Patriarchové a proroci

64. kapitola — David jako uprchlík

Po vítězství nad Goliášem ponechal si Saul Davida u sebe a nedovolil mu, aby se vrátil do otcovského domu. A stalo se, že “duše Jonatova spojila se s duší Davidovou, tak že ho zamiloval Jonata jako sebe samého”. Jonata a David se tak sbratřili, že králův syn složiv “s sebe plášť, kterýmž byl odín, dal jej Davidovi, i roucho své, až do meče svého, a až do lučiště svého, i do pasu svého.” 1. Samuelova 18,1.4. Davidovi byly svěřovány významné a zodpovědné úkoly, přesto však zůstával skromným a získával si oblibu u národa i u královské rodiny. PP 489.1

“Vycházel pak David, k čemuž ho koli posílal Saul, opatrně sobě počínaje. I ustanovil ho Saul nad vojáky.” 1. Samuelova 18,5. David byl uvážlivý a věrný a bylo zřejmé, že se těší požehnání Božímu. Saul občas na sobě pozoroval, že se už nehodí pro vládu nad Izraelem, a cítil, že království by bylo ve větším bezpečí, kdyby se s ním spojil někdo, kdo dostává pokyny od Hospodina. Rovněž doufal, že spojí-li se s Davidem, bude sám ve větším bezpečí. Protože David se těšil přízni Hospodinově a jeho ochraně, mohla by jeho přítomnost ochránit i Saula, kdyby s ním vytáhl do války. PP 489.2

Davida spojila se Saulem prozřetelnost Boží. Postavení u dvora poskytovalo Davidovi možnost, aby se seznámil se záležitostmi, souvisejícími s jeho budoucím posláním. Umožnilo mu také získat si důvěru lidu. Těžkosti, které mu později připravilo nepřátelství Saulovo, ho přesvědčilo, jak je závislý na Bohu a že jen v Boha musí vkládat celou svou víru. A přátelství Jonatovo k Davidovi bylo rovněž dílem prozřetelnosti Boží, protože mělo chránit život budoucího vládce Izraele. Všechno to dílo prozřetelnosti Boží sledovalo milostivé úmysly Boží, týkající se jak Davida, tak národa Izraelského. PP 489.3

Saulovo přátelské chování k Davidovi však netrvalo dlouho. Když se Saul a David vraceli z bitvy s Filištínskými, “vyšly ženy z každého města izraelského, zpívajíce a plésajíce, vstříc Saulovi králi s bubny, s veselím a s husličkami”. Jedny prozpěvovaly: “Porazilť jest Saul svých tisíc” a druhé jim v písni odpovídaly: “Ale David svých deset tisíců.” Král začal na Davida žárlit. Rozčilovalo ho, že ženy izraelské vyvyšují ve svých písních Davida nad něho. Místo aby v sobě potlačil závit, projevil svou slabou povahu a zvolal: “Dali Davidovi deset tisíc, a mně dali toliko tisíc. Co mu ještě přes to přivlastní, leč království?” 1. Samuelova 18,6-8. PP 489.4

Vážným nedostatkem Saulovy povahy byla jeho touha po oblibě. Tento jeho povahový rys ovlivňoval veškeré jeho jednání a myšlení. Vše, co dělal, dělal z touhy po chvále a slávě. Jeho měřítko dobra a zla se podřizovalo jeho touze po oblibě u lidu. Takový člověk, který žije jen proto, aby se líbil lidem a nesnaží se, aby se především líbil Bohu, není spolehlivý. Saulovou ctižádostí bylo, aby si ho především vážili lidé. A když zaslechl tento chvalozpěv, utvrdil se v přesvědčení, že David by mohl získat oblibu u lidí a vládnout místo něho. PP 490.1

Saula se zmocnila žárlivost, jež otrávila jeho duši. Přesto, že ho prorok Samuel poučil, že Bůh vykoná, co se mu zlíbí, a že nikdo mu v tom nemůže zabránit, ukázalo se, že král nic nepochopil o záměrech Božích, ani o moci Boží. Král Izraele chtěl prosadit svou vůli proti vůli Věčného. Za celou dobu, kdy ovládal království izraelské, Saul nepochopil, že musí ovládnout sebe samého. Připustil, aby jeho vzněty řídily jeho úsudky, až se nakonec stal otrokem svých nálad. Dostával záchvaty zuřivosti, ve kterých byl s to usmrtit každého, kdo se opovážil postavit se jeho vůli. Z těchto záchvatů upadal do stavu malomyslnosti, kdy litoval svých činů a pohrdal sám sebou. PP 490.2

Rád naslouchal Davidově hře na harfu a zdálo se, že hudba dokáže načas zažehnat jeho zlou náladu. Jednoho dne však, když mladík hrál králi a vyluzoval na svém nátroji sladké tóny, jimiž doprovázel svůj chvalozpěv na Boha, mrštil po něm Saul náhle svůj oštěp s úmyslem ho zabít. Přispěním Božím byl však David zachráněn a bez úhony uprchl před běsněním potřeštěného krále. PP 490.3

Saulova nenávist k Davidovi rostla a král hledal stále novou a novou příležitost, jak Davida usmrtit. Žádný z jeho úkladů proti pomazanému Páně však nevyšel. Saul se poddával zlému duchu čím dál tím víc, až ho nakonec zlo zcela ovládlo. David však věřil v Boha a u něho hledal radu a ochranu. “Počátek moudrosti je bázeň Hospodinova.” Přísloví 9,10 A David se svými modlitbami stále obracel k Bohu, aby směl před ním kráčet dokonale. PP 490.4

Aby se zbavil svého soupeře, král “učinil jej sobě hejtmanem nad tisíci…Ale všecken Izraele i Juda miloval Davida.” 1. Samuelova 18,13.16. Lid brzy poznal, že David je schopný a že záležitosti, jež jsou mu svěřovány, vyřizuje moudře a obratně. Rady mladého muže byly vždy uvážené a spolehlivé, kdežto Saulův názor byl někdy nespolehlivý a jeho rozhodnutí nemoudré. PP 490.5

Ačkoli Saul stále číhal na příležitost, jak Davida sprovodit ze světa, měl z něho strach, neboť mu bylo jasné, že s ním je Hospodin. Hněv králův vzbuzovala Davidova bezúhonnost. Zdálo se mu, že samo bytí Davidovo a jeho přítomnost ukazuje na jeho vlastní hanbu, neboť při porovnání s Davidem se projevily jeho nedostatky. Závist udělala ze Saula bídníka a ohrožovala poddané jeho trůnu. Kolik nevýslovného neštěstí způsobila již na světě tato nectnost! Tutéž závist, jakou pociťoval Saul k Davidovi, choval také Kain ke svému bratru Ábelovi, protože skutky Ábelovy byly spravedlivé a Bůh Ábela ctil, kdežto jeho skutky byly zlé a Hospodin mu nemohl dát své požehnání. Závist je dcerou pýchy a zahnízdí-li se v srdci, vede k nenávisti a třeba i k pomstě a vraždě. Byl to satan, který vyvolal v Saulovi hněv proti tomu, jenž mu nikdy ničím neublížil. PP 490.6

Král velmi bedlivě sledoval Davida a doufal, že se dopustí nějaké neuváženosti, nebo nepředloženosti, která by mu poskytla záminku, aby Davida zavrhl. Cítil, že nebude mít klid, dokud mladíka nepřipraví o život tak, aby sám byl před národem ospravedlněn. Vymyslel pro Davida nástrahu: vyzval ho, aby válku s Filištínskými vedl s ještě větším úsilím, a v odměnu za statečnost mu sliboval ruku své nejstarší dcery. Na tento návrh David skromně odpověděl: “Kdo jsem já, a jakýž jest rod můj a čeleď otce mého v Izraeli, abych byl zetěm královým?” 1. Samuelova 18,18. Panovník pak provdal dceru za jiného, a tak ukázal svou neupřímnost. PP 491.1

Davidovi však byla nakloněna nejmladší dcera Saulova Míkol a to poskytlo králi další příležitost k odstranění soupeře. Nabídl Davidovi ruku Míkol, avšak kladl si podmínku, že podá důkaz o tom, že porazil a zabil určitý počet nepřátel národa. “Saul pak to obmýšlel, aby David upadl v ruku Filištínských,” Hospodin však ochránil svého služebníka. David se vrátil z bitvy jako vítěz a stal se královým zetěm. “Milovala pak Míkol dcera Saulova Davida” (1. Samuelova 18,25.20) a panovník k své zlosti poznal, že jeho úklady vedly k povýšení toho, jehož chtěl zahubit. Nabyl tím ještě větší jistoty, že David je mužem, o němž Hospodin pravil, že je lepší než Saul a který bude vládnout na trůně Izraele místo něho. Odložil všechnu přetvářku a dal Jonatovi a úředníkům svého dvora rozkaz, aby zabili toho, jehož nenáviděl. PP 491.2

Jonata prozradil Davidovi králův záměr a vybídl ho, aby se ukryl. Sám bude orodovat u svého otce, aby ušetřil život osvoboditele Izraele. Připomněl králi, co David vykonal pro záchranu cti, ba života národa, a jakou strašnou vinu by nesl vrah toho, jehož Bůh použil k potření jejich nepřátel. Pohnulo se svědomí královo a jeho srdce se obměkčilo. “A přisáhl Saul, řka: Živť jest Hospodin, žeť nebude zabit.” 1. Samuelova 19,6. David byl předveden před krále a opět před ním hrál jako dříve. PP 491.3

Znovu vypukla válka mezi Izraelskými a Filištýnskými a David vedl vojsko proti nepříteli. Hebrejové dosáhli velkého vítězství a celý národ velebil Davida za jeho moudrost a statečnost. To oživilo dřívější nenávist Saulovu proti Davidovi. Když mládenec hrál svému králi a jeho sladká hudba naplňovala celý palác, vzplanul Saul hněvem a mrštil po Davidovi oštěpem, chtěje hudebníka připíchnout ke zdi. Anděl Páně však odvrátil smrtící zbraň. David vyvázl a uprchl domů. Saul vyslal zvědy, aby se ho chopili, až ráno vyjde z domu a zabili ho. PP 492.1

Míkol oznámila Davidovi záměr svého otce. Přiměla ho k tomu, aby si zachránil život útěkem. Spustila ho oknem, a tak mu umožnila útěk. David uprchl k Samuelovi do Ráma a prorok, nemaje obav z královy nemilosti, uprchlíka uvítal. Domov Samuelův byl na rozdíl od královského paláce místem klidu. Zde v horách pokračoval vyvolený služebník Boží ve svém díle, obklopen skupinou proroků, svých žáků, kteří se učili poznávat vůli Boží a s úctou naslouchali ponaučení, jichž se jim dostávalo z úst Samuelových. David, který také naslouchal skvostným slovům učitele Izraele, nevěřil, že by Saul nařídil svým vojákům, aby napadli toto svaté místo, avšak zatemnělé mysli všeho schopného krále se nic nezdálo dost svaté. Davidův styk se Samuelem způsobil, že král začal žárlit, aby snad ten, jehož celý Izrael ctil jako proroka Božího, nepropůjčil svůj vliv jeho soku k dalšímu vzestupu. Když se proto král dozvěděl, kde David je, poslal tam své úředníky, aby ho přivedli do Gabaa, kde chtěl provést svůj vražedný úmysl. PP 492.2

Poslové se vydali na cestu s úmyslem ukládat Davidovi o život, avšak ten, jenž je mocnější Saula, řídil jejich cestu. Poslové se potkali s neviditelnými anděly jako kdysi Balám, když se ubíral zlořečit Izraeli, a začali prorokovat, co se stane v budoucnu, a velebit slávu a velikost Hospodinovu. Tak přemohl Bůh lidskou zlobu a požil své moci k potření zla, obklopiv svého služebníka andělskou stráží. PP 492.3

Zpráva o tom dostala se k Saulovi ve chvíli, kdy již myslil, že má Davida ve své moci. Místo však, aby v tom viděl pokárání Boží, vzplanul ještě více a postal jiné posly. Duch Boží však přemohl také je a také oni začali spolu s prvními prorokovat. Král vyslal třetí poselstvo; když však přišli ke skupině proroků, padl také na ně božský vliv a začali rovněž prorokovat. Pak se Saul rozhodl, že půjde sám, neboť už nemohl zkrotit svou zuřivost. Byl rozhodnut, že už nebude čekat na novou příležitost, aby mohl Davida zabít. Jakmile se mu bude moci přiblížit, usmrtí ho vlastní rukou, ať jsou následky jakékoli. PP 492.4

Anděl Páně však čekal ho na cestě a vedl ho. Stoupil na něho Duch Boží a Saul kráčel, modle se k Bohu, pronášeje proroctví a prozpěvuje svaté písně. Prorokoval, že přijde Mesiáš jako Vykupitel světa. Když došel k domu prorokovu v Ráma, odložil svrchní oděv, jenž prozrazoval jeho vysoké postavení, a pod vlivem božského Ducha ležel pak celý dne před Samuelem a jeho žáky. Lidé se sbíhali, aby byli svědky této zvláštní události, a zpráva o tom se šířila široko daleko. Odsud vzniklo v Izraeli na samém konci Saulova panování přísloví, že Saul je také mezi proroky. PP 492.5

Úmysl pronásledovatele byl opět zmařen. Saul ujistil Davida, že už se s ním smířil, ale David nevěřil králově lítosti. Použil nejbližší příležitosti k útěku z obavy, že by se králův rozmar mohl jak předtím změnit. S rozjitřeným nitrem toužil, aby ještě jednou uviděl svého přítele Jonatu. Vědom si své neviny, vyhledal králova syna a ptal se ho dojatě: “Což jsem učinil? Jaká jest nepravost má? A jaký jest hřích můj před otcem tvým, že hledá bezživotí mého?” Jonata věřil, že jeho otec se již vzdal svého úmyslu a že se už nezabývá myšlenkou připravit Davida o život. Pravil proto: “Odstup to, neumřeš. Aj, nečiniť otec můj ničeho ani velikého ani malého, čehož by se mi nesvěřil. Jak by tedy otec můj tajil to přede mnou? Neníť toho.” Po zázračném projevu moci Boží nemohl Jonata uvěřit, že by jeho otec chtěl ještě Davidovi škodit, neboť by to byla jasná vzpoura proti Bohu. Davida však nepřesvědčil. Smrtelně vážně pravil Jonatovi: “Živť jest Hospodin, a živať jest duše tvá, že sotva jest kročej mezi mnou a mezi smrtí.” 1. Samuelova 20,1-3. PP 493.1

Za novoluní se v Izraeli konávala slavnost. Právě den po rozhovoru mezi Davidem a Jonatou se taková slavnost konala. Všichni očekávali, že při hostině se oba mladíci objeví u králova stolu. David se však bál přijít, a tak bylo umluveno, že navštíví své bratry v Betlémě. Po svém návratu se měl ukrýt v polích nedaleko slavnostní síně a tři dny nechodit královi na oči. Jonatan měl sledovat, jaký to bude mít účinek na Saula. Kdyby se ptal po synu Izai, měl Jonata říci, že odešel domů, aby se zúčastnil obětování, pořádaného rodinou jeho otce. Jestliže se král nerozzlobí a řekne: “Jest dobře”, bude se David moci vrátit bezpečně ke dvoru. Jestliže se však rozzuří, že David není přítomen, bude tím o Davidově útěku rozhodnuto. PP 493.2

V první den hostiny se král neptal po příčině Davidovy nepřítomnosti. Když však druhý den viděl Davidovo místo prázdné, zeptal se: “Proč nepřišel syn Izai ani včera ani dnes k jídlu? Odpověděl Jonata Saulovi: Velice mne prosil David, aby šel do Betléma, a řekl: Odpusť mne, prosím, nebo oběť má míti rodina naše v městě, a bratr můj sám rozkázal mi přijíti; nyní tedy, nalezl-li jsem milost před očima tvýma, nechť se odtrhnu, prosím, abych navštívil bratří své. Tou příčinou nepřišel k stolu královskému.” Když uslyšel Saul tato slova, neovládl svůj hněv. Prohlásil, že dokud bude David naživu, nebude Jonata moci dosednout na trůn Izraele, a žádal, aby pro něho hned poslali, aby ho mohl usmrtit. Jonata opětně orodoval za Davida a ptal se: “Proč má umříti? Což jest učinil?”. 1. Samuelova 20,27-29.32. Tato otázka krále ještě více rozzuřila, takže se neovládl a mrštil po svém synu kopím, které bylo určeno pro Davida. PP 493.3

Králův syn tím byl zarmoucen a rozhořčen, opustil krále a již se k hostině nevrátil. Byl sklíčen bolestí, když šel v ujednanou dobu na místo, kde se měl David dozvědět, jaké s ním má král úmysly. Padli si kolem krku a hořce plakali. Králova nevraživost vrhla stín na život mladíků a jejich žalost byla nevýslovná. Jejich cesty se rozcházely. Před rozchodem pravil Jonata Davidovi: “Jdiž u pokoji, a což jsme sobě oba přisáhli ve jménu Hospodinovu, řkouce: Hospodin budiž svědkem mezi mnou a tebou, i mezi semenem mým a mezi semenem tvým, nechť trvá až na věky.” 1. Samuelova 20,42. PP 494.1

Jonata se vrátil do Gabaa a David spěchal do města Nobe, ležícího jen několik mil odtud a patřícího ještě kmeni Benjaminovu. Do tohoto města byl ze Sílo přenesen stánek úmluvy a sloužil v něm velekněz Achimelech. David nevěděl, kde jinde by měl hledat útočiště než u služebníka Božího. Kněz hleděl s údivem, když k němu David přispěchal zřejmě sám s výrazem úzkosti a smutku ve tváři. Ptal se ho, co ho k němu přivádí. Mladík žil ve stálém strachu, že bude odhalen, a ve své nouzi se uchýlil ke klamu. Řekl knězi, že ho posílá král s tajným posláním, jež vyžaduje krajní opatrnosti. Tím projevil nedostatek víry v Boha a svým hříchem způsobil smrt velekněze. Kdyby byl David pověděl prostou pravdu, Achimelech by už byl věděl, co má učinit, aby uchránil svůj život. Bůh požaduje, aby se lid Boží neuchyloval od pravdy ani v největším nebezpečí. David požádal kněze o pět bochníků chleba. Muž Boží však měl toliko posvátné chleby, ale Davidovi se podařilo rozptýlit knězovy pochybnosti, a tak dostal chléb, aby ukojil svůj hlad. PP 494.2

Pak se objevilo nové nebezpečí. Ke stánku úmluvy přišel Doeg, vrchní pastýř Saulův, a vyznavač víry Hebrejů, aby odevzdal obětiny. Když ho David uviděl, rozhodl se, že si najde jiné útočiště a že si opatří nějakou zbraň, kterou by se v případě potřeby mohl ubránit. Požádal Achimelecha o meč. Velekněz mu řekl, že má pouze meč Goliášův, který je jako památka uložen ve stánku úmluvy. David odpověděl: “Neníť přes ten, dejž mi jej.” 1. Samuelova 21,9. Jakmile uchopil meč, jímž kdysi usmrtil hrdinu Filištínských, vrátila se mu odvaha. PP 494.3

David se utekl k Achisovi, králi Gát. Cítil, že mezi nepřáteli svého národa bude ve větším bezpečí, než kdyby zůstal na území Saulově. Achis se však dozvěděl, že David je tím, jež před léty usmrtil filištínského reka. A tak se David, který hledal útočiště u nepřátel Izraele, octl ve velkém nebezpečí. Oklamal však své nepřátele tím, že předstíral pomatenost, a tak se mu podařilo uniknout. PP 494.4

První chyby se David dopustil svou nedůvěrou k Bohu v Nobe, nyní učinil druhou chybu tím, že oklamal Achise. David měl ušlechtilou povahu a jeho vysoká mravní úroveň mu získala obliby u lidu. Když však musel podstoupit zkoušku, zakolísal ve své víře a projevila se jeho lidská slabost. V každém viděl špiona a zrádce. Když se octl ve velké tísni, opřel se o Boha v pevné víře a zvítězil nad filištínským obrem. Nyní však byl štván a pronásledován, takže ve svém zmatku a ve svých starostech téměř nevzpomněl na svého nebeského Otce. PP 495.1

Přesto však tato zkušenost naučila Davida moudrosti. Uvědomil si při ní, jak je slabý a jak je třeba stále se opírat o Boha. Ó, jak blahodárný je sladký vliv Ducha Božího ve chvílích stísněnosti nebo zoufalství, vliv, který posiluje malátné, dodává odvahu a poskytuje pomoc zkoušeným služebníkům Páně! Ó, jakého to máme Boha, který se zbloudilým jedná tak láskyplně a který má s námi takovou trpělivost a jedná s námi shovívavě, setkáme-li se s protivenstvím nebo potká-li nás velká starost! PP 495.2

Každý chybný krok dítek Božích je způsoben nedostatkem víry. Jestliže duši zahalují síny, nedostává-li se nám světla a vedení, musíme vzhlédnout k Bohu; tam na konci tmy je světlo. David neměl přestat ani na okamžik důvěřovat Bohu. Měl proč v něho věřit: byl pomazaným Páně a ve chvílích nebezpečí ho ochraňovali andělé Boží. Byl vyzbrojen odvahou, aby konal divy. Kdyby se byl myslí odpoutal od svízelné situace, v níž se nacházel, a pomyslil na sílu a majestát Boží, byl by býval našel pokoj i uprostřed stínů smrti a mohl s důvěrou vzpomenout zaslíbení Božího: “Byť se i hory pohybovaly, a pahorkové ustupovaly, milosrdenství mé však od tebe neodstoupí, a smlouva pokoje mého se nepohne.” Izajáš 54,10. PP 495.3

V horách judských hledal David útočiště před pronásledováním Saulovým. Podařilo se mu uprchnout do jeskyně Adulam. Toto místo se malými silami dalo uhájit proti silnému a početnému vojsku. “To když uslyšeli bratří jeho i všecken dům otce jeho, sešli se tam k němu.” 1. Samuelova 22,1. Davidova rodina se necítila bezpečna. Věděla, že příbuzenský vztah k Davidovi by mohl být důvodem k tomu, aby král vůči ní mohl kdykoli pojmout podezření. Dozvěděli se, co bylo Izraeli už téměř všeobecně známo, že Bůh vyvolil Davida za budoucího vládce národa Božího, a byli přesvědčeni, že jim u něho bude hrozit menší nebezpečí, přestože je psancem a žije v jeskyni, než kdyby byli vystaveni zběsilosti žárlivého krále. PP 495.4

V jeskyni Adulam žila celá rodina v lásce a svornosti. Syn Izai mohl zazpívat za doprovodu své harfy: “Aj, jak dobré a jak utěšené, když bratří v jednomyslnosti přebývají!” Žalm 133,1. Zkusil, jak hořce chutná nedůvěra vlastních bratří, a soulad, který nahradil dřívější nesvár, těšil srdce vyhnancovo. Zde složil David padesátý sedmý žalm. PP 496.1

Netrvalo dlouho a k Davidově družině se připojili další, kteří také chtěli uniknout před královými požadavky. Bylo mnoho takových, kteří ztratili důvěru ve vládce Izraele, protože poznali, že ho už nevede Duch Páně. “Kteřížkoli byli v soužení a kteříkoli byli zadlužili, a kteřížkoli byli v hořkosti ducha” se utíkali k Davidovi “a byl nad nimi knížetem, a tak že bylo jich s ním okolo čtyř set mužů!” 1. Samuelova 22,2. David tu vytvořil své malé království, v němž vládl pořádek a kázeň. Avšak ani v tomto svém úkrytu v horách se necítil zcela jistý, neboť stále mu docházely důkazy, že král se nevzdal svého vražedného záměru. PP 496.2

Pro své rodiče našel útočiště u moábského krále. Sám pak prchl ze své skrýše do lesa Háret, když ho prorok Páně upozornil, že mu hrozí nebezpečí. To, co David prožíval, nebylo zbytečné, ani bez užitku. Bůh ho tím učil kázni, kterou se musí osvojit, aby byl moudrým vojevůdcem a spravedlivým a milosrdným králem. Se svým hloučkem uprchlíků nabýval schopností a zkušeností, aby mohl převzít dílo, které Saul už takřka nebyl schopen konat, protože byl zaslepen svou touhou po vraždě, že už nemohl rozhodovat uvážlivě. Člověk se nemůže odchýlit od rady Boží a přitom si zachovat rozvážnost a moudrost, která mu umožňuje jednat spravedlivě a uvážlivě. Není strašnější pošetilosti než řídit se podle lidského rozumu a nedbat moudrosti Boží. PP 496.3

Saul se chystal k tomu, že obelstí Davida a zmocní se ho v jeskyni Adulam. Když se však ukázalo, že David opustil toto své útočiště, král se velice rozzuřil. Davidův útěk byl pro něho tajemstvím. Nemohl si jej vysvětlit jinak, než že má ve svém táboře zrádce, kteří syna Izai vyrozuměli o tom, že se již blíží a jaké má záměry. Prohlásil svým rádcům, že se proti němu vytvořilo spiknutí, a nabídl jim bohaté dary a vysoká postavení, prozradí-li mu, kdo z národa izraelského pomáhá Davidovi. Udavačem se stal Doeg Idumejský. Ctižádostivý a lakotný Doeg, který nenáviděl kněze, jenž ho káral za jeho hříchy, podal králi zprávu o Davidově návštěvě u Achimelecha a vylíčil ji v takových barvách, že podnítil Saulův hněv proti tomuto muži Božímu. Řeč tohoto zlovojníka rozpoutala oheň pekelný, rozdmýchala v Saulově srdci nejhorší vztek. Šílený hněvem Saul prohlásil, že celá knězova rodina musí pykat životem. A strašný ortel byl také vykonán. Nejen Achimelecha, ale také příslušníky rodiny jeho otce, “osmdesáte a pět mužů, kteříž nosili efod lněný”, usmrtil Doeg na královský rozkaz svou vražednou rukou. PP 496.4

“Nobe také město kněžské vyhubil ostrostí meče, od muže až do ženy, od malého až do požívajícího prsí, voly a osly, i dobytyk.” 1. Samuelova 19,18.19. Takovou věc spáchal Saul pod vlivem satanovým. Když Bůh pravil, že už je dost nepravostí Amalechitských, a přikázal Saulovi, aby je do posledního vyhladil, projevil Saul při výkonu božského rozsudku takový soucit, že ušetřil to, co mělo být zahubeno. Nyní však bez rozkazu Božího mohl pod vedením satanovým usmrtit kněze Páně a vyhladit obyvatele Nobe. Tak zvrácené je lidské srdce, které odmítá vedení Boží. PP 497.1

Tento čin naplnil všechny Izraelské hrůzou. Spáchal jej král, kterého si vyvolili, a nepočínal si jinak než králové jiných národů, kteří se nebojí Boha. Měli truhlu smlouvy, ale kněží byli mečem zabiti. Co jen ještě přijde? PP 497.2