Patriarchové a proroci

33. kapitola — Od Sinaje do Kádes

Stánek úmluvy se začal stavět, když Izraelští žili již nějaký čas pod Sinajem, a jeho stavba byla dokončena rok poté, co odešli z Egypta. Pak byli vysvěceni kněží, slavil se svátek obětního beránka, bylo provedeno sčítání lidu a dokončena různá opatření nutná k zřízení občanské a náboženské správy, takže Izraelští strávili v táboře u Sinaje ještě téměř rok. Jejich bohoslužba nabyla ustálenější a pevnější formy. Byly vydány zákony, jimiž se spravoval lid, a byla vytvořena účinnější organizace jako příprava pro další pochod do země Kanaán. PP 275.1

Vláda Izraele se vyznačovala dokonalou organizací, podivuhodnou jak svou všestranností, tak svou jednoduchostí. Pořádek zračící se ve všem, co Bůh tak dokonale stvořil a uspořádal, projevoval se také v hebrejské státní správě. Bůh byl středem moci a správy, byl vladařem Izraele. Mojžíš byl viditelným vůdcem Izraele, Bohem ustanovený, aby jménem Božím spravoval zákony. Později byla ze starších každého kmene zvolena rada sedmdesáti, aby pomáhala Mojžíšovi řešit obecné otázky národa. Pak byli kněží, kteří ve svatostánku prosili Hospodina o radu. Náčelníci nebo knížata vládli nad kmeny. Jim byli podřízeni “hejtmani nad tisíci, setníci, padesátníci, a desátníci” a konečně správcové, jimž byly svěřovány zvláštní úkoly (viz 5. Mojžíšova 1,15). PP 275.2

Tábor Hebrejů byl uspořádán podle přesného pořádku. Byl rozdělen ve tři velké oddíly, z nichž každý měl v táboře stanovené místo. Ve středu tábora byl stánek úmluvy, příbytek neviditelného Krále. Kolem stánku úmluvy sídlili kněží a Levité. Kolem nich pak byly usídleny všechny ostatní kmeny. PP 275.3

Levitům byla svěřena péče o stánek úmluvy a o vše, co k tomu náleželo, a to jak v táboře, tak při putování. Až se tábor dá na cestu, budou stánek úmluvy muset strhnout; a až učiní zastávku, budou muset svatostánek opět vztyčit. Pod trestem smrti se k svatostánku nesměl přiblížit žádný příslušník jiného kmene. Levité sestávali ze tří oddílů, jednotlivé oddíly tvořili potomci jednoho ze tří synů Léviho a každý z nich měl zvláštní postavení a byl mu svěřen zvláštní úkol. Před svatostánkem a v jeho největší blízkosti stál stan Mojžíšův a Árónův. Na jih od svatostánku byli Kahatité, jejichž povinností bylo pečovat o truhlu úmluvy a o další zařízení svatostánku. Na sever od svatostánku byli Merarité, kteří se starali o sloupy, podstavce, desky a podobné věci. Za nimi pak byli Gersonité, kteří opatrovali opony a závěsy. PP 275.4

Také postavení každého kmene bylo přesně určeno. Každý kmen pochodoval za vlastní korouhví a u ní také tábořil, protože Hospodin přikázal: “Synové Izraelští klásti se budou jeden každý pod korouhví svou, při praporci domu otců svých; vůkol stánku úmluvy opodál klásti se budou.” “Jakýmž pořádkem klásti se budou, takovým potáhnou, každý v svém šiku pod korouhví svou.” 4. Mojžíšova 2,2.17. Ti, kteří doprovázeli Izraelské z Egypta a připojili se k nim, nesměli sdílet s kmeny jejich sídla, nýbrž museli přebývat za hranicemi tábora. Nebyli členy obce, rovněž tak jejich potomci až po třetí pokolení (viz 5. Mojžíšova 23,7.8). PP 276.1

V celém táboře i v jeho okolí bylo dbáno úzkostlivé čistoty a byl zachováván přísný pořádek. Byly zavedeny závazné zdravotnické předpisy. Nikdo, kdo nebyl z jakékoli příčiny čistý, nesměl vstoupit do tábora. Tato opatření byla nezbytná, aby se tak velké množství lidí zachovalo při zdraví. Rovněž bylo nutné zachovávat dokonalý pořádek a čistotu, aby se Izrael mohl těšit přítomnosti svatého Boha. Neboť Bůh pravil: “Hospodin Bůh tvůj chodí u prostřed stanů tvých, aby tě vysvobodil, a dal tobě nepřátely tvé; protože ať jest příbytek tvůj svatý.” 5. Mojžíšova 23,14. PP 276.2

“Truhla smlouvy Hospodinovy předcházel” Izraelské po celé jejich dlouhé pouti “pro vyhlédání sobě místa k odpočinutí”. 4. Mojžíšova 10,33. Posvátná truhla, chovající svatý zákon Boží, nesena syny Kahatovými, vedla celý zástup. Před ní kráčel Mojžíš a Árón, blízko nich pak kráčeli kněží se stříbrnými trumpetami. Mojžíš dával těmto kněžím příkazy a ti je pak troubením na své trumpety oznamovali lidu. Vůdcové všech oddílů měli pak za povinnost vydat přesné pokyny k splnění rozkazu, vydaného troubením. Kdo nesplnil daný rozkaz, byl potrestán smrtí. PP 276.3

Bůh je Bohem pořádku. Vše, co se týká nebe, je v dokonalém pořádku. Jednání andělských zástupů se vyznačuje poslušností a přísnou kázní. Úspěch je podmíněn jen pořádkem a souladem. Bůh vyžaduje i nyní, aby byl v jeho díle zachováván pořádek a řád právě tak jako za dnů Izraele. Všichni, kdo pro něho pracují, musejí si počínat s rozumem a s rozvahou, nikoli nedbale a nesoustavně. Bůh žádá, aby jeho dílo bylo konáno věrně a přesně, aby mu mohl vtisknout pečeť své libosti. PP 276.4

Sám Bůh vedl Izraelské na celé jejich pouti. Místo, kde se měli utábořit, označil jim oblakový sloup tím, že sestoupil. A pokud oblak spočíval nad stánkem úmluvy, zůstávali na místě. Když měli pokračovat v cestě, zvedl se oblak vysoko nad posvátný stan. PP 276.5

Zastávky a pokračování v cestě zahajovalo slavnostní vzývání. “Když pak počínali jíti s truhlou, říkával Mojžíš: Povstaniž Hospodine, a rozptýleni buďte nepřátelé tvoji, a ať utíkají před tváří tvou, kteříž tě v nenávisti mají. Když pak stavína byla, říkával: Navratiž se, Hospodine, k desíti tisícům Izraelských.” 4. Mojžíšova 10,35.36. PP 277.1

Vzdálenost pouhých jedenácti dní cesty dělila Sinaj od Kádes na hranicích Kanaánu. A Izraelští s radostnou vyhlídkou, že již v brzku vstoupí do zaslíbené země, vydali se na cestu, jakmile dal oblak konečně znamení k dalšímu pochodu. Jestliže je Hospodin zázrakem vysvobodil z Egypta, jaká požehnání mohli očekávat nyní, když se smluvně zavázali, že ho přijímají za svého vládce a když byli uznáni za vyvolený národ Nejvyššího? PP 277.2

Přesto však mnozí neradi opouštěli místo, kde tak dlouho tábořili a které již téměř pokládali za svůj domov. Na toto místo, ochráněné žulovými stěnami, shromáždil Bůh svůj lid, odděliv ho od všech ostatních národů, aby mu zopakoval svůj svatý zákon. A lid rád vzhlížel k vrcholu posvátné hory, jejíž šedobílé témě a holé útesy tak často prozrazovaly přítomnost božské slávy. Toto prostředí bylo tak těsně spjato s přítomností Boha a svatých andělů a zdálo se jim tak posvátné, že se s ním nemohli rozloučit s lehkým srdcem, nebo dokonce s radostí. PP 277.3

Když však zazněl zvuk trubek, zvedl se celý tábor, každý kmen zaujal určené místo pod svou vlastní korouhví, stánek úmluvy pak byl uprostřed. S dychtivostí byly zraky všech upřeny na oblak, kterým směrem je povede. A když se začal pohybovat směrem k východu, kde byl vidět jen shluk skalních masivů, tmavých a pustých, přepadl mnohé smutek a v mnohých vzklíčily pochybnosti. PP 277.4

Vyrazili a za krátko narazili na první obtíže. Jejich cesta vedla kamenitými úvozy a holou pouští. Vůkol nich byla rozsáhlá pustina, šli “po zemi pusté a strašlivé, po zemi vyprahlé a stínu smrti, po zemi, skrze níž nechodil žádný, a kdež žádný člověk nebydlil”. Jeremjáš 2,6. Skalní soutěsky široko daleko vyplnili muži, ženy a děti, zvířata a vozy a dobytek v dlouhých řadách. Pochod byl pomalý a namáhavý; lidé po tak dlouhém táboření nebyli zvyklí snášet útrapy dlouhé cesty a čelit nebezpečím. PP 277.5

Když byli na cestě tři dny, začaly se ozývat stížnosti. První si začali stěžovat ti, co se k Izraelským přidali a dosud s nimi nesplynuli. Stále hledali nějakou příčinu k výtkám. Neuspokojoval je směr pochodu, stále shledávali chyby ve způsobu, jakým je Mojžíš vede, ačkoli věděli, že právě jako oni následuje oblak, který je vedl. Nespokojenost je nakažlivá a tak se brzy rozšířila po celém táboře. PP 277.6

Začali se křikem dožadovat masa k jídlu. Ačkoli měli hojnost many, nebyli spokojeni. Za své poroby v Egyptě museli se Izraelští spokojit nejprostší a nejjednodušší stravou; připadala jim však chutná, protože strádali a tvrdou prací vytrávili. Mnozí z Egypťanů, kteří se k nim přidali, byli však zvyklí na bohatou stravu; ti první si začali stýskat. Hospodin jim poskytoval dostatek many a na jejich prosby jim poskytl také maso, když přicházeli k Sinaji. Maso jim však stačilo pouze na jeden den. PP 278.1

Bůh jim mohl poskytnout maso právě tak snadno jako manu, avšak pro jejich dobro tak neučinil. Dal přednost tomu zásobovat je potravou, která lépe vyhovovala jejich potřebám, než dávat jim dráždivou stravu, na níž byli mnozí zvyklí z Egypta. Jejich zvrácené chutě tím měly ozdravět, aby opět s chutí pojídali stravu, původně určenou pro člověka — plody země, které dal Bůh v ráji Adamovi a Evě. Hlavně z tohoto důvodu nebyla Izraelským dopřávána masitá strava. PP 278.2

Satan je sváděl k tomu, aby toto omezení pokládali za nespravedlivé a kruté. Vzbuzoval v nich chtivou žádostivost po zapovězených věcech, protože věděl, že bezuzdné ukájení chtíčů vyvolá smyslnost, která by je mohla snáze přivést pod jeho nadvládu. Strůjce nemocí a bídy napadá lidi tam, kde cítí, že bude mít největší úspěch. Pokoušením lidí, aby ukájeli své chutě, navádí satan mnohé k hříchu již od doby, kdy svedl Evu, aby pojedla zapovězené ovoce. Týmž způsobem sváděl satan Izraelské, aby reptali proti Bohu. Nestřídmost v jídle a pití vede k ukájení nižších vášní, připravuje půdu k tomu, že člověk pak přestává zachovávat všechny mravní závazky. Upadne-li pak v pokušení, těžko mu odolá. PP 278.3

Bůh vyvedl Izraelské z Egypta, aby je mohl zavést do země Kanaán jako čistý, zbožný a šťastný národ. Aby uskutečnil tento svůj záměr, podřídil je kázni, která sledovala jejich dobro a dobro jejich potomků. Kdyby byli bývali uposlechli jeho moudrých omezení a zapřeli v sobě své choutky, nebyli by poznali churavění a nemoci. Jejich potomci by se byli těšili tělesné i duševní síle. Byli by snadno chápali pravdu a povinnost, byli by měli bystrou pozorovací schopnost a zdravý úsudek. Avšak jejich neochota podrobit se omezením a požadavkům Božím do značné míry způsobila, že nedosáhli vysoké úrovně, jíž měli dosáhnout podle záměru Božího, a že se jim nedostalo požehnání, jež jim Bůh chtěl poskytnout. PP 278.4

Žalmista praví: “Pokoušeli Boha silného v srdci svém, žádajíce pokrmu podlé libosti své. A mluvili proti Bohu, řkouce: Zdaliž bude moci Bůh silný připraviti stůl na této poušti? Aj, udeřilť jest v skálu, a tekly vody a řeky se rozvodnily. Zdali také bude moci dáti chleba? Zdali nastrojí masa lidu svému? Aj proto uslyšav Hospodin, rozhněval se.” Žalm 78,18-21. Izraelští často reptali a bouřili se proti Bohu za své cesty od Rudého moře k Sinaji, avšak ze soucitu s jejich nevědomostí a zaslepeností netrestal Bůh jejich hřích ranami. Pak se jim však zjevil na Orébě. Izraelským se dostalo velkého světla, když patřili na majestát, sílu a milost Boží. Jejich nevíra a nespokojenost byla proto nyní větším proviněním. Kromě toho se zavázali smlouvou, že přijímají Hospodina za svého krále a že budou poslušni jeho moci. Nyní bylo jejich reptání vzpourou a muselo být rychle a příkladně potrestáno, měl-li být Izrael ušetřen zmatků a zkázy. “A roznítil se proti nim oheň Hospodinův, a spálil zadní díl vojska.” 4. Mojžíšova 11,1. Největší nespokojenci byli usmrceni bleskem z oblaku. PP 278.5

Postrašený lid naléhal na Mojžíše, aby z něj prosil u Hospodina. Mojžíš tak učinil a oheň přestal plát. V upomínku na tento soud Boží nazval Mojžíš toto místo Tabbera, “planoucí oheň”. PP 279.1

Špatnost se však brzy vrátila a byla ještě větší než předtím. Místo aby se pokořili a káli, začali ti, kdož ránu přežili, ještě více reptat. Na všech stranách se shromažďovali lidé před vchody do svých stanů, plakali a naříkali. “Lid pak k nim přimíšený napadla žádost náramná; a obrátivše se, plakali i synové Izraelští a řekli: Kdo nám to dá, abychom se masa najedli? Rozpomínáme se na ryby, jichž jsme dosti v Egyptě darmo jídali, na okurky a melouny, též na pór, cibuli a česnek. A nyní duše naše vyprahlá, nic jiného nemá, kromě tu manu před očima svýma.” 4. Mojžíšova 11,4-6. Tak projevovali svou nespokojenost s potravou, kterou jim opatřoval Stvořitel. Přitom se mohli stále přesvědčovat o tom, že tato potrava vhodně odpovídá jejich potřebám, neboť přes všechny těžkosti, jimž museli čelit, nebylo v celém táboře jediného zesláblého člověka. PP 279.2

Mojžíš zmalomyslněl. Stále si přál, aby Izrael nebyl zahuben, i když věděl, že pak by z jeho vlastních potomků vznikl velký národ. Z lásky k Izraelským se modlil, aby bylo raději jeho jméno vymazáno z knihy života, než aby oni byli ponecháni záhubě. Odvážil se pro ně všeho a takto se mu odvděčují. Činili ho odpovědným za všechny své svízele i za svá domnělá utrpení a svým rouhavým reptáním jen ještě ztěžovali jeho nesmírné břímě starostí a odpovědnosti, pod níž klesal. Ve své nouzi se dokonce odvážil vyslovit Bohu své pochybnosti. Jeho modlitba byla téměř stížností: “Proč jsi tak zle učinil služebníku svému? Proč jsem nenalezl milosti před očima tvýma, že jsi vložil břímě všeho lidu tohoto na mne?... Kde mám nabrati masa, abych dal všemu lidu tomuto? Nebo pláčí na mne, řkouce: Dej nám masa, ať jíme. Nemohuť já sám nésti všeho lidu tohoto, nebo jest to nad možnost mou.” 4. Mojžíšova 11,11-14. PP 279.3

Hospodin vyslyšel jeho prosbu a přikázal mu, aby shromáždil sedmdesát starších Izraele — mužů nejen pokročilého věku, ale takových, kteří požívají vážnosti, jsou moudří a zkušení. “I přivedeš je ke dveřím stánku úmluvy,” pravil, “a státi budou tam s tebou. A já sstoupím a mluviti budu s tebou, a vezmu z ducha, kterýž jest na tobě, a dám jim. I ponesou s tebou břímě lidu, a tak ty ho sám neponeseš.” 4. Mojžíšova 11,16.17. PP 280.1

Hospodin dovolil Mojžíšovi, aby si sám vybral nejvěrnějši a nejschopnější muže, kteří by se s ním podělili o zodpovědnost. Jejich vliv mu pomůže zvládnouti prudkost lidu a kvasící vzpouru, i když možná bude mít zlé následky. K jejich volbě by bývalo nemuselo dojít, kdyby byl Mojžíš dosvědčil dostatek víry v moc a dobrotivost Boží, jejichž projevů byl svědkem. Mojžíš však zveličoval své vlastní potíže a téměř zapomněl na to, že je pouhým nástrojem, prostřednictvím něhož jedná Bůh. Nebylo ho možno omluvit, že strpěl sebemenší náznaky reptání, které bylo kletbou Izraele. Kdyby se byl plně spolehl na Boha, Hospodin by ho byl ustavičně vedl a byl by mu dal sílu, aby zvládl každou situaci. PP 280.2

Mojžíš dostal příkaz, aby připravil lid na to, co s nimi Bůh obmýšlí. “Posvěťtež se k zítřku, a budete jísti maso; nebo jste plakali v uších Hospodinových, řkouce: Kdo nám dá najíst s masa? Jistě že lépe nám bylo v Egyptě. I dá vám Hospodin masa, a budete jísti. Nebudete toliko jeden den jísti, ani dva, ani pět, ani deset, ani dvacet; ale za celý měsíc, až vám chřípěmi poleze, a zoškliví se, proto že jste pohrdli Hospodinem, kterýž jest u prostřed vás, a plakali jste před ním, říkajíce: Proč jsme vyšli z Egypta? ” “Šestkrát sto tisíců pěších jest tohoto lidu, mezi nimiž já jsem,” zvolal Mojžíš, “a ty pravíš: Dám jim masa, aby jedli za celý měsíc. Zdali ovcí a volů nabije se jim, aby jim postačilo? Aneb zdali všecky ryby mořské shromáždí se jim, aby jim dosti bylo?” PP 280.3

Za svou nedůvěru byl Mojžíš napomenut: “Zda-li ruka Hospodinova ukrácena jest? Již nyní uzříš, přijde-li na to, což jsem mluvil, čili nic.” 4. Mojžíšova 11,18-23. PP 280.4

Mojžíš sdělil shromážděnému lidu slova Hospodinova a oznámil také volbu sedmdesáti starších. Velký vůdce dal těmto vybraným mužům poučení, které může být vzorem zákonnosti a spravedlnosti pro soudce a zákonodárce dnešní doby: “Vyslýchejte pře mezi bratřími svými, a suďte spravedlivě mezi mužem a bratrem jeho, i mezi příchozím jeho. Nebudete přijímati osoby v soudu; jakž malého tak i velikého slyšeti budete, nebudete se báti žádného, nebo Boží soud jest.” 5. Mojžíšova 1,16.17. PP 280.5

Povolal pak Mojžíš sedmdesát vyvolených k stánku úmluvy. “I sstoupil Hospodin v oblaku a mluvil k němu, a vzav ducha, kterýž byl na něm, dal sedmdesáti mužům starším. I stalo se, když odpočinul na nich ten duch, že prorokovali, ale potom nikdy více.” 4. Mojžíšova 11,25. Stejně jako učedníci o letnicích byli oděni “mocí shůry”. PP 281.1

Zlíbilo se Hospodinu takto je připravit pro jejich budoucí práci a poctít je v přítomnosti shromážděného lidu, aby získali důvěru lidu jako muž Bohem vyvolení, kteří budou spolu s Mojžíšem spravovat Izrael. PP 281.2

A znovu podal velký vůdce důkaz své vznešenosti a nesobeckosti. Dva z vyvolených sedmdesáti, kteří se ze skromnosti nepovažovali za hodné tak odpovědného úkolu, se ke svým bratřím před stánkem úmluvy nepřipojili. Duch Boží však vstoupil i do nich a také oni nabyli prorockého ducha. Když se o tom dozvěděl Jozue, chtěl zakročit z obavy, aby nevznikl rozkol. Ze žárlivosti, že se jeho pánu dostalo pocty, zvolal: “Pane můj, Mojžíši, zabraň jim.” Mojžíš odvětil: “Proč ty horlíš pro mne? Nýbrž ó kdyby všecken lid Hospodinův proroci byli, a aby dal Hospodin ducha svého na ně!” 4. Mojžíšova 11,28.29. PP 281.3

Od moře zavál silný vítr, přihnal hejna křepelek a “spustil je na stany jak široce a dlouze, co by mohl za jeden den cesty ujíti všudy vůkol táboru, takměř na dva lokty zvýši nad zemí.” 4. Mojžíšova 11,31. Celý den a celou noc a pak i příští den sbíral lid potravu, která mu byla tak zázračně poskytnuta. A nasbíral ji ohromné množství. “Kdož nejméně nashromáždil, měl jich s deset měr.” 4. Mojžíšova 11,32. Co nespotřebovali hned, usušili a uschovali, takže měli zásobu na celý měsíc, jak jim bylo přislíbeno. PP 281.4

Bůh poskytl lidem to, po čem tak tvrdošíjně toužili, ač to nebylo k jejich dobru. A lidé nebudou uspokojeni tím, co se jim jen zdá jako dobrodiní. Bůh vyhověl jejich buřičskému přání, museli však za to nést následky. Hodovali bez míry a jejich nenasytnost byla brzy potrestána. “Ranil Hospodin lid ranou velikou náramně.” 4. Mojžíšova 11,33. Mnoho lidí schvátila zimnice, největší viníci pak byli zahubeni, jakmile jen ochutnali potravu, po níž tak bažili. PP 281.5

V Hazerot, které bylo jejich dalším tábořištěm po odchodu z Tabbera, čekala Mojžíše ještě tvrdší zkouška. Árón a Maria zastávali v Izraeli velice čestné a vedoucí postavení. Oba byli nadáni prorockým darem a oba na božský příkaz pomáhali Mojžíšovi při osvobození Hebrejů. “Poslal jsem před tváří tvou Mojžíše, Áróna a Marii” (Micheáš 6,4), pravil Hospodin skrze proroka Micheáše. Mariina silná povaha se již dříve projevila, když jako dítě hlídala na břehu Nilu košíček, v němž byl ukryt malý Mojžíš. Pro své slušné jednání a sebeovládání stala se nástrojem Božím k zachování života vysvoboditele lidu Božího. Protože byla velmi nadaná pro hudbu a básnictví, vedla Maria izraelské ženy ve zpěvech a tancích na břehu Rudého moře. Po Mojžíšovi a Árónovi se těšila největší oblibě mezi lidem a nejvyšší úctě nebes. Avšak totéž zlo, které vyvolalo roztržku již v nebi, ovládlo srdce této izraelské ženy a její nespokojenost záhy sdíleli další. PP 281.6

Při výběru sedmdesáti straších nebyli Maria a Árón požádáni o radu, což v nich vzbudilo žárlivost na Mojžíše. Když Izraelští putovali k Sinaji, navštívil Mojžíše jeho tchán Jetro a Mojžíš tehdy ochotně přijal jeho radu; to však vzbudilo v Marii a Árónovi obavy, aby Jetro nezískal větší vliv na velkého vůdce, než mají oni. Nelibě nesli, že při organizování rady starších nebylo dbáno jejich postavení a jejich moci. Maria a Árón nepoznali tíži starostí a odpovědnosti, která spočívala na Mojžíšovi; a protože byli vyvolení, aby mu pomáhali, pokládali se za rovnocenné Mojžíšovi, a s nímž sdíleli břímě vůdcovství, a jmenování dalších pomocníků považovali za nežádoucí. PP 282.1

Mojžíš si uvědomoval — tak jako nikdo jiný — význam velkého díla, které mu bylo svěřeno. Přitom si uvědomoval svou vlastní slabost a obracel se stále o radu k Bohu. Árón byl sebevědomější a méně věřil v Boha. Když mu však byla svěřena odpovědnost, selhal; ukázalo se, že je povahově slabý, když podle strpěl modlářství bohoslužby u Sinaje. Toho však Maria a Árón nedbali, protože je zaslepila žárlivost a ctižádost. Árón byl Bohem vysoko poctěn tím, že jeho rodina byla určena pro posvátný úřad kněžský. Tím více však bažil po dalším povýšení. “A řekli: Zdaliž jen toliko skrze Mojžíše mluvil Hospodin? Zdaž také nemluvil skrze nás?” 4. Mojžíšova 12,2. Měli za to, že Bůh jim věnuje stejnou přízeň jako Mojžíšovi, a domnívali se, že mají nárok na stejné postavení a stejnou moc jako Mojžíš. PP 282.2

Maria, která také podlehla nespokojenosti, našla si důvod ke stížnosti v události, kterou sám Bůh nastrojil. Znelíbil se jí sňatek Mojžíšův. Pokládala za urážku své rodiny a národní hrdosti, že si Mojžíš vyvolil za manželku ženu z jiného národa a ne z žen hebrejských. Se Zeforou jednala se špatně skrývaným pohrdáním. PP 282.3

Ačkoli ji nazývali “mouřenínkou”, byla Mojžíšova žena Madiánka, tudíž pocházela z Abraháma. Svým zevnějškem se od Hebrejů lišila svou poněkud tmavší pletí. Ač nebyla Hebrejkou, uctívala Zefora pravého Boha. Byla plachá a skromná, laskavá a útlocitná, velice ji zarmucoval pohled na cizí trápení. Proto, když putovali do Egypta, souhlasil Mojžíš s tím, aby se vrátila do země madiánské. Chtěl ji ušetřit bolesti z pohledu na rány, které měly dopadnout na Egypťany. PP 282.4

Když se Zefora později na poušti připojila opět ke svému manželovi, poznala záhy, jak ho jeho povinnosti vyčerpávají a sdělila své obavy Jetrovi, který Mojžíšovi poradil, jak si ulehčit břímě. To byl hlavní důvod, proč Maria měla Zeforu v nelásce. Trpěla domněnkou, že Mojžíš ji a Áróna zanedbává a příčinu spatřovala v jeho ženě. Soudila, že svým vlivem dosáhla toho, že Mojžíš se s ní a Árónem již neradí jako dříve. Kdyby byl býval Árón neochvějně spravedlivý, byl by býval mohl zabránit zlu. Avšak místo aby dokázal Marii hříšnost jejího počínání, souhlasil s ní, naslouchal jejím stížnostem a nakazil se její žárlivostí. PP 283.1

Jejich obvinění vyslechl Mojžíš bez jediného slova. Zkušenosti, kterých nabyl v zemi madiánské v dlouhých letech dřiny a čekání, a pokora a shovívavost, jíž se tam naučil, připravily Mojžíše na to snášet s trpělivostí nevíru a reptání lidu a pýchu a závist těch, kteří mu měli oddaně sloužit. Mojžíš byl “člověk nejtišší ze všech lidí, kteříž byli na tváři země”, a proto právě jemu byla poskytnuta božská moudrost a svěřeno vedení nad všemi ostatními. Písmo svaté praví: “(Hospodin) působí to, aby tiší chodili v soudu, a vyučuje tiché cestě své.” Žalm 25,9. Tiší jsou vedeni Hospodinem, protože jsou učenliví a rádi se dají poučit. Upřímně si přejí poznat a plnit vůli Boží. Zaslíbení Spasitelovo zní: “Bude-li kdo chtíti vůli jeho činiti, tenť bude uměti rozeznati, jestli to učení z Boha.” Jan 7,17. A ústy apoštola Jakuba praví: “Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž ji od Boha, kterýž všechněm dává ochotně a neomlouvá, i budeť dána jemu.” Jakubův 1,5. Toto zaslíbení Kristovo se však týká pouze těch, kteří jsou ochotní následovat Hospodina bez jakýchkoli výhrad. Bůh nikoho neznásilňuje, nemůže tudíž vést ty, kteří se z pýchy nechtějí nechat poučit a tvrdošíjně kráčejí svou vlastní cestou. O obojakém člověku, který se snaží prosadit vlastní vůli a přitom jako své povolání má konat vůli Boží, je psáno: “Nedomnívej se zajisté člověk ten, by co vzíti měl ode Pána.” Jakubův 1,7. PP 283.2

Bůh si vyvolil Mojžíše a vložil na něho svého ducha. Maria a Árón se svým reptáním provinili zpronevěrou nejen na svém ustanoveném vůdci, nýbrž na Bohu samém. Obojní nespokojenci byli předvoláni k stánku úmluvy a postaveni tváří v tvář Mojžíšovi. “Tedy sstoupil Hospodin v sloupu oblakovém, a stál u dveří stánku. I zavolal Áróna a Marii.” 4. Mojžíšova 12,5. Jejich tvrzení, že mají prorockého ducha, bylo nesporné. Bůh mohl s nimi mluvit ve vidění nebo ve snách. Avšak Mojžíšovi, o němž Bůh sám řekl: “kterýž ve všem domě mém věrný jest”, bylo poskytnuto těsnější spojení. S ním mluvil Bůh “ústy k ústům”. “Pročež jste tedy neostýchali se mluviti proti služebníku mému Mojžíšovi? I roznícena jest prchlivost Hospodinova na ně, a odešel.” 2. Mojžíšova 12,7-9. Oblak spočívající na stánku úmluvy zmizel na znamení Boží nelibosti a Maria byla stižena ranou. “Byla malomocná, bílá jako sníh.” 4. Mojžíšova 12,10. Áróna Bůh ušetřil, ale Mariiným potrestáním ho přísně napomenul. Nyní byla jejich pýcha pokořena v prach; Árón doznal jejich hřích a prosil, aby jeho sestře nebylo dáno zahynout touto hnusnou smrtelnou nemocí. Mojžíš se obrátil s prosbou k Hospodinu a Maria byla zbavena malomocenství. Musela však být na sedm dní vypovězena z tábora. Teprve když byla vyhnána z tábora, spočinulo znamení Boží přízně opět nad stánkem úmluvy. Z úcty k jejímu vysokému postavení a ze žalu nad ranou, která ji postihla, setrval všechen lid v Hazerot, očekávaje její návrat. PP 283.3

Tento projev nelibosti Boží měl být výstrahou všem Izraelským, aby přestali s projevy nespokojenosti a neposlušnosti. Kdyby závist a nespokojenost Mariina zůstala nepotrestána, vyústila by v ještě větší zlo. Závist je jednou z nejďábelštějších vlastností, jež se mohou zmocnit lidského srdce, a ve svých důsledcích jednou z nejzhoubnějších. Mudrc praví: “Ukrutnátě věc hněv a prudká prchlivost, ale kdo ostojí před závistí?” Přísloví 27,4. Závist způsobila rozbroje v nebi a mezi lidmi páše nevýslovné zlo. “Kdež jest závist a rozdráždění, tu i roztržka i všeliké dílo zlé.” Jakubův 3,16. PP 284.1

Zlořečit druhým nebo soudit jednání a příčiny jednání druhých by se nemělo brát na lehkou váhu. “Kdož utrhá bratru, a potupuje bratra svého, utrhá zákonu, a potupuje zákon. Tupíš-li pak zákon, nejsi plnitel zákona, ale soudce”. Jakubův 4,11. Je jen jeden soudce — Bůh, “kterýž i osvítí to, což skrytého jest ve tmě, a zjeví rady srdcí”. 1. Korintským 4,5. A kdo si osobuje právo sám soudit a odsuzovat své bližní, osobuje si výsadu Stvořitelovu. PP 284.2

Bible nás výslovně učí stříci se toho, abychom lehkovážně obviňovali ty, jež Bůh povolal, aby jednali jako jeho vyslanci. Apoštol Petr, zmiňuje se o zpustlých hříšnících, praví: “(Jsou) smělí, sobě se zalibující, neostýchají se důstojnostem rouhati. Ješto andělé, jsouce větší v síle a v moci, nevynášejí proti nim přede Pánem potupného soudu.” 2. Petrův 2,10.11. A Pavel ve svém poučení těm, kdož jsou ustanoveni nad církví, praví: “Proti staršímu žaloby nepřijímej, leč pode dvěma neb třemi svědky.” 1. Timoteovi 5,19. Bůh, který svým služebníkům uložil těžkou odpovědnost být vůdci a učiteli jeho národa, bude žádat od lidí účty za to, jak zacházeli s jeho služebníky. Musíme si vážit těch, jež Bůh poctil. Soud, který postihl Marii, měl být napomenutím všech, kdož podléhají žárlivosti a reptají proti těm, na něž Bůh vložil břímě svého díla. PP 284.3