoho stolu, místodržící jako vysoký hodnostář jedl odděleně a Egypťané měli také zvláštní stoly. Když bratři zasedli za stůl, byli překvapeni, že je posadili v pořadí podle jejich stáří. Josef “bera jídlo před sebou, podával jim” (1. Mojžíšova 43,34); Benjaminovi pak dával pětkrát více než jiným. Touto přízní, projevovanou Benjaminovi, chtěl Josef zjistit, budou-li bratři svému nejmladšímu bratru závidět a nenávidět ho, jako kdysi záviděli jemu. Bratři se stále domnívali, že Josef nerozumí jejich jazyku, a proto se volně bavili mezi sebou. Josef tak měl příležitost poznat jejich pravé smýšlení. Chtěl je však podrobit ještě další zkoušce, a proto nařídil, aby jeho vlastní stříbrný pohár vsunuli pře jejich odjezdem do pytle nejmladšího z bratrů. PP 163.1

S veselou myslí se vydali na zpáteční cestu. Byl s nimi Simeon i Benjamin, jejich zvířata byla plně naložena obilím a všichni byli šťastni, že se jim podařilo vyváznout z nebezpečí, které jim hrozilo. Sotva však opustili brány města, dohonil je správce domu a zeptal se jich ostře: “Pročež jste se oplatili zlým za dobré? Zdaliž to není ten koflík, z kteréhož pijí pán můj? A z tohoť on jistým zkušením pozná, jací jste vy. Zle jste učinili, co jste učinili.” 1. Mojžíšova 44,4.5. O tomto poháru se mělo za to, že se na něm pozná, naleje-li se do něho nějaká jedovatá látka. V těch dobách měly poháry toho druhu vysokou cenu, protože chránily své majitele, kdyby se někdo pokusil usmrtit je otrávením. PP 163.2

Na správcovo obvinění poutníci odpověděli: “Proč mluví pán můj taková slova? Odstup od služebníků tvých, aby co takového učinili. A my ty peníze, kteréž jsme našli na vrchu v pytlích svých, přinesli jsme tobě zase z země Kananejské; jakž bychom tedy krásti měli z domu pána tvého stříbro nebo zlato? U koho z služebníků tvých nalezeno bude, nechť umře ten; a my také budeme pána tvého služebníci.” PP 163.3

“Nu dobře, nechť jest podlé řeči vaší,” řekl správce, “u koho se nalezne, ten bude mým služebníkem, a vy budete bez viny.” 1. Mojžíšova 44,7-10. PP 163.4

Začali hned hledat. “Rychle každý složil pytel svůj na zem, a rozvázal každý pytel svůj” a správce přikročil k prohlídce pytlů. Začal u Rubenova pytle a prohlédl po řadě všechny pytle až po Benjaminův. A v Benjaminově pytli pohár našel. PP 163.5

Bratři roztrhli svá roucha na znamení nejhlubšího smutku a pomalu vraceli se do města. Podle jejich vlastního vyjádření měl Benjamin upadnout do otroctví. Správce je odvedl do paláce místrodržícího. Když se místodržící objevil, vrhli se před ním bratři na zem. “Jakýž jet to skutek, který jste učinili?” pravil Josef. “Zdaž nevíte, že takový muž, jako jsem já, umí poznati?” Josef chtěl z nich vynutit přiznání viny. Věděl, že nemá dar jasnozřivosti, ale chtěl, aby si bratři mysleli, že dovede číst tajemství jejich životů. PP 163.6

Juda odpověděl: “Což díme pánu svému? Co mluviti budeme? A čím se ospravedlníme? Bůhť jest našel nepravost služebníků tvých. Aj, služebníci jsme pána svého, i my i ten, u něhož nalezen jest koflík.” “Odstup ode mne, abych to učinil,” zněla Josefova odpověď. “Muž, u něhož nalezen jest koflík, ten bude mým služebníkem; vy pak jděte u pokoji k otci svému.” 1. Mojžíšova 44,11.15-17. PP 164.1

S hlubokou bolestí v srdci přistoupil Juda k místodržícímu a zvolal: “Slyš mne, pane můj. Prosím, nechažť promluví služebník tvůj slovo v uši pána svého, a nehněvej se na služebníka svého; nebo jsi ty jako sám faraón.” Jímavě vylíčil otcův zármutek nad ztrátou Josefa a jeho zdráhání, než dal svůj souhlas k tomu, aby Benjamin mohl s nimi odejít do Egypta, protože Benjamin je jediným zbylým synem po Ráchel, kterou Jákob tak vřele miloval. “Tak tedy”, řekl, “když přijdu k služebníku tvému, otci svému, a pacholete nebude s námi, (ješto duše jeho spojena jest s duší tohoto), přijde na to, když uzří, že pacholete není, umře; a uvedou služebníci tvoji šediny služebníka tvého, otce svého, s žalostí do hrobu. Nebo služebník tvůj slíbil za pachole, abych je vzal od otce svého, řka: Jestliže ho nepřivedu zase k tobě, tedy vinen budu hříchem otci mému po všecky dny. Protož nyní nechť zůstane, prosím, služebník tvůj místo pacholete tohoto za služebníka pánu svému, a pachole ať vstoupí s bratry svými. Nebo jak bych já vstoupil k otci svému, kdyby tohoto pacholete nebylo se mnou? Leč bych chtěl viděti trápení, kteréž by přišlo na otce mého.” 1. Mojžíšova 44,18.30-34. PP 164.2

To Josefovi stačilo. Viděl na svých bratrech opravdovou lítost. Když vyslechl Judovu šlechetnou nabídku, přikázal, aby všichni ostatní z místnosti odešli, a pak s hlasitým pláčem zvolal: “Já jsem Josef. Ještě-li jest živ otec můj?” PP 164.3

Jeho bratři ustrnuli, oněmělí strachem a úžasem. Jejich bratr Josef, kterému záviděli, kterého chtěli zabít a kterého konečně prodali do otroctví — vládcem Egypta! Na mysl přišlo jim všechno to, co zlého mu způsobili. Vzpomněli si, jak se vysmívali jeho snům a jak se snažili překazit jejich splnění. A přece teď tyto sny sami naplňují. Nyní, když jsou plně v jeho moci, pomstí se jim nepochybně za všechna utrpěná příkoří. PP 164.4

Josef pozoroval jejich zděšení a pravil vlídně: “Přistuptež medle ke mně.” A když k němu přistoupili, pokračoval: “Já jsem Josef bratr váš, kteréhož jste prodali do Egypta. Protože nyní nermuťte se, a neztěžujte sobě toho, nebo pro zachování života vašeho poslal mne Bůh před vámi.” Cítil, že už dost vytrpěli za svou krutost, s jakou s ním zacházeli, a proto se velkodušně snažil zaplašit jejich obavy a ulehčit jim hořkost výčitek svědomí. PP 164.5

“Dvě léta již hlad jest v zemi,” pokračoval Josef, “a ještě pět let přijde, v nichž nebudou orati, ani žíti. Poslal mne, pravím, Bůh před vámi, pro zachování vás ostatků na zemi, a pro zachování životů vašich vysvobozením velikým. Tak tedy ne vy jste mne poslali sem, ale Bůh, kterýž mne dal za otce faraónovi, a za pána všemu domu jeho, a panovníka po vší zemi egyptské. Pospěšte a vstupte k otci mému a rcete jemu: Toto praví syn tvůj Josef: Učinil mne Bůh pánem všeho Egypta; přijdiž ke mně, neprodlévej. A bydliti budeš v zemi Gesen; a budeš blízko mne, ty i synové tvoji, i vnukové tvoji, stáda tvá, a volové tvoji, a cožkoli máš. A bude tě chovati tam (nebo ještě pět let hlad bude), abys snad pro hlad nezahynul, ty i dům tvůj, a cožkoli máš. A aj, oči vaše vidí, a oči bratra mého Benjamina, že ústa má mluví vám.” “Padl na šíji Benjamina bratra svého a plakal; Benjamin také plakal na šíji jeho. A políbiv všech bratří svých, plakal nad nimi; a potom mluvili bratři jeho s ním.” 1. Mojžíšova 45,3-12.14-15. Pokorně vyznali se bratři ze svého hříchu a prosili Josefa za odpuštění. Dlouho už trpěli žalem a výčitkami svědomí a teď se radovali, že Josef je stále naživu. PP 165.1

Zpráva o tom, co se stalo, donesla se rychle ke králi, který — chtěje vyjádřit Josefovi svou vděčnost — schválil jeho pozvání celé rodiny do Egypta a pravil: “Nejlepší místo ve vší zemi egyptské vaše bude.” Bratři se vydali na cestu s bohatými zásobami, vozy a vším, co budou potřebovat k přestěhování svých rodin a služebnictva do Egypta. Benjamin pak dostal od Josefa vzácnější dary než jeho bratři. Obávaje se, že by se cestou mohli dostat do rozporů, dal jim Josef před odchodem radu: “Nevaďtež se na cestě.” PP 165.2

Synové Jákobovi vrátili se k svému otci s radostnými zprávami: “Josef ještě živ jest, ano i panuje ve vší zemi egyptské.” Stařec byl zprávou nejprve úplně ochromen; nemohl uvěřit tomu, co uslyšel. Když pak spatřil dlouhou řadu vozů a zvířat obtížených náklady a když se objal znovu s Benjaminem, uvěřil a jeho štěstí bylo bezmezné. Zvolal radostně: “Dostiť jest, když ještě syn můj živ jest; půjdu a uzřím ho, prvé než umru.” 1. Mojžíšova 45,20.24.26.28. PP 165.3

Ještě jedno pokoření museli bratři podstoupit. Vyznali se svému otci z podvodu a z krutosti, kterou spáchali a která na tak mnoho let ztrpčila jejich životy. Jákob by je byl nikdy nepodezříval ze spáchání tak nízkého činu; viděl však, že všechno dobře dopadlo, odpustil jim a požehnal svým zbloudilým dětem. PP 165.4

Brzy se otec se svými syny a jejich rodinami a stády a s četným služebnictvem vypravili na cestu do Egypta. Putovali s radostí v srdci, a když přišli do Bersabé, nabídl patriarcha s vděčností oběť Bohu a prosil Hospodina, aby mu dal ujištění, že půjde s nimi. V nočním vidění uslyšel božské slovo: “Neboj se, sstoupiti do Egypta, nebo v národ veliký tam tebe učiním. Já sstoupím s tebou do Egypta, a já tě také i zase přivedu.” 1. Mojžíšova 46,3.4. PP 166.1

Ujištění “Neboj se sstoupiti do Egypta, nebo v národ veliký tam tebe učiním” bylo významné. Abrahámovi se dostalo zaslíbení, že bude mít potomstvo nesčetné jako hvězdy, dosud však vyvolený národ početně vzrostl jen nepatrně. A země Kanaán neskýtala teď možnosti pro rozvoj tak početného národa, jak předvídalo zaslíbení. Zemi ovládaly mocné pohanské kmeny, které odtud vypudilo teprve “čtvrté pokolení”. Kdyby se z potomků Izraelových měl stát početný národ v této zemi, museli by buď obyvatel země vyhnat, anebo se mezi ně rozptýlit. To prvé nemohli podle Božího nařízení udělat, a kdyby se smísili s Kanaánskými, mohli by být svedeni k modloslužebnictví. Egypt však skýtal podmínky, nutné k splnění božského úmyslu. Mohli tam hospodařit na části země, dobře zavodňované a úrodné, která jim mohla poskytnout všechny podmínky k rychlému rozvoji. A odpor, jemuž budou v Egyptě vystaveni pro své zaměstnání — neboť “v mrzkosti mají Egyptští všecky pastýře” - jim umožní zůstat odděleným a uzavřeným národem a ušetří je tak nákazy modloslužebnictví Egypťanů. PP 166.2

Když dorazili do Egypta, odebrali se hned do země Gesen, kam za nimi přijel Josef v nádherném voze, doprovázen knížecí družinou. Nedbal nádhery svého průvodu a vznešenosti svého postavení, v hlavě mu tkvěla jediná myšlenka, naplňovala ho jediná touha. Když spatřil blížící se poutníky, neovládl už své city, tak dlouhá léta potlačované. Seskočil se svého vozu a spěchal přivítat svého otce. “Padl na jeho šíji, a plakal dlouho na šíji jeho. I řekl Izrael Josefovi: Nechť již umru, když jsem viděl tvář tvou; nebo ty ještě jsi živ.” 1. Mojžíšova 46,29.30. PP 166.3

Josef pak vzal pět svých bratrů, představil je faraónovi a žádal pro ně půdu pro jejich budoucí domovy. Z vděčnosti k svému prvnímu ministru chtěl je vladař ustanovit státními úředníky, ale Josef, věren Hospodinu, chtěl ušetřit své bratry pokušení, jemuž by byli vydáni na pohanském dvoře. Proto jim poradil, aby řekli králi o svém zaměstnání, otáže-li se jich. Synové Jákobovi uposlechli rady a řekli králi, že nepřišli do této země, aby se v ní natrvalo usídlili, a vyhradili si právo vrátit se, až se jim zlíbí. Král vykázal jim domov, jak byl slíbil, “v nejlepším kraji země,” v krajině Gesen. PP 166.4

Nedlouho po jejich příchodu uvedl Josef ke králi také svého otce. Patriarcha byl na královském dvoře poprvé. Obcoval však uprostřed nádherné přírody s mocnějším panovníkem a tak nyní, vědom si této převahy, pozvedl ruce a požehnal faraónovi. PP 167.1

Při prvém uvítání s Josefem mluvil Jákob tak, jako by už rád zemřel po tak radostné ukončení dlouhých let, které strávil v úzkostech a starostech. Bylo mu však dopřáno prožít ještě sedmnáct let v klidném ústraní Gesen. Tato léta se velmi lišila od let, jež jim předcházela. Viděl na svých synech opravdovou kajícnost, viděl svou rodinu v podmínkách, které jí poskytovaly možnost rozvinout se ve velký národ, a svou vírou pochopil zaslíbení o budoucím návratu do Kanaánu. Dostalo se mu všech projevů lásky a přízně, které mu mohl poskytnou první ministr Egypta. A šťasten v blízkosti svého dlouho ztraceného syna s pokojem očekával svou smrt. PP 167.2

Když cítil, že se blíží jeho konec, poslal pro Josefa. Důvěřuje ve splnění Božího zaslíbení o návratu do země Kanaán, pravil: “Prosím, nepochovávej mne v Egyptě. Když spáti budu s otci svými, vyneseš mne z Egypta, a pochováš mne v hrobě jejich.” 1. Mojžíšova 47,29.30. Josef slíbil, že splní otcovo přání. Jákob se však nespokojil slibem, požadoval svatou přísahu, že ho uloží vedle jeho otců v jeskyni Machpelah. PP 167.3

Ještě jedna důležitá věc zaslouží pozornosti; synové Josefovi měli být včleněni mezi děti Izraele. K poslední rozmluvě se svým otcem přivedl s sebou Josef i své dva syny, Efraima a Manassesa. Skrze svou matku byli tito jinoši spjati s nejvyšším řádem egyptských kněží. Postavení jejich otce otevíralo jim cestu k bohatství a hodnostem, rozhodnou-li se připojit se k Egypťanům. Josef si však přál, aby se připojili ke svému vlastnímu národu. Projevil svou víru v zaslíbení úmluvy, že se zřekl všech poct pro své syny, které mu skýtal egyptský dvůr, za místo v opovrhovaném pastýřském kmeni, jemuž Bůh svěřil poslání. PP 167.4

Jákob pravil: “Dva synové tvoji, kteřížť jsou se zrodili v zemi egyptské, prvé než jsem přišel k tobě do Egypta, moji jsou; Efraim a Manasses budou mi jako Ruben a Simeon.” Tím byli přijati za jeho vlastní děti a budou stát v čele samostatných kmenů. Tak dostalo se Josefovi jednoho z práv prvorozenství, které Ruben lehkomyslně utratil. PP 167.5

Zrak Jákobův byl již stářím zakalen a Jákob nepoznal, že jinoši stojí opodál. Když však zpozoroval obrysy jejich postav, tázal se: “Kdo jsou onino?” Když mu odpověděli, pravil: “Přiveď je medle ke mně, a požehnám jim.” I přistoupili k němu, patriarcha je objal a políbil a slavnostně položil své ruce na jejich hlavy, aby jim požehnal. Pak se pomodlil: “Bůh, před jehož obličejem ustavičně chodili otcové moji Abrahám a Izák, Bůh, kterýž mne spravoval po všecken život můj až do dne tohoto; anděl ten, kterýž vytrhl mne ze všeho zlého, požehnejž dítek těchto.” 1. Mojžíšova 48,5.8.9.15.16. V jeho slovech nebylo stopy sebedůvěry, ani důvěry v lidskou sílu nebo chytrost. Bůh byl vždy jeho ochranou a oporou. Nestěžoval si na zlé dny, které v minulosti prožil. Nevzpomínal na zkoušky a utrpení, jimiž prošel, jako na věc, které byly “proti” němu. Připomínal si jen milost, lásku a laskavost Boží, která ho provázela celým jeho dlouhým putováním. PP 167.6

Když udělil požehnání, dal Jákob svému synu ujištění, v němž zanechal příštím pokolením pro dlouhá léta jejich poroby a utrpení toto svědectví své víry: “Aj, já umírám, a budeť Bůh s vámi, a zase vás přivede do země otců vašich.” Naposledy shromáždili se všichni synové Jákobovi u smrtelného lože svého otce. A Jákob oslovil své syny a pravil: “Shromažďte se a slyšte synové Jákobovi, poslyšte Izraele otce svého,” “a oznámím vám, co se s vámi díti bude potomních dnů.” 1. Mojžíšova 48,21; 1. Mojžíšova 49,2.1. Často Jákob z úzkostí přemýšlel o jejich budoucnosti a snažil se představit si budoucnost jednotlivých kmenů. Nyní, když jeho děti čekaly na jeho poslední požehnání, vstoupil do něho prorocký duch a v prorockém vidění se před ním rozvinula budoucnost jeho potomků. Jákob promluvil ke svým synům, k jednomu po druhém, popsal povahu každého z nich a předpověděl v krátkosti budoucí osudy každého kmene. PP 168.1

“Ruben, prvorozený můj jsi ty,
síla má, a počátek moci mé,
Vyvýšenost důstojenství a vyvýšenost síly.” PP 168.2

Tak otec vylíčil, jaké mělo být postavení Rubenovo jako prvorozeného syna. Hanebný hřích, jehož se dopustil v Eder, učinil ho však nehodným požehnání prvorozenství. Jákob pokračoval: PP 168.3

“Prudce sběhneš jako voda,
nebudeš vyvýšen.” PP 168.4

Kněžství bylo přiděleno Lévimu, království a zaslíbení Mesiáše Judovi a dvojnásobný podíl dědictví Josefovi. Kmen Rubenův nikdy pak v Izraeli ničím nevynikl; nebyl tak početný jako kmen Judův, Josefův nebo Danův a padl mezi prvními do zajetí. PP 168.5

Po Rubenovi přišli na řadu Simeon a Lévi jako věkem mladší. Dopustili se oba krutosti na Sichemských a měli také největší vinu na tom, že byl Josef prodán. Jákob o nich pravil: PP 169.1

“Rozdělím je v Jákobovi,
a rozptýlím je v Izraeli.” PP 169.2

Při sčítání Izraelských, které se konalo těsně před jejich návratem do Kanaánu, byl kmen Simeonův nejmenším kmenem. Mojžíš se ve svém posledním požehnání vůbec o Simeonovi nezmiňuje. Když se pak usadili v Kanaánu, měl tento kmen jen malou část Judova podílu, a rodiny, které se později rozrostly, utvořily samostatné osady a usazovaly se na území mimo hranice Svaté země. Ani Lévi nedostal podíl kromě osmačtyřiceti měst, roztroušených v různých částech země. Tento kmen zůstal věrný Hospodinu, když jiné kmeny odpadaly, a pro svou věrnost byl určen k bohoslužbě u svatostánku, takže kletba změnila se v požehnání. PP 169.3

Nejvyššího požehnání prvorozenství dostalo se Judovi. Význam jeho jména, které znamená chválu, je vysvětlen v proroctví o budoucnosti tohoto kmene: PP 169.4

“Judo, ty jsi, tebe chváliti budou bratří tvoji: ruka tvá bude na šíji nepřátel tvých;
Klaněti se budou tobě synové otce tvého.
Lvíče Juda:
z loupeže, synu můj, vrátil jsi se;
schýliv se, ležel jako lev a jako lvice;
Kdo zbudí ho?
Nebude odjata berla od Judy,
ani vydavatel zákona od noh jeho,
Dokudž nepřijde Sílo;
a k němu se shromáždí národové.” PP 169.5

Lev, král lesa, je vhodným symbolem tohoto kmene, z něhož vyšel David a syn Davidův Sílo, pravý “lev kmene Juda”, před nímž se skloní všechny mocnosti a jehož budou velebit všechny národy. PP 169.6

Většině svých dětí předpověděl Jákob šťastnou budoucnost. Nakonec došlo na Josefa a srdce otcovské překypovalo, když svolával požehnání na hlavu Josefovu: PP 169.7

“Ratolest rostoucí Josef,
ratolest rostoucí podlé studnice;
ratolesti vyházely nad zeď: Ačkoli hořkostí naplnili jej, a stříleli na něj,
a v tajné nenávisti měli ho střelci:
Však zůstalo v síle lučiště jeho,
A zsílila se ramena rukou jeho
Z rukou mocného Jákobova
(odkudž byl pastýř a kámen Izraelův);
Od silného Boha, jemuž sloužil otec tvůj,
kterýž spomáhá tobě,
a od všemohoucího, kterýž požehná tobě
požehnáními nebeskými s hůry,
požehnáními propasti ležící hluboko,
požehnáním prsů a života:
Požehnání otce tvého silnější budou
nad požehnání předků mých
až k končinám pahrbků věčných;
budou nad hlavou Josefovou,
a na vrchu hlavy Nazarejského mezi bratřími jeho.” 1. Mojžíšova 49,22-26. PP 169.8

Jákob byl vždy hluboce citově založen, jeho láska k synům byla silná a něžná. Svědectví, které o tom podal na smrtelném loži, nebylo projevem jeho náklonnosti k jednomu nebo nelibosti k druhým. Odpustil všem a miloval je až doposledka. Ve své otcovské lásce by byl pro ně nalezl jen slova povzbuzení a naděje; vešla však v něho síla Boží a vlivem prorockého ducha musel říci pravdu, i když byla bolestná. PP 170.1

Když udělil poslední požehnání, opakoval Jákob svůj příkaz, kde ho mají pohřbít: “Já připojen budu k lidu svému; pochovejte mne s otci mými…v jeskyni, kteráž jest na poli Machpelah.” “Tam pochovali Abraháma a Sáru ženu jeho; tam pochovali Izáka a Rebeku ženu jeho; tam také pochovali Liu.” 1. Mojžíšova 49,29-31. Tak posledním skutkem jeho života byl projev jeho víry v zaslíbení Boží. PP 170.2

Poslední léta Jákobova je možno přirovnat k večeru, kdy se v klidu a pohodě odpočívá po únavném dnu, plném strastí. Jeho cestu zatemňovaly mraky, avšak jeho slunce zapadalo jasné a jeho poslední hodinku ozařovaly nebeské paprsky. Písmo svaté praví: “V čas večera bude světlo.” Zacharjáš 14,7. “Pozor měj na pobožného, a viz upřímného, žeť takového člověka poslední věci jsou potěšené.” Žalm 37,37. PP 170.3

Jákob zhřešil a těžce trpěl. Mnoho let útrap, dřiny a bolesti bylo mu údělem ode dne, kdy pro svůj velký hřích musel uprchnout ze stanu svého otce. Stal se uprchlíkem bez domova, odloučen od své matky, kterou už nikdy živou nespatřil; sedm let Pracoval pro tu, kterou miloval, a nakonec byl hanebně podveden, dvacet let se dřel ve službách chamtivého a hrabivého příbuzného; dožil se majetku a viděl dorůstat své syny; avšak málo radosti zažil ve svárlivé a rozdělené domácnosti. Soužil se pro hanbu své dcery, pro pomstu jejích bratrů, pro smrt Ráchelinu, pro nepřirozené provinění Rubenovo, pro hřích Judův, pro krutou zlobu a zášť, jíž byl vydán Josef — jak dlouhý je černý seznam špatností, jichž byl svědkem! Znovu a znovu sklízel ovoce svého prvního zlého skutku. A znovu a znovu viděl, jak jeho synové opakují hříchy, jichž se sám dopustil. Ať však zkouška byla sebetrpčí, své poslání splnila. Tresty, i když byly těžké, přinesly “rozkošné ovoce spravedlnosti”. Židům 12,11. PP 170.4

Písmo svaté věrně zaznamenává chyby těch, kdož byli vyznamenáni přízní Boží. Jejich chyby uvádí vskutku mnohem podrobněji než jejich ctnosti. Mnozí se tomu podivují a nevěřícím je to záminkou k zesměšňování bible. Je však jedním z nejpádnějších důkazů o pravdivosti Písma svatého, že skutečnosti nezkrášluje a hříchy svých hlavních postav nezakrývá. Lidé tak podléhají předsudkům, že lidské podání dějin nemůže být nestranné. Kdyby byli bibli napsali lidé, které nevedl duch Boží, byli by vykreslili povahu těchto postav bezpochybně příznivěji. Protože však bible vznikla vnuknutím ducha Božího, podává přesný záznam o životě svých postav. PP 171.1

Muži, jimž Bůh věnoval svou přízeň a jimž svěřil velkou odpovědnost, často podlehli pokušení a zhřešili, právě tak jako i my dnes bojujeme, kolísáme a často se dopouštíme omylů. Bible líčí jejich životy se všemi jejich chybami a pošetilostmi, a to k našemu povzbuzení i pro výstrahu. Kdyby je bible vylíčila jako lidi bez chyb, museli bychom si při své hříšné přirozenosti zoufat nad svými vlastními nedostatky a nezdary. Vidíme-li však, že jiní bojovali s malověrností právě tak jako my, že podléhali pokušení právě tak jako my a přesto se vzchopili a zvítězili milostí Boží, dodává nám to odvahy v našem spravedlivém úsilí. Jako ti, kteří se po porážce znovu vzchopili a Bůh jim požehnal, můžeme i my zvítězit silou Ježíšovou. Na druhé straně pak záznam o jejich životech nám poskytuje výstrahu. Ukazuje, že Bůh neočistí hříšníka. Vidí hříchy i na těch, které nejvíce omilostnil, a jedná s nimi přísněji než s těmi, kterým se dostalo méně osvícení a odpovědnosti. PP 171.2

Po Jákobově pohřbu naplnila se srdce Josefových bratrů znovu strachem. Uvědomili si znovu svou vinu, přestože Josef byl k nim stále laskavý, začali mu nedůvěřovat a podezírat ho. Obávali se, že Josef mohl svou pomstu s ohledem na otce jen odložit a že by je nyní mohl za jejich zločin potrestat. Neodvažovali se předstoupit před něho osobně a poslali poselství: “Otec tvůj ještě před smrtí svou přikázal, řka: PP 171.3

Takto díte Josefovi: Prosím, odpusť již bratřím svým přestoupení a hřích jejich; nebo zle učinili tobě. Protož již odpusť, prosím, přestoupení služebníkům Boha, jehož ctil otec tvůj.” Poselství dojalo Josefa k slzám. Bratři si dodali odvahy, přišli k Josefovi a padli před ním na zem se slovy: “Aj, my jsme služebníci tvoji.” Josef miloval své bratry vřele a nesobecky a zabolelo ho při myšlence, že by si bratři mohli myslet, že pomýšlí na pomstu. “Nebojte se;” řekl, “nebo zdaliž jsem já vám za Boha? Vy zajisté skládali jste proti mně zlé; ale Bůh obrátil to v dobré, aby učinil to, což vidíte nyní, a při životu zachoval lid mnohý. Protož nebojte se již; já chovati vás budu i děti vaše.” 1. Mojžíšova 50,16.17.19-21. PP 172.1

Život Josefův je předobrazem života Kristova. Byla to závist, která dohnala bratry Josefovy, aby ho prodali do otroctví; doufali, že se jim tak podaří zabránit tomu, aby se nad ně nevyvýšil. A když byl Josef odvlečen do Egypta, libovali si, že se již nemusejí znepokojovat jeho sny a že znemožnili jejich splnění. Jejich záměry však překazil Bůh a stalo se právě to, čemu chtěli zabránit. Také židovští kněží a starší žárlili na Krista a obávali se, že Kristus odvrátí pozornost lidí od nich a strhne ji na sebe. Vydali ho na smrt ve snaze zabránit tomu, aby se stal králem, dosáhli tím však toho, že se právě králem stal. PP 172.2

Tím, že upadl do egyptského otroctví, stal se Josef zachráncem rodiny svého otce; to ovšem nikterak nezmenšuje vinu jeho bratrů. Podobně ukřižování učinilo z Krista Vykupitele lidstva, Spasitele padlého lidského pokolení a Vládce celého světa; zločin jeho vrahů je však právě tak odporný, jako kdyby božská ruka prozřetelnosti nebyla řídila události k větší slávě boží a pro dobro člověka. PP 172.3

Jako Josefa prodali pohanům jeho vlastní bratři, tak Krista prodal jeho nejúhlavnějším nepřátelům jeden z jeho učedníků. Jako Josefa křivě obvinili a uvrhli do vězení pro jeho ctnost, tak Krista zavrhovali a jím opovrhovali, protože jeho spravedlivý a obětavý život se nesnášel s jejich hříchy; a ač se nedopustil zlého činu, byl odsouzen podle svědectví falešného svědka. A Josefova trpělivost a mírnost, kterou si zachoval, i když byl vydán bezpráví a útlaku, jeho ochota odpouštět a jeho šlechetná blahovůle k jeho krutým bratrům jsou předobrazem Spasitelovy neochvějné trpělivosti se zlobou a utrháním bezbožníků a jeho odpuštění nejen jeho vrahům, ale všem, kdož k němu přicházejí, vyznají své hříchy a prosí za odpuštění. PP 172.4

Josef přežil svého otce o čtyřiapadesát let. Viděl ještě “syny Efraimovy až do třetího pokolení; ano i synové Machíra, syna Manassesova, vychováni jsou u Josefa.” 1. Mojžíšova 50,23. Zažil vzrůst a blahobyt svého lidu a po celý svůj život si zachoval neochvějnou víru, že se Izraeli znovu dostane země zaslíbené od Boha. PP 172.5

Když viděl, že se blíží jeho konec, shromáždil kolem sebe své příbuzné. Ačkoli se mu v zemi faraónů dostalo všech poct, byl mu Egypt stále jen místem jeho vyhnanství; svým posledním skutkem dokázal, že jeho osud je spjat s Izraelem. Jeho poslední slova byla: “Bůh pak jistotně navštíví vás, a vyvede vás z země této do země, kterouž přísahal Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi.” A svatou přísahou zavázal dítky Izraele, že vezmou jeho kosti s sebou do země Kanaán. “I umřel Josef, když byl ve stu a v desíti letech; a pomazán jsa vonnými věcmi, vložen jest do truhly v Egyptě.” 1. Mojžíšova 50,24.26. A tato rakev jako upomínka posledních slov Josefových připomínala Izraeli po celá další staletí, že jejich pobyt v Egyptě je jen dočasný, a obracela jejich naděje k zemi zaslíbené, neboť čas vysvobození jistě přijde. PP 173.1