Patriarchové a proroci

1. kapitola — Proč Bůh připustil hřích?

“Bůh láska jest.” 1. Janův 4,16. Jeho přirozeností, jeho zákonem je láska. Vždy tomu tak bylo, navždy tomu tak bude. “Důstojný a vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá”, jehož “cesty jsou věčné”, se nemění. U něho “není proměnění, ani pro obrácení se jinam zastínění”. Izajáš 57,15; Abakuk 3,6; Jakubův 1,17. PP 12.1

Každý projev tvůrčí síly je výrazem nekonečné lásky. Panování Boží zahrnuje v sobě hojnost požehnání pro všechny stvořené bytosti. Žalmista praví: PP 12.2

“Tvé rámě jest přemocné, silná ruka tvá, a vyvýšená pravice tvá.
Spravedlnost a soud jsou základem trůnu tvého,
milosrdenství a pravda předcházejí tvář tvou.
Blahoslavený lid, kterýž zná zvuk tvůj;
tiť, Hospodine, v světle obličeje tvého choditi budou.
Ve jménu tvém plesati budou každého dne,
a v spravedlnosti tvé vyvýší se.
Nebo sláva síly jejich jsi ty…..
Nebo štít náš jest Hospodinův,
a svatého Izraelského král náš.” Žalm 89,14-19. PP 12.3

Dějiny velkého zápasu mezi dobrem a zlem jsou od prvé chvíle, kdy začal v nebi, až po konečné potlačení vzpoury a úplné vyhlazení hříchu důkazem neměnné lásky Boží. PP 12.4

Pán vesmíru nebyl sám ve svém díle milosrdenství. Měl společníka — spolupracovníka, který mohl pochopit jeho úmysly a mohl s ním sdílet radost z obšťastňování stvořených bytostí. “Na počátku bylo Slovo, a to slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha.” Jan 1,1.2. Kristus, Slovo, jednorozený Syn Boží, tvořil jednotu s věčným Otcem, jednotu v přirozenosti, v povaze, v úmyslu, byl jedinou bytostí, která mohla proniknout do všech plánů a úmyslů Božích. “A nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje.” Izajáš 9,6. Jeho “východové jsou od starodávna, ode dnů věčných.” Micheáš 5,2. A Syn Boží sám o sobě hlásal: “Hospodin měl mne při počátku cesty své, před skutky svými, přede všemi časy…. (Já moudrost) Před věky ustanovena jsem, před počátkem, prvé než byla země. Tehdáž byla jsem od něho pěstována, a byla jsem jeho potěšení na každý den, anobrž hrám před ním každého času.” Přísloví 8,22.30. PP 12.5

Skrze svého Syna stvořil Otec všechny nebešťany. “Nebo skrze něho stvořeny jsou všecky věci,… buďto trůnové nebo panstva, buďto knížatstva nebo mocnosti; všecko skrze něho a pro něho stvořeno jest.” Koloským 1,16. Andělé jsou Božími služebníky, kteří září světlem vycházejícím neustále z jeho přítomnosti a kteří na rychlých křídlech spěchají splnit jeho vůli. Avšak Syn, pomazaný Boží, “obraz osoby jeho”, “blesk slávy”, který “zdržuje všecko slovem mocnosti své”, má nadvládu nade všemi. Židům 1,3. “Stolice slavná Nejvyššího” byla místem jeho svatosti Jeremjáš 17,12, berla pravosti žezlem jeho království. Židům 1,8 “Sláva a důstojnost před ním, síla i okrasa v svatyni jeho.” Žalm 96,6. “Milosrdenství a pravda předcházejí jeho tvář.” Žalm 89,15. PP 13.1

Protože základem správy Boží je zákon lásky, závisí štěstí všech rozumem nadaných bytostí na jejich dokonalé shodě s jeho velkými zásadami spravedlnosti. Bůh vyžaduje ode všech svých tvorů službu lásky, službu, která pramení z pochopení povahy Boží. Nemá zalíbení ve vynucené poslušnosti; a všem ponechává na vůli, chtějí-li mu sloužit dobrovolně. PP 13.2

Dokud všichni tvorové uznávali věrnost lásky, vládla v Božím vesmíru dokonalá svornost. Nebeští zástupové s radostí plnili úmysly svého Stvořitele. Byli šťastní, že jsou odleskem jeho slávy, a s nadšením ho chválili. Láska k Bohu byla tím nejvyšším, láska k druhým pak byla upřímná a nesobecká. Žádný nesoulad nerušil nebeskou hramonii. Tento šťastný stav byl však zasažen změnou. Vyskytl se jedinec, který zneužil svobody, již Bůh poskytl svým tvorům. Hřích povstal z toho, koho Bůh po Kristu nejvíce poctil a kdo stál v moci a slávě nejvýše mezi nebešťany. Lucifer, “syn jitra”, byl první mezi cherubíny, svatý a neposkvrněný. Stál před velkým Stvořitelem a trvalé paprsky slávy, zasahující věčného Boha dopadly na něho. “Takto praví Panovník Hospodin: Ty, jenž zapečeťuješ summy, plný moudrosti a nejkrásnější. V Edenu, zahradě Boží, byl jsi, všelijaké drahé kamení přikrývalo tě… Ty jsi cherubem od pomazání. Jakž jsem tě za ochránce představil, na hoře svaté Boží jsi byl, uprostřed kamení ohnivého ustavičně jsi chodil. Byl jsi dokonalý na cestách svých, hned jakž ses narodil, až se našla nepravost při tobě.” Ezechiel 28,12-15. PP 13.3

Ponenáhlu začal Lucifer toužit po povýšení. V písmu svatém se praví: “Pozdvihlo se srdce tvé slávou tvou, k zlému jsi užíval moudrosti své příčinou jasnosti své.” Ezechiel 28,17. “Však jsi ty říkával v srdci svém… nad hvězdy Boha silného vyvýším stolici svou… budu rovný Nejvyššímu.” Izajáš 13,13.14. Ačkoli veškerá jeho nádhera byla od Boha, začal ji tento mocný anděl pokládat za svou vlastní. Nespokojen se svým postavením, ač ctěn z nebešťanů nejvíce, opovážil se bažit po poctách, náležejících toliko Stvořiteli. Místo aby se snažil o to, aby všechny stvořené bytosti projevovaly nejvyšší lásku a oddanost Bohu, usiloval o to získat jejich službu a věrnost pro sebe. A protože bažil po slávě, kterou věčný Otec obdařil svého Syna, chtěl tento kníže andělů získat moc, která byla výsadou jedině Kristovou. PP 13.4

Dokonalý soulad nebes byl nyní rozrušen. Luciferovy sklony sloužit sobě samému místo svému Stvořiteli vzbudily obavy u těch, kteří soudili, že sláva Boží má být svrchovaná. V nebeské radě andělé vedli s Luciferem při. Syn Boží mu ukázal velikost, dobrotu a spravedlnost Stvořitele i posvátnou, neměnnou povahu jeho zákona. Bůh sám ustanovil řád nebes; a porušením tohoto řádu zneuctil by Lucifer jeho Tvůrce a přivodil by si tím svůj pád. Avšak varování, učiněné s nekonečnou láskou a milosrdenstvím, vzbudilo jen ducha odporu. Lucifer připustil, aby jej ovládla žárlivost na Krista, a stal se ještě odhodlanějším. PP 14.1

Úmyslem tohoto vznešeného anděla bylo popřít nadvládu Syna Božího, a tak zlehčit moudrost a lásku Stvořitelovu. K tomu cíli napjal všechno své úsilí ten, jenž po Kristu byl prvním mezi nebešťany. Avšak Bůh, který ponechává všem svým tvorům svobodnou vůli, neponechává nikoho bez ochrany před zmatenou sofistikou, jíž se vzpoura snaží ospravedlnit. Ještě než vypukl velký boj, měli všichni jasnou představu o vůli Boha, jehož moudrost a dobrota byla zdrojem vší jejich radosti. PP 14.2

Král vesmíru povolal k sobě nebeštany, aby v jejich přítomnosti ukázal skutečné postavení svého Syna a svůj vztah ke všem stvořeným bytostem. Syn Boží sdílel Otcův trůn a sláva věčného Boha je obklopovala. Kolem trůnu se shromáždili svatí andělé, ohromný, nespočetný zástup — “počet stokrát tisíc tisíců a desetkrát sto tisíců” (Zjevení 5,11), nejvznešenější andělé jako služebníci a poddaní, těšící se světlem, jež na ně padalo v přítomnosti Boha. Před shromážděnými nebešťany prohlásil Král, že jedině Kristus, jednorozený Boží, může plně pochopit jeho úmysly a že jemu přísluší provádět Boží vůli. Syn Boží prováděl Otcovu vůli při tvoření všech nebešťanů; a jemu, právě tak jako Bohu, náleží jejich úcta a oddanost. Kristus je stále nadán božskou mocí při tvoření světa a jeho obyvatel. Avšak při tom neusiluje o získání moci nebo o vlastní povznesení proti úmyslům Božím, nýbrž velebí slávu Otce a provádí jeho milosrdné a laskavé úmysly. PP 14.3

Andělé s jásotem potvrdili nadvládu Kristovu, pokořili se před ním a vzdali mu svou lásku a úctu. Lucifer se sklonil s nimi, avšak v jeho srdci byl zvláštní prudký rozpor. Věrnost, spravedlnost a oddanost bojovaly s nenávistí a žárlivostí. Zdálo se, že vliv svatých andělů na něho zapůsobil. Když písně chvalozpěvů zpívaných tisíci šťastných hlasů stoupaly v melodických vlnách, zdálo se, že duch zla zanikl. Celou jeho bytostí pronikla nevýslovná láska; jeho duše se otevřela v lásce k Otci a Synovi v souladu s ostatními zbožňovateli. Avšak znovu naplnila jej pýcha z vlastní slávy. Vrátila se touha po nadvládě a žárlivost na Krista. Lucifer si přestal vážit vysokých poct jako zvláštního daru od Boha, a proto přestal pociťovat vděčnost k svému Stvořiteli. Vypínal se ve své nádheře a povznesenosti a toužil rovnat se Bohu. Nebešťané jej milovali a ctili, andělé ochotně vykonávali jeho příkazy a uznávali jeho moudrost a slávu. Syn Boží však byl vznešenější než on, byl v moci a vážnosti rovný s Otcem. Sdílel s Otcem úradky, kdežto Lucifer nevstoupil v úmysly Boží. “Proč”, tázal se tento mocný anděl, “by měl Kristus mít nadvládu? Proč je ctěn více než Lucifer?” PP 15.1

Opustiv své místo v bezprostřední blízkosti Otce, začal Lucifer šířit mezi anděly ducha nespokojenosti. Pracoval v naprosté tajnosti a zatím zakrýval své skutečné úmysly rouškou oddanosti k Bohu. Začal našeptávat pochybnosti o zákonech ovládajících nebeské bytosti; naznačoval, že zákony jsou sice nutné pro obyvatele světů, že však andělé takových omezení nepotřebují, protože jsou vznešenější a jejich vlastní moudrost je jim bezpečným vodítkem. Nejsou bytostmi, které by mohly nectít Boha; všechny jejich myšlenky jsou svaté; proto není možné, aby se zmýlili, právě tak jako Bůh. Povznesení Syna Božího naroveň Otce předkládal jako nespravedlnost vůči Luciferovi, který má rovněž právo na vážnost a úctu. Dostane-li se tomuto knížeti andělů jeho pravého povýšeného postavení, vzejde velké dobro všem nebešťanům, neboť jeho cílem je zajistit všem svobodu. Nyní však skončila i ta svoboda, jíž se dosud těšili, neboť jim byl ustanoven absolutní vládce, jehož vládě se musí všichni kořit. Takové byly jemné šalby; jež se nástrahami Luciferovými rychle šířily nebesy. PP 15.2

Postavení a moc Kristova se nezměnily. Luciferova závist, jeho falešný výklad postavení Krista a jeho nároky, aby byl rovný s Kristem, způsobily, že bylo nutné potvrdit správné postavení Syna Božího; to se však od počátku nezměnilo. Mnozí z andělů však již byli zaslepeni Luciferovými šalbami. PP 15.3

Lucifer využíval lásky a oddanosti, kterou mu projevovaly svaté bytosti pod jeho vedením, a dovedně zasil v jejich mysli svou vlastní nedůvěru a nespokojenost tak, že to ani nepostřehly. Lucifer falešně líčil úmysly Boží, překrucoval je, aby vyvolal rozkol a vzbudil nespokojenost. Lstivě dovedl své posluchače k tomu, aby vyjádřili své pocity, a pak sám používal těchto projevů, mohlo-li to posloužit jeho cílům, aby dokázal, že andělé ve všem nesouhlasí se správou Boží. Ačkoli tvrdil, že je Bohu dokonale oddán, naléhal na to, aby byl změněn řád a zákony nebes v zájmu upevnění vlády Boží. A tak zatímco povzbuzoval vzpouru proti zákonu Božímu a zaséval v mysli andělů sobě podřízených svůj vlastní nesouhlas, navenek se snažil potlačovat nespokojenost a usmiřovat nespokojené anděly s nebeským řádem. Zatímco potajmu rozdmýchával nesvár a vzpouru, dokázal dovedně předstírat, že jeho jediným cílem je podporovat oddanost a chránit soulad a mír. PP 15.4

Takto zažehnutý duch nespokojenosti konal své zhoubné dílo. Ačkoli nedošlo k otevřeným projevům, vzrůstal mezi anděly nepozorovaně rozkol v citech. Byli mezi nimi takoví, kteří se zalíbením přijímali Luciferovy lži o vládě Boží. Ačkoli byli až dosud v dokonalém souladu s řádem ustanoveným Bohem, stávali se nyní nespokojenými a nešťastnými, že nemohou vniknout v jeho nevyzpytatelné úradky; byli nespokojení s povznesením Krista. Byli ochotni podporovat Luciferův požadavek rovnosti s Kristem. Avšak věrní a oddaní andělé udržovali moudrost a spravedlnost Božího řádu a snažili se smířit svedené anděly s vůlí Boží. Kristus byl Synem Božím; byl jedno s Bohem, dříve než byli stvoření andělé. Stál vždy po pravici Otce. Jeho požehnaná moc, plná blahodárnosti pro všechny, kdož se jí podřizují, byla dosud nesporná. Soulad nebes nebyl dosud porušen; proč by nyní měly vzniknout neshody? Věrní andělé předvídali strašné důsledky tohoto rozkolu a zapřísahali své svedené druhy, aby upustili od svých úmyslů a projevili svou oddanost Bohu tím, že zůstanou věrni jeho správě. PP 16.1

Ve své velké milosti, jak to odpovídá jeho povaze, snášel Bůh dlouho Luciferovy úklady. Nikdy předtím se v nebesích neobjevil pocit nespokojenosti a nelibosti. Byl to nový prvek, cizí, záhadný a nevypočitatelný. Lucifer sám si zprvu neuvědomoval skutečný ráz svých pocitů, bál se zatím vyslovit výplody a představy své mysli; přesto se jich nevzdal. Neviděl, kam ho zavádějí. Úsilí, jehož je schopna jen nekonečná láska a moudrost, ho mělo přesvědčit, že se mýlí. Bylo mu dokázáno, že jeho nespokojenost nemá příčiny, a byly mu ukázány následky, setrvá-li ve vzpouře. Lucifer byl přesvědčován, že se mýlí. Viděl, že “spravedlivý je Hospodin ve všech cestách svých, a milosrdný ve všech skutcích svých” (Žalm 145,17), že božský řád je spravedlivý a že by jej měl uznávat před celými nebesy. Kdyby tak byl býval učinil, byl by zachránil sebe a mnoho andělů. V té době ještě zcela neupustil od své oddanosti Bohu. Přestože už nezastával místo pomazaného cherubína, byl by býval znovu uveden ve svůj úřad, kdyby byl chtěl vrátit se k Bohu, uznat moudrost Stvořitelovu a v spokojenosti zastávat místo, jež mu Bůh určil ve svém plánu. Přišel čas konečného rozhodnutí; buď se plně podrobí Boží nadvládě, anebo přejde v otevřenou vzpouru. Téměř se již rozhodl k návratu, ale pýcha mu to nedovolila. Bylo by bývalo příliš velkou obětí pro toho, kdo se těšil tak vysokým poctám, připustit, že se mýlil, že jeho představy byly falešné, a podřídit se tomu, jehož moc se snažil označit za nespravedlivou. PP 16.2

Soucitný Stvořitel z lítosti nad Luciferem a jeho stoupenci se snažil odvrátit je od propasti zkázy, do níž se řítili. Jeho milosti však nebylo porozuměno. Lucifer označil shovívavost Boží za důkaz své vlastní převahy, za známku toho, že Král vesmíru přistoupí nyní na jeho podmínky. Budou-li andělé stát pevně na jeho straně, prohlásil, získají vše, co si budou přát. Tvrdošíjně bránil své požadavky a postavil se plně proti svému Stvořiteli. Tak se stalo, že z Lucifera, “světlonoše”, který sdílel slávu Boha a chránil jeho trůn, se přestoupením stal satan, “odpůrce” Boha a svatých a škůdce těch, jež nebe svěřilo jeho vedení a ochraně. PP 17.1

S pohrdáním odmítl důkazy a prosby věrných andělů a prohlásil je za oklamané otroky. Přednostní postavení, jež bylo dáno Kristu, prohlásil za akt nespravedlnosti jak vůči němu, tak vůči všem nebešťanům, a oznámil, že nadále nestrpí toto porušení práv svých i jejich. PP 17.2

Nikdy už neuzná nadvládu Kristovu. Vyslovil odhodlání bojovat za postavení, jež mu přísluší, a převzít vedení všech, kdož se stanou jeho stoupenci. Slíbil všem, kteří vstoupí do řad jeho stoupenců, novou, lepší správu, pod níž se všichni budou těšit svobodě. Velmi mnoho andělů projevilo úmysl přijmout ho za svého vůdce. Polichocen přízní, s níž byly jeho nároky přijaty, doufal, že získá na svou stranu všechny anděly, stane se rovným se samým Bohem a získá poslušnost všech nebešťanů. PP 17.3

Věrní andělé však stále naléhali na něho a jeho stoupence, aby se pokořili Bohu, a poukazovali na nevyhnutelné následky, odmítnou-li. Ten, jenž je stvořil, by mohl svrhnout jejich moc a příkladně potrestat jejich smělou vzpouru. Žádný anděl nemůže odporovat zákonu Božímu, který je tak svatý jako Bůh sám. Varovali všechny, aby neposkytovali sluchu Luciferovým klamným důkazům, a vyzývali jeho i jeho stoupence, aby bez meškání vyhledali přítomnost Boha, vyznali se ze svých omylů a žádali jej o radu. PP 17.4

Mnozí byli ochotni dbát této rady, kát se ze svého pobloudění a snažit se znovu získat náklonnost Otce a jeho Syna. Avšak Lucifer měl připravenu jinou lež. Mocný vzbouřenec nyní prohlásil, že andělé, kteří se s ním spojili, zašli již příliš daleko a že není pro ně návrtu, že zná Boží právo a ví, že Bůh neodpouští. Prohlásil, že všichni, kteří se podřídí moci nebes, budou zbaveni cti a svého postavení. On sám je odhodlán nikdy neuznat autoritu Kristovu. Jediná cesta, která zbývá jemu a jeho stoupencům, prohlásil, je prosazovat svou svobodu a mocí získat práva, jež jim nebyla přiznána. PP 18.1

Co se týče samého satana, je pravda, že nyní zašel už příliš daleko. Ne však ti, kteří byli zaslepeni jeho klamem. Jim otevřely rady a prosby věrných andělů dveře k naději; a kdyby byli dbali varování, mohli se dostat z osidel satanových. Ale ovládla je pýcha, láska k vůdci a touha po neomezené svobodě a odmítli projevy lásky a milosti Boží. PP 18.2

Bůh nechal satana pokračovat v jeho díle, až duch nespokojenosti dozrál k zjevné vzpouře. Bylo třeba, aby se satanovy plány plně rozvinuly, aby pak všichni mohli pochopit jejich skutečnou povahu a cíle. Lucifer jako pomazaný cherubín byl velmi vznešený; nebešťané jej milovali a jeho vliv na ně byl silný. Správa Boží zahrnovala nejen obyvatele nebes, ale i všech světů, které Bůh stvořil; a Lucifer soudil, že strhne-li do vzpoury anděly nebeské, strhne do ní také všechny světy. Uměl dovedně předvést problém ze svého hlediska, používaje chytráctví a lží k zajištění úspěchu. Jeho vynalézavost v klamání byla opravdu velká. Byl ve výhodě, protože používal falešných důkazů. Všechny jeho skutky byly zahaleny tajemstvím, takže andělé mohli jen nesnadno odhalit pravou podstatu jeho konání. Dokud se tedy jeho plány plně nerozvinuly, nebylo možné poznat, o jak zlou věc jde; jeho nespokojenost se nezdála vzpourou. Dokonce ani věrní andělé nepoznali její ráz a neviděli, kam jeho konání vede. PP 18.3

Lucifer prováděl nejprve své záměry tak, aby sám nebyl kompromitován. Anděly, které se mu nepodařilo přivést na svou stranu, obvinil z lhostejnosti k zájmům nebešťanů. Skutečnou činnost, kterou sám prováděl, zaměřil na věrné anděly. Jeho politikou bylo zmást je jemným předivem falešných důkazů o úmyslech Božích. Všechno jednoduché opředl tajemstvím a dovedným zmatením vrhl pochybnosti na zcela jasná prohlášení Boží. Jeho vysoké postavení a úzké spojení se správou Boží skýtaly mu velkou moc v jeho konání. PP 18.4

Bůh mohl použít pouze takových prostředků, které jsou v souladu s pravdou a spravedlností. Satan mohl použít toho, čeho Bůh nemohl — pochlebování a klamu. Snažil se zfalšovat slovo Boží, zkreslit úmysly jeho správy a tvrdit, že Bůh nemá práva ukládat andělům zákony, že vyžadováním pokory a poslušnosti od bytostí jím vytvořených usiluje jen o vlastní povýšení. Proto bylo nutné dokázat obyvatelům nebes a všech světů, že Boží správa je spravedlivá a Boží zákon dokonalý. Satan ohlásil, že on sám bude hájit dobro vesmíru. Pravý charakter dobyvatele a jeho skutečné cíle musili poznat všichni. Bylo třeba času, aby se sám projevil ve svém prohnaném díle. PP 18.5

Z nesváru, který způsobil v nebi, obvinil satan správu Boží. Všechno zlo, prohlásil, je výsledkem Boží správy. Prohlašoval, že jeho cílem je zlepšit zákony Boží. Bůh mu tedy dovolil, aby přednesl své požadavky a ukázal, jak by se navrhované změny projevily v Božím zákoně. Jeho vlastní dílo ho musí odsoudit. Satan prohlašoval od prvopočátku, že se nebouří. Celý vesmír musí nyní vidět podvodníka bez masky. PP 19.1

Věčná moudrost nezničila satana, i když je vyvrhla z nebe. Přestože služba lásky je Bohu milá, musí oddanost věřících spočívat na přesvědčení o jeho spravedlnosti a shovívavosti. Obyvatelé nebes a světů nebyli připraveni pochopit povahu a následky hříchu a nebyli by pochopili zničení satana jako projev Boží spravedlnosti. Kdyby byl satan hned zcela zničen, mnozí by pak sloužili Bohu ze strachu a nikoli z lásky. Vliv podvodníka by tím nebyl zcela zničen, ani duch vzpoury by nebyl zcela vymýcen. Pro dobro celého vesmíru na věčné časy musí satan plně rozvinout své zásady, aby všechny bytosti viděly v pravém světle jeho útoky na správu Boží a aby se tak spravedlnost a milost Boží i neměnnost Božího zákona jednou provždy ukázaly nespornými. PP 19.2

Satanova vzpoura měla být celému vesmíru poučením pro všechny časy — věčným svědectvím o povaze hříchu a jeho strašných následcích. Působení vlády satanovy, její účinky na lidi a anděly měly ukázat, jaké by byly následky potlačení Boží moci. Měly dokázat, že existence Boží správy je spjata s blahem všech tvorů, které Bůh stvořil. Tak historie tohoto strašného pokusu o vzpouru měla být věčným poučením pro všechny bytosti, aby se nedaly oklamat a nedopouštěly se hříchu a nemusely pak nést odplatu. PP 19.3

Ten, jenž vládne na nebesích, je tím, který od počátku vidí konec, tím, jemuž tajemství minulosti a budoucnosti jsou stejně zjevná a který přes hoře, tmu a zkázu, kterou přináší hřích, spatřuje naplnění svých vlastních úmyslů lásky a požehnání. Ač “oblak a mrákota jsou vůkol něho, spravedlnost a soud základ trůnu jeho”. Žalm 97,2. A to pochopí jednou obyvatelé vesmíru, jak věrní, tak odpadlí. “Jejíž skutkové jsou dokonalí, nebo všecky cesty jeho jsou spravedlivé. Bůh silný, pravdomluvný, a není nepravosti v něm, spravedlivý a přímý jest.” 5. Mojžíšova 32,4. PP 19.4