Patriarchové a proroci

60. kapitola — Saulova opovážlivost

Když skončilo shromáždění v Galgala, rozpustil Saul vojsko, které se bylo na jeho výzvu sebralo, aby rozprášilo Ammonitské, a ponechal si jen dva tisíce mužů, kteří měli zůstat pod jeho velením v Michmas, a dalších tisíc mužů, kteří se měli usadit v Gabaa pod velením jeho syna Jonaty. Tím se však dopustil vážné chyby. Nedávné vítězství totiž naplnilo jeho vojsko nadějí a dodalo mu odvahu. Kdyby byl Saul hned vyrazil proti ostatním nepřátelům Izraele, byl by jim způsobil rozhodný úder a byl by tak zajistil svobodu národa. PP 464.1

Filištínští, jejich bojovní sousedé, nesložili zatím ruce v klín. Po porážce Eben-Ezer zůstaly v jejich rukách ještě některé horské pevnosti v zemi Izraelských, takže se pak mohli pevně usadit v samém srdci země. Filištínští byli daleko silnější než Izrael počtem zbraní a jejich jakostí. Za dlouhého období, když utlačovali Izrael, posílili svou moc tím, že zakázali Izraelským provozovat kovářské řemeslo, aby si sami nemohli vyrábět zbraně. Po uzavření míru museli Hebrejové chodit do posádek Filištínských, když nutně potřebovali nějakou kovářskou práci. Za dlouhé doby, kdy je Filištínští utlačovali, přestali Hebrejové spoléhat sami na sebe, nabyli otrockého ducha a otrocké závislosti, a po svržení jha si sami nevzpomněli na to, že je třeba vybavit se zbraněmi. Ve válce se užívalo luků a praků a těch si mohli Izraelští vyrobit, kolik potřebovali. Oštěp nebo meč neměl však žádný z nich kromě Saula a jeho syna Jonaty. PP 464.2

Teprve ve druhém roce Saulovy vlády byl učiněn pokus o podrobení Filištínských. První úder vedl Jonata, králův syn, který napadl posádku Filištínských v Gabaa a přemohl ji. Filištínské tato porážka velmi popudila a hotovili se k rychlému úderu na Izrael. Saul dal vyhlásit válku troubením po celé zemi a svolal všechny bojovníky i z kmenů na druhé straně Jordánu do Galgala. Všichni výzvy uposlechli. PP 464.3

Filištínští shromáždili v Michmas obrovskou vojenskou sílu — “třidceti tisíc vozů, a šest tisíc jezdců, a lidu ve množství jako jest písku na břehu mořském”. 1. Samuelova 13,5. Když se o tom dozvěděl Saul a jeho vojsko v Galgala, zhrozil se lid při pomyšlení, že by se měl utkat v boji s tak mohutným vojskem. Nebyli připraveni na srážku s takovým nepřítelem a mnozí byli jati takovým strachem, že ani nechtěli, aby ke střetnutí došlo. Mnozí proto překročili Jordán, jiní se ukryli v jeskyních a skalních slujích, jimiž tato krajina oplývala. Jak se blížila chvíle utkání, počet uprchlíků rychle vzrůstal, a ti, kteří setrvali, propadali stále většímu strachu a zlým předtuchám. PP 464.4

Když byl Saul poprvé pomazán na krále Izraele, dostal od Samuela jasnou směrnici, jak si má v takové chvíli počínat. “Sstoupíš přede mnou do Galgala,” pravil prorok, “a aj, já sstoupím k tobě, abych obětoval oběti zápalné, též abych obětoval oběti pokojné. Za sedm dní čekati budeš, až přijdu k tobě, a ukážiť, co bys měl činiti.” 1. Samuelova 10,8. PP 465.1

Den za dnem plynul a Saul neprojevil nejmenší snahu, aby povzbudil lid a vnukl mu důvěru v Boha. Než vypršel čas, stanovený prorokem, začal Saul ztrácet trpělivost a pozbýval odvahy. Místo aby věrně připravoval lid na bohoslužbu, kterou měl přijít Samuel vykonat, propadl nevíře a zlým předtuchám. Obětování Bohu je věc nejvýš slavnostní a důležitá. Bůh žádá, aby jeho lid zpytoval své svědomí a kál se ze svých hříchů, aby mohl přijmout jeho oběť a požehnat jeho úsilí. Saula však zachvátil nepokoj a lid, místo aby věřil v pomoc Boží, vzhlížel ke králi, jehož si zvolil, aby ho vedl a řídil. PP 465.2

Hospodin však o ně stále pečoval a nedopustil, aby upadli do neštěstí, které by je bylo určitě zasáhlo, kdyby byli museli spoléhat jen na své křehké síly. Přivedl je do úzkých, aby se přesvědčili, jak je pošetilé spoléhat na člověka, a aby se mohli obrátit k němu jako ke své jediné záštitě. Nadešel čas Sauovy zkoušky. Nyní měl ukázat, dokáže-li se spolehnout na Boha a trpělivě čekat podle příkazu Božího, a osvědčí-li se jako muž, na něhož se Bůh může spolehnout v těžkých zkouškách jako na vladaře svého národa, nebo zakolísá-li a projeví se jako nehodný svaté odpovědnosti, jež byla na něho vložena. Poslechne král, jehož si Izrael vyvolil, krále všech králů? Obrátí pozornost malomyslných vojáků k tomu, jenž je věčnou silou a vysvobozením? S rostoucí netrpělivostí očekával příchod Samuelův, jehož nepřítomnosti připisoval malomyslnost a strach svých vojáků a zběhnutí mnohých od vojska. Stanovený čas přišel, ale muž Boží se stále neobjevoval. Prozřetelnost Boží zdržela svého služebníka. Saul nedovedl již zkrotit svůj neklid a svou vznětlivost. Cítil, že musí něco udělat, aby uklidnil lid a dodal mu odvahy. Rozhodl se, že svolá lid k bohoslužbě a přinesením oběti požádá o božskou pomoc. Bůh nařídil, že oběti mu mohou přinášet toliko ti, kdož jsou k tomu úřadu vysvěceni. Saul však přikázal: “Přineste ke mně oběť zápalnou.” A ve válečném odění přistoupil k oltáři a obětoval před Bohem. PP 465.3

“Když pak již dokonal obětování oběti zápalné, aj, Samuel přicházel, a Saul vyšel proti němu, aby ho přivítal.” 1. Samuelova 13,9.10. Samuel hned poznal, že Saul jednal proti výslovnému nařízení, které dostal. Hospodin pravil skrze svého proroka, že v tuto dobu zjeví, co musí Izrael učinit v této své těžké chvíli. Kdyby byl Saul splnil podmínky, za nichž mu božská pomoc byla slíbena, Hospodin by byl Izrael zázračně vysvobodil s pomocí těch nemnohých, jež zůstali králi věrni, Saul však byl sám se sebou a se svým počinem tak uspokojen, že vyšel prorokovi v ústrety jako někdo, kdo si žádá chvály, než kdo zasluhuje pokárání. PP 466.1

Samuelova tvář byla plna úzkosti a obav. Na jeho dotaz: “Co jsi učinil?” pokusil se Saul svou opovážlivost ještě omlouvat. Pravil: “Když jsem viděl, že se lid rozchází ode mne, a ty nepřicházíš k uloženému dni, a Filištínští byli shromážděni v Michmas, i řekl jsem: Nyní připadnou Filištínští na mne v Galgala, a tváři Hospodinově nemodlil jsem se. Takž jsem se opovážil a obětoval jsem oběti zápalné.” PP 466.2

“Tedy řekl Samuel Saulovi: Bláznivě jsi učinil, nezachovals přikázání Hospodina Boha svého, kteréž přikázal tobě; nebo nyní byl by utvrdil Hospodin království tvé nad Izraelem až na věky. Ale nyní již království tvé nestojí. Vyhledalť jest Hospodin sobě muže vedlé srdce svého, jemuž rozkázal Hospodin, aby byl vůdce nad lidem jeho… Vstav pak Samuel, vstoupil z Galgala do Gabaa Benjamínova.” 1. Samuelova 13,11-15. PP 466.3

Buď Izrael přestane být národem Božím, anebo musí být zachována zásada, podle níž bylo zřízeno království, a národ bude nadále řízen božskou mocí. Zůstane-li Izrael zcela Hospodinův, podřídí-li se všechna lidská a světská vůle vůli Boží, zůstane Bůh dále Panovníkem Izraele. Pokud král a lid se bude ve svém jednání řídit vůlí Boží, dotud může být Bůh jejich záštitou. Nemůže být království v Izraeli, které by ve všech věcech neuznávalo nejvyšší moc Boží. PP 466.4

Kdyby Saul byl v této chvíli zkoušky dbal požadavků Božích, mohl Bůh skrze něho provést svou vůli. Svým pokleskem se nyní projevil jako nevhodný pro místo zástupce vlády Boží nad národem Božím. Mohl by zavést Izrael na scestí. Řídil by národ spíše podle svého než podle vůle Boží. Kdyby byl Saul zůstal věrným, bylo by jeho království utvrzeno navždy. Protože však selhal, musel úmysly Boží uskutečnit někdo jiný. Správa Izraele musela být svěřena někomu, kdo bude spravovat lid podle vůle nebes. PP 466.5

Nevíme nic o tom, o jak velké věci jde, když nás Bůh zkouší. Není pro nás jiného bezpečí než v přísné poslušnosti slova Božího. Všechna zaslíbení dává Bůh za podmínky věrnosti a poslušnosti. Selžeme-li a neuposlechneme-li jeho přikázání, připravujeme se o hojná požehnání. Nesmíme se řídit vlastními popudy, ani spoléhat na lidský úsudek; musíme vzhlížet ke zjevené vůli Boží a jednat podle jasných přikázání Božích bez ohledu na okolnosti. Bůh se již postará o výsledky. Věrností slovu Božímu můžeme v době zkoušky osvědčit před lidmi a anděly, že Hospodin nám může důvěřovat, že i v těžkých chvílích se budeme řídit jeho vůlí, přispějeme k jeho slávě a budeme požehnáním jeho národu. PP 467.1

Saul se znelíbil Bohu, a přesto se nechtěl pokořit a kát se. Co se mu nedostávalo na opravdové zbožnosti, chtěl nahradit svou horlivostí v zevních náboženských formách. Saulovi bylo známo, že Izrael stihla porážka, když Ofni a Fines přinesli do tábora truhlu Boží, a přesto, že to dobře věděl, dal poslat pro posvátnou truhlu a pro kněze ji opatrující. Doufal, že tím povzbudí svůj lid a dodá mu důvěru, že znovu sebere své rozptýlené vojsko a svede bitvu s Filištínskými. Chtěl se obejít bez pomoci a podpory Samuelovy a tak se zbavit výtek a výčitek prorokových. PP 467.2

Saulovi se dostalo Ducha svatého, aby osvítil jeho rozum a obměkčil jeho srdce. Prorok Boží ho věrně poučil a napomenul ho. Jak velká však byla přese všechno jeho zvrácenost! Život prvního krále Izraele je truchlivým příkladem toho, jakou sílu mají zlozvyky, které si člověk osvojí v raném mládí. Když byl Saul mladý, nemiloval Boha a nebál se ho; a jeho vzpurnost, která nebyla krocena k pokoře, byla vždy náchylná bouřit se proti božské moci. Ti, kdož již v mládí mají v úctě vůli Boží a kdož věrně plní povinnosti jim svěřené, budou ve svém pozdějším životě dobře připraveni převzít vyšší poslání. Člověk nemůže po léta zneužívat sil, jež mu Bůh dal, a myslit si přitom, že až se mu zlíbí se změnit, že jich použije pro cíl právě opačný. PP 467.3

Saulova snaha povzbudit lid byla bezvýsledná. Když shledal, že jeho vojsko se ztenčilo na pouhých šest set mužů, vytáhl s nimi z Galgala a uchýlil se do pevnosti Gabaa, kterou Izraelští před nedávnem dobyli na Filištínských. Tato bašta ležela na jižní straně hlubokého strmého údolí, nebo spíše rokle, několik mil na sever od Jeruzaléma. Na severní straně tohoto údolí u Chamas tábořilo vojsko Filištínských, a jednotlivé oddíly vojska vycházely odtud do různých směrů, aby plenily zemi. PP 467.4

Bůh dopustil, aby se situace vyvinula až tak daleko, aby mohl pokárat Saula za jeho zvrácenost a lid naučit pokoře a víře. Protože se Saul dopustil hříchu, když sám opovážlivě vykonal oběť, nedal mu Hospodin zvítězit nad Filištínskými. Za svůj nástroj, jímž osvobodí Izrael, vybral si Bůh Jonatu, syna králova, muže, jenž se bál Hospodina. Pod božským vnuknutím navrhl Jonata svému zbrojnoši, aby podnikli tajný útok na ležení nepřítele. “Snad,” pravil, “bude Hospodin s námi, neboť není nesnadné Hospodinu zachovati ve mnoze aneb v mále.” 1. Samuelova 14,6. PP 467.5

Zbrojnoš, jenž byl jako Jonata věrný a zbožný, s plánem souhlasil a oba dva odešli nepozorovaně z tábora, aby jim nikdo nezbránil v jejich úmyslu. S opravdovou modlitbou se obrátili k Vůdci svých otců a prosili o znamení, podle něhož by se mohli rozhodnout, jak mají postupovat. Pak sestoupil do rokle, dělící obě nepřátelská vojska, a tiše postupovali vpřed ve stínu skalních útesů, ukrývajíce se za výběžky a převisy. Když se přiblížili k pevnosti Filištínských, nepřátelé je objevili a volali na ně s posměškem: “Hle, Hebrejští lezou z děr, v nichž se byli skryli.” A pak je vyzvali: “Vstupte k nám, a povíme vám něco.” (1. Samuelova 14,11.12), čímž dávali na srozuměnou, že mají v úmyslu oba Izraelity potrestat za jejich smělost. Tato výzva byla znamením, jež bylo Jonatovi a jeho druhu důkazem, že Bůh je jejich podniku příznivě nakloněn. Pak se ztratili očím Filištínských a vydali se tajnou neschůdnou stezkou na vrchol skalního výběžku, jenž se zdál Filištínským nepřístupným, a proto jej jen slabě střežili. Tak pronikli do tábora nepřítele a pobili stráže, které překvapeny a poděšeny se vůbec nepostavily na odpor. PP 468.1

Andělé nebeští zaštítili Jonatu a jeho druha, bojovali po jejich boku a Filištínští padali před nimi. Země se zachvívala, jakoby se sem blížilo velké množství jezdců a vozů. Jonata v tom poznal znamení božské pomoci a také Filištínští pochopili, že Bůh zasáhl, aby vysvobodil Izrael. Všechno vojsko Filištínských, na bojišti i v posádce, uchvátil hrozný strach. V nastalém zmatku začali se Filištínští navzájem pobíjet, považujíce své vlastní druhy za nepřítele. PP 468.2

Hluk boje bylo slyšet i v táboře Izraelských. Královské hlídky oznámily, že mezi Filištínskými je velký zmatek a vřava a že jejich počtu ubývá. Nikomu však nebylo známo, že by nějaká část hebrejské armády opustila tábor. Po přešetření se ukázalo, že neschází nikdo kromě Jonaty a jeho zbrojnoše. Když král viděl, jak Filištínští zoufale bojují, postavil se do čela vojska a vedl je do boje. Hebrejové, kteří přeběhli k Filištínským, obrátili se nyní proti nim. Značný počet Hebrejů vylezl také ze svých úkrytů a jak Filištínští ve zmatku prchali, vrhalo se na ně vojsko Saulovo a strašně je potřelo. PP 468.3

Rozhodnut co nejvíce využít svého úspěchu, zakázal král svým vojákům, aby po celý den nevzali do úst potravu, a svůj rozkaz podpořil slavnou přísahou: “Zlořečený muž, kterýž by jedl chléb prvé, než bude večer, a než se pomstím nad nepřátely svými.” 1. Samuelova 14,24. Vítězství již bylo dosaženo, aniž se Saul o ně zasloužil nebo se na něm podílel; doufal však, že se proslaví úplným zničením poraženého nepřítele. Rozkaz, aby vojáci nejedli, vycházel ze sobecké ctižádosti a svědčil o tom, že králi jsou lhostejné potřeby jeho lidu, jsou-li v rozporu s jeho touhou po slávě. Tím, že si dal svůj zákaz potvrdit slavnou přísahou, dopustil se Saul nepředloženosti a rouhání. Sama slova přísahy svědčí o tom, že Saul horlil pro vlastní prospěch a nikoli pro slávu Boží. Prohlásil, že jeho cílem je, “aby se pomstil nad nepřáteli svými”, nikoliv “aby Hospodin byl pomstěn nad svými nepřáteli”. PP 468.4

Zákaz měl za následek, že lidé přestoupili přikázání Boží. Celý den se účastnili bojů a byli zesláblí hladem; jakmile uplynuly hodiny postu, vrhli se na kořist a požírali maso i s krví, porušujíce tak zákon, který zapovídal požívání krve. PP 469.1

Jonata, který o králově rozkazu nevěděl, neúmyslně jej překročil, když procházel lesem a snědl trochu medu. Večer se o tom dozvěděl Saul. Prohlásil, že překročení jeho zákazu bude potrestáno smrtí; a ačkoli se Jonata neprovinil úmyslným hříchem, a ačkoli Bůh zázračně zachránil jeho život a skrze něho vysvobodil Izrael, trval král na tom, že rozsudek musí být vykonán. Kdyby Saul ušetřil života svého syna, byl by to přiznání, že sám zhřešil, když tak nepředloženě přísahal. To by však pyšného Saula pokořilo. “Toto učiň mi Bůh a toto přidej,” zněl jeho hrozný rozsudek: “že smrtí umřeš, Jonato.” 1. Samuelova 14,44. PP 469.2

Saul si nemohl osobovat nárok na pocty za dosažené vítězství, doufal však, že bude ctěn za svou horlivost, s níž pečuje o zachování svatosti přísahy. I za cenu, že musí obětovat svého syna, chtěl svým poddaným vštípit do hlavy, že autoritu krále je nutno uznávat. Sám se však krátce před tím opovážil v Galgala vystupovat jako kněz proti rozkazu Božímu; a když ho Samuel káral, ještě se tvrdošíjně ospravedlňoval. Nyní, když jeho vlastního rozkazu nebylo uposlechnuto — ačkoli rozkaz byl nesmyslný a byl překročen z nevědomosti — odsoudil král a otec vlastního syna k smrti. PP 469.3

Lid však nepřipustil, aby byl rozsudek vykonán. Přes králův hněv volali: “Což tedy umříti má Jonata, kterýž učinil vysvobození toto veliké Izraeli? Odstup to, živť jest Hospodin, že nespadne vlas s hlavy jeho na zemi, poněvadž s pomocí Boží učinil to dnes.” 1. Samuelova 14,45. Pyšný král se neopovážil nedbat tak jednomyslného názoru lidu a život Jonaty byl zachráněn. PP 469.4

Saul z toho nemohl nevycítit, že lid i Hospodin dávají před ním přednost jeho synu. Osvobození Jonatovo bylo přísnou důtkou královi za jeho nepředloženost. Král cítil, že pohroma, kterou chtěl způsobit, se obrací na jeho hlavu. Přestal válčit s Filištínskými a vrátil se domů, rozmrzelý a nespokojený. Ti, kdož nejvíce omlouvají své hříchy a nejvíce se z nich ospravedlňují, bývají sami často nejpřísnější při posuzování a souzení druhých. Mnozí upadnou jako Saul v nemilost Boží, avšak odmítají rady a pohrdají výtkami. A i když se přesvědčí, že Hospodin není na jejich straně, odmítají vidět v sobě příčinu svých nesnází. Sami jsou pyšní a nadutí, ale druhé, kteří jsou lepší než oni, odsuzují přísně a kárají nelítostně. Takoví samozvaní soudci by měli dobře uvážit tato slova Kristova: “Kterýmž soudem soudíte, týmž budete souzeni, a kterou měrou uměříte, bude vám zase naměřeno.” Matouš 7,2. PP 469.5

Často se stává, že ti, kdož se stále vyvyšují, se octnou v takové situaci, v níž se odhalí jejich pravá povaha. Tak tomu bylo i v případě Saula. Jeho jednání přesvědčilo národ, že královská hodnost a moc jsou mu nad spravedlnost, soucit nebo shovívavost. A lid poznal, že chybil, když odmítal vládu, kterou mu dal Bůh. Vyměnil zbožného proroka, jehož modlitby mu přinášely požehnání, za krále, který ve své zaslepenosti přivolal na něj pohromu. PP 470.1

Kdyby byli Izraelští nezasáhli, aby zachránili Jonatovi život, byl by jejich vysvoboditel podle králova příkazu přišel o život. S jakými asi pochybnostmi se pak lid podřizoval Saulovu vedení! Jak hořce si lidé vyčítali při pomyšlení, že ho sami dosadili na trůn! Hospodin dlouho snáší lidskou svéhlavost a všem dává možnost, aby poznali své hříchy a mohli jich zanechat. I když se však zdá, že šetří ty, kdož nedbají jeho vůle a pohrdají jeho výstrahami, poskytne jim ve chvíli, kterou sám určí, možnost, aby poznali svou pošetilost. PP 470.2