Patriarchové a proroci

63. kapitola — David a Goliáš

Když si král Saul uvědomil, že ho Bůh zavrhl, a když pocítil tíhu odsouzení, jež proti němu vznesl prorok, zaplavila ho hořkost a zoufalství. Nebyla to opravdová lítost, která sklonila hrdou hlavu královu. Neměl jasnou představu o tom, jak odporného rázu je jeho hřích. Nevzchopil se k tomu, aby začal lepší život, nýbrž stále hloubal o tom, co pokládal za nespravedlivost Boží, že ho totiž Bůh zbavil trůnu Izraele a připravil o něj i jeho potomky. Ve svých myšlenkách si stále představoval, že jeho rodinu čeká záhuba. Měl takový pocit, že svou udatností, kterou projevil v bojích s nepřáteli, odčinil svůj hřích neposlušnosti. Nepřijal s pokorou trest Boží; jeho zpupnost ho zaváděla v beznaděj, až se octl na pokraji trudnomyslnosti. Jeho rádcové mu radili, aby přijal do služby nadaného hudebníka, a doufali, že uklidňující tóny nějakého sladkého hudebního nástroje vyléčí královu těžkomyslnost. Prozřetelností Boží byl před krále přiveden David jako znamenitý harfenista. Jeho povznášející písně, jež vnuklo samo nebe, měly žádoucí účinek. Trudnomyslnost, která se usadila na duši Saulově jako těžký mrak, mizela jako kouzlem. PP 484.1

Když už jeho služeb na dvoře Saulově nebylo zapotřebí, vrátil se David opět ke svým stádům na stráně pahorků, ke svému prostému životu a mravům. Kdykoli však bylo třeba, přicházel znovu ke dvoru, aby hrál před králem a uklidňoval mysl sužovaného panovníka, až ho přešla zlá nálada. I když však Saul nacházel zalíbení v Davidovi a jeho hudbě, vracel se pasáček z královského domu do polí a na své pastviny vždy s pocitem úlevy a štěstí. PP 484.2

David získával u Boha i u lidí čím dál větší obliby. Dostalo se mu poučení o cestách Hospodinových, a proto si umínil, že bude plnit vůli Boží lépe než dosud. Získal nové podněty k přemýšlení. Byl na dvoře králově a poznal, jakou má král zodpovědnost. Odhalil některá z pokušení, jež posedla duši Saulovu, a pronikl do některých z tajemství povahy a jednání prvního krále Izraele. Poznal, že na slávě královského majestátu spočívá temný mrak smutku, a že rodina Saulova není ve svém soukromém životě zdaleka šťastna. To vše přinášelo zneklidňující myšlenky tomu, jenž byl pomazán, aby se stal králem nad Izraelem. Když se však ponořil v hluboké rozjímání, sužován úzkostnými myšlenkami, sahal po své harfě a vyluzoval tóny, jež povznášely jeho mysl k tvůrci všeho dobra, a temná mračna, jež hrozila zaclonit obzor, se opět rozptýlila. PP 484.3

Bůh učil Davida víře. Jako vychoval Mojžíše pro jeho dílo, tak připravoval Hospodin syna Izai, aby se stal vůdcem vyvoleného národa Božího. Péčí o svá stáda se učil oceňovat péči, kterou projevuje Velký pastýř o ovce na svých pastvinách. PP 485.1

Osamělé pahorky a divoké strže, po nichž David putoval se svými stády, byly lovištěm dravé zvěře. Nezřídka se z houštin u Jordánu vynořil ze svého doupěte lev nebo medvěd, rozzuřený hladem, aby napadl stádo. Podle tehdejšího obyčeje byl David ozbrojen toliko prakem a pastýřskou holí. A tehdy poprvé osvědčil svou sílu a odvahu při hájení svěřeného mu statku. Když později líčil toto střetnutí, pravil: “Když přicházel lev aneb medvěd, a bral dobytče z stáda, já dostihal jsem ho a bil jsem jej, a vydíral jsem je z hrdla jeho. Pakli se na mne obořil, tedy ujma ho za čelist bil jsem jej, až jsem ho i zabil.” 1. Samuelova 17,34.35. Tyto zkušenosti prověřily Davidovu statečnost a rozvinuly v něm odvahu, sílu a víru. PP 485.2

Ještě než byl povolán na Saulův dvůr, vyznamenal se David statečnými činy. Úředník, který na něho upozornil krále, označil ho za “muže udatného a bojovného” a dodal: “Jest s ním Hospodin.” 1. Samuelova 16,18. PP 485.3

Když Izraelští vyhlásili válku Filištínským, přidali se tři ze synů Izai k vojsku Saulovu; David však zůstal doma. Po nějakém čase se vydal navštívit tábor Saulův. Z příkazu svého otce měl svým starším bratřím vyřídit vzkaz, odevzdat jim dary a zvědět, jsou-li živi a zdrávi. Izai neměl tušení, že mladý pastýř byl pověřen vyšším posláním. Vojsko Izraele bylo v nebezpečí a anděl přikázal Davidovi, aby zachránil svůj národ. PP 485.4

Jak se David blížil k táboru, slyšel z dálky hluk a vzrušené hlasy, jakoby se schylovalo k boji. “Vojsko vycházelo do šiku a křičelo k bitvě.” 1. Samuelova 17,20. Obě vojska, izraelské a filištínské, řadila se v šiky, aby bojovala proti sobě. David dostihl vojsko, vyhledal své bratry a pozdravil se s nimi. Jak s nimi hovořil, vystoupil Goliáš, hrdina Filištínských, a nevybíravými slovy urážel Izraelské a vyzýval je, aby vyslali jednoho muže ze svých řad, který by se s ním utkal v souboji. Pak znovu opakoval svou výzvu. Když David viděl, že celý Izrael se chvěje strachem, a když se dozvěděl, že Goliáš je takto vyzývá k souboji již řadu dní a že nikdo se neodvažuje umlčet chvastouna, vzplanul horlivostí obhájit čest živého Boha a dobrou pověst národa Božího. PP 485.5

Vojsko Izraele bylo sklíčené. Opustila je odvaha. Jeden druhému pravil: “Viděli-li jste toho muže, kterýž vyšel? Nebo aby pohanění uvedl na Izraele, vyšel.” Zahanben a pln rozhořčení David zvolal: “Kdo jest Filištínský neobřezaný ten, že pohanění uvodí na vojsko Boha živého?” 1. Samuelova 17,25.26. PP 485.6

Davidův nejstarší bratr Elíab, uslyšev tato slova, porozuměl pocitům, jež rozechvívaly duši mladíkovu. I jako pastýř projevoval David nevídanou odvahu, smělost a sílu. Bratři vzpomněli tajuplné návštěvy Samuelovy v domě jejich otce, kdy v jejich myslích vzniklo podezření o skutečném účelu jeho návštěvy. Začali pak žárlit, když viděli, že Davidovi se dostává více poct než jim, a přestali k němu chovat takovou úctu a lásku, jaké si zasloužil za svou poctivost a bratrskou něhu. Pohlíželi na něho jako na pouhého pasáčka. Otázku, kterou nyní položil, si Elíab vykládal jako výtku, že sám je zbabělý, protože se ani nepokusil umlčet filištínského obra. Zvolal s hněvem: “Proč jsi sem přišel? A komus nechal kolikasi těch ovec na poušti? Známť já pýchu tvou a zlost srdce tvého, žes přišel dívati se bitvě.” Davidova odpověď byla uctivá, avšak rozhodná: “Což jsem pak učinil? Zdaž mi nebylo poručeno?” 1. Samuelova 17,28.29. PP 486.1

Davidova slova se donesla ke králi a ten si dal mladíka předvolat. S údivem vyslechl slova pastýřova, jenž pravil: “Nechť se neleká srdce člověka pro něho; služebník tvůj půjde a bude se bíti s Filištínským tímto.” Saul se pokusil vymluvit Davidovi jeho rozhodnutí, ale mladík se v něm nedal zviklat. Ve své odpovědi prostě a skromně vylíčil, co se mu přihodilo, když hlídal stáda svého otce a pak pravil: “Hospodin, kterýž vytrhl mne z moci lva a z moci medvěda, onť mne vytrhne z ruky Filištínského tohoto. Tedy řekl Saul Davidovi: Jdi, a Hospodin budiž s tebou.” 1. Samuelova 17,32.37. PP 486.2

Čtyřicet dní se Izraelští děsili zpupnosti filištínského obra. Srdce se jim svíralo, když patřili na jeho obrovitou postavu, vysokou šest loket a jednu dlaň. Na hlavě měl kovovou přilbu, oblečen byl v drátěnou košili, vážící pět tisíc lotů, a na nohou měl boty z oceli. Jeho oděv se skládal z kovových plátů, jež byly jako šupiny na rybě naskládány na sobě tak hustě, že jimi nemohl proniknout šíp, ani oštěp. Na ramenou nesl obrovské kopí, rovněž kovové. “Dřevo u kopí jeho jako vratidlo tkalcovské, železo pak ostré kopí jeho vážilo šest set lotů železa; a ten, kterýž nosil zbraň jeho, šel před ním.” 1. Samuelova 17,7. PP 486.3

Každé ráno a každý večer přišel Goliáš až k táboru Izraelských a hlasitě volal: “Nač jste to vyšli, vojensky se sešikovavše? Zdaliž já nejsem Filištínský, a vy služebníci Saulovi? Vyberte z sebe muže, kterýž by sstoupil ke mně. Jestližeť mi bude moci odolati a zabije mne, tedy budeme služebníci vaši; pakliť já přemohu jej a zabiji ho, budete vy služebníci naši, a sloužiti budete nám. Pravil také ten Filištínský: Já jsem dnes zhaněl vojska Izraelská. Vydejtež mi muže, abychom se bili spolu.” 1. Samuelova 17,8-10. PP 486.4

Ačkoli Saul Davidovi dovolil, aby přijal Goliášovu výzvu, nedoufal, že se Davidovi podaří jeho odvážný podnik. Přikázal, aby mladíka oděli do jeho vlastní královské zbroje. Na hlavu mu nasadili těžkou kovovou přilbu, na tělo navlékli drátěnou košili a k boku připjali králův meč. Takto vybaven vydal se na souboj. Vzápětí se však opět vrátil. Napjatí diváci si nejprve pomysleli, že se David rozmyslel vydat svůj život v nebezpečí v zápase s tak nerovným protivníkem. To však statečnému mládenci vůbec nepřišlo na mysl. Vrátil se k Saulovi a požádal ho o dovolení, aby směl odložit těžkou zbroj, řka: “Nemohuť v tom jíti, nebo jsem nepřivykl.” 1. Samuelova 17,39. Sňal se sebe královu výzbroj a místo ní zval do ruky toliko svou hůl, svou pastýřskou mošnu a obyčejný prak. Vybral si z potoka pět oblázků, dal se je do mošny a s prakem v ruce vydal se k Filištínskému. Obr směle vykročil v očekávání, že se utká s nejsilnějším bojovníkem Izraele. Jeho zbrojnoš kráčel před ním a Goliáš vypadal jakoby mu nic nemohlo odolat. Když se přiblížil k Davidovi, spatřil mládence, či spíše hocha vzhledem k jeho mládí. Davidův obličej zářil zdravím a jeho souměrná postava, kterou nechránil pancíř, skýtala pěkný pohled. Mezi jejími mladistvými obrysy a mohutnými rozměry Filištína byl nápadný rozdíl. PP 487.1

Goliáš zíral na Davida s úžasem. “Což jsem pes,” zvolal s hněvem, “že jdeš proti mně s holí?” A zahrnul Davida nejstrašnějšími kletbami, jaké jen znal. Křičel posměšně: “Poď ke mně, a dámť tělo tvé ptákům nebeským a šelmám zemským.” 1. Samuelova 17,43.44. PP 487.2

David se reka Filištínských nezalekl. Vykročil vpřed a svému protivníkovi pravil: “Ty jdeš ke mně s mečem a s kopím a s pavézou, ale já k tobě jdu ve jménu Hospodina zástupů, Boha vojsk Izraelských, kterémuž jsi ty utrhal. Dnešního dne zavře tě Hospodin v ruku mou, a zabiji tě, a setnu hlavu tvou s tebe, a vydám těla vojska Filištínského dnes ptákům nebeským a šelmám zemským, a pozná všecka země, žet jest Bůh v Izraeli. A zvíť všecko shromáždění toto, že ne mečem ani kopím vysvobozuje Hospodin; nebo Hospodinův jest boj, protož vydáť vás v ruce naše.” 1. Samuelova 17,45-47. PP 487.3

V jeho hlasu nebylo bázně, jeho tvář zářila pocitem vítězství a radosti. Tato řeč, pronesená jasným, lahodným hlasem, se nesla široko daleko a slyšelo ji zřetelně tisíce vojáků připravených k boji. Hněv Goliášův dostoupil nejvyšší míry. V návalu vzteku nadzvedl přilbu, jež chránila jeho čelo a vrhl se na svého soupeře, prahna po pomstě. Syn Izai byl však na nepřítele připraven. “Stalo se pak, že když vstal ten Filištínský, a šel, přibližuje se proti Davidovi, pospíšil si David a běžel proti Filištínskému, aby se s ním potýkal. V tom David vztáhl ruku svou k mošničce, vyňal z ní kámen, kterýž hodil z praku, a udeřil Filištínského v čelo jeho tak, že kámen uvízl v čele jeho. I padl tváří svou na zem.” 1. Samuelova 17,48.49. PP 487.4

Úžas padl na obě nepřátelská vojska. Všichni byli přesvědčeni, že padne David. Když však kámen zasvištěl vzduchem a zasáhl přímo cíl, viděli, jak se mocný válečník zachvěl a rozpřáhl ruce, jakoby byl stižen náhlou slepotou. Pak zavrávoral, zapotácel se a jako podťatý dub padl k zemi. David nemeškal ani okamžik. Přiskočil k nataženému tělu Filištínského a oběma rukama uchopil těžký Goliášův meč. Ještě před chvílí se obr chvástal, že jím srazí mladíkovu hlavu s ramen a jeho tělo předhodí ptactvu nebeskému. Meč se kmitl vzduchem a hlava chvastouna se oddělila od trupu. Výkřiky a jásot rozlehly se táborem Izraelských. PP 488.1

Filištínské přepadla hrůza. Nastal zmatek a Filištínští se dali na překotný útěk. Vítězný pokřik Hebrejů se odrážel od skalních stěn, když se vyřítili za prchajícím nepřítelem. A “honili Filištínské, až kde se vchází do údolí, a až k branám Akaron. I padali raněni jsouce, Filištínští po cestě k Saraim, až do Gat a až do Akaron. A navrátivše se synové Izraelští od honění Filištínských, vzebrali tábor jejich. Potom David vzal hlavu toho Filištínského, přinesl ji do Jeruzaléma; a odění jeho složil v stanu svém.” 1. Samuelova 17,52-54. PP 488.2