Patriarchové a proroci

Úvod

Tento spis se zabývá tématy biblických dějin. Nejsou to sice témata nová, jsou zde však předkládána tak, že jim je dáván nový význam. Jsou zde odhalovány příčiny jednání, je zde ukázán důležitý vztah určitých pohnutek a jsou zde lépe osvětleny některé rysy, o nichž se bible zmiňuje jen krátce. Tak výjevy nabývají na životnosti a důležitosti, čímž vyvolávají nové a trvalé dojmy. Jsou rozebírány zprávy Písma svatého, aby byla úplněji odhalena povaha a úmysly Boží, aby se lépe ukázala osidla satanova a způsoby, jak jeho moc bude konečně svržena, aby se ukázala slabost lidského srdce a milost Boží, která umožňuje člověku zvítězit v boji se zlem. Odhalení pravdy Božího slova je v souladu s tím, co Bůh zjevil jako svůj úmysl. Působení těchto zjevení, jak vidíme na příkladu Písma svatého, je jedním z trvalých způsobů Božích, jak udílet pokyny lidskému rodu. PP 5.1

Ačkoli nyní už tomu není tak jako na počátku, když člověk, svatý a nevinný, dostával osobní pokyny od svého Stvořitele, není člověk ani dnes ponechán bez božského Učitele, kterého Bůh ustanovil ve svém představiteli, Duchu svatém. Tak slyšíme hlásat apoštola Pavla, že výsadou následovníků Kristových je jisté božské “osvícení” a že “osvíceni” budou ti, kteří učiněni byli účastníky Ducha svatého (Židům 10,32; 6,4). Jan pak praví: “Vy pak máte pomazání od Svatého” 1. Janův 2,20. A Kristus slíbil svým učedníkům, opouštěje je, že jim pošle Ducha svatého, který je bude utěšovat a vést ke vší pravdě (Jan 14,16.26). PP 5.2

Aby ukázal, jak bude splněn tento slib vůči církvi, prohlašuje apoštol Pavel ve dvou ze svých epištol, že církvi byly poskytnuty jisté dary Ducha při jejím založení a pro její činnost až do konce dnů (1. Korintským 12; Efezským 4,8-13; Matouš 28,20). To však není vše: Mnohá proroctví jasně a výslovně prohlašují, že v posledních dnech dojde ke zvláštnímu vylití Ducha svatého a že církev v době opětného příchodu Krista bude mít podle svých konečných poznatků “svědectví Kristovo”, které je duchem proroctví (Skutky 2,17-20.39; 1. Korintským 1,7; Zjevení 12,17; Zjevení 19,10). V tom všem vidíme důkaz Boží lásky a péče o věřící; neboť církev, která podstupuje nebezpečí posledních dnů, zajisté potřebuje přítomnost Ducha svatého jako utěšitele, učitele a vůdce více než kdykoli ve své minulosti, a to v jeho stálém, ale i v jeho neobyčejném působení. PP 5.3

Písmo svaté uvádí různé způsoby, jimiž Duch svatý působil na srdce a mysli lidí, aby osvítil jejich rozum a řídil jejich kroky. Patřily k nim sny a vidění. Tímto způsobem je Bůh stále ve styku s lidmi. Takto zní jeho zaslíbení: “Slyšte nyní slova má: Prorok když jest mezi vámi, já Hospodin u vidění ukáži se jemu, ve snách mluviti budu s ním.” 4. Mojžíšova 12,6. Takto dostalo se nadpřirozeného poznání Balámovi. Praví totiž: “Řekl Balám, syn Beorův, řekl muž mající oči otevřené: Řekl slyšící výmluvnosti Boha silného, kterýž zná naučení nejvyššího, a vidění všemohoucího vidí, kterýž když padne, otevřené má oči.” 4. Mojžíšova 24,15.16. PP 6.1

Je tudíž velmi zajímavé zjisti ve svědectví Písma svatého, do jaké míry určil Pán, aby se Duch projevil v církvi v období zkoušek lidského pokolení. PP 6.2

Když byla stanovena cesta k vykoupení, mohl Bůh ještě prostřednictvím svého Syna a svatých andělů vstoupit ve styk s lidmi přes propast, kterou způsobil hřích. Někdy mluvil s nimi tváří v tvář, jako např. s Mojžíšem, častěji však tak činil ve snách a viděních. Příklady takového styku nalézáme všude v Písmě svatém, a to ve všech obdobích. Enoch, sedmý po Adamovi, viděl prorockým duchem mocný a nádherný návrat Kristův a zvolal: “Aj, Pán se béře s svatými tisíci svými.” Judův 14. “Duchem svatým puzeni byvše, mluvili svatí Boží lidé.” 2. Petrův 1,21. Ačkoli se zdá, že působení prorockého ducha časem téměř úplně vymizelo jako důsledek úpadku duchovnosti národa, přece vyznačovalo všechny velké krize v dějinách církve a epochy předznamenávající změnu jednoho období v druhé. Když nastala éra vyznačující se vtělením Krista, byl otec Jana Křtitele naplněn Duchem svatým a prorokoval (viz Lukáš 1,67). Simeonovi bylo zjeveno, že nepozná smrti, dokud neuzří Pána; a když rodiče Ježíšovi přinesli Krista do chrámu, aby byl obřezán, přišel Simeon vnuknutím Ducha do chrámu, vzal dítě do náručí, žehnal mu a pronesl o něm proroctví. A Anna, prorokyně, která přišla v téže chvíli, mluvila o něm ke všem, kteří v Jeruzalémě čekali na vykoupení (viz Lukáš 2,26.36) PP 6.3

Vylití Ducha svatého, které mělo provázet kázání evangelia následovníky Kristovými, ohlásil prorok těmito slovy: “I stane se potom, že vyleji Ducha svého na všeliké tělo, a budou prorokovati synové vaši i dcery vaše; starci vaši sny mívati budou, mládenci vaši vidění vídati budou. Nýbrž i na služebníky a na služebnice v těch dnech vyleji Ducha svého, A ukáži zázraky na nebi i na zemi, krev a oheň a sloupy dýmové. Slunce obrátí se v tmu a měsíc v krev, prvé než přijde den Hospodinův veliký a hrozný.” Jóel 3,1-4. PP 6.4

Petr uvedl o letnicích toto proroctví, aby vysvětlil podivuhodný výjev, který se tehdy odehrál. Na každém z učedníků se objevily jednotlivé jazyky podobné jazykům ohně; i naplněni byli Duchem svatým a počali mluvit jinými jazyky. A když se jim posmívali, že jsou zpiti mladým vínem, Petr odpověděl: “Jistě nejsouť tito, jakož vy se domníváte, zpilí, poněvadž jest teprv třetí hodina na den. Ale totoť jest, což jest předpovědíno skrze proroka Joele.” Skutky 2,15.16. Potom cituje v podstatě proroctví Joelovo (viz výše), jen místo slova “potom” klade slova “v posledních dnech”, takže věta zní: “A budeť v posledních dnech, (dí Bůh) vyleji z Ducha svého na všeliké tělo, a prorokovati budou synové vaši, i dcery vaše, a mládenci vaši vidění vídati budou, a starci vaši sny míti budou.” Skutky 2,17. PP 7.1

Je zřejmé, že toho dne se počala naplňovat jen ta část proroctví, která se týká vylití Ducha svatého; neboť nebylo tam starců, kteří by měli sny, ani mládenců, kteří by měli vidění; neukázaly se zázraky, krev a oheň a sloupy dýmové; a slunce se tehdy neobrátilo v tmu a měsíc v krev. A přece to, čeho byli svědky, bylo naplněním proroctví Joelova. Je právě tak zřejmé, že tato část proroctví, týkající se vylití ducha svatého, nebyla vyčerpána tímto jedním projevem, neboť proroctví se týká všech dnů od oné doby až po příchod velkého dne Páně. PP 7.2

Avšak letnice byly dnem naplnění nejen proroctví Joelova, ale i dalších proroctví. Naplnila se slova samého Krista. Ve svém posledním kázání učedníkům před svým ukřižováním pravil: “A jáť prositi budu Otce, a jiného utěšitele dá vám….toho Ducha pravdy.” Jan 14,16.17. “Utěšitel pak, ten Duch svatý, kteréhož pošle Otec ve jménu mém, onť vás naučí všemu.” Jan 14,26. “Když pak přijde ten Duch pravdy, uvedeť vás ve všelikou pravdu.” Jan 16,13. Když pak Kristus vstal z mrtvých, pravil učedníkům: PP 7.3

“A aj, já pošlu zaslíbení Otce svého na vás. Vy pak čekejte v městě Jeruzalémě, dokudž nebudete oblečení mocí s výsosti.” Lukáš 24,49. PP 7.4

O letnicích byli učedníci takto nadáni mocí s výsosti. Toto zaslíbení Kristovo neomezovalo se však podobně jako proroctví Joelovo pouze na tuto událost. Neboť On jim dal totéž zaslíbení v jiné formě, když je ujistil, že bude s nimi po všechny dny až do skonání světa (Matouš 28,20). Marek nám praví, jak a kterak byl Pán s nimi. Říká: “A oni vyšedše, kázali všudy, a Pán jim pomáhal, a slovo jejich potvrzoval činěním divů.” Marek 16,20. A Petr o letnicích vydává svědectví o věčném působení Ducha, jehož byli svědky. Když obrácení Židé řekli apoštolům “Což máme činiti?”, odpověděl Petr: “Pokání čiňte a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů, a přijměte dar Ducha svatého. Vámť zajisté zaslíbení to svědčí a synům vašim, i všechněm, kteříž daleko jsou, kterýchžkoli povolal by Pán Bůh náš.” Skutky 2,37-39. Zde je nepochybně přislíbeno působení Ducha svatého v církvi, dokonce v jeho zvláštních projevech, až do konce času, pokud milost bude zvát člověka k přijetí odpouštějící lásky Kristovy. PP 7.5

O dvacet osm let později ve svém listu Korintským předkládá Pavel této církvi formální důkaz o této otázce. Praví: “O duchovních pak dařích, bratří, nechci, abyste nevěděli.” 1. Korintským 12,1. Pokládal za důležité, aby o této věci bylo v křesťanské církvi jasno. Když vyložil, že Duch je sice jeden, ale projevuje se různými způsoby, a když vysvětlil, jakými způsoby se projevuje, ukázal na příkladu lidského těla s jeho rozličnými údy, jak je církev se svými služebnostmi a dary uspořádána. A jako tělo má různé údy a každý z nich plní svůj zvláštní úkol, všechny pak dohromady pracují v jednotě, tvoříce harmonický celek, tak Duch působí v církvi rozličnými způsoby, aby z ní vytvořil dokonalý náboženský sbor. Pavel pak pokračuje těmito slovy: “A některé zajisté postavil Bůh v církvi nejprv apoštoly, druhé proroky, třetí učitele, potom moci, potom ty, kteří mají dary uzdravování, pomocníky, správce jiných, rozličnost jazyků mající.” 1. Korintským 12,28. PP 8.1

Prohlášení, že Bůh ustanovil v církvi apoštoly atd., zahrnuje v sobě něco více, než že je otevřena cesta k poskytování darů, jsou-li pro to příznivé podmínky. Naznačuje spíše, že by měli být trvalými částmi opravdového duchovního zřízení církve a že nefungují-li aktivně, podobá se církev lidskému tělu, jehož některé údy byly nehodou nebo nemocí zmrzačeny a ochromeny. Byly-li dary jednou v církvi zřízeny, musejí zůstat, pokud nebudou formálně zrušeny. V Písmě svatém však není zmínky o tom, že by kdy byly zrušeny. PP 8.2

O pět let později píše Pavel Efezským o týchž darech, jasně stanoví jejich účel, a tak nepřímo naznačuje, že musejí vytrvat, dokud účelu nebude dosaženo. Praví: “Vstoupiv na výsost, jaté vedl vězně, a dal dary lidem.” “A onť dal některé zajisté apoštoly, některé pak proroky, jiné evangelisty, jiné pastýře a učitele. Pro spořádání svatých, k dílu služebnosti pro vzdělání těla Kristova. Až bychom se sběhli všichni v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova.” Efezským 4,8.11-13. PP 8.3

Církev nedosáhla takto zamýšlené jednoty v době apoštolů; a záhy po této době začal církev zastiňovat mrak velkého duchovního odpadlictví. A zajisté za stavu upadání nebylo dosaženo této plnosti Kristovy a jednoty víry. Nebude jí dosaženo, dokud poslední poselství milosti neshromáždí ze všech rodů a národů, ze všech společenských tříd i z každé scestné organizace lidi dokonalé podle všech požadavků evangelia a očekávající příchod Syna člověka. A vpravdě bude-li církev kdy potřebovat podporu všech sil ke své útěše, ke svému vedení, ke svému povzbuzení a ke své ochraně, bude to právě v době nebezpečí posledních dnů, kdy síly zla, zdokonalené získanými zkušenostmi z činnosti pro své hanebné cíle, mohou oklamat svými mistrovskými podvody i vyvolené. Zvláštní poselství o vylití Ducha svatého přicházejí proto velmi vhod ku prospěchu církve v posledních dnech. PP 8.4

V běžné literatuře křesťanského světa se však obvykle učí, že dary ducha byly jen pro dobu apoštolskou; že byly dány jen k napsání evangelia, a když bylo evangelium napsáno, že nebylo darů už potřebí, a proto mohly z církve vymizet. Avšak apoštol Pavel pravil křesťanům své doby, že “tajemství hříchu” již působí a že po jeho odchodu vejdou mezi ně vlci hltaví a nebudou šetřit stáda a že z nich samých povstanou muži, kteří budou mluvit převrácené věci, aby pro sebe získali učedníky (viz Skutky 20,29.30). Proto není možné, aby dary poskytnuté církvi k ochraně před těmito zly zmizely právě v takové době, jako by byly splnily svůj účel. Jejich přítomnost a pomoc byla by za takových okolností potřebnější, než když apoštolové sami působili v církvi. PP 9.1

Nalézáme další výpověď v listě Pavlově obci Korintské, která ukazuje, že lidové pojetí dočasného trvání duchovních darů nemůže být správné. Poukazuje na protiklad mezi současným nedokonalým stavem a blaženým stavem nesmrtelnosti, jehož křesťan nakonec dosáhne. Praví: “Z částky zajisté poznáváme, a z částky prorokujeme. Ale jakž by přišlo dokonalé, tehdyť to, což jest z částky, vyhlazeno bude.” 1. Korintským 13,9.10. Dále zobrazuje přítomný čas tak, že jej přirovnává k dětství s jeho slabostmi a nezralostí myšlení a jednání; dokonalý stav přirovnává k mužnému věku s jeho jasným poznáním, zralostí a silou. A řadí duchovní dary k věcem, kterých je v tomto přítomném nedokonalém stavu zapotřebí, kterých však nebudeme potřebovat, dosáhneme-li dokonalého stavu. “Nyní,” praví dále, “zajisté vidíme v zrcadle a skrze podobenství, ale tehdáž tváří v tvář. Nyní poznávám z částky, ale tehdy poznám, tak jakž i známosti obdařen budu.” 1. Korintským 13,12. Pak praví, které dary milosti budeme mít ve stavu věčném, totiž víru, naději a lásku, “to tré, ale největší z nich jestiť láska”. PP 9.2

Vysvětluje to text osmého verše: “láska nikdy nevypadá”; znamená to, že nebeský dar lásky bude trvat věčně, neboť ona je vrcholnou blažeností budoucího nesmrtelného stavu člověka; neboť “proroctví přestanou”, tj. přijde čas, kdy nebude potřebí proroctví a dar prorokování jako jedna z pomocí církvi nebude udílen; “jazykové utichnou”, tj. daru jazyka nebude už zapotřebí; “a učení v nic přijde”, tj. poznání — ne v abstraktním smyslu, nýbrž jako jeden ze zvláštních darů Ducha — se stane zbytečným v důsledku dokonalého poznání, jehož dosáhneme v životě věčném. PP 9.3

Pročež zkoumáme-li stanovisko, že duchovní dary přestaly s dobou apoštolskou, poněvadž jich nebylo už potřebí, vyplývá z něho nezbytně názor, že doba apoštolská byla dětským věkem církve, kdy vše bylo vidět nejasně, jako skrze matné sklo, a že doba, jež následovala, kdy přišli hltaví vlci, kteří neušetřili stáda, a kdy povstali muži, dokonce i v církvi, kteří mluvili obrácené věci, aby získali učedníky, byla dobou dokonalého světla a poznání, v níž zašlo nedokonalé, dětské a mlhavé poznání apoštolské doby. Mějme však na paměti, že dary přestávají teprve tehdy, je-li dosaženo dokonalého stavu. Je-li takového stavu dosaženo, stávají se dary zbytečnými. Nikdo však, kdo střízlivě uvažuje, nemůže zastávat názor, že apoštolská doba zůstala v duchovní výši za kteroukoli následující dobou. A bylo-li darů zapotřebí tehdy, pak je jich zajisté zapotřebí nyní. PP 10.1

Mezi silami, které apoštol Pavel vypočítává ve svých listech Korintským a Efezským jako “dary” poskytnuté církvi, nalézáme “pastýře”, “učitele”, “pomocníky” a “mocí pověřené”; a tito všichni stále ještě v církvi existují. Proč by tedy neexistovaly ostatní “dary”, jako víra, proroctví, dar uzdravování, atd.? Kdo může stanovit mez a říci, které duchovní dary byly z církve “odstraněny”, když na začátku byly jí uděleny všechny bez rozdílu? (Zjevení 12,17) se uvádí jako proroctví, že duchovní dary budou obnoveny v posledních dnech. Bližší prozkoumání tohoto svědectví potvrdí tento názor. V textu se mluví o “jiných” ze semene ženy. Je-li žena symbolem církve, její semeno jsou pak jednotliví členové, z nichž se církev skládá v kterékoliv době, a “jiní” z jejího semene je poslední generace křesťanů nebo ti, kteří budou žít na zemi v době druhého příchodu Kristova. PP 10.2

V textu se dále prohlašuje, že tito “ostříhají přikázání Božích, a mají svědectví Ježíše Krista”; a “svědectví Ježíšovo” je vysvětleno v kapitole 19, 10 jako “duch proroctví”, pod čímž nutno rozumět to, co se mezi “duchovními dary” nazývá “darem proroctví”. 1. Korintským 12,9.10. PP 10.3

Udělení darů církvi neznamená, že by je měl vykonávat každý jednotlivec. Mluví o tom apoštol Pavel: “Zdaliž jsou všichni apoštolové? Zdali všichni proroci? Zdali všichni učitelé?” atd. (1. Korintským 12,29) Odpověď na otázku zní: Ne, všichni ne. Dary jsou rozděleny mezi členy, jak se líbí Bohu. (1. Korintským 12,7.11) O těchto darech se tedy praví, že byly “vloženy v církev”. Je-li dar udělen jedinému členu církve, je možno říci, že dar je “v církvi”, čili že církev jej “má”. Tudíž poslední generace by měla mít a pravděpodobně skutečně má svědectví Ježíšovo, čili dar proroctví. PP 10.4

Jiná část Písma svatého, psaná zřejmě s ohledem na poslední dny, jasně vysvětluje tutéž věc (viz 1. Tesalonickým 5). Apoštol začíná kapitolu těmito slovy: “O časích pak a chvílech, bratři, nepotřebujete, aby vám psáno bylo. Nebo vy sami výborně víte, že ten den Páně jako zloděj v noci, tak přijde.” Ve 4. verši dodává: “ale vy, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den jako zloděj zachvátil.” Pak jim dává k tomu všeliká napomenutí, mezi nimiž tato: “Ducha neuhašujte. Proroctvím nepohrdejte. Všeho zkuste; což dobrého jest, toho se držte:” (Verše 19. 20. 21) A ve 23. verši se modlí, aby právě ti, kteří jednají ve smyslu proroctví, byli zachováni bez úhony do příchodu Pána. PP 11.1

Zdali pak nejsme ve světle těchto úvah oprávněni věřit, že dar proroctví se v církvi projeví v posledních dnech, že přinese mnoho světla a poskytne mnoho včasných pokynů? PP 11.2

Se vším by se mělo nakládat podle směrnice apoštola Pavla: “Všeho zkuste; což dobré jest, toho se držte:” A všechno by se mělo prověřit podle výroku Spasitelova: “Po ovoci jejich poznáte je.” Odvoláváme se na tento výrok, který vztahujeme na projevy daru proroctví, a doporučujeme tuto knihu k úvaze všem, kteří věří, že bible je slovo Boží a církev tělo, jehož je Kristus hlavou. PP 11.3

U. Smith