Patriarchové a proroci

6. kapitola — Set a Enoch

Adamovi byl dán jiný syn, aby se stal dědicem Božího zaslíbení, dědicem duchovního práva prvorozenství. Jméno Set, jež bylo dáno tomuto synovi, znamená “daný” nebo “náhrada”; “nebo,” řekla matka, “dal mi Bůh jiné símě místo Ábele, kteréhož zabil Kain”. 1. Mojžíšova 4,25. Set byl ušlechtilejšího vzrůstu než Kain nebo Ábel a připomínal Adama více než ostatní Adamovi synové. Měl vzácnou povahu a kráčel ve šlépějích Ábelových. Nezdědil však od přírody více dobrých vlastností než Kain. O stvoření Adamově se praví: “Ku podobenství Božímu učinil ho.” 1. Mojžíšova 5,1. Avšak člověk po svém pádu “zplodil syna ku podobenství svému a k obrazu svému”. 1. Mojžíšova 5,3. Zatímco Adam byl stvořen bez hříchu, k podobenství Božímu, zdědil Set, podobně jako Kain, hříšnou povahu svých rodičů. Dostalo se mu však znalosti o Vykupiteli a poučení o spravedlnosti. Milostí Boží sloužil Bohu a ctil jej; a snažil se, stejně jako by byl činil Ábel, kdyby byl žil, obracet mysli hříšných, aby ctili a poslouchali svého Stvořitele. PP 49.1

“Setovi pak také narodil se syn a nazval jméno jeho Enos. Tehdáš začalo se vzývání jména Hospodinova.” 1. Mojžíšova 4,26. Věrní vzývali Boha již dříve; když se však lidé rozmnožili, byl rozdíl mezi oběma třídami zřetelnější. Existovalo zjevné přiznání oddanosti k Bohu na jedné straně a opovržení a neposlušnost na straně druhé. Před svým pádem světili naši první rodiče sobotu, která byla zavedena v ráji; po svém vyhnání z ráje zachovávali sobotu dále. Ochutnali hořkých plodů neposlušnosti a poznali, co pozná dříve nebo později každý, kdo pošlapává přikázání Boží, že božské příkazy jsou svaté a neměnné a že za jejich přestoupení bude jistě následovat odplata. Sobotu zachovávaly všechny dítky Adamovy, které zůstaly věrny Bohu. Kain a jeho potomci však nectili den, v němž Bůh odpočíval. Sami si vybrali čas pro práci a pro odpočinek a nedbali výslovného přikázání Hospodinova. PP 49.2

Když byl Bohem proklet, odešel Kain z domácnosti svého otce. Za své zaměstnání si zvolil obdělávání půdy a založil město, jež nazval jménem svého nejstaršího syna. Odešel od tváře Hospodinovy, zřekl se zaslíbení obnoveného ráje a hledal svou obživu a potěšení v zemi postižené kletbou hříchu. Stál tak na počátku oné velké třídy lidí, kteří vyznávají boha tohoto světa. V pozemském a materiálním pokroku jeho potomci vynikali. Nedbali však Boha a byli v rozporu s jeho úmysly. K zločinu vraždy, spáchanému Kainem, přidal Lámech, pátý v rodě, zločin mnohoženství. A v chvástavosti a vyzývavosti uznával Boha, jen aby z ustanovení o pomstě nad Kainem získal od něho ujištění své vlastní bezpečnosti. Ábel byl pastýřem, bydlel ve stanech nebo boudách a potomci Setovi následovali jeho příkladu, pokládajíce se za “hosty a příchozí na zemi” a hledajíce “lepší zemi, to jest nebeskou”. Židům 11,13.16. PP 49.3

Nějaký čas žily obě třídy odděleně. Potomci Kainovi se šířili z místa svého původního usídlení a rozptýlili se v rovinách a údolích, kde žili potomci Setovi. Aby unikli jejich vlivu, stáhli se potomci Setovi do hor, kde si zřídili své domovy. Pokud trvalo toto odloučení, zachovávali uctívání Boha. Časem se však poznenáhlu začali mísit s obyvateli údolí. Toto spojení přineslo nejhorší následky. Poznali “synové Boží dcery lidské, any krásné jsou”. 1. Mojžíšova 6,2. Potomci Setovi byli vábeni krásou dcer Kainových potomků a ženili se s nimi, čímž vyvolali nelibost Hospodinovu. Mnozí ze zbožných působením neustálých svodů upadli do hříchu a ztratili tím svou svatost. Míšením se zpustlými stali se jim podobnými; nedbali zákazu sedmého přikázání a “brali sobě ženy ze všech, kteréž oblibovali”. 1. Mojžíšova 6,2. Potomci Setovi se dali “cestou Kainovou” (Judův 11), upřeli své mysli na světské požitky a slasti a zanedbávali přikázání Boží. Lidé “poznavše Boha, nectili jako Boha, ani jemu děkovali, ale marní učiněni jsou v myšleních svých, a zatmíno jest nemoudré srdce jejich.” Římanům 1,21. Proto “vydal je Bůh v převrácený smysl, aby činili to, což nesluší.” Římanům 1,28. Hřích rozšířil se po zemi jako zhoubné malomocenství. PP 50.1

Téměř tisíc let žil Adam mezi lidmi jako svědectví následků hříchu. Poctivě se snažil zadržet příliv zla. Bylo mu uloženo, aby své potomky učil zákonům Hospodinovým; a Adam pečlivě střežil, co mu Bůh zjevil, a předával to dalším pokolením. Svým dětem a dětem jejich dětí až do devátého kolena líčil nevinný a šťastný stav člověka v ráji a vyprávěl historii svého pádu. Říkal jim o přísném zachovávání zákona Božího, jak ho Bůh učil, a vysvětloval jim milostiplné opatření pro jejich spásu. Bylo však už jen málo těch, kteří dbali jeho slov. Často se setkával s hořkými výčitkami za hřích, který přinesl jeho potomkům takové hoře. PP 50.2

Adamův život byl život bolesti, pokory a kajícnosti. Když opustil ráj, třásl se hrůzou nad pomyšlením, že musí zemřít. Poprvé se setkal se skutečností smrti u člověka, když Kain, jeho prvorozený syn, zavraždil svého bratra. Naplněn hlubokými výčitkami svědomí nad svým vlastním hříchem a dvojnásob postižen smrtí Ábelovou i vraždou Kainovou, byl Adam zkrušen žalem. Viděl kolem sebe na vlastní oči, jak se rozšiřuje zkaženost, která nakonec přivodí záhubu světa potopou; a ačkoli rozsudek smrti, který nad ním vynesl Stvořitel, jevil se mu zpočátku hrozný, cítil nyní, když již téměř tisíc let sledoval následky hříchu, že je od Boha milosrdné, ukončí-li život plný utrpení a bolesti. PP 50.3

Přestože svět před potopou byl zkažený, nebyl tento věk, jak se má často za to, dobou nevědomosti a barbarství. Lidem se dostalo příležitosti dosáhnout vysokého stupně mravní a rozumové vyspělosti. Byli vybaveni velkou tělesnou a duševní silou a nic se jim nemohlo rovnat, pokud šlo o nabývání náboženských a vědeckých znalostí. Bylo by chybou usuzovat, že dospívali později než my k rozumu, protože se dožívali vysokého stáří. Jejich duševní síla se rozvíjela záhy a ti, kteří žili v bázni Boží a v souladu s jeho vůlí, dále rozšiřovali své znalosti a vědomosti po celý svůj život. Věhlasní učenci naší doby ve srovnání s lidmi téhož stáří, kteří žili před potopou, by byli nejen po stránce tělesné, ale i duševní značně za nimi. Jak se zkracovalo stáří člověka a ubývalo jeho tělesných sil, zmenšovaly se také jeho duševní schopnosti. Žijí teď lidé, kteří se zabývají studiem od svých dvaceti do padesáti let, a svět je obdivuje za to, čeho dosáhli. Jak omezené jsou však tyto výkony v porovnání s výkony lidí, jejichž tělesná a duševní síla se rozvíjela po staletí! PP 51.1

Je pravda, že moderní lidé mohou využít objevů svých předchůdců. Nadaní lidé, kteří pracují vědecky a výsledky své práce zaznamenávají, zanechávají svá díla těm, kteří přijdou po nich. Avšak i přes tuto výhodu, oč větší byly výhody lidí oněch starých dob, co se týče pouze lidských znalostí! Ti měli mezi sebou po staletí toho, jenž byl stvořen k obrazu Božímu, jehož sám Stvořitel nazval “dobrým”, toho, jehož Bůh naučil všemu o hmotném světě. Adam zvěděl od Stvořitele historii stvoření, sám prožil události devíti stolení a své znalosti sdělil svým potomkům. Lidé žijící před potopou neměli knih, neměli psaných záznamů. Při své velké tělesné a duševní síle měli však dobrou paměť a mohli se naučit tomu, co jim bylo sděleno, a zapamatovat si to a dále to odevzdat neporušené svým potomkům. A po staletí žili na zemi současně příslušníci sedmi pokolení, kteří se mohli navzájem radit a kteří všichni mohli využívat znalostí a zkušeností všech. PP 51.2

Výhodu poznávat Boha skrze jeho skutky, kterou měli lidé onoho věku, neměl pak už nikdy nikdo. Nebyla to tehdy zdaleka doba náboženského temna, byl to věk velkého osvícení. Celý svět měl příležitost získat poučení od Adama a ty, kteří se báli Hospodina, učil také Kristus a andělé. Němým svědectvím pravdy byla pro ně zahrada Boží, která zůstala po mnoho století mezi lidmi. U brány ráje, střežené cherubínem, zjevovala se velebnost Boží a přicházeli sem první ctitelé. Zde stavěli své oltáře a přinášeli své oběti. Sem přinesli své oběti také Kain a Ábel a zde sestoupil Bůh, aby s nimi obcoval. PP 51.3

Existenci ráje nebylo možno popřít, ani o ní pochybovat, když jej bylo možno očima vidět, jak jeho vchod střeží strážní andělé. Řád stvoření, rajská zahrada a historie obou jejích stromů, tak těsně spjatá s osudem člověka, byla nepopiratelná fakta. A existence Boha a jeho nejvyšší moc, závaznost jeho zákona, byly pravdy, o nichž mohli lidé jen těžko pochybovat, dokud byl Adam mezi nimi. PP 52.1

Přestože se rozmáhala bezbožnost, bylo mnoho zbožných mužů, kteří povzneseni a zušlechtěni obcováním s Bohem žili na zemi, jako by žili v nebeském společenství. Byli to muži silného rozumu a podivuhodných znalostí. Měli velké svaté poslání — rozšiřovat spravedlnost a učit zbožnosti nejen lidi své doby, ale i příštích pokolení. Písmo svaté se zmiňuje jen o některých nejvýznamnějších z nich; po všechny věky měl však Bůh věrné svědky, upřímné vyznavače. PP 52.2

O Enochovi je psáno, že žil šedesát pět let, když zplodil syna. Pak chodil s Bohem tři sta let. V oněch prvních letech Enoch Boha miloval a bál se ho a zachovával jeho přikázání. Byl jedním ze zbožných, jedním z opatrovníků pravé víry, předků zaslíbeného semene. Z úst Adamových poznal chmurnou historii hříšného pádu a zaslíbení spásy jako projev Boží milosti. Věřil v příchod Vykupitelův. Po narození svého prvního syna dosáhl však Enoch vyššího poznání; dospěl k užšímu spojení s Bohem. Plněji poznal své vlastní povinnosti a svou odpovědnost jako syn Boží. A když poznal lásku dítěte k otci, jeho naprostou důvěru v jeho ochranu a když pocítil hluboké horoucí hnutí svého vlastního srdce pro svého prvorozeného syna, získal vzácné poučení o podivuhodné lásce Boží, který svého Syna obětoval lidem, a o důvěře, kterou dítky Boží mohou mít ve svého nebeského Otce. Nekonečná, nezbadatelná láska Boží, projevená obětováním Krista, stala se předmětem jeho denních i nočních úvah. Se vší horoucností své duše snažil se zjevit tuto lásku lidem, mezi nimiž žil. PP 52.3

Nikoli ve vytržení nebo ve snách obcoval Enoch s Bohem, ale při všech povinnostech svého každodenního života. Nestal se z něho poustevník zcela se uzavírající před světem, neboť jeho prací byla činnost ve prospěch Boha na tomto světě. Ve své rodině, ve styku s lidmi, jako manžel a otec, přítel a občan byl pevným, neochvějným služebníkem Hospodinovým. PP 52.4

Jeho srdce bylo v souladu s vůlí Boží, neboť “zdaliž půjdou dva spolu, leč by se snesli?” Ámos 3,3. A toto svaté obcování trvalo po tři sta let. Je málo křesťanů, jejichž vroucnost a oddanost by se nezvýšila, kdyby věděli, že již brzy zemřou, nebo že vbrzku nastane příchod Kristův. Enochova víra však staletími sílila a jeho láska se stávala oddanější. PP 52.5

Enoch byl vysoce kultivovaný muž silného charakteru a rozsáhlých znalostí; dostalo se mu od Boha cti zvláštních zjevení. A ačkoli neustále obcoval s nebem a ctil božskou velikost a dokonalost tak jako nikdo před ním, byl jedním z nejpokornějších lidí. Čím těsnější bylo jeho spojení s Bohem, tím hlubší bylo jeho vědomí vlastní slabosti a nedokonalosti. PP 53.1

Zarmoucen vzmáhající se zlobou bezbožníků a obávaje se, že by jejich odvrácení mohlo oslabit jeho bázeň před Bohem, vyhýbal se Enoch trvalému styku s nimi a trávil mnoho času o samotě, oddávaje se rozjímání a modlitbám. Tak trávil svůj čas před Hospodinem, hledaje jasnější poznání jeho vůle, aby jí mohl splnit. Modlitba byla jeho duší potřebná jako tělu dýchání: žil jakoby v nebi. PP 53.2

Skrze svaté anděly zjevil Bůh Enochovi svůj úmysl zničit svět potopou a rozvinul také před ním šíře plán vykoupení. Prorockým duchem zavedl jej pokoleními, která budou žít po potopě, a zjevil mu velké události, spjaté s druhým příchodem Kristovým a s koncem světa. PP 53.3

Enoch byl znepokojován myšlenkami na to, co přijde po smrti. Zdálo se mu, že spravedliví i bezbožní se společně změní v prach, což bude jejich konec. Nemohl vědět, jaký život čeká spravedlivé po smrti. V prorockém vidění byl poučen o smrti andělů, aby vykoupil svůj lid z hrobu. Spatřil také svět v jeho zkaženém stavu, kdy se Kristus zjeví podruhé a kdy lidstvo, naduté, opovážlivé a svévolné, bude popírat jediného Boha a Pána Ježíše Krista, pošlapávat zákony a opovrhovat usmířením. Viděl, jak spravedliví jsou ověnčeni slávou a ctí, bezbožníci pak vykázání z přítomnosti Boží a ohněm stráveni. PP 53.4

Enoch se stal kazatelem spravedlnosti a hlásal lidu, co mu Bůh zjevil. Ti, kdož se báli Hospodina, vyhledávali tohoto svatého muže, aby se od něho učili a s ním se modlili. Byl činný také veřejně a přinášel poselství Boží všem, kdož chtěli slyšet slova výstrahy. Jeho činnost se neomezovala jen na potomky Setovi. V zemi, do níž se Kain uchýlil z tváře Hospodina, šířil prorok Boží zprávu o podivuhodných věcech, jež spatřil ve svém vidění. Hlásal: “Aj, Pán se béře s svatými tisíci svými, aby učinil soud všechněm, a trestal všecky, kteříž by koli mezi nimi byli bezbožní, ze všech skutků bezbožnosti jejich, v nichž bezbožnost páchali.” Judův 14,15. PP 53.5

Neohroženě káral hřích. Když lidu své doby kázal o lásce Boží v Krista a domlouval jim, aby zanechali špatnosti, tepal rozšířenou bezbožnost a upozorňoval je, že hříšníky jistě zasáhne soud. Ústy Enochovými promlouval duch Kristův; tento duch se zračí nejen v projevech lásky, slitování a naléhání; zbožní mužové nehlásají pouze příjemné věci. Bůh vkládá do srdcí a úst svých poslů odvážné pravdy, pronikavé jako dvousečný meč. PP 54.1

Moc, kterou Bůh vložil v svého služebníka, vycítili ti, kteří mu naslouchali. Mnozí dbali jeho výstrah a zanechali hříchu; většina však se posmívala svatému poselství a pokračovala v páchání ještě větších hříchů. Služebníci Boží přinesou podobné poselství světu posledních dní a bude rovněž přijímáno s nevírou a posměchem. Svět před potopou zavrhl varovná slova toho, který kráčel s Bohem. Tak i poslední pokolení lidské bude zlehčovat výstrahy Božích poslů. PP 54.2

Za svého činorodého života obcoval Enoch neustále s Bohem. Čím rozsáhlejší a potřebnější byla jeho činnost, tím naléhavější a opravdovější byly jeho modlitby. Stále se uzavíral na jistou dobu před všemi. Když setrval nějaký čas mezi lidem a přispěl svým učením a příkladem k jeho blahu, uchyloval se do ústraní a trávil celé období o samotě, kde o hladu a žízni nabýval božského poznání, jež může dát toliko Bůh. Obcuje takto s Bohem, stával se Enoch stále více a více odrazem obrazu Božího. Jeho tvář byla ozářena svatým světlem podobným světlu, jež ozařovalo tvář Ježíšovu. Když se vracel mezi lid po obcování s Bohem, patřili i bezbožnici s bázní na nebeský výraz jeho tváře. PP 54.3

Bezbožnost lidí dosáhla takových rozměrů, že byla nad nimi vyřčena záhuba. Jak léta míjela, rostl příval hříchů, jichž se lidé dopouštěli, a stále temnější mračna Božího soudu se nad nimi stahovala. Avšak Enoch, svědek víry, setrvával na své cestě, varoval, prosil, zaklínal, snažil se zadržet příval hříchu a zastavit blesky pomsty. Ačkoli hříšný, rozmařilý lid nedbal jeho výstrah, pokračoval věrně podle Božího příkazu v boji proti šířícímu se zlu, dokud ho Bůh nepovolal z hříšného světa do čistých radostí nebeských. PP 54.4

Lidé toho pokolení se vysmívali pošetilosti toho, jenž nebažil po zlatu a stříbru a po majetku tohoto světa. Enochovo srdce toužilo po věčných pokladech. Toužil po nebeském městě. Viděl Krále, an sedí uprostřed nádhery Siónu. Celou svou myslí, svým srdcem, svým projevem byl v nebi. Čím větší panovala bezbožnost, tím větší byla jeho touha po domově Božím. I když žil ještě na zemi, přebýval již svou vírou v říši světla. PP 54.5

“Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou.” Matouš 5,8. Po tři sta let usiloval Enoch o čistotu duše, aby mohl být v souladu s nebesy. Po tři sta let chodil s Bohem. Každý den toužil po těsnějším spojení s Bohem, stále více se blížil Bohu, až si jej Bůh vzal k sobě. Stanul na prahu věčného světa, pouze krok ho dělil od země blaženosti. A pak se otevřely brány a vstoupil jimi do svatého města jako první z lidí, kteří vstoupili, aby dále chodil s Bohem, po němž tak dlouho toužil na zemi. PP 55.1

Na zemi pociťovali jeho ztrátu. Postrádali jeho hlas, který den co den varoval a poučoval. Byli mnozí, jak spravedliví, tak i bezbožní, kteří byli svědky jeho odchodu; ti, kteří ho milovali, doufali, že se uchýlil na jedno ze svých míst, kde trávil čas o samotě, a pátrali po něm horlivě, jako později synové proroků pátrali po Eliášovi; pátrání však bylo marné. Oznámili, že ho už není, neboť Bůh ho vzal k sobě. PP 55.2

Přenesením Enocha poskytl Bůh důležité poučení. Hrozilo nebezpečí, že vzhledem k strašným následkům Adamova hříchu lidé zmalomyslnějí. Mnozí prohlašovali: “Co nám prospěje, že se bojíme Boha a zachováváme jeho ustanovení, když na lidstvu spočívá velké prokletí a smrt je údělem nás všech?” Avšak poučení, která dal Bůh Adamovi, která opakoval Set a jež byla názorně ukázána na Enochovi, rozptýlila šero a temno a dala lidstvu naději, že tak jako skrze Adama přišla smrt, tak skrze zaslíbeného Vykupitele přijde život a nesmrtelnost. Satan se snažil vštípit lidem víru, že pro spravedlivé není odměny a pro bezbožné není trestu a že člověku je nemožno poslouchat nařízení Božích. V případě Enochově však Bůh prohlašuje, “že jest Bůh, a těm, kteříž ho hledají, že odplatu dává”. Židům 11,6. Zjevuje, co učiní pro ty, kteří zachovávají jeho přikázání. Lidem se dostalo naučení, že je možno být poslušen zákona Božího, že i v prostředí plném hříchů a zkaženosti mohou milostí Boží odolávat pokušení a zůstat čistými a zbožnými. Na příkladu Enochově viděli požehnanost takového života a jeho přednesení bylo jim důkazem pravdivosti jeho proroctví o posmrtném životě, v němž jsou poslušní odměněni radostí, slávou a životem věčným, hříšníci pak potrestáni zatracením, utrpením a smrtí. PP 55.3

“Věrou Enoch přenesen jest, aby neviděl smrti…; prvé zajisté než jest přenesen, svědectví měl, že se líbil Bohu.” Židům 11,5. V prostředí světa, odsouzeného za svou bezbožnost k zábubě, žil Enoch v tak těsném obcování s Bohem, že mu nebylo dovoleno propadnout moci smrti. Božský charakter tohoto proroka představuje stav svatosti, jehož musí dosáhnout ti, kteří v době druhého Kristova příchodu “jsou koupení z země.” Zjevení 14,3. Tehdy jako před potopou světa, převládne na zemi bezbožnost. PP 55.4

Podléhajíce našeptávání svých zkažených srdcí a poučkám lživých učení, budou se lidé vzpírat autoritě nebes. Lid Boží, stejně jako činil Enoch, bude však hledat čistotu srdce a shodu s vůlí Boží, dokud nedosáhne odlesku podobenství Kristova. Lid Boží, stejně jako činil Enoch, bude upozorňovat svět na druhý příchod Páně a varovat před soudem, jenž postihne přestoupení, a svým svatým kázáním a svým příkladem odsoudí hříchy bezbožníků. Jako byl Enoch přenesen do nebe před zkázou světa potopou, tak budou živí spravedliví přeneseni ze země, dříve než bude zničena ohněm. Apoštol praví: “Ne všickni zajisté zesneme, ale všickni proměněni budeme, hned pojednou, v okamžení, k zatroubení poslednímu.” 1. Korintským 15,51. “Nebo sám ten Pán s zvukem ponoukajícím, s hlasem archanděla a s troubou Boží sstoupí s nebe.” 1. Tesalonickým 4,16. “Zatroubí, a mrtví vstanou neporušitelní, a my proměněni budeme.” 1. Korintským 15,52. “Mrtví v Kristu vstanou nejprve. Potom my živí pozůstavení spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc Pánu v povětří, a tak vždycky se Pánem budeme. A protož potěšujte jedni druhých těmito slovy.” 1. Tesalonickým 4,16.17.18. PP 56.1