Patriarchové a proroci

61. kapitola — Saul zavržen

Saul neobstál ve zkoušce víry, když se octl v těžkém postavení v Galgala a zneuctil službu Boží. Jeho chyby však nebyly nenapravitelné a Hospodin mu dal ještě příležitost, aby se naučil bezpodmínečně věřit slovu Božímu a bez váhání poslouchat rozkazů Božích. PP 471.1

Když se mu v Galgala dostalo pokárání z úst prorokových, neviděl Saul v činu, jehož se dopustil, velké provinění. Měl pocit, že se s ním jedná nespravedlivě a snažil se obhájit své jednání a omluvit svou chybu. Od té doby se s prorokem stýkal zřídka. Samuel miloval Saula jako vlastního syna, a smělý a horkokrevný Saul si proroka vysoce vážil. Samuelova výtka ho však mrzela, a proto se mu vyhýbal, pokud jen mohl. PP 471.2

Hospodin však poslal svého služebníka k Saulovi s dalším poselstvím. Poslušností měl dokázat svou věrnost Bohu a prokázat, že je hoden kráčet před Izraelem. Samuel navštívil krále a vyřídil mu slovo Páně. Aby si panovník mohl uvědomit, jak je důležité dbát příkazu, Samuel výslovně prohlásil, že mluví z božského rozkazu, z rozkazu téže moci, která Saula povolala na trůn. Prorok pravil: “Takto praví Hospodin zástupů: Rozpomenul jsem se na to, co jest činil Amalech Izraelovi, že se položil na cestě, když se bral z Egypta. Protož i hned táhni a zkaz Amalecha, a zahlaďte jako proklaté všecko, což má. Neslitovávejž se nad ním, ale zahub od muže až do ženy, od malého až do toho, kterýž prsí požívá, od vola také až do ovce, a od velblouda až do osla.” Amalechitští byli prvními, kteří napadli Izraelské na poušti. A za tento hřích, za to, že se postavili Bohu, a za jejich zvrhlé uctívání model vyřkl nad nimi Hospodin skrze Mojžíše ortel. Na božský příkaz byla jejich krutost vůči Izraeli zaznamenána s rozkazem: “Vyhladíš památku Amalecha pod nebem; nezapomínejž na to.” 5. Mojžíšova 25,19. Provedení tohoto rozsudku bylo odloženo o čtyři sta let. Amalechitští se však od svých hříchů neodvrátili. Hospodin věděl, že by tento národ bezbožníků vymazal ze země národ Boží i uctívání Boha, kdyby k tomu měl možnost. Nyní přišla doba, kdy se měl vykonat rozsudek, tak dlouho odkládaný. PP 471.3

Shovívavost, kterou Bůh projevuje vůči bezbožníkům, dodává lidem odvahy v páchání hříchů; trest na ně však přijde jistě a bude strašný, i když nechá na sebe čekat. “Jako na hoře Perazim povstane Hospodin, jako v údolí Gabaon hněvati se bude, aby dělal dílo své, neobyčejné dílo své, aby vykonal skutek svůj, neobyčejný skutek svůj.” Izajáš 28,21. Trestání je pro našeho milosrdného Boha nezvyklé. “Živť jsem já, dí Panovník Hospodin, žeť nemám libosti v smrti bezbožného, ale aby se odvrátil bezbožný od cesty své a živ byl.” Ezechiel 33,11. Hospodin je “silný, lítostivý a milostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství a pravdě… odpouštěje nepravost a přestoupení i hřích”. Nikdy však “neospravedlňuje vinného”. 2. Mojžíšova 34,6.7. Bůh si nelibuje v pomstě, ale přestupníky svého zákona stíhá soudem. Bůh je nucen tak činit, aby uchránil obyvatele země od úplné zkázy a zmaru. Aby zachránil mnohé, musí vyhladit ty, kdož se v hříchu zatvrdili. “Hospodin dlouhočekající jest a velikomocný, však nikoli neospravedlňuje vinného.” Nahum 1,3. Strašenými tresty spravedlnosti pomstí moc pošlapaného zákona Božího. Již to, že se Bohu protiví vykonávat spravedlnost, svědčí o tom, jak hrůzný je hřích, když vyvolává soud Boží, a jak přísná je odplata očekávající hříšníka. PP 471.4

Bůh je však milosrdný, i když koná spravedlivý soud. Amalechitští měli být zahubeni, avšak Cinejští, kteří dleli mezi nimi, měli být ušetřeni. Tento národ nebyl sice zcela prost modlářství, avšak uctíval Boha a byl Izraelským příznivě nakloněn. Z tohoto kmene pocházel Mojžíšův švagr Chobab, ^* který provázel Izraelské za jejich putování pouští a svou znalostí země jim prokázal cennou službu. PP 472.1

Po porážce Filištínských u Michmas vedl Saul války s Moábskými, Ammonitskými a Edomskými a bojoval také s Amalechitskými a Filištínskými; a kamkoli zamířil svými zbraněmi, všude dobýval vítězství. Když dostal příkaz, aby vytáhl proti Amalechitským, vyhlásil hned válku. Jeho vlastní moc byla podepřena ještě vážností, jíž se v národě těšil prorok Samuel, a na jeho výzvu k válce shromáždili se pod jeho korouhví muži izraelstí v hojném počtu. Smyslem tohoto tažení nebylo, aby Izrael zvětšil svou moc. Izraelští se jím neměli obohatit kořistí nepřítele, ani nemělo přispět k jejich slávě. Měli vstoupit do války jen na důkaz poslušnosti Boha, aby vykonali soud Boží nad Amalechitskými. Bůh chtěl, aby všechny národy viděli, jaký osud stihne lid, který se staví proti vládě Boží, a aby si povšimly, že záhubu jim přinesl právě ten národ, jímž pohrdaly. PP 472.2

“Porazil Saul Amalecha od Hevilah, kudy se chodí do Sur, kteréž jest naproti Egyptu. Jal také Agaga krále amalechitského živého, lid pak všecken vyhladil ostrostí meče. I zachoval Saul a lid jeho Agaga, a nejlepší bravy a skoty a krmný dobytek, a berany i všecko, což lepšího bylo, a nechtěli vyhubiti jich; což pak bylo ničemného a churavého, to zahubili.” 1. Samuelova 15,7-9. PP 473.1

Toto vítězství nad Amalechitskými bylo nejskvělejším vítězstvím, kterého kdy Saul dobyl, a přispělo k tomu, že ho opět zachvátila pýcha, jež byla pro něho největším nebezpečím. Božský rozsudek, jímž se nepřátelé boží odsuzovali k úplné záhubě, byl proveden jen zčásti. Ve snaze zvýšit lesk svého vítězného návratu přítomností královského zajatce, odvážil se Saul napodobit mravy okolních národů a ušetřil Agaga, lítého a bojovného krále Amalechitských. Lid si ponechal nejlepší stáda dobytka, ovcí a tažných zvířat, a svůj hřích omlouval tím, že dobytek zachovává proto, aby jej obětoval Hospodinu. Jejich úmyslem však bylo obětovat tento dobytek, aby mohli ušetřit svůj vlastní. PP 473.2

Nyní stál Saul před konečnou zkouškou. Jeho opovážlivé nedbání vůle Boží, jež prozrazovalo jeho odhodlání vládnout jako nezávislý panovník, prokázalo, že mu nemůže být svěřena královská moc, že nemůže být pověřeným zástupcem vlády Hospodinovy. Když se Saul a jeho vojsko vraceli domů zpití vítězstvím, prožíval prorok Samuel chvíle velké úzkosti. Dostal poselství od Hospodina, v němž se odsuzovalo jednání krále: “Žel mi, že jsem Saule ustanovil za krále, nebo odvrátil se ode mne, slov mých nevyplnil.” 1. Samuelova 15,11. Prorok byl jednáním vzpurného krále velice zarmoucen a plakal a modlil se po celou noc, aby Bůh ráčil změnit strašný rozsudek. PP 473.3

Lítost Boží se nepodobá lidské lítosti. “Vítěz Izraelský klamati nebude, ani želeti; nebo není člověkem, aby měl čeho želeti.” 1. Samuelova 15,29. Lidská lítost je vyvolána změnou v myšlení, může změnit svůj vztah k Bohu: buď plní podmínky, za nichž se může těšit božské přízni, anebo se svým vlastním jednáním vyloučí z možnosti těšit se božské přízni. Hospodin však je stále týž, “včera i dnes… i na věky”. Židům 13,8. Saul změnil svou neposlušností svůj poměr k Bohu, podmínky stanovené Bohem se však nezměnily; požadavky Boží jsou neměnné, neboť u Boha “není proměnění, ani pro obrácení se jinam zastínění”. Jakubův 1,17. PP 473.4

S krvácejícím srdcem vydal se prorok příštího rána navštívit pobloudilého krále. Kojil se nadějí, že si Saul po zralé úvaze uvědomí svůj hřích a že svou lítostí a pokorou získá opět božskou přízeň. Jakmile se však učiní první krok po cestě hříchu, je další cesta již snadná. Saul, zkažený svou neposlušností, vyšel Samuelovi v ústrety se lží na rtech: “Požehnaný ty od Hospodina, vyplnil jsem slovo Hospodinovo.”. 1. Samuelova 15,13. PP 473.5

Zvuky, které zachytilo ucho prorokovo, vyvrátily tvrzení neposlušného krále. Na otázku: “Jaké pak jest to bečení ovcí těch v uších mých, a řvaní volů, kteréž já slyším?” Saul odpověděl: “Od Amalechitských přihnali je; nebo zachoval lid, což nejlepšího bylo z bravů a skotů, aby to obětoval Hospodinu Bohu tvému; ostatek pak jsme zahladily jako proklaté.” 1. Samuelova 15,14.15. Lid jen uposlechl Saulových rozkazů. Saul však, aby se obhájil, chtěl na lid svrhnout vinu za svou neposlušnost. PP 474.1

Poselství o zavržení Saula působilo Samuelovi nevýslovnou bolest. Muselo být předneseno před veškerým vojskem izraelským, které bylo naplněno pýchou a radostí nad vítězstvím, jež připisovalo udatnosti a vojevůdcovským schopnostem svého krále, neboť Saul nic neřekl o tom, že úspěch Izraele v tomto boji měl souvislost s Bohem. Když však prorok viděl důkazy o Saulově vzpurnosti, vzplanul rozhořčením, že ten, jemuž se dostalo od Boha takových milostí, přestoupil přikázání nebes a svedl Izrael ke hříchu. Samuel se nedal oklamat královými vytáčkami. Se zármutkem i v hněvu pravil: “Dopusť, ať oznámím tobě, co jest mi mluvil Hospodin noci této… Zdaliž jsi nebyl maličký sám u sebe? A předce učiněn jsi hlavou pokolení Izraelských, a pomazal tě Hospodin za krále nad Izraelem.” Pak opakoval rozkaz Hospodinův o vyhlazení Amalechitských a žádal, aby král sdělil příčinu své neposlušnosti. PP 474.2

Saul trval na své obhajobě: “Však jsem uposlechl hlasu Hospodinova, a šel jsem cestou, kterouž poslal mne Hospodin, a přivedl jsem Agaga, krále amalechitského, i Amalechitské jako proklaté vyhubil jsem. Ale lid vzal z loupeží bravy a skoty přední z věcí proklatých k obětování Hospodinu Bohu tvému v Galgala.” 1. Samuelova 15,20.21. PP 474.3

Přísně a důstojně odmítl prorok lživé vytáčky a vyslovil neodvolatelný soud: “Zdaliž libost takovou má Hospodin v zápalích a v obětech, jako když s poslušenství koná hlasu Hospodinova? Aj, poslouchati lépe jest, nežli obětovati, a ku poslušenství státi, nežli tuk skopců přinášeti. Nebo zpoura jest takový hřích jako čarodějnictví a přestoupiti přikázání jako modlářství a obrazové. Poněvadž jsi pak zavrhl řeč Hospodinovu, i on také zavrhl tě, abys nebyl králem.” 1. Samuelova 15,22.23. PP 474.4

Když král vyslechl tento hrozný výrok, zvolal: “Zhřešil jsem, že jsem přestoupil rozkaz Hospodinův a slova tvá, nebo jsem se bál lidu, a povolil jsem hlasu jejich.” 1. Samuelova 15,24. Saul, který se zhrozil obvinění, jež proti němu prorok vznesl, uznal svou vinu, kterou dosud tak tvrdošíjně popíral. Stále však svaloval vinu na lid a prohlašoval, že zhřešil ze strachu před PP 474.5

ním. PP 475.1

Nebyla to lítost nad spáchaným hříchem, nýbrž obava z trestu, která pohnula krále k tomu, že Samuela požádal: “Odpusť, prosím, hřích můj, a navrať se se mnou, ať se pomodlím Hospodinu.” 1. Samuelova 15,25. Kdyby byl Saul svého hříchu opravdově litoval, byl by se z něho vyznal veřejně. Jeho hlavní starostí však bylo udržet svou moc a zachovat si oddanost lidu. Chtěl, aby Samuel svou přítomností přispěl k upevnění jeho vlastního vlivu na lid. PP 475.2

“Nenavrátím se s tebou,” odpověděl prorok, “nebo jsi zavrhl řeč Hospodinovu, tebe také zavrhl Hospodin, abys nebyl králem nad Izraelem.” Když se Samuel obrátil a chystal se odejít, uchopil ho král v návalu náhlého strachu za plášť, aby ho zadržel, ale plášť se roztrhl a zůstal mu v ruce. Prorok k tomu řekl: “Odtrhlť jest Hospodin království izraelské dnes od tebe, a dal je bližnímu tvému, lepšímu, než jsi ty.” 1. Samuelova 15,26.28. PP 475.3

To, že se mu Samuel odcizil, znepokojilo Saula více než nelibost Boží. Věděl totiž, že lid má k prorokovi větší důvěru než k němu. Chápal, že nebude moci udržet svou moc, bude-li nyní někdo jiný z božského příkazu pomazán na krále. Obával se, že by mohlo dojít k okamžité vzpouře, kdyby ho Samuel zcela opustil. Proto požádal proroka, aby mu prokázal tu čest a před staršími a vším lidem se s ním veřejně zúčastnil bohoslužby. Na božský příkaz vyhověl Samuel králově prosbě, aby nebyl důvod ke vzpouře. Král však byl při bohoslužbě pouze němým svědkem. PP 475.4

Bylo třeba ještě vykonat jeden přísný a strašný skutek spravedlnosti. Samuel musel veřejně obhájit čest Boží a vytknout Saulovi jeho jednání. Přikázal, aby před něho přivedli krále Amalechitských. Ze všech, kdož padli pod mečem Izraele, byl Agag nejnelítostnější a nejurputnější. Jeho vina byla největší ze všech. Nenáviděl národ Boží a usiloval o jeho vyhlazení. Měl největší vliv na šíření modlářství. Agag přišel na prorokův rozkaz v domnění, že nebezpečí smrti pro něho již pominulo. Samuel prohlásil: “Jakož uvedl sirobu na ženy meč tvůj, takť siří matka tvá nad jiné ženy. I rozsekal Samuel Agaga na kusy před Hospodinem.” 1. Samuelova 15,33. Po tomto činu se Samuel vrátil domů do Ráma a Saul do svého sídla v Gabaa. Od té doby se prorok a král setkali už jen jednou. PP 475.5

Když byl povolán na trůn, měl Saul jen skromné mínění o svých schopnostech a byl ochoten se dát poučit. Nedostávalo se mu znalostí a zkušeností a měl vážné povahové nedostatky. Hospodin mu však dal Ducha svatého za průvodce a pomocníka a dosadil ho do takového postavení, v němž mohl rozvíjet vlastnosti žádoucí pro panovníka Izraele. Kdyby byl zůstal skromným a dal se stále vést božskou moudrostí, byl by se mohl zhostit povinností svého vysokého postavení s úspěchem a se ctí. Pod vlivem božské milosti by se posílily všechny dobré vlastnosti a špatné sklony by naopak ztratily na síle. To dává Hospodin všem, kdo se mu zasvětí. Je mnoho takových, jež Bůh povolal na místo, aby konali dílo Boží, protože byli skrovní a učenliví. Ve své prozřetelnosti je dává na taková místa, kde se mohou od něho učit. Odhalí jim jejich povahové nedostatky a všem, kdož hledají u něho pomoc, dá sílu, aby mohli své chyby napravit. PP 475.6

Saul si však zakládal na svém vysokém postavení a zneuctil Boha nedůvěrou a neposlušností. Ačkoli byl skromný a scházela mu sebejistota, když byl povolán na trůn, úspěch mu dodal sebedůvěru. Již první vítězství dosažené za jeho panování vzbudilo v něm pýchu, jež mu mohla nejvíce uškodit. Udatnost a válečnická opatrnost, jež osvědčil při osvobození Jábes v Galád, vyvolaly nadšení v celém národě. Lid ctil svého krále, zapomínaje, že je toliko nástrojem, skrze něhož koná své dílo Bůh; a ačkoli Saul z počátku přiznával slávu Bohu, později si ji začal přivlastňovat sám. Ztratil pocit své závislosti na Bohu a v srdci se začal od Hospodina odklánět. To připravilo půdu pro jeho opovážlivý hřích svatokrádeže v Galgala. Táž slepá sebedůvěra způsobila, že odmítl výtky Samuelovy. Saul uznával Samuela za proroka Bohem seslaného, a proto měl výtku přijmout, i kdyby si nebyl býval vědom toho, že se dopustil hříchu. Kdyby byl chtěl poznat svou chybu a uznat ji, byla by ho tato trpká zkušenost mohla v budoucnu zachránit. PP 476.1

Kdyby se byl Hospodin od Saula zcela odvrátil, nebyl by s ním znovu promluvil skrze svého proroka a nebyl by mu svěřoval vykonání určité práce, aby tak mohl napravit chyby minulosti. Jestliže někdo, kdo chce být dítkem Božím, ochabne v plnění vůle Boží a ovlivňuje tím druhé, takže ti pak také nemají v úctě příkazy Hospodinovy a nedbají jich, může své poklesky změnit ve vítězství, přijme-li výtku s opravdovou zkušeností a vrátí-li se k Bohu v pokoře a víře. Pokoření, které nám způsobuje porážka, je pro nás často pravým požehnáním, neboť nám ukáže, že jsme neschopni konat vůli Boží bez Boží pomoci. PP 476.2

Když Saul odmítl důtku, kterou mu poslal svatý Duch Boží, a neustoupil od své obhajoby, vzdal se tím jediného prostředku, který mu mohl Bůh poskytnout, aby ho zachránil před ním samým. Saul se sám svévolně odvrátil od Boha. Nemohlo se mu proto dostat božské pomoci nebo božského vedení, dokud se opět nevrátí k Bohu vyznáním se ze svých hříchů. PP 476.3

V Galgala vzbuzoval Saul dojem, že je velmi svědomitý, když před vším vojskem izraelským obětoval Bohu. Nebyla to však pravá zbožnost. Bohoslužba konaná přímo proti příkazu Božímu Saula jen oslabila a připravila ho o pomoc, kterou by mu byl Bůh rád poskytl. PP 476.4

Saul se domníval, že při svém tažení proti Amalechovi učinil vše, co bylo podstatné v příkazu, který mu Hospodin dal. Hospodin se však nespokojuje částečnou poslušností, ani nepromíjí to, co bylo zanedbáno. Bůh neponechává člověku na vůli, aby měnil požadavky Boží. Hospodin pravil Izraeli: “Nebudete dělati… jeden každý což se mu dobrého vidí” (5. Mojžíšova 12,8), ale “budete ostříhati a poslouchati všech slov těchto, kteráž já přikazuji vám” (podle 5. Mojžíšova 12,28). Rozhodujeme-li se k nějakému činu, nesmíme si klást otázku, vznikne-li tím škoda, nýbrž je-li to v souladu s vůlí Boží. “Cesta zdá se přímá člověku, a však dokonání její jest cesta k smrti.” Přísloví 14,12. PP 477.1

“Poslouchati lépe jest, nežli obětovati.” Oběti samy o sobě nemají v očích Božích nižádnou cenu. Oběti měly být vyjádřením lítosti věřícího nad spáchanými hříchy, vyjádřením víry v Krista a slibem další poslušnosti zákona Božího. Bez kajícnosti, víry a bez poslušného srdce neměly oběti cenu. Když Saul v naprostém rozporu s příkazem Božím nabídl jako oběť to, co Bůh zasvětil zkáze, projevil tím zřejmé pohrdání božskou mocí. Taková bohoslužba musela urazit nebesa. Jak mnozí si však počínají stejně, přestože je jim znám Saulův hřích a jeho následky! Odmítají uvěřit v některé požadavky Boží a uposlechnout je, zato však vytrvale nabízejí Bohu svou formální bohoslužbu. Taková bohoslužba nenachází odezvy u Ducha Božího. Nezáleží na tom, jak horlivě zachovávají náboženské obřady, Hospodin je nemůže přijmout, přestupují-li stále byť jediné z jeho přikázání. PP 477.2

“Zpoura je takový hřích jako čarodějnictví, a přestoupiti přikázání jako modlářství a obrazové.” Vzpouru začal satan a každá vzpoura proti Bohu je přímo způsobena satanovým vlivem. Ti, kdož se stavějí proti vládě Boží, spojují se s tímto arciodpadlíkem a ten pak vynaloží svou moc a svou lstivost, aby upoutal smysly a pobloudil rozum. Satan způsobí, že vše se začne jevit jinak. Jako naši první rodiče budou ti, kteří se octnou pod jeho obluzujícím vlivem, vidět v hříchu jen prospěch a blaho. PP 477.3

Není silnějšího důkazu o klamné moci satanově, než který poskytují ti, kdož svedeni takto satanem se sami klamou ve víře, že slouží Bohu. Když se Chóre, Dátan a Abiron vzbouřili proti moci Mojžíšově, domnívali se, že se protiví jen svému pozemskému vůdci, člověku, jako jsou oni, a nakonec uvěřili tomu, že tím opravdu slouží Bohu. Tím však, že odmítali nástroj Bohem vyvolený, odmítali Krista. Urazili tím Ducha Božího. Stejně tak za dnů Kristových projevili židovští zákoníci a starší velkou horlivost pro věc Boží a ukřižovali jeho Syna. Týž duch je i v těch, kdož se řídí vlastní vůlí proti vůli Boží. PP 477.4

Saulovi bylo dobře známo, že Samuel je nadán Duchem Božím. Jeho opovážlivost nedbat rozkazu, který dostal od Boha skrze proroka, se příčí rozumu a je v rozporu se zdravým úsudkem. Jeho osudná troufalost musela být vyvolána satanovými čáry. Saul projevil velkou horlivost v potlačování modlářství a čarodějnictví; neposlušnost, kterou projevil při plnění božského rozkazu, v něm však vzbudil týž duch odporu vůči Bohu, který satan vnukává těm, kdož provádějí čarodějnictví; a když byl za to pokárán, ještě se ve své vzpouře zatvrdil. Nebyl by mohl Ducha Božího urazit více, ani kdyby se byl veřejně připojil k modloslužebníkům. PP 478.1

Je nebezpečné nedbat výtek a výstrah slova Božího nebo Božího Ducha. Mnozí jako Saul podléhají pokušení, až jsou tak zaslepeni, že nepoznají pravou povahu hříchu. Namlouvají si, že tím sledují nějaký prospěšný cíl a že nečiní nic zlého, když se odchylují od požadavků Páně. Tím však právě pohrdají duchem milosti, až přestanou slyšet jeho hlas a jsou ponecháni v klamu, který si zvolili. PP 478.2

V Saulovi dal Bůh Izraeli krále podle jejich vlastní volby, jak pravil Samuel, když v Galgala potvrdil Saula za krále: “Aj, král, kteréhož jste zvolili, za něhož jste žádali.” 1. Samuelova 12,13. Vzhledný na pohled, vznešené postavy a královského vystupování, celý jeho vzhled byl v souladu s jejich pojetím královské důstojnosti; a jeho chrabrost a válečnické umění byly vlastnosti, jež cenili nejvíce, protože jim mohly zajistit úctu a vážnost mezi ostatními národy. Malou starost měli o to, zda jejich král má ony vyšší vlastnosti, bez nichž nemůže vládnout spravedlivě a nestranně. Nežádali si takového krále, který by měl opravdu ušlechtilou povahu, miloval Boha a bál se ho. Nežádali rady od Boha, jaké vlastnosti má mít král, aby zachoval jejich zvláštní svatý ráz vyvoleného národa Božího. Nešli po cestách Božích, ale sledovali svou vlastní cestu. Proto jim dal Bůh takového krále, jakého si přáli, krále, jehož povaha byla odrazem jejich vlastní povahy. Nepodřizovali svá srdce Bohu a jejich král se rovněž nepodřídil božské milosti. Pod vládou takového krále mohli získat potřebné zkušenosti k tomu, aby mohli nahlédnout svůj omyl a vrátit se opět k Bohu. PP 478.3

Hospodin neponechal Saula bez pomoci, když mu svěřil odpovědnost za království. Seslal na něho Ducha svatého, aby mu odhalil jeho vlastní slabosti a dokázal mu, jak potřebuje božské milosti. A kdyby se byl Saul opřel o Boha, Bůh by byl s ním. Pokud by se jeho vůle řídila vůlí Boží, pokud by se ukázněně podřizoval Duchu Božímu, potud by Bůh mohl korunovat jeho úsilí úspěchem. Když se však Saul rozhodl jednat nezávisle na Bohu, nemohl pak už Hospodin být jeho vůdcem a byl nucen ho zapudit. A pak povolal na trůn “muže vedlé srdce svého” (1. Samuelova 13,14), muže, který sice není bez povahových vad, ale který se bude opírat o Boha a dá se vést Duchem Božím, muže, jenž zhřeší-li, bude se kát a napraví se. PP 478.4