Patriarchové a proroci

62. kapitola — Pomazání Davida

Několik mil na jih od Jeruzaléma, “města velikého Krále”, leží Betlém a v něm se narodil David, syn Izai, o více než tisíc let dříve než tam položili do jeslí malého Ježíše, uctívaného mudrci z Východu. Staletí před příchodem Spasitele tam David jako chlapec hlídal stáda, pasoucí se na pahorcích kolem Betléma. Prostý pasáček pěl si přitom písně, jež sám skládal, a tóny jeho harfy byly sladkým doprovodem jeho příjemného, svěžího mladého hlasu. Hospodin si vyvolil Davida a připravoval ho v jeho samotářském způsobu života u stád k dílu, které mu chtěl svěřit v pozdějších letech. PP 480.1

Zatím co David žil takto v ústraní prostým pastýřským životem, mluvil o něm Hospodin Bůh s prorokem Samuelem. “Řekl pak Hospodin Samuelovi: I dokuž ty budeš plakati Saule, poněvadž jsem já ho zavrhl, aby nekraloval nad Izraelem? Naplň roh svůj olejem a poď, pošli tě k Izai Betlémskému; nebo jsem vybral sobě z synů jeho krále…Jalovici z stáda vezmeš s sebou a díš: Přišel jsem, abych obětoval Hospodinu. A pozveš Izai k oběti, jáť pak ukáži, co bys měl činiti; i pomažeš mi toho, o kterémž já tobě povím. A tak učinil Samuel, jakž mu byl mluvil Hospodin a přišel do Betléma. A ulekše se starší města, vyšli proti němu a řekli: Pokojný-li jest příchod tvůj? Odpověděl: Pokojný.” 1. Samuelova 16,1-5. Starší přijali pozvání, aby se zúčastnili oběti, a Samuel pozval také Izai a jeho syny. Byl postaven oltář a připravena oběť. Obětování se zúčastnila celá rodina Izai, kromě Davida, nejmladšího syna, který musel hlídat stádo ovcí, protože stádo nemohlo zůstat nestřeženo. PP 480.2

Když obětování skončilo a všichni se chystali k obětní hostině, začal prorok Samuel zkoumat jednotlivé syny Izai. Nejstarší z nich byl Eliab, který se nejvíce ze všech podobal Saulovi svou postavou a krásou. Jeho ušlechtilé rysy a krásně vyvinuté tělo upoutaly pozornost prorokovu. Když Samuel pozoroval jeho vybrané chování, pomyslel si: “Jistě před Hospodinem jest pomazaný jeho.” a očekával božský pokyn, aby ho směl pomazat. Hospodin však nehleděl na zevnějšek. Eliab se nebál Hospodina. Kdyby byl povolán na trůn, byl by pyšným a náročným vladařem. Hospodin pravil Samuelovi: “Nehleď na tvárnost jeho a na zrůst postavy jeho, nebo jsem ho zavrhl; neboť nepatřím, nač patří člověk. Člověk zajisté hledí na to, což jest před očima, ale Hospodin hledí k srdci.” 1. Samuelova 16,6.7. Zevní krása není pro Boha doporučením duše. Skutečnou krásou člověka je moudrost a krása, jíž se vyznačuje povaha a jednání. A právě tato vnitřní hodnota, výtečnost srdce, určuje, jsme-li milí Hospodinu zástupů. Tuto pravdu bychom si měli vždy uvědomit při posuzování sebe sama a druhých. Z omylu Samuelova se můžeme poučit, jak bláhový je úsudek o někom, opírá-li se o krásu obličeje nebo krásné držení těla. Můžeme na něm vidět, jak neschopný je lidský rozum, aby poznal tajemství srdce nebo pochopil rady Boží bez zvláštního osvícení z nebe. Myšlení a konání Boží, které se týká jeho tvorů, se vymykají našemu omezenému rozumu. Můžeme však být ujištěni, že Bůh staví své dítky právě na ta místa, pro něž se hodí, a že jim umožní splnit svěřený úkol, budou-li jen poslušny vůle Boží, aby jeho blahodárné plány nebyly mařeny lidskou zvráceností. PP 480.3

Samuel si přestal všímat Eliaba a začal pozorovat jednoho po druhém všech šest bratří, kteří se zúčastnili bohoslužby. U žádného z nich však Hospodin neoznámil svou volbu. Když si Samuel prohlédl posledního z mladíků, octl se v rozpacích a byl zmaten. Tázal se Izai: “Jsou-li to již všickni synové? A otec odvětil: Ještěť zůstává nejmladší, a aj, pase ovce.” Samuel nařídil, aby ho přivedli, řka: “Aniž sedneme za stůl, dokudž on sem nepřijde.” 1. Samuelova 16,11. PP 481.1

Samotářský pasáček byl ohromen nečekanou výzvou posla, který mu oznámil, že do Betléma přišel prorok a posílá pro něho. S podivem se tázal, proč ho chce vidět prorok a soudce Izraele, ale výzvy uposlechl bez váhání. “Byl pak on ryšavý, krásných očí a libého vzezření.” Když Samuel popatřil s potěšením na krásného, urostlého a skromného pasáčka, promluvil k němu has Hospodinův, řka: “Vstana, pomaž ho, nebo to jest ten.” David se osvědčil jako zdatný a věrný ve svém skromném povolání pasáka a nyní ho Hospodin vyvolil za hlavu národa Božího. “Protož vzal Samuel roh s olejem a pomazal ho uprostřed^* bratří jeho: i odpočinul Duch Hospodinův na Davidovi od toho dne i potom.” 1. Samuelova 16,12-13. Prorok tak splnil úkol, který mu byl uložen, a s lehkým srdcem se vrátil do Ráma. PP 481.2

Samuel neřekl nikomu o svém poslání, ani rodině Izai o něm nic nepověděl a obřad pomazání Davida vykonal tajně. Pro mladého muže to byl pokyn, že ho očekává vysoké poslání že toto vědomí ho v příštích letech, až narazí na životní úskalí a setká se s nebezpečím, musí povzbuzovat, aby zůstal věrný a svým životem splnil úmysl Boží. PP 481.3

I když se Davidovi dostalo tak vysoké pocty, nezpyšněl. Přesto, že ho čekalo tak vysoké postavení, pokračoval klidně ve své práci a spokojeně očekával, že Hospodin splní svůj plán v době, kterou sám určí, a způsobem, který uzná za vhodný. Právě tak skromný a pokorný jako před svým pomazáním vrátil se pasáček na stráně a hlídal svá stáda stejně bedlivě jako dříve. S novou tvůrčí silou skládal své písně a s novým nadšením hrál na svou harfu. Před ním se rozprostírala krajina, oplývající rozmanitými krásami. Vinná réva, jejíž hrozny se leskly ve sluneční záři. Lesní stromy, jejichž větvemi povíval vánek. Patřil na slunce, zaplavující nebe svým svitem, jak vychází jako ženich ze své komnaty a těší se na svou cestu jako zápasník na závod. Patřil na holé vrcholy hor čnějící k obloze. V dálce se zdvíhaly rozeklané skály horské stěny moábské. Nad tím vším se klenula něžná modř nebe. A za ní byl Bůh. Nemohl ho vidět, ale jeho dílo pělo o něm chválu. Denní světlo, zlatící lesy a hory, louky i řeky, zavádělo jeho myšlenky k Otci světla, Tvůrci všech těch dobrých a dokonalých darů. Každodenní objevování povahy a velikosti Stvořitele plnilo srdce mladého básníka zbožností a radostí. Hloubáním o Bohu a jeho díle rozvíjely a posilovaly se rozumové schopnosti Davidovy, potřebné pro jeho činnost v pozdějším životě. Denně se dostával do stále užšího styku s Bohem. Jeho mysl pronikala stále do nových hloubek, v nichž nacházel nové podněty pro své písně a pro svou hru na harfu. Bohatá libozvučnost jeho hlasu linula se vzduchem, odrážejíc se ozvěnou od pahorků jako odraz radostných zpěvů andělů na nebesích. PP 482.1

Kdo může změřit, jaké výsledky přinesla ona léta práce a putování v osamělých horách? Styk s přírodou a Bohem, starost o stádo, nebezpečí a úleva z vyváznutí, bolesti a radosti jeho skromného života nejen vytvořily povahu Davidovu a měly vliv na jeho budoucí život, ale daly i vznik žalmům, jimiž tento sladký pěvec Izraele vzbuzoval lásku a víru v srdcích lidu Božího ve všech dalších věcích a přibližoval je jimi k milujícímu srdci Božímu, v němž žijí všichni tvorové Boží. PP 482.2

V rozkvětu a síle svých mladých let připravoval se David v nejušlechtilejším prostředí, aby převzal vysoké postavení. Svého nadání jako vzácného daru od Boha využíval k tomu, aby velebil slávu božského Dárce. Stálým pozorováním a hloubáním se obohacoval takovou moudrostí a zbožností, že se stal miláčkem Boha a andělů. Jak rozjímal o dokonalosti svého Stvořitele, chápala jeho duše stále jasněji záměry Boží. Nejasné se stávalo pochopitelnějším, obtížné srozumitelnějším, zmatky se vyjasňovaly a každý paprsek nového světla vyvolal nové vytržení, které dalo vznik sladšímu chvalozpěvu oslavujícímu Boha a Vykupitele. Láska, jíž byl prostoupen, trýzeň, jež ho mučila, vítězství, jež ho potkávalo, to vše mu dávalo podněty k přemýšlení; a když poznal, že láska Boží prostupuje celý jeho život a provází ho na každém kroku, zachvělo se jeho srdce vroucí láskou a vděčností, jeho hlas vytryskl bohatší melodií, jeho harfa překypovala jásavější radostí; a pasáček nabýval na síle a rozšiřoval své poznání, neboť Duch Páně byl s ním. PP 482.3