Patriarchové a proroci

41. kapitola — Odpadnutí u Jordánu

S radostí v srdci a s novou vírou v Boha vracela se vítězná vojska Izraele z Bázan. Izraelští se již zmocnili cenného území a pevně věřili, že brzy dobudou Kanaánu. Mezi nimi a zaslíbenou zemí ležela už jen řeka Jordán. A za ní se rozprostírala bohatá nížina, pokrytá rostlinstvem, zavlažovaná hojností vody z četných studní zastíněná bujnými palmami. Na západním okraji nížiny zvedaly se věže a paláce Jericha, zasazeného do palmových hájů, a nazývaného proto “město palem”. PP 337.1

Na východ od Jordánu mezi řekou a vysokou náhorní planinou, kterou byli překročili, se podél břehu řeky rozkládala rovina, několik kilometrů široká. V tomto chráněném údolí bylo tropické podnebí. Rostl tam setim neboli trnovník, podle něhož se rovina jmenovala “údolí Setim”. A tam se Izraelští utábořili. V akátových hájích podle řeky našli příjemné útočiště. PP 337.2

V tomto nádherném prostředí museli se však utkat se zlem ještě smrtelnějším, než byla mocná vojska nepřátel nebo dravá zvěř pouště. Tuto zemi, tak bohatou na přírodní krásy, poskvrňovali její obyvatelé. Při veřejném uctívání Baála, nejvyššího božstva, provozovali nejohavnější a nejzvrhlejší obřady. Všude byla místa, určená pro konání modloslužeb a neřestí, a již názvy těchto míst svědčily o zpustlosti a zkaženosti lidu. PP 337.3

Takové prostředí mělo zhoubný vliv na Izraelské. Ohavnosti, které se kolem nich ustavičně páchaly, působily na jejich mysl. Také zahálka a pohodlný život, který vedli, působily neblaze na jejich mravy. Aniž si to takřka uvědomovali, odkláněli se od Boha a ocitali se ve stavu, v němž snadno podléhali pokušení. PP 337.4

V době, kdy tábořili na břehu Jordánu, připravoval se Mojžíš k dobytí Kanaánu. Tento úkol velkého vůdce plně zaměstnával. Pro lid však byla tato doba napětí a očekávání velkou zkouškou. Jak čas plynul, dopouštěli se Izraelští nejstrašnějších prohřešků proti mravopočestnosti. PP 337.5

Zpočátku se Izraelští málo stýkali se svými pohanskými sousedy. Po čase se však do tábora počaly vkrádat madiánské ženy. Přicházely takřka nepovšimnuty a své plány prováděly tak nenápadně, že úplně unikly pozornosti Mojžíšově. Záměrem těchto žen bylo vejít ve styk s Hebreji, svést je k přestoupení zákona Božího, seznámit je s pohanskými obřady a zvyky a přivést je k modloslužebnictví. Tyto své úmysly pečlivě zahalovaly rouškou přátelství, takže nebyly podezřelé ani strážcům lidu. PP 337.6

Na Balámův návrh uspořádal moábský král velkou slavnost na počest pohanských bohů a Balám měl nenápadným způsobem přimět Izraelské k tomu, aby se jich zúčastnili. Balám, kterého Izraelští považovali za proroka Božího, mohl úkol splnit poměrně snadno. Na slavnost se dostavil velký počet Izraelských. Odvážili se na zapovězenou půdu a octli se tak v sídlech satanových. Omámeni hudbou a tancem a očarováni krásou pohanských vestálek, zapomněli na svou oddanost k Hospodinu. Jejich účast na veselí a hodování, spojená s hojným požitím vína, zatemnila jejich smysly a zbavila je zábran; přestali se ovládat a propadli vášním. Když poskvrnili své svědomí oplzlostmi, dali se přemluvit, aby se klaněli modlám. Obětovali na pohanských oltářích a účastnili se nejzvrhlejších obřadů. PP 338.1

Netrvalo dlouho a jed se jako smrtelný mor rozšířil po celém táboře Izraelských. Ti, kdož porazili v boji své nepřátele, podlehli nástrahám pohanských žen. Zdálo se, jakoby byli omámeni a posedlí. Mezi prvními, kteří se dopustili hříchu, byli vládci a vedoucí. Provinilo se však tolik lidí, že se dalo mluvit o obecném odpadnutí. “Připojil se lid Izraelský k modle Belfegor.” 4. Mojžíšova 25,3. Když byl Mojžíš na zlo upozorněn, svedli již nepřátelé svými úklady Izraelské k tomu, že se nejen účastnili ohavným modloslužeb na hoře Fegor, ale holdovali pohanským obřadům i v táboře. Toto poznání naplnilo starého vůdce rozhořčením a vzbudilo hněv Boží. PP 338.2

Všechno zaklínání Balámovo nedosáhlo u Izraelských toho, co způsobily jejich bezbožné skutky. Izraelští se odtrhli od Boha. Rána přišla vzápětí a lid si začal uvědomovat hrůznost svého hříchu. V táboře vypukl strašný mor, jemuž padly v krátkosti za oběť desetitisíce lidí. Bůh přikázal, aby soudci odsoudili vůdce tohoto odpadnutí k smrti. Rozkaz byl hned proveden. Provinilci byli usmrceni a jejich těla byla pověšena před očima všeho Izraele. Z toho, jak přísně bylo naloženo s jejich vůdci, měli všichni pochopit, jakou ošklivost vzbudil jejich hřích u Boha a jak velký hněv Boží jím vyvolali. PP 338.3

Všichni cítili, že trest je spravedlivý. Lidé spěchali ke stánku úmluvy a v slzách a v hluboké pokoře se vyznávali ze svého hříchu. Když tak lkali před Bohem u dveří svatostánku, zatím co mor konal stále své dílo zkázy a soudcové plnily svůj strašný úkol, vstoupil opovážlivě do tábora Zamri, jeden ze šlechticů izraelských, doprovázen madiánskou nevěstkou, dcerou “předního mezi Madiánskými”, a doprovodil ji do svého stanu. Tak vyzývavě a odporně se neřest dosud neprojevila. Rozohněn vínem, prohlásil Zamri svůj hřích za “sodomský” a chlubil se svou hanbou. Kněží a vůdcové se v žalu a pokoře vrhli na zem, “plakali u dveří stánku úmluvy”, a prosili Hospodina, aby ušetřil svůj lid a netrestal jej, když tento kníže izraelský se svým hříchem chlubí přede všemi, jakoby vzýval Boha o pomstu a posmíval se soudcům národa. Z davu vystoupil Fínes, syn velekněze Eleazara, uchopil kopí “a všed za mužem izraelským do stanu”, oba je probodl. Rána tak byla zastavena; kněz, který vykonal božský soud, byl poctěn před celým Izraelem. Byl potvrzen ve svém kněžském stavu a jeho rodu bylo kněžství potvrzeno na věky. PP 338.4

Fínes “odvrátil prchlivost mou od synů Izraelských,” znělo božské poselství Mojžíšovi, “Protož díš: Aj, já dám jemu smlouvu svou pokoje. I bude míti on i símě jeho po něm smlouvu kněžství věčného, proto že horlil pro Boha svého, a očistil syny Izraelské.” 4. Mojžíšova 25,11-13. PP 339.1

Rány, jež zasáhly Izrael za jeho hříchy u Setim, usmrtily ty, na něž téměř před čtyřiceti lety padl rozsudek: “Zajisté zemrou na poušti.” Sčítání lidu, které bylo na božský příkaz provedeno, když tábořili na břehu Jordánu, ukázalo, že “mezi těmito pak nebyl žádný z oněch sečtených od Mojžíše a Áróna kněze, když počítali syny Izraelské na poušti Sinaj…jediné Kálef, syn Jefonův, a Jozue, syn Nun.” 4. Mojžíšova 26,64.65. PP 339.2

Bůh seslal rány na Izrael, protože podlehl svodům Madiánských. Ani svůdcové však neunikli hněvu božské spravedlnosti. Amalechitští, kteří zaútočili na Izrael u Rafidim, kde napadli slabé a unavené, kráčející za vojskem izraelským, zůstali dlouho nepotrestáni. Madiánští však, kteří svedli Izraelské ke hříchu, byli nebezpečnějším nepřítelem, a proto pocítili okamžitou ránu Boží. “Pomsti prvé synů Izraelských nad Madiánskými,” přikázal Bůh Mojžíšovi, “a potom připojen budeš k lidu svému.” 4. Mojžíšova 31,2. Mojžíš neprodleně rozkaz provedl. Z každého kmene dal vybrat po tisíci mužů a vyslal je pod vedením Fínesovým. “Tedy bojovali proti Madiánským, jakož byl přikázal Hospodin Mojžíšovi a…pobili také krále madiánské mezi jinými, kteréž porazili;…pět králů madiánských, Baláma také, syna Beorova, zabili mečem.” 4. Mojžíšova 31,7.8. Také ženy, které útočící vojsko zajalo, byly na rozkaz Mojžíšův usmrceny jako nejnebezpečnější nepřátelé, kteří se na Izraeli nejvíce provinili. PP 339.3

Takový byl konec těch, kdož chtěli způsobit zlo národu Božímu. Žalmista praví: “Pohříženiť jsou národové v jámě, kterouž udělali; v osídle, kteréž polékli, uvázla noha jejich.” Žalm 9,16. “Neboť neopustí Hospodin lidu svého, a dědictví svého nezanechá. Ale až k spravedlnosti navrátí se soud.” Když lidé “se shlukují proti duši spravedlivého”, Hospodin “obrátí na ně nepravost jejich, a zlosti jejich zahladí je.” Žalm 94,14.15.21.23. PP 339.4

Když povolali Baláma, aby proklel Izraelské, nemohlo jim všechno jeho zaříkávání uškodit, neboť Hospodin nepatřil “na nepravosti v Jákobovi”, ani nehleděl “na přestoupení v Izraeli” 4. Mojžíšova 23,21. Když však podlehli pokušení a přestoupili zákon Boží, odňal jim Bůh svou ochranu. Je-li lid Boží věren přikázáním Božím, pak “není kouzlů proti Jákobovi, ani zaklínání proti Izraelovi” 4. Mojžíšova 23,23. Proto satan vynakládá všechnu svou moc i všechny své lstivé úklady k tomu, aby jej svedl ke hříchu. Jestliže duchovní, kteří jsou strážci zákona Božího, přestupují předpisy zákona, odvracejí se tím od Boha a nebudou schopni postavit se svým nepřátelům. PP 340.1

Izraelští, které nemohly porazit zbraně ani kouzla Madiánských, padli za oběť jejich nevěstkám. Takovou moc má žena, pracující ve službách satanových, že dovede opříst a zničit duši. “Mnohé zranivší, porazila, a silní všickni zmordováni jsou od ní.” Přísloví 7,26. Takto byly svedeny dítky Setovy a ztratily svou poctivost; posvátné símě tak bylo zkaženo. Takto byl pokoušen Josef. Takto Samson prozradil Filištínským zdroj své síly, záštitu Izraelských. Takto ztroskotal David. A Šalamoun, nejmoudřejší z králů, který byl třikrát nazván miláčkem Božím, se takto stal otrokem vášně a obětoval svou poctivost téže čarovné moci! PP 340.2

“Toto pak všecko u figůře dálo se jim, a napsáno jest k napomenutí našemu, kteříž jsme na konci světa. A protož kdo se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl.” 1. Korintským 10,11.12. Satan dobře ví, jak zacházet s lidským srdcem. Zná místa, která jsou v každém člověku nejsnadněji zranitelná, protože je s pekelnou horlivostí po tisíciletí studuje, a v nových pokoleních poráží nejsilnější muže, knížata izraelská, týmž pokušením, jímž je porazil u Betfegor. Ve všech dobách nacházíme ztroskotance, kteří uvázli na úskalí smyslných požitků. Jak se přibližujeme konci času a jak lid Boží se blíží hranicím nebeského Kanaánu, znásobuje satan své úsilí, aby mu zabránil vstoupit do zaslíbené země. Klade svá osidla každé duši. A nejen nevědomí a nevzdělaní musejí být na stráži. Satan chystá svá pokušení i pro ty, kdož zaujímají nejvyšší postavení a kdož zastávají nejsvětější pověření. Svede-li je, aby poskvrnili své duše, pak může skrze ně zničit mnohé. Používá nyní týchž nástrojů, jakých používal před třemi tisíci lety: světského přátelství, kouzla krásy, rozkošnictví, nevázanosti, hodování a vinného poháru. Tím vším svádí k přestoupení sedmého přikázání. PP 340.3

Dříve než satan svedl Izraelské k modloslužebnictví, svedl je ke smilstvu. Ti, kdož zneucťují obraz Boha a poskvrňují chrám Boží v sobě, se pak nezaleknou žádného zneuctění Boha, které by mohlo uspokojit jejich zvrhlá přání. Ukájení smyslných žádostí oslabuje rozum a ponižuje duši. Uspokojování zvířecích sklonů otupuje a ochromuje mravní a rozumovou sílu. Otrok vášně si přestává uvědomovat svou závaznost zákona Božího, přestává si vážit usmíření a neoceňuje správně význam duše. Laskavost, čistotu a pravdu, bázeň Boží i lásku k svatým věcem — všechny tyto svaté city a ušlechtilé snahy, které spojují člověka s nebeským světem — spálí žár chtíče. Duše se stává černou a bezútěšnou pouští, příbytkem zlých duchů a “nádobou vší nečisté nepřátelské havěti”. Bytosti stvořené k obrazu Božímu klesají na úroveň zvířat. PP 340.4

Tím, že se stýkali s modloslužebníky a účastnili se jejich slavností, byli Hebrejové svedeni k tomu, že přestoupili zákon Boží a byli pak postiženi soudem Božím. I nyní láká satan následovníky Kristovy, aby se družili s bezbožníky a účastnili se jejich zábav, a tak je svádí ke hříchu. “Vyjdětež z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán, a nečistého se nedotýkejte.” 2. Korintským 6,17. Bůh požaduje i nyní od svého lidu, aby se výrazně odlišoval od ostatního světa, ve zvycích, mravech a zásadách, jako to požadoval od starověkého Izraele. Bude-li věrně následovat učení slova Božího, bude se od všech ostatních odlišovat; vždyť ani jinak nelze. Hebrejům se nedostávalo výslovnějších výstrah, aby se nemísili s pohany, než jsou výstrahy, zapovídající křesťanům, aby se přizpůsobovali duchu a mravům bezbožníků. Kristus nám praví: “Nemilujtež světa, ani těch věcí, kteréž na světě jsou. Miluje-liť kdo svět, neníť lásky Otcovy v něm.” 1. Janův 2,15. “Přízeň světa jest nepřítelkyně Boží. A protož kdo by koli chtěl býti přítelem tohoto světa, nepřítelem Božím učiněn bývá.” Jakubův 4,4. Následovníci Krista se mají vzdalovat hříšníků a mají je vyhledávat jen tehdy, když jim mohou přinést dobro. Musíme se se vší rozhodností uzavírat před společností těch, kdož nás svým vlivem mohou odvrátit od Boha. Modleme se “Neuvoď nás v pokušení” a vyhýbejme se pokušení, jak jen možno. PP 341.1

Izraelští se dopustili hříchu v době, kdy je nikdo neohrožoval a kdy vedli lehký život. Zapomínali na Boha, zanedbávali modlitbu a začali věřit v sebe. Pohodlný život a ukájení vlastních potřeb strhly hradbu chránící duši, takže do ní mohly vniknout mrzké myšlenky. To byli ti zrádci, kteří zbořili pevnost zásad a vydali Izrael v moc satanovu. Tímto způsobem se satan stále snaží zahubit duši. Než se křesťan dopustí zjevného hříchu, probíhá v jeho srdci dlouhý proces, utajený světu, jímž se hřích připravuje. Duše neklesne náhle ze stavu čistoty a svatosti a nepropadne náhle neřesti, zkaženosti a zločinnosti. Je zapotřebí jisté doby, než ti, kdož byli stvořeni k obrazu Božímu, klesnou tak, že se přiblíží zvířeti nebo satanovi. Stačí uzřít, a už se měníme. Obíráme-li se nečistými myšlenkami, zvyká si naše mysl na hřích; a hřích, který se nám kdysi ošklivil, se nám začne zdát příjemným. Satan používá veškerých prostředků k tomu, aby si lidé oblíbili zločinné a zvrhlé neřesti. Nelze projít ulicemi našich měst, abychom přitom nespatřili nápadná upozornění na zločiny, které se popisují v některých románech, nebo se předvádějí v městských divadlech. Tak se mysl obeznamuje s hříchem a zvyká si na něj. Noviny a časopisy seznamují lidi každý den se špatnostmi a neřestmi a svými vzrušujícími příběhy podněcují vášně. Lidem se dostává tolik zpráv o zvrhlých zločinech, že kdysi citlivé svědomí, které by se s hrůzou odvrátilo od takových výjevů se otupí a prodlévá pak u nich s lačností a zájmem. PP 341.2

Mnohé z oblíbených zábav dnešního světa, jímž holdují i ti, kteří se vydávají za křesťany, sledují týž cíl jako zábavy některých pohanů. Je vpravdě málo takových zábav, jichž by satan nevyužil k zahubení duší. Divadla využívá po staletí, aby vznítil vášeň a velebil neřest. Opery s její okouzlující nádherou a omamnou hudbou, tance a hráčského stolu využívá k tomu, aby strhl ochrannou hradbu zásad a otevřel cestu k smyslnému ukájení. V každém takovém shromáždění, v němž se ukájejí smyslné chtíče, v němž člověk zapomíná na Boha a věčné zájmy, opřádá satan duše svými řetězy. PP 342.1

“Ostříhej srdce svého,” zní rada mudrcova, “Nebo z něho pochází život” Přísloví 4,23. Jak člověk myslí v srdci svém, takový je. Srdce se musí obnovovat božskou milostí, jinak je zbytečné usilovat o čistotu života. Kdo se pokouší žít ctnostně a šlechetně bez milosti Kristovy, staví dům na pohyblivém písku. Při prudkém náporu pokušení jistotně padne. Každá duše by měla prosit slovy Davidovy modlitby: “Srdce čisté stvoř mi, ó Bože, a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých.” Žalm 51,10. A když jsme se stali účastníky Boží milosti, musíme usilovat o dokonalost, abychom “mocí Boží ostříháni” byli “skrze víru k spasení”. 1. Petrův 1,5. PP 342.2

Musíme ovšem vynaložit určité úsilí, abychom odolali pokušení. Ten, kdo se nechce stát kořistí úkladů satanových, musí dobře střežit hradby své duše. Musí se stříci všeho, čím lze podnítit nečisté myšlenky, ať již četbou, pozorováním nebo nasloucháním. Neměli bychom připustit, aby naše mysl prodlévala byť mimovolně u každého předmětu, který nám nastrčí protivník naší duše. “přepášíce bedra mysli své,” praví apoštol Petr, “střízliví jsouce,…nepřirovnávající se prvním neznámosti své žádostem, ale jakž ten, kterýž vás povolal, svatý jest, i vy svatí ve všem obcování buďte.” 1. Petrův 1,13-15. Pavel praví: “Kterékoli věci jsou pravé, kterékoli poctivé, kterékoli spravedlivé, kterékoli čisté, kterékoli milé, kterékoli dobropověstné, jestli která ctnost, a jestli která chvála, o těch věcech přemyšlujte.” Filipským 4,8. K tomu je zapotřebí opravdové modlitby a neustálé bdělosti. Musí nám pomáhat stálý vliv Ducha svatého, který pozvedá naši mysl a navyká ji prodlévat u čistých a svatých věcí. Musíme také pilně studovat slovo Boží. “Jakým způsobem očistí mládenec stezku svou? Takovým, aby se choval vedlé slova tvého.” “V srdci svém,” praví žalmista, “skládám řeč tvou, abych nehřešil proti tobě.” Žalm 119,9.11. PP 342.3

Hřích, kterého se Izraelští dopustili u Betgefor, způsobil, že na národ vzápětí dopadly rány Boží. Není nutné, aby týž hřích byl dnes potrestán stejně rychle; dojde však zajisté odplaty. “Jestližeť kdo chrámu Božího poškvrňuje, tohoť zatratí Bůh.” 1. Korintským 3,17. Příroda stíhá tyto zločiny strašnými tresty, které dříve či později postihnou každého hříšníka. Právě tyto hříchy zavinily strašlivou degeneraci našeho pokolení a způsobily nemoci a bídu, jimiž je svět postižen. Hříšníku se může podařit utajit svůj hřích před svými bližními, neunikne však zajisté jeho následkům — utrpení, nemocem, slabomyslnosti nebo smrti. A až skončí jeho život, stane před soudním tribunálem, který mu přiřkne věčný trest. “Závisti, vraždy, opilství, hodování a těm podobné věci, kteréž kdokoli činí… království Božího dědicové nebudou” (Galatským 5,21), nýbrž se satanem a zlými anděly budou uvrženi “do jezera ohnivého”, které “jest smrt druhá”. Zjevení 20,14. PP 343.1

“Rtové cizí ženy strdí tekou, a měkčejší nad olej ústa její. Poslední však věci její hořké jsou jako pelyněk, ostré jako meč na obě strany ostrý.” Přísloví 5,3.4. “Vzdal od ní cestu svou, a nepřibližuj se ke dveřím domu jejího, abys snad nedal jiným slávy své, a let svých ukrutnému, aby e nenasytili cizí úsilím tvým, a práce tvá nezůstala v domě cizím. I řval bys naposledy, když bys zhubil tělo své a čerstvost svou.” Přísloví 5,8-11 “K smrti se zajisté nachyluje dům její.” “kteřížkoli vcházejí k ní, nenavracují se zase.” Přísloví 2,18.19. “Mrtví jsou tam, a v hlubokém hrobě ti, kterýchž pozvala.” Přísloví 9,18. PP 343.2