Patriarchové a proroci
73. kapitola — Davidova poslední léta
Porážka Absolona nepřinesla království okamžitý mír. Ke vzpouře se přidala tak velká část národa, že David se nemohl vrátit do svého hlavního města a ujmout se opět své moci, dokud ho k tomu nevyzvou kmeny. Ve zmatku, který nastal po Absolonově porážce, nebyl král dostatečně rychle a rozhodně povolán na trůn a když tak konečně kmen Juda učinil, vyvolalo to řevnivost ostatních kmenů a nové povstání. To však bylo rychle potlačeno a do Izraele se navrátil mír a pokoj. PP 562.1
Davidův případ nám poskytuje jedno z nejpůsobivějších svědectví o nebezpečích, která ohrožují duši; jsou to moc, bohatství a světské pocty, tedy věci, po nichž lidé nejvíce baží. Jen málokdo, kdo prodělal to co David, byl lépe připraven pro to, aby obstál v takové zkoušce. Davidova raná léta, která strávil jako pastýř a která ho naučila skromnosti, trpělivé práci a starostlivosti o stáda; styk s přírodou v samotě hor, kde se rozvíjelo jeho nadání pro hudbu a poezii a kde se obracely jeho myšlenky ke Stvořiteli; život v pustinách, který ho naučil kázni a odříkání, kde nabyl odvahy, síly, trpělivosti v Boha, - to vše zařídil Hospodin k přípravě Davida pro trůn Izraele. Davidovi se dostalo skvělých projevů lásky Boží. Byl bohatě obdařen duchem Božím. Na příkladu Saulově poznal, jak naprosto bezcenná je lidská moudrost, neopírá-li se o božskou. Světské úspěchy a pocty však tak oslabily povahu Davidovu, že opětovně podléhal pokušení. Styk s pohanskými národy vedl k touze napodobovat jejich zvyky a obyčeje a dosáhnout světské velikosti. Izrael se měl proslavit jako národ Hospodinův. Když však Izraelští zpyšněli a nabývali na sebevědomí, přestal je tento úděl uspokojovat. Začali se spíše starat o své postavení mezi ostatními národy. To nutně muselo vést k pokušení. Snaha o rozšíření územních výbojů na úkor cizích národů vedla Davida k rozhodnutí zvýšit početní stav vojska zavedením vojenské služby pro všechny, kdož dosáhli vhodného věku. K tomu bylo třeba sčítání obyvatelstva. Byla to pýcha a ctižádost, která podnítila krále k tomuto kroku, neboť sčítání lidu mělo ukázat rozdíl mezi tím, jak říše byla slabá, když David nastoupil na trůn, a jak je silná a bohatá za jeho vlády. To ovšem nezbytně povede k tomu, že ještě více vzroste sebevědomí krále i národa. Písmo svaté praví: “Satan pak povstal proti Izraelovi a ponoukl Davida, aby sečtl lid Izraelský.” 1.Paralipomenon 21,1. Izrael pod vedením Davida vděčil za své blaho požehnání božímu spíše než schopnosti svého krále nebo síle svého vojska. Zvýšení vojenské síly říše však muselo v sousedních národech vzbudit dojem, že Izrael spoléhá na vlastní vojsko a nikoli na sílu Hospodinovu. PP 562.2
Ačkoli lid Izraele byl hrdý na velikost svého království, nebyl nikterak nadšen Davidovým plánem na tak pronikavé rozšíření vojenské služby. Připravované sčítání vyvolalo velkou nespokojenost; bylo totiž nutné použít k tomu důstojníků místo kněží a úředníků, kteří dosud vždy sčítání prováděli. Účel sčítání přímo odporoval zásadám vlády Boží. Dokonce i Joáb měl proti tomu námitky, přestože si až do té chvíle neukládal při svém jednání mravní zábrany. Pravil: “Přijdež Hospodin lidu svého, což ho koli, stokrát více. I zdaliž, pane můj králi, nejsou všickni oni pána mého služebníci? Proč toho vyhledává pán můj? Proč má býti uvedena pokléska na Izraele? Ale řeč královská přemohla Joába. A tak vyšed Joáb, prošel všecken lid Izraelský; potom navrátil se do Jeruzaléma.” Ještě než bylo sčítání lidu ukončeno, dospěl David k přesvědčení, že se dopustil hříchu. Kál se a řekl Bohu: “Zhřešil jsem těžce, že jsem to učinil, ale nyní odejmi, prosím, nepravost služebníka svého, nebo jsem velmi bláznivě učinil.” Příštího jitra přinesl Davidovi poselství prorok Gád: “Toto praví Hospodin: Vol sobě, buďto hlad za tři léta, buď abys za tři měsíce kažen byl od protivníků svých, když by meč nepřátel tvých dotekl se tebe, aneb aby za tři dni meč Hospodinův a mor byl v zemi, a anděl Hospodinův aby hubil po všech končinách Izraelských. Již tedy viz,” pravil prorok, “co mám odpovědíti tomu, kterýž mne poslal.” 1. Paralipomenon 21,3.4.8.11.12. PP 563.1
Králova odpověď zněla: “Úzkostmi sevřín jsem náramně; nechať, prosím, upadneme v ruku Hospodinovu, neboť jsou mnohá slitování jeho, jediné ať v ruce lidské neupadám.” 2. Samuelova 24,14. PP 563.2
Zemi zachvátil mor, který zahubil sedmdesát tisíc Izraelských. Když se nákaza blížila k branám hlavního města, “pozdvih David očí svých, uzřel anděla Hospodinova, stojícího mezi zemí a nebem, a meč dobytý v ruce jeho, vztažený proti Jeruzalému. I padl David, ano i starší, odíni jsouce žíněmi, na tváři své”. Král úpěnlivě prosil Boha za Izrael: “Zdaliž jsem já nerozkázal čísti lidu? A Jáť jsem sám ten, kterýž jsem zhřešil, a převelmi jsem zle učinil, tyto pak ovce co učinily? Hospodine, Bože můj, nechť jest, prosím, ruka tvá proti mně, a proti domu otce mého, ale proti lidu tvému nechť není rána.” 1. Paralipomenon 21,16.17. PP 563.3
Sčítání lidu vyvolalo sice nespokojenost a nesouhlas Izraelských; týchž hříchů, které Davida svedly k tomu, aby sčítání lidu provedl, se však dopustili i oni. A jako potrestal Davida za hříchy Absolonovy, tak za chybu Davidovu ztrestal Hospodin hříchy Izraele. PP 563.4
Trestající anděl se zastavil před branami Jeruzaléma a stanul na hoře Moria, “podlé humna Ornana Jebuzejského”. Na pokyn prorokův vystoupil David na horu a vzdělal tam oltář Hospodinu a “obětoval zápaly a oběti pokojné, a vzýval Hospodina. Kterýžto vyslyšel ho, spustiv oheň s nebe na oltář zápalu”. 1. Paralipomenon 21,15.16. “I byl milostiv Hospodin zemi, a přestala zhouba v Izraeli.” 2. Samuelova 24,25. PP 564.1
Místo, na němž byl vzdělán oltář, nabídl Ornan králi jako dar, aby bylo provždy prohlášeno za svatou půdu. Král se však zdráhal přijmout je jako dar. “Raději koupím je od tebe za slušné peníze,” pravil, “neboť nevezmu, což tvého jest, Hospodinu, aniž budu obětovali oběti zápalné darem dané. I dal David Ornanovi za to místo zlata ztíži šesti set lotů.” 1. Paralipomenon 21,24.25. Toto místo, památné tím, že tam vzdělal oltář Abrahám, aby na něm obětoval svého syna, a posvěcené nyní tímto velkým vysvobozením, zvolil později Šalomoun za místo, na němž vystavěl chrám. PP 564.2
Poslední léta Davidova poznamenal ještě další stín. Dosáhl věku sedmdesáti let. Těžký život a útrapy, jež prožil za svého útěku, četné války, starosti a strádání v pozdějších letech vyčerpaly jeho životní síly. Jeho mysl si sice zachovala svou nezkalenost a sílu, avšak slabost stáří a touha po klidu mu nedovolovaly, aby mohl rychle postřehnout, co se děje v království, a tak znovu propukla vzpoura v samé blízkosti trůnu. Po trůnu začal dychtit Adoniáš, muž “velmi krásné postavy” i chování, avšak nezásadový a lehkomyslný. Ve svém mládí nebyl takřka vůbec omezován, neboť “nikdy ho nezarmoutil otec jeho, aby řekl: Proč jsi to učinil?” 1. Královská 1,6. Nyní se vzbouřil proti moci Boží, neboť Bůh ustanovil nástupcem trůnu Šalomouna. Šalomoun měl lepší předpoklady stát se vládcem Izraele než jeho starší bratr, měl větší přirozené nadání a byl nábožnější než on. A přesto, že volba Boží byla zcela jasně naznačena, nescházelo Adoniášovi přívrženců. Joáb, ač se mnohokrát provinil, zůstával dosud věren trůnu; nyní se však připojil ke vzpouře proti Šalomounovi. Stejně tak učinil i kněz Abiatar. PP 564.3
Vzpoura dozrála. Spiklenci se sešli za městem na velké slavnosti, aby prohlásili Adoniáše králem. Jejich plány však zmařil rychlý zásah několika věrných, jež vedl kněz Sádoch, prorok Nátan a Betsabé, matka Šalomounova. Zpravili krále a připomněli mu božský příkaz, že nástupcem trůnu se má stát Šalomoun. David se neprodleně vzdal trůnu ve prospěch Šalomouna, který byl hned pomazán a provolán za krále. Vzpoura byla potlačena. Její hlavní původci byli potrestáni smrtí. Abiatar byl ušetřen jednak z úcty ke svému úřadu, jednak pro svou dřívější věrnost k Davidovi. Byl však zbaven úřadu velekněze, který přešel do rodu Sádochova. Joáb a Adoniáš byli prozatím ušetřeni, avšak po smrti Davidově byli rovněž za svůj zločin potrestáni smrtí. PP 564.4
Jedním z plánů, kterými se David nejvíce zabýval od samého počátku své vlády, bylo vybudování chrámu Hospodinova. Ačkoli mu nebylo dovoleno uskutečnit tento záměr, vynaložil na jeho provedení mnoho úsilí. Nashromáždil množství nejdrahocennějšího materiálu — zlata, stříbra, drahého kamení různých barev, mramoru a nejvzácnějšího dřeva. A nyní musí teto cenný poklad, který nashromáždil, odevzdat jinému, neboť jiné ruce postaví dům pro truhlu, symbol přítomnosti Boží. PP 565.1
Cítě, že se blíží jeho konec, svolal král knížata izraelská a zástupce ze všech částí království, aby jim odevzdal tento odkaz. Chtěl jim oznámit svou poslední vůli a zajistit jejich podporu a součinnost na uskutečnění tohoto velkého díla. Všichni očekávali, že se David pro svou tělesnou slabost nebude moci osobně zúčastnit tohoto předávání, avšak přispění Boží dalo Davidovi sílu a horlivost, aby naposledy mohl promluvit ke svému národu. David řekl svému lidu, že si přál sám vystavět chrám a že Hospodin přikázal, aby toto dílo bylo svěřeno jeho synu Šalomounovi. Božské ujištění znělo: “Šalomoun syn tvůj, ten mi vzdělá dům můj a símě mé; nebo jsem jej sobě zvolil za syna, a já budu jemu za otce. I utvrdím království jeho až na věky, bude-li stálý v ostříhání přikázání mých a soudů mých, jako i nynějšího času.” “Nyní tedy,” pravil dále David, “při přítomnosti všeho Izraele, shromáždění Hospodinova, an slyší Bůh náš, napomínám vás: Zachovávejte a dotazujte se na všecka přikázání Hospodina Boha svého, abyste vládli zemí dobrou, a v dědictví její uvedli i syny své po sobě až na věky.” 1. Paralipomenon 28,6-8. PP 565.2
Na svém vlastním životě David poznal, jak tvrdá je cesta toho, jenž se odvrátí od Boha. Pocítil trest za porušení zákona a sklidil plody hříchu. Celá jeho duše se chvěla úzkostí, aby vůdcové Izraele zůstali věrni Bohu a aby Šalomoun byl poslušen zákona Božího a vyhýbal se hříchům, jež oslabily moc jeho otce, ztrpčily mu život a zneuctily Boha. David věděl, že to vyžaduje pokoru srdce, stálou víru v Boha a neochabující bdělost před pokušením, jež bude na Šalomouna v jeho vysokém postavení dotírat, neboť takoví vynikající lidé jsou zvláštním terčem pro šípy satanovy. Obraceje se k synovi, uznanému již za jeho nástupce na trůně, David pravil: “Ty také, Šalomoune, synu můj, znej Boha otce svého, a služ jemu celý srdcem a myslí ochotnou. PP 565.3
Nebo všecka srdce zpytuje Hospodin a všeliká mysli tanutí zná. Budeš-li ho hledat, nalezneš jej; pakli ho opustíš, zavrže tě na věky. A tak viziž, že tě Hospodin zvolil, abys vystavěl dům svatyně; posilniž se a dělej.” 1. Paralipomenon 28,9.10. PP 566.1
David dal Šalomounovi přesné pokyny pro stavbu chrámu s nákresy každé jeho části a všech bohoslužebných nástrojů, jak mu byly zjeveny božským vnuknutím. Šalomoun byl ještě velmi mladý a lekal se těžké odpovědnosti, kterou mu ukládala stavba chrámu a správa národa Božího. David pravil svému synovi: “Posilniž se a zmocni a dělej; neboj se, ani lekej. Nebo Hospodin Bůh, Bůh můj s tebou bude, nenecháť tebe samého, aniž tě opustí.” 1. Paralipomenon 28,20. PP 566.2
Pak se David znovu obrátil ke shromážděnému lidu: “Šalomouna syna mého jediného vyvolil Bůh ještě maličkého a mladého, dílo pak toto veliké jest; nebo ne člověku palác ten, ale Hospodinu Bohu býti má.” A dále pravil: “Já zajisté podlé své nejvyšší možnosti nachystal jsem potřeb k domu Boha svého” a jmenoval všecken materiál, který nashromáždil. “Nadto,” pravil, “z veliké lásky k domu Boha svého, maje zvláštní poklad zlata a stříbra, i ten dávám k domu Boha svého mimo všecko to, což jsem připravil k domu svatyně, totiž tři tisíce centnéřů zlata, zlata z Ofir, a sedm tisíc centnéřů stříbra přečištěného k potažení stěn domů svatých.” “Jestliže jest kdo více,” zeptal se shromážděného lidu, který přinesl své dobrovolné dary, “ješto by co chtěl dobrovolně obětovati dnes Hospodinu?” 1. Paralipomenon 29,1-5. PP 566.3
Shromážděný lid na výzvu okamžitě odpověděl. “Knížata čeledí otcovských a knížata pokolení Izraelských, i hejtmanové a setníci i úředníci nad dílem královským dobrovolně obětovali, i dali k službě domu Božího zlata pět tisíc centnéřů, a deset tisíc zlatých, stříbra pak deset tisíc centnéřů, a mědi osmnácte tisíc centnéřů, a železa sto tisíc centnéřů. Kdožkoli měli kamení drahé, dávali do pokladu domu Hospodinova...I veselil se lid, že tak ochotně obětovali; nebo celým srdcem dobrovolně obětovali Hospodinu. Nýbrž i král David radoval se radostí velikou.” 1. Paralipomenon 29,6-9. PP 566.4
“Protož dobrořečil David Hospodinu před obličejem všeho shromáždění, a řekl David: Požehnaný jsi ty Hospodine, Bože Izraele otce našeho, od věků až na věky. Tváť jest, ó Hospodine, velebnost i moc i sláva, i vítězství i čest, ano i všecko, což jest v nebi i v zemi. Tvé jest, ó Hospodine, království, a ty jsi vyšší nad všelikou vrchnost. I bohatství i sláva od tebe jest, a ty panuješ nade vším, a v ruce tvé jest moc a síla, a v ruce tvé také jest i to, kohož chceš zvelebiti a upevniti. Nyní tedy, Bože náš, děkujeme tobě, a chválíme jméno slávy tvé. Nebo kdo jsem já, a co jest lid můj, abychom mohli míti moc k tak dobrovolnímu obětování tobě? Od tebeť jest zajisté všecko, a i to z ruky tvé dali jsme tobě. Nebo my příchozí jsme před tebou a hosté, jako i všickni otcové naši; dnové naši jsou jako stín běžící po zemi beze vší zástavy. Hospodine, Bože náš, všecka ta hojnost, kterouž jsme připravili k stavení domu tvého, jménu svatému tvému, z ruky tvé jest, a tvé jsou všecky věci. Známť pak, Bože můj, že ty zpytuješ srdce, a upřímnost oblibuješ.” 1. Paralipomenon 29,10-17. PP 566.5
“Protož já z upřímnosti srdce svého ochotně obětoval jsem toto všecko. Ano i lid tvůj, kterýž se teď shledal, viděl jsem, jak s radostí chtivě obětuje tobě. Hospodine, Bože Abrahama, Izáka a Izraele, otců našich, zachovejž to na věky,totiž snažnost takovou srdce lidu svého,a nastrojuj srdce jejich sobě. Šalomounovi také synu mému dej srdce upřímé, aby ostříhal přikázaní tvých, svědectví tvých a ustanovení tvých, a aby činil všecko, a vystavěl dům ten, k němuž jsem potřeby připravil. Potom řekl David všemu shromáždění: Dobrořečte nyní Hospodinu Bohu svému. I dobrořečilo všecko shromáždění Hospodinu Bohu otců svých, a přisehnuvše hlavy, poklonili se Hospodinu i králi.” 1. Paralipomenon 29,17-20. PP 567.1
S největším zanícením shromažďoval král bohatství pro stavbu chrámu a pro jeho výzdobu. Skládal slavné hymny, které se budou v pozdějších letech rozléhat jeho síněmi. Nyní se jeho srdce potěšilo, když knížata otců a šlechtici Izraele tak štědře odpověděli na jeho výzvu a přinesli oběti pro chystané důležité dílo. Obětovali a byli ochotni obětovat více. Poskytli bohaté dary ze svého majetku ve prospěch pokladu. David hluboce pociťoval, jak málo dává, když shromažďoval svůj poklad pro dům Boží, a projevy oddanosti šlechticů jeho království, kteří ochotně odpověděli na jeho výzvu a s upřímným srdcem věnovali své poklady Hospodinu a oddaně se přihlašovali k službě Boží, naplnily ho radostí. Jen Bůh to však byl, kdo vyvolal toto nadšení jeho lidu. Bůh, nikoli člověk, musí být veleben. Bůh to byl, kdo poskytl lidem bohatství země, a duch Boží v nich vzbudil ochotu věnovat své skvosty pro stavbu chrámu. Za vším byl Hospodin. Kdyby láska Boží nebyla zapůsobila na srdce lidí, bylo by královo úsilí bývalo marné a chrám by nikdy nebyl postaven. PP 567.2
Všechno, čeho se člověku dostává štědrostí Boží, stále patří Bohu. Všechny cenné věci a všechnu krásu stvořenou na zemi dává Bůh do rukou člověka, aby ho zkoušel, aby zjistil, jak hluboká je jeho láska k němu a jak si váží milosti Boží. Ať jde o bohatství hmotné, nebo o bohatství rozumu, všechno má být položeno jako dobrovolná oběť k nohám Ježíšovým, a dárce má s Davidem říci: “Od tebeť jest zajisté všecko, a i to z ruky tvé dali jsme tobě.” 1. Paralipomenon 29,14. PP 567.3
Když cítil, že se blíží smrt, nepřestával se David stále starat o Šalomouna a o království Izrael, jehož blaho tolik záviselo na věrnosti jeho krále. “Dával přikázaní Šalomounovi synu svému, řka: Jáť již odcházím podlé způsobu všech lidí. Proto posilniž se a měj se zmužile, a ostříhej přikázaní Hospodina Boha svého, chodě po cestách jeho, a zachovávaje ustanovení jeho, rozkázaní jeho, i soudy jeho i svědectví jeho…ať by se sťastně vedlo, což bys koli činil, i všecko, k čemuž bys se obrátil, a aby naplnil Hospodin slovo své, kteréž mi zaslíbil, mluvě: Budou-li ostříhati synové tvoji cesty své, chodíce přede mnou v pravdě z celého srdce svého a z celé duše své, tak mluvě: Že nebude vypléněn po tobě muž z stolice Izraelské.” 1. Královská 2,1-4. PP 567.4
“Poslední slova” Davidova, zaznamenaná v Písmu svatém, jsou písní, závěrečným zpěvem, vyznáním nejvznešenějších zásad a neotřesitelné víry: PP 568.1
“Řekl David syn Izai,
řekl, pravím, muž, kterýž jest velice zvýšený,
pomazaný Boha Jákobova,
a libý v zpěvích Izraelských:
Duch Hospodinův mluvil skrze mne:…
Kdo panovati bude nad lidem, budeť spravedlivý,
panující v bázni Boží.
Rovně jako bývá světlo jitřní,
když slunce vychází ráno bez oblaků,
a jako mocí tepla a deště roste bylina z země:
Tak zajisté dům můj před Bohem;
nebo smlouvu věčnou učinil se mnou,
kteráž všelijak upevněna a ostříhána bude.
A toť jest všecko mé spasení a všeliká útěcha.” 2. Samuelova 23,1-5.
PP 568.2
Velký byl Davidův pád, ale hluboká byla jeho lítost, žhavá jeho láska a silná jeho víra. Bylo mu mnoho odpuštěno, a proto tak mnoho miloval (viz Lukáš 7,47) PP 568.3
V žalmech Davidových se obráží celá škála zážitků, od hloubek přiznané viny a sebezatracení po nejvznešenější vyznání víry a nejvroucnější obcování s Bohem. Ze záznamu o Davidově životě vysvítá, že hřích přináší toliko hanbu a žal, že však láska a milosrdenství Boží sahá až do největších hlubin a že víra pozdvihuje kající duši, aby mohla být přijata mezi dítky Boží. Ze všech ujištění, jež obsahuje slovo Boží, je záznam o Davidově životě jedním z nejpůsobivějších svědectví o věrnosti, spravedlnosti a milosrdenství Božím. PP 568.4
Člověk “utíká jako stín, a netrvá”, “ale slovo Boha našeho zůstává na věky”. “Milosrdenství pak Hospodinovo od věků až na věky nad těmi, kteříž se ho bojí, a spravedlnost jeho nad syny synů, kteříž ostříhají smlouvy jeho, a pamatují na přikázání jeho, aby je činili.” Jób 14,2; Izajáš 40,8; Žalm 103,17.18. PP 568.5
“Cožkoli činí Bůh, to trvá na věky.” Kazatel 3,14. PP 569.1
Slavná jsou zaslíbení, jichž se dostalo Davidovi a jeho rodu, zaslíbení, jež sahají až do věčnosti a jež nacházejí své konečné naplnění v Kristu. Hospodin praví: PP 569.2
“Přisáhl jsem Davidovi služebníku svému...budeť s ním stále ruka má, ano i ramenem svým posilovati ho budu...Pravda má a milosrdenství mé s ním bude, a ve jménu mém vyvýšen bude roh jeho. A vložím na moře ruku jeho, a na řeky pravici jeho. On volaje ke mně, dí: Ty jsi otec můj, Bůh silný můj a skála spasení mého. Já také za prvorozeného vystavím jej, a za vyššího králů zemských. Na věky zachovám jemu milosrdenství své, a smlouva má s ním stálá bude.” Žalm 89,4.22.25-29. PP 569.3
“Učiním i to, aby na věky trvalo símě jeho,
a trůn jeho jako dnové nebes.” Žalm 89,30.
PP 569.4
“Souditi bude chudé z lidu,
a vysvobodí syny nuzného,
násilníka pak potře.
Báti se budou tebe, dokudž slunce a měsíc trvati bude,
od národu až do pronárodu…
Zkvete ve dnech jeho spravedlivý,
a bude hojnost pokoje, dokud měsíce stává.
Panovati bude od moře až k moři,
a od řeky až do končin země.”
PP 569.5
“Jméno jeho bude na věky;
dokudž slunce trvá, děditi bude jméno jeho.
A požehnání sobě dávajíce v něm všickni národové,
budou ho blahoslaviti.” Žalm 72,4-8.17.
PP 569.6
“Nebo dítě narodilo se nám, syn dán jest nám, i bude knížectví na rameni jeho, a nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje.” “Tenť bude veliký, a Syn Nejvyššího slouti bude, a dáť jemu Pán Bůh stolici Davida otce jeho. A kralovati bude v domě Jákobově na věky, a království jeho nebude konce.” Izajáš 9,6; Lukáš 1,32.33. PP 569.7