Patriarchové a proroci
37. kapitola — Voda ze skály
Poprvé vytryskl pramen pitné vody, která občerstvila Izraelské na poušti, ze skály Oréb, když do ní udeřil Mojžíš. Milost Boží je pak zázrakem opatřovala vodou po celou dobu jejich putování, kdykoli se vyskytla její potřeba. Z Orébu přestala pak voda téci, avšak začala vždy prýštit ze skalních trhlin nedaleko tábora, kdekoli se usadili a potřebovali ji. PP 305.1
Byl to Kristus, který mocí svého slova způsobil, že Izraelským se dostalo občerstvujícího pramene vody. “Pili zajisté z duchovní skály, kteráž za nimi šla. Ta pak skála byl Kristus.” 1. Korintským 10,4. Kristus je zdrojem jak všeho časného, tak duchovního požehání. Kristus, skála pravá, je provázel na všech jejich cestách. “Nebudouť žízniti, když je po pustinách povede, vody z skály vevede jim; nebo rozetne skálu, aby tekly vody.” Izajáš 48,21. “A odcházely přes vyprahlá místa jako řeka.” Žalm 105,41. PP 305.2
Skála, z níž po úderu vytéká voda, je symbolem Krista a tento symbol nás učí nejvzácnějším duchovním pravdám. Jako ze skály, do níž udeřil Mojžíš, vytékala životodárná voda, tak z Krista, který je “ubit od Boha”, “raněn pro přestoupení naše”, “potřín pro nepravosti naše”, vytéká proud spásy pro ztracené lidstvo. Izajáš 53,4.5. Jako na skálu bylo jednou udeřeno, “tak i Kristus jednou jest obětován k shlazení mnohých lidí hříchů”. Židům 9,28. Náš Spasitel nebude obětován podruhé; těm pak, kteří touží po požehnání jeho milosti, postačí, aby o ně prosili ve jménu Ježíšově, vylévajíce touhu svých srdcí v kajícné modlitbě. Taková modlitba připomene Hospodinu zástupů rány Ježíšovy a pak znovu vytryskne čerstvá životodárná krev, jejímž symbolem byla živá voda, vytékající ze skály pro Izrael. PP 305.3
Když se Izraelští usadili v Kanaánu, pořádali velké slavnosti v upomínku na tekoucí vodu, kterou jim poskytovala skála na poušti. V době Kristově se ze slavnosti vyvinul velice působivý obřad. Konával se u příležitosti slavnosti stánků, k nimž se v Jeruzalémě shromáždil lid z celé země. Svátky trvaly sedm dní a každý dne vycházeli kněží s hudbou a se sborem levitů, aby nabrali do zlaté nádoby vodu ze Siloe. Za nimi kráčeli věřící ve velkých zástupech, přistupovali k proudu, aby se z něho mohli napít. Pak zazněla jásavá píseň: “I budete vážiti vody s radostí z studnic toho spasení.” Izajáš 12,3. Když kněží nabrali vodu, přenesli ji do chrámu za zvuků trub a slavnostního zpěvu: “Postavují se nohy naše v branách tvých, ó Jeruzaléme.” Žalm 122,2. Pak vodu vylili na oltář zápalných obětí a zazněly chvalozpěvy, k nimž se přidal lid v mohutném chóru doprovázen hlubokým hlasem trub a dalšími hudebními nástroji. PP 305.4
Spasitel využil této symbolické služby, aby usměrnil mysl lidí na požehnání, které jim přinesl. “V poslední pak den ten veliký svátku toho” zazněl hlas Kristův, rozléhající se chrámovým prostorem: “Žízní-li kdo, pojď ke mně, a napij se. Kdož věří ve mne, jakož dí písmo, řeky z břicha jeho poplynou vody živé.” “To,” praví Jan, “řekl o Duchu, kteréhož měli přijíti věřící v něho.” Jan 7,37-39. Občerstvující voda, která teče vyprahlou a pustou zemí, zúrodňuje pouště a zachraňuje život zmírajícím žízní, je symbolem božské milosti, kterou může poskytnout jediné duši. Ten pak, v němž přebývá Kristus, má v sobě nevysýchající studnici milosti a síly. Ježíš oblažuje život a osvětluje cestu všem, kdož ho opravdově hledají. Uhostí-li se jeho láska v srdci, přinese dobré plody. Požehná duši, z níž tryská, a jako živý proud bude prýštit slovy a skutky spravedlnosti, aby občerstvila všechny žíznící. PP 306.1
Téhož obrazu použil Kristus v rozmluvě se Samaritánkou u studny Jákobovy: “Kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, nežíznil by na věky, ale voda ta, kterou já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému.” Jan 4,14. Kristus je symbolem obého: je skálou i živou vodou. PP 306.2
Tak krásné a výstižné obrazy nacházíme v celé bibli. Mojžíš viděl v Kristovi staletí před jeho příchodem skálu spásy pro Izrael (viz 5. Mojžíšova 32,18). Žalmista pěje o něm a nazývá ho “vykupiteli můj”, “skála síly mé”, “skála má i pevnost má”, “skála obydlí”, “skála nade mne vyšší”, “skála srdce mého”, “skála útočiště mého”. Žalm 19,14; Žalm 62,8; Žalm 71,3; Žalm 61,3; Žalm 73,26; Žalm 94,22. V písni Davidově se milost Kristova líčí jako osvěžující “tichá voda” uprostřed zelených pastvin, k níž vodí nebeský pastýř své stádo. Ustavičně “potokem rozkoší svých napájíš je, nebo u tebe jest studnice života”. Žalm 36,9.10. A mudrc praví: “Potok rozvodnilý (je) pramen moudrosti”. Přísloví 18,4. Jeremiášovi je Kristus “pramen vod živých”, Zachariášovi “studnice otevřená... k obmytí hříchu i nečistoty”. Jeremjáš 2,13; Zacharjáš 13,1. PP 306.3
Izaiáš označuje Krista za “skálu věčnou” a za “stín skály veliké v zemi vyprahlé” Izajáš 26,4; Izajáš 32,2. A zaznamenává skvoucí zaslíbení, které živě připomíná životodárný proud, který vytékal pro Izraele: “Chudé a nuzné, kteříž hledají vody, an jí není, jejichž jazyk žízní prahne, já Hospodin vyslyším, já Bůh Izraelský neopustím jich.” “Vyleji vody na žíznivého, a potoky na vyprahlost;” “vyprýští s vody na poušti, a potokové na pustinách.” A volá ke všem lidem a zve je: “Ej, všickni žízniví, poďte k vodám.” (Izajáš 41,17; Izajáš 44,3; Izajáš 35,6; Izajáš 55,1) a na posledních stránkách Písma svatého se pozvání opakuje. Potok vody živé, “světlý jako křišťál”, teče z trůnu Božího a Beránkova, a po všechny věky dostává se lidstvu milostivého pozvání. “Kdo chce, nabeř vody života darmo.” Zjevení 22,1.17. PP 306.4
Když Hebrejové dorazili do Kádes, přestal téci živý proud, který tak dlouhá léta prýštil vždy u jejich tábora. Hospodin tím chtěl opět zkoušet svůj lid. Chtěl se přesvědčit, budou-li důvěřovat prozřetelnosti Boží nebo propadnou-li nevíře jako jejich otcové. PP 307.1
Jejich zrakům se již zjevily pahorky Kanaánu. Za několik dní pochodu dorazí k hranicím zaslíbené země. Přiblížili se na krátkou vzdálenost k Edomu, kde sídlili potomci Ezauovi a kudy vedla jejich cesta do Kanaánu. Mojžíš dostal příkaz: “Obraťte se k straně půlnoční. A lidu přikaž, řka: Půjdete přes pomezí bratří svých synů Ezau, kteříž bydlí v Seir... budou se vás báti... Pokrmu koupíte od nich za peníze, a jísti budete, i vody také ku pití za peníze od nich jednati budete.” 5. Mojžíšova 2,3.4.6. Tyto příkazy dostatečně vysvětlovaly, proč jim přestala být dodávána voda. Přímá cesta do Kanaánu vedla úrodnou zemí s hojností vody. Bůh jim slíbil nerušený průchod Edomem a možnost k nákupu potravy a vody v dostatečném množství pro všechny. Vyschnutí zázračného pramene vody mělo být proto důvodem k radosti, znamením, že jejich putování po poušti se již chýlí ke konci. Kdyby nebyli bývali zaslepeni svou nedůvěrou, byli by to pochopili. To, co bylo důkazem splnění slibu Božího, bylo však pro ně důvodem k pochybnostem a reptání. Zdálo se, že lid pozbyl již vší naděje, že jej kdy Bůh přivede do Kanaánu, a začal oplakávat požehnání pouště. PP 307.2
Než jim Bůh dovolil, aby vstoupili do Kanaánu, museli dokázat, že věří v jeho zaslíbení. Dříve než dorazili do Edomu, došly jim zásoby vody. Nyní měli příležitost dokázat, že věří v Boha a že se nespoléhají jen na své smysly. Tato první zkouška, byť měla trvat jen krátce, ukázala, že jsou právě tak vzpurní a nevděční, jako byli jejich otcové. Sotva se v táboře ozvalo první volání po vodě, zapomněli na ruku, která se po tolik let starala o jejich potřeby. Místo, aby se obrátili k Bohu o pomoc, začali proti němu reptat a v zoufalství volali: “Což Bůh chce, abychom i my zemřeli, když zemřeli bratří naši před Hospodinem?” To znamená, že si přáli, aby byli zemřeli s těmi, kteří byli zahubeni za povstání Chorého. PP 307.3
Jejich zloba se obrátila proti Mojžíšovi a Árónovi: “Proč jste jen uvedli shromáždění Hospodinovo na poušť tuto, abychom zde pomřeli i my i dobytek náš? A proč jste nás vyvedli z Egypta, abyste uvedli nás na toto zlé místo, na němž se nerodí ani obilí, ani fíků, ani hroznů, ani jablek zrnatých, na kterémž ani vody ku pití není?” 4. Mojžíšova 20,3-5. PP 308.1
Vůdcové se odebrali ke dveřím stánku úmluvy a padli na tvář. Opět “ukázala se sláva Hospodinova” a Mojžíš dostal příkaz: “Vezmi hůl, a shromáždíce všecko množství, ty i Árón bratr tvůj, mluvte k skále této před očima jejich, a vydá vodu svou. I vyvedeš jim vodu ze skály.” 4. Mojžíšova 20,6.8. PP 308.2
Oba bratři předstoupili před shromáždění, Mojžíš s holí Boží v ruce. Oba byli již staří. Dlouho trpělivě snášeli buřičství a svéhlavost Izraele; nyní však došla trpělivost i Mojžíšovi. “Slyštež nyní, ó reptáci,” zvolal, “zdali z skály této vyvedeme vám vodu?” 4. Mojžíšova 20,10. A místo aby promluvil ke skále, jak mu Bůh přikázal, udeřil ji dvakrát holí. PP 308.3
Ze skály vytryskla voda v hojnosti, která ukojila potřeby všech. Stala se však velká chyba. Mojžíš promluvil k lidu v hněvu. Jeho slova byla spíše výrazem jeho rozčilení než projevem svatého rozhořčení nad tím, že Bůh byl zneuctěn. “Slyštež nyní, ó reptáci,” tak je oslovil. Toto obvinění bylo jistě oprávněné, avšak ani pravdivé obvinění se nesmí pronášet v hněvu a v prchlivosti. Když byl Bůh dříve přikázal Mojžíšovi, aby vytkl Izraeli vzpouru, bylo to pro Mojžíše bolestné a pro Izraelské tvrdé, Bůh však trval na tom, aby Mojžíše vyřídil jeho poselství. Když však Mojžíš obvinil Izraelské sám o své vůli, zarmoutil tím Ducha Božího a přivodil tím lidu jen škodu. Projevil tím nedostatek trpělivosti a sebeovládání. Poskytl tím lidu možnost zapochybovat o tom, zda Mojžíš vždy jednal podle pokynů Božích a zda se tedy vůbec dopouštěli hříchů. Mojžíš, právě tak jako oni, urazil Boha. Jeho jednání — prohlašovali lidé — zasluhuje již od začátku pokárání a důtku. Konečně měli záminku, po které tak dlouho toužili, aby mohli zamítnout všechny výtky, které jim Bůh činil prostřednictvím svého služebníka. PP 308.4
Mojžíš projevil nedůvěru v Boha. “Zdali z skály této vyvedeme vám vodu?” — tak se ptal, jakoby Hospodin neplnil, co byl slíbil. Vy “jste nevěřili”, řekl Hospodin oběma bratřím, “abyste posvětili mne před očima synů Izraelských”. 4. Mojžíšova 20,12. V době, kdy se jim nedostávalo vody, byla víra Mojžíšova a Árónova ve splnění Božího zaslíbení otřesena následkem reptání a vzpoury lidu. První pokolení bylo za nedostatek víry odsouzeno, aby zahynulo na poušti, a přesto se v jejich dětech objevila táž vlastnost. Což ani druhému pokolení nebude dopřáno dojít zaslíbení? Mojžíš a Árón, vyčerpaní a sklíčení, se už ani nepokusili čelit vzbouření lidu. Kdyby byli projevili neochvějnou víru v Boha, byli by mohli vysvětlit lidu všechno takovým způsobem, že by mu tím byli umožnili obstát ve zkoušce. Kdyby byli ze své moci, která jim byla svěřena, rychle a rozhodně zasáhli, byli by bývali reptání potlačili. Bylo jejich povinností vynaložit všechno své úsilí, aby situaci zvládli, dříve než se obrátili na Boha, aby tak učinil za ně. Kdyby byla bývala reptání u Kádes učiněna přítrž, bylo by tím bývalo zabráněno mnohému zlu. PP 308.5
Svým ukvapeným činem zmařil Mojžíš účinek poučení, které chtěl Bůh poskytnout. Do skály, která je symbolem Krista, udeřil již Mojžíš jednou, podobně jako Kristus byl jednou obětován. Po druhé bylo třeba ke skále jen promluvit, stejně jako je třeba jen žádat o požehnání ve jménu Ježíšově. Tím, že udeřil na skálu podruhé, zničil Mojžíš smysl tohoto krásného předobrazu Krista. PP 309.1
Navíc si Mojžíš a Árón přisvojili moc, která patří jen Bohu. Božský zásah přichází jen ve chvíli nejvyšší nutnosti a za slavnostních okolností a vůdcové Izraele měli použít této příležitosti, aby vštípili lidem úctu k Bohu a posílili jejich víru v moc a laskavost Boží. Když Mojžíš a Árón v hněvu zvolali: “Zdali z skály této vyvedeme vám vodu?” postavili se na místo Boha, jakoby sami vládli mocí, ač byli pouhými lidmi s lidskými slabostmi a vášněmi. Vyčerpán stálým reptáním a ustavičnými vzpourami lidu, zapomněl Mojžíš na svého Všemohoucího pomocníka a bez božské síly projevil lidskou slabost a poskvrnil tím svou pověst. Muž, který mohl dokonat své dílo zůstat přitom čistý, pevný a nesobecký, nakonec selhal. Zneuctil Boha před celým Izraelem, místo aby Boha velebil a oslavil. PP 309.2
Bůh tentokráte nepotrestal ty, jež svou bezbožností tak popudili Mojžíše a Áróna. Pokárání postihlo jen vůdce. Ačkoli byli zástupci Božími, Boha zneuctili. Reptáním lidu se cítili sami dotčeni a zapomněli, že reptání není namířeno proti nim, ale proti Bohu. Byli zahleděni do sebe, řídili se vlastními pocity, a tak se nevědomky dopustili hříchu tím, že nevytkli lidu jeho velký hřích proti Bohu. PP 309.3
Hořký a velmi pokořující byl soud, který byl nad nimi hned vynesen. Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi: “Že jste mi nevěřili, abyste posvětili mne před očima synů Izraelských, proto neuvedete shromáždění tohoto do země, kterouž jsem jim dal.” 4. Mojžíšova 20,12. Budou muset zemřít s odbojným Izraelem, než překročí Jordán. Kdyby se byli Mojžíš a Árón vypínali nebo kdyby byli vzdorovali božskému upozornění a pokárání, bylo by jejich provinění mnohem vážnější. Nedopustili se však hříchu úmyslně a záměrně. Podlehli náhlému pokušení a ihned toho vzápětí ze srdce litovali. Hospodin přijal jejich lítost, nemohl jim však prominout trest, protože jejich prohřešek mohl přivodit lidem škodu. PP 309.4
Mojžíš nezatajil lidu rozsudek, který byl nad ním vynesen; oznámil Izraelským, že je nemůže dovést do zaslíbené země, protože svým činem nepřispěl k větší slávě Boží. Seznámil je s přísným trestem, který ho stihl a vyzval je, aby uvážili, jak asi těžce nese Bůh jejich reptání, když mu uložil takový trest za hřích, k němuž dali sami podnět. Řekl jim, jak prosil Boha o prominutí trestu a jak byl odmítnut. “Pohnul se pak Hospodin na mne pro vás,” pravil, “a neuslyšel mne.” 5. Mojžíšova 3,26. PP 310.1
Kdykoli se Izraelští octli v obtížné situaci nebo kdykoli byli podrobeni zkoušce, svalovali za to vinu na Mojžíše, protože on je vyvedl z Egypta, jakoby nevěděli, že jedná z příkazu Božího. Kdykoli si za svého putování stěžovali na nesnáze, s nimiž se setkávali, a kdykoli reptali proti svým vůdcům, říkal jim Mojžíš: “Vaše reptání jest proti Bohu. Ne já, ale Bůh vás vysvobodil” Avšak jeho unáhlená slova “Zdali z skály této vyvedeme vám vodu?” vlastně připouštěla, že jejich obviňování je oprávněné, utvrzovala je v jejich nevíře a ospravedlňovala jejich reptání. Hospodin chtěl vymazat tento dojem navždy z jejich myslí, a proto zapověděl Mojžíšovi vejít do zaslíbené země. To byl neklamný důkaz, že jejich vůdcem není Mojžíš, nýbrž mocný anděl, o němž Hospodin prohlásil: “Aj, já pošli anděla před tebou, aby ostříhal tebe na cestě, a přivedl tě na místo, kteréž jsem přikázal. Šetrně se měj před ním, a poslouchej hlasu jeho... poněvadž jméno mé jest u prostřed něho.” 2. Mojžíšova 23,20.21. PP 310.2
“Pohnul se pak Hospodin na mne pro vás,” pravil Mojžíš. Oči všeho Izraele byly upřeny na Mojžíše. Jeho hřích urazil Boha, který ho vyvolil za vůdce svého národa. S přestoupením byli seznámeni všichni Izraelští, a proto kdyby byl tento hřích ponechal Bůh bez povšimnutí, byl by mohl vzniknout dojem, že Bůh promíjí nevíru a prchlivost těm, kdož zastávají zodpovědná postavení, jestliže byli k unáhlenosti vydrážděni. Když však bylo oznámeno, že za tento jediný hřích nesmí Mojžíš a Árón vstoupit do Kanaánu, pochopil lid, že Bůh nebere zřetel na postavení hříšníka a hřích zajisté potrestá. PP 310.3
Dějiny Izraele byly sepsány, aby sloužily k poučení a jako výstraha příštím pokolením. Lidé všech budoucích věků se musí přesvědčit, že Bůh nebeský je nestranný soudce, který nižádný hřích neospravedlňuje. Málo kdo si uvědomuje zhoubnost hříchu. Lidé si namlouvají, že Bůh je příliš dobrotivý, než aby potrestal hříšníka. Z biblických dějin však jasně vysvítá, že dobrotivost Boží a jeho láska zavazuje Boha k tomu, aby trestal hřích jako zlo, ohrožující klid a štěstí vesmíru. PP 310.4
Ani naprostá poctivost a věrnost nemohla Mojžíše uchránit před odplatou za spáchanou chybu. Bůh odpustil lidu větší přestoupení, ale hřích vůdců nemohl posuzovat tak jako hříchy těch, jež vedli. Bůh poctil Mojžíše tak jako nikoho na světě. Zjevil mu svou slávu a skrze něho oznámil Izraeli svá ustanovení. A protože se Mojžíšovi dostalo tak velkého osvícení a tak vysokého poznání, byl jeho hřích tím větší. Prokazovaná víra neusmíří jediný zlý skutek. Čím více světla a čím větších výsad se člověku dostane, tím větší je pak jeho odpovědnost, tím přísněji jsou posuzovány jeho poklesky a tím těžší je jeho potrestání. Podle lidských měřítek se Mojžíš nedopustil velkého provinění. Jeho hřích možno posuzovat jako všední událost. Žalmista praví, že “k hořkosti přivedli ducha jeho, a pronesl ji rty svými”. Žalm 106,33. Lidé to mohou posuzovat jako maličkost; jestliže však Bůh tak přísně trestá takový hřích svého nejvěrnějšího a nejváženějšího služebníka, nepromine ho ani druhým. Bohu se nelíbí, vyvyšuje-li se někdo a kárá-li pořád své bratry. Ti, kdož se tak počínají, zasévají pochybnosti v dílo Boží a poskytují pochybovačům omluvu pro jejich nevěřícnost. Čím důležitější má kdo postavení, a čím větší má vliv, tím více je nutno, aby byl trpělivý a pokorný. PP 311.1
Jestliže se dítky Boží, zvláště pak ti, kteří zastávají odpovědná místa, dají zlákat k tomu, aby sobě připisovali slávu, která patří Bohu, satan jásá. Je to jeho vítězství. Vždyť právě to bylo příčinou jeho pádu. Proto tak svádí druhé, aby je zahubil, a dosahuje v tom velkých úspěchů. Musíme se mít na pozoru před jeho úklady. Proto nám Bůh dává ve svém slově tolik příkladů, které upozorňují na nebezpečí vyvyšování. Není popudu v naší povaze, není hnutí mysli nebo náklonnosti srdce, které by nemuselo být ustavičně pod dohledem Ducha Božího. Není požehnání, které nám Bůh dává, ani zkoušky, které na nás posílá, aby se jich nechopil satan a nepokusil se sužovat a zničit naši duši, poskytneme-li mu k tomu sebemenší příležitost. Proto ať je naše duchovní osvícení sebevětší a ať se sebevíce těšíme božské přízni a božskému požehnání, musíme vždy kráčet pokorně před Hospodinem a prosit ve víře, aby Bůh řídil každé naše pomyšlení a dohlédal na každý náš vznět. PP 311.2
Nejsvětějším závazkem pro všechny duchovní je ovládat svou povahu, nedat se strhnout ani při sebevětším rozčilení. Břímě, které nesl Mojžíš, bylo velmi těžké; jen málokdo byl podroben tak tvrdým zkouškám jako on; to všechno však nemohlo omluvit jeho hřích. Bůh se dostatečně stará o svůj lid; a bude-li jeho lid důvěřovat v sílu Boží, nestane se hříčkou okolností. Ani nejsilnější pokušení nemůže ospravedlnit hřích. Ať je naše duše vystavena sebevětšímu tlaku, hřích padá vždy na náš vrub. Není v moci země nebo pekla, aby nás donutily konat zlo. Satan vyhledává naše slabé stránky a útočí na naše slabá místa, nemusíme mu však podlehnout. Ať je útok sebeprudší a sebeneočekávanější, Bůh stojí při nás a v jeho síle můžeme zvítězit. PP 311.3