Patriarchové a proroci
59. kapitola — První král Izraele
Izrael byl spravován jménem a mocí Boží. Úkolem Mojžíšovým, sedmdesáti starších, knížat a soudců bylo toliko dozírat na zachovávání zákonů, vydaných Bohem. Nikdo z nich však neměl moc dávat národu zákony. To bylo stále podmínkou trvání Izraele jako národa. V každé době vyvstávali mužové, kteří z vnuknutí Božího učili lid a vedli ho k tomu, aby zachovával zákony. PP 453.1
Hospodin předvídal, že Izraele si bude žádat krále, ale nesouhlasil s tím, aby se změnily zásady, na nichž byl založen stát. Král měl být zástupcem vlády Nejvyššího. Bůh měl být uznáván jako hlava národa a zákon Boží měl být nejvyšším zákonem země.*Naskýtá se otázka, a mnoho se o ní nyní mluví, totiž proč theokratická forma vlády není právě tak dobrá pro dnešní dobu, když byla dobrá v době Izraele. Odpověď je nasnadě:
Theokracie je vláda, která odvozuje svou moc přímo od Boha. Vláda Izraele byla skutečnou theokracií. Byla to opravdu vláda Boží. U hořícího keře přikázal Bůh Mojžíšovi, aby vyvedl svůj lid z Egypta. Znameními a divy a mnohými mocnými zázraky vysvobodil Bůh Izraelské z Egypta, vedl je pouští a uvedl je konečně do zaslíbené země. Tam jim vládl prostřednictvím soudců “až do doby proroka Samuela”, k němuž promluvil Bůh, když byl ještě dítětem, a skrze něhož oznamoval lidu svou vůli. Za dnů Samuelových začal lid žádat, aby mu vládl král. Bůh vyhověl tomuto přání, vyvolil Saula, kterého pak Samuel pomazal na krále Izraele. Saul však naplnil vůli Boží; a když povrhl slovem Hospodinovým, Hospodin povrhl jím jako králem a poslal Samuela, aby na krále Izraele pomazal Davida. Davidův trůn ustavil Boha navždy. Když pak Šalomoun vstoupil na trůn po svém otci Davidovi, zaznamenává Písmo svaté tuto událost takto: “Dosedl Šalomoun na stolici Hospodinovu, aby byl králem místo Davida otce svého.” 1. Paralipomenon 29,23. Davidův trůn byl trůnem Hospodinovým a Šalomoun seděl na trůně Hospodinově jako král království Božího na zemi. Následnictví trůnu v Davidově linii došlo pak až k Sedechiášovi, který byl podmaněn králem babylónským a uzavřel slavnou smlouvu před Bohem, že bude věrný králi babylónskému. Sedechiáš však porušil tuto smlouvu a Bůh pak němu pravil:
“Ty pak nečistý bezbožníče, kníže Izraelské, jehož den přichází, a čas skonání nepravosti, takto praví Panovník Hospodin: Sejmi tu čepici, a svrz tu korunu, kteráž nikdy již taková nebude; toho, kterýž na snížení přišel, povyš, a vyvýšeného poniž. Zmotanou, zmotanou, zmotanou učiním ji, čehož prvé nebývalo, až přijde ten, jenž má právo, kteréž jsem jemu dal.” Ezechiel 21,25-27; viz též Ezechiel 17,1-21.
Království pak zůstalo poddáno Babylónu. První “zmotání” nastalo, když padl Babylón a začalo obdobní říše médo-perské. Druhé “zmotání” nastalo, když padla říše médo-perská a nastoupilo Řecko, třetí “zmotání” pak nastalo, když říše řecká ustoupila Římu. A pak praví Písmo: “Čehož prvé nebývalo, až přijde ten, jenž má právo, kteréž jsem jemu dal.” Kdo je ten, jenž má toto právo? “Nazůveš jméno jeho Ježíš. Tenť bude veliký, a Syn Nejvyššího slouti bude, a dáť jemu Pán Bůh stolici Davida otce jeho. A kralovati bude v domě Jákobově na věky, a království jeho nebude konce.” Lukáš 1,31-33. A v noci, v níž byl zrazen, “tento prorok” sám prohlásil: “Mé království není z tohoto světa.” Tak přišel tento svět o trůn Hospodinův a nebude jej mít, dokud nepřijde ten, jenž má na něj právo, a pak mu bude dán. A touto dobou je konec tohoto světa počátek světa příštího.
Spasitel pravil dvanácti apoštolům: “A já vám způsobuji, jakož mi způsobil Otec můj, království; abyste jedli a pili za stolem mým v království mém, a seděli na stolicích, soudíce dvanáctero pokolení Izraelské.” Lukáš 22,29-30. Z Matoušovy zprávy o Kristově zaslíbení dvanácti apoštolům se dozvídáme, kdy se zaslíbení vyplní: “V druhém narození, když se posadí Syn člověka na trůnu velebnosti své, sednete i vy na dvanácte trůních, soudíce dvanáctero pokolení Izraelské.” Matouš 19,28. V jednom podobenství vystupuje Kristus sám jako šlechtic který “odešel do daleké krajiny, aby přijal království, a zase se navrátil”. Lukáš 19,12. A sám Kristus nám praví, co bude, až usedne na trůn slávy: “Když pak přijde Syn člověka v slávě své, a všickni svatí andělé s ním, tedy se posadí na trůnu velebnosti své, a shromážděni budou před něj všickni národové.” Matouš 25,31.32.
O této chvíli mluví svatý Jan, když praví: “Učiněnať jsou království světa Pána našeho a Krista jeho, a kralovatiť bude na věky věků.” (Zjevení 11,15) Ze souvislosti jasně vyplývá, kdy se tak stane: “I rozhněvali se národové, a přišel hněv tvůj, a čas mrtvých, aby souzeni byli, a aby dána byla odplata služebníkům tvým, prorokům a svatým, a bojícím se jména tvého, malým i velikým, a aby zkaženi byli ti, kteří nakažují zemi.” (Zjevení 11,18) Ve chvíli posledního soudu, kdy spravedlivým se dostane odplaty a bezbožníkům trestu, bude ustanoveno království Kristovo. Všichni, kdož se staví proti nadvládě Kristově, budou zahubeni a království tohoto světa se stanou královstvím našeho Hospodina a Krista jeho.
Pak bude vládnout Kristus, “Král králů” a “Pán pánů”. Zjevení 19,16. “Království pak i panství a důstojnost královská pode vším nebem dána bude lidu svatých výsostí.” “A ujmou království svatých výsostí, kteříž obdržeti mají království až na věky, a až na věky věků.” Daniel 7,27.18.
Do té doby nemůže být na zemi zřízeno království Kristovo. Jeho království není z tohoto světa. Jeho vyznavači jsou jako “hosté a příchozí na zemi”. Židům 11,13. Pavel praví: “Naše obcování jest v nebesích, odkudž i spasitele očekáváme Pána Jezukrista.” Filipským 3,20.
Když království Izrael zaniklo, nepověřil Bůh žádného jednotlivce nebo skupinu lidí, aby prováděli zákon Boží jako takový. “Mně pomsta, já odplatím, praví Pán.” Římanům 12,19. Světská správa se týká vztahů mezi lidmi, nemá však nic společného s povinnostmi, jež vyplývají ze vztahu člověka k Bohu.
Kromě království Izraele nebylo a není na zemi vlády, pomocí níž by Bůh spravoval záležitosti státu. Kdyby se kdy člověk pokusil utvořit takovou vládu, byl by nutně sám vykladačem zákona Božího a jeho vykonavatelem. Osoboval by si právo na dozor nad svědomím, a tím by se zmocňoval výsady Boží.
Za dřívějšího uspořádání byly hříchy proti Bohu trestány časnými tresty, soudy byly prováděny nejen podle božského ustanovení, ale pod přímým dohledem Božím a na jeho rozkaz. Čarodějníci měli být trestáni smrtí. Modloslužebníci měli být vyhlazováni. Rouhání a svatokrádež měly být stíhány trestem smrti. Celé národy modloslužebníků měly být vyhlazeny. Udílení těchto trestů však řídil Bůh, jenž dovede číst v lidském srdci, jenž zná míru provinění a jenž se svými bytostmi jedná moudře a milosrdně. Kdyby se této práce podjali lidé s lidskými vášněmi, a lidskou křehkostí, není jistě třeba dokazovat, že by se otevřela cesta k neomezené krutosti a nespravedlnosti. Páchaly by se nelidské zločiny, a to vše ve svatém jménu Kristově.
Ze zákonů Izraele, které trestaly urážky spáchané na Bohu, čerpají mnozí důkazy, že je povinností trestat i dnes podobně hříchy. Činí tak všichni pronásledovatelé, aby ospravedlnili své činy. Zásada, že Bůh svěřuje moci člověka právo na dozor nad svědomím, je právě podstatou náboženské tyranie a náboženského pronásledování. Všichni, kdož tak soudí, však ztrácejí ze zřetele skutečnost, že nyní žijeme v jiném uspořádání, v podmínkách zcela jiných, než jaké byly v Izraeli, že království Izrael bylo předobrazem království Kristova, které nebude zřízeno před jeho druhým příchodem, a že povinnosti, které se týkají vztahu člověka k Bohu, nemohou být zřízeny nebo vynucovány lidskou mocí.
PP 453.2
Když se Izraelští usadili v Kanaánu, uznali zásady vlády Boží a prospívali jako národ pod vládou Jozue. Vzrůst počtu obyvatel a styky s jinými národy způsobil však změnu. Lid převzal mnohé ze zvyků svých pohanských sousedů, a tím do značné míry obětoval svůj zvláštní svatý ráz. Postupně ztrácel svou úctu k Bohu a přestal si vážit cti být vyvoleným národem Božím. Okouzleni okázalostí a nádherou pohanských knížat, byli již sytí vlastní prostoty. Mezi kmeny se začala rozmáhat řevnivost a žárlivost. Vnitřní rozpory je oslabily. Byli vystaveni ustavičným nájezdům svých pohanských nepřátel a tak dospěli k přesvědčení, že se kmeny musí sjednotit pod silnou ústřední vládou, mají-li si své postavení mezi národy udržet. Protože přestali poslouchat zákon Boží, zatoužili po tom zbavit se vlády svého božského Panovníka. Po celém Izraeli se začal šířit požadavek zřízení království. PP 453.3
Od dnů Jozuových nebyl Izrael spravován tak moudře a úspěšně jako za vlády Samuelovy, Bohem pověřený úřadem soudce, proroka a kněze, pracoval Samuel s neochabující a nesobeckou pílí pro blaho svého lidu a národ pod jeho moudrou vládou vzkvétal. Samuel obnovil pořádek, podporoval zbožnost a načas odstranil nespokojenost. S postupujícím věkem byl však prorok nucen podělit se s někým o vládu, a tak ustanovil své dva syny za své pomocníky. Samuel si podržel výkon svých povinností v Ráma, oba mladí muži se usadili v Bersabé, aby vykonávali spravedlnost mezi lidem při jižních hranicích země. PP 453.4
Samuel ustanovil své syny k výkonu funkce za naprostého souhlasu národa; synové se však neukázali hodnými otcovské volby. Hospodin dal svému národu skrze Mojžíše zvláštní pokyny, aby vládci Izraele soudili spravedlivě, vdovy a sirotky neutlačovali a nebrali úplatků. Synové Samuelovi však “uchýlili se po lakomství a berouce dary, převraceli soud”. 1. Samuelova 8,3. Synové prorokovi nedbali předpisů, které se jim Samuel snažil vštípit. Čistý nesobecký život jejich otce jim nebyl vzorem. Výstraha, jíž s dostalo Elímu, nezapůsobila na mysl Samuelovu tak, jak měla. Byl ke svým synům příliš shovívavý a následky toho se projevily v jejich povaze i životě. PP 454.1
Nespravedlnost těchto soudců vyvolala mnoho nespokojenosti, což poskytlo lidu záminku, aby požadoval změnu, po níž již dávno tajně toužili. “Shromáždili se tedy všickni starší Izraelští a přišli k Samuelovi do Ramata. A řekli jemu: Aj, tys se již zstaral, a synové tvoji nechodí po cestách tvých; protož nyní ustanov nám krále, aby soudil nás, jakož jest u všech národů.” 1. Samuelova 8,4-5. O zlořádech v národě Samuelovi nic neřekli. Kdyby byl Samuel věděl o nesprávném jednání svých synů, byl by je neprodleně sesadil. To si však prosebníci nepřáli. Samuel poznal, že jejich pravou pohnutkou je nespokojenost a nadutost a že jejich žádost je výsledkem dobře promyšleného záměru. Proti Samuelovi neměli námitek. Všichni uznávali jeho poctivost a moudrost, již osvědčil při správě státu. Starý prorok však chápal jejich žádost jako výtku namířenou proti němu a jako snahu ho odstranit. Své pocity nedal najevo, nepronesl slova výčitky, ale v modlitbě předložil věc Hospodinu a prosil ho o radu. PP 454.2
A Hospodin pravil Samuelovi: “Uposlechni hlasu lidu ve všem, což mluví tobě; nebo ne tebouť jsou pohrdli, ale mnou pohrdli, abych nekraloval nad nimi. Podlé všech skutků těch, kteréž činili od onoho dne, v němž jsem je vyvedl z Egypta až do tohoto dne, kdyžto opustili mne, a sloužili bohům cizím, takť oni činí i tobě.” 1. Samuelova 8,7-8 Prorokovi se dostalo výtky, že se rmoutí proto, jak se lid k němu chová. Lid neprojevil neúctu vůči němu, nýbrž vůči moci Boha, který ustanovoval vládce nad svým národem. Ti, kdož si neváží věrného služebníka Božího a zavrhují ho, opovrhují nejen jím, ale i Pánem, který ho poslal. Pohrdají vlastně slovem Božím, výtkami a radami Božími. Odmítají vlastně moc Boží. PP 454.3
Izraelským se dařilo nejlépe tehdy, když uznávali Hospodina za svého krále, když zákony a vládu, které jim dal, pokládali za lepší, než mají všechny ostatní národy. Mojžíš pravil Izraeli o přikázáních Hospodinových: “To jest moudrost vaše a opatrnost vaše před očima národů, kteříž, slyšíce všecka ustanovení tato, řeknou: Jistě lid moudrý a rozumný národ veliký tento jest.” 5. Mojžíšova 4,6. Hebrejové však nezachovávali zákon Boží, a proto se nestali takovým národem, jaký z nich chtěl Bůh učinit. A pak začali vinu za všechno zlo, které povstalo z jejich hříchů a z jejich pošetilostí, svalovat na správu Boží. Tak dokonale je zaslepil hřích. PP 454.4
Hospodin předpověděl skrze své proroky, že Izraeli bude vládnout král. Z toho však neplyne, že by tento způsob vlády byl pro Izrael nejvhodnější nebo že by odpovídal vůli Boží. Bůh nechal lidi, aby jednali podle svého uvážení, když odmítali řídit se jeho radami. Ozeáš praví, že Bůh jim dal krále “v hněvě svém”. Ozeáš 13,11. Jestliže lidé jednají po svém a nehledají radu u Boha, nebo jednají proti zjevené vůli Boží, vyhovuje Bůh často jejich přáním, aby si pak po trpké zkušenosti mohli uvědomit svou bláhovost a litovat svého hříchu. Pak se ukáže, že liská pýcha a lidský rozum je špatným rádcem. To, co si lidé přejí proti vůli Boží, se nakonec projeví spíše jako pohroma než požehnání. PP 455.1
Bůh si přál, aby jeho národ vzhlížel k němu jako ke svému jedinému zákonodárci a toliko v něm viděl pramen své síly. Při pocitu své závislosti na Bohu by byli k Bohu stále více připoutáváni. Tím by se povznesli a zušlechtili, takže by byli hodni vysokého poslání, k němuž je Bůh povolal jako svůj vyvolený národ. Bude-li však na trůn dosazen člověk, odvrátí to mysli lidí od Boha. Budou pak více věřit lidské síle než božské moci a chyby jejich krále je svedou ke hříchu a odtrhnou národ od Boha. PP 455.2
Samuel dostal pokyn, by vyhověl přání lidu, aby jej však upozornil, že Hospodin s tím nesouhlasí, a aby mu také zároveň oznámil, jaké následky bude mít splnění tohoto přání. “I mluvil Samuel všecky řeči Hospodinovy k lidu, kteříž krále žádali od něho.” Věrně jim pověděl o břemenech, jež budou na ně vložena a ukázal jim rozdíl mezi útlakem, který je čeká, a jejich nynějším, poměrně svobodným a blahobytným postavením. Jejich král bude napodobovat okázalost a přepych ostatních panovníků a k tomu bude muset uvalit na ně a na jejich majetky těžká břemena. Nejurostlejší mladíky bude požadovat k sobě do služby. Budou z nich vozkové, jezdci a budou běhat před jeho vozem. Budou muset doplňovat řady jeho vojsk, bude jich třeba i obdělávání jeho polí, ke sklizni jeho úrody a k výrobě válečných nástrojů pro jeho vojsko. Dívky izraelské budou pak povolávány za kuchařky a pekařky do královské domácnosti. Na vydržování královského dvora zabere král pro sebe nejlepší půdu, kterou lid dostal od samého Hospodina. Vezme si také nejlepší z jejich sluhů a z jejich dobytka, “aby jimi dělal dílo své”. Kromě toho bude král požadovat desátek ze všech jejich důchodů, z výnosu jejich práce nebo z výtěžku půdy. “Budete jemu za služebníky.” Pravil prorok závěrem, “i budete volati v ten den příčinou krále vašeho, kteréhož byste sobě vyvolili, a nevyslyší vás Hospodin dne toho.” 1. Samuelova 8,10.16-18. Bude-li jednou zřízeno království, nebudou je moci podle svého přání zrušit, i když jim budou královy požadavky sebeobtížnější. PP 455.3
Lid však znovu odpověděl: “Nikoli, ale král bude nad námi, abychom i my také byli, jako všickni jiní národové, a souditi nás bude král náš, a vycházeje před námi, bojovati bude za nás.” 1. Samuelova 8,19.20. PP 456.1
“Jako všickni jiní národové.” Izraelští si neuvědomovali, že být odlišný od jiných národů je zvláštní výsada a požehnání. Bůh vydělil Izraelské ze všech ostatních národů, aby je učinil svým vlastním národem. Izraelští si však nevážili této vysoké pocty a dychtili jenom napodobit příklad pohanů! Tato touha napodobovat světské mravy a obyčeje stále ještě u křesťanů přežívá. Odklánějí se od Hospodina a pachtí se za světským ziskem a slávou. Křesťané se stále snaží napodobovat mravy těch, kdož uctívají boha tohoto světa. Mnozí tvrdí, že budou-li obcovat s bezbožníky a přizpůsobí-li se jejich zvyklostem, získají na ně větší vliv. Všichni, kdož tak činí, vzdalují se však zdroje své vlastní síly. Přátelí-li se se světem, stávají se současně nepřáteli Boha. Pro světské výhody obětují nevýslovně čestné poslání, k němuž je Bůh povolal, aby zvěstovali ctnosti toho, kterýž nás povolal “ze tmy v předivné světlo své”. 1. Petrův 2,9. PP 456.2
S hlubokým smutkem vyslechl Samuel slova lidu. Hospodin mu však pravil: “Uposlechni hlasu jejich, a ustanov jim krále.” 1. Samuelova 8,22. Prorok splnil svou povinnost. Věrně oznámil lidem výstrahu Boží, avšak ti jí nedbali. S těžkým srdcem je propustil a sám se odebral, aby se připravil na velkou změnu ve vládě. PP 456.3
Samuelův život, vyznačující se čistotou, zbožností a nezištností, působil na prospěchářské kněze a straší i na celý Izrael, pyšný a chtivý požitků, jako stálá výčitka. Ačkoli nevystupoval okázale a nebyl obklopen nádherou, nesla jeho práce pečeť nebes. Byl ctěn Vykupitelem světa, pod jehož vedením spravoval hebrejský národ. Lid však byl syt jeho zbožnosti a odevzdanosti. Pohrdali jeho neokázalou mocí a zapudili ho výměnou za muže, jenž jim měl vládnout jako král. PP 456.4
V povaze Samuelově můžeme vidět odlesk podoby Kristovy. Byl to právě čistý život našeho Spasitele, který vyvolával hněv satanův. Život Kristův byl světlem světa a odhaloval skryté nepravosti v lidských srdcích. Svatost Kristova popouzela proti němu nejdivočejší vášně falešných pobožnůstkářů. Kristus nežil na zemi obklopen bohatstvím a poctami tohoto světa, ale svými skutky dokázal, že má větší moc než kterékoli pozemské kníže. Židé vzhlíželi k Mesiášovi s vírou, že svrhne jejich utlačovatele; propadli však hříchům, jež je spoutaly jako okovy. Kdyby byl Kristus přehlédl jejich hříchy a pochválil je za jejich zbožnost, byli by ho přijali za svého krále. Nesnesli však, aby jim neohroženě vytýkal jejich neřesti. Pohrdli překrásnou povahou, jež se vyznačovala především laskavostí, čistotou a svatostí, jež neznala nenávisti kromě nenávisti k hříchu. Tak tomu bylo na světě vždycky a je tomu tak stále. Světlo z nebes přináší zavržení všem, kdož odmítají v něm kráčet. Jestliže se licoměrníkům dostane výtky od těch, kdož nenávidějí hřích, stávají se nástroji satanovými a pak znepokojují a pronásledují věrné. “Všickni, kteříž chtějí pobožně živi býti v Kristu Ježíši, protivenství míti budou.” 2. Timoteovi 3,12. PP 456.5
Ačkoli proroctví předpovědělo pro Izrael panovnickou formu vlády, vyhradil si Bůh pro sebe právo vybrat Izraelským krále. Hebrejové natolik uznávali moc Boží, že volbu ponechali plně na vůli Boží. Volba padla na Saula, syna Císova z pokolení Benjaminova. PP 457.1
Budoucí král měl takové vlastnosti, jaké mohly plně uspokojit nadutost Izraelských, jež byla příčinou jejich volání po králi. “Z synů Izraelských nebylo pěknějšího nad něj.” 1. Samuelova 9,2. Ušlechtilého a vznešeného chování, v rozpuku života, vzhledný a vysoký, vypadal jako by se rozdíl k poroučení. K těmto vnějším půvabům chyběly však Saulovi ony vyšší vlastnosti, jež zakládají pravou moudrost. Nenaučil se v mládí ovládat své náhlé a prudké vášně, nepocítil nikdy občerstvující moc božské milosti. PP 457.2
Saul byl synem mocného a bohatého náčelníka, ale podle obyčejů tehdejší doby pracoval spolu se svým otcem jako prostý rolník. Několik zvířat jeho otce se jednou zatoulalo v horách a Saul se vypravil s jedním služebníkem, aby je našel. Tři dny pátrali po zvířatech, leč bez výsledku. Když se pak dostali až do Ráma,*O tom, zda-li Ramata Samuelova je totožná s Ramatou Benjaminovou, praví dr. Edersheim: “Zdá se, že dvě místa jsou nesporná: Gabaa, kde žil Saul, a Ramata, kde se setkal poprvé se Samuelem. Je-li však tomu tak, pak se zdá, že je nemožné, aby vzhledem k 1. Samuelova 10,2 byla Ramata Samuelova totožná s Ramatou Benjaminovou, ani ji nelze pokládat za moderní Neby Samuel, které leží čtyři míle na severozápad od Jeruzaléma.”kde žil Samuel, navrhl služebník, aby se zeptali proroka, kde je jejich ztracený dobytek. “Nalezl jsem u sebe čtvrt lotu stříbra,” pravil, “to dám muži Božímu, aby nám oznámil cestu naši.” 1. Samuelova 9,8. V tehdejších dobách byl takový zvyk. Když někdo navštívil někoho, kdo ho převyšoval hodností nebo úřadem, přinesl mu malý dárek jako výraz své úcty. PP 457.3
Když se blížili městu, potkali několik děveček, které šly načerpat vodu, a ptali se jich po vidoucím. Děvečky odpověděly, že se má právě konat bohoslužba a že prorok již přišel, aby se jí zúčastnil. Bude se prý konat obětování “na té hoře” a pak slavnostní hostina. Za vlády Samuelovy došlo k velké změně. Když ho Bůh povolal do jeho úřadu, dívali se lidé na služby Boží ve stánku smlouvy s nevážností. “Pohrdali lidé obětmi Hospodinovými” 1. Samuelova 2,17. Nyní se však bohoslužby konaly po celé zemi a lid projevoval opět o ně zájem. Protože ve svatostánku se bohoslužby nekonaly, konalo se obětování jinde. Byla pro ten účel vybrána města, v nichž žili kněží a levité, a tam přicházeli lid pro poučení. Nejvýše položená místa v těchto městech sloužila zpravidla za místa, kde se konalo obětování, a odtud se nazývala “horami”. PP 458.1
U brány města potkal se Saul se samým prorokem. Bůh zjevil Samuelovi, že se před ním v tu dobu objeví vyvolený král Izraele. Když se nyní setkali tváří v tvář, pravil Hospodin Samuelovi: “Aj, teď ten muž, o kterémž pravil jsem tobě; tenť spravovati bude lid můj.” 1. Samuelova 9,17. PP 458.2
Na Saulovu otázku: “Ukaž mi, prosím, kde jest tuto dům vidoucího?” Samuel odvětil: “Já jsem vidoucí.” Ujistil ho také, že ztracená zvířata jsou již nalezena, a vyzval ho, aby pobyl a zúčastnil se hostiny. Zároveň mu naznačil velké poslání, které ho čeká. “Na koho žádost všeho Izraele? Zdali ne na tebe a na všecken dům otce tvého?” Se vzrušením vyslechl Saul slova prorokova. Nemohl nepochopit jejich význam, protože volání po králi se stalo věcí nejhlubšího zájmu celého národa. Přesto Saul odpověděl skromně: “Zdaliž já nejsem syn Jemini, z nejmenšího pokolení izraelského? Ano i čeleď má jest nejchatrnější ze všech čeledí pokolení Benjamínova. Pročež jsi tedy ke mně mluvil taková slova?” 1. Samuelova 9,18-21. PP 458.3
Samuel přivedl příchozího na shromaždiště, kde se již sešli přední mužové města. Na prorokův pokyn bylo Saulovi vyhrazeno čestné místo mezi nimi a při hostině mu byla předkládána nejvybranější sousta. Po bohoslužbách pozval Samuel hosta do svého domu. Zde s ním na terase rozmlouval, vyložil mu hlavní zásady, na nichž byla vybudována správa Izraele, a snažil se ho alespoň v hlavních rysech připravit na jeho vysoký úřad. PP 458.4
Když se druhého dne za časného rána vydal Saul na cestu, prorok ho doprovázel. Prošli městem a u brány přikázal Samuel služebníku, aby šel napřed. Pak vyzval Saula, aby zůstal stát a přijal poselství, které mu posílá Bůh. “Tedy vzal Samuel nádobku oleje, a vylili na hlavu jeho, a políbil ho, i řekl: Aj, teď pomazal tě Hospodin nad dědictvím svým za vůdce.” Na důkaz, že se tak stalo božskou mocí, předpověděl Saulovi vše, co ho potká na zpáteční cestě, a ujistil ho, že Duch Boží ho posvětí pro úřad, jenž ho očekává. “Sstoupí na tě Duch Hospodinův,” pravil prorok, “a proměněn budeš v muže jiného. Když tedy zběhnou se tato znamení při tobě, učiň cožkoli najde ruka tvá, nebo Bůh s tebou jest.” (1. Samuelova 10,1.6.7) PP 458.5
Jak Saul pokračoval v cestě, přihodilo se vše tak, jak pravil prorok. U hranice území kmene Benjamínova mu bylo sděleno, že ztracená zvířata se našla. Na rovině tábor se potkal s třemi muži, kteří šli do Bethel obětovat Bohu. Jeden z nich vedl tři kůzlata určená k obětování, druhý nesl tři bochníky chleba a třetí láhev vína pro obětní hostinu. Pozdravili Saula obvyklým pozdravem a věnovali mu dva ze tří bochníků chleba. Když se blížil ke Gabaa, městu, v němž bydlil, potkal zástup proroků, vracejících se s “hory”, kteří prozpěvovali k chvále Hospodina za zvuku píšťaly a harfy, loutny a bubnu. Když se k nim Saul přiblížil, vstoupil do něho také Duch Boží a Saul se přidružil k jejich chvalozpěvu a prorokoval s nimi. Mluvil tak plynně a moudře, a účastnil se chvalozpěvu s takovou opravdovostí, že ti, kdož ho znali, zvolali překvapeně: “Což se to stalo synu Cis? Zdali také Saul mezi proroky?” 1. Samuelova 10,11. PP 459.1
Když se Saul připojil k modlitbám proroků, stala se s ním působením Ducha svatého velká změna. Světlo božské čistoty a svatosti prosvítilo temnotu jeho srdce. Spatřil sám sebe, jaký je před Bohem. Spatřil krásu svatosti. Nyní byl povolán, aby zahájil boj proti hříchu a satanu a dostal na srozuměnou, že v tomto zápase musí svou sílu čerpat toliko od Boha. Vykupitelský plán, který se mu dosud zdál mlhavý a nezřetelný, mu nyní byl naprosto jasný. Hospodin mu propůjčil odvahu a moudrost k jeho vysokému úřadu. Odhalil mu pramen síly a milosti a objasnil mu božské požadavky a jeho vlastní povinnosti. PP 459.2
Pomazání Saula na krále nebylo národu oznámeno. Volba Boží měla být provedena veřejně losem. K tomu účelu svolal Samuel lid do Masfa. Nejprve se pomodlili za to, aby je vedl Bůh, pak přistoupili k slavnostnímu obřadu metání losu. V naprostém tichu očekávaly shromážděné zástupy výsledek losování. Los určil nejprve kmen, a pak rod a rodinu a nakonec byl losem označen Saul, syn Císův. Saul však nebyl volbě přítomen. Tížil ho pocit velké odpovědnosti, která na něho připadne, a tajně se vzdálil. Přivedli ho zpátky do shromáždění, které s pýchou a uspokojením zjistilo, že má královské chování a vznešený zevnějšek a že převyšuje “všecken lid od ramene svého vzhůru”. Sám Samuel, když ho představoval shromáždění, zvolal: “Vidíte-li, koho vyvolil Hospodin, žeť mu není podobného ve všem lidu?” A v odpověď se z ohromného zástupu dlouho a hlasitě ozývalo radostné volání: “Živ buď král!”. 1. Samuelova 10,23.24. PP 459.3
Samuel však předložil lidu “správu království” a seznámil jej se zásadami, na nichž spočívá panovnická vláda a jimiž se bude řídit. Král nebude absolutním vladařem, nýbrž podřídí svou moc vůli Nejvyššího. Samuelův projev byl zapsán v knihu, do níž byly také vepsány výsady knížat a práva lidu. Ačkoli národ nedbal výstrah Samuelových, snažil se věrný prorok pokud možno chránit jeho svobody, i když byl nucen podvolit se jeho přání. PP 460.1
Přestože převážná část národa byla ochotna uznat Saula za svého krále, vyskytla se silná skupina, která byla proti tomu a která cítila jako přezírání, jejž nemohla strpět, že za krále byl zvolen muž z pokolení Benjaminova, nejmenšího z kmenů Izraele, přičemž byly opomenuty Juda a Efraim, největší a nejmocnější kmeny izraelské. Odmítli slíbit Saulovi věrnost a přinést mu obvyklé dary. Ti, kdož nejhlasitěji volali po králi, odmítali nyní přijmout s povděkem muže, jehož ustanovil Bůh. Přívrženci každé skupiny měli svého oblíbence, kterého chtěli vidět na trůně, a někteří z vůdců chtěli získat trůn pro sebe. Srdce mnohých se zapálila závistí a řevnivostí. Pýcha a ctižádost skončily zklamáním a nespokojeností. PP 460.2
Za tohoto stavu věcí usoudil Saul, že by nebylo vhodné přijmout královský majestát. Ponechal Samuela, aby řídil vládu jako dosud, a sám se vrátil do Gabaa. Čestný doprovod na jeho cestě tvořila družina těch, kdož v jeho zvolení spatřovali božskou volbu a byli odhodláni ho podporovat. Saul však neměl v úmyslu prosadit své právo na trůn násilím. Vrátil se na pahorkatinu Benjaminovu, chopil se opět povinností rolníka a dosazení své moci přenechal zcela Bohu. PP 460.3
Krátce po ustanovení Saula králem vtrhli Ammonité pod vedením svého krále Náhase na území kmenů východně od Jordánu a ohrozili město Jábes Galád. Obyvatelé města se pokusili sjednat mírovou smlouvu a nabídli Ammonitským, že jim budou poplatní. Krutý král však na to nechtěl přistoupil, leč by každému z nich bylo vyloupnuto pravé oko, aby se tak stali stálým svědectvím jeho moci. PP 460.4
Obyvatelé obleženého města žádali o poskytnutí lhůty sedmi dní na rozmyšlenou. S tím Ammonitští souhlasili v domnění, že tím větší bude jejich očekávané vítězství. Z Jábes vyslali hned posly, aby hledali pomoc u kmenů žijících na západ od Jordánu. Poslové přišli i do Gabaa, kde svou zvěstí vyvolali velké zděšení. Saul se vracel pozdě večer z polí, kde celý den oral s voly, a uslyšel hlasitý nářek, který dával tušit nějaké velké neštěstí. PP 460.5
Zeptal se: “Co je lidu, že pláče?” Když mu řekli o té hanebnosti, probudily se v něm všechny dosud dřímající síly. “Sstoupil Duch Boží na Saula… A vzav pár volů, rozsekal je na kusy, a rozeslal po všech krajinách Izraelských po týchž poslích, řka: Kdo by koli nešel za Saulem a za Samuelem, tak se stane s voly jeho.” 1. Samuelova 11,5-7. PP 461.1
Tři sta třicet tisíc mužů se shromáždilo na planině v Bezeku pod vedením Saulovým. Do obleženého města byli hned vysláni poslové s ujištěním, že jeho obyvatelé mohou očekávat pomoc nazítří, tedy právě v den, kdy se měli podrobit Ammonitským. Rychlým nočním pochodem překročil Saul se svým vojskem Jordán a k Jábesu dorazil “v čas jitřního bdění”. Jako Gedeon rozdělil své vojsko na tři oddíly a napadl tábor Ammonitských v ranní hodině, kdy byli nejméně bdělí, netušíce nebezpečí. V nastalé panice utrpěli Ammonitští těžkou porážku. A ti, “kteříž pak byli pozůstali, rozprchli se, takže nezůstalo z nich ani dvou pospolu.” 1. Samuelova 11,11. PP 461.2
Pohotovost a statečnost, kterou Saul prokázal, právě tak jako úspěšné řízení tak obrovské vojenské síly, byly vlastnosti, kterých lid Izraele vyžadoval od panovníka, aby se mohl měřit s druhými národy. Proto ho teprve nyní pozdravili jako svého krále, připisujíce dosažení vítězství jeho lidským schopnostem a zapomínajíce na to, že bez zvláštního požehnání Božího by všechno jejich úsilí bylo nadarmo. Ve svém nadšení někteří navrhovali, aby byli usmrceni ti, kdož se dříve zdráhali uznat Saula za krále. Král však zakročil, řka: “Nebudeť dnes řádný zabit, poněvadž dnes učinil Hospodin vysvobození v Izraeli.” 1. Samuelova 11,13. Saul tím podal důkaz o změně, která nastala v jeho povaze. Neosoboval si čest na dosažení vítězství, nýbrž vzdal slávu Bohu. Nezatoužil po pomstě, nýbrž ukázal, že se umí slitovat a dovede odpouštět. To je nesporný důkaz toho, že v srdci je milost Boží. PP 461.3
Pak Samuel navrhl, aby se v Galgala sešlo shromáždění národa a aby tam veřejně bylo vyhlášeno království pod králem Saulem. Tak se i stalo; “a obětovali také tam oběti pokojné před Hospodinem. I veselil se tam Saul a všickni muži Izraelští velmi velice.” 1. Samuelova 11,15. PP 461.4
Galgala bylo místo, kde Izrael rozbil svůj první tábor v zaslíbené zemi. V Galgala postavil Jozue na božský příkaz sloup z dvanácti kamenů na památku zázračného přechodu přes Jordán. V Galgala byla obnovena obřízka a konaly se tam opět prvé přesnice po hříchu u Kádes a po pobytu na poušti. V Galgala přestala padat mana. V Galgala se zjevil kníže vojska Páně jako nejvyšší velitel vojska Izraele. Z tohoto místa vytáhli, aby rozvrátili Jericho a dobyli Hai. V Galgala byl potrestán Achan za svůj hřích a byla tam uzavřena smlouva s Gabaonskými, již byl Izrael potrestán, protože opomněl obrátit se o radu k Bohu. Na této planině, spjaté s tolika drahými vzpomínkami, stanul nyní Samuel a Saul. A když utichlo volání, jímž lid pozdravoval svého krále, rozloučil se starý prorok s vládou nad národem. PP 461.5
“Aj,” pravil, “uposlechl jsem hlasu vašeho ve všem, což jste mluvili ke mně, a ustanovil jsem nad vámi krále. A nyní, aj, král jde před vámi, já pak zstaral jsem se a ošedivěl… Já také chodil jsem před vámi od své mladosti až do dnešního dne. Avšak aj, teď jsem. Vydejte svědectví pro mě před Hospodinem a před pomazaným jeho, vzal-li jsem čího vola, aneb vzal-li jsem čího osla, utiskl-li jsem koho, ublížil-li jsem komu, aneb vzal-li jsem od koho úplatek, abych na něm přehlédl něco, a navrátím vám.” PP 462.1
Jednohlasně lid odpověděl: “Neutiskl jsi nás, aniž jsi ublížil nám, aniž jsi co vzal z ruky kterého člověka.” 1. Samuelova 12,1-4. PP 462.2
Samuel nechtěl pouze ospravedlnit svou vládu. Již předtím ohlásil lidu zásady, jimiž se má řídit jak král, tak lid, a nyní chtěl podpořit význam těchto zásad vahou svého vlastního příkladu. Od dětství byl spjat s dílem Božím a za celý svůj dlouhý život měl před sebou vždy jen jediný cíl — slávu Boží a nejvyšší blaho Izraele. PP 462.3
Měl-li mít Izrael nějakou naději, že se mu povede dobře, musel být přiveden k tomu, aby se pokořil před Hospodinem. Následkem hříchu pozbyli Izraelští své víry v Boha, tratili soudnost, nedovedli ocenit schopnost a moudrost, s níž Bůh vládl svému národu, ztratili důvěru v Boha a v jeho schopnost hájit svou věc. Dříve než dojdou pravého pokoje, musejí být přivedeni k tomu, aby poznali, jakého hříchu se tím dopustili, a vyznali se z něho. Prohlašovali, že smysl jejich volání po králi je, “aby nás soudil král náš, vycházel před námi a bojoval za nás”. Samuel připomněl Izraelským jejich dějiny ode dne, kdy je Bůh vyvedl z Egypta. Hospodin, král králů, vycházel před nimi, a bojoval za ně. Jejich hříchy je často zaprodaly v moc jejich nepřátel, avšak sotva se odvrátili od svých nepravostí, již jim milosrdenství Boží dalo vysvoboditele. Hospodin jim poslal Gedeona a Baráka, “a Jefte a Samuele, a vytrhl vás z ruky nepřátel vašich okolních, a bydlili jste bezpečně”. Přesto však, když jim hrozilo nebezpečí, volali: “Král bude kralovati nad námi”, i když prorok pravil: “Hospodin Bůh váš jest králem vaším.” 1. Samuelova 12,11.12. PP 462.4
“Ještě se teď pozastavte,” pokračoval Samuel, “a vizte věc tuto velikou, kterouž učiní Bůh před očima vašima. Zdaliž není dnes žeň pšeničná? Volati budu k Hospodinu, i vydá hřímání a déšť, tak že poznati a viděti musíte, jak jest to velmi zlá věc, kteréž jste se dopustili před očima Hospodinovýma, žádavše sobě krále. Protož volal Samuel k Hospodinu, a vydal Hospodin hřímání a déšť.” V době sklizně pšenice, v květnu a červnu, na Východě nikdy neprší. Obloha bývá bezoblačná, vzduch čistý a vlahý. Tak prudká bouře v tomto ročním období všechny poděsila. V pokoře vyznal se lid ze svého hříchu, jehož se dopustil, a prosil Samuela: “Modli se za služebníky své Hospodinu Bohu svému, abychom nezemřeli; nebo jsme přidali ke všem hříchům našim i toto zlé, že jsme sobě žádali krále.” 1. Samuelova 12,16-19. PP 462.5
Samuel nenechal lid ve stavu malomyslnosti, neboť takový stav by zmařil všechno úsilí o lepší život. Satan by pak mohl lidu našeptat, že Bůh je přísný a neúprosný, a vystavil ho tak různým pokušením, Bůh je milosrdný a dovede odpouštět, je vždy ochoten prokázat milost svému lidu, chce-li poslouchat hlasu Božího. “Nebojte se,” znělo poselství Boží tlumočené jeho služebníkem, “učiniliť jste sic všecko to zlé, však proto neodstupujte zpět od Hospodina, ale služte Hospodinu celým srdcem svým. Neodstupujte, následujíce marnosti, totiž cizích bohů, kteříž nic neprospívají, aniž vysvobozují, nebo jsou marnost. Neopustíť zajisté Hospodin lidu svého.” 1. Samuelova 12,20-22. PP 463.1
Samuel neučinil nejmenší narážku na to, jak jím pohrdli, nepronesl Jediné slovo výčitek za to, jakým nevděkem mu Izrael splatil za jeho celoživotní oddanou práci. Naopak ujistil lid, že bude mít o něj nadále neutuchající zájem: “Odstup to, abych měl hřešiti proti Hospodinu, a přestávati modliti se za vás, nýbrž navoditi vás budu na cestu dobrou a přímou. A však bojte se Hospodina služte jemu v pravdě celým srdcem svým, nebo vidíte, jak veliké věci učinil s vámi. Jestliže pak předce zel činiti budete, i vy i král váš zahynete.” 1. Samuelova 12,23-25. PP 463.2