Patriarchové a proroci

36. kapitola — Na poušti

Téměř čtyřicet let strávili Izraelští na zapadlé poušti. “Času pak,” praví Mojžíš, “v němž jsme šli z Kádesbarne, až jsme přešli potok Záred, bylo let třidceti osm, dokavadž nebyl vyhlazen všecken věk mužů bojovných z prostředku stanů, jakož jim přisáhl Hospodin. Nebo ruka Hospodinova byla proti nim k setření jich z prostředku stanů, dokudž nevyhladil jich.” 5. Mojžíšova 2,14.15. PP 301.1

Po celá ta dlouhá léta bylo lidu stále připomínáno, že je postižen trestem Božím. Svým povstáním v Kádes dali najevo, že zavrhují Boha, a Bůh načas zavrhl je. Protože se zpronevěřili smlouvě, nedostávalo se jim od té doby znamení smlouvy, nemuseli zachovat obřad obřízky. Jejich přání vrátit se do země své poroby ukázalo, že nejsou hodni svobody, a nemuseli proto zachovávat nařízení o svěcení svátku přesnic, které bylo zavedeno na památku jejich vysvobození z otroctví. PP 301.2

Služba ve stánku úmluvy, v níž se stále pokračovalo, však svědčila o tom, že Bůh zcela neopustil svůj národ. A svou prozřetelností stále pečoval o jeho potřeby. “Hospodin Bůh tvůj požehnal tobě při všeliké práci rukou tvých,” praví Mojžíš, když popisuje události jejich putování. “Zná, že jdeš přes poušť velkou tuto; již čtyřidceti let Hospodin Bůh tvůj byl s tebou, aniž jsi měl v čem nedostatku.” 5. Mojžíšova 2,7. A chvalozpěv Levitů, který zaznamenal Nehemiáš, živě líčí péči Boží o Izraelské, která se projevovala i v těchto letech jejich zavržení a vypovězení: “Ty však pro svá mnohá slitování neopustil jsi jich na poušti. Sloup oblakový neodcházel od nich ve dne, veda je po cestě, ani sloup ohnivý v noci, osvěcuje je a cestu, po níž jíti měli. Nadto Ducha svého dobrého dal jsi k vyučování jich, manny své také neodjals od úst jejich, a vodu dal jsi jim v žízni jejich. A tak za čtyřidceti let krmil jsi je na poušti. V ničemž nedostatku neměli, oděv jejich nezvetšel, a nohy jejich se neodhnetly.” Nehemjáš 9,19-21. PP 301.3

Putování po poušti nebylo jen trestem pro ty, kteří se bouřili a reptali, ale bylo také tvrdým výcvikem pro nové pokolení, kterým se připravovalo pro vstup do zaslíbené země. Mojžíš o tom řekl: “Jakož cvičí člověk syna svého, tak Hospodin Bůh tvůj cvičí tebe,” “aby ponížil tebe a zkusil tě, aby známé bylo, co jest v srdci tvém, budeš-li ostříhat přikázání jeho, čili nic. A dopustil na tebe hlad, potom tě krmil manou, kteréž jsi ty neznal, ani otcové tvoji, aby známé učinil tobě, že ne samým chlebem živ bude člověk, ale vším tím, což vychází z úst Hospodinových, živ bude člověk.” 5. Mojžíšova 8,5.2.3. PP 301.4

“Nalezl jej v zemi pusté, a na poušti veliké a hrozné; vůkol vedl jej, vyučil jej, a ostříhal ho, jako zřítelnice oka svého.” “Ve všelikém ssoužení jejich i on měl ssoužení, a anděl přistojící jemu vysvobozoval je. Z milování svého a z lítosti své on sám vykoupil je, a pěstoval je, i nostil je po všecky dny věků.” 5. Mojžíšova 32,10; Izajáš 63,9. PP 302.1

A přesto jedinými zprávami o jejich životě na poušti jsou záznamy o jejich vzpourách proti Hospodinu. Povstání Chóreho skončilo záhubou čtrnácti tisíc Izraelských. Pak se vyskytly ojedinělé případy, které svědčí o pohrdání božskou mocí. PP 302.2

Tak syn izraelské ženy a Egypťana, který se přidal k Izraelským, když odešli z Egypta, odešel z vykázaného mu místa v táboře, vstoupil do tábora Izraelských a tvrdil, že má právo rozbít si zde svůj stan. To však božský zákon zapovídal; potomci Egypťanů nesměli až do třetího pokolení sídlit mezi Izraelskými. Vznikl spor mezi ním a jedním z Izraelských, případ byl přednesen soudcům a ti rozhodli proti provinilci. PP 302.3

Provinilec rozzuřen tímto rozhodnutím, proklel soudce a v návalu hněvu rouhal se jménu Božímu. Ihned byl předveden před Mojžíše. Mojžíš znal přikázání: “Kdož by zlořečil otci svému neb mateři své, smrtí ať umře.” 2. Mojžíšova 21,17. Pro tento případ se však nehodilo žádné přikázání. Šlo o zločin tak strašný, že bylo nutno obrátit se k Bohu s prosbou o zvláštní pokyn. Muž byl vsazen do vězení, kde měl vyčkat, dokud nebude známa vůle Hospodinova. Ortel vyřkl sám Bůh: rouhač měl být na božský příkaz vyveden z tábora a ukamenován. Ti, kdož byli svědky jeho hříchu, dotkli se rukou jeho hlavy, a tak dosvědčili, že obvinění vznesené proti němu je pravdivé. Pak jako první vrhli na něho kameny a lidé, kteří stáli okolo nich, se přidali k výkonu rozsudku. PP 302.4

Pak byl vyhlášen zákon, podle něhož budou trestány podobné zločiny: “Kdož by koli zlořečil Bohu svému, poneseť hřích svůj. Kdož by zlořečil jménu Hospodinovu, smrtí umře, a všecko shromáždění bez milosti ukamenuje jej. Tak cizí, jako doma zchovaný, když by zlořečil jménu Hospodinovu, smrtí umře.” 3. Mojžíšova 24,15.16. PP 302.5

Jsou lidé, kteří pochybují o lásce a spravedlnosti Boží, protože tak přísně trestá za slova, pronesená v zápalu vášně. Láska a spravedlnost však žádají, aby všem bylo jasně ukázáno, že projevy proti Bohu, pronesené ve zlosti, jsou velkým hříchem. Trest, který postihl prvního provinilce, měl být výstrahou pro ostatní, že jméno Boží musí být chováno v úctě. Kdyby byl hřích onoho muže zůstal nepotrestán, bylo by to mělo špatný vliv na mravy ostatních a následkem toho by bylo mohlo mnoho lidí přijít o život. PP 302.6

Lid, který se přidal k Izraelským při jejich útěku z Egypta, byl příčinou stálých nesnází a zdrojem pokušení. Předstírali, že se již zřekli modloslužby a že uctívají prvého Boha. Jejich předchozí výchova a zkušenosti však utvářely jejich povahu a návyky, a tak byli více či méně zkaženi modlářstvím a poskvrněni neúctou k Bohu. Byli to právě oni, kteří nejčastěji vyvolávali spory, neustále si stěžovali a podněcovali celý tábor svými modlářskými zvyky a svým reptáním proti Bohu. PP 303.1

Krátce poté, kdy se Izraelští vrátili na poušť, vyskytl se případ přestoupení soboty, a to za okolností, které provinění zvlášť přitěžovaly. Oznámení Hospodinovo, že Izrael vydědí, vzbudilo ducha vzpoury. Jeden z Izraelských, rozezlený nad tím, že mu není dovoleno vstoupit do Kanaánu, a odhodlaný postavit se zákonu Božímu, odvážil se otevřeně přestoupit čtvrté přikázání a vyšel v sobotu sbírat dříví. Za svého pobytu na poušti měli Izraelští přísně zakázáno rozdělávat sedmého dne oheň. Zákaz se nevztahoval na zemi Kanaán, kde si drsné podnebí žádalo častého používání ohně. V poušti však, kde bylo teplo, nebylo ohně zapotřebí. Čin onoho muže byl proto úmyslným a opovážlivým přestoupením čtvrtého přikázání, byl hříchem, spáchaným nikoli z roztržitosti nebo nevědomosti, nýbrž z opovážlivosti. PP 303.2

Byl přistižen při činu a předveden před Mojžíše. Již dříve bylo oznámeno, že přestoupení soboty bude potrestáno smrtí, nebylo však uvedeno, jakým způsobem má být hříšník utracen. Mojžíš přednesl případ Hospodinu a dostal příkaz: “Smrtí ať umře člověk ten, nechať ho bez milosti ukamenuje všecko množství vně za stany.” 4. Mojžíšova 15,35. Hřích rouhání se Bohu a úmyslné přestoupení soboty byl trestán stejným způsobem, protože oba hříchy jsou stejně výrazem pohrdání mocí Boží. PP 303.3

V dnešní době odmítají mnozí zachovávání soboty jako židovské zařízení a tvrdí, že kdyby měla být zachovávána, muselo by být její porušení stíháno trestem smrti. Víme, že rouhání Bohu se trestá týmž způsobem jako přestoupení soboty. Máme z toho proto usuzovat, že ani třetí přikázání se nemusí dodržovat, poněvadž se vztahuje jen na Židy? Trest smrti se však vztahuje nejen na přestoupení čtvrtého přikázání, ale také na přestoupení třetího a pátého přikázání, ba na přestoupení téměř všech deseti přikázání. Bůh nemusí přestoupení svého zákona trestat časnými tresty, slovo Boží však hlásá, že odplatou za hřích je smrt. Při posledním účtování se ukáže, že smrt je údělem těch, kdož přestupují svaté ustanovení Boží. PP 303.4

Po celých čtyřicet let, které trávili na poušti, připomínal Izraelským posvátnou povinnost zachovávání soboty zázrak many. Ani to je však nevedlo k poslušnosti. Ačkoli se neodvažovali přestupovat tuto povinnost tak veřejně a směle, jako učinil muž tak příkladně potrestaný, zachovávali čtvrté přikázání jen velmi nedbale. Bůh prohlásil skrze svého proroka: “Soboty mé poškvrnili náramně.” Ezechiel 20,13. To byl jeden z důvodů, proč první pokolení Izraelských nesmělo vstoupit do zaslíbené země. Avšak ani jejich děti se z toho nepoučily. Za čtyřicet let svého putování zanedbávali sobotu natolik, že Bůh, ačkoli jim dovolil vstoupit do Kanaánu, prohlásil, že po usazení v zaslíbené zemi budou rozptýleni mezi pohany. PP 304.1

Z Kádes s Izraelští vrátili na poušť, a když se doba jejich pobytu na poušti chýlila ke konci, “přitáhlo všecko množství synů Izraelských na poušť Tsin měsíce prvního; i pozůstal lid v Kádes” 4. Mojžíšova 20,1. PP 304.2

Tam zemřela Maria a tam byla pochována. Od chvíle radosti, kterou prožili na březích Rudého moře, když zpěvem a tancem oslavovali vítězství Hospodinovo, po hroby v poušti, kterými ukončili své celoživotní putování — takový byl osud miliónů, kteří vytáhli s tak velkými nadějemi z Egypta. Hřích odtrhl od jejich rtů pohár požehnání. Poučí se z toho příští pokolení? PP 304.3

“S tím se vším vždy ještě hřešili, a nevěřili předivným skutkům jeho... Když je hubil, jestliže ho hledali, a zase k Bohu silnému hned na úsvitě se navraceli. Rozpomínajíce se na to, že Bůh byl skála jejich, a Bůh silný nejvyšší vykupitel jejich.” Žalm 78,32.34.35. Přesto se k Bohu nevraceli s upřímností. Ačkoli hledali pomoc u Boha, když je sužovali nepřátelé, protože jen Bůh je mohl zachránit, přesto “srdce jejich nebylo upřímné před ním, aniž se věrně měli v smlouvě jeho. On jsa milosrdný, odpouštěl nepravosti jejich, a nezahladil jich; častokrát odvracel hněv svůj... Nebo pamatoval, že jsou tělo, vítr, kterýž odchází, a nenavracuje se zase.” Žalm 78,32-39. PP 304.4