Patriarchové a proroci

12. kapitola — Abrahám v Kanaánu

Abrahám vrátil se do Kanaánu “bohatý velmi na dobytek, na stříbro i na zlato”. 1. Mojžíšova 13,2. S ním vrátil se i Lot. Přišli opět k Bethel a rozbili své stany u oltáře, který tam svého času postavili. Brzy shledali, že větší majetek znamená větší nesnáze. Prožívajíce těžkosti a zkoušky, žili pospolu v souladu, avšak s blahobytem rostlo nebezpečí, že mezi nimi dojde ke sporům. Pastva nestačila stádům obou a časté sváry mezi pastýři museli urovnávat jejich hospodáři. Bylo zřejmé, že se budou muset rozdělit. Abrahám byl starší než Lot a převyšoval ho bohatstvím i postavením. Přesto však byl první, kdo podal návrhy na zachování pokoje. Ačkoli dostal od samého Hospodina celou zemi, vzdal se ze solidarity svého práva na ni. PP 89.1

“Nechžť, prosím,” pravil, “není nesnáze mezi mnou a tebou, a mezi pastýři mými a pastýři tvými, poněvadž muži bratří jsme. Zdaliž není před tebou všecka země? Odděl se, prosím, ode mne. Půjdeš-li na levo, já na pravo se držeti budu; pakli půjdeš na pravo, na levo se držeti budu.” 1. Mojžíšova 13,8.9. PP 89.2

V tom projevoval se ušlechtilý, nesobecký duch Abrahámův. Jak mnozí by za podobných okolností lpěli stůj co stůj na svých osobních právech a výhodách! Kolik rodin se již takto rozpadlo! Kolik církví se rozdělilo! “Nechžť, prosím, není nesnáze mezi mnou a tebou,” pravil Abrahám, “poněvadž bratři jsme,” nejen příbuzenským poměrem, ale i jako ctitelé pravého Boha. Dítky Boží na celém světě jsou jedna rodina a má je ovládat týž duch lásky a smířlivosti. “Láskou bratrskou jedni k druhým nakloněni jsouce, poctivostí se vespolek předcházejte” (Římanům 12,10), zní učení našeho Spasitele. Kdybychom byli ke všem zdvořilí a ochotni činit druhým to, co bychom chtěli, aby oni činili nám, zmizela by polovina zla z našeho života. Duch sebezvelebování je duchem satanovým; srdce, které je oblaženo láskou Kristovou, je však plno lásky k bližnímu, jež nehledá jen sama sebe. Takoví dbají božského nařízení: “Nehledejte jeden každý jen svých věcí, ale každý také toho, což jest jiných.” Filipským 2,4. PP 89.3

Ačkoli Lot vděčil za svůj blahobyt svému spojenectví s Abrahámem, neprojevoval vděčnost vůči svému dobrodinci. Slušnost žádala, aby poskytl možnost volby Abrahámovi; místo toho snažil se sám sobecky zmocnit se všech výhod. Lot “Pozdvih očí svých, spatřil všecku rovinu vůkol Jordánu,… svlažována byla, jako zahrada Hospodinova, a jako země Egyptská”. 1. Mojžíšova 13,10. Nejúrodnějším krajem v celé Palestině bylo údolí Jordánu, připomínající diváku ztracený ráj a rovnající se krásou a úrodností rovinám zavlažovaným Nilem, které před nedávnem opustili. Byla tam i města, bohatá a krásná, jež lákala k výhodnému obchodu na svých živých trzích. Lot byl oslněn vyhlídkou na světský zisk a nedbal mravní a duchovní újmy, s níž se tam setká. Obyvatelé roviny byli “hříšníci před Hospodinem velicí”; o tom všem Lot nevěděl, nebo věděl-li o tom, přikládal tomu malou důležitost. “Zvolil sobě Lot všecku rovinu Jordánskou”, “přebýval v městech té rovny, podav stanů až k Sodomě.” 1. Mojžíšova 13,11.12. Jak nedostatečně předvídal strašné následky této sobecké volby! PP 89.4

Když se oddělil od Lota, přijal Abrahám opět od Hospodina zaslíbení, že se mu dostane celé země. Brzy potom se přestěhoval k Hebronu, rozbil svůj stan pod duby Mamre a postavil vedle něho oltář Hospodinu. Ve volné přírodě těchto náhorních planin s jejich olivovými háji a vinicemi, s jejich poli s vlnícím se obilím a s rozsáhlými pastvinami na okolních pahorcích žil Abrahám prostým, patriarchálním životem v úplné spokojenosti, přenechav Lotovi pochybné a zhoubné bohatství údolí Sodomy. PP 90.1

Okolní národy ctily Abraháma jako mocného knížete a moudrého a schopného náčelníka. Neuzavíral se před svými sousedy a měl na ně vliv. Jeho život, který byl v tak příkrém rozporu s životy těch, kteří se oddávali modloslužebnictví, a celé jeho jednání působily mocným vlivem ve prospěch pravé víry. Jeho věrnost Bohu byla neochvějná, jeho laskavost a blahovolnost vzbuzovaly důvěru a přátelství a jeho velikost vyvolávala úctu a vážnost. PP 90.2

Své náboženství nepokládal za drahocenný poklad, který je třeba žárlivě střežit a kterého může užívat jen sám jako jeho vlastník. S pravým náboženstvím nelze takto nakládat, neboť je to v rozporu se zásadami evangelia. Když Kristus přebývá v srdci, nelze zastřít světlo jeho přítomnosti nebo je ztlumit. Naopak, světlo jeho přítomnosti se zjasňuje, jak den za dnem se nános sobectví a hříchu, který obklopuje duši, rozptyluje pod zářivými paprsky Slunce spravedlnosti. PP 90.3

Dítky Boží jsou Božími zástupci na zemi a je jeho vůlí, aby byly světly v mravní temnotě tohoto světa. Rozptýleny po celé zemi, ve městech a na vesnicích, jsou Božími svědky, prostředníky, jimiž chce Bůh sdělit nevěřícímu světu poznání své vůli a divy své milosti. Je záměrem Božím, aby všichni, kdož se účastní velkého spasení, byli jeho misionáři. Zbožnost křesťanů je měřítkem, podle kterého světští lidé posuzují evangelium. Zkoušky, s trpělivostí snášené, požehnání s vděčností přijímaná, pokora, laskavost, milosrdenství a láska denně projevovaná jsou světla, která v jejich povaze září před celým světem a která se tak ostře liší od temnoty, jež vychází ze sobectví nekřesťanských srdcí. PP 90.4

Abrahám byl nejen bohatý ve víře, velkomyslný v štědrosti, nekolísající v poslušnosti a skromný v jednoduchosti svého poutnického života, ale také moudrý v jednání a statečný a obratný v boji. Přestože byl znám jako učitel nového náboženství, projevili mu své přátelství tři královští bratři, vládci amorejské roviny, v níž přebýval, a učinili mu nabídku, aby vstoupil s nimi ve spolek k zajištění větší bezpečnosti, neboť v zemi bylo plno násilí a útlaku. Záhy se Abrahámovi naskytla příležitost, aby tohoto spojení využil. PP 91.1

Chedorlaomer, král elamský, napadl Kanaán čtrnáct let předtím a učinil jej sobě poplatným. Několik knížat se nyní vzbouřilo a elamský král vtrhl se čtyřmi svými spojenci opět do země, aby si ji podmanil. Pět králů kanaánských spojilo své branné síly. Vojska se střetla s vetřelci v údolí Siddim, byla však úplně poražena. Velká část armády byla rozprášena a ti, kterým se podařilo uniknout, prchli do hor do bezpečí. Vítězové vyplenili města na rovinách a odtáhli s bohatou kořistí a četnými zajatci, mezi nimiž byl též Lot a jeho rodina. PP 91.2

Abrahám, který žil v míru v dubovém háji Mamre, dozvěděl se od jednoho z uprchlíků o průběhu bitvy a o neštěstí, jež postihlo jeho synovce. Nevzpomínal ve zlém na Lotovu nevděčnost. Probudila se v něm všechna náklonnost k Lotovi a rozhodl se, že ho vysvobodí. Hledaje především Boží pomoc, chystal se Abrahám k válce. Ze svého vlastního tábora postavil do boje tři sta osmnáct čeledínů, mužů vychovaných v bázni Boží, v službě svému pánu i v zacházení se zbraní. Jeho spojenci, Mamre, Eškol a Anez, připojili se k nim se svými šiky a společně začali pronásledovat vetřelce. Elamitští a jejich spojenci se utábořili u Dan, na severní hranici Kanaánu. Zpiti vítězstvím, bez obav, že by je mohli napadnout poražení nepřátelé, věnovali se plně radovánkám. Patriarcha rozdělil své vojenské síly tak, aby mohly tábor přepadnout ze všech stran, a zaútočil na ležení v noci. Jeho silný a neočekávaný útok skončil rychlým vítězstvím. Král elamský přišel o život a jeho síly, zachváceny panikou, byly poraženy. Lot a jeho rodina spolu se všemi zajatci a jejich majetkem byli osvobozeni a do rukou vítězů padla bohatá kořist. Vítězství patřilo po Hospodinu Abrahámovi. Uctívatel Hospodina nejen prokázal zemi velkou službu, ale i osvědčil se jako udatný muž. Ukázalo se, že spravedlnost není zbabělost a že náboženství učinilo Abraháma statečným, že hájil práva a bránil utlačované. Jeho hrdinský čin způsobil, že získal ohromný vliv na sousední kmeny. Když se vracel z tažení, vyšel mu vstříc sodomský král se svou družinou, aby se poklonil vítězi. Nabízel Abrahámovi, aby si vzal majetek, toliko ho prosil, aby nebral zajatce. Podle válečných zvyklostí náležela vítězi kořist; Abrahám však nepodnikal toto tažení s úmyslem dosáhnout zisku, a proto odmítl těžit ze situace. Požadoval jen, aby jeho spojenci dostali díl, na nějž měli nárok. PP 91.3

Jen málokdo, kdyby prošel podobnou zkouškou, by projevil takovou šlechetnost jako Abrahám. Málokdo by odolal pokušení získat tak bohatou kořist. Abrahám zachovával zásady spravedlnosti a lidskosti; je příkladem pro sobce a ziskuchtivé. Jeho jednání je příkladem biblické zásady: “Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.” 3. Mojžíšova 19,18. “Pozdvihl jsem ruky své k Hospodinu,” řekl Abrahám, “Bohu silnému nejvyššímu, kterýž vládne nebem i zemí, že nevezmu od niti až do řeménka obuvi ze všech věcí, kteréž jsou tvé, abys neřekl: Já jsem obohatil Abrama.” 1. Mojžíšova 14,22.23. Abrahám jednal tak, aby si nemohli myslit, že zahájil válku ze ziskuchtivosti nebo že k jeho blahobytu přispěly jejich dary a pozornosti. Bůh přislíbil, že Abrahámovi požehná, a proto je nutno Bohu připsat vítězství. PP 92.1

Dalším, kdo vyšel, aby pozdravil vítězného patriarchu, byl Melchisedech, král sálemský, který přinesl chléb a víno pro občerstvení jeho armády. Jako “kněz Boha silného nejvyššího” požehnal Abrahámovi a děkoval Hospodinu, který skrze svého služebníka přivodil tak velké osvobození. “I dal mu Abram desátky ze všech věcí.” 1. Mojžíšova 14,18.20. PP 92.2

Šťasten vracel se Abrahám do svých stanů a ke svým stádům: jeho mysl však znepokojovaly mučivé myšlenky. Byl mužem mírumilovným a vyhýbal se pokud možno nepřátelství a sporům; s hrůzou vzpomínal na krvavé výjevy, jichž byl svědkem. Avšak národy, jejichž vojska porazil, znovu nepochybně napadnou Kanaán, aby se mu pomstily. Mír a klid jeho života bude narušen, protože je zapleten do národních sporů. A nadto nezískal moc nad Kanaánem a ani nemohl doufat v dědice, kterým by se mohlo naplnit zaslíbení. PP 92.3

V noci měl vidění a uslyšel opět božský hlas: “Neboj se, Abrame,” zněla slova Knížete knížat, “já budu pavéza tvá a odplata tvá velmi veliká.” 1. Mojžíšova 15,1. Mysl Abrahámova byla však tak sklíčena předtuchami, že nyní už nemohl přijímat zaslíbení s tak neotřesitelnou důvěrou jako dosud. Modlil se o nějaký hmatatelný důkaz, že se zaslíbení naplní. A jak se mohlo zaslíbení splnit, když mu bylo odpíráno darování syna? “Což mi dáš,” pravil, “poněvadž já scházím bez dětí?” “A aj, schovanec můj bude mým dědicem.” 1. Mojžíšova 15,2.3. Navrhl, že učiní svého důvěryhodného služebníka Eliezera svým adoptivním synem a dědicem svého majetku. Avšak Hospodin ho ujistil, že jeho dědicem bude jeho vlastní dítě. Pak byl vyveden ze stanu a přikázáno mu, aby vzhlédl k nebi na nesčetné tam zářící hvězdy. A když tak učinil, slyšel slova: “Tak bude símě tvé.” 1. Mojžíšova 15,5. “Uvěřil pak Abrahám Bohu, i počteno jemu za spravedlnost.” Římanům 4,3. PP 92.4

Avšak patriarcha prosil ještě o nějaké viditelné znamení jako potvrzení své víry a jako důkaz pro další pokolení, že vznešený záměr Boží s nimi se uskuteční. Hospodin se snížil k tomu, aby uzavřel smlouvu se svým služebníkem a použil při tom takové formy, jež byla mezi lidmi zvyklostí při uzavírání slavnostních závazků. Na pokyn Boží obětoval Abrahám jalovici, kozu a skopce, každé to zvíře tříleté, rozpůlil jejich těla a položil kusy v malé vzdálenosti vedle sebe. K nim přiložil hrdličku a holoubě, jež však nerozdělil. Když tak učinil, prošel s úctou mezi obětními kusy a vzdal Bohu slavnostní slib věčné poslušnosti. Pak setrval u zvířecích mrtvol, dokud slunce nezapadlo, a ostražitě je hlídal, aby je nezneuctili nebo nepozřeli draví ptáci. Při západu slunce upadl v hluboký spánek; a “aj, hrůza a tma veliká obklíčila jej”. 1. Mojžíšova 15,12. I uslyšel hlas Boží, který mu oznámil, že se nestane hned vlastníkem zaslíbené země, a naznačil utrpení jeho potomků, dříve než vejdou v Kanaán. Ukázal Abrahámovi cestu k vykoupení v smrti Kristově, v jeho velké oběti a v jeho slavném příchodu. Abrahám uzřel také zemi, skvějící se opět krásou ráje, která mu bude dána do věčného vlastnictví jako konečné a úplné splnění slibu. PP 93.1

Jako záruka této úmluvy mezi Bohem a lidmi objevila se kouřící pec a ohnivá pochodeň, symboly božské přítomnosti, prošla mezi díly obětovaných zvířat a pohltila je. A opět uslyšel Abrahám hlas potvrzující, že země Kanaán bude darována jeho potomkům “od řeky Egyptské až do řeky té veliké, řeky Eufraten”. 1. Mojžíšova 15,18. PP 93.2

Když Abrahám pobýval v Kanaánu již téměř dvacet pět let, zjevil se mu Hospodin a pravil: “Já jsem Bůh silný všemohoucí, chodiž ustavičně přede mnou a budiž dokonalým.” 1. Mojžíšova 17,1. V bázni padl Abrahám na tvář. A poselství pokračovalo: “Jáť jsem, aj, smlouva má s tebou, a budeš otcem národů mnohých.” 1. Mojžíšova 17,4. Na znamení splnění PP 93.3

této úmluvy se jeho jméno, které dosud znělo Abram, mění na Abrahám, což znamená “otec národů mnohých”. Jméno Sarai se mění na Sára — kněžna, neboť — pravil božský hlas — “bude v národy, králové národů z ní vyjdou”. 1. Mojžíšova 17,16. PP 93.4

V té době byl Abrahámovi uložen ritus obřízky jako “znamení spravedlnosti víry, kteráž byla před obřezáním”. Římanům 4,11. Patriarcha a jeho potomci považovali obřízku za znamení, že jsou oddáni službě Boží, a tím se odlišují od modloslužebníků a že Bůh je přijímá jako sobě zvlášť drahé. Tímto obřadem se zavazovali, že splní ze své strany podmínky úmluvy učiněné s Abrahámem. Nesmějí vstupovat do manželství s pohany, neboť učiní-li tak, pak ztratí úctu k Bohu a jeho svatému zákonu, budou pokoušeni sdílet hříšné zvyklosti jiných národů a budou sváděni k modlářství. PP 94.1

Bůh prokázal Abrahámovi velkou poctu. Andělé nebeští chodili a mluvili s ním jako přítel s přítelem. Když trest Boží měl stihnout Sodomu, nezůstal tento záměr Abráhovi utajen; Abrahám stal se orodovníkem u Boha za hříšné. Jeho rozmlouvání s anděly je krásným příkladem pohostinství. PP 94.2

V horkém letním poledni seděl patriarcha ve dveřích svého stanu a rozhlížel se po pokojné krajině, když spatřil v dálce tři pocestné, blížíce se k jeho stanu. Dříve však než k němu dorazili, zastavili se cizinci opodál, jako by se radili, co mají dělat dál. Aniž čekal, až ho cizinci požádají o laskavost, Abrahám rychle povstal, a poněvadž se zdálo, že se dávají na cestu jiným směrem, spěchal za nimi a s vybranou zdvořilostí je žádal, aby mu prokázali čest a zašli k němu na občerstvení. Sám přinesl vodu, aby mohli smýt prach se svých nohou. Sám vybral pro ně pokrm, a když odpočívali v chladivém stínu a když se jídlo připravovalo, stál uctivě vedle nich, zatímco oni užívali jeho pohostinství. Toto zdvořilé počínání pokládal Bůh za tak důležité, že je zaznamenal ve svém slově; a po tisíci letech zmínil se o něm osvícený apoštol: “Na přívětivost k hostem nezapomínejte; skrze ni zajisté někteří, nevěděvše, anděly za hostě přijímali.” Židům 13,2. PP 94.3

Abrahám viděl ve svých hostech toliko tři unavené pocestné a ani nepomyslil na to, že mezi nimi je ten, jehož může vzývat bez hříchu. Pravá podstata nebeských poslů se však projevila. Ač cestovali jako poslové hněvu, promluvili k Abrahámovi, muži víry, nejprve o požehnání. Ačkoli Bůh přísně trestá bezbožnost a hřích, nemá zalíbení v pomstě. Dílo zkázy je “cizí” tomu, jenž je věčný v lásce. PP 94.4

“Tajemství Hospodinovo zjevné jest těm, kteříž se jeho bojí.” Žalm 25,14. Abrahám ctil Boha a Hospodin ctil jeho, bral jej v úradek a zjevoval mu své úmysly. “Zdali já zatajím před Abrahámem, což dělati budu?” pravil Hospodin. “Rozmnožen jest křik Sodomských a Gomorských, a hřích jejich že obtížen jest náramně, sstoupím již a pohledím, jestliže podle křiku jejich, kterýž přišel ke mně, činili, důjde na ně setření; a pakli toho není, zvím.” 1. Mojžíšova 18,17.20.21. Bůh dobře znal míru hříchu Sodomských, vyjadřoval se však po způsobu lidí, aby mohli pochopit spravedlnost jeho jednání. Dříve než vynese rozsudek nad hříšníky, půjde sám, aby provedl šetření. Jestliže nepřekročili meze božského smilování, poskytne jim ještě lhůtu k pokání. Dva z nebeských poslů odešli, zanechavše Abraháma samotna s tím, o němž nyní věděl, že je Synem Božím. A Abrahám, muž víry, prosil za Sodomské. Kdysi je osvobodil svým mečem, nyní dychtil po tom zachránit je modlitbou. Bydlel tam stále Lot se svou rodinou; a nesobecká láska, která Abraháma vedla k jeho záchraně před Elamity, snažila se nyní zachránit jej — bude-li to vůle Boží — před bouří Božího soudu. PP 94.5

S hlubokou úctou a pokorou prosil: “Nyní chtěl bych mluviti ku Pánu svému, ačkoli jsem prach a popel.” 1. Mojžíšova 18,27. V jeho slovech nebylo stopy sebedůvěry, a ni chvály vlastní spravedlnosti. Nežádal pro sebe výhod s odvoláním na svou poslušnost a na své oběti, které přinášel, vykonávaje vůli Boží. Sám hříšný, prosil za hříšné. Takový postoj mají mít ti, kdož se přibližují k Bohu. Abrahám se choval jako důvěřivé dítě, když hovoří se svým milovaným otcem. Přistoupil k nebeskému poslu a vroucně ho prosil. Ačkoli Lot bydlel v Sodomě, neúčastnil se bezbožností Sodomských. Abrahám se domníval, že v tomto velkém městě jsou jistě ještě další ctitelé pravého Boha. A proto prosil: “Odstup to od tebe, abys takovou věc učiniti měl, abys usmrtil spravedlivého s bezbožným… Odstup to od tebe; zdališ soudce vší země neučiní soudu?” 1. Mojžíšova 18,25. Abrahám neprosil jen jednou, ale mnohokrát. Postupně se osměloval, když se mu na jeho otázky dostávalo odpovědí, a pokračoval, dokud nedosáhl ujištění, že města bude ušetřeno, najde-li se v něm byť i pouhých deset spravedlivých. PP 95.1

Láska k duším, jimž hrozí záhuba, dodávala Abrahámovi sílu k modlitbám. Ačkoli se mu hnusily hříchy tohoto zkaženého města, přál si, aby hříšníci byli zachráněni. Jeho hluboký zájem o Sodomské ukazuje, jakou úzkost máme pociťovat nad zatvrzelými. Máme pociťovat nenávist vůči hříchu a lítost a lásku k hříšníkům. Všude kolem nás jsou duše, jež se řítí do zkázy tak beznadějné a strašné, jaká zasáhla Sodomu. Každý den někomu končí zkouška. Každou hodinu někdo překročí meze milosrdenství. A kde jsou hlasy, které by varovaly, a prosby, které by vybízely hříšníka, aby odvrátil svůj strašlivý osud? Kde jsou ruce, které se vztahují, aby jej vyrvaly smrti? Kde jsou ti, kteří s pokorou a vytrvalou vírou prosí za něho Boha? PP 95.2

Duch Abrahámův byl duchem Kristovým. Syn Boží je sám velkým orodovníkem za hříšníky. Ten, který zaplatil cenu za jejich vykoupení, zná hodnotu lidské duše. S ošklivostí vůči zlu, jakou může mít jen neposkvrněná čistota, projevil Kristus lásku k hříšným, jíž je schopna jen nekonečná dobrota. V smrtelném zápase na kříži, obtížen strašným břemenem hříchů celého světa, prosil za ty, kdož se mu posmívali a jej vraždili: “Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.” Lukáš 23,34. PP 95.3

O Abrahámovi je psáno, že “přítelem Božím nazván jest” (Jakubův 2,23), že je “otcem všech věřících”. Římanům 4,11. Svědectví Boží o tomto věrném patriarchovi zní: “Uposlechl Abrahám hlasu mého a ostříhal nařízení mých, přikázání mých, ustanovení mých a zákonů mých.” 1. Mojžíšova 26,5. A dále: “Nebo znám jej; protož přikáže synům svým a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Hospodinovy, a činili spravedlnost a soud, aťby naplnil Hospodin Abrahamovi, což mu zaslíbil.” 1. Mojžíšova 18,19. Byla to pro Abraháma velká pocta, jíž se mu dostalo, že totiž bude otcem lidu, který bude po celá staletí střežit a opatrovat na světě pravdu Boží, lidu, skrze něhož dostane se požehnání všem národům na světě v příchodu zaslíbeného Mesiáše. A ten, jenž povolal patriarchu k tomuto úkolu, uznal ho za hodna. Byl to sám Bůh, který promluvil. Bůh, jenž rozumí vzdáleným myšlenkám a správně hodnotí lidi, řekl: “Znám jej”. Abrahám nezradí pravdu pro sobecké zájmy. Bude dodržovat zákon a počínat si správně a spravedlivě. Bude se nejen sám bát Boha, ale bude pěstovat náboženství i ve své rodině. Naučí svou rodinu spravedlnosti. Zákon Boží bude v jeho domácnosti zachováván. PP 96.1

Abrahámova domácnost měla více než tisíc duší. Ti, kdož se řídili jeho učením a uctívali jednoho Boha, našli v jeho táboře domov. A zde, jako ve škole, dostalo se jim takového poučení, že byli schopni stát se zástupci pravé víry. Z toho vyplývala pro Abraháma velká odpovědnost. Vychovával hlavy rodin, a ty pak zavedou jeho správné metody v domácnostech, v nichž vládnou. PP 96.2

V raných dobách býval otec vládcem a knězem své vlastní rodiny a měl moc nad svými dětmi, i když už měly své vlastní rodiny. Jeho potomci se učili vzhlížet k němu jako k náčelníkovi, a to jak ve věcech náboženských, tak i ve věcech světských. Tento patriarchální systém správy se Abrahám snažil pevně zakotvit, protože měl zachovat poznání Boha. Bylo nutné připoutat k sobě členy domácnosti a postavit tím hráz proti modlářství, které se tak silně rozšířilo a tak hluboce zakořenilo. Abrahám se snažil všemi prostředky, jež byly v jeho silách, aby ochránil obyvatele svého tábora před stykem s pohany a před účastí na modloslužebnictví, protože věděl, že styk se zlem povede k porušování zásad, aniž to kdo postřehne. Největší péči věnoval tomu, aby se nepěstovalo falešné náboženství v jakékoli formě a aby se všem vštípila v mysl vznešenost a sláva živého Boha jako správný předmět uctívání. PP 96.3

Bylo to moudré uspořádání, jež učinil sám Bůh, aby co možná nejvíce zabránil styku svého lidu s pohany, když z něho učinil národ žijící osaměle a vydělil jej z národů. Oddělil Abraháma od jeho modlářského příbuzenstva, aby patriarcha mohl učit a vychovávat svou rodinu, aniž byla vystavena různým svodům, jež na ni působily ze všech stran v Mezipotámii, a aby jeho potomci mohli z pokolení na pokolení zachovávat pravou víru v její ryzí čistotě. PP 97.1

Abrahámova láska k vlastním dětem a k rodině ho vedla k tomu, že střežil jejich náboženské přesvědčení, že jim vštěpoval poznání Božích ustanovení jako nejcennější odkaz, který mohl zanechat jim a skrze ně celému světu. Učil je, že všichni jsou pod vládou nebeského Boha. Rodiče nesmějí utiskovat děti a děti musejí poslouchat rodiče. Zákon Boží uložil každému jeho povinnosti a jen poslušností může si každý zajistit štěstí a blaho. PP 97.2

Jeho vlastní příklad, vliv jeho každodenního života, působil neustále. Neochvějnou poctivost, laskavost a nesobeckou zdvořilost, které mu získaly obdiv králů, projevoval i v rodině. Jeho život provázela zvláštní vůně šlechetnosti a líbeznosti, takže každému bylo zřejmo, že je ve spojení s nebem. Nepřehlížel ani nejposlednějšího čeledína. V jeho domácnosti nebylo jednoho zákona pro pána a jiného zákona pro sloužícího, královské cesty pro bohaté a jiné pro chudé. Se všemi jednal spravedlivě a se soucitem jako se spoludědici milosti života. PP 97.3

“Bude vládnout svým domem.” Nezanedbá nápravu zhoubných náklonností svých dětí, nebude je nemoudře hýčkat, neobětuje smysl pro povinnost nesprávně chápané lásce. Abrahám poskytne všem správnou výchovu a udrží svrchovanost správných a spravedlivých zákonů. PP 97.4

Jak málo je dnes takových, kteří následují jeho příklad! Příliš mnoho rodičů je ovládáno slepými a sobeckými city, jež mylně považují za lásku, a jež projevují tím, že ponechávají děti s jejich nezralým úsudkem a nepotlačovanými zálibami, aby si dělaly, co samy chtějí. To je ovšem krutá chyba páchaná na dětech a velké zlo, které pak postihuje všechny. Slabost rodičů způsobuje nekázeň v rodině i v celé společnosti. Umožňuje mladým, aby se věnovali svým zálibám, místo aby se podřizovali požadavkům Božím. Tak vyrůstají se srdcem, jež se vzpírá plnit vůli Boží, a přenášejí tohoto bludného, neukázněného ducha na své děti a na děti svých dětí. Rodiče by měli vládnout svému domu, tak jako to činil Abrahám. Je třeba vštěpovat dětem poslušnost k rodičům a posilovat ji jako první krok k poslušnosti moci Boží. PP 97.5

Malá úcta k zákonu Božímu, která se projevuje i u církevních předáků, je zdrojem velkého zla. Dnes tak rozšířený názor, že božská ustanovení nejsou již pro lidi závazná, je ve svých účincích na mravy lidí naprosto stejný jako modlářství. Ti, kdož se snaží zlehčit požadavky svatého Božího zákona, míří přímo na základy vlády v rodinách i v národech. Křesťanští rodičové, kteří nezachovávají požadavky Boží, neřídí své domácnosti tak, aby šly cestou Hospodina. Zákon Boží se jim nestal životním pravidlem. Jejich děti, když si pak založí vlastní krb, necítí povinnost učit své děti tomu, čemu se samy nikdy neučily. A proto je tak mnoho neznabožských rodin, proto je mravní zkáza tak hluboká a rozšířená. PP 98.1

Dokud rodičové sami nebudou s celou duší poslušni zákona Hospodinova, nebudou schopni vychovávat své děti po svém. V tomto směru je nutná náprava, a to náprava pronikavá a rozsáhlá. Rodiče se musejí polepšit, i duchovní potřebují zlepšení, v domácnostech je zapotřebí Boha. Chtějí-li rodiče změnit současný stav, musejí vnést do svých rodin slovo Boží a učinit je svým rádcem. Musejí poučit své děti, že Písmo svaté je hlasem Božím, který je určen jim a jehož je nutno bezpodmínečně poslouchat. Měli by své děti trpělivě poučovat a laskavě a neúnavně je učit, jak mají žít, aby se líbily Bohu. Děti z takových rodin jsou pak připraveny, aby čelily různým úvahám svádějícím k nevěře. Když přijaly bibli za základ své víry, mají základ, který nesmete žádná vlna pochybování. PP 98.2

Ve velmi mnoha domácnostech se zanedbává modlitba. Rodiče si myslí, že nemají kdy k ranní a večerní pobožnosti. Nezbývá jim ani chvilka k tomu, aby poděkovali Bohu za jeho milostivé dary — za blahodárný sluneční svit a za déšť, prospívající rostlinstvu, a za to, že je chrání svatí andělé. Nemají kdy na to, aby se pomodlili za Boží pomoc a vedení a za to, aby Kristus trvale přebýval v jejich domácnosti. Jdou do práce, tak jako jde do práce vůl nebo kůň, bez jediné myšlenky na Boha a na nebe. Mají duše, jež jsou tak drahocenné, že Syn Boží raději obětoval svůj život pro jejich spasení, než by byl dovolil, aby je beznadějně tratili. Oni však oceňují toto velké milosrdenství Kristovo sotva více než zvířata jdoucí na porážku. PP 98.3

Stejně jako staří patriarchové měli by duchovní i dnes zřizovat oltáře Hospodinovy všude, kde rozbijí svůj stan. Byla-li kdy doba, kdy v každém domě by měla znít modlitba, pak je to doba dnešní. Otcové a matky by měli často pozvednout svá srdce k Bohu v pokorné prosbě za sebe a za své děti. Otec — jako kněz rodiny — měl by pokládat svou ranní a večerní oběť na oltář Boží a jeho žena a děti by se měly společně pomodlit a vzdát Bohu díky. V takové domácnosti bude Ježíš rád prodlévat. PP 98.4

Z každého křesťanského domu mělo by vyzařovat světlo náboženství. Měla by se tam projevovat láska, a to ve všem, v pozorných laskavostech, v nesobeckém, zdvořilém jednání. Jsou rodiny, kde se tato zásada zachovává, kde Bůh je ctěn a kde vládne opravdová láska. V takových domovech stoupá ranní a večerní modlitba k Bohu jako sladká vůně kadidla a Boží milost a požehnání snášejí se na hlavy prosících jako ranní rosa. PP 99.1

Spořádaná křesťanská domácnost je silným důkazem, který mluví ve prospěch životnosti křesťanského náboženství, důkazem, jejž nevěřící nemohou vyvrátit. Každý může vidět, že takové rodinné prostředí má vliv na děti a že Bůh Abrahámův je s nimi. Kdyby domovy křesťanských duchovních měly pravý náboženský ráz, působily by mohutným vlivem ve prospěch dobra. Byly by vskutku “světlem světa”. Bůh nebeský promlouvá ke všem věrným rodičům slovy, která pronesl k Abrahámovi: “Znám jej; protož přikáže synům svým a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Hospodinovy, a činili spravedlnost a soud, aťby naplnil Hospodin Abrahamovi, což mu zaslíbil.” 1. Mojžíšova 18,19. PP 99.2