Patriarchové a proroci

56. kapitola — Elí a jeho synové

Elí byl knězem a soudcem v Izraeli. Zastával nejvyšší a nejodpovědnější místo v národě Božím. Jako muž vyvolený Bohem pro vykonávání svatých povinností kněze a vybavený nejvyšší soudní mocí v zemi měl velký vliv na kmeny Izraele a všichni k němu vzhlíželi jako na svůj příklad. Ačkoli byl ustanoven k tomu, aby vládl celému národu, ve své vlastní rodině nevládl. Elí byl shovívavým otcem. Miloval klid a mír, nevyužíval své otcovské moci, aby potlačil zlozvyky a vášně svých dětí. Místo aby je káral nebo trestal, podvoloval se jejich vůli a nechal je, aby si dělaly po svém. Místo aby výchovu svých synů pokládal za jednu ze svých nejdůležitějších povinností, považoval ji za věc nevýznamnou. Knězi a soudci Izraele nebyla neznáma jeho povinnost vychovávat děti, které Bůh svěřil jeho péči. Tuto povinnost však Elí zanedbával, protože by musel potlačovat vůli svých synů, trestat je a leccos jim odpírat. Nezvážil, jak strašné následky to přinese, a dopřál svým dětem vše, po čem toužily, a zanedbával jejich výchovu pro službu Boží a pro plnění denních povinností. PP 432.1

O Abrahámovi pravil Bůh: “Znám jej; protože přikáže synům svým a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Hospodinovy, a činili spravedlnost a soud.” 1. Mojžíšova 18,19. Elí však dopustil, aby jeho děti ovládly jeho. Otec se stal podřízeným dětí. Kletba hříchu se projevila ve zvrhlosti a ve špatnostech, jimiž se vyznačovali jeho synové. Nedostatečně si vážili Boha a svatosti zákona Božího. Službu Boží pokládali za všední věc. Zvykli si od dětství na svatostánek a na služby v něm, avšak místo aby se stali zbožnějšími, ztratili všechen pocit svatosti a jejího významu. Otec je nevedl k tomu, aby uznávali jeho vážnost, nedovedl jim vštípit úctu k svaté službě ve svatostánku. Když pak dosáhli mužného věku, byli již zcela nasáklí jedem pochybovačnosti a vzpoury. PP 432.2

Ačkoli se pro to vůbec nehodili, byli ustanoveni kněžími ve svatyni, aby sloužili Bohu. Hospodin dal zcela jasné pokyny, co je nutné dodržovat při obětování. Tito zvrhlíci však se při svém pohrdání autoritou nezastavili ani před službou Boží a nedbali zákona o obětech, které se měly přinášet způsobem co nejslavnostnějším. Oběti, které naznačovaly budoucí smrt Kristovu, měly udržovat v srdcích lidu víru v budoucího Vykupitele. Proto bylo velmi důležité, aby pokyny Páně týkající se obětování byly přísně dodržovány. Oběti na usmířenou byly zvláštním výrazem díkuvzdání Bohu. Při těchto obětech byl na oltáři spalován jen tuk. Určitá jeho část byla určena kněžím, větší část pak byla vrácena obětujícímu, aby ji snědl se svými přáteli při obětní hostině. Tím se mysli všech měly ve vděčnosti a víře upřít k velké Oběti, která sejme hříchy světa. PP 432.3

Synové Elího si neuvědomovali velebnost této symbolické služby, nýbrž mysleli jen na to, jak jí využít k ukojení vlastní poživačnosti. Nespokojovali se s částí oběti na usmířenou, jež jim byla přidělena, nýbrž žádali ještě další část; a velké množství těchto obětních darů, přinášených o výročních slavnostech, poskytovalo kněžím příležitost, aby se obohacovali na úkor lidu. Nejen, že požadovali více, než na co měli nárok, ale nechtěli ani čekat, až shoří tuk obětovaný Bohu. Začali si vybírat a vymáhat části, které se jim zamlouvaly, a když se někdo zpěčoval ji vydat, hrozili, že si ji vezmou násilím. PP 433.1

Tato neúcta, kterou projevovali, zbavila záhy bohoslužbu jejího svatého a slavnostního významu a lidé začali pohrdat “obětmi Hospodinovými”. Přestávali poznávat ve své oběti velkou předobraznou oběť, ke které měli vzhlížet. “I byl to hřích mládenců těch před Hospodinem velmi veliký”. 1. Samuelova 2,17. PP 433.2

Tito bezbožní kněží přestoupili zákon Boží a zneuctili svůj svatý úřad svými zpustlými a zvrhlými skutky. Svou přítomností poskvrňovali stánek Boží. Mnozí z rozhořčení nad zvrhlými činy, jichž se dopouštěl Ofni a Fínes, přestali navštěvovat stanovené bohoslužby. A tak začali lidé zanedbávat službu Bohem nařízenou a opovrhovat jí, protože byla poskvrněna hříchy bezbožníků. Ti pak, kteří podléhali zlu, byli tím k hříchu povzbuzováni. Bezbožnost, zpustlost, ba i modloslužebnictví se začaly hrozivě rozmáhat. PP 433.3

Elí se dopustil velké chyby, když dovolil, aby jeho synové setrvali ve svatém úřadě. Tím, že jejich chování z toho či onoho důvodu omlouval, přestal vidět jejich hříchy. Když však nakonec svým chováním překročili všechny meze, nemohl už zavírat oči nad zločiny svých synů. Lidé si stýskali na jejich násilnictví a velekněz byl z toho zarmoucen a nešťasten. Neodvažoval se už déle mlčet. Jeho synové si však zvykli myslet jen na sebe a o nikoho jiného se nestarat. Viděli zármutek svého otce, jejich tvrdá srdce se však neobměkčila. Vyslechli sice jeho domlouvání, nezanechalo v nich však žádné stopy. Nepřestali dále páchat špatnosti, ačkoli byli upozorněni na následky svých hříchů. Kdyby byl Elí zasáhl proti svým synům spravedlivě, byli by museli být zbaveni svého kněžského úřadu a potrestáni smrtí. Hrozil se však toho, že by tím na ně dolehla nepřízeň lidu, který by je odsoudil, a ponechával je proto v nejposvátnějším postavení. Dovolil jim, aby svou zkažeností znesvěcovali svatou službu Boží a tím uráželi věc pravdy. Léta nezahladila tuto urážku. Protože soudce Izraele zanedbal svou povinnost, vzal věc do svých rukou Bůh. PP 433.4

“I přišel muž Boží k Elí a řekl jemu: Takto praví Hospodin: Zdaliž jsem se patrně nezjevil domu otce tvého, když byli v Egyptě, v domě Faraonově? A vyvolil jsem ho sobě ze všech pokolení Izraelských za kněze, aby obětoval na oltáři mém, a aby kadil vonnými věcmi a nosil efod přede mnou; dal jsem také domu otce tvého všecky ohnivé oběti synů Izraelských. PP 434.1

Proč pošlapáváte oběť mou, i suchou oběť mou, kterouž jsem přikázal v příbytku tomto? A víces ctil syny své nežli mne, abyste tyli prvotinami všech obětí suchých Izraele lidu mého. PP 434.2

Protož praví Hospodin Bůh Izraelský: Řeklť jsem byl zajisté, dům tvůj a dům otce tvého přisluhovati měl přede mnou až na věky, ale nyní praví Hospodin: Odstup to ode mne; nebo těch, kteříž mne ctí, poctím, kteříž pak mnou pohrdají, v pohrdání přijdou… Vzbudím pak sobě kněze věrného, kterýž vedlé srdce mého a vedlé duše mé vše konati bude, a vzdělám jemu dům stálý, aby přisluhoval před pomazaným mým po všecky dny.” 1. Samuelova 2,27-30.35. PP 434.3

Bůh obvinil Elího, že si svých synů cení více než Hospodina. Elí raději dopustil, aby se z obětí, které Bůh ustanovil jako požehnání pro Izrael, stala věc ohavná a opovrženíhodná, než by své syny vydal za jejich bezbožnost a ohavnost všeobecnému opovržení. Ti, kdož podléhají svým náklonnostem a zaslepení láskou dovolují svým dětem, aby ukájely svá sobecká přání, a nedovolávají se moci Boží, aby kárali hřích a trestali zlo, dávají najevo, že jim záleží více na bezbožných dětech než na Bohu. Takovým záleží více na tom, aby chránili svou pověst, než aby velebili Boha, aby spíše uspokojili své děti, než aby se zalíbili Hospodinu a uchránili službu Boží před každým zdáním zla. PP 434.4

Jako kněz a soudce Izraele byl Elí Bohu odpovědný za mravní a náboženský stav svého národa, zvláště pak za povahu svých synů. Měl se nejprve pokusit zabránit zlu mírnými opatřeními. Kdyby se ukázala neúčinnými, měl k potlačení zla použít nejpřísnějších prostředků. Vyvolal nelibost Boží, protože nekáral hřích a nevykonal spravedlnost nad hříšníkem. Nebylo už možno na něho spoléhat, že zachová Izrael v čistotě. Ti, kdož nemají dostatek odvahy vytknout zlo nebo z netečnosti či nevšímavosti nevynakládají řádné úsilí, aby udrželi v čistotě rodinu nebo Církev Boží, jsou zodpovědni za zlo vzniklé následkem toho, že neplnili svou povinnost. Za zlo, kterému jsme mohli zabránit uplatněním své rodičovské nebo pastýřské moci, neseme stejnou odpovědnost, jako kdybychom je spáchali sami. PP 434.5

Elí nespravoval svou domácnost podle zásad, jež dal Bůh pro správu rodiny. Řídil se vlastním soudem. Jako milující otec přehlížel nedostatky a hříchy svých synů v dětských letech, namlouvaje si, že ze svých sklonů k špatnostem časem vyrostou. Také dnes se mnozí dopouštějí téhož omylu. Domnívají se, že znají lepší způsob, jak vychovávat své děti, než jaký předpisuje Bůh v Písmě svatém. Živí v dětech sklony ke zlu a omlouvají je: “Jsou ještě příliš malé, než aby za to mohly být trestány. Počkejme, až vyrostou a pak jim domluvíme.” Tak zlozvyky zakoření, až se stanou součástí povahy. Děti vyrůstají bez výchovy, nabývají povahových vlastností, jež neblaze působí po celý jejich život a přenášejí se snadno na druhé. PP 435.1

Rodinu nemůže postihnout větší pohroma, než když se dětem dovolí, aby jednaly podle svého. Když rodiče splní každé přání svých dětí a trpí jim i to, o čem vědí, že jim neprospívá, ztratí k nim děti vbrzku veškerou úctu, přestanou si vážit moci Boha i lidí a začnou podléhat vůli satanově. Špatně spravovaná rodina má na celou společnost velký a neblahý vliv. Je zdrojem zla, jež postihuje rodiny, města a celé státy. PP 435.2

Protože Elí zaujímal vysoké postavení, byl jeho vliv mnohem větší, než kdyby byl obyčejným člověkem. Jeho rodinný život byl vzorem pro celý Izrael, který se jím řídil. Neblahé následky jeho zanedbávání rodinného života se projevily v tom, že jeho příklad napodobily tisíce rodin. Když rodiče se hlásí k víře, ale své děti nechají páchat zlo, tupí tím pravdu Boží. Jak je rodina křesťanská, se měří nejlépe podle toho, jaký druh povahy se v ní pod vlivem křesťanství rodí. Činy mluví přesvědčivěji než jakékoli vyznání víry. Jestliže přesvědčení křesťané nevyvíjejí opravdové, stálé a pracné úsilí vést spořádanou domácnost jako důkaz, co zmůže víra v Boha, a místo toho zanedbávají svou správu a nebrání svým dětem v jejich zlých náklonnostech, počínají si jako Elí, tupí věc Kristovu a přivádějí sebe i své rodiny do záhuby. Jakkoli velké však je zlo takové rodičovské nehodnosti, je ještě desetkrát větší, připouštějí-li je ve svých rodinách ti, kdož byli ustanoveni učiteli svého lidu. Jestliže takoví nevládnou ve svých rodinách, svým špatným příkladem svádějí mnohé. Jejich vina je mnohem větší než vina ostatních, neboť s jejich postavením je spojena větší odpovědnost. PP 435.3

Zaslíbení znělo, že rod Árónův bude provždy kráčet před Bohem; bylo však dáno za podmínky, že potomci Árónovi se dají dílu ve svatostánku celým svým srdcem a že budou ctít Boha všemi svými skutky, že nebudou otročit svým sobeckým zájmům, aniž podlehnou svým zvrácenostem. Hospodin podrobil Elího a jeho syny zkoušce a shledal, že jsou naprosto nehodni toho, aby zastávali vznešené postavení kněží ve službách Božích. Proto Bůh pravil: “Odstup to ode mne.” 1. Samuelova 2,30. Bůh nemohl uskutečnit dobro, které hodlal vykonat pro Izraelské, protože sami ze své strany k tomu nepřispěli. PP 435.4

Ti, kdož slouží svatým věcem, měli by svým příkladem vštěpovat lidu úctu k Bohu a bázeň Boží. Jestliže však ti, kdož stojíce “na místě Kristově” (2. Korintským 5,20) a majíce zvěstovat lidu Boží poselství milosti a smíření, využívají svého svatého pověření jako pláštíků k ukojení svých sobeckých zájmů a smyslných choutek, stávají se sami nejúčinnějšími nástroji satanovými. Jako Ofni a Fínes jsou pak příčinou toho, že lidé pošlapávají oběť Hospodinovu. Mohou po jistou dobu své špatnosti skrývat, když se však nakonec odhalí jejich skutečná povaha, utrpí tím víra lidí těžký otřes, který často končí ztrátou jejich důvěry v náboženství. Zůstane pak v nich nedůvěra ke všem, kdož učí slovu Božímu. S nedůvěrou a pochybnostmi přijímají pak poselství pravého služebníka Kristova. Kladou si pak stále otázku: “Není snad tento jako onen, o němž jsme se domnívali, že je svatý — a zatím byl zkažený?” Tak slovo Boží pozbývá svého vlivu na lidské duše. PP 436.1

Když Elí vytýkal svým synům nepravosti, pronesl slavná slova strašného významu, jež by měli důkladně uvážit všichni, kdož slouží svaté věci: “Zhřeší-li člověk proti člověku, souditi ho bude soudce; pakli kdo zhřeší proti Hospodinu, kdo se zasadí o něho?” 1. Samuelova 2,25. Kdyby byly jejich zločiny poškodily jen jejich bližní, byl by soudce mohl poškozené usmířit vynesením trestu a požadováním odškodnění. A pachatelé by pak mohli být omilostněni. Nebo kdyby se byli neprovinili opovážlivým hříchem, byla by mohla být za ně obětována smírčí oběť jejich hříchy byly však v souvislosti s jejich úřadem kněží Nejvyššího, souvisely s oběťmi za hříchy, čímž znesvětili a zneuctili dílo Boží před lidem, takže nemohlo být pro ně odpuštění. Ani jejich vlastní otec, ač sám velekněz, neodvážil se za ně orodovat a chránit je před hněvem svatého Boha. Ze všech hříšníků mají největší provinění ti, kdož uvádějí v opovržení prostředky, jež nebe poskytuje pro spásu člověka, kdož “znovu křižují Syna Božího, a v porouhání vydávají”. Židům 6,6. PP 436.2