Patriarchové a proroci

2. kapitola — Stvoření

“Slovem Hospodinovým nebesa učiněna jsou, a duchem úst jeho všecko vojsko jejich.” “Nebo on řekl, a stalo se, on rozkázal, a postavilo se.” Žalm 33,6.9. “Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.” Žalm 104,5. PP 21.1

Když vznikla země z ruky Stvořitele, byla neobyčejně sličná. Na jejím povrchu se střídaly hory, pahorky a roviny s nádhernými řekami a půvabnými jezery; pahorky a hory nebyly však příkré a strmé a netvořily tak strašné útesy a hrozné propasti, jako je tomu nyní; ostré hroty skalnatého obalu země byly skryty pod úrodnou půdou, z níž všude vyrůstala bujná zeleň. Nebylo hnusných močálů a holých pouští. Půvabné křoviny a nádherné květy potěšily oko, kamkoli pohlédlo. Pahorky byly porostlé stromy majestátnějšími, než jaké známe nyní. Vzduch byl čistý a zdravý, nezamořený otravnými výpary. Celkový obraz krajiny převyšoval krásou nejnádherněji založené parky. Zástupy andělů s rozkoší hleděly na scenérii a radovaly se z čarokrásného díla Božího. PP 21.2

Když byla stvořena země plývající zvěří a rostlinami, byl na scénu uveden člověk, korunní dílo Stvořitele, pro něhož byla tato krásná země vybavena. Jemu byla dána vláda nade vším, co jeho oko spatřilo; neboť “Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho, a ať panují…nade vší zemí. I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.” 1. Mojžíšova 1,26.27. Zde je zřetelně podán původ lidského pokolení; a záznam Písma zní tak prostě, že nemůže vést k omylům. Bůh stvořil člověka k obrazu svému. To není mystérium. Není důvodu předpokládat, že člověk se vyvinul z nižších forem živočišné nebo rostlinné říše pomalým vývojem po etapách. Takové učení snižuje velké dílo Stvořitelovo na lidské pojetí, přízemní a omezené. Lidé tak dychtí po tom, zbavit Boha nadvlády nad vesmírem, že degradují člověka a zbavují ho důstojnosti jeho původu. Ten, jenž posel oblohu hvězdnými světy a pole nádhernými květy, jenž naplnil zemi a nebe divy své moci, korunoval své dílo tím, že stvořil bytost, jíž dal vládnout této zemi a jež byla hodna ruky, která jí dala život. Genealogie lidského rodu začíná u velkého Stvořitele a nevychází z vývojové řady mikrobů, měkkýšů a čtvernožců. Ačkoli utvořen z prachu, byl Adam “synem Božím.” Lukáš 3,38. PP 21.3

Jako zástupce Boží byl postaven nad nižší řády bytostí, které nemohou pochopit a uznat vládu Boží, avšak mohou milovat člověka a sloužit mu. “Pánem jsi ho učinil nad dílem rukou svých, všecko jsi podložil pod nohy jeho: ovce i voly všecky, také i zvěř polní, ptactvo nebeské, i ryby mořské, a cožkoli chodí stezkami mořskými.” Žalm 8,7-9. PP 22.1

Člověk měl být k obrazu Božímu a to jak v zevnějšku, tak i v povaze. Jen Kristus je “obraz osoby jeho” (Židům 1,3), svého Otce; avšak člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Jeho povaha byla v souladu s vůlí Boží. Jeho mysl byla s té pochopit božské věci. Jeho city byly čisté, jeho žádosti a vášně byly ovládány rozumem. Byl svatý a šťastný, že byl k obrazu Božímu, a byl plně poslušen vůle Boží. PP 22.2

Když člověk vzešel z ruky svého Stvořitele, byl vysoké postavy a dokonale souměrný. Jeho vzezření bylo zdravé a planul světlem života a radosti. Adam byl mnohem vyšší, než jsou lidé obývající nyní zemi. Eva byla poněkud menší, její tvary byly však ušlechtilé a krásné. Tento nevinný pár nenosil umělých oděvů; byl oděn světlem a slávou a svatozáří právě tak jako andělé. Pokud žili v poslušnosti k Bohu, zahaloval je tento světelný šat. PP 22.3

Když byl stvořen Adam, přivedli před něho každého živoucího tvora, aby ho pojmenoval. I viděl Adam, že každému zvířeti byla dána družka, avšak “Adamovi pak není nalezena pomoc, kteráž by při něm byla”. 1. Mojžíšova 2,20. Mezi všemi tvory, jež Bůh stvořil na zemi, nebylo jediného, který by byl roven člověku. A Bůh řekl: “Není dobré člověku býti samotnému; učiním jemu pomoc, která by při něm byla.” Člověk nebyl stvořen, aby žil sám; měl být tvorem společenským. Bez společnosti by mu krásná krajina a nádherné jevy ráje neposkytly plného štěstí. Ani styk s anděly by nemohl uspokojit jeho touhu po sympatii a společnosti. Nebylo nikoho, koho by miloval a kdo by miloval jeho. PP 22.4

Bůh sám dal Adamovi společnici. Dal mu “pomoc, kteráž by při něm byla”, pomocnici, jež mu vyhovovala, jež mu mohla být družkou a být s ním jedno v lásce a účasti. Eva byla stvořena ze žebra, vyňatého z boku Adamova, což značí, že ho nemá ovládat jako hlava, ani být jemu podřízena jako méněcennější, nýbrž že mu má stát po boku jako rovný s rovným, být jím milována a chráněna. Jako část muže, kost z jeho kosti, maso z jeho masa, byla jeho druhým já; v tomto spojení je naznačena těsná jednota a citový vztah obou. “Žádný zajisté nikdy těla svého neměl v nenávisti, ale krmí a chová je.” “Z té příčiny opustí muž otce svého a matku svou, a přidržeti se bude manželky své, i budou v jedno tělo.” Efezským 5,29; 1. Mojžíšova 2,24. PP 22.5

Bůh uspořádal první svatbu. Původcem sňatku je tudíž Stvořitel vesmíru. “Poctivéť jest u všech manžesltví” (Židům 13,4); manželství bylo jedním z prvních darů, které člověk dostal od Boha, a je jedním ze dvou darů, které si vzal Adam s sebou, když byl vyhnán po pádu z ráje. Jsou-li v tomto vztahu uznávány a zachovávány božské zásady, je manželství požehnáním; udržuje čistotu a štěstí lidského pokolení, uspokojuje společenské potřeby člověka, povznáší ho po stránce tělesné, rozumové i mravní. PP 23.1

“Štípil pak byl Hospodin Bůh ráj v Eden na východ a postavil tam člověka, jehož byl učinil.” 1. Mojžíšova 2,8. Všechno, co Bůh vytvořil, bylo dokonale krásné a zdá se, že nechybělo nic, co by mohlo přispět ke štěstí svatého páru; a přece Stvořitel podal další znamení své lásky k nim a připravil jim zvláštní zahradu k obývání. V zahradě byly stromy všech druhů, obtěžkané vonnými a chutnými plody. Byla tam vinná réva, skýtající půvabný pohled, prohýbající se bohatou úrodou lákavých plodů nejrozmanitější barvy; z úponků vinné révy si Adam a Eva utvořili přístřeší. Byly tam vonné květy všech barevných odstínů a v hojném množství. Uprostřed zahrady stál strom života, který v nádheře převyšoval všechny ostatní stromy. Jeho plody byly podobny zlatým a stříbrným jablkům a měly moc učinit život věčným. PP 23.2

Tím bylo dokončeno stvoření. “A tak dokonána jsou nebesa a země, i všecko vojsko jejich.” 1. Mojžíšova 2,1 “A viděl Bůh vše, což učinil, a aj, bylo velmi dobré.” 1. Mojžíšova 1,31. Ráj vzkvétal na zemi. Adam a Eva měli dobrý přístup ke stromu života. Stvořených bytostí se nedotkla skvrna hříchu, ani stín smrti. “Prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní, a plésali všichni synové Boží.” Jób 38,7. PP 23.3

Veliký Hospodin položil základy země; oděl celý svět krásným šatem a naplnil jej věcmi člověku užitečnými; stvořil všechny divy země a moře. Velké dílo tvoření bylo dokončeno v šesti dnech. A Bůh “odpočinul v den sedmý ode všeho díla svého, kteréž byl udělal. I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho; nebo v něm odpočinul Bůh ode všeho díla svého, kteréž byl stvořil, aby učiněno bylo”. 1. Mojžíšova 2,2.3. Bůh shlížel s uspokojením na dílo svých rukou. Vše bylo dokonalé, hodné svého božského tvůrce. Bůh odpočíval, nikoli že byl unaven, nýbrž aby se potěšil z plodů své moudrosti a dobroty a z projevů své slávy. Když odpočinul sedmého dne, posvětil jej Bůh, odlišil jej jako den odpočinku pro člověka. Podle příkladu Stvořitele má člověk odpočívat v tento posvěcený den tak, že pohlédne k nebi a k zemi a přemýšlí o velkém stvořitelském díle Božím, a když popatří na důkazy Boží moudrosti a dobroty, jeho srdce naplní se láskou a úctou ke Stvořiteli. PP 23.4

V ráji zbudoval Bůh památník svého stvořitelského díla tím, že požehnal sedmému dni. Sobotu svěřil Adamovi, otci a představiteli lidstva. Její zachovávání mělo být aktem vděčného uznání od všech, kteří budou žít na zemi, že Bůh je jejich Stvořitelem a jejich pravým Vládcem, že jsou dílem jeho rukou a že jsou poddáni jeho moci. Zřízení soboty mělo tudíž cele smysl vzpomínkový pro všechno lidstvo. Nebylo v něm nic nejasného a platilo neomezeně pro všechny. PP 24.1

Bůh viděl, že sobota je pro člověka nutná i v ráji. Člověku bylo třeba, aby v jednom ze sedmi dní odložil své vlastní zájmy a snahy, aby mohl plně rozjímat o díle Božím a přemýšlet o Boží moci a milosrdenství. Potřeboval sobotu, aby si živě připomněl Boha a vzbudil v sobě vděčnost, protože vše, co má a z čeho se raduje, pochází z dobrotivé ruky Stvořitelovy. PP 24.2

Bůh chce, aby v sobotu obrátil člověk svou mysl k rozjímání o díle Božím. Příroda hovoří k jeho smyslům a hlásá, že je živý Bůh, Stvořitel, nejvyšší Vládce všech věcí. “Nebesa vypravují slávu Boha silného, a dílo rukou jeho obloha zvěstuje. Den po dni vynáší řeč, a noc po noci ukazuje umění.” Žalm 19,2.3. PP 24.3

Krása, kterou je země oděna, je znamením lásky Boží. Můžeme ji spatřit ve věčných pahorcích, v mohutných stromech, v rozvírajících se poupatech a v líbezných květech. Všechno k nám promlouvá o Bohu. Sobota, která nám stále připomíná toho, který nás všechny stvořil, vyzývá člověka, aby otevřel velkou knihu přírody a hledal v ní moudrost, moc a lásku Stvořitelovu. PP 24.4

Naši první rodiče, ač byli stvořeni nevinnými a svatými, měli možnost dopouštět se zla. Bůh je stvořil se svobodnou vůlí, vybavil je schopností ocenit moudrost a milosrdenství jeho příkazů a dal jim naprostou svobodu rozhodování, zda jich poslouchat nebo jich nedbat. Mohli sdílet společenství s Bohem a svatými anděly; než však jim mohla být poskytnuta bezpečnost navěky, musela být vyzkoušena jejich věrnost. Již na počátku existence člověka byla omezena jeho touha po požitkářství, kterážto osudná vášeň byla příčinou satanova pádu. Zkušebním kamenem poslušnosti, věrnosti a lásky našich prvních rodičů byl strom poznání, který stál u stromu života uprostřed zahrady. Z jiných stromů mohli jíst svobodně, z tohoto stromu jíst jim bylo pod trestem smrti zapovězeno. Byli také vystaveni pokušením satanovým. Kdyby byli ve zkoušce obstáli, byli by bývali navždy uchráněni před jeho mocí a byli by se mohli věčně těšit milosti Boží. PP 24.5

Bůh dal člověku zákon jako nezbytnou podmínku samé jeho existence. Člověk náleží do oblasti Boží vlády a není vlády bez zákonů. Bůh mohl stvořit člověka, který by neměl sílu přestoupit jeho zákon. Mohl zadržet Adamovu ruku, aby nemohla sáhnout po zapovězeném ovoci; člověk by pak nebyl svobodnou bytostí, nýbrž pouhým automatem. Bez možnosti svobodné volby by jeho poslušnost nebyla dobrovolná, ale vynucená. Jeho povaha by se nemohla vyvíjet. To by však bylo v rozporu s Božím plánem stvoření obyvatel jiných světů. Bylo by to nedůstojné člověka jako inteligentní bytosti a dávalo by to za pravdu satanovu obvinění, že Boží vláda je svévolná. PP 24.6

Bůh učinil člověka spravedlivým. Dal mu ušlechtilé povahové vlastnosti bez sklonu ke špatnostem. Obdařil ho vysokými rozumovými schopnostmi a poskytl mu nejsilnější pohnutky k tomu, aby zůstal věren své oddanosti. Poslušnost, naprostá a stálá, byla podmínkou věčné blaženosti. Za této podmínky měl člověk přístup ke stromu života. PP 25.1

Domov našich prvních rodičů měl být vzorem pro další domovy, až jejich děti začnou osídlovat zemi. Tento domov zkrášlený rukou samého Boha, nebyl nádherným palácem. Lidé si ve své pýše libují ve velkolepých a skvostných budovách a vychloubají se dílem svých vlastních rukou. Bůh však umístil Adama do zahrady. Ta byla jeho příbytkem. Modrá obloha byla jeho kopulí, země se svými nádhernými květinami a kobercem živé zeleně jeho podlahou, větve krásných stromů jeho baldachýnem. Jeho stěny byly ověšeny nejkrásnější výzdobou, dílem rukou velkého Umělce. Vše to, co obklopovalo svatý pár, je poučením pro všechny časy, že pravé štěstí není v ukojení pýchy a v rozmařilosti, nýbrž ve spojení s Bohem prostřednictvím věcí, jím stvořených. Kdyby lidé věnovali méně pozornosti věcem vyumělkovaným a žili ve větší prostotě, přiblížili by se více záměru, který měl Bůh při jejich stvoření. Pýcha a ctižádost nikdy neuspokojí; ti, kteří jsou opravdu moudří, najdou pravou a povznášející radost v tom, co Bůh přichystal na dosah všem. PP 25.2

Obyvatelům ráje byla svěřena péče o zahradu, její obdělávání a udržování. Jejich zaměstnání nebylo unavující, nýbrž příjemné a posilující. Bůh ustanovil práci jako dobrodiní pro člověka, jež zaměstná jeho mysl, posílí jeho tělo a rozvine jeho schopnosti. V dušení a tělesné činnosti našel Adam jednu z největších radostí svého života. A když byl pro svou neposlušnost vyhnán ze svého krásného domova a musel zápolit s tvrdou zemí, aby dobyl svůj denní chléb, byla pro něho táž práce — třebaže se velmi lišila od příjemného zaměstnání v zahradě — ochranou před pokušením a zdrojem štěstí. Ti, kteří pokládají práci za prokletí, i když je únavná a vyčerpávající, dopouštějí se omylu. Bohatí pohlížejí často s pohrdáním na pracující lid. To však je v úplném rozporu s úmyslem, který měl Bůh při stvoření člověka. Čím jsou majetky i nejbohatších lidí v porovnání s dědictvím, které dal Bůh Adamovi? Adam neměl zahálet. Náš Stvořitel, který věděl, co přinese člověku štěstí, určil Adamovi práci. Opravdovou radost ze života nalézají jen pracující muži a ženy. Andělé jsou pilní pracovníci; jsou Božími služebníky lidských dítek. Zahálčivému lenošení nepopřál Stvořitel místa. PP 25.3

Pokud zůstali věrni Bohu, měl Adam a jeho družka vládu nad zemí. Měli neomezený dozor nad vším živým. Lev a ovce si kolem nich pokojně spolu hráli nebo uléhali spolu u jejich nohou. Bezstarostní ptáci poletovali beze strachu kolem nich, a když jejich šťastný zpěv stoupal vzhůru ke chvále Hospodina, přidali se k nim Adam a Eva v díkuvzdání Otci a Synovi. PP 26.1

Adam a Eva nebyli jen dětmi pod otcovskou péčí Boha, byli i žáky, kterým vševědoucí Stvořitel udílel rady. Navštěvovali je andělé a měli možnost bezprostředního styku se Stvořitelem. Byli silní díky stromu života a jejich rozumová schopnost byla jen nepatrně menší než schopnost andělů. Tajemství viditelného vesmíru — “divy dokonalé v umění” (Jób 37,15) — poskytovalo jim nevyčerpatelný pramen poučení a rozkoše. Přírodní zákony a jevy, které člověk zkoumá šest tisíc let, jim objasnil věčný Stavitel a Stvořitel všech věcí. Rozmlouvali s lístkem, květinou a stromem a od každého se dovídali tajemství jeho života. Adam se stýkal s každým živým tvorem, od obrovského leviatana, hrajícího si ve vodách, až po nepatrného motýlka, poletujícího ve slunečním svitu. Každého pojmenoval a seznámil se s povahou a zvyky každého z nich. Boží sláva na nebesích, nesčetné světy ve spořádaném koloběhu, “vznášení oblaků”, tajemství světla a zvuku, dne a noci — vše bylo otevřeno poznání našich prarodičů. Na každém lístku v lese, na každém kameni v horách, na každé zářící hvězdě, na zemi, ve vzduchu a na obloze bylo napsáno jméno Boží. Řád a soulad tvoření promlouval k nim o věčné moudrosti a síle. Stále nalézali nové půvaby, jež naplňovaly jejich srdce hlubokou láskou a vyvolávaly nové projevy vděčnosti. PP 26.2

Pokud zůstávali věrni zákonu Božímu, rostla jejich schopnost poznávat, radovat se a milovat. Načerpávali neustále nové poznatky, odkrývali nové zdroje štěstí a poznávali stále častěji a jasněji nezměrnou, nevyčerpatelnou lásku Boží. PP 26.3