Patriarchové a proroci

22. kapitola — Mojžíš

V období hladu prodal egyptský lid faraónovi všechen svůj dobytek a všechnu svou půdu za potraviny a nakonec se zavázal k věčnému otroctví. Josef učinil moudrá opatření k jejich vysvobození z otroctví. Umožňoval jim, aby se stávali královskými nájemníky, dostávali od krále půdu a jako nájem odváděli ročně pětinu výtěžku své práce. PP 174.1

Synové Jákobovi nemuseli však žít za takových podmínek. Za služby, které Josef prokázal egyptskému národu, byla jim poskytnuta za domov část země, nemuseli odvádět daně a dostávali hojnost potravin i v dalším období všeobecného hladu. Král veřejně uznal, že jen milostivým zásahem Boha Josefova těšil se Egypt hojnosti, zatímco ostatní národy vymíraly hlady. Uznával také, že pod Josefovou správou království zbohatlo, a z vděčnosti zahrnoval rodinu Jákobovu královskou přízní. PP 174.2

Čas však plynul dál a velký muž, jemuž Egypt za tolik vděčil, zemřel a vymřelo i pokolení, kterému jeho práce přinesla požehnání. A “povstal král nový v Egyptě, kterýž neznal Josefa”. Věděl samozřejmě, jaké služby vykonal Josef pro národ, nechtěl však, aby je lidé poznali, spíše chtěl, aby na ně co nejdříve zapomněli. “Řekl lidu svému: Aj, lid synů Izraelských je mnohý a silnější nad nás. Nuže, opatrně sobě počínejme před ním, aby se nerozmohl; a když by přišla válka, aby se nepřipojil i on k nepřátelům našim, a nebojoval proti nám, a nevyšel z země.” 2. Mojžíšova 1,8-10. PP 174.3

Izraelští se zatím velmi rozmnožili. “Rozmnožili se a rodili se v hojnosti; a rozhojňovali se, i zsílili se náramně velmi, a naplněna jest jimi země.” Zahrnuti projevy péče Josefovy a přízně tehdy panujícího krále, rozšířili se rychle po zemi. Zůstávali však stále jako zvláštní národ a nesdíleli s Egypťany jejich zvyky a náboženství. Jejich rostoucí počet vzbudil obavy krále a jeho lidu, že by se v případě války mohli přidat na stranu nepřátel Egypta. Státnická moudrost však bránila faraónovi, aby je vykázal ze země. Mnozí z nich byli zdatnými a schopnými pracovníky a značně přispěli k bohatství národa. Král potřeboval takové pracovníky pro stavbu svých nádherných paláců a chrámů. A protože pracovali na stavbách, octli se záhy ve stejném postavení jako Egypťané, kteří prodali králi celý svůj majetek a nakonec prodali i sebe do otroctví. Ustanovili nad nimi dozorce a jejich zotročení bylo úplné. “A tak podrobovali Egyptští syny Izraelské v službu těžkou. A k hořkosti přivodili život jejich robotami těžkými, v hlíně a cihlách a ve všelikém díle na poli, mimo všelikou potřebu svou, k níž práce jejich užívali nenáležitě a bez lítosti.” “Ale čím více trápili jej, tím více rostl.” 2. Mojžíšova 1,13.14.12. PP 174.4

Král a jeho rádcové doufali, že se jim podaří zmenšit počet Izraelských a zlomit jejich nepoddajnost, když je budou utlačovat. Když se jim však nepodařilo provést svůj záměr, přikročili ke krutějším opatřením. Přikázali porodním bábám, aby utracovaly židovská nemluvňata při jejich narození, pokud jsou mužského pohlaví. Původcem tohoto nápadu byl satan. Věděl, že z Izraelských má vzejít vysvoboditel; proto svedl krále, aby zabíjel jejich děti, a kojil se přitom nadějí, že tak překazí božský úmysl. Báby se však bály Boha a neodvažovaly se provádět tento krutý rozkaz. Hospodin schválil jejich jednání a požehnal jim. Král se rozzlobil, že jeho plán se nepovedl, a vydal rozkaz ještě krutější. Vyzval celý národ, aby slídil po bezbranných obětech a ubíjel je. “I přikázal faraón všemu lidu svému, řka: Každého syna, kterýž se narodí, do řeky uvrzte, každé pak dcery nechte živé.” 2. Mojžíšova 1,22. PP 175.1

Po vydání tohoto nařízení narodil se syn Amramovi a Jochebed, zbožným Izraelitům z kmene Lévi. Hošík byl “krásný”, a protože rodiče věřili, že se jim blíží čas vysvobození Izraele a že Bůh pošle svému lidu osvoboditele, rozhodli se, že své dítě neobětují. Víra v Boha je posilovala “a nebáli se rozkazu královského”. Židům 11,23. PP 175.2

Matce se podařilo ukrývat dítě po tři měsíce. Když pak viděla, že o už déle v bezpečí neudrží, vyrobila malou ošatku z rákosí, vymazala ji jílem a smolou, vložila do ní dítě a zanesla je do rákosí na břehu řeky. Neodvážila se na břehu zůstat z obavy, aby na dítě neupozornila a neohrozila tím jeho i svůj život; hošíkova sestra Maria však dlela nedaleko zdánlivě netečně, ve skutečnosti však napjata, co se stane s jejím bratříčkem. A nad ošatkou bděli i další strážcové. S nejvroucnější modlitbou svěřila matka své dítě péči Boží; a andělé vznášeli se neviditelní nad ubohým plavidlem hošíkovým. Andělé řídili sem kroky faraónovy dcery. Košíček upoutal její zvědavost a když v něm zahlédla krásné děcko, poznala hned, co se tu stalo. Slzy dítěte vzbudily v ní soucit, pocítila účast s neznámou matkou, která se musela uchýlit k takovému způsobu, aby zachovala život svého drahého maličkého. Rozhodla se, že ho zachrání; přijme ho za vlastního. PP 175.3

Maria pokradmu pozorovala každé hnutí. Když viděla, že dcera faraónova si dítě s něžností prohlíží, dodala si odvahy a přistoupila blíže. Pak pravila: “Mám-li jíti a zavolati tobě chůvy z žen hebrejských, kteráž by odchovala tobě dítě?” A královská dcera souhlasila. PP 176.1

Sestra spěchala k matce se šťastnou novinou a vrátila se s ní bez prodlení k faraónově dceři. “Vezmi to dítě, a odchovej mi je; a jáť dám mzdu tvou,” pravila princezna. 2. Mojžíšova 2,7.9. PP 176.2

Bůh vyslyšel matčiny modlitby a odměnil ji za její víru. S hlubokou vděčností ujala se matka svého úkolu, nyní již s pocitem jistoty a štěstí. Věrně využívala příležitosti a vychovávala své dítě pro Boha. Pevně věřila, že Bůh je zachoval pro nějaký velký úkol a byla si vědoma toho, že je musí brzy odevzdat jeho královské matce, u níž pak bude obklopeno vlivy, které je budou odvádět od Boha. To vše ji nutilo, aby je vychovávala horlivěji a pečlivěji než své ostatní děti. Snažila se naplnit jeho mysl bázní Boží a láskou k pravdě a spravedlnosti a modlila se vroucně, aby zůstalo ušetřeno všech zlých vlivů. Učila chlapce dívat se na modloslužebnictví jako na pošetilost a hřích a záhy ho naučila sklánět se před živým Bohem a modlit se k němu, protože jen živý Bůh ho může vyslyšet a pomoci mu v každé nouzi. PP 176.3

Měla chlapce u sebe tak dlouho, jak jen mohla. Musela se ho však vzdát, když mu bylo asi dvanáct let. Z prosté chýše dostal se hoch do královského paláce k faraónově dceři, “kteráž jej měla za syna”. 2. Mojžíšova 2,10. Přesto ani tam neztratily na síle dojmy, kterých nabyl v dětství. Nemohl zapomenout na poučení, jež mu dala matka. Chránilo ho před pýchou, nevěrou a neřestmi, bujícími v lesku královského dvora. PP 176.4

Jak dalekosáhlý byl vliv této jedné hebrejské ženy, která ještě k tomu žila ve vyhnanství a v otroctví! Celý další život Mojžíšův a jeho velké poslání, které splnil jako vůdce Izraelských, je svědectvím toho, jak důležitý je vliv křesťanské matky. Žádný jiný vliv se s ním nedá srovnat. Matka má ve velké míře osud svých dětí ve svých rukou. Působí na vývoj mysli a povahy svých dětí a připravuje je nejen pro život, ale i pro věčnost. Zasívá símě, které vzklíčí a přinese plody, a to buď dobré, nebo zlé. Nesmí usilovat jen o vytvoření zevní krásy, ale musí vtisknout lidské duši božský obraz. Spočívá na ní odpovědnost za utváření povahy dětí, zvláště v jejich nejranějších letech. Vliv, který má na jejich vyvíjející se mysl, přetrvává po celý jejich život. Rodiče by měli usměrňovat vzdělání a výchovu svých dětí již v jejich nejranějším věku k tomu cíli, aby z nich byli křesťané. Děti jsou svěřovány do naší péče nikoli proto, aby se staly dědici trůnu pozemské říše, nýbrž aby panovaly jako dědici Božího království po nekonečné věky. PP 176.5

Každá matka by si měla uvědomit, že její význam je neocenitelný. Její dílo bude zváženo ve slavný den zúčtování. Pak se ukáže, že mnohé nedostatky a zločiny mužů a žen byly způsobeny nevědomostí a nedbalostí těch, jejichž povinností bylo vést dětské kroky po správné cestě. Pak se ukáže, že mnozí z těch, kteří oblažili svět světlem génia, pravdy a zbožnosti, vděčí za vše své křesťanské matce, která jim vštípila zásady, jež byly zdrojem jejich vlivu a úspěchu. PP 177.1

Na dvoře faraónově se Mojžíšovi dostalo nejvyššího občanského i vojenského vychování. Panovník se rozhodl, že svého přijatého vnuka učiní následovníkem trůnu a jinoch byl vychováván pro tento nejvyšší úřad. “I vyučen jest Mojžíš vší moudrosti egyptské, a byl mocný v řečech i v skutcích.” Skutky 7,22. Jako vojenský náčelník se stal pro svou zdatnost miláčkem egyptského vojska a všeobecně byl pokládán za podivuhodný zjev. Satanův úmysl byl zmařen. A tak se stalo, že právě to nařízení, které odsuzovalo židovské děti k smrti, vedlo božskou prozřetelností k tomu, že se příštímu vůdci Božího národa dostalo výchovy a vzdělání. PP 177.2

Andělé poučili starší Izraele, že čas jejich vysvobození je nablízku a že tím, koho Bůh pověřil tímto úkolem, je Mojžíš. Andělé poučili také Mojžíše, že Hospodin vyvolil jeho, aby vyvedl Boží národ z otroctví. Mojžíš se domníval, že mají dobýt svobody silou zbraní a očekával, že povede Židy proti egyptskému vojsku. Proto potlačoval své city, aby mu snad náklonnost k nevlastní matce nebo faraónovi nezabránila uskutečnit vůli Boží. PP 177.3

Všichni, kteří seděli na trůně faraónů, museli se podle egyptských zákonů stát příslušníky kněžské třídy. Také Mojžíš, jako zřejmý nástupce faraónův, měl být zasvěcen do náboženských obřadů této země. Tento úkol svěřili kněžím. Třebaže se však Mojžíš rád a horlivě učil, nemohli ho přimět k tomu, aby se účastnil uctívání bohů. Vyhrožovali mu, že ztratí korunu a varovali ho, že ho princezna zapudí, bude-li setrvávat v židovské víře. Nedal se však zviklat ve svém odhodlání, že nebude uctívat nikoho kromě jediného Boha, Stvořitele nebe a země. Přel se s kněžími a modloslužebníky a dokazoval jim pošetilost jejich pověrčivého uctívání předmětů, jež neměly smyslu. Nikdo nedovedl vyvrátit jeho důkazy, ani změnit jeho názory. Trpěli zatím jeho neoblomnost, protože zastával vysoké postavení a těšil se přízni jak krále, tak lidu. PP 177.4

“Věrou Mojžíš, byv již dorostlý, odepřel slouti synem dcery faraónovy. Vyvoliv sobě raději protivenství trpěti s lidem Božím, nežli časné a hříšné pohodlí míti. Větší sobě pokládaje zboží nad egyptské poklady pohanění Kristovo; nebo prohlédal k odplatě.” Židům 11,24.26. Mojžíš měl schopnosti, aby mohl zaujmout přední místo mezi velkými muži této země, zářit na dvorech nejskvělejších království a uchopit žezlo moci. Svou duševní velikostí vyniká nad velkými postavami všech dob. Jako dějepisec, básník, filosof, vojevůdce a zákonodárce nemá sobě rovna. Přesto měl v sobě tolik mravní síly, že odolal lákavým vyhlídkám na získání bohatství, cti a slávy, “vyvoliv sobě raději protivenství trpěti s lidem Božím, nežli časné a hříšné pohodlí míti”. PP 177.5

Mojžíš věděl od své matky o konečné odměně, jíž se dostane pokorným a poslušným služebníkům Božím, a pozemské zisky pokládal v porovnání s ní za naprosto nicotné. Nádherný palác faraónův a panovnický trůn byly Mojžíšovi nabídnuty jako vnadidlo. Mojžíš však věděl, že knížecí dvory jsou sídlem hříšných radovánek, pro něž lidé zapomínají na Boha. Přes skvostný palác a přes panovnickou korunu vzhlížel Mojžíš vzhůru k nejvyšší slávě, kterou Všemohoucí ověnčí svaté ve svém královstí, neposkvrněném hříchem. Ve své víře viděl nehynoucí korunu, kterou Král nebes posadí na hlavu vítězů. Tato víra vedla ho k tomu, že se odvrátil od vznešených této země a připojil se k poníženému, chudému a opovrhovanému národu, který se rozhodl raději poslouchat Boha než sloužit hříchu. PP 178.1

Mojžíš zůstal u dvora do svých čtyřiceti let. Často se zamýšlel nad žalostným stavem svého národa, navštěvoval své porobené bratry, dodával jim odvahy a ujišťoval je, že Bůh pracuje na jejich vysvobození. Pohled na nespravedlnost a útlak vzbuzoval v něm nevoli a Mojžíš vždy zahořel touhou po pomstě, když viděl páchat bezpráví. Jednoho dne spatřil venku Egypťana, který bil Izraelitu; přiskočil a Egypťana zabil. Kromě Izraelity nebyl nikdo svědkem tohoto činu a Mojžíš zahrabal hned tělo Egypťana do písku. Prokázal tím, že je na straně svého lidu, a doufal, že povstane, aby si vydobyl svobody. “Domníval se zajisté, že bratří jeho rozumějí, že skrze ruku jeho chce jim dáti Bůh vysvobození, ale oni nerozuměli.” Skutky 7,25. Nebyli ještě na boj za svobodu připraveni. Příštího dne spatřil Mojžíš dva Židy, kteříž se spolu přeli. Jeden z nich byl zřejmě v neprávu. Mojžíš ho pokáral, pokáraný však výtku odmítl, neuznal právo Mojžíšovo na zasahování do jejich sporu a hrubě ho obvinil ze zločinu: “Kdo tě ustanovil knížetem a soudcem nad námi? Zdali zabíti mne myslíš, jako jsi zabil Egyptského?” 2. Mojžíšova 2,13. PP 178.2

O celé věci se záhy dozvěděli Egypťané a vbrzku se donesla ve značně přehnané podobě i sluchu faraónovu. Namluvili králi, že Mojžíšův čin znamená mnoho, že Mojžíš chce vést svůj lid proti Egypťanům, že hodlá svrhnout vládu a sám dosednout na trůn a že království není v bezpečí, pokud bude Mojžíš naživu. Panovník se hned rozhodl, že Mojžíš musí zemřít. Mojžíš si však uvědomil, že mu hrozí nebezpečí, a prchl do Arábie. PP 178.3

Hospodin řídil Mojžíše na útěku, a tak Mojžíš našel svůj nový domov u Jetra, kněze a knížete madiánského, který také uctíval Boha. Po čase oženil se Mojžíš s jednou z dcer Jetrových a zůstal ve službách svého tchána jako pastýř jeho stád po čtyřicet let. PP 179.1

Tím, že zabil Egypťana, dopustil se Mojžíš téže chyby, jaké se tak často dopouštěli jeho otcové, když vzali do svých rukou to, co Bůh přislíbil učinit. Nebylo vůlí Boží, aby se jeho národ osvobodil válkou, jak myslel Mojžíš; Bůh chtěl osvobodit svůj lid působením své moci, aby zásluha patřila jen jemu. Pro uskutečnění svého díla využil však Hospodin i unáhleného činu Mojžíšova. Mojžíš nebyl pro svůj velký úkol dosud připraven. Musel ještě projít zkouškou víry, jakou prošli Abrahám a Jákob, aby se naučil nespoléhat na lidskou sílu nebo rozum, nýbrž věřit, že zaslíbení Boží se vyplní působením Boží moci. A ještě dalších poučení mělo se Mojžíšovi dostat, až bude sám v horách. Tvrdá zkouška sebezapření ho měla naučit trpělivosti a ovládání vášní. Než bude umět moudře vládnout, musí se naučit poslouchat. Musí být sám v dokonalém souladu s Bohem, než bude moci učit Izraelské vůli Boží. Musí sám nabýt vlastních zkušeností, aby byl připraven otcovsky pečovat o všechny, kdož jeho pomoci budou potřebovat. PP 179.2

Člověk by se rád obešel bez dlouhého období útrap a nejistot, protože je pokládá za velkou ztrátu času. Nekonečná Moudrost však povolala toho, jehož vyvolila vůdcem svého lidu, aby strávil celých čtyřicet let, vykonávaje skrovnou práci pastýře. Mojžíš měl uvyknout péči, sebezapření a starostlivosti o své stádo, aby se mohl stát soucitným a shovívavým pastýřem Izraele. Takové zkušenosti nelze získat žádnou výchovou, ani vzděláním. Mojžíš se dříve naučil mnohému, čemu se nyní bude musit odnaučit. Vlivy, které na něho působily v Egyptě — láska jeho pěstounky, jeho vysoké postavení královského vnuka, zábavy všeho druhu, prohnanost, klam a tajuplnost falešného náboženství, zanechaly hluboké dojmy v dospívajícím chlapci a utvářely do jisté míry jeho povahu a návyky. Čas, změna prostředí a obcování s Bohem setře tyto dojmy. Mojžíš bude muset sám vybojovat svůj zápas, aby se zbavil chyb a poznal pravdu; Bůh mu však pomůže, kdyby zápas byl nad lidské síly. PP 179.3

Všichni, které Bůh povolal, aby uskutečnili jeho dílo, mají své lidské slabosti. Nejsou to však lidé s vžitými návyky a ustálenou povahou, kteří by chtěli zůstat takovými, jakými jsou. Všichni usilovně touží nabýt od Boha moudrosti a naučit se pro něho pracovat. Apoštol praví: “Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž ji od Boha, kterýž všechněm dává ochotně a neomlouvá, i budeť dána jemu.” Jakubův 1,5. Bůh však nedá nebeského světla těm, kdož chtějí setrvat v nevědomosti. Aby získal pomoc Boží, musí si člověk uvědomit svou slabost a své nedostatky, musí použít svého vlastního rozumu, aby v sobě vybojoval velkou změnu, musí vynaložit své úsilí a vzchopit se k úpěnlivé a vytrvalé modlitbě. Musí se sebe setřást své zlozvyky a zbavit se svých nesprávných návyků, protože jen rozhodným úsilím o nápravu chyb a o osvojení si správných zásad může dosáhnout vítězství. Mnozí nedosahují takového postavení, které by mohli zastávat, protože očekávají, že Bůh za ně učiní to, co by měli učinit sami a k čemu jim dal Bůh sílu. Všichni, jež Bůh vyvolí pro jejich způsobilost, musí podstoupit nejpřísnější duševní a mravní zkoušky, a Bůh jim pomůže tím, že spojí svou božskou sílu s lidským úsilím. PP 180.1

Obklopen hradbou hor byl Mojžíš sám se svým Bohem. Velkolepé chrámy egyptské se svým falešným náboženstvím a se svými pověrami již na něho nepůsobily. Ve velebné vznešenosti věčných hor spatřil majestát Nejvyššího a uvědomil se, jak v porovnání s ním jsou egyptští bohové bezmocní a nicotní. Na všem bylo napsáno jméno Stvořitelovo. Mojžíš cítil, že Bůh je přítomen a že Boží moc ho zastiňuje. Pozbyl své pýchy a sebedůvěry. Strohá jednoduchost, jíž se vyznačoval jeho život v pustině, smazala následky, jež v něm zanechal lehký a blahobytný život v Egyptě. Mojžíš se stal trpělivým, váženým a skromným, byl “nejtišší ze všech lidí, kteří byli na tváři země” (4. Mojžíšova 12,3), a silný ve víře v mocného Boha Jákobova. PP 180.2

Jak léta ubíhala, putoval Mojžíš se svými stády po osamělých místech a zamýšlel se nad útrapami svého národa; přemýšlel o tom, jak Bůh jednal s jeho otci, myslil na zaslíbení Boží, jež byla dědictvím vyvoleného národa, a dnem i nocí stoupaly k nebi jeho modlitby za Izrael. Nebeští andělé rozprostřeli kolem něho světlo. A tam osvícen Duchem svatým napsal knihu Genesis. Dlouhá léta, která strávil v naprosté samotě na poušti, přinesla mnohá požehnání nejen Mojžíšovi a jeho národu, ale i všem dalším pokolením lidí celého světa. PP 180.3

“Stalo se pak po mnohých časích, že umřel král egyptský; a synové Izraelští úpěli pro roboty, a křičeli. I vstoupil k Bohu křik jejich pro roboty. A uslyšel Bůh naříkání jejich, a rozpomenul se Bůh na smlouvu svou s Abrahámem, Izákem a Jákobem. I vzhlédl Bůh na syny Izraelské, a poznal Bůh.” 2. Mojžíšova 2,22-24. Přišel čas osvobození Izraele. Bůh zamýšlel vysvobodit Izrael tak, aby se přitom všem ukázalo, jak pohrdá lidskou pýchou. Vysvoboditelem bude prostý pastýř, který nemá nic krom své hole; z hole pak Bůh učiní symbol své moci. Když jednoho dne pásl Mojžíš své stádo nedaleko Orébu, “hory Boží”, spatřil hořící keř. Větve, listí i kmen byly v plamenech, oheň je však nestravoval. Mojžíš přistoupil ke keři, aby si prohlédl podivuhodný jev, když z plamenů ozval se hlas, volající ho jménem. S bázní odpověděl: “Aj, teď jsem.” Dostalo se mu upozornění, aby se nepřibližoval neuctivě: “Szuj obuv svou s noh svých; nebo místo, na kterémž ty stojíš, země svatá jest… Já jsem Bůh otce tvého, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, a Bůh Jákobův.” Byl to Bůh, který jako anděl úmluvy zjevil se otcům v dřívějších dobách. “I zakryl Mojžíš tvář svou, nebo se bál, aby nepatřil na Boha.” 2. Mojžíšova 3,4-6. PP 180.4

Všichni, kdož přicházejí do blízkosti Boží, měli by se chovat pokorně a uctivě. Ve jménu Ježíšově můžeme předstoupit před Boha s důvěrou, nesmíme se však k němu přibližovat s hrubou opovážlivostí, jakoby nám byl roven. Jsou takoví, kteří oslovují velikého, všemohoucího a svatého Boha, který sídlí v nedostupném světle, jakoby oslovovali sobě rovného nebo konce jako někoho sobě podřízeného. Jsou takoví, kteří se chovají v domě Božím, jak by se neodvážili chovat ani v předsíni pozemského vládce. Takoví by si měli uvědomit, že na ně patří Bůh, jehož uctívají serafíni a před nímž si andělé zastírají své tváře. Bůh je hoden nejvyšší úcty. Všichni, kdož opravdu poznají jeho přítomnost, skloní se před ním v pokoře a jako Jákob, když spatřil Boha, budou volat: “Jak hrozné jest místo toto. Není jiného, jediné dům Boží, a tu jest brána nebeská.” Když Mojžíš stál před Bohem v uctivé bázni, hlas pokračoval: “Zřetelně viděl jsem trápení lidu mého, kterýž jest v Egyptě; a křik jejich pro přísnost úředníků jeho slyšel jsem; nebo znám bolesti jeho. Protože jsem sstoupil, abych vysvobodil jej z ruky Egyptských, a vyvedl jej z země té do země dobré a prostranné, do země oplývající mlékem a strdím…Protož, nyní poď a pošli tě k faraónovi; a vyvedeš lid svůj, syny Izraelské z Egypta.” 2. Mojžíšova 3,7.8.10. PP 181.1

Ohromen a vyděšen tímto rozkazem, Mojžíš se polekal a pravil: “Kdo jsem já, abych šel k faraónovi, a abych vyvedl syny Izraelské z Egypta?” Dostalo se mu odpovědi: “Však budu s tebou; a toto budeš míti znamení, že jsem já tě poslal: Když vyvedeš lid ten z Egypta, sloužiti budete Bohu na hoře této. Mojžíš pomyslil na těžkosti, jimž bude musit čelit, na zaslepenost, nevědomost a nedostatek víry svého lidu, z něhož mnozí nevědí o Bohu téměř nic.” “Aj,” řekl, “já půjdu k synům Izraelským a dím jim: Bůh otců vašich poslal mne k vám. Řeknou-li mi: Které jest jméno jeho? Co jim odpovím?” Odpověď zněla: PP 181.2

“JSEM, KTERÝŽ JSEM.” “takto díš synům Izraelským: JSEM poslal mne k vám.” PP 182.1

Mojžíš dostal příkaz, aby nejprve shromáždil starší Izraele, nejušlechtilejší a nejspravedlivější z nich, kteří se již dlouho souží v porobě, a zvěstoval jim poselství od Boha s příslibem vysvobození. Pak se měl se staršími odebrat ke králi a říci mu: “Hospodin Bůh Hebrejský potkal se s námi; protož nyní, nechť medle jdeme cestou tří dnů na poušť, abychom obětovali Hospodinu Bohu našemu.” 2. Mojžíšova 3,11-14.18. PP 182.2

Hlas upozornil Mojžíše, že faraón se bude zdráhat propustit Izraelské. Služebník Boží nesmí ztratit odvahu, neboť Hospodin zamýšlí přitom ukázat Egypťanům a svému národu svou moc. “Vztáhnu ruku svou, a bíti budu Egypt divnými věcmi svými, kteréž činiti budu uprostřed něho: a potom propustí vás.” PP 182.3

Mojžíš dostal také příkaz, jaká opatření je nutno učinit na cestu. Hospodin pravil: “Stane se, že když půjdete, neodejdete prázdní. Ale vypůjčí žena od sousedy své a od hospodyně domu svého klenotů stříbrných, a klenotů zlatých a roucha.” 2. Mojžíšova 3,20-22. Egypťané zbohatli prací Izraelitů, nespravedlivě od nich požadovanou, a Izraelité měli právo na odměnu za léta dřiny, než se vydají na cestu do svého nového domova. Měli požadovat cenné předměty, které by mohli bez obtíží vzít s sebou, a Bůh je omilostní před očima Egypťanů. Zázraky, které Bůh učiní pro jejich vysvobození, poděsí Egypťany tak, že splní požadavky zotročených. PP 182.4

Mojžíš se obával překážek, které se mu zdály nepřekonatelné. Jak dokáže svému lidu, že ho byl poslal vskutku Bůh? “Aj,” pravil, “neuvěří mi, ani uposlechnou hlasu mého; nebo řeknou: Neukázalť se tobě Hospodin.” Proto mu Hospodin poskytl hmatatelný důkaz. Přikázal mu, aby hodil svou hůl na zem. Když tak učinil, “obrácena jest v hada; a utíkal Mojžíš před ním”. Pak mu Hospodin přikázal, aby hada uchopil, a z hada byla opět hůl. A dále mu Hospodin rozkázal, aby položil svou ruku na prsa. Mojžíš uposlechl a “vyňal ji, a aj, ruka jeho byla malomocná, bílá jako sníh”. 2. Mojžíšova 4,1.3.6. Pak dostal rozkaz, aby ji položil opět na prsa, a když tak učinil, byla jeho ruka opět jako druhá. Těmito divy utvrdil Hospodin Mojžíše v tom, že přesvědčí jak svůj vlastní národ, tak faraóna, že se mezi nimi projevuje někdo mocnější krále egyptského. PP 182.5

Služebník Boží byl však stále ohromen pomyšlením na to, jaký zvláštní a podivuhodný úkol ho čeká. Ve své nouzi a v obavách se uchýlil k výmluvě, že není výřečný: “Prosím, Pane, nejsem muž výmluvný, aniž prvé, ani jakž jsi mluvil s služebníkem svým; nebo zpozdilých úst a neohbitého jazyku jsem.” Mojžíš se již dlouho nestýkal s Egypťany a neovládal už jejich jazyk tak dobře a s takovou pohotovostí, jako když se s nimi denně stýkal. PP 182.6

Hospodin mu řekl: “Kdo dal ústa člověku? Aneb kdo může učiniti němého, neb hluchého, vidoucího, neb slepého? Zdali ne já Hospodin?” A Mojžíšovi se dostalo dalšího ujištění božské pomoci: “Nyní tedy jdi, a já budu v ústech tvých, a naučím tě, co bys mluviti měl.” 2. Mojžíšova 4,10-12. Mojžíš však stále ještě naléhal, aby byl vybrán někdo vhodnější. K vytáčkám ho zprvu vedla jeho skromnost a nedostatek sebedůvěry; když však Hospodin přislíbil, že odstraní všechny překážky a dopomůže mu k úspěchu, pak každé další zdráhání a výmluvy na vlastní neschopnost prozrazovaly nedůvěru v Boha a obavy, že Bůh mu nepomůže ve velkém díle, k němuž ho povolal nebo že se zmýlil ve volbě. PP 183.1

Bůh přikázal Mojžíšovi, aby se obrátil na Árona, svého staršího bratra, který denně užíval jazyka Egypťanů a vládl jím dokonale. Áron sám přijde a Mojžíše vyhledá. Další slova Hospodinova byla nesmlouvavým rozkazem. PP 183.2

“Ty mluviti budeš k němu, a vložíš slova v ústa jeho; a já budu v ústech tvých a v ústech jeho, a naučím vás, co byste měli činiti. A on mluviti bude za tebe k lidu: a bude tobě on za ústa a budeš jemu za Boha. Hůl pak tuto vezmeš v ruku svou, kterouž činiti budeš ta znamení.” 2. Mojžíšova 4,15-17. Mojžíš nemohl již déle odporovat, protože Hospodin odstranil důvody všech jeho výmluv. PP 183.3

V době, kdy dostal božský příkaz, trpěl Mojžíš nedostatkem důvěry v sebe, byl ostýchavý a těžkopádný ve vyjadřování. Drtil ho pocit vlastní neschopnosti, že má promluvit k Izraelským místo Boha. Když však své poslání přijal, ujal se ho s celým srdcem a spolehl plně na Hospodina. Velikost jeho poslání vyburcovala v něm všechny jeho nejlepší vlastnosti. Bůh požehnal jeho ochotě a poslušnosti a Mojžíš získal výmluvnost, optimismus a sebedůvěru a způsobilost pro největší úkol, jaký byl kdy uložen člověku. Jeho osud je příkladem toho, co Bůh dokáže, aby posílil ty, kdož mu plně důvěřují a bezvýhradně se podrobí jeho příkazům. PP 183.4

Člověk získá sílu a schopnost, když přijme odpovědnost, již mu Bůh uloží, a snaží se jí s celou duší co nejlépe zhostit. Ať zastává sebeskromnější postavení, nebo ať jsou jeho schopnosti sebeomezenější, dosáhne opravdové velikosti, bude-li věřit v božskou sílu a snažit se věrně splnit svůj úkol. Kdyby byl Mojžíš spolehl na svou vlastní sílu a na svůj vlastní rozum a bez váhání přijal velké poslání, byl by projevil, že je naprosto nevhodný pro takový úkol. To, že člověk si uvědomuje svou slabost, je přinejmenším důkazem, že si uvědomuje velikost úkolu, který mu byl svěřen, a že se bude obracet k Bohu o radu a pro posilu. PP 183.5

Mojžíš se vrátil ke svému tchánovi a vyslovil přání navštívit své bratry v Egyptě. Jetro s tím souhlasil a požehnal Mojžíšovi. “Jdi v pokoji.” Se ženou a dětmi se Mojžíš vydal na cestu. Neodvážil se prozradit účel svého poslání, protože by jim asi nedovolili, aby ho doprovázeli. Než však dospěl do Egypta, rozhodl se, že pro jejich bezpečnost bude lépe, když je pošle zpět do jejich vlasti v Madiánu. PP 184.1

Mojžíš se v skrytu obával faraóna a Egypťanů, jejichž hněv vzbudil před čtyřiceti lety, a proto se vracel do Egypta jen s velkým váháním. Když se však plně oddal plnění božského příkazu, zjevil mu Hospodin, že jeho nepřátelé jsou mrtvi. PP 184.2

Na cestě z Madiánu dostalo se Mojžíšovi hrozného znamení nelibosti Hospodinovy. Zjevil se mu anděl v tak výhružném postavení, jako by ho chtěl usmrtit, a to bez jakéhokoli vysvětlení. Mojžíš si vzpomněl, že nesplnil jeden z požadavků Božích. Dal se přemluvit svou ženou a opomenul vykonat obřad obřízky na svém nejmladším synu. Nevyhověl podmínce, jejíž splnění opravňovalo jeho dítě k účasti na požehnání úmluvy Boží s Izraelem; a takové zanedbání u vyvoleného vůdce mohlo jen oslabit sílu božských přikázání, daných vyvolenému národu. Ze strachu, aby její manžel nebyl usmrcen, provedla Zefora obřízku sama, a anděl pak dovolil Mojžíšovi pokračovat v cestě. Při plnění svého poslání u faraóna octne se Mojžíš ve velkém nebezpečí a jeho život bude záviset jen na ochraně svatých andělů. Kdyby však zanedbal svou povinnost, jež mu je dobře známa, nemohl by být bezpečen, protože andělé Boží by ho nemohli ochraňovat. PP 184.3

V čase úzkosti, před opětným příchodem Kristovým, ochrání spravedlivé pomoc nebeských andělů. Přestupníci zákona Božího však nebudou v bezpečí. Andělé nebudou moci ochránit ty, kdož nedbali jediného z přikázání Božích. PP 184.4