Patriarchové a proroci

70. kapitola — Davidova vláda

Jakmile David dosedl na trůn Izraele, začal hledat vhodnější místo, na němž by založil hlavní město své říše. Za budoucí středisko království vybral místo, ležící dvacet mil od Hebronu. V době, kdy Jozue převáděl vojsko Izraele přes Jordán, nazývalo se toto místo Sálem. Nedaleko tohoto místa prokázal Abrahám svou věrnost Bohu. Osm set let před Davidovou korunovací bylo toto místo domovem Lechisedecha, knížete Boha nejvyššího. Místo mělo výbornou polohu, leželo mezi územím kmene Benjamínova a Judova, v těsné blízkosti zemí kmene Efraimova a ostatní kmeny měly k němu snadný přístup. PP 529.1

Aby se mohli zmocnit tohoto místa, museli Hebrejové vypudit zbytky Kananejských, kteří se opevnili na horách Sion a Moria. Jejich tvrz se nazývala Jebuz a její obyvatelé byli známí jako Jebuzejští. Po staletí bylo Jebuz pokládáno za nedobytné. Hebrejové pod vedením Joábovým však pevnost dobyli a zmocnili se jí. V odměnu za svou chrabrost byl pak Joáb jmenován vrchním velitelem vojska Izraele. Jebuz se stalo hlavním městem země a jeho pohanské jméno bylo změněno na Jeruzalém. PP 529.2

U Středozemního moře leželo bohaté město Týr, jehož král Chíram toužil po tom uzavřít spolek s králem Izraele. Proto poslal Davidovi pomoc ke stavbě paláce v Jeruzalémě. Posly doprovázeli stavitelé a stavební dělníci a dlouhá karavana s nákladem drahocenného dřeva, cedrového dříví a jiného hodnotného materiálu. PP 529.3

Rostoucí síla Izraele, který se sjednotil pod králem Davidem, dobytí pevnosti Jebuz a uzavření spolku s Chíramem, králem Týru, vyvolaly nepřátelství Filištínských. Znovu vtrhli Filištínští s velkou vojenskou mocí do země a zaujali postavení v údolí Refaim, ležícím nedaleko Jeruzaléma. David se svými vojáky se uchýlil do pevnosti Sion a očekával božský pokyn. “Tedy tázal se David Hospodina, řka: Potáhnu-li proti Filištínským? Vydáš-li je v ruku mou? Odpověděl Hospodin Davidovi: Táhni, neboť vydám jistotně Filištínské v ruku tvou.” 2. Samuelova 5,19. PP 529.4

David bez meškání zaútočil na nepřátele, porazil je a zničil, a vzal jim bohy, které si přinesli s sebou, aby jim zajistili vítězství. Rozlícení pokořením, jež utrpěli svou porážku, sebrali Filištínští ještě větší vojsko a znovu vytrhli proti Izraeli. A znovu “rozprostřeli se v údolí Refaim” 2. Samuelova 5,22. Opět hledal David rady u Hospodina a veliký Bůh se ujal vedení vojska Izraele. PP 529.5

Bůh dal Davidovi tento pokyn: “Netáhni, ale objeda je pozadu, teprv dotřeš na ně naproti moruším. A když uslyšíš, že šustí vrcholové moruší, hneš se také; nebo tehdáž vyjde Hospodin před tebou, aby zbil vojska Filištínských.” 2. Samuelova 5,23.24. Kdyby byl David jednal po svém, jako to učinil Saul, nebyl by se setkal se zdarem. Učinil však, jak mu Hospodin přikázal “a porazili vojska filištínská od Gabaon až do Gázera. A tak rozešla se pověst o Davidovi do všech zemí a způsobil Hospodin to, že se ho báli všickni národové”. 1. Paralipomenon 14,16.17. PP 530.1

Když si pak David upevnil svůj trůn a zastavil pronikání nepřátel do země, přistoupil k uskutečnění svého dávného záměru — přenesení truhly smlouvy do Jeruzaléma. Již mnoho let byla truhla v Kariatjeharim, vzdáleném asi devět mil. Slušelo se však, aby znamením božské přítomnosti bylo poctěno hlavní město země. PP 530.2

David pozval třicet tisíc předních mužů Izraele, neboť chtěl, aby přenesení truhly bylo provedeno radostným a velkolepým způsobem. Lid s radostí uposlechl jeho výzvy. Do Kariatjeharim přišel velekněz se svými bratry v svatém úřadě, knížata a přední mužové kmenů. David planul svatou horlivostí. Truhla byla vynesena z domu Abinadabova a naložena na nový vůz, tažený dvěma voly. Vůz doprovázeli dva ze synů Abinadabových. PP 530.3

S jásavými výkřiky a s radostnými písněmi doprovázeli truhlu Izraelští, a k jejich zpěvu se přidávaly hudební nástroje, “David i všecken dům Izraleský hráli před Hospodinem…na harfy, loutny, bubny, husličky, a na cimbály.” 2. Samuelova 6,5. Již dávno nebyl Izrael svědkem takového triumfu. Slavnostně a radostně ubíralo se obrovské procesí přes pahorky a údolí do Svatého města. PP 530.4

Když však “přišli k humnu Náchonovu, vztáhl ruku svou Uza k truhle Boží a pozdržel ji, nebo uchýlili se volové. Protož rozhněval se Hospodin na Uzu, a zabil ho Bůh pro neprozřetelnost; i umřel tu u truhly Boží”. 2. Samuelova 6,6.7. Náhlý strach padl na jásající dav. David se polekal a velice se znepokojil a ve svém nitru začal pochybovat o spravedlnosti Boží. Snažil se uctít truhlu jako symbol božské přítomnosti. Proč tedy dopadla tato strašná rána, která převrátila tuto radostnou příležitost v zármutek a žal? David měl pocit, že by nebylo bezpečné, kdyby měl truhlu smlouvy blízko sebe, a rozhodl se, že ji ponechá tam, kde je. Místo pro truhlu se našlo poblíž, v domě Obededoma Gittejského. PP 530.5

Smrt Uzova byla božským trestem za přestoupení příkazu, který byl uložen co nejdůrazněji. Hospodin dal skrze Mojžíše zvláštní předpis týkající se převážení truhly. Nikdo kromě kněží, potomků Árónových, nesměl se truhly dotknout, ba ani na ni pohlédnout, byla-li nepokryta. Božský příkaz zněl: “Přijdou synové Kahat, aby nesli; ale nedotknou se svatyně, aby nezemřeli.” 4. Mojžíšova 4,15. Kněží měli truhlu přikrýt a Kahatité ji pak měli zdvihnout na tyčích, které byly připevněny v kruzích na každé straně truhly a nedaly se odstranit. Gersonitům a Meraritům, kteří měli pečovat o přikrývky, desky a sloupy svatostánku, dal Mojžíš vozy a voly k dopravě věcí, jež jim byly svěřeny. “Synům pak Kahat nic nedal; nebo přisluhování svatyně k nim přináleželo a na ramenou nositi měli.” 4. Mojžíšova 7,9. Způsob přepravy truhly z Kariatjeharim bylo tudíž přímým a neodpustitelným zanedbáním příkazu Hospodinova. PP 530.6

David shromáždil svůj lid, aby se zúčastnil svatého díla, a lid se ho zúčastnil ochotně a rád. Hospodin však nemohl přijmout jejich službu, protože se nekonala ve shodě s jeho rozkazem. Filištínští, kteří neznali zákony Boží, naložili truhlu na vůz, když ji vraceli Izraeli, a Hospodin uznal tuto jejich snahu. Izraelští však měli ve svých rukách jasné prohlášení, jaká je vůle Boží při přepravě truhly a nedbání těchto pokynů bylo zneuctěním Boha. Uza se dopustil opovážlivosti, a proto jeho provinění bylo větší. Přestoupení zákona Božího způsobilo, že si Uza přestal uvědomovat svatost truhly a přes božský zákaz a s nevyznanými hříchy se opovážil dotknout se symbolu přítomnosti Boží. Bůh se nespokojí s částečnou poslušností nebo nedbalým plněním svých přikázání. Soudem, kterým postihl Uzu, chtěl Bůh vštípit celému Izraeli, jak je důležité přísně dát požadavků Božích. Smrt jediného muže měla tak přivést lid k pokání a měla zabránit tomu, aby soud nemusel postihnout tisíce lidí. PP 531.1

David cítil, že není s Bohem zcela ve shodě, a když viděl ránu, která dopadla na Uzu, začal se truhly obávat, aby pro nějaký hřích rána Boží nedopadla na něho. Obededom přijal však svatý symbol s radostí a rozechvěním jako příslib Boží přízně poslušnému. Všechen Izrael nyní obrátil svou pozornost na Gitejského a jeho rodinu. Všichni byli napjati, jak se mu povede. “A požehnal Hospodin Obededomovi i všemu domu jeho.” 2. Samuelova 6,11. PP 531.2

Božská výtka zapůsobila na Davida. Způsobila, že si poprvé v celém rozsahu uvědomil, jak svatý je zákon Boží a jak je nutné ho přísně poslouchat. Požehnání, jehož se dostalo Obededomovi, dalo Davidovi novou naději, že truhla přinese požehnání i jemu a jeho národu. PP 531.3

Po uplynutí tří měsíců se rozhodl, že se znovu pokusí truhlu přestěhovat; nyní již dbal na to, aby příkazy Páně byly provedeny co nejpečlivěji do všech podrobností. Opět pozval přední muže národa a k příbytku Gittejského svolal velký zástup lidu. S úctou a největší pečlivostí posadili truhlu na ramena mužů, Bohem k tomu ustanovených, zástup se seřadil a s chvějícím se srdcem se průvod dal na pochod. Po šesti krocích se ozval hlas trubky, který velel, aby zastavili. Na Davidův rozkaz obětovali “Voly a tučný dobytek”. 2. Samuelova 6,13. Chvění a strach, který ovládl lid, ustoupily nyní radosti. Král odložil svůj královský háv a oděl se v prostý lněný efod, jaký nosili kněží. Tím nechtěl naznačit, že přejímá kněžskou službu; efod totiž nenosívali jen kněží. Chtěl však při této svaté službě stát před Bohem tak jako jeho poddaní. Toho dne měl být uctěn Hospodin. On měl být jediným předmětem uctívání. PP 531.4

Dlouhý průvod se opět pohnul a hudba vyluzovaná harfami, loutnami, pozouny a cimbály a doprovázená zpěvem tisíců hlasů stoupala k nebi. “David pak poskakoval ze vší síly před Hospodinem” (2. Samuelova 6,14) a šťasten křepčil podle taktu hudby. PP 532.1

Davida tančícího radostí před Bohem připomínají milovníci zábavy, když omlouvají a ospravedlňují moderní tance. Takový důkaz však nemá opodstatnění. V dnešní době je tanec spjat s pošetilostmi a nočním hýřením. Zdraví a morálka je obětována zábavě. Pro návštěvníky tanečních sálů není Bůh předmětem, o němž by přemýšleli a jehož by uctívali. Modlitby nebo chvalozpěv nemají místa v jejich shromážděních. A to je rozhodující. Zábavy, které oslabují lásku ke svatostem a zmenšují naši radost ze služby Boží, by neměli křesťané vyhledávat. Hudba a tanec, jimiž byl s radostí veleben Bůh při přenášení truhly, nemají nic společného s bezuzdností moderních tanců. Jedno má připomínat Boha a uctít jeho svaté jméno, druhé je vynálezem satanovým, aby lidé zapomínali na Boha a zneuctívali ho. PP 532.2

Triumfální průvod, provázející svatý symbol neviditelného Krále, blížil se k hlavnímu městu. Zazněla píseň, žádající strážce, aby otevřeli brány svatého města: PP 532.3

“Pozdvihnětež, ó brány, svrchků svých,
pozdvihnětež se vrata věčná,
aby vjíti mohl král slávy.” PP 532.4

Jedna skupina zpěváků a hudebníků se zeptala: PP 532.5

“Kdož jest ten král slávy?” PP 532.6

A druhá skupina jim odpověděla: PP 532.7

“Hospodin silný a mocný,
Hospodin udatný válečník.” PP 532.8

Pak spojily se hlasy v triumfálním chóru: PP 533.1

“Pozdvihnětež, ó brány, svrchků svých,
pozdvihněte se vrata věčná,
aby vjíti mohl král slávy.” PP 533.2

Znovu bylo slyšet radostnou otázku: “Kdož jest to ten král slávy?” A hlas celého zástupu jako hlas moře v zanícení odpověděl: PP 533.3

“Hospodin zástupů,
onť jest král slávy.” Žalm 24,7-10. PP 533.4

Pak se do široka otevřely brány, průvod vešel a s posvátnou úctou byla truhla uložena ve stanu, připraveném pro její přijetí. Před vchodem do stanu, v němž byla umístěna truhla, byly postaveny obětní oltáře. A kouř děkovných a zápalných obětí a vůně kadidla stoupaly k nebesům spolu s chvalozpěvy a díkuvzdáním Izraele. Po skončení bohoslužby požehnal král svému národu. Potom s královskou štědrostí pohostil lid jídlem a vínem. PP 533.5

Bohoslužby se zúčastnily všechny kmeny jako nejsvětější události, jež se dosud stala za vlády Davidovy. Duch božského vnuknutí sestoupil na krále a když poslední paprsky zapadajícího slunce ozlatily svatostánek svým blahodárným jasem, povzneslo se jeho srdce s vděčností k Bohu, že požehnaný symbol přítomnosti Boží je nyní tak blízko trůnu Izraele. PP 533.6

Zadumán vracel se David do svého paláce, “aby dal požehnání domu svému”. Vyskytl se však někdo, v němž radostný výjev při přenášení truhly, kterého byl svědkem, vyvolal zcela jiné pocity než v Davidovi. “Když truhla Hospodinova vcházela do města Davidova,…Míkol dcera Saulova vyhlídala z okna, a vidoucí krále Davida plésajícího a poskakujícího před Hospodinem, pohrdla jím v srdci svém.” 2. Samuelova 6,20.16. Vzplanul v ní hněv a nemohouc se dočkat Davidova návratu do paláce, vyšla mu v ústrety a když ji vlídně pozdravil, zasypala ho hořkými výčitkami. Kousavá, ba sžíravá byla její řeč: PP 533.7

“Jak slavný byl dnes král Izraelský, kterýž se odkrýval dnes před děvkami služebníků svých, tak jako se odkrývá jeden z lehkomyslných!” 2. Samuelova 6,20. PP 533.8

David vycítil, že Míkol pohrdla službou Boží a zneuctila ji, a proto odpověděl přísně: “Před Hospodinem, kterýž mne vyvolil nad otce tvého a nad všeckem dům jeho, přikázav mi, abych byl vývodou lidu Hospodinova, totiž Izraele, plésal jsem a plésati budu před Hospodinem. Anobrž čím se ještě více opovrhu nežli tuto, a ponížím se u sebe sám, tím i u těch děvek, o nichž jsi mluvila, i u těch, pravím, slavnější budu.” Davidovu výtku podpořil ještě Hospodin: pro svou pýchu a zpupnost Míkol “Neměla žádného plodu až do dne smrti své”. 2. Samuelova 6,21-23. PP 533.9

Slavnostní obřady, které provázely přenesení truhly, zapůsobily na lid Izraele trvalým dojmem a vzbudily hlubší zájem o bohoslužby ve svatostánku a znovu rozdmýchaly jeho horlivost pro Hospodina. David se snažil prohloubit tyto dojmy všemi prostředky, jimiž vládl. Zpěv se stal řádnou součástí bohoslužby; David skládal žalmy, a to nejen pro potřeby kněží k bohoslužbě ve svatostánku, ale také pro lid, aby je zpíval při procesích k národnímu oltáři ve výročních slanostech. Jejich vliv byl pronikavý a dalekosáhlý. Žalmy způsobily, že národ se osvobodil od modloslužebnictví. Mnohé ze sousedních národů, když viděly růst blahobytu Izraele, začaly smýšlet příznivě o Bohu Izraele, který učinil pro svůj národ tak velké věci. PP 534.1

Svatostánek vybudovaný Mojžíšem se vším, co patřilo k bohoslužbě kromě truhly, zůstával stále v Gabaa. David měl v úmyslu učinit z Jeruzaléma náboženské středisko země. Pro sebe si vystavěl palác a přitom si uvědomoval, že je nevhodné, aby truhla Boží zůstávala nadále jen ve stanu. Rozhodl se, že pro ni zbuduje chrám tak znamenitý a skvělý, aby vyjadřoval, jak si Izrael váží cti, jež mu byla prokázána tím, že u něho trvale přebývá Hospodin, jejich král. Sdělil svůj úmysl proroku Nátanovi a ten ho povzbudil: “Cožkoli jest v srdci tvém, jdi, učiň, nebo Hospodin s tebou jest.” 2. Samuelova 7,3. PP 534.2

Téže noci však promluvil Hospodin k Nátanovi a dal mu poselství pro krále. Davidovi nebyla udělena výsada, aby vystavěl dům pro Hospodina, Bůh mu však poslal ujištění, že se jemu, jeho potomkům a celému království izraelskému dostane božské milosti: “Takto praví Hospodin zástupů: Jáť jsem tě vzal z ovčince od stáda, abys byl vývodou lidu mého Izraelského. A býval jsem s tebou všudy, kamž jsi koli se obracel; všecky také nepřátely tvé vyhladil jsem před tváří tvou, a učinil jsem tobě jméno veliké, jako jméno vyvýšených na zemi. Způsobím tolikéž místo lidu svému Izraelskému, a vštípím jej, a bydliti bude v místě svém a nepohne se více, aniž ho budou více trápiti lidé nešlechetní jako prvé.” 2. Samuelova 7,8-10. PP 534.3

Protože David toužil po tom, aby mohl vystavět dům pro Hospodina, dostalo se mu zaslíbení: “Oznamujeť Hospodin, že on sám tobě dům vzdělá…Vzbudím símě tvé po tobě…onť ustaví dům jménu mému, a já utvrdím trůn království jeho až na věky.” 2. Samuelova 7,11-13. PP 534.4

Nátan vyřídil také důvod, proč Davidovi není svěřeno budování chrámu: “Mnohou jsi krev vylil, a boje veliké jsi vedl; nebudeš stavěti domu jménu mému…aj, syn narodí se tobě, tenť bude muž pokojný. Odpočinutí zajisté dám jemu vůkol přede všemi nepřítely jeho…Šalomoun (Pokojný) slouti bude; nebo pokoj a odpočinutí dám Izraelovi za dnů jeho. Onť ustaví dům jménu mému.” 1. Paralipomenon 22,8-10. PP 534.5

Ačkoli mu bylo odepřeno to, po čem toužil z celého srdce, přijal David poselství s vděčností. “Kdož jsem já, Panovníče Hospodine?” zvolal, “a jaký jest dům můj, že jsi mne přivedl v ta místa? Nýbrž ještěť se to málo vidělo, Panovníče Hospodine, že jsi také mluvil i o domu služebníka svého na dlouhé časy.” 2. Samuelova 7,18.19. Pak obnovil svou smlouvu s Bohem. PP 535.1

David si uvědomoval, že by mu sloužilo ke cti a že by přineslo slávu jeho vládě, kdyby vystavěl to, co si předsevzal, ale ochotně podřídil svou vůli vůli Boží. S takovou odevzdaností doprovázenou vděkem, jakou projevil David, se setkáváme i mezi křesťany jen zřídka. Jak často se naopak setkáváme s takovými, kteří se ještě po uplynutí svého mužného věku kojí nadějí, že uskuteční nějaké velké dílo, které si umínili provést, ale k jehož uskutečnění se nehodí Může k nim promlouvat prozřetelnost Boží, jako Bůh promlouval skrze svého proroka k Davidovi a dát jim na srozuměnou, že dílo, jež si tolik přáli vykonat, se pro ně nehodí, a že by spíše měli připravit půdu pro druhé, aby je ti uskutečnili, nedokáží se podřídit s vděčností božskému příkazu, ale pociťují to spíše jako odmítnutí nebo jako by se jimi pohrdalo; mají pocit, že nesmějí-li udělat to, po čem tolik toužili, že by neměli dělat nic. Mnozí lpějí se zoufalým úsilím na odpovědných místech, jež nejsou schopni vykonávat, a marně se snaží plnit úkoly, pro něž nejsou dostatečně vybaveni; přitom zanedbávají práci, kterou by mohli dobře vykonat. A tím, že odmítají spolupracovat, brzdí nebo maří větší dílo. PP 535.2

Ve své smlouvě s Jonatou David slíbil, že se bude chovat milostivě k domu Saulovu, až nebude znepokojován svými nepřáteli. Když pak David žil v pokoji a spokojenosti, vzpomněl si na tuto smlouvu a zeptal se: “Jest-li ještě kdo pozůstalý z domu Saulova, abych jemu učinil milosrdenství pro Jonatu?” 2. Samuelova 9,1. Pověděli mu o Jonatovu synu Mifibozetovi, který je od dětství chromý. Za bitvy u Jezreel, kde Filištínští porazili Saula, pokoušela se chůva tohoto děcka uprchnout a přitom je upustila, takže se stalo doživotním mrzákem. Když se o tom David dozvěděl, pozval mladíka ke dvoru a přijal ho s velkou laskavostí. Pro výživu jeho rodiny mu přidělil soukromý majetek Saulův. Jonatův syn se stal stálým hostem královým a denně sedával při královské tabuli. Nepřátelé Davidovi sváděli Mifibozeta k tomu, aby v Davidovi viděl uchvatitele trůnu, avšak laskavé a zdvořilé přijetí, jehož se mladíkovi dostalo u dvora, a stálá vlídnost Davidova uchvátily srdce mladíkovo. Přilnul silně k Davidovi a cítil, stejně jako jeho otec Jonata, že jeho zájmy jsou totožné se zájmy krále, jehož vyvolil Bůh. PP 535.3

S Davidovým nástupem na trůn Izraele začalo pro národ dlouhé údobí míru. Okolní národy brzy poznaly sílu a jednotu království a pokládaly za moudré zdržet se otevřeného nepřátelství. A David, který byl zaměstnán správou a výstavbou svého království, rovněž nepomýšlel na dobyvačnou válku. Nakonec však vyhlásil válku Filištínsým, starým nepřátelům Izraele, a Moábským, a podařilo se mu oba národy porazit a podmanit si je. PP 536.1

Proti království Davidovu se utvořilo velké seskupení okolních národů. Došlo k největším válkám za Davidovy vlády, při nichž David dosáhl největších vítězství a největšího rozšíření své moci. Toto nepřátelské sdružení bylo založeno ze závisti, že Davidova moc se stále rozrůstá; David sám k němu nezavdal příčinu. K růstu Davidovy moci došlo takto: PP 536.2

Do Jeruzaléma přišla zpráva, že zemřel Náhas, král Ammonitských, panovník, který prokázal laskavost Davidovi, když prchal před hněvem Saulovým. David chtěl nyní projevit uznání a vděčnost za přízeň, již mu král prokázal, když se octl v nouzi, a proto vyslal posly, aby tlumočili jeho soustrast Chanunovi, synu a nástupci Ammonitského krále. “I řekl David: Učiním milosrdenství s Chanunem synem Náhasovým, jakož otec jeho učinil milosrdenství nade mnou.” 2. Samuelova 10,2. PP 536.3

Davidův zdvořilostní čin byl však špatně pochopen. Ammonité nenáviděli pravého Boha a byli zarytými odpůrci Izraele. Příčinou zdánlivé laskavosti, kterou prokázal Náhas Davidovi, bylo jen nepřátelství vůči Saulovi jako králi Izraele. Davidovo poselství si Chanunovi rádci špatně vyložili. Řekli “Chanunovi, pánu svému: Cožť se zdá, že David činí poctivost otci tvému, že poslal k tobě, kteříž by tě potěšili? Zdaliž ne proto, aby shlédl města a vyšpehoval je, a potom je podvrátil?” 2. Samuelova 10,3. Na radu týchž rádců uložil Náhas před půl stoletím nelidské podmínky obyvatelům Jábes Galád, kteří byli tehdy obleženi a žádali o uzavření mírové smlouvy. Náhas tehdy žádal, aby směl všem vyloupnout pravé oko. Ammonitští měli stále v živé paměti, jak král Izraele překazil jejich krutý záměr a jak vysvobodil lid, který chtěli pokořit a zmrzačit. A jejich nenávist k Izraeli dosud neochabla. Nedovedli prostě pochopit, že jim David zasílá poselství, protože je šlechetného ducha. Ovládne-li satan mysl člověka, rozdmýchává v něm závist a učí ho podezíravosti, takže si pak takový člověk nesprávně vykládá i nejlepší úmysly. Chanun uvěřil svým rádcům. Viděl v Davidových poslech špióny a zacházel s nimi urážlivě a pohrdavě. PP 536.4

Bůh nezbránil Ammonitským v jejich zlém počínání, aby tak Davidovi ukázal, jaké je jejich prvé smýšlení. Nebylo totiž vůlí Boží, aby se Izrael stal spojencem a přítelem toho zrádného pohanského národa. PP 537.1

Již ve starodávných dobách byl úřad vyslance svatý. Podle obecně uznávaného zákona všech národů byla vyslanci zajištěna ochrana před násilím na jeho osobě i před urážením. Vyslanec byl pokládán za zástupce svého panovníka a každá potupa, jíž byl vystaven, si žádala okamžité odvety. Ammonitští si byli vědomi toho, že Izraelští se jim pomstí za urážku jim způsobenou, a připravovali se na válku. “Vidouce pak Ammonitští, že se zošklivili Davidovi, poslal Chanun a synové Ammon tisíc hřiven stříbra, aby sobě najali ze mzdy z Mezopotámie a z Sýrie Manacha a z Soba vozů a jezdců. A najali sobě ze mzdy třidceti a dva tisíce vozů…Ammonitští také shromáždivše se z města svých, přitáhli k té bitvě.” 1. Paralipomenon 19,6.7. PP 537.2

Byla to vskutku strašná síla. Obyvatelé území mezi řekou Eufratem a Středozemním mořem se spojili s Amonitskými. Vojska nepřátel obklíčila severní a východní část Kanaánu a spojenými silami se snažila rozdrtit království izraelské. PP 537.3

Hebrejové nečekali, až nepřítel vtrhne do jejich země. Jejich vojska pod velením Joábovým překročila Jordán a postupovala k hlavnímu městu Ammonitských. Když velitel Hebrejů vedl své vojsko do boje, dodával jim odvahy k nastávajícímu střetnutí slovy: “Zmužile se mějme, bojujíce za lid náš a za města”. 1. Paralipomenon 19,13. Při prvním střetnutí byla vojska spojenců poražena. Nepřítel se však nevzdal boje a v následujícím roce obnovil válku. Syrský král shromáždil vojsko a ohrozil Izrael obrovskou vojenskou silou. David si uvědomoval, jaký význam bude mít výsledek tohoto utkání, ujal se osobně velení a s požehnáním Božím způsobil spojencům tak strašnou porážku, že Syřané od Libanonu až po Eufrat se nejen vzdali, ale dali se i podmanit. Na Ammonitské dotíral pak David se vší silou, dokud nepadly jejich pevnosti a dokud se celá zem nedostala pod nadvládu Izraele. PP 537.4

Nebezpečí, které hrozilo národu úplným zničením, se prozřetelností Boží změnilo v prostředek, který Izraeli dopomohl k nebývalé velikosti. V upomínku na toto zázračné vysvobození David pěje: PP 537.5

“Živť jest Hospodin, a požehnaná skála má;
protož buď vyvyšován Bůh spasení mého,
Bůh silný, kterýž mi pomsty poroučí,
a podmaňuje mi lidi.
Ty jsi vysvoboditel můj z moci nepřátel mých, také i nad povstávající proti mně vyvýšils mne,
a od člověka ukrutného vyprostils mne.
A protož chváliti tě budu mezi národy, ó Hospodine,
a jménu tvému žalmy prozpěvovati,
Kterýž tak důstojně vysvobozuješ krále svého,
a činíš milosrdenství pomazanému svému Davidovi,
i semeni jeho až na věky.” Žalm 18,47-51. PP 537.6

Ve všech písních Davidových vštěpovala se národu víra, že Hospodin je jeho síla a osvoboditel: PP 538.1

“Nebývá král zachován skrze mnohý zástup,
ani udatný rek vysvobozen skrze velikou moc svou.
Oklamavatelný jest kůň k spomožení,
aniž ve množství síly své vytrhuje.” Žalm 33,16.17. PP 538.2

“Ty jsi sám král můj, ó Bože,
udílejž hojného spasení Jákobova.
V toběť jsme protivníky naše potírali,
a ve jménu tvém pošlapávali jsme
povstávající proti nám.
Neboť jsem v lučišti svém naděje neskládal,
aniž mne kdy obránil meč můj.
Ale ty jsi nás vysvobozoval od nepřátel našich,
a kteříž nás nenávidí, ty jsi zahanboval.” Žalm 44,5-8. PP 538.3

“Tito v vozích, jiní v koních doufají,
ale my jméno Hospodina Boha našeho
sobě připomínáme.” Žalm 20,8. PP 538.4

Království Izrael bylo nyní tak rozsáhlé, jak to byl Hospodin slíbil Abrahámovi a později potvrdil Mojžíšovi: “Semeni tvému dám zemi tuto, od řeky Egyptské a ž do řeky té veliké, řeky Eufraten.” 1. Mojžíšova 15,18. Izrael se stal mocným národem, jehož si sousední národy vážily a jehož se obávaly. Ve své vlastní říši měl David neomezenou moc. Ovládal svůj národ a jeho cítění a nálady jako málokterý panovník v kterékoli době. Měl Boha v úctě a Bůh ctil jeho. PP 538.5

V blahobytu se však skrývalo nebezpečí. V době, kdy prožíval svůj největší triumf, octl se David v největším nebezpečí a utrpěl porážku, která ho nejvíce pokořila. PP 538.6