Patriarchové a proroci

72. kapitola — Vzpoura Absolonova

“Zaplatí čtyřnásobně,” tak zněl rozsudek, který David nevědomky vynesl nad sebou samým, když vyslechl podobenství proroka Nátana. A podle rozsudku, který vynesl sám nad sebou, byl také souzen. Čtyři z jeho synů museli zemřít a ztráta každého z nich byla důsledkem otcova hříchu. PP 548.1

Hanebný zločin svého prvorozeného syna Amnona nechal David bez trestu. Zákon předpisoval pro cizoložníka trest smrti a zločin Amnonův proti přírodě byl dvojnásob těžký. David, který se sám odsoudil za svůj vlastní hřích, však zločin k zodpovědnosti nepohnal. Absolon, mstitel své sestry, jíž bylo tak hanebně ukřivděno, skrýval po dvě léta svou touhu po pomstě, až nakonec udeřil. Na slavnosti, jíž se zúčastnili královi synové, byl krvesmilný Amnon na rozkaz svého bratra zabit. PP 548.2

Davida zasála dvojnásobná rána. Uslyšel hroznou zprávu: “Pobil Absolon všecky syny královské, tak že z nich ani jednoho nezůstalo. Tedy vstav král, roztrhl roucha svá a ležel na zemi; všickni také služebníci jeho stáli, roztrhše roucha.” Když se synové královi vrátili zděšeně do Jeruzaléma, řekli svému otci, jak to opravdu bylo: zabit byl jen Amnon, “a pozdvihše hlasu svého, plakali; též král i všickni služebníci jeho plakali pláčem velmi velikým”. 2. Samuelova 13,30.31.36. Absolon pak uprchl k Tolmai, králi Gessur, otci své matky. PP 548.3

Jako svým ostatním synů dovolil David i Amnonovi, aby v mládí ukájel své sobecké choutky. Amnon bažil jen po tom, aby ukojil všechny své touhy a nedbal přitom přikázání Božích. Přestože se dopustil tak velkého hříchu, byl Bůh k němu dlouho shovívavý. Poskytl mu dvouroční lhůtu, v níž měl příležitost k pokání. Amnon však neustal v páchání hříchu a s neodpuštěným hříchem ho zastihla smrt a vydala ho strašnému soudu. PP 548.4

David zanedbal svou povinnost a nepotrestal Amnonův zločin. A protože otec neuposlechl předpisů Božích a syn neprojevil lítost nad svým činem, nechal Hospodin událostem jejich přirozený chod a nezbránil Absolonovi v jednání. Když rodičové nebo vládcové neplní své povinnosti a netrestají nepravosti, vezme věc do svých rukou sám Bůh. Jeho moc nebrání pak mocnostem zla, aby vytvořily takový řetěz událostí, při nichž je hřích potrestán hříchem. PP 548.5

Neblahé důsledky Davidovy shovívavosti k Amnonovi tím však neskončily. V ní byla totiž příčina, proč se Absolon odcizil svému otci. Když Absolon uprchl do Gessur, uvědomil si David, že zločin jeho syna si žádá potrestání a odmítl dát souhlas k jeho návratu. Tím král ještě zvýšil neřešitelnost situace, do níž se dostal. Energický, ctižádostivý a bezzásadový Absolon, který se svým útěkem do vyhnanství vyloučil z účasti na správě království, začal záhy kout nebezpečné pikle. PP 549.1

Uplynula dvě léta a Joáb se rozhodl, že usmíří otce a syna. Proto poslal do Tekoa pro ženu, jež byla známá svou moudrostí, a přikázal jí, aby šla ke králi a vydával se za vdovu, jejíž dva synové byli jí jedinou útěchou a oporou. Jeden z nich zabil v hádce druhého a všichni příbuzní nyní požadují, aby vrah byl vydán krevnímu mstiteli. “A tak,” pravila matka,“uhasí jiskru mou, kteráž pozůstala, aby nezanechali muži mému jména a ostatku na zemi.” 2. Samuelova 14,7. Krále líčení dojalo; ujistil ženu, že jejímu synovi se dostane královské ochrany. PP 549.2

Žena vynutila na králi opětovně slib, že mladíkovi nebude ublíženo, pak požádala krále o shovívavost a pravila, že jeho řeč byla jako řeč provinilce, který nechce povolat domů vyhnaného. “Všickniť,” pravila, “jsme zajisté nepochybně smrtelní a jako vody, kteréž rozlity jsouce po zemi, zas sebrány býti nemohou, aniž se Bůh na něčí osobu ohlédá; ovšemť i myšlení svá vynesl, aby vyhnaného nevyháněl od sebe.” Toto něžné a dojemné zobrazení lásky Boží k hříšníkovi, jehož autorem byl Joáb, surový voják, je jasným dokladem toho, že Izraelští byli dobře obeznámeni s velkými pravdami vykoupení. Král, který sám pociťoval potřebu milosrdenství Božího, nemohl oslyšet její prosbu. Rozkázal Joábovi: “Jdiž tedy, přiveď mládence Absolona”. 2. Samuelova 14,14.21. PP 549.3

Absolon se mohl vrátit do Jeruzaléma, ale nesměl se ukázat u dvora nebo se setkat se svým otcem. David si začínal uvědomovat, jaké zlé účinky měla jeho shovívavost k vlastním dětem. Ačkoli svého krásného a nadaného syna nesmírně miloval něžnou láskou, cítil, že je nutné pro poučení Absolona i lidu, aby dal svou ošklivost nad jeho zločinem veřejně najevo. Absolon žil dva roky ve vlastním domově a neměl přístup ke dvoru. Žila s ním jeho sestra a její přítomnost mu nedala zapomenout na neodčinitelné bezpráví, které utrpěla. Lid viděl v královském synovi spíše hrdinu než vraha. Absolon o tom věděl a snažil se získat si srdce celého národa. Již svým zjevem vzbuzoval obdiv všech, kdož ho jen spatřili. “Nebylo pak žádného muže tak krásného jako Absolon ve všem Izraeli, aby takovou chválu měl. Od paty nohy jeho až do vrchu hlavy jeho nebylo na něm poškvrny.” 2. Samuelova 14,25. Nebylo moudré od krále, že nechal muže tak ctižádostivého, vznětlivého a prudkého, jako byl Absolon, po dvě léta dumat o domnělých utrpěných křivdách. To, že mu David sice dovolil vrátit se do Jeruzaléma, ale nechtěl ho vidět, získalo Absolonovi sympatie lidu. PP 549.4

Zdá se, že stálá vzpomínka na vlastní přestoupení zákona Božího Davida mravně ochromila. Před svým hříchem byl David odvážný a rozhodný, nyní byl netečný a nerozhodný. Jeho vliv na národ poklesl. A to vše podporovalo záměry jeho syna. PP 550.1

Joáb se zasadil svým vlivem, že David konečně přijal svého syna. Došlo sice k usmíření, avšak Absolon nepřestal sledovat dále své ctižádostivé plány. Začal se chovat a žít téměř jako král, měl své vozy a koně a když jel, běželo před ním padesát mužů. Král toužil stále více a více po samotě a klidu, Absolon však se ucházel o přízeň lidu. PP 550.2

Davidova netečnost a nerozhodnost měla vliv i na státní správu. Výkon spravedlnosti se začal vyznačovat průtahy a odklady. Absolon dovedl obratně využít každého projevu nespokojenosti ve svůj prospěch. Každý den se tento muž ušlechtilého zjevu procházel u brány města, kde čekal zástup žadatelů na vyřízení svých žádostí o nápravu křivd a bezpráví. Absolon se vždy mezi ně vmísil, vyslechl jejich stesky, vyjádřil svou účast s jejich utrpením a vyslovil politování, že vláda neumí zjednat nápravu. Vyslechl třeba případ jednoho Izraelce a pravil mu: “Tvá pře výborná jest a pravá, ale kdo by tě vyslyšel, není žádného u krále.” A k tomu dodal: “Ó kdyby mne kdo ustanovil soudcím v zemi této, aby ke mně chodil každý, kdož by měl nesnáz a při, a dopomáhal bych jemu k spravedlnosti! Ano i když někdo přicházel, klaněje se jemu, vztáhl ruku svou, a uchopě ho, políbil jej.” 2. Samuelova 15,3-5. PP 550.3

Dovedné našeptávání králova syna rozdmýchávalo nespokojenost s vládou, a ta se rychle šířila. Posupně začali všichni Absolona vychvalovat. Všichni ho pokládali za dědice královského trůnu, byli na něho hrdi a považovali ho za hodna tohoto vysokého postavení a přáli si, aby již nastoupil na trůn. “Tak obracel k sobě Absolon srdce mužů Izraelských.” 2. Samuelova 15,6. Jen král, který byl zaslepen láskou ke svému synu, nic netušil. Královský přepych, jímž se Absolon obklopil, pokládal David za snahu zvětšit slávu královského dvora a za výraz radosti ze smíření. PP 550.4

Když takto připravil národ na to, co obmýšlel, vyslal Absolon tajně své špehy ke všem kmenům, aby sladil opatření ke vzpouře. Aby skryl své zrádné záměry, použil náboženského zanícení. Dal kdysi dávno ještě ve svém vyhnanství slib, který musel splnit v Hebronu. Proto řekl králi: “Nechť jdu, prosím, a splním slib svůj v Hebronu, kterýž jsem učinil Hospodinu. Nebo byl učinil slib služebník tvůj, když jsem bydlil v Gessur v Syrii, řka: Jestliž mne zase kdy přivede Hospodin do Jeruzaléma, tedy službu jemu učiním.” 2. Samuelova 15,7.8. Milující otec, potěšen tímto důkazem zbožnosti svého syna, propustil ho s požehnáním. Spiknutí již dozrálo. Svým pokrytectvím chtěl Absolon nejen obloudit krále, ale i upevnit důvěru lidu v sebe a tak ho svést ke vzpouře proti králi, Bohem vyvolenému. PP 550.5

Absolon se vydal do Hebronu a s ním “pak šlo dvě stě mužů z Jeruzaléma pozvaných, ale šli v upřímnosti své, aniž co o tom věděli”. 2. Samuelova 15,11. Muži, kteří doprovázeli Absolona, neměli ani tušení o tom, že jejich láska k Absolonovi je zavede do vzpoury proti jeho otci. Jakmile dorazil do Hebronu, povolal Absolon Achitofela, jednoho z předních rádců Davidových, muže věhlasného svou moudrostí, jehož názor byl pokládán za tak neomylný a moudrý, jako by to byla věštba. Achitofel se přidal ke spiklencům, a tím přispěl k tomu, že jejich vítězství se zdálo jisté a že se k nim přidalo mnoho vlivných mužů ze všech částí země. Když zazněl zvuk trub na znamení, že vzpoura začala, rozšířili Absolonovi zvědové po celé zemi zprávu, že Absolon se stal krále. Mnoho lidí se pak seskupilo kolem Absolona. PP 551.1

Zpráva o tom se zatím donesla ke králi do Jeruzaléma. Jakoby náhle procitl, poznal David, že přímo u jeho trůnu vypukla vzpoura. Jeho vlastní syn, jehož tak miloval a jemuž tak věřil, dychtil po tom zmocnit se koruny a bezpochyby ho i připravit o život. Nebezpečí, v němž se octl, pomohlo Davidovi zbavit se sklíčenosti, kterou tak dlouho nemohl setřást, a se zmužilostí svých mladých let se připravoval čelit hrozícím událostem. Absolon shromažďoval svá vojka v Hebronu, vzdáleném jen dvacet mil. Záhy mohou povstalci dorazit k branám Jeruzaléma. PP 551.2

David pohlédl ze svého paláce na hlavní město své říše. To, co viděl kolem sebe, byla “ozdoba krajiny, útěcha vší země,...město krále velikého”. Žalm 48,3. Zachvěl se při pomyšlení, že by je měl vystavit krveprolití a zpustošení. Má zavolat na pomoc poddané, kteří zůstali věrni jeho trůnu, a uhájit své hlavní město? Má dopustit, aby byl Jeruzalém zaplaven krví? Rozhodl se. Hrůzy války nesmějí postihnout vyvolené město. Opustí Jeruzalém a vyzkouší tak věrnost svého lidu; dá jim příležitost k tomu, aby se rozhodli, budou-li ho chtít bránit. V této těžké rozhodující chvíli cítil, že je jeho povinností k Bohu a k jeho národu udržet moc, již mu svěřilo nebe. Jaký bude výsledek boje, přenechá Bohu. PP 551.3

V pokoře vyšel sklíčený David z brány Jeruzaléma, vyhnán od svého trůnu, ze svého paláce a od truhly Boží povstáním svého milovaného syna. A lid ho následoval v dlouhém, smutném procesí, podobném pohřebnímu průvodu. Krále doprovázela tělesná stráž, složená z Cheretejských, Peletejských a šesti set Gittejských z Gát pod vedením Ittai Gittejského. S nesobeckostí sobě vlastní však David nechtěl připustit, aby tito cizinci, kteří mu poskytovali ochranu, s ním sdíleli jeho těžkosti. Vyslovil svůj údiv nad tím, že jsou ochotni přinést pro něho tuto oběť. Proto pravil Ittai Gittejskému: “Proč ty také jdeš s námi? Navrať s a zůstaň při králi: nebo cizozemec jsi, kterýž se tudíž zas odbéřeš k místu svému. Nedávnos přišel, a již bych dnes tebou pohnouti měl, abys s námi chodil? Jáť zajisté půjdu, kdež mi se nahodí. Navratiž se a zprovoď zase bratří své, a budiž s tebou milosrdenství a pravda.” 2. Samuelova 15,19.20. PP 551.4

Ittai odpověděl: “Živť jest Hospodin a živť jest pán můj král, že na kterémkoli místě bude pán můj král, buď mrtev aneb živ, tuť bude i služebník tvůj.” 2. Samuelova 15,21. Tito lidé byli dříve pohany, obrátili se a začali uctívat Boha; nyní tímto dokázali svou věrnost svému Bohu a svému králi. Vděčně přijal David jejich oddanost pro svou věc zdánlivě ztracenou a všichni přešli potok Cedron a vyrazili do pouště. PP 552.1

Pak se průvod zastavil. Blížila se k němu skupina mužů oděných v obřadní šat. “A aj, byl také Sádoch a všickni Levitové s ním, nesouce truhlu smlouvy Boží.” 2. Samuelova 15,24. Stoupenci Davidovi v tom spatřovali šťastné znamení. Přítomnost svatého symbolu jim byla zárukou jejich vysvobození a konečného vítězství. Bude pro lid povzbuzením, aby se seskupil kolem krále. Přívrženci Absolonovi budou zděšeni, když ji v Jeruzalémě nenajdou. PP 552.2

Pohled na truhlu vyvolal v Davidovi na krátkou chvíli pocit radosti a vzbudil v něm naději. Brzy ji však zaplašily jiné myšlenky. Jako ustanovený vládce dědictví Božího měl svatou zodpovědnost. Ne osobní zájmy, ale slávu Boží a dobro národa měl mít král Izraele především na mysli. Bůh, jenž přebývá mezi cherubíny, pravil o Jeruzalému: “Tuť přebývati budu.” (Žalm 132,14) a bez božského souhlasu nemá kněz ani král práva odnést odtud symbol přítomnosti Boží. A David věděl, že jeho srdce a jeho život musí být v souladu s božskými předpisy, nemá-li mu truhla přinést spíše neštěstí než zdar. Myslil stále na velký hřích, jehož se dopustil. A v tomto spiknutí poznával spravedlivý trest Boží. Meč, který neměl odejít z jeho domu, byl tasen. Nemohl vědět, jak boj dopadne. Neměl práva odnést z hlavního města královský svatý symbol, který ztělesňoval vůli jejich božského vladaře a který byl ústavou říše a základem jejího blahobytu. PP 552.3

Přikázal Sádochovi: “Dones zase truhlu Boží do města. Jestližeť najdu milost před očima Hospodinovýma, přivedeť mne zase, a ukážeť mi ji i příbytek svůj. Pakliť řekne takto: Nelíbíš mi se, aj, teď jsem, nechť mi učiní, což se mu dobrého vidí.” A k tomu dodal: “Zdaliž ty nejsi vidoucí?” — tj. mužem, kterého ustanovil Bůh, aby učil lid. “Navratiž se do města u pokoji, Achimaas pak syn tvůj, a Jonata syn Abiatarův, dva synové vaši, budou s vámi. Hle, já pobudu na rovinách pouště, dokudž nepřijde poselství od vás, skrze něž by mi oznámeno bylo.” 2. Samuelova 15,25-28. Ve městě mu kněží mohli prokázat dobrou službu, protože tam mohou sledovat pohyby a úmysly nepřítele a prostřednictvím svých synů Achimaase a Jonaty je tajně sdělovat králi. PP 552.4

Když zástup lidu spatřil kněze, vracející se s truhlou do Jeruzaléma, padl na něj hluboký smutek. Jejich král se stal uprchlíkem, oni vyhnanci, zbavenými i truhly Boží. Jejich budoucnost byla temná, měli strach a zlé předtuchy. “Ale David šel vzhůru k vrchu hory Olivetské, vstupuje a pláče, maje přikrytou hlavu svou; šel pak bos. Všecken také lid, kterýž byl s ním, přikryl jeden každý hlavu svou, a šli, ustavičně plačíce. Tady povědíno Davidovi, že Achitofel jest s těmi, kteříž se spikli s Absolonem.” 2. Samuelova 15,30.31. David v tom znovu poznal následky svého hříchu. Zrada Achitofela, nejschopnějšího a nejchytřejšího ze všech politických předáků, byla pomstou za to, že David učinil křivdu jeho vnučce Betsabé, čímž způsobil pohanu celé jeho rodině. PP 553.1

“I řekl David: Zruš, prosím, ó Hospodine, radu Achitofelovu.” 2. Samuelova 15,31. Když vystoupil na vrch hory, sklonil se král k modlitbě, vložil břímě své duše na Hospodina a pokorně prosil o smilování Boží. Jeho prosba byla vzápětí vyslyšena: Přišel k němu totiž Chusai Architský, moudrý a schopný rádce, s roztrženým rouchem a prstí na hlavě, který se rozhodl sdílet svůj osud s osudem sesazeného krále na útěku. Jakoby božsky osvícen David pochopil, že tento věrný a upřímný muž může nejlépe posloužit jeho zájmům v hlavním městě. Na Davidovu prosbu se Chusai vrátil do Jeruzaléma, aby nabídl své služby Absolonovi a rušil pak moudré rady Achitofelovy. PP 553.2

S tímto paprskem naděje ve svém chmurném postavení pokračoval král a jeho stoupenci ve své cestě. Sestoupili po východním svahu hory Olivetské a skalnatou neutěšenou pustinou, divokými roklemi po kamenitých, srázných stezkách mířili k Jordánu. “Tedy bral se král David do Bahurim, a aj, vyšel odtud muž z čeledi domu Saulova, jeho jméno bylo Semei, syn Gerův kterýž vždy jda, zlořečil. Ano i kamením házel na Davida, a na všecky služebníky krále Davida, ačkoli všecken lid a všickni udatní byli po pravici jeho i po levici jeho. A takto mluvil Semei, když mu zlořečil: Vyjdi, vyjdi, vražedlníče a nešlechetníče. Obrátilť jest na tebe Hospodin všelikou krev domu Saulova, na jehož jsi místě kraloval, a dal Hospodin království v ruku Absolona syna tvého. A aj, již se vidíš v svém neštěstí, nebo jsi vražedlník.” 2. Samuelova 16,5-8. PP 553.3

Pokud byl David v postavení vládnoucího krále, nedal Semei ani slovem, ani činem najevo, že není jeho věrným poddaným. Když však na krále dolehly rány, projevila se pravá povaha tohoto Benjamínce. Když byl David na trůně, uctíval ho, když však byl nyní pokořen, spílal mu a zlořečil. Myslil si, že ostatní jsou právě tak mrzcí a sobečtí jako on, a podněcován satanem vyléval svou nenávist na toho, jehož trestal Bůh. Jestliže někdo triumfuje nad druhým, kdo je právě postižen, jestliže ho tupí a souží, jedná pod vlivem satanovým. PP 554.1

Obvinění, která Semei vznesl proti Davidovi, byla naprosto nemístná, byla to nízká a zlomyslná pomluva. David se nedopustil žádného bezpráví na Saulovi a na jeho rodině. Když se byl Saul octl zcela v jeho moci a David ho mohl usmrtit, utrhl toliko cíp jeho šatu a ještě si vyčítal, že tak projevil neúctu k pomazanému Páně. PP 554.2

Jak mu byl lidský život svatý, podal David důkaz v době, kdy sám byl štván jako dravá zvěř. Jednoho dne, když se skrýval v jeskyni Adulam, zalétly jeho myšlenky do dětství s jeho nezkalenou svobodou a uprchlík zvolal: “Ó by mi někdo dal píti vodu z cisterny Betlémské, kteráž jest u brány!” Betlém byl tehdy v rukou Filištínských. Tři stateční muži z Davidovy skupiny však pronikli strážemi a přinesli svému pánu vodu z Betléma. David se jí nemohl napít. “Nedejž mi toho, ó Hospodine, abych to učiniti měl,” zvolal “zdaliž to není krev mužů těch, kteříž šli, opováživše se života svého?” 2. Samuelova 23,15-17. A s úctou vylil vodu jako oběť Bohu. David byl válečník, značnou část svého života strávil na bojištích, kde viděl mnoho násilí; a je jen málo takových, kteříž prošli takovou zkouškou a byli jen tak málo zasaženi jejím otupujícím a znemravňujícím vlivem, jako byl David. PP 554.3

Abizai, Davidův synovec, jeden z jeho nejstatečnějších hejtmanů, nemohl už déle trpělivě naslouchat urážkám Semeiovým. “Proč,” zvolal, “zlořečí tento mrtvý pes pánu mému králi? Nechť jdu medle a setnu mu hlavu.” Král mu to však nedovolil. “Aj,” pravil, “syn můj...hledá bezživotí mého, čím více nyní tento syn Jemini? Nechte ho, ať zlořečí, nebo jemu rozkázal Hospodin. Snad popatří Hospodin na ssoužení mé, a odplatí mi Hospodin dobrým za zlořečenství jeho dnes.” 2. Samuelova 16,9.11.12. PP 554.4

Svědomí promlouvalo k Davidovi a říkalo mu trpké pokořující pravdy. Jeho věrní poddaní se divili této náhlé změně v jeho šťastném osudu, pro krále to však nebylo tajemstvím. Často měl neblahé tušení, že taková chvíle jednou přijde. Podivoval se, že Bůh tak dlouho snášel jeho hříchy a odkládal zaslouženou odplatu. A ani v této chvíli, kdy musel prchat jako o překot, bos a v cárech místo v královském hávu, kdy nářek jeho stoupenců se odrážel od hor a kdy myslil na své milované město, jež bylo dějištěm jeho hříchu, neztrácel naději. Věřil, že Hospodin bude k němu milosrdný. PP 554.5

Mnohý hříšník omlouvá hřích tím, že poukazuje na Davidův pád. Jak málo však je takových, kteří projevují takovou lítost a pokoru jako David. Jak málo je takových, kdož snášejí pokárání a trest s takovou trpělivostí a odvahou jako David. A David se vyznal ze svého hříchu a po léta se snažil plnit své povinnosti věrného sluhy Božího. Pracoval ze všech sil na budování svého království, které pod jeho vládou dosáhlo nevídané moci a blahobytu. Shromáždil obrovské zásoby stavebních hmot ke stavbě domu Božího. A nyní by měla být všechna jeho celoživotní práce zničena? Což se plody jeho úsilí, jeho vynikajícího ducha a státnického umění musejí dostat do rukou jeho bezohledného a zrádného syna, který nedbá cti Boží, ani blaha Izraele? Jak pochopitelné by bylo, kdyby David v této těžké situaci začal reptat proti Bohu! PP 555.1

David viděl příčinu rány, která na něho dopadla, ve svém hříchu. Ze slov proroka Micheáše vane duch, jímž byla prodchnuta duše Davidova. “Sedím-li v temnostech, svítí mi Hospodin. Zuřivost Hospodinovu ponesu, nebo jsem proti němu zhřešila, až se vždy zasadí o mou při, a mne zastane.” Micheáš 7,8.9. A Hospodin Davida neopustil. Tento úsek Davidova života, v němž se mu dostalo nejkrutějších urážek a nejkrutějšího bezpráví, ale v němž se projevil tak pokorným, nesobeckým a šlechetným, je jedním z nejskvělejších úseků celého jeho života. Nikdy nebyl vládce Izraele v očích nebes větší než v této hodině svého nejhlubšího ponížení. PP 555.2

Kdyby byl Bůh ponechal Davida v hříchu a nepotrestal ho, kdyby ho byl nechal dále v klidu vládnout, přestože přestoupil božské předpisy, byl by tím pochybovačům a nevěřícím poskytl důvod, aby poukazováním na Davidův případ mohli napadat náboženství a bibli. Trestem, kterým Davida postihl, však Hospodin dává najevo, že nemůže trpět nebo omluvit hřích. Život Davidův nám umožňuje poznat velký cíl, který Bůh sleduje tím, že trestá hřích. Umožňuje nám pochopit, jak Bůh i svými nám nepochopitelnými soudy uskutečňuje své milostivé a blahodárné úmysly. Bůh dopustil, aby na Davida dopadla rána, leč nezahubil ho. V tavicí peci se mají věci čistit, nikoli strávit. Hospodin praví: “Jestliže by ustanovení mých poškvrnili, a přikázání mých neostříhali, tedy navštívím metlou přestoupení jejich, a trestáním nepravost jejich. Ale milosrdenství svého neodejmu od něho, aniž klamati budu proti pravdě své.” Žalm 89,32-34. PP 555.3

Krátce potom, kdy David opustil Jeruzalém, vtáhl tam Absolon se svým vojskem a bez boje se zmocnil pevnosti Izraele. Mezi prvními, kdož vítali nově korunovaného panovníka, byl Chusai. PP 555.4

Absolon byl překvapen a potěšen, když spatřil starého otcova přítele a rádce. Byl si jist svým úspěchem. Dosud se mu jeho záměry dařily. Toužil po tom upevnit svůj trůn a získat důvěru lidu, a proto pozval Chusaie ke svému dvoru. PP 556.1

Absolon shromáždil obrovské vojsko. Převážná většina jeho vojáků však neměla vojenský výcvik. Dosud se žádného boje nezúčastnili. Achitofel si dobře uvědomoval, že Davidovo postavení není zdaleka beznadějné. Značná část národa mu zůstala věrna. Měl na své straně osvědčené bojovníky, kteří byli králi oddáni a kterým veleli schopní a zkušení vojevůdci. Achitofel si uvědomoval, že po prvním výbuchu nadšení pro nového krále by mohl nastat zvrat. Kdyby se vzpoura nepodařila, mohl by se Absolon smířit se svým otcem, a pak by on, Achitofel, jako jeho první rádce, mohl být pokládán za hlavního viníka, který vyvolal vzpouru, a dopadl by na něho nejtěžší trest. Aby Absolonovi zahradil cestu zpět, poradil mu učinit něco, co by mu v očích celého národa znemožnilo usmíření s otcem. S ďábelskou vychytralostí přiměl tento lstivý a bezzásadový státník Absolona k tomu, aby ke zločinu vzpoury připojil ještě zločin krvesmilstva. Před očima všeho Izraele si měl k sobě vzít souložnice svého otce a tak dát podle obyčejů východních národů najevo, že nastupuje na trůn svého otce. A Absolon uposlechl této ohavné rady. Tak se naplnilo slovo Boží, dané Davidovi skrze proroka: “Aj, já vzbudím proti tobě zlé z domu tvého, a vezma ženy tvé před očima tvýma, dám je bližnímu tvému...a a čkoli ty učinil jsi to tajně, já však učiním to zjevně přede vším Izraelem a všechněm známé.” 2. Samuelova 12,11.12. Bůh nebyl původcem této hanebnosti, avšak pro Davidův hřích nezasáhl svou mocí, aby jí zabránil. PP 556.2

Achitofel se těšil velké vážnosti pro svou moudrost, ale nedostávalo se mu osvícení, jež pochází od Boha. “Počátek moudrosti jest bázeň Hospodinova” (Přísloví 9,10) a tu Achitofel neznal, neboť pak by sotva byl vyhlídky na úspěch zrady podepřel ještě zločinem krvesmilstva. Zkažení osnují zlo a myslí si, že všemocná prozřetelnost nemůže zkřížit jejich záměry, “ale ten, jenž přebývá v nebesích, směje se, Pán posmívá se jim”. Žalm 2,4. Hospodin praví: “Aniž povolili radě mé, ale pohrdali všelikým domlouváním mým. Protož jísti budou ovoce skutků svých, a radami svými nasyceni budou. Nebo pokoj hloupých zmorduje je, a štěstí bláznů zahubí je.” Přísloví 1,30-32. PP 556.3

Když se Achitofelovi zdařilo zajistit si vlastní bezpečnost, začal naléhat na Absolona, aby ihned vytáhl proti Davidovi. “Nechť medle vyberu dvanácte tisíc mužů,” pravil, “abych vstana, dohonil Davida noci této. A dostihna ho, dokudž je ustalý a zemdlené má ruce, předěsím jej, a uteče všecken lid, kterýž jest s ním, i zamorduji krále samého. A tak obrátím všecken lid k tobě.” Plán byl předložen královým rádcům a ti jej schválili. Kdyby se byl uskutečnil, byl by David jistě padl, pokud by Hospodin přímo nezakročil pro jeho záchranu. Události však řídila moudrost vyšší než moudrost věhlasného Achitofela. “Hospodin zajisté to způsobil, aby zrušena byla rada Achitofelova, kteráž sic dobrá byla, aby tak uvedl Hospodin na Absolona zlé věci.” 2. Samuelova 17,1-3.14. PP 556.4

Chusai nebyl do rady pozván a sám se nechtěl vtírat, aby o něm nevzniklo podezření, že je špión. Absolon, který si vysoce vážil úsudku rádce svého otce, však po skončení porady předložil Chusaiovi plán Achitofelův. Chusai poznal, že kdyby se navrhovaný plán uskutečnil, byl by David ztracen. Proto pravil: “Neníť dobrá rada, kterouž dal Achitofel nyní.” Pak řekl: “Ty víš o otci svém i mužích jeho, že jsou udatní, k tomu zjitření na mysli, jako nedvědice osiřelá v poli. Nadto otec tvůj jest muž válečný, kterýž nebude nocovati s lidem, nýbrž nyní spíše v záloze stojí v nějaké jeskyni, aneb v některém jiném místě.” Chusai pak přesvědčoval Absolona, že budou-li jeho vojska Davida pronásledovat, nepodaří se jim ho zajmout a utrpí-li přitom porážku, ztratí odvahu, což by jeho věci velmi uškodilo. “Nebo,” pravil, “ví všecken Izrael, že jest zmužilý otec tvůj, a silní ti, kteříž jsou s ním.” A navrhl plán, který hověl marnivé a sobecké povaze Absolonově, která se ráda chlubila svou mocí: “Radím, abys, shromáždě k sobě všecken Izrael od Dan až do Bersabé, kterýž v množství jest jako písek při moři, ty sám životně vytáhl k boji. A tak potáhneme proti němu, na kterém by koli místě nalezen býti mohl, a připadneme na něj, jako padá rosa na zemi; i nepozůstane z něho, totiž ze všech mužů, kteříž jsou při něm, ani jednoho. Jestliže by se pak shrnul do města, snesou všecken lid Izraelský k tomu městu provazy, a vtrhneme je až do potoka, tak aby tam ani kaménka nebylo lze najíti.” 2. Samuelova 17,7-13. PP 557.1

“I řekl Absolon a všickni muži Izraelští: Lepšíť jest rada Chusai Architského, než rada Achitofelova.” Jediný člověk se však nedal oklamat — Achitofel již přesně předvídal, jaké následky bude mít tato osudná chyba Absolonova. Poznal, že věc vzbouřenců je ztracena. Věděl, že ať to s královským synem dopadne jakkoli, pro něho, který mu radil a podněcoval ho k největším zločinům, není naděje. Achitofel povzbudil Absolona ke vzpouře, radil mu k největší ohavnosti, aby zneuctil svého otce, radil mu, aby usmrtil Davida a poradil mu, jak to provést, zmařil poslední možnost smíření s králem. A nyní dal Absolon přednost před jeho radami radám jiného. Rozlícen hněvem a žárlivostí a jat zoufalstvím, “odjel do domu svého, do města svého, a učiniv pořízení v čeledi své, oběsil se a umřel”. 2. Samuelova 17,14.23. Tak dopadl se svou moudrostí ten, jenž spoléhaje na své vlohy neučinil Boha svým rádcem. Satan vábí člověka svým lichocením a svými sliby, ale nakonec každá duše shledá, že “odplata za hřích jest smrt”. Římanům 6,23. PP 557.2

Chusai si nebyl jist, zda se vrtošivý král zařídí podle jeho rady, a proto ihned poslal Davidovi výzvu, aby neprodleně uprchl za Jordán. Kněžím, kteří měli výzvu doručit Davidovi po svých synech, poslal Chusai toto poselství: “Tak a tak radí Achitofel Absolonovi a starším Izraelským, ale já takto a takto jsem radil. Nyní tedy...nezůstávej přes noc na rovinách pouště, ale přeprav se bez meškání, aby snad nebyl sehlcen král i všecken lid, kterýž jest s ním.” 2. Samuelova 17,15.16. PP 558.1

Mladíci vzbudili podezření, začali je stíhat, ale podařilo se jim splnit nebezpečné poslání. A tak se k Davidovi, unavenému a sklíčenému, dostalo poselství, že musí ještě té noci překročit Jordán, neboť jeho syn usiluje o jeho bezžití. PP 558.2

Jaké pocity musel mít král, jemuž se děla tak krutá křivda, ve chvíli tak strašného nebezpečí? Jakými slovy vylil pocity své duše David, “zmužilý, silný muž,” válečník, král, jehož slovo bylo zákonem, zrazený svým synem, jehož miloval a hýčkal a v něhož nemoudře skládal svou důvěru, opuštěný svými poddanými, spjatými s ním nejsilnějšími pouty cti a věrnosti? V hodině své nejkrutější zkoušky upjal se David k Bohu a pěl: PP 558.3

“Hospodine, jakž jsou mnozí nepřátelé moji!
Mnozí povstávají proti mně.
Mnozí mluví o duši mé:
Nemáť tento žádné pomoci v Bohu.
Ale ty, Hospodine, jsi štítem vůkol mne,
slávou mou, a kterýž povyšuješ hlavy mé.
Hlasem svým volal jsem k Hospodinu,
a vyslyšel mne s hory svaté své.
Já jsem lehl, a spal jsem,
i zas procítil; nebo mne zdržoval Hospodin.
Nebuduť se báti mnoha tisíců lidí,
kteříž se vůkol kladou proti mně…
Tvéť, ó Hospodine, jest spasení,
a nad lidem tvým požehnání tvé.” Žalm 3,2-9. PP 558.4

David a všechen lid, který byl s ním — bojovníci a státníci, staří a mladí, ženy a děti — překročili za tmavé noci hlubokou a bystrou řeku. “Prvé než se rozednilo, nezůstal ani jeden, ješto by se nepřepravil přes Jordán.” 2. Samuelova 17,22. PP 558.5

David se svým vojskem se usadil v Mahanaim, královském sídle Izbozetově. Bylo to silně opevněné město obklopené horami, vhodné jako útočiště v době války. Krajina byla bohatá a její lid byl věci Davidově přátelsky nakloněn. K Davidovi se zde přidalo mnoho dalších stoupenců a bohatí mu přinášeli hojné dary, potraviny a další nutné potřeby. PP 558.6

Chusaiova rada splnila svůj účel, Davidovi se podařilo uniknout. Prudký a nerozvážný Absolon však neměl stání a vyrazil, aby dostihl svého otce. “Přepravil se přes Jordán, on i všecken lid Izraelský s ním.” 2. Samuelova 17,24. Vrchním velitelem svého vojska stanovil Amazu, syna Davidovy sestry Abigail. Vojsko měl nesmírné, leč vojáci byli nevycvičeni a nedostatečně připraveni k utkání s ostřílenými bojovníky jeho otce. PP 559.1

David rozdělil své vojsko do tří oddílů, jímž stáli v čele Joáb, Abizai a Ittai Gettejský. Rozhodl se, že sám povede své vojsko do boje, avšak důstojníci, rádci a lid mu v tom zabránili. “Nikoli nepotáhneš,” pravili, “nebo jestliže bychom i utíkali, nebudouť na to velmi dbáti, aniž, by nás i polovici zbili, budou toho velmi vážiti. Ty sám zajisté jsi jako z nás deset tisíců, protož lépe bude, abys nám byl v městě ku pomocí. I řekl jim král: Což se vám za dobré vidí, učiním.” 2. Samuelova 18,3.4. PP 559.2

Ze zdí města bylo již vidět vojsko povstalců. Uchvatitel trůnu měl pak početné vojsko, že v porovnání s ním Davidovo vojsko se zdálo nepatrnou hrstkou. Při pohledu na nepřátelské vojsko však David ani nepomyslil na svou korunu a na království, ani na svůj vlastní život, který závisel na výsledku bitvy. Srdce otcovo bylo naplněno láskou ke vzpurnému synu a soucitem k němu. Když vojsko vycházelo z městských bran, povzbuzoval David své věrné vojáky a vyzýval je, aby táhli do boje s důvěrou, že Bůh Izraele jim dopřeje vítězství. Ani v této chvíli však nemohl v sobě potlačit lásku k Absolonovi. Když Joáb, vítěz mnoha bitev, kráčel v čele prvního oddílu kolem krále a sklonil svou hrdou hlavu, aby vyslechl poslední slova panovníka, tu uslyšel jeho rozechvělý hlas: “Zacházejtež mi pěkně s synem Absolonem.” Týž příkaz dostali i Abizai a Ittai: “Zacházejtež mi pěkně s synem Absolonem.” 2. Samuelova 18,5. Králova úzkostlivost však vzbudila dojem, že Absolon je mu dražší než jeho království, dražší než jeho poddaní, kteří zůstali věrní jeho trůnu, a jen ještě rozdmýchala rozhořčení vojáků proti nezdárnému synu. PP 559.3

Bojištěm se stal les nedaleko břehů Jordánu, kde se početnost vojska Absolonova nemohla uplatnit, nýbrž byla spíše nevýhodou. V lesním houští a křoví ztratilo nevycvičené vojsko přehled a vymklo se velení. A “poražen jest tu lid Izraelský od služebníků Davidových, a stala se tu porážka veliká v ten den až do dvaceti tisíců”. Když Absolon viděl, že bitva je ztracena, obrátil se na útěk, avšak hlava mu uvázla ve větvích košatého stromu, mezek pod ním uprchl a Absolon zůstal bezmocně zavěšen, vydán na pospas svým nepřátelům. Tak ho našel jeden voják, který sice ušetřil jeho života ze strachu, aby se neznelíbil králi, ale oznámil Joábovi, co viděl. Joáb se nerozpakoval. Býval přítelem Absolonovým, dvakrát ho usmířil s Davidem, ale jeho důvěry bylo bezostyšně zneužito. K této vzpouře se všemi jejími hrůzami by nebylo mohlo dojít, kdyby se byl Absolon nevrátil ke dvoru díky Joábovu orodování. Nyní bylo v moci Joábově zničit jednou ranou původce všeho zla. “Vzav tři kopí do ruky své, vrazil je do Absolona..A vzavše Absolona, uvrhli jej v tom lese do jámy veliké, a nametali na něj hromadu kamení velmi velikou.” 2. Samuelova 18,7.14.17. PP 559.4

Tak skončili původci vzpoury v Izraeli. Achitofel se připravil o život vlastní rukou. Královský syn Absolon, jehož sláva a krása byla pýchou Izraele, ztratil život v rozkvětu svého mládí, jeho mrtvé tělo vhozeno do jámy a přikryto hromadou kamení na znamení věčné hanby. Za svého života dal Absolon postavit pro sebe nádherný památník v údolí králů, nyní však jedinou památkou, jež označoval jeho hrob, byla hromada kamení v poušti. PP 560.1

Když byl usmrcen vůdce povstání, dal Joáb zvukem trub znamení svému vojsku, aby přestalo pronásledovat prchajícího nepřítele, a vyslal posly se zprávou ke králi. PP 560.2

Strážce na městských hradbách, který sledoval bojiště, spatřil, jak k městu přibíhá muž. Krátce po něm se objevil druhý přibíhající muž. Když se první muž přiblížil, pravil strážce králi, který čekal u brány. “Vidím běh prvního, jako běh Achimaasa, syna Sádochova. I řekl král: Dobrýtě to muž, protož s dobrým poselstvím jde. Tedy volaje Achimaas, řekl králi: Pokoj tobě. A pokloniv se králi,tváří svou k zemi, řekl: Požehnaný Hospodin Bůh tvůj, kterýž podmanil muže ty, kteříž pozdvihli rukou svých proti pánu mému králi.” Na dychtivý králův dotaz: “Dobře-li se má syn můj Absolon?” (2. Samuelova 18,27-29) dal Achimaas vyhýbavou odpověď. PP 560.3

Přiběhl druhý posel a volal: “Zvěstuje se pánu mému králi, že vysvobodil tě dnes Hospodin z ruky všech povstávajících proti tobě.” Znovu vyšla z otcových úst úzkostlivá otázka: “Jest-liž živ syn můj Absolon?” Posel nemohl zatajit vážné zprávy a odpověděl: “Nechť jsou tak, jako syn králův, nepřátelé pána mého krále, i všickni, kteříž povstávají proti tobě ke zlému.” To Davidovi stačilo. Už se dále nevyptával, sklonil hlavu a “vstoupiv do horního pokoje na bráně, plakal a jda, mluvil takto: Synu můj Absolone, synu můj, synu můj Absolone! Ó kdybych byl umřel za tebe, Absolone synu můj, synu můj!” 2. Samuelova 18,31-33. PP 560.4

Vítězné vojsko, vracející se z bojiště, blížilo se k městu a jeho vítězoslavné volání vracelo se ozvěnou z hor. Když však vojáci vešli do města, ztichl jejich jásot, ruce s korouhvemi klesly a pochodovali se sklopenými zraky podobni spíše těm, kdož utrpěli porážku, než jako vítězové, neboť král je neočekával, aby je uvítal. Místo toho slyšeli z pokoje nad branou jeho srdcervoucí nářek: “Synu můj Absolone, synu můj, synu můj Absolone! Ó kdybych byl umřel za tebe, Absolone synu můj, synu můj!” 2. Samuelova 19,1. PP 560.5

“Obrátilo se to vysvobození toho dne v kvílení všemu lidu; nebo slyšel lid v ten den, že bylo praveno: Zármutek má král pro syna svého. A tak kradl se lid tohoto dne, vcházeje do města jako se krade lid, když se stydí, utíkaje z boje.” 2. Samuelova 19,2.3. PP 561.1

Joába to naplnilo rozhořčením. Bůh jim dal příčinu k radosti a k jásotu. Byla potlačena největší vzpoura, jakou kdy Izrael zažil, a toto velké vítězství se nyní zvrátilo v truchlení za toho, jehož zločin stál krev tisíců statečných. Drsný nevybíravý voják vrhl ke králi a opovážlivě mu pravil: “Zahanbil jsi dnes tváři všech služebníků svých, kteří vysvobodili život tvůj dnes, a život synů tvých i dcer tvých ....miluje ty, kteříž tě mají v nenávisti, a v nenávisti maje ty, kteříž tě milují. Nebos dokázal dnes, že sobě nevážíš hejtmanů a služebníků. Shledalť jsem to zajisté dnes, že kdyby byl Absolon živ zůstal, bychom pak všickni dnes byli pobiti, tedy dobře by se tobě to líbilo. Protož nyní vstana, vyjdi, a mluv ochotně k služebníkům svým; nebo přisahámť skrze Hospodina, jestliže nevyjdeš, žeť nezůstane žádný s tebou této noci, a to bude tobě horší, nežli všecky zlé věci, kteréž na tebe přišly od mladosti tvé až dosavad.” 2. Samuelova 19,5-7. PP 561.2

Jakkoli tvrdá, ba krutá to byla výčitka pro zarmouceného krále, David se pro ni nemrzel. Poznal, že jeho vojevůdce je v právu, vyšel k bráně a pozdravil své chrabré vojáky, kteří pochodovali kolem něho, a pochválil je za jejich statečnost a odvahu. PP 561.3