Patriarchové a proroci

11. kapitola — Vyvolení Abraháma

Když se stavitelé Babylóna rozptýlili po vší zemi, rozšířilo se modloslužebnictví téměř všeobecně. Hospodin nechal zatvrzelé hříšníky, aby dále kráčeli po cestě zla, a vyvolil Abraháma z pokolení Semova a učinil ho strážcem svého zákona pro budoucí pokolení lidská. Abrahám vyrůstal v pohanství a v prostředí pověr. Dokonce rodina jeho otce, v níž se uchovalo poznání Boha, podlehla nakažlivým vlivům, jimiž byla obklopena, a “sloužila jiným bohům” a nikoli Hospodinu. Pravá víra však nevymřela. Bůh vždy ochrání ty, kdož mu slouží. Adam, Set, Enoch, Matuzalém, Noe a Sem v neporušené řadě za sebou uchovávali z pokolení na pokolení vzácná zjevení jeho vůle. Dědicem tohoto svatého odkazu se stal syn Tárův. Ze všech stran byl lákán k modloslužebnictví, leč nadarmo. Zůstal věrným mezi bezvěrci, nezkaženým mezi odpadlíky a neochvějně uctíval jediného pravého Boha. “Blízký jest Hospodin všechněm, kteříž ho vzývají, všechněm, kteříž ho vzývají v pravdě.” Žalm 145,18. Sdělil vůli Boží Abrahámovi a seznámil ho s požadavky Božího zákona a spasení, jež se uskuteční v Kristu. PP 83.1

Abrahámovi se dostalo zaslíbení četného potomstva a národní velikosti, které mělo zvláštní cenu pro lid onoho věku: “A učiním tě v národ veliký, a požehnám tobě, a zvelebím jméno tvé, a budeš požehnání.” 1. Mojžíšova 12,2. A k tomu se mu dostalo ujištění, nade vše cenného pro dědice víry, že z jeho rodu vzejde Vykupitel světa: “Požehnány budou v tobě všecky čeledi světa.” 1. Mojžíšova 12,3. A jako první podmínka splnění slibu byla uložena zkouška víry a požehnána oběť. PP 83.2

Poselství Boží přišlo Abrahámovi: “Vyjdi ze země své a z příbuznosti své, i z domu otce svého do země, kterouž ukáži tobě.” 1. Mojžíšova 12,1. Aby Bůh mohl Abrahámovi svěřit tento velký úkol a učinit ho správcem svatých výpovědí, musel ho oddělit ze společenství jeho dosavadního života. Vliv příbuzenstva a přátel by byl narušoval výchovu, kterou Hospodin hodlal poskytnout svému služebníku. Tím byl Abrahám zvláštním způsobem spojen s nebesy a zde na zemi musel přebývat mezi cizinci. Jeho povaha musela být tudíž zvláštní, musela se lišit od povahy obyvatel celého světa. Sám nedovedl vysvětlit své počínání, tak aby mu přátelé porozuměli. Duchovní věci se poznávají duchem a Abrahámovi příbuzní, vyznávající modloslužebnictví, by byli nepochopili jeho pohnutky a jednání. PP 83.3

“Věrou, povolán jsa Abrahám, uposlechl Boha, aby odšel na to místo, kteréž měl vzíti za dědictví; i šel, nevěda, kam přijde.” Židům 11,8. Abrahámova neotřesitelná poslušnost je jedním z nejzřetelnějších příkladů víry, který se v bibli vyskytuje. Abrahámovi byla víra “nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných”. Židům 11,1. Spoléhaje na Boží zaslíbení a nemaje nejmenší jistoty, že bude splněno, opustil Abrahám domov, příbuzné a svou rodnou zemi a vystěhoval se, nevěda kam, a šel, kam ho Bůh povede. “Věrou bydlil v zemi zaslíbené jako v cizí, v staních přebývaje s Izákem a s Jákobem, spoludědici téhož zaslíbení.” Židům 11,9. PP 84.1

Nebyla to lehká zkouška, která byla Abrahámovi uložena, a nebyla to malá oběť, jež byla na něm žádána. Byla tu silná pouta, jež ho pojila s jeho zemí, s příbuznými a s domovem. Abrahám však nezaváhal v uposlechnutí výzvy. Nekladl otázek o zemi zaslíbené, zda je tam úrodná půda a zdravé podnebí, zda nová země je krásná na pohled a zda uživí člověka. Bůh promluvil a jeho služebník musil uposlechnout. Nejšťastnějším místem na zemi mu bylo místo, které mu určil Bůh. PP 84.2

Tak jako Abrahám jsou mnozí zkoušeni i dnes. Neslyší hlasu Božího zaznívajícího přímo z nebes, Bůh promlouvá k nim zaznamenanými poučkami svého slova a řízením své prozřetelnosti. Mohou být vyzváni, aby se zřekli svého místa, které slibuje bohatství a slávu, aby se vzdali výhodných a výnosných styků, aby odešli od svých příbuzných a nastoupili cestu, která se zdá cestou sebezapření, těžkostí a obětí. Bůh má pro ně poslání; avšak život v pohodlí a vliv příbuzných a přátel by brzdil rozvoj právě těch vlastností, jež jsou potřebné pro splnění poslání. Bůh je proto odvolává z prostředí, na které působí lidské vlivy a lidská pomoc, vede je k tomu, aby cítili potřebu jeho pomoci a záviseli toliko na něm, aby se jim mohl zjevit. Kdo je ochoten zříci se na pokyn Prozřetelnosti svých vlastních plánů, jež úspěšně plní, a vzdát se rodinných svazků? Kdo přijme nové povinnosti a vstoupí na neprobádané pole, konaje dílo Boží ochotně a neohroženě a počítaje pro věc Kristovu své ztráty za vítězství? Kdo tak učiní, má víru Abrahámovu a bude s ním účasten “převelmi veliké věčné slávy břímě” (2. Korintským 4,17), a nímž “nejsou rovna utrpení nynější”. Římanům 8,18. PP 84.3

Pokyn s nebes přišel Abrahámovi poprvé, když přebýval “v Ur Kaldejských” (1. Mojžíšova 11,28), a Abrahám se poslušně odebral do Cháran. Až sem doprovázela ho rodina jeho otce, která s modloslužebnictvím spojovala uctívání pravého Boha. Zde zůstal Abrahám až do smrti Táreho. Hlas Boží přikázal pak Abrahámovi, aby opustil hrob svého otce a odebral se dále. Jeho bratr Náchor lpěl se svou rodinou na svém domově a na svých modlách. Kromě Sáry, ženy Abrahámovy, rozhodl se sdílet poutnický život patriarchův pouze Lot, syn dávno již mrtvého Chárana. Přesto však byla to velká výprava, která se vydala z Mezopotámie. Abrahám měl velká stáda skotu a ovcí — bohatství to Východu — a četné sluhy a hlídače. Opouštěl zemi svých otců, do níž se už nikdy nevrátí, a bral s sebou vše, co měl, “všecko zboží své, kteréhož nabyli, i duše, kterýchž dosáhli v Cháran”. 1. Mojžíšova 12,5. Byli mezi nimi mnozí, kteří byli vedeni vyššími zájmy než vlastním prospěchem. Když ještě přebývali v Cháran, vedli Abrahám a Sára ostatní k tomu, aby uctívali pravého Boha a sloužili mu. Ti se pak připojili k rodině patriarchově a provázeli ho do země zaslíbené. “A vyšedše, brali se do země Kananejské, až i přišli do ní.” 1. Mojžíšova 12,6. PP 84.4

Prvním místem, kde se zastavili, byl Sichem. Ve stínu dubů roviny More, v širokém travnatém údolí, s olivovými háji a tryskajícími prameny, mezi horou Hébal z jedné a horou Garizim z druhé strany, rozbil Abrahám svůj tábor. Byla to krásná a úrodná země, do níž patriarcha vstoupil, “země, v níž jsou potokové vod, studnice a propasti prýštící se po údolích i po horách; země hojná na pšenici a ječmen, na vinice a fíky a jablka zrnatá; země, v níž jest hojnost olivoví olej přinášejícího a medu.” 5. Mojžíšova 9,7.8. Avšak pro ctitele Hospodinovy spočíval na zalesněných pahorcích a úrodných rovinách těžký stín. “Tehdáž Kananejští byli v zemi.” 1. Mojžíšova 12,6. Abrahám dospěl k cíli svých nadějí, ale našel zemi osídlenou cizím národem a zamořenou modlářstvím. V hájích byly postaveny oltáře nepravým bohům a na návrších byly přinášeny lidské oběti. Ačkoli pevně věřil Božímu zaslíbení, rozbíjel Abrahám svůj stan s bolestnými předtuchami. Pak “ukázal se Hospodin Abrahámovi a řekl: Semeni tvému dám zemi tuto”. 1. Mojžíšova 12,7. Stále ještě neusazen, přesunul se Abrahám na místo pohlížeje Bethel, znovu postavil oltář a vzýval jméno Hospodinovo. PP 85.1

Abrahám, “přítel Boží”, je pro nás vzácným příkladem. Svůj život strávil na modlitbách. Kdekoli rozbil svůj stan, zřídil blízko něho oltář a svolával k němu všechny ze svého tábora k ranní a večerní oběti. Když strhl svůj stan, oltář ponechal. V dalších letech pak Abrahám učil mnohé potulné Kananejské, a kdykoli pak kdo z nich přišel k takovému oltáři, věděl, kdo tu byl před ním. A když rozbil svůj stan, opravil oltář a vzýval živého Boha. PP 85.2

Abrahám pokračoval pak ve své cestě na jih. A znovu byla jeho víra podrobena zkoušce. Nebe zadrželo svůj déšť, potoky přestaly téci údolím a tráva v rovinách uschla. Stáda nenacházela potravu a celé výpravě hrozil hlad. Zdali pak nyní zapochyboval patriarcha o řízení Prozřetelnosti? Zdali se obracel s toužebností zpět na štědré roviny Chaldejské? Všichni dychtivě očekávali, co Abrahám učiní, když ho stíhala rána za ranou. Dokud se zdálo, že jeho důvěra je neotřesena, cítili, že je naděje. Byli přesvědčeni, že Bůh je jeho přítelem a že jej stálé řídí. PP 86.1

Abrahám si neuměl vysvětlit řízení Prozřetelnosti. Jeho očekávání se nesplnila, avšak držel se pevně slibu: “A požehnám tobě, a zvelebím jméno tvé, a budeš požehnání.” 1. Mojžíšova 12,2. Na modlitbách přemýšlel o tom, jak zachovat život svého lidu a svých stád. Nechtěl připustit, aby okolnosti otřásly jeho vírou ve slovo Boží. Aby unikl hladu, odebral se do Egypta. Nezřekl se Kanaánu, ani se ve své krajní nouzi nevrátil do země Chaldejské, odkud byl vyšel a kde nebyl nedostatek chleba. Hledal dočasný útulek co možná nejblíže zemi zaslíbené a měl v úmyslu vbrzku se navrátit tam, kam ho Bůh postavil. PP 86.2

Hospodin ve své prozíravosti uložil Abrahámovi tuto zkoušku, aby ho naučil pokoře, trpělivosti a víře, ctnostem, které pospějí všem, kteří budou později vystaveni strádání. Bůh vede své dítky po cestách, jež jim nejsou známy, a nezapomíná a nezavrhuje ty, kdož vkládají v něho svou důvěru. Dopustil, aby přišlo soužení na Joba, avšak neopustil ho. Dopustil, aby milovaný Jan byl vypovězen na opuštěný Patmos, avšak Syn Boží ho tam navštívil a Janova vidění jsou plna obrazů nesmrtelné krásy. Bůh ukládá svému lidu zkoušky, aby se svou vytrvalostí a poslušností duchovně obohatil a aby jeho příklad byl pro další zdrojem síly. “Já nejlépe znám myšlení, kteráž myslím o vás, dí Hospodin, myšlení o pokoji, a ne otrápení.” Jeremjáš 29,11. Skutečné zkoušky, které jsou nám ukládány a které nejpřísněji zkoušejí naši víru, při nichž se zdá, že Bůh na nás zapomněl, mají nás přivést blíže ke Kristu, abychom všechna svá břemena složili u jeho nohou a zakusili pokoje, jehož nám dá oplátkou. PP 86.3

Bůh stále zkouší svůj lid v tavící peci soužení. V žáru tavící pece se struska odděluje od pravého zlata křesťanství. Ježíš zkoušce přihlíží. Ví, co je zapotřebí k vyčištění vzácného kovu, aby odrážel paprsky jeho lásky. Přísné zkoušky ukládá Bůh svým služebníkům. Ví, že někteří jsou silní a že by této síly bylo možno užít k rozvoji jeho díla. Takové podrobuje zkoušce. Svou prozřetelností vytváří takové situace, v nichž zkouší jejich povahu a odhaluje jejich vady a slabiny, o nichž sami neměli ani tušení. Dává jim příležitost, aby napravili tyto chyby a pak mu mohli sloužit. Ukazuje jim jejich vlastní slabosti a učí je, aby se opřeli o něho, neboť on je jejich jediná pomoc a ochrana. Tím je jeho úmysl splněn. Vychoval je, vycvičil a připravil ke splnění velkého úkolu, pro nějž byli vybaveni silou. Až je pak Bůh zavolá, budou připraveni a andělé nebeští spojí se s nimi v práci na dokončení díla na zemi. PP 86.4

Za svého pobytu v Egyptě Abrahám prokázal, že není prost lidských slabostí a nedokonalostí. Zatajiv skutečnost, že Sára je jeho manželkou, projevil nedůvěru v božskou péči a nedostatek té velké víry a odvahy, o níž podal za svého života tolik vznešených příkladů. Sára byla krásná žena a Abrahám nepochyboval o tom, že smaví Egypťané budou bažit po krásné cizince a že ve snaze získat ji nebudou váhat usmrtit jejího muže. Myslil si, že se nedopustí lži, když bude Sáru vydávat za svou sestru, neboť byla dcerou jeho otce, nikoli však dcerou jeho matky. Toto zatajení pravého vztahu mezi nimi bylo však klamem. Žádné porušení přísné poctivosti nemůže dojít souhlasu Božího. Pro Abrahamův nedostatek víry octla se Sára ve velkém nebezpečí. Egyptský faraón se dozvěděl o její kráse, dal ji přivést do svého paláce a chtěl ji přijmout za ženu. Avšak Hospodin ve svém velkém milosrdenství ochránil Sáru a seslal velké rány na faraónovu rodinu. Když poznal faraón pravý stav věcí, rozhněval se, že byl oklamán, zahrnul Abraháma výčitkami a vrátil mu jeho manželku se slovy: “Cos mi to učinil? Proč jsi řekl: Sestra má jest? A vzal jsem ji sobě za ženu. Protož nyní, teď máš manželku svou, vezmi a jdi.” 1. Mojžíšova 12,18.19. PP 87.1

Abrahám byl u faraóna ve velké přízni. Ani teď faraón nepřipustil, aby Abrahámovi a jeho družině bylo ublíženo, a nařídil, aby je stráže bezpečně vyvedly z jeho země. V tehdejší době bylo Egypťanům zákonem zapovězeno stýkat se s cizími pastevci, dokonce s nimi jíst a pít. Faraón propustil Abraháma laskavě a velkomyslně, nařídil mu však opustit Egypt, neboť se neodvažoval povolit mu další pobyt v zemi. Z nevědomosti by byl Abrahámovi způsobil vážnou újmu, avšak Bůh zasáhl a zachránil faraóna před spácháním velkého hříchu. Faraón viděl v tomto cizinci muže, které ctil Bůh nebes, a bál se mít ve svém království někoho, kdo se tak nesporně těší božské přízni. Kdyby byl Abrahám zůstal v Egyptě, jeho rostoucí bohatství a vážnost by pravděpodobně byly vzbudily závist a chamtivost Egypťanů a byl by mohl utrpět nějakou úhonu, za níž by pak byl činěn odpovědným faraón, a jeho rodina by byla mohla být opět postižena ranami. PP 87.2

Upozornění, jehož se dostalo faraónovi, posloužilo Abrahámovi jako ochrana v jeho dalším styku s pohany; neboť zpráva o události se rozšířila a všem z ní bylo jasné, že Bůh, kterého Abrahám vzývá, ochrání svého služebníka a pomstí jakékoli bezpráví na něm spáchané. Je nebezpečné ublížit některému z dítek Krále nebes. Žalmista se dotýká tohoto úseku Abrahámova života, když praví o vyvoleném národu, že Bůh “i krále trestal, řka: Nedotýkejte se pomazaných mých a prorokům mým nečiňte nic zlého” Žalm 105,14.15. PP 88.1

Mezi Abrahámovými zážitky v Egyptě a mezi zážitky jeho potomků o staletí později je zajímavá podobnost. Jak Abrahám, tak jeho potomci odešli do Egypta, protože jim hrozil hlad, a usadili se tam. V jejich prospěch projevily se účinky Božích ran a strach z nich padl pak na Egypťany; a obohaceni dary od pohanů, odešli opět s velkým majetkem. PP 88.2