Patriarchové a proroci

69. kapitola — David povolán na trůn

Saulovou smrtí skončilo i protivenství, které z Davida učinilo vyhnance. Otevřela se pro něho cesta k návratu do vlasti. Když vypršely dny smutku za Saula a Jonatu, “tázal se David Hospodina, řka: Mám-li jíti do některého města Judského? Jemuž odpověděl Hospodin: Jdi. I řekl David: Kam mám jíti? Odpověděl: Do Hebronu.” 2. Samuelova 2,1. PP 524.1

Hebron ležel dvacet mil na sever od Barsabé a asi na poloviční cestě mezi tímto městem a místem, kde bude stát Jeruzalém. Původně se nazýval Kariat-arbe, město Arbe, otce Enaka. Později dostal jméno Mamre. Bylo v něm pohřebiště patriarchů, “jeskyně Matchpelah”. Hebron byl majetkem Kálefovým a nyní je hlavním městem Judy. Leží v údolí, obklopeném úrodnou pahorkatinou a štědře rodícími poli. Kolem něho jsou nejkrásnější vinice Palestiny a četné olivové háje a ovocné zahrady. PP 524.2

David a jeho stoupenci nemeškali okamžitě splnit příkaz, který dostali od Boha. Šest set vyzbrojených mužů se svými ženami a dětmi, se stády dobytka a drobným zvířectvem se neprodleně vydalo na cestu do Hebronu. Když karavana vešla do města, očekávali ji mužové kmene Juda, aby pozdravili Davida jako budoucího krále Izraele. Okamžitě byli zahájeny přípravy na jeho korunovaci. “A pomazali tam Davida za krále nad domem Judským.” 2. Samuelova 2,4. Nevyvinuli však žádné úsilí, aby jeho pravomoc rozšířili nad ostatní kmeny Izraele. PP 524.3

Jedním z prvních činů nově korunovaného panovníka bylo uctění památky Saulovy a Jonatovy. Když se dozvěděl o statečném činu mužů z Jábes Galád, kteří zachránili těla padlých vůdců a s poctami je pohřbili, vyslal David do Jábes posly s poselstvím: “Požehnaní jste vy před Hospodinem, že jste učinili to milosrdenství pánu svému Saulovi, pochovavše ho. Protož nyní učiníš s vámi Hospodin milosrdenství a pravdu, ano i jáť s vámi učiním milost, kteříž jste to učinili.” 2. Samuelova 2,5.6. A oznámil jim, že nastoupil na trůn kmene Juda, a vyzval všechny, kdož takto osvědčili svou věrnost, aby se k němu přidali. PP 524.4

Filištínští neměli námitek proti tomu, že kmen Juda učinil Davida svým králem. Chovali se k němu přátelsky, když byl ve vyhnanství, aby tím znepokojili a oslabili království Saulovo, a proto nyní doufali, že vzhledem k jejich dřívější laskavosti bude David rozšiřovat svou moc nikoli na jejich úkor. Davidova vláda však nebyla prosta potíží. Krátce po jeho korunování začala se objevovat spiknutí a začaly propukat vzpoury. Trůn Davidův nebyl trůnem zrádce. Za krále Izraele ho vyvolil Bůh, a proto mu nebylo možno nevěřit nebo bouřit se proti němu. Sotva však muži kmene Juda uznali jeho moc, byl vlivem Abnerovým prohlášen za krále Izbozet, syn Saulův, a posazen na trůn Izraele jako vzdorokrál. PP 524.5

Izbozet byl ubohým, nevýznamným členem rodiny Saulovy, kdežto David měl vynikající schopnosti k tomu, aby nesl břímě odpovědnosti za celé království. Abner, který se především zasloužil o to, že Izbozet byl dosazen do královské moci, byl vrchním velitelem Saulova vojska a byl nejváženějším mužem v Izraeli. Bylo mu známo, že David byl ustanoven Hospodinem na trůn Izraele, protože ho však tak dlouho stíhal a pronásledoval, nebylo mu nyní po chuti, aby syn Izai se stal vládcem království, nad nímž vládl Saul. PP 525.1

Prostředí, do něhož se Abner dostal, utvářelo jeho povahu, podporovalo v něm ctižádost a bezzásadovost. Důvěrně se stýkal se Saulem a královo smýšlení ho tak ovlivnilo, že začal pohrdat mužem, jehož vyvolil Bůh, aby vládl nad Izraelem. Jeho nenávist ještě vzrostla, když se mu dostalo od Davida výtky, že připustil, aby spícímu králi byl odňat džbán s vodou a oštěp, když odpočíval ve vojenském táboře. Nemohl zapomenout, jak David volal, aby to slyšel král a lid Izraele: “Zdaliž ty nejsi muž? A kdo jest tobě rovný v Izraeli? Proč jsi tedy neostříhal krále?...Neníť to dobře, co jsi učinil. Živť jest Hospodin, že jste hodni smrti, proto že neostříháte pána svého, pomazaného Hospodinova.” 1. Samuelova 26,15.16. Tato výtka mu jitřila nitro, a proto se rozhodl, že se pomstí a rozdělí Izrael, aby sám získal moc. Použil člena královského rodu k prosazení svých vlastních sobeckých záměrů. Věděl, že lid miloval Jonatu a že stále ctí jeho památku, že vojsko nezapomněla na Saulovu první úspěšnou výpravu. S odhodláním hodným lepších cílů přikročil tento vzpurný vůdce k uskutečnění svých plánů. PP 525.2

Za královské sídlo zvolil Mahanaim, ležící na protější straně Jordánu, protože bylo nejlépe zabezpečeno před útokem jak ze strany Davida, tak ze strany Filištínských. Tam se konala korunovace Izbozetova. Jeho vládu přijaly nejprve kmeny sídlící na východ od Jordánu, nakonec ji přijal celý Izrael kromě Judy. Dva roky se syn Saulův těšil královským poctám ve svém městě. Abner však pomýšlel na to rozšířit svou moc na celý Izrael, a proto připravoval útočnou válku. A “trvala dlouho válka mezi domem Saulovým a domem Davidovým. David pak čím dále tím více se sílil, ale dům Saulův čím dále tím se více umenšoval.” 2. Samuelova 3,1. PP 525.3

Trůn, který byl založen ze zloby a ctižádosti, smetla nakonec zrada. Abner se rozlítil na slabého a neschopného Izbozeta, přeběhl k Davidovi a nabídl mu, že přivede pod jeho moc všechny kmeny Izrael. Král přijal je ho návrhy a s poctami ho propustil, aby mohl provést svůj úmysl. Milostivé přijetí tak statečného a proslulého válečníka však vyvolalo žárlivost Joába, vrchního velitele Davidova vojska. Mezi Abenerem a Joábem vypukla krevní msta, když za války mezi Izraelem a Judskými usmrtil Abner Joábova bratra Azaela. Joáb, který dychtil po tom, aby mohl pomstít bratrovu smrt a zbavit se možného soupeře, využil podlým způsobem této příležitosti, počíhal si na Abnera a zavraždil ho. PP 526.1

Když David uslyšel o tom proradném přepadení, zvolal: “Čist jsem já i království mé před Hospodinem až na věky od krve Abnera syna Nerova. Nechať přijde na hlavu Joábovu i na všecken dům otce jeho.” 2. Samuelova 3,28.29. S ohledem na neuspořádaný stav království a s ohledem na moc a postavení vrahů — na vraždě se totiž také podílel Joábův bratr Abizai — nemohl David zločin spravedlivě potrestat, projevil však veřejně svou ošklivost nad tímto hnusným činem. Vypravil Abnerovi pohřeb s veřejnými poctami. Smutečních obřadů se museli zúčastnit i vojáci v čele s Joábem, v roztržených rouchách a přepásáni pytli. Král projevil svůj zármutek tím, že se v den pohřbu postil; kráčel jako první v zástupu truchlících a nad hrobem pronesl smuteční projev, v němž vrahy ostře odsoudil. “Naříkaje král pro Abnera, řekl: PP 526.2

Tak-liž jest měl umříti Abner,
jako umírá nějaký ničemný člověk?
Ruce tvé nebyly svázány
a nohy tvé měděnými poutami nebyly sevříny,
ale padl jsi jako ten, kdož padá od lidí nešlechetných.” 2. Samuelova 3,33.34. PP 526.3

Davidovo velkodušné ocenění toho, jenž byl jeho zapřisáhlým nepřítelem, získalo uznání a obdiv celého Izraele. “Což když poznal všecken lid, líbilo se jim to; a všecko, což činil král, líbilo se všemu lidu. I poznal všecken lid a všecken Izrael v ten den, že nepošlo to od krále, aby zabili Abnera syna Nerova. Řekl pak král služebníkům svým: Nevíte-liž, že kníže, a veliké, padlo dnes v Izraeli? A já ještě nyní mdlý jsem, jakožto pomazaný král, muži pak tito, synové Sarvie, jsou mi nepovolní. Odplatiž Hospodin tomu, kdož zle činí, vedlé zlosti jeho.” 2. Samuelova 3,36-39. PP 526.4

Ve svých nabídkách, jež předložil Davidovi, byl Abenr upřímný, jeho pohnutky však byly nízké a sobecké. Vytrvale se protivil králi Bohem ustanovenému, očekávaje, že si tím zajistí pocty. Nedůtklivost, uražená pýcha a žádostivost ho dohnaly k tomu, že opustil věc, již tak dlouho sloužil. Očekával, že zběhne-li k Davidovi, získá v jeho službách nejvyšší čestné postavení. Kdyby se mu jeho záměr zdařil, byl by svými vlohami, svou ctižádostí, svým velkým vlivem a nedostatkem zbožnosti ohrozil trůn Davidův a klid a blaho národa. PP 527.1

“Když uslyšel Izbozet syn Saulův, že umřel Abner v Hebronu, zemdlely ruce jeho, a všecken Izrale byl předěšen.” 2. Samuelova 4,1. Bylo jasné, že království se dlouho neudrží. Zakrátko došlo k další zradě, která dovršila pád upadající říše. Izbozet byl sprostě zavražděn dvěma ze svých hejtmanů, kteří mu uťali hlavu a spěchali s ní k judskému králi, očekávajíce, že se mu tím zavděčí a získají jeho přízeň. PP 527.2

Předstoupili před Davida s krvavým důkazem svého zločinu a pravili: “Aj, hlava Izbozeta syna Saulova, nepřítele tvého, kterýž hledal bezživotí tvého. Hle, pomstil dnes Hospodin pána mého krále nad Saulem i semenem jeho.” Avšak David, kterého sám Bůh posadil na trůn a jehož Bůh osvobodil z úkladů jeho odpůrců, nechtěl pomáhat zradě k moci. Seznámil vrahy s tím, jaký osud stihl muže, jenž se chvástal, že usmrtil Saula. “Čím pak více,” dodal, “lidi bezbožné, kteří zamordovali muže spravedlivého v domě jeho na ložci jeho? A nyní, zdaliž nebudu vyhledávati krve jeho z ruky vaší, a nevyhladím vás z země? I rozkázal David služebníkům, aby je zbili…Hlavu pak Izbozetovu vzavše, pochovali v hrobě Abnerově v Hebronu.” 2. Samuelova 4,8.11.12. PP 527.3

Po smrti Izbozetově vyslovili přední mužové Izraele jednomyslné přání, aby se David stal králem všech kmenů. “Tehdy přišla všecka pokolení Izraelská k Davidovi do Hebronu, a mluvili, řkouce: Aj, my kost tvá a tělo tvé jsme. Ty jsi vyvodil i zase přivodil lid Izraelský. A nadto řekl Hospodin tobě: Ty pásti budeš lid můj Izraelský, a ty budeš vývoda nad Izraelem. Přišli také všickni starší Izraelští k králi do Hebronu, a učinil s nimi král David smlouvu v Hebronu před Hospodinem.” 2. Samuelova 5,1-3 Tak se prozřetelností Boží upravila cesta Davidova k trůnu. A David za to nevděčil své osobní ctižádosti, neboť nevyhledával pocty, jichž se mu dostalo. PP 527.4

Přes osm tisíc levitů a potomků Árónových očekávalo Davida. City lidu se nápadně a pronikavě změnily. Převrat proběhl klidně a důstojně, jak to odpovídalo významu této velké události. PP 527.5

Téměř půl miliónu duší, dřívějších poddaných Saulových, se shromáždilo v Hebronu a jeho okolí. Množství lidí zaplnilo i pahorky a údolí. Byla stanovena hodina korunovace; muž, kterého Saul vyhnal od svého dvora a který musel prchat do hor a skalních slují, by si zachránil život, zakrátko přijme nejvyšší poctu, jakou mu mohou vzdát jeho bližní. Kněží a starší, odění v rouchách, jež vyžadoval jejich svatý úřad, důstojníci a vojáci ve vyleštěných přilbách a s třpytícími se oštěp a cizinci přišli z daleka přihlíželi korunovaci vyvoleného krále. David měl na sobě královský háv. Velekněz pomazal čelo Davidovo posvátným olejem, neboť Samuelovo pomazání Davida bylo prorockým předobrazem toho, co se má vykonat při uvedení krále v úřad. Tato chvíle nadešla a David byl slavnostně vysvěcen ke svému úřadu zástupce božího. Do rukou mu vložili žezlo, sepsali smlouvu o jeho právoplatné svrchovanosti a lid složil přísahu věrnosti. Hlavu mu ověnčili diadémem a korunovační obřad byl ukonče. Izrael měl krále ustanoveného bohem. Ten, jenž trpělivě čekal na Hospodina, dočkal se splnění božího zaslíbení. “A tak David čím dále tím více prospíval a rostl, Hospodin zajisté, Bůh zástupů, byl s ním.” 2. Samuelova 5,10. PP 528.1