Patriarchové a proroci

34. kapitola — Dvanáct zvědů

Jedenáct dní poté, co se vydali na cestu od hory Oréb, utábořili se Hebrejové v Kádes na poušti Fáran, která se rozprostírala nedaleko hranic zaslíbené země. Lidé navrhovali, aby byli vysláni zvědové, kteří by zemi prozkoumali. Mojžíš přednesl věc Hospodinu; dostal povolení s příkazem, aby k tomu účelu byli vybráni po jednom z vládců každého kmene. Muži byli vybráni, jak bylo nařízeno, a Mojžíš jim přikázal, aby se vydali na cestu a prohlédli si zemi, jak vypadá, jaká je její poloha a přírodní bohatství, jací jsou lidé, kteří tam přebývají, jsou-li silní nebo slabí, je-li jich málo nebo hodně. Měli také prozkoumat jakost půdy, její úrodnost a přinést plody země. PP 285.1

Zvědové se vydali na cestu a prošli celou zemí od jižní hranice až k nejzazší hranici severní. Vrátili se po čtyřiceti dnech. Národ izraelský vkládal v jejich průzkum velké naděje a s dychtivostí čekal na jejich návrat. Zpráva, že se vracejí, roznesla se po všech kmenech a všude ji s radostí uvítali. Lid spěchal přivítat posly, kteří ve zdraví vyvázli z nebezpečí své odvážné cesty. Zvědové přinesli s sebou ukázky plodů, které svědčily o úrodnosti půdy. Byla právě doba zrání hroznů, a tak přinesli hrozen vína, který byl tak velký, že jej nesli dva muži. Přinesli také fíky a granátová jablka, jež tam rostla v hojnosti. PP 285.2

Lidé se zaradovali, že získají tak dobrou zemi, a pozorně naslouchali zprávě, kterou zvědové podávali Mojžíšovi, aby jim neuniklo jediné slovo. “Přišli jsme do země, do kteréž jsi nás poslal,” začali vyprávět, “kteráž v pravdě oplývá mlékem a strdí, a toto jest ovoce její.” 4. Mojžíšova 13,28. Lidé byli nadšením u vytržení, nyní rádi uposlechnou hlasu Hospodinova, rádi by hned vyrazili a zmocnili se země. Když však popsali krásu a úrodnost země, začali všichni zvědové, až na dva, mluvit o potížích a nebezpečích, která čekají Izraelské, pokusí-li se dobýt Kanaánu. Líčili sílu národů obývajících různé části země a vyprávěli, že města jsou obehnána hradbami a jsou velmi veliká, že lidé, kteří v nich žijí, jsou silní a že je nemožné je přemoci. Vyprávěli také, že tam viděli obry, syny Enakovy, a prohlašovali, že nelze ani pomýšlet na dobytí země. PP 285.3

Nyní se situace změnila. Naději a odvahu lidu zatlačilo zoufalství, když vycítili z líčení zvědů nedostatek víry a odvahy, který v nich vzbudil satan. Nevíra zvědů vyvolala v nich chmurné představy a zapomněli na mocnou sílu Boží, která již tak často zasála v jejich prospěch. Přestali uvažovat, nemysleli na to, že Bůh, který je přivedl až sem, jim zajisté dá přislíbenou zemi; nevzpomněli už, jakým zázrakem je Bůh osvobodil z moci jejich utlačovatelů, když jim razil cestu mořem a zahubil vojska faraónova, která je pronásledovala. Zapomněli na Boha a počínali si tak, jakoby museli spoléhat jen na sílu svých zbraní. PP 285.4

Ve své nevíře zapomněli na moc Boží, nedůvěřovali ruce, která je bezpečně zavedla až sem. A dopustili se opět své dřívější chyby, že začali reptat proti Mojžíšovi a Árónovi. “Konec všem našim nadějím,” říkali. “Toto jest ona země, pro kterou jsme vytáhli z Egypta, abychom ji dostali.” Obvinili své vůdce, že podvedli lid a přivedli jej do neštěstí. PP 286.1

Ve svém zklamání a zoufalství ztratil lid veškerou naději. Zvedla se vlna nářku a ozvalo se reptání. Kálef porozuměl vzniklé situaci a směle vystoupil na obranu slova Božího a učinil vše, co bylo v jeho silách, proti zhoubnému vlivu svých nevěrných druhů. Podařilo se mu na chvíli utišit lid a dodat mu naději a odvahu, že získá zaslíbenou zemi. Nepopíral, co řekli zvědové, že hradby jsou vysoké a Kanaánští silní. Bůh však zaslíbil zemi Izraeli. “Jděme přece, a opanujme zemi,” naléhal Kálef a lid “nebo zmocníme se jí.” 4. Mojžíšova 13,31. PP 286.2

Ale deset zvědů ho přerušilo; vylíčili nesnáze ještě v černějších barvách než prve. “Nikoli nebudeme moci vstoupiti proti lidu tomu,” prohlašovali, “nebo silnější jest nežli my… Všecken lid, kterýž jsme viděli uprostřed ní, jsou muži postavy vysoké velmi. Také jsme tam viděli obry, syny Enakovy, kteříž jsou větší než jiní obrové, ješto se nám zdálo, že jsme proti nim jako kobylky, a takoví jsme se i jim zdáli.” 4. Mojžíšova 13,32-34. PP 286.3

Těchto deset mužů se dalo nesprávnou cestou. Postavili se tvrdošíjně proti Kálefovi a Jozuovi, proti Mojžíšovi i proti Bohu. A čím dále byli ve svém úmyslu odhodlanější. Rozhodli se, že zmaří všechny pokusy o dobytí Kanaánu. Překrucovali skutečnosti, aby mohli upevnit svůj zhoubný vliv. “Země, již jsme prošli a spatřili, jest země taková, ješto hubí obyvatele své,” (4. Mojžíšova 13,33) prohlašovali. Nebyla to jenom zlá zpráva, nýbrž byla i vylhaná. Zpráva si sama odporovala. Zvědové totiž nejprve tvrdili, že jeto země plodná a úrodná a že lidé tam žijící jsou obrovských postav. To vše by však bylo nemožné, kdyby podnebí bylo tak nezdravé, že by “země hubila obyvatele své”. Když se však člověk poddá nevíře, dává se tím pod vládu satanovu a nikdo neví, kam až ho zavede. PP 286.4

“Tehdy pozdvihše se všecko množství, křičeli, a plakal lid v tu noc.” V zápětí došlo k pozdvižení a otevřené vzpouře. Satan získal nadvládu a zdálo se, že lidé pozbyli rozumu. Proklínali Mojžíše a Áróna, zapomínajíce, že Bůh poslouchá jejich bezbožné řeči a že anděl přítomnosti Boží, zahalen v oblakový sloup, je svědkem jejich výtržnosti. V zoufalství naříkali: “Ó bychom byli zemřeli v zemi Egyptské, aneb na této poušti, ó bychom byli zemřeli!” Pak se jejich pocity obrátily proti Bohu: “A proč Hospodin vede nás do země té, abychom padli od meče, ženy naše i dítky naše aby byly v loupež? Není-liž nám lépe navrátiti se zase do Egypta? I řekli jeden druhému: Ustanovme sobě vůdci, a navraťme se do Egypta.” 4. Mojžíšova 14,2-4. Tím obviňovali ze lži nejen Mojžíše, ale i samého Boha, že jim slíbili zemi, které nemohou dobýt. A zašli tak daleko, že si zvolili náčelníka, aby je zavedl zpět do země jejich utrpení a otroctví, z níž byli vysvobozeni silnou rukou Všemohoucího. PP 287.1

V pokoře a zármutku “padli Mojžíš a Árón na tváři své přede vším množstvím shromáždění synů Izraelských” (4. Mojžíšova 14,5) a nevěděli, co počít, aby je odvrátili od unáhlenosti. Kálef a Jozue se pokusili pobouření utišit. S roztrženým rouchem na znamení bolesti a rozhořčení vtrhli mezi lid a jejich zvučné hlasy přehlušily bouři nářku a kvílení: “Země, kterouž jsme prošli a vyšetřili, jest země velmi velice dobrá. Bude-li Hospodin laskav na nás, uvedeť nás do země té, a dá ji nám, a to zemi takovou, kteráž oplývá mlékem a strdí. Toliko nepozdvihujte se proti Hospodinu, aniž se bojte lidu země té, nebo jako chléb náš jsou. Odešlatě od nich ochrana jejich, ale s námi jest Hospodin; nebojtež se jich.” 4. Mojžíšova 14,7-9. PP 287.2

Kananejští naplnili míru svých nepravostí a Hospodin ztratil již trpělivost s nimi. Pozbudou-li ochrany Boží, stanou se snadnou kořistí Izraelských. Úmluva s Bohem zajistila zem Izraeli. Izrael však uvěřil falešným zprávám nevěrných zvědů, kteří podvedli celé shromáždění. Zrádci vykonali své dílo. Kdyby byli pouze dva z dvanácti zvědů přinesli špatné zprávy a ostatních deset povzbuzovalo Izraelské, aby se zmocnili země ve jménu Hospodina, byli by uvěřili zprávám oněch dvou, protože je ovládla bezbožná nevíra. Avšak pouze dva ze zvědů se zastávali pravdy, ostatních deset bylo na straně vzpoury. PP 287.3

Nevěrní zvědové hlasitě spílali Kálefovi a Jozuovi a ozvalo se volání, aby byli ukamenováni. Nepříčetný dav se chápal kamenů, aby usmrtil tyto věrné muže. S ječivými výkřiky sápali se lidé na ně, když jim náhle vypadly kameny z rukou. Lidé zmlkli a začali se třást strachy. Bůh zakročil a zmařil jejich vražedný úmysl. Sláva jeho přítomnosti jako planoucí světlo ozářila stánek úmluvy. Všechen lid spatřil znamení Hospodinovo. Zjevil se ten, jenž je mocnější než oni, a nikdo se neopovážil déle vzdorovat. Zvědové, kteří přinesli špatné zprávy, byli zachváceni strachem a s malou duší zalezli do svých stanů. PP 287.4

Pak vystoupil Mojžíš a vešel do svatostánku. Hospodin mu oznámil, jaký úmysl má s lidem: “Raním jej morem a rozeženu je, tebe pak učiním v národ veliký a silnější, nežli jest tento.” Opět orodoval Mojžíš za svůj lid. Nemohl souhlasit s tím, aby národ byl vyhuben a aby se sám stal otcem mocnějšího národa. Dovolávaje se milosti Boží, pravil: “Prosím, nechať je zvelebena moc Páně, jakož jsi mluvil, řka: Hospodin dlouhočekající a hojný v milosrdenství… Odpusť, prosím, nepravost lidu tohoto podlé velikého milosrdenství svého, tak jako jsi odpouštěl lidu tomuto, jakž vyšel z Egypta až dosavad.” 4. Mojžíšova 14,12.17-19. PP 288.1

Hospodin slíbil, že ušetří Izrael okamžité záhuby. Protože však projevili nedůvěru a zbabělost, nemohl Bůh použít své moci a zkrotit nepřátele Izraelských. Ve svém milosrdenství jim proto přikázal, aby se vrátili k Rudému moři, kde budou jedině bezpečni. Když se Izraelští bouřili, volali: “Bůh chce, abychom zemřeli na této poušti.” Tato modlitba se jim nyní vyplňovala. Hospodin prohlásil: “Žeť vám učiním tak, jakž jste mluvili v uši mé: Na poušti této padnou mrtvá těla vaše, a všickni, kteříž jste sečteni, podlé všeho počtu vašeho od majících let dvaceti a výše… Ale dítky vaše malé, o nichž jste řekli, že v loupež budou, ty uvedu, aby užívali země té, kterouž jste vy pohrdli.” A o Kálefovi řekl: “Služebníka svého Kálefa, nebo v něm byl jiný duch, a cele následoval mne, uvedu jej do země, do kteréž chodil, a símě jeho dědičně obdrží ji.” 4. Mojžíšova 14,28.29.31.24. Protože zvědové strávili na svých cestách čtyřicet dní, měli Izraelští putovat po poušti čtyřicet let. PP 288.2

Když Mojžíš oznámil lidu božské rozhodnutí, změnilo se jejich běsnění v zármutek. Uvědomovali si, že jejich potrestání je spravedlivé. Deset zrádných zvědů postila božská moc ranou a zahynuli před očima všeho Izraele. A v jejich osudu poznal lid svůj vlastní osud. PP 288.3

Zdálo se, že nyní upřímně litují svého hříšného jednání. Netrápilo je však vědomí vlastní nevděčnosti a neposlušnosti, spíše se trápili nad následky svého hříšného jednání. Když poznali, že Hospodin nesleví ze svého rozhodnutí, jejich svévole opět vzrostla a prohlásili, že se na poušť nevrátí. Když jim Bůh přikázal, aby odtáhli od země svých nepřátel, zkoušel tím jen jejich zdánlivou pokoru a dokázal, že nebyla upřímná. Uvědomili si, že se těžce prohřešili, když připustili, aby je ovládla náhlá vášeň, a když se pokoušeli usmrtit zvědy, kteří je prosili, aby uposlechli Boha. Polekali se však jen proto, že si uvědomili zhoubné následky, jaké měl jejich strašný omyl. V duši se však nezměnili a potřebovali jen novou záminku k tomu, aby mohli opět vybuchnout. Ta se jim naskytla, když jim Mojžíš z moci Boží přikázal, aby se vrátili na poušť. PP 288.4

Rozhodnutí, že Izrael nesmí vstoupit do Kanaánu v příštích čtyřiceti letech, bylo pro Mojžíše a Áróna, Kálefa a Jozua trpkým zklamáním. Přijali však božské rozhodnutí bez reptání. Ti však, kteří si dříve stěžovali na to, jak s nimi Bůh zachází, a kteří prohlašovali, že se vrátí do Egypta, začali nyní lkát a naříkat, protože jim bylo odepřeno požehnání, jímž dříve pohrdli. Dříve neměli důvod k stížnostem, nyní jim Bůh dal příčinu k naříkání. Kdyby se byli bývali trápili nad svým hříchem, když si jej jasně uvědomili, nebyl by býval takový rozsudek vynesen; oni však truchlili nad rozsudkem. Jejich žal nebyl lítostí, a proto nemohli dosíci zrušení rozsudku. PP 289.1

Hořekovali celou noc. S jitrem však přišla naděje. Rozhodli se, že napraví svou zbabělost. Když jim Bůh přikázal, aby povstali a zmocnili se země, odmítli tak učinit; a když pak jim nařídil, aby ustoupili, opět se zpěčovali. Rozhodli se, že země dobudou a zmocní se jí. Mysleli si, že Bůh schválí jejich dílo a změní své úmysly s nimi. PP 289.2

Bůh jim dal výhradní právo a povinnost dobýt země v době, kterou ustanoví. Pro jejich svévoli jim však toto právo odňal. Satan dosáhl svého a zabránil jim, aby vstoupili do Kanaánu. Nyní však na ně naléhal, aby přes božský zákaz učinili to, co odmítli učinit, když to Bůh od nich požadoval. Velký podvodník dosáhl vítězství, když je svedl ke vzpouře podruhé. Předtím nevěřili, že síla Boží podpoří jejich úsilí o dobytí Kanaánu, nyní se opět chtěli spolehnout na své vlastní síly a doufali, že se jim dílo zdaří bez pomoci Boží. “Zhrešiliť jsme Hospodinu,” volali, “my vstoupíme a budeme bojovati podle toho všeho, jakž rozkázal nám Hospodin Bůh náš.” 5. Mojžíšova 1,41. Tak strašně byli zaslepeni svých hříchem. Hospodin jim nepřikázal, aby “vystoupili a bojovali”. Nebylo úmyslem Božím, aby získali zemi válkou, nýbrž přesným plněním jeho příkazů. PP 289.3

Ačkoli se ve svých srdcích nezměnili, přece jen pochopili, jak hříšná a bláhová byla jejich vzpoura, která vznikla po vyslechnutí zpráv zvědů. Nyní si uvědomovali cenu požehnání, kterým byli tak ukvapeně pohrdli. Přesvědčili se, že to byla jejich vlastní nevěřícnost, která je připravila o Kanaán. “Zhřešili jsme,” prohlašovali, a tím potvrzovali, že chyba je v nich a nikoli v Bohu, kterého tak hříšně obviňovali, že neplní daná jim zaslíbení. PP 289.4

Přestože jejich doznání nevytrysklo z pravé lítosti, posloužilo jako důkaz, že Bůh s nimi jednal spravedlivě. PP 290.1

Hospodin jedná stále stejným způsobem; přivádí lidi k tomu, aby uznali jeho spravedlnost, a tím velebili jeho jméno. Stýskají-li si ti, kdož se zavázali, že budou Boha milovat, na prozřetelnost Boží, nedbají-li jeho zaslíbení a podlehnuvše pokušení, spojí se se zlými anděly, aby zmařili plány Boží, působí Hospodin často tak, že je přivede k tomu, aby si uvědomili svůj hřích a byli nuceni uznat hříšnost svého jednání a spravedlnost a milosrdenství Boží, i když přitom nepociťují pravé lítosti. Bůh nechává působit dobro a zlo, aby se v jejich zápase mohlo projevit dílo temna. A ačkoli se duch, který naváděl ke zlu, zcela nezmění, dochází k doznání, které očistí čest Boží a ospravedlní jeho věrné zastánce, kteří byli osočováni a nepochopeni. Tak tomu bude, až se konečně vyleje hněv Boží. Když “Pán se béře s svatými tisíci svými, aby učinili soud všechněm” potrestá “všecky, kteříž by koli mezi nimi byli bezbožní, ze všech skutků bezbožnosti jejich.” Judův 14,15). Každý hříšník si uvědomí a uzná spravedlnost svého odsouzení. PP 290.2

Nedbajíce božského pokynu, chystali se Izraelští dobýt Kanaán. Zdálo se jim, že jsou dobře vybaveni pancíři a vláčenými zbraněmi a že jsou na boj plně připraveni. Bůh a jeho věrní služebníci však viděli jejich velké slabiny. Když téměř o čtyřicet let později přikázal Hospodin Izraelským, aby vytáhli a zmocnili se Jericha, slíbil jim, že půjde s nimi. Před jejich vojsky byla nesena trhla úmluvy, obsahující zákon Boží. Velitelé, ustanovení Bohem, řídili pod božským dohledem pohyby vojsk. S takovým vedením nemohli prohrát. Nyní však vytáhli proti vojskům nepřítele přes příkazy Boží a přes slavnostní rozkaz svých vůdců, bez truhly úmluvy a bez Mojžíše. Trubky zazněly k nástupu a Mojžíš přispěchal k nim s výstrahou. “Proč jest to, že vy přestupujete přikázaní Hospodinovo? ješto vám to na dobré nevyjde. Nevstupujte, nebo Hospodin není u prostřed vás, abyste nebyli poraženi od nepřátel vašich. Amalechitský zajisté a Kananejský jest tu před vámi, a padnete od meče.” 4. Mojžíšova 14,41-43. PP 290.3

Kananejští slyšeli o tajuplné moci, která chrání Izraelské, a dozvěděli se i o zázracích, učiněných v jejich prospěch. Nyní sebrali velkou sílu, aby odrazili nápor útočníka. Útočící vojsko nemělo velitele. Izraelští se neobrátili svými modlitbami k Bohu, aby jim dal zvítězit. Odhodlali se k boji se zoufalým přáním změnit svůj osud nebo zemřít v bitvě. Ačkoli nebyli k válčení vycvičeni, doufali, že náhlým a prudkým útokem smetou všechen odpor, spoléhajíce na to, že jich je mnoho a že jsou dobře vyzbrojeni. Opovážlivě dráždili nepřítele, který se neodvažoval je napadnout. PP 290.4

Kananejští se usadili a opevnili na náhorní rovině, těžko přístupné jen po příkrých a nebezpečných skalních úbočích. Ohromný počet Hebrejců jim mohl připravit strašnou porážku. Pomalu plížili se Hebrejové po horských stezkách vzhůru, vystaveni shora smrtonosným střelám svých nepřátel. Mohutné balvany, vrhané shora, zanechávaly po sobě krvavé stopy usmrcených obětí. Ti, jimž se podařilo dosáhnout vrcholu, byli výstupem tak vyčerpáni, že nepřítel je snadno mohl odrazit a zahnat. Bojiště bylo poseto těly padlých. Ztráty Izraelských byly obrovské, jejich vojsko bylo zcela rozdrceno. Výsledkem jejich odbojného pokusu byla zkáza a smrt. PP 291.1

Když konečně upustili od dalších pokusů o dobytí hory, vrátili se zbytí a “plakali před Hospodinem, ale neuslyšel Hospodin hlasu” jejich. (5. Mojžíšova 1,45) Nepřátelé Izraele, kteří předtím se strachem očekávali příchod mohutných zástupů Izraelských, nabyli svým skvělým vítězstvím důvěry, že jim mohou odolat. Všechny zprávy o zázracích, které Bůh vykonal pro svůj národ, pokládali nyní za nepravdivé a cítili, že nemají důvod ke strachu. Tato prvá porážka Izraelských dodala Kananejským odvahy a rozhodnosti a značně znesnadnila dobytí země. Izraelským nezbylo než ustoupit od vítězného nepřítele na poušť, o níž věděli, že bude hrobem celého pokolení. PP 291.2