Patriarchové a proroci

57. kapitola — Stánek úmluvy v rukou Filištínských

Rodině Elího se dostalo další výstrahy. Bůh nemohl obcovat s veleknězem a jeho syny, protože jejich hříchy jako těžký mrak znemožňovaly přítomnost Ducha svatého. Uprostřed všeobecného zla zůstával však nebi věrný malý Samuel a jemu jako proroku Nejvyššího bylo svěřeno poselství, jež odsuzovalo rodinu Elího. PP 437.1

“Řeč Hospodinova byla vzácná v těch dnech, aniž bývalo vidění zjevného. Stalo se pak jednoho dne, když Elí ležel na místě svém, a již byl počal scházeti na oči, a nemohl viděti, Samuel také spal, a světlo Boží ještě zhašeno nebylo v chrámě Hospodinově, v němž byla truhla Boží, že zavolal Hospodin Samuele.” Samuel se domníval, že je to hlas Elího, spěchal k lůžku knězovu a volal: “Teď jsem, nebo jsi mne volal.” Elí odpověděl: “Nevolal jsem, jdi zase spáti.” 1. Samuelova 3,1-5. Třikrát zavolal tak hlas Samuela a třikrát Samuel odpověděl. A tu Elí nabyl přesvědčení, že tajemné volání je hlas Boží. Hospodin pominul vyvoleného sluhu Božího, starce s šedivou hlavou, aby obcoval s dítětem. Hořká, avšak zasloužená to důtka, jíž se dostalo Elímu a jeho rodině! PP 437.2

V srdce Elího nebylo závisti, ani žárlivosti. Přikázal Samuelovi, aby odpověděl, bude-li znovu osloven: “Mluv, Hospodine, nebo slyší služebník tvůj.” A když hlas znovu zazněl, chlapec odpověděl: “Mluv, nebo slyší služebník tvůj.” 1. Samuelova 3,9.10. Tak posvátnou hrůzou byl jat při pomyšlení, že k němu hodlá promluvit veliký Bůh, že si nemohl přesně vzpomenout na slova, kterými měl podle Elího příkazu odpovědět. PP 437.3

“I řekl Hospodin Samuelovi: Aj, já učiním věc takovou v Izraeli, kterouž kdokoli uslyší, zníti jemu bude v obou uších jeho. V ten den uvedu na Elí všecko to, což jsem mluvil proti domu jeho; počnuť i dokonám. A ukáži jemu, že já soudím dům jeho až na věky pro nepravost, o níž věděl; nebo znaje, že na se zlořečenství uvodí synové jeho, a však nezbránil jim. A protož jsem zapřisáhl domu Elí, že nebude vyčištěna nepravost domu Elí žádnou obětí, ani obětí suchou až na věky.” 1. Samuelova 3,11-14. PP 437.4

Než se mu dostalo tohoto poselství od Boha, Samuel “ještě neznal Hospodina, a ještě nebyla mu zjevena řeč Hospodinova”, to znamená, že ještě nebyl obeznámen s takovým přímým projevem přítomnosti Boží, jakého se dostávalo prorokům. Bylo úmyslem Hospodinovým zjevit se tak neočekávaně, aby Elí se o zjevení dozvěděl z dotazů chlapcových a z jeho úžasu. PP 437.5

Strach a hrůza jaly Samuela při pomyšlení, že má vyřídit tak strašné poselství. Ráno začal jako obvykle konat své povinnosti, jeho mladé srdce však tížilo těžké břímě. Hospodin mu nepřikázal, aby Elímu sdělil strašnou hrozbu, a tak Samuel zachovával mlčení a pokud možno se Elímu vyhýbal. Obával se, že by ho nějaká otázka mohla přimět k tomu, aby prozradil Boží soud tomu, jehož miloval a ctil. Elí si byl jist, že poselství obsahuje předpověď nějakého velkého neštěstí, jež potká jeho a jeho rodinu. Zavolal Samuela a vyzval ho, aby mu podle pravdy vypověděl, co mu zjevil Hospodin. Chlapec uposlechl a stařec pokorně a oddaně přijal rozsudek. “Hospodinť jest,” pravil, “nechť učiní, což ráčí.” 1. Samuelova 3,18. PP 438.1

Pravou lítost však Elí neprojevil. Přiznal sice svou vinu, neodřekl se však hříchu. Po léta odkládal Hospodin provedení vyneseného rozsudku. V těch letech mohly být mnohé chyby minulosti napraveny, avšak starý kněz neučinil účinná opatření k odstranění zlořádů, jež znesvěcovaly svatyni Hospodinovu a přiváděly tisíce Izraelských do záhuby. Shovívavost Boží způsobila, že Ofni a Fínes se ještě více zatvrdili a byli ve svých hříších ještě smělejší. Elí oznámil celému národu, že se jeho rodině dostalo výstrahy a výtky v poselství Božím. Doufal, že tím do jisté míry odčiní zlo, které způsobil svou netečností. Lid však výstrahy nedbal a nedbali jí ani kněží. Také okolní národy, jimž nezůstaly utajeny nepravosti páchané Izraelem, se ještě směleji oddávaly modloslužbě a ještě více propadaly zločinnosti. Nepociťovaly vinu za své hříchy, kterou by si byli jistě uvědomovaly, kdyby byli Izraelští zůstali poctivými. Den odplaty se však přiblížil. Moc Boží byla pošlapávána, zanedbávalo se uctívání Boha, ba pohrdalo se jím. Nastal čas, kdy Bůh musel zakročit, aby uchránil čest svého jména. PP 438.2

Tehdy “vytáhl Izrael proti Filištínským v boji, a položili se při Eben-Ezer, Filištínstí pak položili se v Afeku.” Tuto válečnou výpravu podnikli Izraelští, aniž se poradili s Bohem a aniž měli souhlas velekněze nebo proroka. “A když se sšikovali Filištínští proti Izraelovi, a již se potýkali: poražen jest Izrael od Filištínských, tak že jich zbito v té bitvě na poli takměř čtyři tisíce mužů.” Když se zbytky zdeptaného vojska vrátily do tábora, “řekli starší Izraelští: Proč nás dnes Hospodin porazil před Filištínskými?” Lid, který už dozrál pro soud Boží, si neuvědomoval, že příčnou této strašné porážky byly jeho vlastní hříchy. I řekli: “Vezměte k sobě z Sílo truhlu smlouvy Hospodinovy, ať přijde mezi nás, a vysvobodí nás z rukou nepřátel našich.” 1. Samuelova 4,1-3. Hospodin nevydal rozkaz, ani nedal povolení k tomu, aby vojsko vzalo s sebou truhlu smlouvy, přesto však Izraelští pevně věřili, že nyní zvítězí, a proto s radostnými výkřiky všichni uvítali, když synové Elího přinesli truhlu do tábora. PP 438.3

Filištínští spatřovali v truhle smlouvy Boha Izraele. Všechny velké divy, které Hospodin učinil pro svůj národ, připisovali její moci. Když proto uslyšeli, s jakými výkřiky radosti přijali Izraelští truhlu ve svém táboře, pravili. “Jaký jest to hlas výskání velkého tohoto v vojště hebrejském? I poznali, že truhla Hospodinova přišla do vojska. Protož báli se Filištínští, když praveno bylo: Přišel Bůh do vojska jejich; a řekli : Běda nám, nebo nebylo prvé nic k tomu podobného. Běda nám! Kdo nás vysvobodí z ruky těch bohů silných? Tiť jsou bohové, kteříž zbili Egypt všelikou ranou i na poušti. Posilňte se a buďte muži, ó Filištínští, abyste nesloužili těm Hebrejským, jako oni sloužili vám; buďtež tedy muži a bojujte.” 1. Samuelova 4,6-9. PP 439.1

Filištínští prudce zaútočili, porazili Izraelské a způsobili jim těžké ztráty. Třicet tisíc mužů padlo v boji na straně Izraelských. Filištínští dobyli truhlu smlouvy; při její obraně padli v boji oba synové Elího. Tím byl znovu na věčné časy dán důkaz, že nepravost lidu Božího neprojde bez trestu. Čím větší má kdo znalost vůle Boží, tím většího hříchu se dopouští, nejedná-li ve shodě s ní. PP 439.2

Izraelské potkalo nejkrutější neštěstí, jaké je mohlo potkat. Truhla Boží jim byla uloupena a dostala se do rukou nepřátel. Vpravdě přišel Izrael o svou slávu, když ztratil symbol přebývající přítomnosti a moci Hospodinovy. S touto svatou truhlou byla spjata nejpodivuhodnější zjevení pravdy a moci Boží. Kdykoli se dříve objevila, dosáhli Izraelští zázračných vítězství. Chránila je křídla zlatého cherubína a nevýslovná sláva jasného oblaku, viditelného symbolu nejvyššího Boha, spočívala na ní ve svatyni svatých. Nyní však nepřinesla Izraelským vítězství. Tentokrát nebyla jejich záštitou. Velký smutek zavládl v Izraeli. PP 439.3

Izraelští si neuvědomili, že svou víru vyznávali toliko slovy a že taková víra ztrácí u Boha ceny. Zákon Boží, uložený v truhle, byl rovněž symbolem přítomnosti Boží. Izraelští však opovrhli přikázáními Božími, pohrdli požadavky, jež tato přikázání nařizují a zarmoutili Ducha Božího a zapudili ho od sebe. Když lid byl poslušen svatých přikázání, Hospodin byl při něm a zasazoval se za něho svou věčnou mocí. Když však přestali spojovat truhlu smlouvy s Bohem a když přestali ctít zjevenou vůli Boží poslušností zákona Božího, měla pro ně truhla smlouvy sotva větší cenu než obyčejná truhla. Izraelští vzhlíželi k truhle jako modlářské národy ke svým bohům, jakoby truhla sama představovala moc a skýtala spásu. Přestoupili zákon, který byl v truhle uložen, neboť právě uctívání truhly vedlo k formálnosti, pokrytectví a modlářství. Svým hříchem se vzdalovali Bohu a Bůh jim nemohl dát vítězství, dokud nezačnou litovat své nepravosti a nezřeknou se jí. PP 439.4

Nestačilo, že truhla a svatostánek byly umístěny uprostřed Izraele. Nestačilo, že kněží přinášeli oběti a lid se nazýval dítky Božími. Hospodin nepřijímá prosby těch, kdož páší nepravosti. Je psáno, že “kdo odvrací ucho své, aby neslyšel zákona, i modlitba jeho jest ohavností.” Přísloví 28,9. PP 440.1

Když vojsko vytáhlo do boje, zůstal Elí, již starý a slepý v Sílo. S neblahou předtuchou očekával výsledek bitvy, neboť “srdce jeho lekalo se za truhlu Boží”. 1. Samuelova 4,13. Seděl před vchodem do stánku úmluvy na okraji silnice a den po dni s úzkostí vyčkával příchod posla z bojiště. PP 440.2

Konečně se objevil jeden Benjaminský, utíkaje s kopce vedoucího k městu a “maje roucho roztržené a hlavu prstí posypanou”. 1. Samuelova 4,12. Přeběhl bez povšimnutí kolem starce, sedícího u cesty, vběhl do města a opakoval dychtivému zástupu zprávu o porážce a utrpených ztrátách. PP 440.3

Nářek a bědování donesly se sluchu Elího, sedícího u stánku úmluvy. Přivedli k němu posla a ten pravil Elímu: “Utekl Izrael před Filištínskými, také i porážka veliká stala se v lidu, ano i oba synové tvoji zabiti jsou, Ofni a Fínes.” Jakkoli strašné to byly zprávy, Elí přežil toto sdělení, protože tušil, že to tak dopadne. Když však posel dodal: “A truhla Boží jest vzata,” strnula jeho tvář nevýslovnou úzkostí. Pomyšlení, že to byl jeho hřích, který tak zneuctil Boha a byl příčinou toho, že Bůh odstoupil od Izraele, bylo nad jeho síly. Zhroutil se, padl a “zlomiv šíji, umřel”. 1. Samuelova 4,17.18. PP 440.4

Přestože Fínes byl tak bezbožný, byla jeho manželka ženou, která se bála Hospodina. Smrt jejího tchána a manžela a především hrozná zvěst, že truhla Boží se octla v rukou nepřátel, způsobily její smrt. Cítila, že Izrael ztratil svou poslední naději. Dítěti, které porodila v této nešťastné hodině, dala jméno Ichabod neboli “Neslavný” a před posledním svým vydechnutím s žalem opakovala slova: “Přestěhovala se sláva z Izraele, nebo vzata jest truhla Boží.” 1. Samuelova 4,22. PP 440.5

Hospodin však zcela nezavrhl svůj národ, ani nestrpěl, aby se pohané dlouho těšili ze svého vítězství. Použil Filištínských jako nástroje, aby potrestal Izrael, a použil pak truhly smlouvy, aby potrestal Filištínské. Božská přítomnost, jež provázela truhlu, byla dosud příčinou síly a slávy národa, který byl poslušen Boha. PP 440.6

Tato neviditelná přítomnost provázela truhlu dále, aby v přestupnících svatého zákona Božího vyvolala hrůzu a zahubila je. Hospodin často používá svých největších nepřátel, aby potrestal nevěrnost svého lidu. Bezbožníci se mohou načas těšit ze svého vítězství, mohou se radovat z toho, jak Izrael trpí pod tíhou trestu, přijde však čas, kdy i oni pocítí rozsudek svatého Boha, jemuž je hřích odporný. Kdekoli se objeví bezbožnost, tam rychle a neomylně zasáhnou soudy Boží. PP 441.1

Filištínští přestěhovali truhlu vítězoslavně do Azotu, jednoho z pěti svých hlavních města, a umístili ji v domě svého boha Dágona. Domnívali se, že moc, která dosud provázela truhlu, přejde nyní na ně a že tato moc spolu s mocí boha Dágona je učiní nepřemožitelnými. Když však druhého dne vstoupili do chrámu, spatřili něco, co je zděsilo. Dágon ležel povalený tváří k zemi před truhlou Hospodinovou. Kněží s úctou modlu zvedli a postavili ji na její místo. Příštího rána ji však opět našli zuráženou na zemi před truhlou. Horní polovinou se modla podobala člověku, spodní půlí pak rybě. Všechny části modly, které připomínaly lidské tvary, byly uraženy a zůstalo jen tělo ryby. Kněží i lid zachvátila hrůza; viděli v této tajuplné události zlé znamení, věštící jejich záhubu a záhubu jejich model před Bohem Hebrejů. Odnesli truhlu z chrámu a umístili ji ve zvláštní budově. PP 441.2

Obyvatele Azotu začala sužovat trapná a zhoubná nemoc. Připomněli si rány, jimiž Bůh Izraele stíhal Egypt, a připisovali vznik nemoci tomu, že mají u sebe truhlu. Rozhodli se, že ji dopraví do Gát. S truhlou však přišla do Gát i smrtelná nákaza a obyvatele města dopravili proto truhlu do Akaron. Lid tohoto města zachvátila hrůza, když spatřili truhlu. Zděšeně volali: “Zprovodili k nám truhlu Boha Izraelského, aby nás pomořili i náš lid.” Utíkali se ke svým bohům o ochranu, jak to byli učinili i obyvatelé Azotu a Gát, avšak dílo zkázy pokračovalo a vyústilo v zoufalství lidu tak, že “křik města vstupoval až k nebi”. 1. Samuelova 5,10.12. Lidé už nechtěli mít truhlu mezi sebou a přemístili ji na pole. Přišla však nová pohroma v podobě myší, jež zamořily zemi, ničíce všechnu úrodu jak na polích, tak v sýpkách. Národu hrozila úplná zkáza nemocemi a hladomorem. PP 441.3

Sedm měsíců byla truhla v zemi Filištínských a Izraelští se po celou tu dobu ani nepokusili získat ji zpět. Nyní se Filištínští sami snažili zbavit se truhly, o jejíž získání dříve tak usilovali. Truhla jim nebyla zdrojem síly, nýbrž přinesla jim velké útrapy a stala se jim těžkou kletbou. Nevěděli však, co si s ní mají počít, neboť kamkoli ji přenesli, všude ji provázely rány Boží. Lid se obrátil ke svým knížatům, kněžím a kouzelníkům a naléhavě je žádal: “Co učiníme s truhlou Hospodinovou? Oznamte nám, kterak bychom ji odeslali na místo její?” Jejich rada zněla, aby truhlu vrátili s bohatými oběťmi za provinění. “Tehdy,” pravili kněží, “uzdraveni budete, a poznáte, proč ruka jeho neodešla od vás.” 1. Samuelova 6,2.3. PP 441.4

Aby odvrátili nějakou pohromu nebo aby se jí zbavili, měli pohané tehdy takový zvyk, že zhotovili ze zlata, ze stříbra, nebo z jiné látky podobu toho, co zkázu způsobilo, nebo podobu předmětu či části těla, které byly pohromou postiženy. Tento výtvor pak umístili na sloup nebo ho vystavili na nějakém význačném místě a domnívali se, že jim bude účinnou ochranou proti zlu, které přestavuje. Podobné zvyky dosud zachovávají některé pohanské národy. Jestliže někdo trpící neduhem hledá pomoc v chrámu své modly, přináší s sebou zpodobení postižené části a nabízí je jako oběť svému bohu. PP 442.1

Podle tehdejší pověry nařídila knížata Filištínských lidu, aby zhotovil zpodobení ran, jež je postihly —“pět zadků zlatých a pět myší zlatých” “vedlé počtu knížat Filištínských”, neboť — jak pravili — “rána jednostejná jest na všechněch, i na knížatech vašich”. 1. Samuelova 6,4. PP 442.2

Tito moudří mužové poznali, že truhlu provází tajemná moc, na niž jejich vědění nestačí. Přes svou moudrost neporadili lidu, aby se odvrátili od svých model a začali sloužit Hospodinu. Měli Boha Izraele stále v nenávisti, protože soudy Boží je donutily sklonit se před mocí Boží. Soudy Boží mohou hříšníky přesvědčit, že je marné vzdorovat Bohu. Mohou je přinutit k tomu, aby se podřídili moci Boží, i když se vzpírají a reptají. Takové podřízení však hříšníka nespasí. Hříšník se musí podřídit Bohu celým svým srdcem, musí se odevzdat božské milosti, má-li být jeho lítost účinná. PP 442.3

Jak shovívavý je Bůh k bezbožníkům! Filištínští, kteří se oddávali modlářství, i upadající Izraele se stejnou měrou těšili z darů prozřetelnosti Boží. Desetitisíce milostí přijímali nevděční a vzpurní bez povšimnutí. Každé požehnání promlouvalo k nim o Dárci, oni však zůstávali neteční k jeho lásce. Trpělivost Boží se syny lidskými je opravdu nesmírná. Setrvávají-li však tvrdošíjně ve své zatvrzelosti, odejme od nich svou ochrannou ruku. Odmítají-li naslouchat hlasu Božímu, mluvícímu ze všech děl Bohem stvořených, odmítají-li uposlechnout varování, rady i důtky obsažené v slově Božím, je Bůh nucen promluvit k nim ranami. PP 442.4

Mezi Filištínskými se vyskytli i takoví, kteří byli proti tomu, aby se truhla vrátila do země, odkud vzešla. Zdálo se jim, že takové uznání moci Boha Izraele by bylo pro hrdou zem Filištínských velkým ponížením. Kněží a kouzelníci však napomenuli lid, aby nebyl tak tvrdošíjný jako faraón a Egypťané a aby si tím na sebe nepřivolával ještě větší rány. Navrhli takový plán, který získal souhlas všech a který byl hned proveden. Truhlu a zlaté oběti za své provinění naložili na nový vůz, aby zabránili jejich znečištění. Do vozu zapřáhli dvě krávy, na jejichž šíje dosud nebylo vloženo jho. Jejich telata zavřeli doma a krávy pak pustili, aby mohly jít, kam budou chtít. Jestliže dopraví truhlu k Izraelským do Betsemes, nejbližšího města Levitů, bude to pro Filištínské důkaz, že všechno zlo jim způsobil Bůh Izraele. “Pakli nic,” pravili, “poznáme, že ne ruka jeho dotkla se nás, ale náhodou nám to přišlo.” 1. Samuelova 6,9. PP 442.5

Když pak krávy pustili, odvrátily se tyto od svých mláďat a vydaly se s bučením přímou cestou do Betsemes. Ačkoli je nevedla lidská ruka, neuchýlila se trpělivá zvířata od směru své cesty. Božská přítomnost doprovázela truhlu a bezpečně ji zavedla na určené místo. PP 443.1

Byl právě čas sklizně pšenice a obyvatelé Betsemes žali v údolí. “A pozdvihše očí svých, uzřeli truhlu; i veselili se, vidouce ji. A když přijel vůz na pole Jozue Betsemského, tu se zastavil. I byl tu kámen veliký. Tedy zsekavše dříví vozu toho i ty krávy, obětovali je v oběť zápalnou Hospodinu.” Knížata Filištínských, která provázela truhlu “až ku pomezí Betsemes” (1. Samuelova 6,14.12) a byla svědkem jejího přijetí, vrátila se do Akaron. Morová rána ustala a Filištínští se přesvědčili, že jejich útrapy byly ranami, které na ně seslal Bůh Izraele. PP 443.2

Lidé z Betsemes rychle rozšířili zprávu, že truhla smlouvy je u nich a lid z okolních krajů sem začal proudit, aby přivítal její návrat. Truhlu postavili na kámen, který prve sloužil za oltář, a před ním obětovali Hospodinu další oběti. Kdyby vyznavači byli litovali svých hříchů, byli by došli požehnání Božího. Nebyli však věrně poslušni zákona Božího. Radovali se z návratu truhly a viděli v něm předzvěst přílivu dobra, avšak nechápali skutečnou podstatu její svatosti. Místo, aby pro ni zřídili vhodné místo, ponechali ji na sklizeném poli. Stále si prohlíželi posvátnou truhlu, hovořili o podivuhodném způsobu, jakým jim byla navrácena a začali se dohadovat, v čem spočívá její podivná moc. Nakonec neodolali své zvídavosti, sňali pokrývky a opovážili se truhlu otevřít. PP 443.3

Všemu Izraeli se dostalo poučení, že k truhle musí vzhlížet s posvátnou bázní a úctou. Když dostali příkaz, aby ji přenesli z místa na místo, neodvažovali se levité na ni ani pohlédnout. Jen jednou v roce směl velekněz spatřit truhlu Boží. Ani pohanští Filištíni se neodvážili s ní sejmout pokrývky. Truhlu stále provázeli na všech jejich cestách neviditelní andělé nebeští. PP 443.4

Neuctivost a opovážlivost lidu betsemeského byla okamžitě potrestána. Mnohé z nich zasáhla náhlá smrt. PP 444.1

Ty, kteří zůstali naživu, nepřiměl tento soud k tomu, aby litovali svého hříchu. Začali se jen na truhlu dívat s pověrčivou bázní. Chtěli se truhly zbavit, neodvažovali se však ji odnést, a proto poslali poselství obyvatelům Kariatjeharim, v němž je vyzvali, aby si truhlu odnesli. S jásotem uvítali obyvatelé tohoto města příchod posvátné truhly. Byli si vědomi toho, že je to slib božské přízně poslušným a věrným. Slavnostním způsobem ji plni blaženosti přenesli do svého města a umístili ji v domě levity Abinadaba. Abinadab ustanovil svého syna Eleazara, aby o ni pečoval, a truhla zůstala u něho po mnoho let. PP 444.2

Od chvíle, kdy se Hospodin poprvé zjevil Samuelovi, uznával celý národ Samuela za povolaného proroka. Věrným tlumočením božské výstrahy rodině Elího, jakkoli to byla pro něho bolestná a těžká povinnost, podal Samuel důkaz své věrnosti jako posel Hospodinův, “a Hospodin byl s ním tak že nedopustil padnouti žádnému slovu jeho na zem, z čehož poznal všecken Izrael od Dan až do Bersabé, že Samuel jest věrný prorok Hospodinův”. 1. Samuelova 3,19.20. PP 444.3

Izraelští jako národ zůstali dále ve stavu nevěrectví a klaněli se modlám; a za trest je Bůh ponechal v poddanství Filištínských. V té době navštěvoval Samuel města a vesnice po celé zemi a snažil se přivést lid k Bohu jeho otců. Jeho úsilí přineslo dobré výsledky. Izraelští trpěli útlakem svých nepřátel již dvacet let, když “se roztoužil všecken dům Izraelský po Hospodinu.” Samuel jim radil: “Jestliže celým srdcem svým obracíte se k Hospodinu, odejměte bohy cizí z prostředku sebe i Astarota, a ustavte srdce své při Hospodinu, a služte jemu samému.” 1. Samuelova 7,3. Z toho vidíme, že za dnů Samuelových se lidu dostávalo poučení o praktické zbožnosti, o náboženství srdce, jak mu učil Kristus, když žil na zemi. Bez milosti Kristovy byly náboženské formy pro starý Izrael zcela bezcenné. Jsou bezcenné i pro dnešní Izrael. PP 444.4

Dnes je cítit potřebu právě takového oživení pravého náboženství srdce, jakou pociťoval již starý Izrael. Lítost je prvním krokem, který musí učinit všichni, kdož se chtějí navrátit k Bohu. To za nikoho nemůže učinit nikdo jiný. Každý z nás se musí osobně ve své duši pokořit před Bohem a zavrhnout své modly. Až učiníme vše, co je v našich silách, Hospodin nám ukáže svou spásu. PP 444.5

Pod vedením náčelníků kmenů bylo svoláno velké shromáždění lidu do Masfa, kde byla uspořádána velká slavnost. V hluboké pokoře vyznal se zde lid ze svých hříchů a na důkaz, že je pevně rozhodnut poslouchat příkazů, jež vyslechl, pověřil Samuela úřadem soudce. PP 444.6

Filištínští považovali toto shromáždění za válečnou poradu a vyrazili s velkou vojenskou mocí, aby rozehnali Izraelské, dříve než své plány uskuteční. Zpráva o tom, že se blíží, vyvolala v Izraeli velké zděšení. Lid prosil Samuela: “Nepřestávej volati za nás k Hospodinu Bohu našemu, aby nás vysvobodil z ruky Filištínských.” 1. Samuelova 7,7. PP 445.1

Právě když Samuel obětoval beránka jako zápalnou oběť, přitáhli Filištínští a hotovili se k bitvě. Tehdy Všemohoucí, který byl sestoupil na Sinaji v ohni a za hřímání blesků a který rozdělil Rudé moře a razil Jordánem cestu pro dítky Izraele, ukázal opět svou moc. Na postupujícího nepřítele se přihnala strašná bouře a mrtvoly válečníků posely zemi. PP 445.2

Izraelští strnuli v posvátné hrůze, chvějíce se strachem a kojíce se nadějí. Když spatřili porážku svých nepřátel, poznali, že Bůh přijal jejich lítost. Ačkoli nebyli na boj připraveni, zmocnili se zbraní usmrcených Filištínů a začali pronásledovat prchající vojska až do Betchar. Tohoto skvělého vítězství bylo dosaženo právě na témž bojišti, na němž byl Izrael před dvaceti lety Filištínskými poražen, při čemž byli usmrceni kněží a truhla Boží ukořistěna nepřáteli. Pro národy platí stejně jako pro jednotlivce, že cesta poslušnosti Boha je cestou bezpečí a štěstí, kdežto cesta hříchu vede jen do neštěstí a k prohře. Filištínští byli pak tak dokonale pokoření, že se vzdali pevnosti, jež byli dobyli od Izraele, a že na mnoho let upustili od všeho nepřátelství. Jejich příkladu následovaly i jiné národy, a tak se Izraelští těšili míru a pokoji po dobu Samuelovy správy. PP 445.3

Aby tato událost nikdy neupadla v zapomenutí, vztyčil Samuel mezi Masfa a Sen velký kámen jako památník. Nazval jej Ebe-Ezer, “kámen pomoci”, a lidu pravil: “Až potud pomáhal nám Hospodin.” 1. Samuelova 7,12. PP 445.4