Patriarchové a proroci

7. kapitola — Potopa

V době Noemově spočívala nad zemí dvojí kletba: za přestoupení Adamovo a za vraždu spáchanou Kainem. Tvář krajiny se tím však příliš nezměnila. Byly zjevné známky úpadku, avšak země byla stále krásná a bohatá dary Boží prozřetelnosti. Pahorky byly porostlé nádhernou vinnou révou a jejich hřebeny byly korunovány majestátními stromy. Rozsáhlé roviny, podobné zahradám, byly pokryty zelení a šířily vůni tisíců květů. Země poskytovala své plody nejrozmanitějších druhů takřka v neomezeném množství. Stromy svou velikostí, krásou a dokonalými tvary zdaleka převyšovaly stromy, které se dnes vyskytují; jejich dřevo bylo jemného zrna a vysoké tvrdosti, blízké tvrdosti kamene a téměř tak trvanlivé. Zlata, stříbra a drahých kamenů bylo v hojnosti. PP 57.1

Lidstvo si zachovalo ještě mnoho ze své původní síly. Vystřídalo se teprve několik málo pokolení od doby, kdy Adam měl přístup ke stromu, který prodlužoval život. Lidský věk se stále ještě měřil na staletí. Kdyby se byli tito dlouhověcí lidé, nadaní vzácnými vlohami duševními i tělesnými, věnovali službě Boží, byli by šířili slávu jména Stvořitelova po zemi a plnili tak úmysl Boží, pro nějž byli stvořeni. Ale oni tak neučinili. Bylo mnoho obrů, mužů velkých postav velké síly, proslulých svou moudrostí, obratných ve vymýšlení důvtipných a podivuhodných věcí; poskytovali však úplnou volnost rozvoji bezbožnosti a jejich vina v tom byla rovna jejich obratnosti a duševním schopnostem. PP 57.2

Bůh tyto předpotopní lidi štědře obdařil mnohými dary. Ti však využívali Božích darů k oslavě sebe samých a změnili je v prokletí, protože věnovali svou oblibu darům místo Dárci. Využívali zlata a stříbra, drahých kamenů a vzácného dřeva při stavbě svých příbytků a předháněli se při zkrášlování svých obydlí nejdůmyslnější řemeslnou činností. Hledali jen ukojení tužeb svých vlastních pyšných srdcí a oddávali se jen radovánkám a neřestem. Nechtěli myslit na Boha a záhy začali popírat jeho jsoucnost. Uctívali přírodu místo Boha přírody. Velebili lidského génia, kořili se dílům svých vlastních rukou a učili své děti klanět se vyřezávaným modlám. PP 57.3

Na zelených nivách a ve stínu statných stromů zřizovali oltáře pro své modly. Rozlehlé háje, které jsou po celý rok zelené, byly zasvěceny uctívání falešných bohů. U těchto hájů byly nádherné zahrady a dlouhé vinoucí se aleje, vroubené ovocnými stromy všech druhů a zdobené sochami a vším, co lahodilo smyslům a ukojovalo chlípné žádosti lidí a tím je svádělo k účasti na modloslužbách. PP 57.4

Lidé zapomněli na svého Boha a uctívali výtvory své vlastní fantazie; proto upadali stále hlouběji a hlouběji. Žalmista líčí, jaký účinek mělo uctívání model na ctitele. Praví: “Nechať jsou jim podobni, kteříž je dělají, a kdožkoli v nich doufají.” Žalm 115,8. Je zákonem lidské povahy, že se měníme podle toho, co vidíme. Člověk se nemůže povznést nad své pojetí pravdy, čistoty a svatosti. Nepozvedne-li se mysl nad lidskou úroveň, nepozvedne-li se vírou k rozjímání o věčné moudrosti a lásce, klesá člověk stále níž a níže. Vyznavači falešných bohů připisovali svým božstvům lidské vlastnosti a vášně, což jejich úroveň snížilo k podobě hříšného lidstva a zneucťovalo je. “Viděl Hospodin, an se rozmnožuje zlost lidská na zemi, že by všeliké myšlení srdce jejich nebylo než zlé povšecken čas…Země byla porušena před Bohem, a naplněna byla země nepravostí.” 1. Mojžíšova 6,5.11. Bůh dal člověku svá přikázání jako pravidla pro život, jeho zákon však byl přestoupen a výsledkem byl hřích ve vší možné podobě. Bezbožnost lidí byla veřejná a opovážlivá, spravedlnost byla zašlapána v prach a volání utlačovaných dosahovalo až k nebesům. PP 58.1

Záhy bylo zavedeno mnohoženství zcela v rozporu s původním božským nařízením. Hospodin dal Adamovi jednu ženu, čímž mu zjevil svou vůli. Po pádu však lidé ukojovali raději svá hříšná přání. Následkem toho rychle vzrůstala zločinnost a bezbožnost. Nebyly v úctě manželské vztahy, ani nebylo dbáno vlastnických práv. Kdokoli zatoužil po ženách nebo majetku svého bližního, vzal si je násilím. Lidé se vyžívali ve svých násilnostech. Se zalíbením utráceli životy zvířat a používáním jejich masa za potravu stávali se ještě krutějšími a krvežíznivějšími, až začali nazírat i na lidský život s udivující lhostejností. PP 58.2

Svět prožíval svůj dětský věk. Bezbožnost však byla tak velká a tak rozšířená, že ji Bůh nemohl dále trpět a pravil: “Vyhladím z země člověka, kteréhož jsem stvořil.” 1. Mojžíšova 6,7. Prohlásil, že jeho duch se stále nebude obírat hříšným pokolením. Nepřestanou-li poskvrňovat svými hříchy své a jeho bohatství, vymaže je ze svého stvoření a zničí vše, čím je obdařil. Vyhubí zvířata polní a rostlinstvo, které skýtalo takovou hojnost potravy, a změní krásnou zemi v rozsáhlou pustinu a zkázu. PP 58.3

V podmínkách panujících zkaženosti snažili se Matuzalém, Noe a mnozí jiní udržovat vědomí pravého Boha a zastavit příval mravní zkázy. Sto dvacet let před potopou zjevil Bůh Noemovi prostřednictvím svatého anděla svůj úmysl a nařídil mu, aby zbudoval archu. Při stavbě archy měl Noe kázat, že Bůh sešle na zemi povodeň, aby zahubil bezbožníky. Ti, kdož uvěří poselství a připraví se na tuto událost tak, že se budou kát a polepší se, naleznou odpuštění a budou spaseni. Enoch opakoval svým dětem, co mu zjevil Bůh o potopě; Matuzalém a jeho synové, kteří slyšeli kázání Noemovo, pomáhali při stavbě archy. PP 58.4

Bůh určil Noemovi přesné rozměry archy a dal mu zevrubné pokyny o každé podrobnosti při její stavbě. Lidský rozum by nemohl vymyslet stavbu tak pevnou a odolnou. Bůh byl konstruktérem a Noe stavitelem. Archa byla sestrojena jako trup lodi, aby mohlo plout na vodě, avšak v mnohém se podobala spíše domu. Měla tři poschodí a pouze jedny dveře, které byly v boku. Světlo vnikalo shora a všechny místnosti byly uspořádány tak, že v nich bylo světlo. Ke stavbě archy bylo použito cypřišového dřeva nebo dřeva goferového, které odolává tlení po celá staletí. Budování této ohromné stavby bylo pomalé a pracné. Protože stromy byly tehdy obrovské a dřevo jejich pevné, bylo zapotřebí mnohem více námahy, než když se dnes zpracovává dřevo, přestože lidé vládli tehdy mnohem větší silou. Bylo vykonáno vše, co je v lidských silách, aby dílo bylo dokonalé, archa však sama nemohla odolat bouři, která měla přijít na zemi. Toliko Bůh mohl ochránit své služebníky na bouřlivých vodách. PP 59.1

“Věrou, napomenut jsa od Boha Noe o tom, čehož ještě nebylo viděti, boje se, připravoval koráb k zachování domu svého; skrze nějž potupil svět, a spravedlnosti té, kteráž jest z víry, učiněn jest dědicem.” Židům 11,7. Noe hlásal světu své varovné poselství a jeho dílo bylo svědectvím jeho upřímnosti. Tím se jeho víra upevňovala a projevovala. Dal světu příklad víry v to, co Bůh zjevil. Všechno, co měl, věnoval na stavbu archy. Když začal budovat obrovskou loď na suché zemi, přicházeli zástupové ze všech stran, aby zhlédli tuto zvláštnost a poslechli si vážně míněná, naléhavá slova tohoto jedinečného kazatele. Každý úder kladivem při stavbě archy byl pro lid svědectvím. PP 59.2

Z počátku se zdálo, že mnozí uposlechnou výstrahy; avšak neobrátili se k Bohu s opravdovým pokáním. Nebyli ochotni zanechat svých hříchů. V té době, než zasáhla zemi potopa, byla jejich víra podrobena zkoušce, oni však v ní neobstáli. Přemohla je panující nevěra a přidali se nakonec ke svým dřívějším druhům, zavrhnuvše svaté poselství. Někteří z nich byli hluboce přesvědčeni varovnými slovy a bývali by jich dbali, avšak většina se jim jen vysmívala a zesměšňovala je, takže se nakazili týmž duchem, odmítli nabídku milosti a záhy se sami stali jedněmi z nejdrzejších a nejopovážlivějších posměváčků, neboť nikdo není tak bezuzdný a nezachází tak daleko v hříchu jako ti, kteří byli jednou osvíceni, avšak odmítli přesvědčivého Ducha Božího. PP 59.3

Lidé té generace nebyli všichni v pravém slova smyslu modloslužebníky. Mnozí se hlásili k tomu, že jsou vyznavači Boha. Tvrdili, že jejich modly jsou představiteli božství a že skrze ně může lid získat jasnější představu o božské bytosti. Tato skupina lidí jako první zavrhla Noemovo kázání. Usilovali o to přestavovat Boha hmotnými předměty a jejich smysly byly zaslepeny jeho majestátem a mocí; přestali chápat svatost jeho povahy a posvátný, neměnný ráz jeho požadavků. Jak se hřích šířil, zdálo se, že je stále méně a méně hříšný. Nakonec prohlašovali, že božský zákon již neplatí, že trestat hříchy je v rozporu s povahou Boží a popírali, že jeho soud postihne zemi. Kdyby lidé onoho pokolení byli poslušni zákona Božího, poznali by hlas Boží ve varování jeho služebníka. Jejich smysly však byly tak zaslepeny odmítáním světla, že opravdu uvěřili tomu, že Noemovo poselství je klam. PP 60.1

Na straně práva nebyla většina lidí, ba ani jich nebylo mnoho. Svět byl v jednom šiku proti spravedlnosti Boží a jeho zákonům a Noema pokládal za blouznivce. Když satan sváděl Evu, aby neposlouchala Boha, pravil Jí: “Nikoli nezemřete smrtí.” 1. Mojžíšova 3,4. A vážení muži, ctění na celém světě, i moudří muži to po něm opakovali. “Vyhrůžky Boha,” říkali, “nás mají postrašit, avšak nikdy se neuskuteční. Nemusíte se bát. K takové katastrofě, jako je zničení světa od Boha, který jej stvořil, a k potrestání bytostí, které stvořil, nikdy nedojde. Buďte klidní, nestrachujte se! Noe je pustý fanatik.” A svět se vysmíval pošetilosti zbloudilého starce. Místo aby sklonili svá srdce před Hospodinem, setrvávali dále v neposlušnosti a bezbožnosti, jako by Bůh k nim nepromluvil ústy svého služebníka. PP 60.2

Noe však stál pevně jako skála v bouři. Obklopen pohrdáním a posměchem lidí, vynikal nad nimi svou svatou neporušeností a neochvějnou vírou. Jeho slova byla silná, protože to byl hlas Boha k lidem skrze služebníka jeho. Spojení s Bohem ho plnilo nekonečnou silou, když po sto dvacet let zazníval jeho zbožný hlas a oznamoval lidstvu nastávající události, které se podle lidského úsudku nemohly uskutečnit. PP 60.3

Lidé před potopou světa měli za to, že přírodní zákony byly stanoveny na staletí. Roční doby se pravidelně střídaly. Do té doby nikdy nepršelo, země byla zavlažována mlhou nebo rosou. Řeky ještě dosud nevystoupily ze svých břehů, ale bezpečně přiváděly své vody do moře. Stanovené zákony udržovaly vody, aby nevystoupily z břehů řek. Lidé však nepoznávali ruku toho, který zadržoval vodu, řka: “Až potud vycházeti budeš, a dále nic.” Jób 38,11 PP 60.4

Čas plynul a v přírodě se nic zjevně neměnilo; lidé, jejichž srdce se kdysi chvěla strachem, se začali uklidňovat. Soudili, tak jako mnozí soudí i dnes, že příroda je nad Bohem přírody a že její zákony jsou stanoveny tak pevně, že ani Bůh je nemůže změnit. Soudili, že kdyby Noemovo poselství bylo pravdivé, byla by příroda vyvrácena ze svého běhu, a vydávali poselství před celým světem za klam, za velký podvod. Projevovali své pohrdání výstrahou Boží tím, že dále činili právě to, co činili, než jim byla výstraha zvěstována. Dále pořádali své slavnosti a rozmařilé hostiny. Jedli, pili, konali zemědělské práce a stavěli s nadějí, že jim to v budoucnu přinese prospěch. Jejich bezbožnost se rozrůstala a svým smělým pohrdáním příkazů Božích dokazovali, že necítí bázeň před Věčným. Tvrdili, že kdyby Noemova slova byla pravdivá, řídili by se jimi věhlasní mužové — muži moudří, rozvážní a velcí. PP 61.1

Kdyby lidé před potopou byli uvěřili výstraze a káli se za své bezbožné skutky, Hospodin by byl odvrátil svůj hněv, tak jako jej odvrátil později od Ninive. Tím však, že tvrdošíjně odolávalo výčitkám svědomí a odporovalo výstrahám proroka Božího, naplnilo Lidstvo míru své nepravosti a uzrálo k záhubě. PP 61.2

Doba jeho zkoušky se chýlila ke konci. Noe věrně plnil příkazy, které dostal od Hospodina. Archa byla dokončena, jak Hospodin nařídil, a byla v ní uskladněna zásoba potravin pro lidi a zvířata. A pak se služebník Boží naposledy slavnostně obrátil k lidem. Zapřísahal je s vroucností, kterou slova nemohou vyjádřit, aby hledali útočiště, dokud je ještě mohou nalézt. Opět odmítli jeho slova, vysmívali se mu a dělali si posměšky. Náhle posměšky ustaly a zástup ztichl. Z hor a z lesů přicházela zvířata všech druhů, od nejdravějších po nejmírnější, a pokojně přicházela k arše. Ozval se zvuk, jak by vítr zadul, a hle, ptáci se slétli ze všech stran a jejich počet zatemnil nebe; v dokonalém pořádku odebrali se do archy. Zvířata uposlechla příkazu Božího, lidé však neuposlechli. Za doprovodu svatých andělů “po dvém vešli k Noé do korábu” (1. Mojžíšova 7,9) a z čistých zvířat po sedmi. Lidé přihlíželi s úžasem, mnozí se strachem. Vyzvali mudrce, aby vyložili tento podivný zjev, avšak ti neměli pro to vysvětlení. Bylo to tajemství, jež nemohli pochopit. Leč lidé byli neustálým odmítáním světla tak zatvrzelí, že i tato podívaná vzbudila jen okamžitý dojem. Když odsouzené lidstvo pohlédlo opět na slunce, zářící v celé své kráse, a na zemi, oděnou téměř v rajskou nádheru, zapudilo své vzrůstající obavy nevázaným veselím a svými nepravostmi přivolávali na sebe vzbuzený již hněv Boží. PP 61.3

Bůh přikázal Noemovi: “Vejdi ty i všecka čeleď tvá do korábu; nebo jsem tě viděl spravedlivého před sebou v národu tomto.” 1. Mojžíšova 7,1. Svět pohrdl Noemovými výstrahami, jeho vliv a příklad byl však blahodárný pro jeho rodinu. V odměnu za jeho věrnost a poctivost zachránil Bůh s ním i všechny členy jeho rodiny. Hle, jaké ocenění věrnosti k rodičům! PP 62.1

Ustala doba poskytování milosti hříšnému lidstvu. Zvířata polní a ptáci nebeští vešli v útočiště. Noe a jeho rodina vstoupili do arch “a zavřel Hospodin po něm”. 1. Mojžíšova 7,16. Objevil se záblesk oslňujícího světla, sestoupil jako blesk z nebe a stanul před vchodem do archy. Neviditelné ruce pomalu sklopily těžké dveře, které se nedaly zavřít zevnitř. Noe byl v arše a venku zůstali ti, jimž Bůh svou milost odepřel. Na dveřích archy byla pečeť nebes. Bůh zavřel dveře a jen Bůh je mohl otevřít. Tak budou uzavřeny dveře milosti, až Kristus přestane se přimlouvat za hříšné lidstvo před svým příchodem na nebeských oblacích. Božská milost nebude pak už krotit bezbožníky a ty, kteří odmítli smilování, ovládne plně satan. Bezbožníci budou pak usilovat, aby vyhladili lid Boží; avšak právě tak, jako Noe byl uzavřen do archy, tak spravedliví budou zaštítěni mocí Boží. PP 62.2

Po sedm dní od chvíle, kdy Noe se svou rodinou vstoupil do archy, neobjevily se žádné příznaky blížící se bouře. V této době byla zkoušena jejich víra. Byla to doba, kdy celý okolní svět triumfoval. Zdánlivý odklad posílí jeho domněnku, že Noemovo poselství byl klam a že potopa nepřijde. Přesto, že mnozí byli svědky velebné scény, když zvířata a ptáci vstupovali do archy a anděl Páně střežil vchod, tropili si lidé dále posměšky a žerty i z těchto viditelných projevů Boží moci. Shromáždili se v zástupech kolem archy a posmívali se její posádce tak, jak se dosud ještě neodvážili. PP 62.3

Osmého dne však zatáhla oblohu temná mračna. Pak zaduněl hrom a šlehl blesk. Začaly padat velké kapky deště. Svět nezažil dosud nic podobného, strach sevřel lidská srdce. Všichni si kladli v skrytu otázku. “Je možné, že Noe měl pravdu a že svět je odsouzen k zábubě?” Nebe se zatahovalo stále více a více a pršelo čím dále hustěji. Zvířata řvala vůkol v smrtelném strachu a zdálo se, že svým řevem lkají nad svým vlastním osudem a nad osudem lidstva. Pak “všecky studnice propasti veliké” byly “protrženy a průduchové nebeští otevříny jsou”. 1. Mojžíšova 7,11. Zdálo se, že voda se valí z oblak v mohutných vodopádech. Řeky vystoupily z břehů a zaplavily údolí. Proudy vody vytryskly ze země a nepopsatelnou silou vymršťovaly vysoko do vzduchu mohutné balvany, které se při dopadu zarývaly hluboko do země. PP 62.4

Nejdříve viděli lidé zničení díla svých vlastních rukou. Jejich nádherné budovy, krásné zahrady a háje, v nichž postavili své modly, zničily blesky šlehající z nebe a jejich části rozmetaly daleko široko. Oltáře na nichž byly přinášeny lidské oběti, byly rozvaleny a modláři se chvěli hrůzou před mocí živého Boha u vědomí, že to byla jejich zkaženost a modlářství, které přivodilo jejich záhubu. PP 63.1

Když bouři přibylo na prudkosti, začaly se hýbat stromy, budovy, skály i země. Nepopsatelné bylo zděšení lidí a zvířat. Burácení bouře přehlušovalo kvílení lidí, kteří pohrdli mocí Boží. Sám satan, který musel zůstat uprostřed zuřících živlů, se obával o svou vlastní existenci. Byl rád, že vládne tak mocné rase, jako je lidstvo, a přál mu, aby dále žilo ve svých ohavnostech a pokračovalo ve své vzpouře proti Vládci nebe. Nyní proklínal Boha a obviňoval ho z nespravedlnosti a krutosti. Mnozí z lidí rouhali se jako satan Bohu, a kdyby byli mohli, byli by ho svrhli s trůnu moci. Jiní šíleli strachem, spínali ruce k arše a žadonili o vpuštění. Jejich prosby však byly marné. Konečně se vzbouzelo vědomí, že je Bůh, který vládne na nebesích. Vzývali ho opravdově, jeho ucho však bylo zavrženo k jejich volání. V této strašné hodině poznali, že jejich zkázu přivodilo přestoupení zákona Božího. Ačkoli ze strachu před trestem doznávali své hříchy, přece jen neprojevovali pravé pokání a nepociťovali ošklivost před zlem. Kdyby byl býval soud zastaven, byli by se opět vrátili ke své vzpouře proti nebi. Právě tak, až Bůh bude soudit svět před jeho zánikem ohněm, budou zatvrzelí vědět, v čem je jejich hřích — v pohrdání svatým zákonem Božím. Nebudou však pociťovat opravdovou lítost, právě tak jako hříšníci starého světa. PP 63.2

Někteří se ve svém zoufalství pokusili vniknout do archy, avšak pevná stavba odolala jejich útokům. Jiní se zachytili archy a byli pak smeteni vzdouvajícími se vlnami nebo zahynuli při srážce se skaliskem nebo stromy. Každá částečka mohutné archy se chvěla, když se bičována nelítostnými větry zmítala s vlny na vlnu. Řev zvířat v arše prozrazovala jejich úzkost a strach. Archa však plula uprostřed zuřících živlů zcela bezpečně. Andělé, vynikající svou silou, byli pověřeni její ochranou. PP 63.3

Zvířata vystavená bouři uchylovala se k lidem, jako by od nich očekávala pomoc. Mnozí lidé přivázali své děti a sebe na hřbety silných zvířat, protože věděli, že ta se z obav o svůj život vyšplhají až na nejvyšší vrcholky, aby unikla stoupající vodě. Někteří se připoutali k mohutným stromům na vrcholcích hor, Avšak stromy byly vyvráceny z kořenů a vrženy i se svým břemenem do běsnících vln. Jedno místo za druhým, které slibovalo bezpečí, bylo nutno opustit. Když vody stoupaly stále výš a výše, prchli lidé až na vrcholy nejvyšších hor, aby zde našli útočiště. Lidé a zvířata často spolu zápasili o možnost zachytit se alespoň nohou na skalisku, všichni však byli smeteni. PP 63.4

Z nejvyšších vrcholků hor shlíželi lidé na bezbřehý oceán. Svaté výstrahy služebníka Božího nebyly už předmětem posměchu. Jak toužili teď tito hříšníci odsouzení k záhubě, aby jim byla dána ještě příležitost, kterou promarnili! Jak teď prosili o jednu jedinou hodinu zkoušky, o jednu jednou milost, o jediné zvolání z úst Noemových. Avšak sladkého hlasu milosti již neuslyšeli. Láska, stejně silná jako spravedlnost, žádala, aby soud Boží učinil přítrž hříchu. Mstící vodstvo převalilo se přes poslední útočiště a rouhači zmizeli v tmavých hlubinách. PP 64.1

“Slovem Božím… onen první svět vodou jsa zatopen, zahynul. Ta pak nebesa, kteráž nyní jsou, i země, týmž slovem odložená, chovají se k ohni, ke dni soudu a zatracení bezbožných lidí.” 2. Petrův 3,5.6.7. Blíží se druhá bouře. Země bude opět smetena zničujícím hněvem Božím a hřích i hříšníci budou vyhlazeni. PP 64.2

Hříchy, které přivolaly na svět před potopou Boží pomstu, jsou páchány i dnes. Z lidských srdcí zmizela bázeň Boží a zákona Božího lidé nedbají nebo jím pohrdají. Požitkářství, které zachvátilo lidstvo před potopou, je co do rozsahu rovno požitkářství dnešního lidstva. Kristus pravil: “Nebo jakož jsou za dnů těch před potopou žrali a pili, ženili se a vdávaly se, až do toho dne, když Noe všel do korábu, a nezvěděli, až přišla potopa, a zachvátila všecky: Takť bude i příští Syna člověka.” Matouš 24,38.39 Bůh nesoudil lidi před potopou za to, že jedli a pili; dal jim v hojnosti plody země, aby ukojili své tělesné potřeby. Jejich hřích byl v tom, že požívali těchto darů a necítili vděčnost k Dárci a že se požitkářství oddávali bezmezně. Manželství bylo ve shodě s uspořádáním Božím, bylo jedním z prvních zařízení, jež Bůh zavedl. Bůh dal zvláštní směrnice o manželství a oděl je svatostí a krásou. Na tato ustanovení se však zapomnělo, manželství se zvrhlo a stalo se nástrojem vášně. PP 64.3

Podobně to vypadá s manželství dnes. To, co zákon sám dovoluje, se přehání. Požitkářství se rozmáhá bez omezení. Křesťanští duchovní jedí a pijí dnes s opilci, ač jejich jména jsou zaznamenána v ctihodných knihách církevních. Nestřídmost otupuje mravní a duševní síly a připravuje cestu k ukájení nižších vášní. Mnozí necítí mravní povinnost krotit žádost svých smyslů a stávají se otroky chtíče. Lidé žijí jen pro rozkoše svých smyslů, jen pro tento svět a pro tento život. Výstřednost ovládla všechny společenské kruhy. Počestnost je obětována ve prospěch přepychu a okázalosti. Ti, kteří touží po rychlém zbohatnutí, převracejí spravedlnost a utlačují chudé; stále se prodávají a kupují “služebníci a duše lidské.” Zjevení 18,13. Podvody, úplatkářství a zlodějství se nepotrestány vkrádají do vysokých i nízkých míst. Noviny a časopisy se hemží zprávami o vraždách, o zločinech tak chladnokrevně spáchaných, takže se zdá, jako by vymřely všechny city lidskosti. A tyto ohavnosti se vyskytují tak často, že už ani nevyvolávají odezvu, ani nevzbuzují překvapení. Duch bezvládí zachvátil všechny národy a jeho záchvaty, které čas od času vyvolávají v světě hrůzu, jsou jen projevem nahromaděných vášní a nezákonnosti, které přinášejí zemi hoře a žal, vymknou-li se někdy kontrole. Obraz světa před potopou, jak jej podává Písmo svaté, znázorňuje velmi věrně stav, do něhož se rychle řítí moderní společnost. I nyní, v tomto století, a to i v zemích tradičně křesťanských, páchají se denně zločiny, tak hanebné a strašné, že se vyrovnají zločinům, za něž byli zhubeni hříšníci z doby před potopu světa. PP 64.4

Před potopou vyslal Bůh Noema, aby upozornil svět, že lid je třeba vést k pokání, aby tak unikl hrozící záhubě. Protože se blíží doba druhého příchodu Kristova, posílá Bůh světu své služebníky s upozorněním, aby se přichystal na tuto velkou událost. Mnoho lidí žije v přestoupení zákona Božího a Bůh teď ve své milosti je volá k poslušnosti svatých zákonů. Všem, kteří odloží své hříchy, budou se kát Bohu a uvěří v Krista, nabízí odpuštění. Mnozí však cítí, že odříci se hříchu vyžaduje příliš velkých obětí. Jejich život není v souladu s čistými zásadami mravní vlády Boží, a proto odmítají jeho upozornění a popírají moc jeho zákona. PP 65.1

Z ohromného počtu obyvatel země před potopou světa pouze osm duší uvěřilo slovu Božímu, jež hlásal Noe, a uposlechlo ho. Po sto dvacet let upozorňoval kazatel spravedlnosti svět na blížící se záhubu, leč jeho poselství nebylo dáno sluchu, ba bylo jím pohrdnuto. Tak tomu bude i nyní. Než přijde velký Zákonodárce, aby ztrestal neposlušné, jsou hříšníci upozorňováni, aby činili pokání a obnovili svou víru; u většiny se však tato upozornění nesetkají s pravou odezvou. Apoštol Petr paví: “Přijdou v posledních dnech posměvači, podlé svých vlastních žádostí chodící, a říkající: Kdež jest to zaslibování o příchodu jeho? Nebo jakž otcové zesnuli, všecko tak trvá od počátku stvoření.” 2. Petrův 3,3.4. Zdali pak neslýcháme dnes táž slova, a to nejen z úst zřejmých bezbožníků, ale i z úst mnohých, kteří je hlásají z kazatelen? “není důvodu k znepokojování,” volají, “než přijde Kristus, musí být celý svět napraven a spravedlnost musí vládnout po tisíc let. Jen klid! Všechno trvá tak, jak bylo od počátku. Nechť se nikdo nevzrušuje burcujícím poselstvím těchto panikářů!” Nauka o tisícileté říši míru není však v souladu s učením Krista a jeho apoštolů. Kristus položil významnou otázku: “Když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?” Lukáš 18,8. A jak vidíme, prohlašuje, že svět bude v takovém stavu jako za dní Noemových. Pavel nás upozorňuje, že můžeme očekávat vzrůst bezbožnosti, až se přiblíží konec: “Duch pak světle praví, že v posledních časích odvrátí se někteří od víry poslouchajíce duchů bludných a učení ďábelských.” 1. Timoteovi 4,1. Apoštol praví, že “v posledních dnech nastanou časové nebezpeční”. 2. Timoteovi 3,1. A podává otřesný seznam hříchů, kterých se dopustili ti, kdož budou shledáni bezbožnými. PP 65.2

Lidé se před potopou světa oddávali vzrušujícím zábavám a slavnostem, když se doba jejich zkoušky chýlila ke konci. Ti, kteří měli vliv a moc, konali vše pro to, aby mysli lidí byly zaujaty radovánkami a zábavami, aby nikdo nedbal poslední svaté výstrahy. Zdalipak nepozorujeme, že totéž se opakuje i v současné době? Sluhové Boží hlásají poselství, že se blíží konec všech věcí — a svět se zatím utápí v rozkoších a v honbě za požitkem. Stále nové a nové způsoby zábavy činí člověka lhostejným k Bohu a brání tomu, aby přijal pravdy, které jediné ho mohou zachránit před blížící se záhubou. PP 66.1

Za dnů Noemových prohlašovali mudrcové, že je nemožné, aby svět byl zničen potopou. Dnes jsou vědci, kteří se snaží dokázat, že svět nemůže být zničen ohněm, že by se to neshodovalo s přírodními zákony. Avšak Bůh přírody, její Vládce a Tvůrce jejích zákonů, může užít díla svých rukou, aby sloužilo jeho vlastnímu cíli. PP 66.2

Když velcí a moudří lidé dokázali k své spokojenosti, že je nemožné, aby svět byl zničen povodní, když obavy lidí byly zažehnány, když všichni prohlašovali Noemovo proroctví za klam a Noema pokládali za blázna — přišel čas Boží. “Studnice propasti velké” byly “protrženy, a průduchové nebeští otevříny” (1. Mojžíšova 7,11) a posměvači byli pohlceni vodami potopy. Při veškerém svém mudrování poznali lidé příliš pozdě, že jejich vědění je bláhové, že Zákonodárce je nad přírodními zákony a že všemohoucnost se nerozpakuje při použití prostředků, aby dosáhla svých cílů. “A jakož se dálo za dnů Noé”, “takť nápodobně bude v ten den, když se Syn člověka zjeví.” Lukáš 17,26.30. “Přijdeť pak ten den Páně, jako zloděj v noci, v kterémž nebesa jako v prudkosti vichru pominou, a živlové pálivostí ohně rozplynou se, země pak i ty věci, kteréž jsou na ní, vypáleny budou.” 2. Petrův 3,10. Když plané filosofování potlačuje bázeň ze soudu Božího, když učitelé náboženství hlásají nastávající dlouhý věk míru a blahobytu a když se svět utápí v samých radovánkách, odmítaje upozorňování Boží a tropě si posměch z jeho poslů, pak “přijde na ně zahynutí, a neujdouť”. 1. Tesalonickým 5,3. PP 66.3