Patriarchové a proroci

71. kapitola — Davidův hřích a jeho pokání

Bible obsahuje jen málo chvály na člověka. Málo místa věnuje popisu ctností i těch nejlepších mužů, kteří kdy žili. To má svůj účel a poskytuje to poučení. Veškeré dobré vlastnosti, jimiž je člověk obdařen, jsou dary Boží; dobré skutky, které lidé konají, konají milostí Boží skrze Krista. Protože lidé za všechno vděčí Bohu, přísluší Bohu sláva za všechno, co lidé vykonají nebo čím jsou; lidé jsou toliko nástroji v rukou Božích. A navíc pak — jak nás učí biblické dějiny — je nebezpečné chválit nebo vynášet člověka, protože ztratí-li člověk pocit své úplné závislosti na Bohu a začne věřit ve vlastní sílu, čeká ho jistý pád. Člověk zápasí s nepřáteli, kteří jsou silnější než on. “Není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem vysoko.” Efezským 6,12. Je nemožné, abychom v tomto boji obstáli, spoléhajíce se jen na vlastní síly; a všechno, co odvádí naši mysl od Boha, co nás svádí k tomu, abychom se spoléhali jen na sebe, připravuje naši porážku. Všechny stránky bible nám vštěpují nevíru v moc člověka a posilují naši víru v božskou moc. PP 539.1

Byl to právě pocit sebejistoty a spoléhání na sebe, který připravil cestu pro Davidův pád. Lichotky nezůstaly na něm bez účinku a také jemné předivo moci a přepychu ho opřádalo. Rovněž styk se sousedními národy měl na něho neblahý vliv. Podle obyčeje, který tehdy na Východě platil, mohl král beztrestně páchat zločiny, za něž byli jeho poddaní trestáni. Panovník nemusel zachovávat zákony jako jeho poddaní. To všechno otupovalo Davidovo vědomí, jak velice odporný je hřích. A místo aby se v pokoře opřel o moc Hospodinovu, začal věřit ve vlastní moudrost a sílu. Jakmile se satanovi podaří odvrátit duši od Boha, snaží se podnítit nečisté choutky, jež vyvolává lidská smyslnost. Nepřítel nezasáhne náhle, jeho působení není z počátku prudké a nápadné. Nejprve skrytě podrývá naši pevnost v dodržování zásad. Začíná zdánlivými maličkostmi — nabádá nás, abychom porušovali věrnost Bohu, přestali se někdy o něho opírat a řídili se světskými mravy a zvyky. PP 539.2

Před skončením války s Ammonitskými přenechal David velení vojska Joábovi a vrátil se do Jeruzaléma. Syřané byli již Izraeli poplatní a naprostá porážka Ammonitů se již zdála jistá. PP 539.3

David se těšil z plodů svých vítězství a z výsledků svého moudrého a prozíravého vladaření. A právě tehdy, když žil již v pokoji a bez starostí, chopil se pokušitel příležitosti, aby zaujal jeho mysl. Bůh vstoupil s Davidem v tak těsný styk a projevoval mu takovou milost, že to mohla být pro Davida nejsilnější pomoc, aby se zachoval neposkvrněný. David, který si žil v klidu a v naprostém bezpečí, s však spustil Boha, začal naslouchat satanovi a poskvrnil svou duši hříchem. Ten, jehož nebe ustanovilo vůdcem národa, jehož Bůh vyvolil, aby prováděl jeho zákon, sám pošlapal předpisy Boží. Ten, jenž měl být postrachem přestupníků, je svým jednáním povzbudil. Když byl David dříve v nebezpečí, mohl u vědomí své poctivosti svěřit svůj případ Bohu. Ruka Hospodinova ho bezpečně vedla nesčetnými nástrahami, jež se mu na jeho cestě naskytly. Nyní však, když hřešil a svých hříchů nelitoval, nežádal nebe o pomoc a o radu, nýbrž se sám snažil vybřednout z nebezpečí, do něhož se dostal svým hříchem. Královým svodem se stala zhoubná krása Betsabé, manželky Uriáše Hetejského, jednoho z nejstatečnějších a nejvěrnějších hejtmanů Davidových. Nikdo nemohl předvídat, co se stane, až se zločin prozradí. Zákon Boží vynášel nad cizoložníkem trest smrti a hrdý voják, jemuž bylo takto hanebně ublíženo, se mohl králi pomstít, buď že ho zavraždí, nebo vyvolá v národě vzpouru proti němu. PP 540.1

David se všemožně snažil ukrýt svůj hřích, leč nadarmo. Přivedl se sám v moc satanovu, hrozilo mu nebezpečí, čekala ho hanba horší než smrt. Zdálo se mu, že je toliko jedna cesta, jak jí uniknout a David ve svém zoufalství neváhal sáhnout k vraždě a dopustit se tak vedle cizoložství ještě dalšího zločinu. Satan, který přivedl do záhuby Saula, chtěl přivést do zkázy také Davida. Ačkoli v obou případech byla pokušení různá, obě vedla stejně k přestoupení zákona Božího. David dospěl k názoru, že bude-li Uriáš usmrcen v boji rukou nepřítele, nebude se vina za jeho smrt moci přičítat králi. Betsabé se pak bude moci stát Davidovou ženou, čímž se odvrátí podezření a královská čest zůstane zachována. PP 540.2

Uriáš si sám nesl svůj rozsudek smrti. Král mu svěřil dopis pro Joába, v němž mu přikazoval: “Postavte Uriáše proti bojovníkům nejsilnějším; mezi tím odstupte nazpět od něho, aby raněn jsa, umřel.” 2. Samuelova 11,15. Joáb, poskvrněný již jednou svévolnou vraždou, neváhal uposlechnout králova příkazu a Uriáš padl pod mečem Ammonitských. PP 540.3

Až dosud vládl David tak, že se mu mohlo rovnat jen málo panovníků. Písmo svaté o něm praví, že “činil...soud a spravedlnost všemu lidu svému”. 2. Samuelova 8,15. Svou poctivostí si získal důvěru a oddanost národa. Když se však spustil Boha a oddal se bezbožníkovi, stal se načas nástrojem satanovým. Měl ovšem stále postavení a moc, jež mu svěřil Bůh, a proto mohl vyžadovat i takovou poslušnost, která mohla ohrozit duši toho, kdo uposlechl. A Joáb, který byl králi oddán více než Bohu, přestoupil zákon Boží, protože mu to poručil král. PP 540.4

David dostal svou moc od Boha jen k tomu, aby ji užíval v souladu s božským zákonem. Vydal-li příkaz, který byl v rozporu se zákonem Božím, bylo uposlechnutí takového příkazu hříchem. “Není vrchnosti, jediné od Boha, a kteréž vrchnosti jsou, od Boha zřízené jsou” (Římanům 13,1); nesmíme jich však poslouchat, jsou-li v rozporu se zákonem Božím. Apoštol Pavel ve svém listě ke Korintským vytyčuje zásadu, jíž bychom se měli řídit: “Následovníci moji buďte, jako i já Kristův.” 1. Korintským 11,1. PP 541.1

O vykonání příkazu poslal Joáb Davidovi zprávu, jež byla tak pečlivě sestavena, aby ani Joáb ani král neupadli v podezření. Joáb “přikázal tomu poslu, řka: Když vypravíš králi všecky věci, které se zběhly v bitvě, při čemž jestliže se popudí prchlivost královská,...tedy díš: Také služebník tvůj Uriáš Hetejský umřel. A tak šel posel, a přišed, oznámil Davidovi všecko to, pročež ho byl poslal Joáb.” 2. Samuelova 11,19-22. PP 541.2

Králova odpověď zněla: “Tak pověz Joábovi: Nic tě to nerozpakuj, že tak i jinak sehlcuje meč. Ztuž boj svůj proti městu a zkaz je, a potěš drábů.” 2. Samuelova 11,25. PP 541.3

Betsabé zachovávala smutek po svém manželovi po dobu, jak bylo tehdy obvyklé, a po jejím uplynutí “poslav David, vzal ji do domu svého, a měl ji za manželku”. 2. Samuelova 11,27. Ten, jenž byl tak útlocitný a úzkostlivý a jemuž hluboký smysl pro čest nedovolil, aby vztáhl svou ruku na pomazaného Páně, ani když byl v nebezpečí života, klesl tak, že mohl ukřivdit jednomu ze svých nejvěrnějších a nejstatečnějších vojáků a zavraždit ho v naději, že bude moci nerušeně užívat plodů svého hříchu. Ach, jak zašlo ryzí zlato, jak se nejryzejší zlato změnilo! PP 541.4

Satan již od počátku namlouvá lidem, co získají, dopustí-li se přestoupení. Takto se mu podařilo svést anděly. Takto sváděl k hříchu Adama a Evu. A tak stále svádí mnohé, aby neposlouchali Boha. Snaží se vzbudit zdání, že cesta hříchu je žádoucí, “a však dokonání její jest cesta k smrti”. Přísloví 14,12. Šťastni ti, kdož se sice odvážili vkročit na tuto cestu, ale poznali, jak trpké jsou plody hříchu a zavčas se obrátili. Bůh ve svém milosrdenství nedopustil, aby klamná odměna za hřích zavedla Davida do úplné zkázy. PP 541.5

Bůh musel zasáhnout a stalo se tak i pro dobro Izraele. Během doby se Davidův hřích s Betsabé stal všeobecně známým a vzniklo podezření, že David zosnoval smrt Uriášovu. Hospodin byl zneuctěn; projevoval Davidovi svou přízeň a vyvýšil ho, a Davidův hřích zneuctil Boha a pošpinil jeho jméno. Mohl by vést k poklesu zbožnosti v Izraeli a k tomu, že by mnozí přestali vidět v hříchu jeho odpornost. Ti pak, kteří Boha nectili a nebáli se ho, mohli být Davidovým hříchem k hříchu povzbuzeni. PP 541.6

Bůh přikázal proroku Nátanovi, aby Davidovi vyřídil poselství, obsahující napomenutí. Napomenutí bylo velmi přísné. Jen málokterý panovník by přijal takovou výčitku, aniž by na to karatel nedoplatil jistou smrtí. Nátan vyřídil božský rozsudek bez zaváhání, učinil tak však s moudrostí hodnou nebe, aby vzbudil zájem krále a vyburcoval jeho svědomí tak, aby král sám vynesl nad sebou rozsudek smrti. Prorok připomněl Davidovi, že je strážcem práv svého lidu ustanovený Bohem, a vyprávěl mu příběh o bezpráví a útlaku, které volají po pomstě. PP 542.1

“Dva muži byli v městě jednom,” pravil, “jeden bohatý a druhý chudý. Bohatý měl ovec i volů velmi mnoho. Chudý pak neměl nic, kromě jednu ovečku malou, kterouž byl koupil a choval, až i odrostla při něm a při dětech jeho tolikéž. Chléb jeho jedla a z číše jeho pila, a v lůnu jeho spávala, a tak byla mu jako za dceru. Když pak přišel pocestný k tomu bohatému člověku, líto mu bylo vzíti z ovcí aneb z volů svých, což by připravil pocestnému, kterýž k němu přišel, ale vzav ovečku toho chudého člověka, připravil ji muži, kterýž byl přišel k němu.” 2. Samuelova 12,2-4. PP 542.2

Vyprávění vzbudilo hněv králův a David zvolal: “Živť jest Hospodin, že hoden jest smrti muž, kterýž to učinil. Ovečku také tu zaplatí čtvernásobně, proto že učinil věc tu, a nelitoval ho.” 2. Samuelova 12,5.6. PP 542.3

Nátan upřel své zraky na krále a pak, pozvednuv pravici k nebi, slavnostně prohlásil: “Ty jsi ten muž!” “Pročež,” pravil dále, “jsi sobě zlehčil slovo Hospodinovo, čině to, což se nelíbí jemu?” 2. Samuelova 12,7.9. Provinilec se snaží utajit svůj zločin před ostatními, podobně jako to činil David. Snaží se skrýt zlý skutek, aby jej ostatní nikdy neviděli, ani o něm nezvěděli, avšak “všecky věci jsou nahé a odkryté očima toho, o kterémž jest řeč naše”. Židům 4,13. “Není nic skrytého, což by nemělo býti zjeveno, ani tajného, ješto by nemělo zvědíno býti.” Matouš 10,26. PP 542.4

Nátan prohlásil: “Takto praví Hospodin Bůh Izraelský: Já jsem tě pomazal, abys králem byl nad Izraelem, a vytrhl jsem tebe z ruky Saulovy...Pročež jsi sobě zlehčil slovo Hospodinovo, čině to, což se nelíbí jemu? Uriáše Hetejského zabil jsi mečem, a manželku jeho pojals sobě za ženu, samého pak zamordoval jsi mečem Ammonitských. Protož nyní neodejdeť meč z domu tvého...Aj, já vzbudím proti tobě zlé z domu tvého, a vezma ženy tvé před očima tvýma, dám je bližnímu tvému... PP 542.5

A ačkoli ty učinil jsi to tajně, já však učiním to zjevně přede vším Izraelem a všechněm známé.” 2. Samuelova 12,7.9-12. PP 543.1

Prorokova výtka Davidem otřásla, probudilo se v něm svědomí. Jeho hřích se mu ukázal v celé své zrůdnosti. Sklonil se před Bohem v pokoře a v lítosti. S chvějícími se rty pravil: “Zhřešil jsem Hospodinu.” 2. Samuelova 12,13. Veškeré zlo, které pášeme na druhých, vrací se od postiženého k Bohu. David spáchal těžký hřích, jak na Uriášovi, tak na Betsabé, a hluboce si to uvědomoval. Nekonečně větší však byl jeho hřích proti Bohu. PP 543.2

Ačkoli v Izraeli nebylo nikoho, kdo by vykonal rozsudek smrti nad pomazaným Páně, David se chvěl hrůzou, aby ho za jeho vinu nestihl bez odpuštění náhlý soud Boží. Skrze proroka však slyšel poselství: “Tentýž Hospodin přenesl hřích tvůj, neumřeš.” Spravedlnosti však muselo být učiněno zadost. Rozsudek smrti byl přenesen z Davida na dítě jeho hříchu. Tak se králi dostalo příležitosti k pokání. Utrpení a smrt dítěte jako součást trestu byly mnohem trpčí, než by bývala mohla být jeho vlastní smrt. Prorok pravil: “Poněvadž jsi tou věcí dal příčinu nepřátelům Hospodinovým, aby se rouhali, protož ten syn, kterýž se narodil tobě, jistotně umře.” 2. Samuelova 12,13.14. PP 543.3

Když dítě postihla nemoc, David se začal postit a v hluboké pokoře se modlil za jeho život. Svlékl svůj královský háv, odložil svou korunu a každou noc ležel na zemi v srdcervoucím žalu, modle se za nevinné dítě, které trpí za jeho vinu. “Starší domu jeho přišli k němu, aby ho zdvihli z země, on však nechtěl.” 2. Samuelova 12,17. Pokora a lítost často odvrátily ránu, když již byl vynesen rozsudek nad lidmi nebo městy, a milosrdný Bůh, jenž dovede odpouštět, vyslal své posly míru. Tato možnost tanula Davidovi na mysli i setrvával na modlitbách, dokud dítě žilo. Když se dozvěděl, že zemřelo, podrobil se odevzdaně vůli Boží. Dopadla na něho první rána jako trest, který sám uznal za spravedlivý. David však věřil v milosrdenství Boží a v tom nacházel útěchu. PP 543.4

Velmi mnozí si po přečtení statě o Davidově pádu kladou otázku: “Proč se o tom veřejně píše? Proč Bůh pokládal za vhodné odhalit světu toto temné místo v životě muže, kterého nebe tak vysoko poctilo?” Prorok ve svém poselství Davidovi prohlásil o jeho hříchu: “Tou věcí jsi dal příčinu nepřátelům Hospodinovým, aby se rouhali.” Od té doby poukazují nevěřící na postavu Davida, obtíženou touto temnou skvrnou, a volají s posměchem a vítězoslávou: “Tak toto je člověk, jakého chce mít Bůh.” Tím bylo pohaněno náboženství, rozpoutalo se rouhačství proti Bohu a jeho slovu, duše se zatvrdily v nevíře a mnozí zbožní si dodali odvahy a začali páchat hříchy. PP 543.5

Život Davidův však není příkladem, který by povzbuzoval k hříchu. V době, kdy kráčel podle rady Boží, byl nazýván mužem Božím. Když zhřešil, přestal jím být, dokud se kajícně nevrátil k Hospodinu. Slovo Boží říká jasně: “Nelíbilo se to Hospodinu, co učinil David.” A Hospodin pravil Davidovi skrze proroka: “Pročež jsi sobě zlehčil slovo Hospodinovo, čině to, což se nelíbí jemu? Protož nyní neodejdeť meč z domu tvého až na věky, proto že jsi pohrdl mnou.” 2. Samuelova 11,27; 2. Samuelova 12,9.10. Ač David litoval svého hříchu a Hospodin mu odpustil a přijal ho, sklízel neblahé plody sémě, které sám zasel. Soud, který dopadl na něho a na jeho dům, svědčí o tom, jak se Bohu oškliví hřích. PP 544.1

Až do té doby prozřetelnost Boží ochraňovala Davida proti všem úkladům jeho nepřátel a přímo zadržovala ruku Saulovu. Svým přestoupením však David změnil svůj vztah k Bohu. Hospodin nemohl strpět nepravost. Nemohl zasadit svou moc na ochranu Davida před následky jeho hříchu, jako ho byl ochraňoval před nepřátelstvím Saulovým. PP 544.2

Sám David se pronikavě změnil. Zlomil se u vědomí svého hříchu a jeho dalekosáhlých následků. Cítil se pokořen v očích svých poddaných. Jeho vliv upadl. Blahobyt, v němž žil, připisovali lidé svědomité poslušnosti přikázání Páně. Když však se jeho poddaní dozvěděli o jeho hříchu, měli cestu k hříchu usnadněnu. Davidova vážnost ve vlastní rodině utrpěla, rovněž tak úcta a poslušnost ze strany jeho synů. Pocit vlastní viny mu nedovoloval promluvit, když měl odsoudit hřích, oslaboval ho, když měl vykonat spravedlnost ve svém domě. Jeho špatný příklad měl vliv na jeho syny. A Bůh nezakročil, aby zabránil následkům. Bůh ponechal věcem přirozený průchod, což Davida zasáhlo jako přísný trest. PP 544.3

Celý rok po svém pádu žil David zdánlivě bez ohrožení. Nepocítil žádný projev nemilosti Boží. Božský soud však se nad ním vznášel. Rychle a neodvratně se blížil den soudu a odplaty, který nemůže odvrátit žádná lítost, přicházela úzkost a hanba, která zatemní celý jeho život na zemi. Ti, kdož poukazují na příklad Davidův a snaží se zlehčit vinu za hříchy, které spáchali, by se měli z bible poučit, jak tvrdá je cesta hříchu. I kdyby se jako David odvrátili od cesty nepravosti, pocítí, že následky hříchu jsou i v tomto životě hořké a tvrdé. PP 544.4

Bůh chtěl, aby Davidův příklad posloužil jako upozornění, že ani ti, kterým se dostává hojnosti požehnání a přízně Boží, nesmějí cítit jistotu, nesmějí přestat být ostražití a nesmějí ustat v modlitbách. To si stále ověřují ti, kdož se snaží poučit se z toho, co jim Bůh dává k poučení. Davidův případ vedl k tomu, že tisíce lidí od pokolení k pokolení si začaly uvědomovat, jaké nebezpečí znamená pro ně moc pokušitele. Pád Davida, kterého Bůh tak vysoce poctil vzbuzuje v nich nevíru v sebe. Začínají pociťovat, že toliko Bůh je může zachránit svou mocí skrze víru. U vědomí, že v Bohu je jejich síla a bezpečí, obávají se pak učinit první krok na půdu satanovu. PP 544.5

Ještě než byl vynesen božský ortel nad Davidem, začal David sklízet plody svého hříchu. Jeho svědomí bylo rozhárané. Zápas ducha, který tehdy prožíval, popsal ve třicátém druhém žalmu. Praví: PP 545.1

“Blahoslavený jest ten, jemuž odpuštěno přestoupení,
a jehož hřích přikryt jest.
Blahoslavený člověk, jemuž nepočítá Hospodin
nepravosti, a v jehož duchu lsti není.
Já když jsem mlčel, prahly kosti mé
v úpění mém každého dne.
Nebo dnem i nocí obtížena byla nade mnou ruka tvá,
tak že přirozená vlhkost má obrátila se v sucho letní.” Žalm 32,1-4. PP 545.2

A padesátý prvý žalm je výrazem Davidovy lítosti, když se mu dostalo od Boha poselství, jež obsahovalo pokárání: PP 545.3

“Smiluj se nade mnou, Bože, podlé milosrdenství svého,
podlé množství slitování svých shlaď přestoupení má.
Dokonale obmej mne od nepravosti mé,
a od hříchu mého očisť mne.
Nebo já znám přestoupení svá,
a hřích můj přede mnou jest ustavičně…
Vyčisť mne yzopem, a očištěn budu,
umej mne, a nad sníh bělejší budu.
Dej mi slyšeti radost a potěšení,
tak ať zpléší kosti mé, kteréž jsi potřel.
Odvrať tvář svou přísnou od hříšností mých,
a vymaž všecky nepravosti mé.
Srdce čisté stvoř mi, ó Bože,
a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých.
Nezamítej mne od tváři své,
a Ducha svatého svého neodjímej ode mne.
Navrať mi radost spasení svého,
a duchem dobrovolným utvrď mne.
I budu vyučovati přestupníky cestám tvým,
aby hříšníci k tobě se obraceli. PP 545.4

Vytrhni mne z pomsty pro vylití krve, ó Bože,
Bože spasiteli můj,
a budeť s veselím prozpěvovati jazyk můj
o spravedlnosti tvé.” Žalm 51,3-16. PP 546.1

A tak ve svaté písni, která se bude zpívat na veřejných shromážděních jeho lidu za přítomnosti královského dvora, kněží a soudců, knížat a vojevůdců a která zachová až do posledního lidského pokolení na věčnou paměť jeho poklesek, vyzpíval král Izraele svůj hřích, svou lítost a svou naději, že milostí Boží dosáhne odpuštění. Nesnažil se skrýt svou vinu, nýbrž chtěl, aby se ostatní poučili z truchlivých následků jeho pádu. PP 546.2

Davidova lítost byla upřímná a hluboká. Nesnažil se omluvit svůj zločin. Jeho modlitbu nevyvolalo přání uniknout hrozícímu soudu. Uvědomoval si však hrůznost svého přestoupení proti Bohu, cítil, jak je jeho duše poskvrněna, ošklivil si svůj hřích. Nemodlil se jen za odpuštění, nýbrž za čistotu srdce. David se nevzdával boje ve svém zoufalství. V zaslíbeních, která dal Bůh kajícím hříšníkům, spatřoval jistotu, že se mu dostane odpuštění a přijetí. PP 546.3

“Nebo neoblíbil bys oběti, bychť ji i dal,
aniž bys zápalu přijal.
Oběti Boží duch skroušený;
srdcem skroušeným a potřebným, Bože, nezhrzíš.” Žalm 51,18.19. PP 546.4

David sice klesl, Hospodin ho však pozvedl. A pak byl David d dokonalejší shodě s Hospodinem a se svými bližními než před svým pádem. V radosti nad svým vysvobozením pěl: PP 546.5

“Hřích svůj oznámil jsem tobě,
a nepravosti své jsem neukryl.
Řekl jsem: Vyznám na sebe Hospodinu přestoupení svá,
a ty jsi odpustil nepravost hříchu mého...
Ty jsi skrýše má, od ssoužení zachováš mne,
a plésáním vítězným obdaříš.” Žalm 32,5-7. PP 546.6

Mnozí reptají a obviňují Boha z nespravedlnosti, protože ušetřil Davida, jehož vina byla tak velká, když byl předtím zavrhl Saula za hříchy, které se jim zdají daleko méně ohavné. David se však pokořil a vyznal se ze svého hříchu, kdežto Saul pohrdl napomenutím a zatvrdil se ve své vzpurnosti. PP 546.7

Tento úsek Davidova života je pro kajícího hříšníka pln pozoruhodností. Je jedním z nejsilnějších a nejpůsobivějších příkladů bojů a pokušení lidstva, pravé lítosti před Bohem a víry v našeho Pána Ježíše Krista. Ve všech dobách byl zdrojem, z něhož čerpali posilu ti, kdož upadli v hřích a zápasili s břemenem své viny. Tisíce dítek Božích, které byly šalbou přivedeny do hříchu, si na pokraji zoufalství vzpomněly, jak Bůh přijal upřímnou lítost Davidovu a jeho vyznání, přestože musel trpět za svá přestoupení, a nabyly znovu odvahy, aby se kály a pokusily se opět kráčet cestou přikázání Božích. PP 547.1

Každý, komu se dostane napomenutí od Boha a kdo se pak pokoří, vyzná se ze svých hříchů a lituje jich, jako učinil David, může si být jist, že je pro něho ještě naděje. Každý, kdo ve víře přijme zaslíbení Boží, dojde odpuštění. Hospodin nezavrhne ani jedinou opravdově kající duši. Bůh dává zaslíbení: “Sváže sílu mou, aby učinil se mnou pokoj, aby, pravím, učinil se mnou pokoj.” Izajáš 27,5. “Opusť bezbožný cestu svou, a člověk nepravý myšlení svá, a nechť se navrátí k Hospodinu, a slitujeť se nad ním, a k Bohu našemu, neboť jest hojný k odpuštění.” Izajáš 55,7. PP 547.2