Patriarchové a proroci

68. kapitola — David v Sicelechu

David a jeho druhové se bitvy mezi Saulem a Filištínskými nezúčastnili, ačkoli táhli s Filištínskými na bojiště. Když se obě vojska chystala k bitvě, byl syn Izai ve velkých rozpacích. Očekávalo se, že bude bojovat na straně Filištínských. Kdyby však za boje opustil místo, jež mu vyhradí, a kdyby odešel z bojiště, vypálil by si na čele znamení nejen zbabělosti, ale i nevděčnosti a zrady na Achisovi, který mu poskytl ochranu a který mu důvěřoval. Takový čin by přinesl jeho jménu hanbu a vystavil by ho většímu hněvu nepřátel, než jakého se musel obávat ze strany Saula. Přesto ani na okamžik mu nepřišlo na mysl, že by měl bojovat proti Izraeli. Kdyby tak učinil, stal by se zrádcem své země — nepřítelem Boha a lidu Božího. Zahradilo by mu to cestu k trůnu Izraele. A kdyby Saul byl v boji zabit, byla by mu jeho smrt připisována na vrub. PP 518.1

David si uvědomil, že kráčel nesprávnou cestou. Bylo by pro něho bývalo lepší, kdyby y byl hledal útočiště v pevnostech Božích v horách než u zapřisáhlých nepřátel Hospodinových a lidu Božího. Hospodin však ve svém velkém milosrdenství nepotrestal tuto chybu svého služebníka a neponechal ho v jeho nesnázích na holičkách. David se sice přestal opírat o božskou moc, klopýtl a uchýlil se z cesty naprosté poctivosti, avšak ve svém srdci zůstal věrný Bohu. Zatím co satan se svou družinou pomáhal ze všech sil nepřátelům Boha a Izraele bojovat proti králi, jenž opustil Boha, spěchali andělé Páně vysvobodit Davida z nebezpečí, v němž se octl. Nebeští poslové přiměli knížata Filištínských, že vyslovila svůj nesouhlas s tím, aby David a jeho vojsko se zúčastnili nastávajícího boje. PP 518.2

“K čemu jsou Židé tito?” dotírala knížata Filištínských na Achise. Achis nechtěl ztratit tak důležitého spojence, a proto odpověděl: “Zdaliž toto není David služebník Saule, krále Izraelského, kterýž byl při mně dnů těchto, nýbrž těchto let, a neshledal jsem na něm ničeho ode dne, jakž odpadl od Saule, až do tohoto dne?” 1. Samuelova 29,3. PP 518.3

Knížata se však rozzlobila a trvala na svém požadavku: “Odešli zase muže toho, ať se navrátí k místu svému, kteréž jsi mu ukázal, a nechť netáhne s námi k boji, aby se nám nepostavil za nepřítele v bitvě. Nebo čím se zalíbiti může pánu svému tento? PP 518.4

Zdali ne hlavami mužů těchto? Zdaliž tento není ten David, o kterémž zpívali v houfích plésajících, říkajíce: Porazil Saul svůj tisíc, ale David svých deset tisíců?” 1. Samuelova 29,4.5 Porážka jejich reka a vítězství Izraele v tomto zápase byly ještě v živé paměti knížat filištínských. Nevěřili, že by David mohl válčit proti svému národu; a kdyby se v průběhu boje přidal na jeho stranu, způsobil by Filištínským větší škodu než všechno vojsko Saulovo. PP 519.1

Achis byl nucen povolit; povolal Davida a řekl mu: “Živť jest Hospodin, že jsi upřímný, a líbí mi se vycházení tvé i vcházení tvé se mnou do vojska. Nebo neshledal jsem na tobě nic zlého ode dne, v kterýž jsi přišel ke mně, až do dne tohoto, ale před očima knížat nejsi vzácný. Protož nyní navrať se a jdi v pokoji, a nebudeš těžký v očích knížat Filistinských.” 1. Samuelova 29,6.7. PP 519.2

Z obavy, aby neprozradil své pravé city, David odpověděl: “Co pak jsem učinil, a co jsi shledal na služebníku svém ode dne, v kterýž jsem počal být u tebe, až do tohoto dne, abych nešel a nebojoval proti nepřátelům pána svého krále?” 1. Samuelova 29,8. PP 519.3

Odpověď Achisova musela Davida zahanbit a vyvolat v něm výčitky, když si pomyslil, jak nehodné bylo služebníka Hospodinova, když se snížil ke lžím. “Vímť, že jsi vzácný před očima mýma jako anděl Boží,” pravil král, “ale knížata Filistinská řekla: Nechť netáhne s námi k boji. Nyní tedy vstaň tím raněji a služebníci pána tvého, kteříž přišli s tebou, a vstanouce tím spíše ráno, hned jakž by zasvitávalo, odejděte.” 1. Samuelova 19,9.10. A tak klička, do níž se David zapletl, se uvolnila a David mohl opět volně vydechnout. PP 519.4

Po třídenním putování došel David se svými šesti sty mužů do Sicelechu, který byl jejich domovem v zemi Filištínských. Našli jej však úplně zpustošený. Amalechitští využili toho, že David se svými muži byl pryč, a pomstili se mu za to, že podnikal výpravy na jejich území. Přepadli nestřežené město, vydrancovali je a vypálili, zajali všechny ženy a děti a odtáhli s nimi a s velkou kořistí. PP 519.5

V hrůze a úžasu patřil David a jeho muži na zčernalé doutnající trosky. Pak na ně dolehl pocit strašného zpustošení a válečníci, kteří již prošli tolika bitvami, “pozvihše hlasu svého, plakali, až již více plakati nemohli”. 1. Samuelova 30,4. PP 519.6

To byl další trest, který stihl Davida za nedostatek víry, jenž ho svedl k tomu, že se utekl k Filištínským. Nyní se mohl přesvědčit, jaké nebezpečí může najít mezi nepřáteli Boha a lidu Božího. Davidovi druzi se nyní obrátili proti Davidovi, pokládajíce ho za příčinu svého neštěstí. David vyvolal pomstu Amalechitských, protože na ně podnikal nájezdy, a pak nechal město bez ochrany, protože příliš spoléhal na to, že je mezi svými nepřáteli v naprostém bezpečí. Šílení bolestí a hněvem byli vojáci s to dopustit se každého zoufalého činu a chystali se dokonce ukamenovat svého vůdce. PP 519.7

Zdálo se, že nikdo nemůže Davidovi pomoci. O všechno, co mu bylo na zemi drahé, byl připraven. Saul ho vyhnal z jeho vlasti. Filištínští ho vyhnali z tábora. Amalechtiští vyplenili jeho město. Jeho ženy a děti byly zajaty. A jeho vlastní druzi se umlouvali proti němu a dokonce mu hrozili zabitím. V této chvíli nejvyšší nouze přestal David přemýšlet o svém trýznivém postavení a se vší vroucností se obrátil o pomoc k Bohu. “Posilnil se…v Hospodinu Bohu svém.” Zkoumal svůj dosavadní život, na události tak bohatý. Cožpak ho Hospodin kdy opustil? Připomněl si četné důkazy milosti Boží a jeho duše se posilnila. Druhové Davidovi nesli své rány dvojnásob bolestně, protože byli rozhorlení a rozvrácení, avšak muž Boží, který měl více důvodu k truchlení, se zachoval jako silný muž. “Kteréhokoli dne strach mne obkličuje, v tebe doufám” (Žalm 56,4), tak promlouvalo jeho srdce. Sám nemohl najít cestu, která by ho vyvedla z nesnází, avšak Bůh ji zná a ukáže mu, co má udělat. PP 520.1

Poslav pro kněze Abiatara, syna Achimelechova, “tázal se pak David Hospodina, řka: Mám-li honit lotříky ty? A dohoním-li se jich?”Odpověď zněla: “Hoň, nebo se jich jistě dohoníš a své mocně vysvobodíš.” 1. Samuelova 30,8. PP 520.2

Tato slova rozptýlila nejistotu i žal. David se se svými muži ihned vydal pronásledovat prchajícího nepřítele. Jejich pochod byl tak rychlý, že když došli k potoku Bezor, který vtéká do Středozemního moře nedaleko Gázy, bylo dvě stě jeho mužů tak vyčerpáno, že tam museli zůstat, aby si odpočinuli. Se zbývajícími čtyřmi sty mužů však David vyrazil neohroženě dále. Při svém postupu narazili na egyptského otroka, který očividně umíral vyčerpaností a hladem. Když mu však dali najíst a napít, ožil a řekl jim, že jeho nelítostný pán, jeden z Amalechitských, kteří se zúčastnili loupežného vpádu, ho tam zanechal umřít. Vyprávěl jim všechno o jejich loupežném nájezdu a o drancování, a když mu byli slíbili, že ho neusmrtí, ani ho nevydají jeho pánu, souhlasil s tím, že zavede Davida a jeho muže do tábora jejich nepřátel. PP 520.3

Když se přiblížili na dohled k táboru, zjistili, že v něm vládne bujná veselost a hýření. Vítězné vojsko uspořádalo obrovskou veselici. “rozprostřeli se po vší té zemi, jedouce a pijíce a provyskujíce nade všemi kořistmi tak velikými, kteréž pobrali z země Filištínské a z země Judovy.” 1. Samuelova 30,16. David nařídil okamžitý útok a pronásledovatelé se se vší zuřivostí vrhli na svou oběť. Amalechitští byli překvapeni, v táboře vznikl zmatek. PP 520.4

Boj trval celou noc a celý druhý den, kdy téměř všechno vojsko Amalechitksých bylo pobito. Pouze čtyř stem mužů se podařilo na velbloudech uprchnout. Slovo Hospodinovo se vyplnilo. “Tak odjal David všecko, což byli pobrali Amalechitští. Také obě ženy své vysvobodil David. A nezahynulo jim nic, ani malého ani velikého, i z synů i ze dcer, i z loupeže a ze všeho, což jim vzato bylo. Všecko zase David přivedl.” 1. Samuelova 30,18.19. PP 521.1

Když byl David podnikal nájezdy na území Amalechitských, hubíval mečem všechny obyvatele, kteří mu padli do rukou. Amalechitské však zadržela moc Boží, aby nezahubili obyvatele Sicelechu. Amalechitští se totiž rozhodli, že ušetří zajatců. Chtěli zvýšit svou slávu a svůj triumf tím, že přivedou domů velké množství vězňů, které pak později chtěli prodat do otroctví. Tím nechtěně splnili záměr Boží a ušetřili zajaté, kteří se pak mohli shledat se svými manžely a otci. PP 521.2

Všechnu pozemskou moc ovládá Věčný Bůh. Nejmocnějším vládcům a nejkrutějším utlačovatelům praví: “Až potud vycházeti budeš, a dále nic.” Jób 38,11. Moc Boží se neustále projevuje tím, že maří úsilí mocností zla. Bůh stále zasahuje mezi lidi, nikoli však, aby je hubil, nýbrž aby je napravil a zachoval. PP 521.3

S jásotem vydali se vítězové na zpáteční pochod. Když u potoka Bezor narazili na svých dvě stě druhů, kteří tu odpovčívali, začali mnozí sobečtější a nepřejícnější z těch, kdož se bitvy zúčastnili, namítat, že by se neměl podílet na kořisti ten, kdo nebojoval, a že mu musí stačit, když mu přivedli ženu a děti. David to však nepřipustil. “Nečiňte tak, bratří moji,” pravil, “s tím, což nám dal Hospodin…Jakýž bude díl toho, kterýž vyšel k bitvě, takovýž bude díl i toho, kterýž hlídal břemen; rovně se děliti budou.” 1. Samuelova 30,23.24. Tím byla věc vyřešena. A později se stalo v Izraeli zákonem, že všichni, kdož se jakýmkoli způsobem podíleli na válečném tažení, dostali rovný díl kořisti jako ti, kdož se účastnili přímého boje. PP 521.4

David a jeho druzi získali zpět všechno, co jim Amalechitští vzali v Sicelechu, a navíc ukořistili Amalechitským obrovská stáda dobytka. Tuto kořist nazvali “Davidovou kořistí”. Po návratu do Sicelechu poslal pak David z této kořisti dary starším svého kmene Judova. Pamatoval při rozdílení kořisti na každého, kdo se přátelsky choval k němu a jeho druhům, když se ukrýval v horských pevnostech a když musel prchat z místa na místo, aby zachránil svůj život. Tím se bohatě odvděčil za laskavost a účast, která přišla pronásledovanému uprchlíku tak vhod. PP 521.5

Třetího dne po návratu Davida a jeho bojovníků do Sicelechu, kdy všichni pracovali na obnově svých rozvalených příbytků a s úzkostí očekávali zprávy o probíhajícím boji mezi Izraelem a Filištínskými, vešel náhle do města posel, “maje roucho roztržené a prach na hlavě své”. 2. Samuelova 1,2. Hned ho přivedli k Davidovi. Posel se Davidovi hluboce poklonil, uznávaje ho za mocné kníže, od něhož si žádá milost. David se s dychtivostí vyptával, jak probíhá boj. Uprchlík mu oznámil, že Saul byl poražen a padl, a že také Jonata byl zabit. Nedržel se však jen skutečnosti. Zřejmě předpokládal, že David chová nepřátelství ke svému neúprosnému pronásledovateli, a doufal, že si zajistí jeho vděk, když se bude vydávat za vraha králova. Začal proto vyprávět, že za bitvy našel krále Izraele raněného a zle tísněného nepřáteli a že ho na jeho vlastní žádost usmrtil. Korunu s jeho hlavy a zlatou záponu s jeho ramene přinesl Davidovi. S jistotou očekával, že jeho zprávy budou přijaty s jásotem a že se mu dostane bohaté odměny za podíl, který na nich měl. PP 521.6

Avšak “David uchytiv roucho své, roztrhl je; tolikéž i všichni muži, kteříž s ním byli. A nesouce smutek, plakali a postili se až do večera pro Saule a pro Jonatu syna jeho, i pro lid Hospodinův a pro dům Izraelský, že padli od meče.” 2. Samuelova 1,11.12. PP 522.1

Když se David vzpamatoval z prvního nárazu po těchto strašných zprávách, vrátil se k cizímu poslu a začal se zabývat jeho zločinem, jehož se podle svého vlastního přiznání dopustil. Zeptal se ho: “Odkud jsi ty?” A cizinec odvětil: “Syn muže příchozího Amalechitského jsem.” Opět mu řekl David: “Kterak jsi směl vztáhnouti ruku svou, abys zahubil pomazaného Hospodinova?” Dvakrát měl David Saula ve své moci a když ho vyzývali, aby ho zabil, odmítl pozvednout ruku proti tomu, jenž byl z příkazu Božího pověřen vládnout nad Izraelem A nyní se Amalechitský neostýchal vychloubat se tím, že zabil krále Izraele. Sám sebe obvinil ze zločinu, který zasluhuje smrt, a trest byl vykonán vzápětí. David pravil: “Krev tvá budiž na hlavu tvou, neboť jsou ústa tvá svědčila na tebe, řkouce: Já jsem zabil pomazaného Hospodinova.” 2. Samuelova 1,13.14.16. PP 522.2

Davidův žal nad smrtí Saulovou byl upřímný a hluboký, jak to odpovídalo jeho šlechetné povaze. Neradoval se z pádu svého nepřítele. Překážka, která mu bránila v nastoupení na trůn Izraele, byla sice odstraněna, ale David se z toho netěšil. Smrt vymazala z jeho paměti Saulovu nedůvěru a krutost a zanechala v jeho vzpomínkách jen to, co bylo ušlechtilé a královské. Saulovo jméno bylo spjato se jménem Jonatovým, jehož přátelství bylo věrné a tak nesobecké. PP 522.3

Píseň, v níž David vyjádřil pocity svého nitra, se stala pokladem jeho lidu a lidu Božímu ve všech dalších pokoleních: dát do veršů PP 522.4

“Ó kráso Izraelská, na výsostech tvých zraněni,
jakť jsou padli udatní!
Neoznamujtež v Gát, ani toho ohlašujte na ulicích Aškalon,
aby se neveselily dcery Filistinských,
a neplésaly dcery neobřezaných.
Ó hory Gelboe,
ani rosa, ani déšť nespadej na vás, ani tu buď
pole úrodné;
nebo tam jest povržen štít udatných,
štít Saulův, jako by nebyl pomazán olejem…
Saul a Jonata milí a utěšení v životě svém,
také při smrti své nejsou rozloučeni.
Nad orlice bystřejší,
nad lvy silnější byli.
Dcery Izraelské, plačte Saule,
kterýž vás odíval červcem dvakrát barveným rozkošně,
kterýž dával ozdoby zlaté na roucha vaše.
Ach, jakť jsou padli udatní u prostřed boje?
Jonata na výsostech tvých zabit jest.
Velice jsem po tobě teskliv, bratře můj Jonato.
Byl jsi mi příjemný náramně;
vzácnější u mne byla milost tvá
nežli milost žen.
Ach, jakť jsou padli udatní,
a zahynula odění válečná.” 2. Samuelova 1,19-27. PP 522.5