Patriarchové a proroci

38. kapitola — Cesta kolem Edomu

Tábor Izraele v Kádes byl nedaleko hranic Edomu. Mojžíš i lid již toužili po tom, aby mohli pokračovat ve své cestě přes tuto zemi do země zaslíbené. Na rozkaz Boží zaslali proto poselství edomskému králi. PP 313.1

“Totoť vzkazuje bratr tvůj Izrael: Ty víš o všech těžkostech, kteréž přišly na nás, že sstoupili otcové naši do Egypta, a bydlili jsme tam za mnoho let, Egyptští pak ssužovali nás i otce naše. A volali jsme k Hospodinu, kterýž uslyšel hlas náš, a poslav anděla, vyvedl nás z Egypta, a aj, již jsme v Kádes městě, při pomezí tvém. Nechť, prosím, projdeme skrze zemi tvou. Nepůjdeme přes rolí, ani přes vinice, aniž píti budeme vody z čí studnice; cestou královskou půjdeme a neuchýlíme se na pravo ani na levo, dokavadž nepřejdeme mezí tvých.” 4. Mojžíšova 20,14-17. PP 313.2

Na tuto zdvořilou žádost přišla zamítavá odpověď s výhrůžkou: “Nechoď skrze mou zemi, abych s mečem nevyšel v cestu tobě.” 4. Mojžíšova 20,18. PP 313.3

Vůdcové Izraele, překvapeni touto zápornou odpovědí, poslali králi druhou žádost se slibem: “Obecnou silnicí půjdeme, a jestliže vody tvé napili bychom se, buď my neb dobytek náš, zaplatíme ji; nic jiného nežádáme, toliko pěší abychom prošli.” 4. Mojžíšova 20,19. PP 313.4

“Neprojdeš,” zněla odpověď. Při obtížných průsmycích stály již ozbrojené oddíly Edomitů, takže pokojný pochod tímto směrem byl vyloučen a k násilí nesměli Hebrejové sáhnout. Nezbývalo jim než zemi Edom velkou oklikou obejít. PP 313.5

Kdyby byli důvěřovali v Boha, když je zkoušel, byl by je kníže vojska Hospodinova převedl přes Edom. Hrůza padla by na obyvatele země, takže by neprojevovali proti nim nepřátelství, nýbrž poskytli by jim pohostinství. Izraelští však nesplnili hned slovo Boží; stýskali si a reptali a promarnili vhodnou příležitost. Když se pak konečně rozhodli předložiti králi svou žádost, byli odmítnuti. Od chvíle, kdy odešli z Egypta, kladl jim satan ustavičně v cestu překážky a nástrahy, aby nemohli dosáhnout Kanaánu. A svou vlastní nevěrou stále satanovi umožňovali mařit úmysly Boží. PP 313.6

Je důležité, abychom uvěřili slovu Božímu a hned je vyplnili, když andělé Boží čekají, aby nám pomohli. Zlí andělé jsou stále připraveni zabránit nám v každém kroku vpřed. A když Bůh ve své prozřetelnosti vybízí své dítky k cestě v před a je ochoten zasáhnout v jejich prospěch, pokouší je satan, aby se svou nerozhodností a svým odkládáním znelíbili Hospodinu. Snaží se rozdmýchat sváry, vyvolat reptání, vzbudit nevíru, aby je tak mohl oloupit o požehnání, jež jim chce Bůh udělit. Služebníci Boží by měli být přesní a pečliví v plnění příkazů, vždy pohotoví rychle zasáhnut, jakmile jim prozřetelnost Boží naznačí cestu. Otálejí-li, poskytují tím satanovi čas, aby je mohl porazit. PP 313.7

Hospodin dal Mojžíšovi pokyny, jak projít Edomem. Prohlásil, že Edomští se budou obávat Izraelských a zakázal svému národu, aby toho využil proti nim. Protože moc Boží byla na straně Izraelských a hrůza ochromí Edomitské tak, že budou snadnou kořistí, nebudou Hebrejové smět jejich zemi plenit. Rozkaz, který dostali, zněl: “Hleďte však pilně, abyste jich nedráždili; nebo nedám vám z země jejich ani šlépěje nožné, proto že v dědictví Ezau dal jsem horu Seir.” 5. Mojžíšova 2,4.5. Edomité byli potomci Abrahámovi a Izákovi a díky těmto dvěma svým služebníkům prokazoval Bůh milost dětem Ezauovým. Vykázal jim k obývání pohoří Seir, kde měli žít nerušeni, dokud se svými hříchy nepřipraví o milost Boží. Obyvatelům Kanaánu měli Hebrejové půdu odnít a úplně je vyhladit, protože naplnili míru svých nepravostí. Edomští se však stále těšili milosti Boží, a proto se s nimi mělo jednat milosrdně. Bůh je milosrdný a projevuje svou lásku, dříve než zasáhne svým soudem. Přikazuje Izraeli, aby ušetřil Edomské, a pak bude na něm vyžadovat, aby zahubil obyvatele Kanaánu. PP 314.1

Předkové Edomských a Izraelských byli bratři, a proto se Edomští a Izraelští měli i nadále navzájem bratrsky milovat a chovat se k sobě zdvořile. Izraelským bylo nakázáno, aby ani nepomýšleli, nyní ani v budoucnu, na pomstu za urážku, kterou jim Edomští způsobili, tím, že nedovolili, aby prošli jejich zemí. Nesměli očekávat, že se stanou vlastníky byt i jen části země Edom. I když Izraelští byli vyvoleným národem, těšícím se přízni Boží, museli dbát omezení, jež jim Bůh uložil. Bůh zaslíbil Izraelským krásné dědictví; nesměli si však myslit, že toliko oni mají na zemi právo a že všechny ostatní mohou vypudit. Dostali rozkaz, aby se při svém styku s Edomity vystříhali jakékoli nespravedlnosti. Mohli s nimi obchodovat, nakupovat potřebné potraviny, avšak měli za všechno, co nakoupí, okamžitě zaplatit. Aby více věřili v Boha a poslouchali jeho příkazy, bylo Izraelským připomenuto: “Hospodin Bůh tvůj požehnal tobě,... aniž jsi měl v čem nedostatku.” 5. Mojžíšova 2,7. Nebyli závislí na Edomských, neboť měli Boha, který jim všestranně pomáhal. Nesměli se proto ani pokusit násilím nebo lstí získat něco, co patří Edomským. Ve všem svém styku s nimi měli zachovávat zásadu božského zákona: “Milovati budeš svého bližního jako sebe samého.” PP 314.2

Kdyby byli prošli domem a řídili se těmito pokyny, jak bylo úmyslem Božím, byl by jejich průchod zemí požehnáním, a to nejen pro ně, ale i pro obyvatele Edomu, neboť by jim poskytl možnost seznámit se s národem Božím a jeho bohoslužbou a poznat, jak Bůh Jákobův pečuje o ty, kdož ho milují a bojí se ho. Tomu všemu však zabránila nevíra Izraelských. Bůh poskytl lidem vodu, když naříkali, projevením nevíry se však sami potrestali. Znovu budou muset křižovat pouští a hasit svou žízeň ze zázračného pramene, který by už byli nepotřebovali, kdyby jen byli věřili v Boha. PP 315.1

Izraelští se opět obrátili k jihu a putovali neúrodnými pustinami, které se jim nyní zdály ještě pustějšími, když už byli zahlédli z dálky zelená místa mezi pahorky a údolími Edomu. Z pásma hor, vypínajících se nad touto ponurou pouští, vyniká hora Hor, jejíž vrchol se stane místem smrti Árónovy a jeho rovem. Když Izraelští došli k této hoře, dostal Mojžíš božský příkaz: “Pojmi Áróna a Eleazara syna jeho, a uvedeš je na horu Hor. A svlečeš Áróna z roucha jeho, a oblečeš v ně Eleazara, syna jeho; nebo Árón připojen bude k lidu svému, a tam umře.” 4. Mojžíšova 20,25.26. PP 315.2

Mojžíš a Árón spolu s mladým mužem podstoupili namáhavý výstup na vrchol hory. Hlavy obou starců byly bílé sněhem stodvaceti let. Jejich dlouhý a rušný život byl poznamenán nejtěžšími zkouškami a největšími poctami, jaké kdy byly údělem člověka. Byli to muži s velkými vrozenými schopnostmi; stykem s Nekonečným se všechny jejich schopnosti rozvinuly, znásobily a zušlechtily. Prožili svůj život v nesobecké lásce k Bohu a ke svým bližním; jejich tváře svědčily o velké rozumové síle, o pevnosti a ušlechtilosti a o silných citech. PP 315.3

Po mnoho let si Mojžíš a Árón stáli bok po boku ve svých starostech a strastech. Společně čelili četným nebezpečím a spolu sdíleli viditelné požehnání Boží. Přišel však čas, kdy se budou musit rozloučit. Stoupali na horu velmi zvolna, neboť jim byl vzácný každý okamžik, který ještě mohou spolu strávit. Svah byl příkrý a stoupání namáhavé. Museli často odpočívat; ve chvílích oddechu rozmlouvali spolu o minulosti i o budoucnosti. Před nimi, kam až jen oko dohlédlo, se rozprostírala poušť, krajina jejich putování. Pod nimi na rovině tábořili Izraelští, jímž tito vyvolení mužové věnovali nejlepší část svého života, o jejichž blaho projevili tak velkou péči a pro něž přinesli tak velké oběti. Kdesi na druhé straně pohoří edomského byla cesta vedoucí do zaslíbené země — země, jejíhož požehnání Mojžíš a Árón již nebudou požívat. Jejich srdce se však proti tomu nebouřila, z jejich úst nevyšlo slovo reptání. Jen na jejich tvářích se objevil výraz smutku, když vzpomínali na to, co jim zabránilo těšit se z dědictví svých otců. PP 315.4

Árónovo dílo pro Izrael bylo skončeno. Před čtyřiceti lety, když mu bylo osmdesát tři let, povolal ho Bůh, aby se spojil s Mojžíšem v jeho velkém a důležitém poslání. Pomáhal svému bratru vyvést dítky Izraele z Egypta. Podpíral rozpjaté paže Mojžíšovy, když vojsko hebrejské válčilo s Amalechitskými. Směl vystoupit na horu Sinaj, přiblížit se přítomnosti Boží a uzřít božskou slávu. Rodině Árónově svěřil Hospodin kněžský úřad a Áróna poctil vysvěcením na velekněze. Pomohl Árónovi v jeho svatém úřadě strašným projevem božského soudu, když zahubil Chóreho a jeho stoupence. Na Árónovu přímluvu zastavil tehdy ránu, kterou seslal na Izraelské. Když usmrtil dva syny Árónovy, protože nedbali výslovného příkazu Božího, Árón se nebouřil, ba ani nereptal. V jeho ušlechtilém životě však přece byla skvrna. Árón spáchal ohavný hřích, když pod Sinajem vyhověl žádosti lidu a dal udělat zlaté tele, a pak když spolu s Marií záviděl Mojžíšovi a reptal proti němu. A spolu s Mojžíšem urazil u Kádes Hospodina, když neposlechl rozkazu, aby promluvil ke skále, aby vydala vodu. PP 316.1

Bylo vůlí Boží, aby tito velcí vůdcové národa Božího byli zástupci Kristovými. Árón nosil jméno Izraele na svých prsou. Oznamoval lidu vůli Boží. V den smíření vstupoval do svatyně svatých “ne bez krve” jako prostředník všeho Izraele. Po vykonání obřadu vycházel před svatostánek a žehnal lidu, právě tak jako Kristus přijde, aby požehnal svému lidu, až ukončí své dílo smíření za jejich hříchy. Právě proto, že vykonával tak vznešený svatý úřad jako zástupce našeho nejvyššího kněze, byl Árónův hřích u Kádes tak mimořádně závažný. PP 316.2

S hlubokou bolestí sňal Mojžíš s Áróna svatá roucha vložil je na Eleazara, který se tak podle božského ustanovení stal Árónovým nástupcem. Pro hřích, který spáchal u Kádes, byla Árónovi odňata výsada sloužit jako velekněz Boží v Kanaánu, obětovat první oběť v zaslíbené zemi a posvětit tak dědictví Izraele. Mojžíš měl nadále nést své břímě a přivést lid k samým hranicím Kanaánu. Jen z dálky uvidí zemi zaslíbenou, nebude však smět do ní vstoupit. Kdyby byli tito služebníci Boží bez reptání obstáli ve zkoušce, kterou podstoupili před skálou v Kádes, byla by jejich budoucnost vypadala jinak. Chybný krok už nelze odčinit. Stává se, že ani celoživotní prací se nenapraví to, co zavinil okamžik pokušení nebo pouhé nepozornosti. PP 316.3

Odchod obou velkých vůdců z tábora a skutečnost, že je doprovázel Eleazar, který — jak bylo všeobecně známo — se měl stát Árónovým nástupcem ve svatém úřadě, vzbudil v lidu obavy a jejich návrat byl v táboře s úzkostí očekáván. Když se lidé dívali kolem sebe a pozorovali své bližní, zjišťovali, že téměř všichni dospělí, kteří vyšli z Egypta, již zemřeli na poušti. Všechny zachvátila zlá předtucha, když si vzpomněli na rozsudek vynesený nad Mojžíšem a Árónem. Mnozí věděli o účelu této tajemné cesty na vrchol hory Hor a k starostem o osud jejich vůdců se přidaly i výčitky svědomí a hořké vzpomínky na minulost. PP 317.1

Konečně zpozorovali, jak Mojžíš a Eleazar zvolna sestupují po svahu hory; Árón však s nimi nebyl. Eleazar byl oděn rouchem velekněze na znamení, že nastoupil svatý úřad po svém otci. Lid se s těžkým srdcem shromáždil kolem svého vůdce a Mojžíš jim sdělil, že Árón skonal v jeho náručí na hoře Hor a že ho tam pohřbili. Celé shromáždění propuklo v nářek a pláč, neboť všichni Áróna milovali, přestože mu tak často působili bolest. “Plakali ho za třidceti dní všecken dům Izraelský.” 4. Mojžíšova 20,29. PP 317.2

O pohřbu izraelského velekněze obsahuje Písmo jen stručný záznam: “Tam umřel Árón, a tu jest pochován.” 5. Mojžíšova 10,6. Jak nápadně se liší tento pohřeb, vykonaný podle výslovného rozkazu Božího, od zvyklosti dnešních dnů. V nynější době bývají pohřební obřady vysoce postaveného člověka často příležitostí k tomu, aby se stavěla na odiv okázalost a přepych. Když zemřel Árón, jeden z nejproslulejších mužů, kteří kdy žili, byli jeho smrti a pohřbu přítomni pouze dva z jeho nejbližších přátel. A jeho opuštěný hrob na hoře Hor byl provždy skryt zrakům Izraele. Bůh se neuctívá velkou přehlídkou přepychu, uspořádanou nad mrtvými, a přehnanými náklady, vynaloženými na to, aby se jejich těla obrátila v prach. PP 317.3

Celé shromáždění Izraelských truchlilo pro Áróna. Přitom nemohli jeho ztrátu pociťovat tak bolestně jako Mojžíš. Smrt Árónova na Mojžíše mocně zapůsobila a připomněla mu, že se už blíží jeho vlastní konec. Přestože si uvědomoval, že pobude na zemi jen krátce, těžce nesl ztrátu svého stálého druha, jediného, který s ním po tak dlouhá léta sdílel jeho radosti i strasti, jeho naděje i obavy. Mojžíš bude nyní muset sám pokračovat v díle. Věděl však, že Bůh je jeho přítelem a že se o něho může opřít. Záhy poté, kdy odešli od hory Hor, utrpěli Izraelští porážku v boji s Aradem, jedním z kananejských králů. Když však vroucně prosili Boha o pomoc, dostalo se jim jí a jejich nepřátele byli poraženi. Místo však aby byli vděční Bohu za toto své vítězství a pocítili svou závislost na Bohu, začali se chvástat svým úspěchem a nabývat sebevědomí. Záhy propadli opět svému starému zlozvyku a začali reptat. Začali projevovat nespokojenost, že vojska izraelská nesměla vstoupit do Kanaánu již před čtyřiceti lety, když se vzbouřili po zprávách vyzvědačů. Domnívali se, že jejich dlouhý pobyt na poušti byl zbytečným odkladem, a soudili, že již tehdy mohli své nepřátele porazit právě tak snadno jako nyní. PP 317.4

Pak pokračovali ve své pouti na jih. Jejich cesta vedla horským, písčitým údolím, prostým jakékoli zeleně a stínu. Cesta byla dlouhá a obtížná, trpěli únavou a žízní. Znovu selhali ve zkoušce své víry a trpělivosti. Stále si oživovali v paměti jen své neblahé zážitky a více a více se vzdalovali Boha. Zapomněli na to, že kdyby nebyli reptali, když jim došla voda v Kádes, byli by bývali ušetřeni cesty kolem Edomu. Bůh měl s nimi lepší záměry. Izraelští měli být Bohu vděčni za to, že na ně za jejich hřích uvalil tak lehký trest. Místo toho si však namlouvali, že kdyby Bůh a Mojžíš nebyli zasáhli, byli by mohli již nyní být vlastníky zaslíbené země. Ačkoli si své nesnáze způsobili sami a sami si ztížili svůj osud, svalovali vinu za své neštěstí na Boha. S trpkostí posuzovali jednání Boží a nakonec byli nespokojeni se vším. Egypt se jim jevil nádhernější a žádoucnější než svoboda a země, do níž je vedl Bůh. PP 318.1

Izraelské ovládla nespokojenost. Byli nespokojeni dokonce i s požehnáními, jich se jim dostalo. “A mluvil lid proti Bohu a proti Mojžíšovi: Proč jste vyvedli nás z Egypta, abychom zemřeli na poušti? Nebo ani chleba ani vody není, a duše naše chléb tento ničemný sobě již zošklivila.” 4. Mojžíšova 21,5. PP 318.2

Mojžíš věrně vyložil lidu jeho velký hřích. Jen moc Boží je uchránila, když šli “přes poušť velikou a hroznou, na níž byli hadové ohniví a štírové, poušť žíznivou, na níž nebylo žádné vody”. 5. Mojžíšova 8,15. Na své pouti byli každý den zachraňováni zázrakem božské milosti. Všude, kudy je vedl Bůh, nacházeli vodu k občerstvení žíznivých, dostávali z nebe chléb k nasycení hladových a stinný oblak ve dne a ohnivý sloup v noci jim skýtal klid a bezpečí. Andělé je ochraňovali, když zlézali skalnaté vrchy a putovali nehostinnou pouští. Přes všechny útrapy, které museli snášet, jediný z nich nezemdlel. Na dlouhých cestách jim neotékaly nohy a jejich oděv nezvetšel. Bůh je chránil tím, že zkrotil divou zvěř a jedovaté plazy v lesích a na poušti. Bude-li si lid přes všechny tyto projevy lásky Boží stýskat, přestane ho Hospodin ochraňovat, dokud neocení jeho milostivou péči a pokorně a kajícně se k němu opět nevrátí. PP 318.3

Protože je dosud ochraňovala božská moc, neuvědomovali si nesčetná nebezpečí, jež je stále obklopovala. Dosud byli nevděční a nevěřící a obávali se stále smrti, nyní na ně Hospodin smrt seslal. Poušť zamořili jedovatí hadi, zvaní ohniví pro strašlivý účinek jejich uštknutí, které způsobilo prudký zánět a rychlou smrt. Protože ruka Boží přestala Izraelské chránit, bylo těmito jedovatými tvory napadeno mnoho lidí. V táboře zavládlo zděšení a zmatek. Téměř v každém stanu byli mrtví nebo umírající. Nikdo si nebyl jist životem. Noční ticho často porušovaly srdcervoucí výkřiky nových obětí. Všichni zdraví pomáhali trpícím a vynakládali všechny své síly na ochranu těch, kdož ještě nebyli uštknuti. Přesto však nezareptali. V porovnání s tímto utrpením se jim všechny dosavadní nesnáze a zkoušky zdály malicherné. PP 318.4

Pak se lid sám pokořil Bohu. Přišli k Mojžíšovi, vyznali se a prosili. “Zhřešili jsme,” pravili, “nebo jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě.” 4. Mojžíšova 21,7. Krátce předtím ho obviňovali, že je jejich nejhorším nepřítelem, příčinou vší jejich bídy a utrpení. Avšak i když tak mluvili, věděli dobře, že jejich obvinění jsou falešná, a když na ně přišlo skutečné trápení, utíkali se k němu jak ok jedinému, kdo se za ně může přimluvit u Boha. “Modl se Hospodinu,” naříkali, “ať odejme od nás ty hady.” 4. Mojžíšova 21,7. PP 319.1

Mojžíš dostal božský příkaz, aby zhotovil měděného hada, jenž by se podobal živým hadům, a umístil ho tak, aby ho všichni viděli. Všichni uštknutí měli k němu vzhlédnout a budou uzdraveni. Mojžíš tak učinil a zakrátko se po celém táboře roznesla radostná zvěst, že všichni, které had uštkl, budou žít, když pohlédnou na měděného hada. Mnoho lidí již zemřelo a mnozí nechtěli uvěřit, že pouhý pohled na kovového hada, kterého Mojžíš upevnil na konec žerdi, by je mohl uzdravit. Takoví zahynuli, protože nevěřili. Bylo však mnoho takových, kteří uvěřili v opatření, jež Bůh pro ně učinil. Otcové, matky, bratři a sestry vynakládali všechno své úsilí, aby jejich trpící, umírající přátelé mohli upřít svůj zrak na hada. Jediný pohled na hada stačil, aby se umírající zcela uzdravil. PP 319.2

Lidé dobře věděli, že v měděném hadu není moci, která by mohla vyvolat takovou změnu v těch, kteří k němu vzhlédnou. Léčivá moc pocházela od samého Boha. Ve své moudrosti zvolil Bůh tento způsob, jak ukázat svou moc. Tímto prostým způsobem si měl lid uvědomit, že své trápení si přivodil sám svými hříchy a zároveň se měl přesvědčit, že není příčiny k obavám; pokud bude poslušen Boha, bude ho Bůh ochraňovat. PP 319.3

Vystavení měděného hada poskytlo Izraeli důležité poučení. Sami se nemohli zachránit před zhoubným účinkem jedu ve svých ranách. Toliko Bůh je mohl uzdravit. Museli však prokázat, že věří v opatření, které pro ně Bůh učinil. Museli vzhlédnout, aby mohli dále žít. Jejich víra byla Bohu milá, a tím, že pohlédli na hada, prokázali svou víru. Věděli, že had sám nemá moci, nýbrž že je předobrazem Krista. Tímto způsobem jim byla vštěpována nutnost věřit v zásluhy Kristovy. Mnozí přinášeli dříve své oběti Bohu a domnívali se, že si tak dostatečně usmiřují Boha za své hříchy. Nespoléhali se na budoucího Vykupitele, jehož symbolem byly tyto oběti. Hospodin jim dal nyní naučení, že jejich oběti nemají větší moc nebo větší účinek než měděný had, že však mají vést jejich mysl ke Kristu, velké to oběti za hřích. PP 319.4

“Jako Mojžíš povýšil hada na poušti,” tak bude povýšen Syn člověka: “aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.” Jan 3,14.15) Všichni, kdož kdy žili na zemi, pocítili smrtelné uštknutí tohoto “hada starého, kterýž slove ďábel a satanáš”. (Zjevení 12,9. Smrtelné účinky hříchu může zahladit jen opatření, které učinil Bůh. Izraelští si zachránili životy tím, že vzhlíželi k vyvýšenému hadu. V jejich vzhlížení byla víra. Zachránili život, protože uvěřili v slovo Boží a projevili víru v prostředek, který jim dal Bůh k jejich uzdravení. Podobně může hříšník vzhlédnout ke Kristu a spasit se. Dostane se mu odpuštění skrze víru v usmiřující oběť. Na rozdíl od strnulého, neživého symbolu má Kristus sám moc a sílu uzdravit kajícího hříšníka. PP 320.1

Protože hříšník nemůže spasit sám sebe, musí pro svou spásu něco učinit. “Kdož ke mně přijde,” praví Kristus, “nevyvrhnu ven.” Jan 6,37. Musíme však k němu přijít, litovat svých hříchů a věřit, že nás přijme a odpustí nám. Víra je dar od Boha, schopnost osvědčit ji je v nás. Víra je nástroj, jímž s duše chápe božské nabídky milosti a slitování. PP 320.2

Jen spravedlnost Kristova nám může zajistit požehnání smlouvy milosti. Mnozí dlouho touží po požehnání a snaží se je dosáhnout; nezískají je však, protože mají utkvělou představu, že musejí sami něco udělat, aby si je zasloužili. Nesmíme si myslit, že nás spasí naše vlastní zásluhy. Kristus je naše jediná naděje na spásu. “Neníť v žádném jiném spasení, neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž bychom mohli spaseni být.” Skutky 4,12. PP 320.3

Věříme-li plně v Boha a spoléháme-li na zásluhy Ježíše, našeho Spasitele odpouštějícího hříchy, dostane se nám vší pomoci, po níž toužíme. Nikdo si nesmí myslit, že má dostatek síly, aby se sám spasil. A protože k tomu nemáme moci, zemřel za nás Ježíš. V něm je naše naděje, naše ospravedlnění, naše spravedlnost. Uvědomíme-li si naši hříšnost, nesmíme zoufat a strachovat se, že nemáme Spasitele, nebo že se nad námi neslituje. V té chvíli nás právě zve, abychom ve své bezmoci přišli k němu, aby nás spasil. PP 320.4

Mnozí z Izraelských neoceňovali pomoc, kterou jim seslalo nebe. Viděli kolem sebe mrtvé a umírající a dobře věděli, že bez božské pomoci by byl zpečetěn i jejich vlastní osud. Nepřestávali však naříkat nad ranami, které utrpěli, nad svým trápením a nad svou jistou smrtí, dokud nepozbyli sil a jejich oči se nezkalily, přestože mohli být okamžitě uzdraveni. Octneme-li se v nouzi, nesmíme se vydat ze všech svých sil tím, že jen nad tím lkáme. Uvědomíme-li si, že bez Krista jsme zcela bezmocni, nesmíme se poddat malomyslnosti, ale musíme spoléhat na zásluhy ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Spasitele. Pohlédni a žij! Ježíš dal své slovo: spasí všechny, kdož k němu přijdou. Třebaže milióny lidí, kteří potřebují uzdravení, odmítají milost, kterou jim nabízí, nebude ani jediný, který věří v jeho zásluhy, ponechán záhubě. PP 321.1

Mnozí nejsou ochotni přijmout Krista, dokud jim nebude vysvětleno celé tajemství vykupitelského plánu. Odmítají pohlédnout ve víře, ačkoli mohou vidět, že tisíce lidí vzhlíží ke kříži a cítí jeho sílu a účinnost. Mnozí tápou ve filosofických zmatcích, pátrajíce po pravdě a důkazech, které nikdy nenajdou, a odmítajíce důkazy, které Bůh milostivě poskytuje. Odmítají kráčet ve světle Slunce Spravedlnosti, dokud jim nebude vysvětlena příčina jeho jasu. Nikdo z těch, kdož setrvávají na této cestě, nedospějí nikdy k poznání pravdy. Bůh ponechává možnosti k pochybám. Poskytuje dostatek důkazů, o něž je možno opřít víru; odmítáme-li je však, zůstaneme v temnotách. Kdyby ti, které uštkli hadi, zaváhali, začali pochybovat a klást otázky, dříve než vzhlédli, byli by zahynuli. Naší povinností je nejprve vzhlédnout; a vzhlédnutí ve víře nám dá život. PP 321.2