Patriarchové a proroci

32. kapitola — Zákon a smlouvy

Adam a Eva po svém stvoření znali zákon Boží; byli seznámeni s tím, co od nich zákon požaduje. Jeho předpisy byly vepsány v jejich srdcích. Když spácháním hříchu člověk padl, nebyl zákon měněn, nýbrž byl zaveden nápravný systém, aby ho přivedl opět k poslušnosti. Byl zaslíben Spasitel a zavedeno obětování, jež obrazně naznačovalo smrt Kristovu jako velkou oběť za spáchané hříchy. Kdyby byl zákon Boží nebyl přestoupen, nebylo by smrti, a nebylo by třeba Spasitele; nebylo by také zapotřebí obětí. PP 266.1

Adam učil své potomky zákonu Božímu a jeho znalost se pak odevzdávala v dalších pokolení z otce na syna. Přes toto milostivé opatření ke spáse člověka bylo jen málo těch, kteří zákon přijali a byli ho poslušni. Přestupováním zákona se svět zvrhl tak, že bylo nutno očistit jej potopou od zkaženosti. Noe a jeho rodina zákon zachovávali a Noe učil své potomky deseti přikázáním. Když se lid opět odvrátil od Boha, vyvolil Hospodin Abraháma a prohlásil o něm: “Uposlechl Abrahám hlasu mého, a ostříhal nařízení mých, přikázání mých, ustanovení mých a zákonů mých.” 1. Mojžíšova 26,5. Abrahámovi byl nařízen obřad obřízky, jež vyznačovala ty, kteří ji přijali, že slouží Bohu, a zavazovala je, ž se budou stranit modlářství a že budou poslušni zákona Božího. Abrahámovi potomci porušili tento závazek, spojovali se s pohany a přijímali jejich zvyky, což vedlo k jejich porobení, když přišli do Egypta. Tím, že byli od Egypťanů násilně podmaněni a že pak přišli do přímého styku s modloslužebníky a s neřestným pohanským učením, porušovali stále více božské předpisy. Proto když je pak vyvedl z Egypta, sestoupil Hospodin na Sinaj, zahalen svou slávou a obklopen svými anděly, a v strašném svém majestátu oznámí všemu lidu svůj zákon. PP 266.2

Nesvěřil však své předpisy toliko paměti svého národa, který tak snadno zapomínal na jeho požadavky, nýbrž je napsal na kamenné desky. Zákon zabrání Izraeli, aby mohl mísit pohanské tradice s posvátnými předpisy Božími a plést si požadavky Boží s ustanoveními a mravy, které se vytvořily mezi lidmi. Bůh se však nespokojil tím, že jim dal předpisy Desatera. Národ již ukázal, jak snadno se nechá svést na scestí, že Bůh ho nemůže ponechat napospas všemu pokušení. Mojžíš dostal rozkaz, aby zapsal práva a zákony, jež Bůh nařídil, v nichž budou přesné pokyny, co se od lidu vyžaduje. Pokyny se týkaly povinnosti člověka k Bohu, člověka k člověku a Hebreje k cizinci a bylo to vlastně rozvedení zásad desatera přikázání, podaných takovým způsobem, aby jim každý porozuměl. Jejich smyslem bylo střežit posvátnost deseti předpisů, vyrytých do kamenných desek. PP 266.3

Kdyby byl člověk dodržoval zákon Boží, který byl dán Adamovi po jeho pádu a který zachovával Noe a Abrahám, nebylo by bývalo třeba zavádět obřízku. A kdyby byli potomci Abrahámovi dodržovali úmluvu, jejímž znamením byla obřízka, nebyli by bývali svedeni k modloslužbě a nebyli by bývali museli trpět a nebylo by bývalo nutné, aby byl zákon vyhlášen ze Sinaje a zapsán na kamenné desky. A kdyby byl lid plnil zásady desatera přikázání, nebylo by bývalo třeba dalších nařízení, jež dal Bůh Mojžíšovi. PP 267.1

Také způsob obětování, prováděný Adamem, se v pozdějších pokoleních zvrhl. Jednoduchá, avšak důležitá služba, kterou Bůh ustanovil, se zvrhla působením pověry a modlářství; neblahý vliv mělo na ni také vzmáhající se ukrutenství a prostopášnost. Dlouholeté soužití s modloslužebníky vedlo k tomu, že lid izraelský začal směšovat pohanské zvyky se svou bohoslužbou. Proto jim dal Hospodin na Sinaji přesné poučení o tom, jak provádět obětování. Po dohotovení stavby stánku úmluvy obcoval s Mojžíšem z oblaku slávy nad slitovnicí a dal mu podrobné pokyny o způsobu obětování a o způsobech bohoslužby, která se bude nadále konat ve svatyni. Tak se Mojžíšovi dostalo zákona o obřadech a Mojžíš jej vepsal v knihu. Zákon o deseti přikázáních vyhlášený ze Sinaje však zapsal sám Bůh na kamenné desky, které pak byly s posvátnou úctou chovány v truhle úmluvy. PP 267.2

Mnozí se snaží směšovat tyto dva zákony. Poukazují na ta místa v Písmu svatém, kde se mluví o systému obřadů, a snaží se dokázat, že tím se ruší mravní zákon. To však je neporozumění Písma svatého nebo jeho úmyslné překrucování. Mezi oběma systémy je velký a zřetelný rozdíl. Systém obřadů sestává ze symbolů, které naznačují Krista, Kristovu oběť a Kristův kněžský úřad. Tento zákon o obřadech s nařízeními a oběťmi, jež přikazoval, měli Hebrejové zachovávat do doby, než se symbol změní ve skutečnost, jíž bude smrt Krista, Beránka Božího, jenž snímá hříchy světa. Ta ukončí veškeré obětování. Právě tento zákon Kristus “vyzdvihl... z prostředku, přibiv jej k kříži”. Koloským 2,14. O zákonu Desatera však žalmista praví: “Na věky, ó Hospodine, slovo tvé trvanlivé jest v nebesích.” Žalm 119,89. A Kristus sám praví: “Nedomnívejte se, že bych přišel rušiti zákon... Zajisté pravím vám,” ujišťuje se vším důrazem, “dokudž nepomine nebe i země, jediná literka aneb jeden puňktík nepomine z zákona, až se všecky věci stanou.” Matouš 5,17.18. Zde Kristus učí, čím byl a dosud je zákon Boží a že jeho požadavky budou platit tak dlouho, dokud trvá nebe a země. Zákon Boží je neměnný jako Boží trůn. Jeho požadavky platí pro lidstvo po všechna pokolení. PP 267.3

O zákoně vyhlášeném ze Sinaje praví Nehemiáš: “Potom jsi sstoupil na horu Sinaj, a mluvil jsi s nimi s nebe, a vydal jsi jim soudy přímé a zákony pravé, ustanovení a přikázání dobrá.” Nehemjáš 9,13. A apoštol Pavel praví: “Zákon zajisté jest svatý a přikázání svaté i spravedlivé a dobré.” Římanům 7,12. Tento výrok se může týkat pouze Desatera, neboť v sedmém verši se zmiňuje o tom, že zákon říká “Nepožádáš!” PP 268.1

Smrt Spasitelova ukončila platnost zákona o obřadech a symbolech, které ji měly naznačovat, avšak ani v nejmenším neubrala na závaznosti zákona mravního. Právě naopak; skutečnost, že Kristus musel zemřít, aby usmířil Boha za přestoupení tohoto zákona, dokazuje, že zákon je neměnný. PP 268.2

Ti, kdož tvrdí, že Kristus přišel, aby zrušil zákon Boží a s ním i Starý zákon, mluví o židovské době jako o době temna a náboženství Hebrejů líčí jako náboženství sestávající z pouhých formalit a obřadů. To však je omyl. Na všech stránkách Písma svatého, která zaznamenávají obcování Boží s vyvoleným národem, nalézáme stopy velikého JSEM. Bůh neposkytl lidem zjevnější projevy své síly a slávy, než když byl sám uznáván za vládce Izraele a když dal svému lidu zákon. Zákon byl žezlem, jímž nevládla lidská ruka. Důstojné vystoupení neviditelného krále Izraele bylo nevýslovně velkolepé a strašné. PP 268.3

Ve všech těchto zjeveních božské přítomnosti se sláva Boží projevovala skrze Krista. Nejen v příchodu Spasitele, ale po celou dobu po pádu člověka a po slibu spasení “Bůh byl v Kristu, v mír uvodě svět s sebou”. 2. Korintským 5,19. Kristus byl základem a jádrem obětního způsobu v době patriarchů i v době židovské. Od chvíle, kdy naši prarodiče spáchali hřích, nebylo přímého styku mezi Bohem a člověkem. Otec dal svět do rukou Kristových, který jako prostředník svým dílem spasí člověka a obhájí moc a posvátnost zákona Božího. Veškeré spojení mezi nebem a padlým lidstvem je jen skrze Krista. Byl to Syn Boží, který dal našim prarodičům slib vykoupení. Byl to on, jenž se zjevoval patriarchům. Adam, Noe, Abrahám, Izák, Jákob a Mojžíš pochopili evangelium a věřili ve spasení. Tito zbožní mužové obcovali se Spasitelem, který přijde na svět v lidské podobě; a někteří z nich mluvili s Kristem a s nebeskými anděly tváří v tvář. PP 268.4

Kristus byl Hebrejům nejen vůdcem na poušti — andělem, v němž je jméno Hospodinovo a jenž kráčel před nimi zahalen v oblakový sloup — ale dal jim také zákon. ^{*Že ten, jenž oznámil zákon, jenž povolal Mojžíše na horu a mluvil s ním, byl náš Pán Ježíš Kristus, vyplývá z této úvahy:
Ve všech dobách se Bůh projevoval člověku skrze Krista. “Ale my máme jediného Boha Otce, z něhož všecko, a my v něm, a jednoho Pána Ježíše Krista, skrze něhož všecko, i my skrze něho.” 1. Korintským 8,6. “Onť jest (Mojžíš), kterýž byl mezi lidem na poušti s andělem, kterýž mluvil k němu na hoře Sinaj, i s otci našimi, kterýž přijal slova živá, aby je nám vydal.” Skutky 7,38. Tímto andělem byl anděl přítomnosti Boží (vizIzajáš 63,9), anděl, v němž je jméno velikého Boha (viz 2. Mojžíšova 23,20-23). Toto označení se nemůže vztahovat na žádného než na Syna Božího.
A dále: Kristus je zván Slovem Božím (viz Jan 1,1-3). Je tak zván proto, že Bůh ve všech dobách dával člověku svá zjevení skrze Krista. Byl to Duch Kristův, který dával vnuknutí prorokům. (viz 1. Petrův 1,10.11) Zjevoval se jim jako anděl Hospodinův, velitel vojska Hospodinova, archanděl Michael.}Obklopen strašnou slávou zvěstoval Kristus na Sinaji všemu lidu deset předpisů zákona svého Otce. Byl to Kristus, který dal Mojžíšovi zákon, vyrytý v kamenné desky. PP 269.1

Byl to Kristus, který promlouval k svému lidu skrze proroky. Apoštol Petr v dopise křesťanské obci píše, že proroci “o té milosti, kteráž se vám státi měla, prorokovali, vystihajíce to, na který aneb jaký čas mínil by ten, kterýž v nich byl, Duch Kristův, předpovídající o utrpeních Kristových a o veliké za tím slávě”. 1. Petrův 1,11. Je to hlas Kristův, který k nám promlouvá ve Starém zákoně. “Svědectví pak Ježíšovo jestiť duch proroctví.” Zjevení 19,10. PP 269.2

Když dlel osobně mezi lidem, obracel Ježíš jejich mysl k Starému zákonu. Pravil k Židům: “Ptejte se na písma; nebo vy domníváte se v nich věčný život míti, a tať svědectví vydávají o mně.” Jan 5,39. Knihy starého zákona byly v oné době jedinou částí dnešní bible. A opět praví Syn Boží: “Majíť Mojžíše a proroky, nechť jich poslouchají.” A dodává: “Poněvadž Mojžíše a proroků neposlouchají, aniž byť kdo z mrtvých vstal, uvěří jemu.” Lukáš 16,29.31. PP 269.3

Zákon o obřadech vydal Kristus. Ačkoli už nemusel být zachováván, překládá jej Pavel Židům v jeho pravé podobě a hodnotě a ukazuje jeho poslání v plánu na vykoupení a jeho vztah k dílu Kristovu. Velký apoštol prohlašuje tento zákon za velkolepý, hodný svého božského Tvůrce. Slavnostní služba ve svatostánku znázorňovala velké pravdy, které byly zjeveny pozdějším pokolením. Vůně kadidla, stoupající s modlitbami Izraele, představuje spravedlnost Boží, která je jako jediná Bohu libá; jen s ní může Bůh přijmout modlitbu hříšníka. Krvavá oběť na obětním oltáři byla svědectvím o Vykupiteli, který přijde; a za svatyně svatých zářilo viditelné znamení božské přítomnosti. Tak v dobách temna a odpadlictví se v srdcích lidí udržovala při životě víra až do doby příchodu zaslíbeného Mesiáše. PP 269.4

Ježíš byl světlem svého národa — světlem světa — ještě než přišel na zem v lidské podobě. První paprsek světla, který pronikl do temnoty, do níž hřích zahalil svět, přišel od Krista. A od Krista přichází každý paprsek nebeského jasu, který padá na obyvatele země. V plánu spasení je Kristus alfou i omegou — Prvním a Posledním. PP 269.5

Od chvíle, kdy Spasitel vylil svou krev za odpuštění hříchů a vstoupil na nebesa, “aby nyní přítomný byl tváří Boží za nás,” (Židům 9,24) rozlévá se světlo z kříže Golgoty a ze svatých míst nebeské svatyně. Jasnější světlo, které je poskytováno nám, nás nesmí opravňovat k tomu, abychom se dívali s patra na světlo, které bylo v dřívějších dobách poskytováno v symbolech, jež naznačoval příchod Spasitele. Evangelium Kristovo osvětluje nám židovský způsob života a vyzvedává význam zákona o obřadech. Jak se zjevují nové pravdy a jak se dále osvětlují pravdy, známé od počátku, tak se nám zřetelně projevuje povaha Boží a úmysly Boží v jeho jednání s jeho vyvoleným národem. Každý další paprsek světla, kterého se nám dostává, nám lépe objasňuje plán vykoupení, který je výrazem božské vůle spasit člověka. Nalézáme stále novou krásu a sílu ve slově, vnuknutém Duchem Božím, a studujeme stránky Písma svatého se stále hlubším zájmem a zaujetím. PP 270.1

Mnozí se domnívají, že Bůh postavil zeď, která oddělovala Hebreje od ostatního světa, že jeho péče a láska se soustředila na Izrael a ostatnímu lidstvu ji Bůh odepřel. Nebylo však úmyslem Božím, aby jeho lid vystavěl dělící zeď mezi sebou a ostatními. Srdce nekonečné lásky se otevíralo všem obyvatelům země. Ačkoli ho odmítali, usiloval Bůh stále o to, aby se jim zjevil a učinil je účastníky své lásky a milosti. Udělil své požehnání vyvolenému národu, aby on mohl pak požehnat ostatním. PP 270.2

Bůh povolal Abraháma a obdařil ho blahobytem a úctou; a patriarchova věrnost byla světlem lidu ve všech krajinách, kde pobýval. Abrahám se nestranil lidí a neuzavíral se před nimi. Byl v přátelských stycích s králi sousedních národů, z nichž mnozí ho měli ve velké úctě; a jeho poctivost a nesobeckost, jeho udatnost a laskavost byly odrazem povahy Boží. V Mezopotámii, v Kanaánu, v Egyptě, ba i Sodomským zjevil se Bůh nebeský prostřednictvím svého vyslance. PP 270.3

Tak lidu egyptskému a příslušníkům všech národů tohoto mocného království zjevil se Bůh prostřednictvím Josefa. Proč se Hospodin rozhodl povznést Josefa tak vysoko mezi Egypťany? Mohl zvolit jiný způsob, jak uskutečnit svůj úmysl s dítkami Jákobovými. Bůh si však přál učinit Josefa světlem a postavit ho do královského paláce, aby světlo nebeské se mohlo šířit široko daleko. Svou moudrostí a spravedlností, svou čistotou a každodenní laskavostí, svou oddaností zájmům národa — národa modloslužebníků — byl Josef představitelem Kristovým. Celý Egypt k němu vzhlížel s vděčností a s láskou jako k svému dobrodinci; tento pohanský lid měl v Josefovi poznat lásku svého Stvořitele a Vykupitele. Stejně tak v Mojžíšovi postavil Bůh světlo vedle trůnu největšího království na zemi, aby všichni zvěděli o pravém a živém Bohu. A všeho toho světla se Egypťanům dostalo dříve, než Bůh vztáhl na ně svou ruku a navštívil je ranami. PP 270.4

Vysvobozením Izraele z egyptské poroby se známost o moci Boží rozšířila do daleka. Strachem se třásli zpupní a bojovní obyvatelé pevnosti Jericha. “Když jsme uslyšeli,” pravila Raab, “osláblo srdce naše, aniž zůstává více v kom duše před tváří vaší, nebo Hospodin Bůh váš jest Bůh na nebi svrchu, i na zemi dole.” Jozue 2,11. Ještě celá staletí po odchodu Židů z Egypta připomínali kněží Filištínských svému lidu rány egyptské a varovali jej, aby se neprotivil Bohu Izraele. PP 271.1

Bůh povolal Izraelské, požehnal jim a vyvýšil je, ne aby poslušností jeho zákona dosáhli jen sami přízně Boží a stali s jedinými, kdo se těší Božímu požehnání, nýbrž aby se skrze ně zjevil všem obyvatelům země. A aby se uskutečnil tento jeho záměr, přikázal Bůh Izraelským, aby se odlišovali od modlářských národů, které žily kolem nich. PP 271.2

Modloslužba a všechny hříchy, jež ji následovaly, se Bohu ošklivily; proto Bůh přikázal svému národu, aby se nesměšoval s ostatními národy, aby “nedělal tak, jak oni dělají” (2. Mojžíšova 23,24) a Boha nezapomínal. Zapověděl jim sňatky s modloslužebníky, aby se srdcem od něho neodvrátili. Tehdy bylo právě tak nutné jako dnes, aby lid Boží byl čistý, “světem neposkvrněný”. Musí zůstat prost jeho vlivů, které se stavějí proti pravdě a spravedlnosti. Úmyslem Božím však nebylo, aby se jeho lid ve své uzavřenosti oddělil od světa a neměl na něj vliv. PP 271.3

Následovníci Kristovi musejí být v každé době stejně jako jejich Mistr světlem světa. Spasitel praví: “Nemůžeť město na hoře ležící skryto býti. Aniž rozsvěcují svíce a stavějí ji pod kbelec, ale na svícen; i svítí všechněm, kteříž jsou v domě” — tj. na světě. A dodává: “Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré, a slaví otce vašeho, kterýž jest v nebesích.” Matouš 5,14-16. A právě to dělal Enoch, Noe, Abrahám, Josef a Mojžíš. A právě to chce Bůh, aby dělal jeho národ Izrael. PP 271.4

Bylo to jejich vlastní zlé srdce, jež ovládl satan a zasel v něm nevíru, které způsobilo, že ukrýval své světlo, místo aby jím osvítili okolní národy. A bylo to pobožnůstkářství, které způsobilo, že buď se oddávali zvrhlým zvykům pohanů, nebo se uzavírali světu v pyšné povýšenosti, jakoby se láska a péče Boží vztahovala jen na ně. PP 271.5

Jako bible mluví o dvou zákonech, jednom nezměnitelném a věčném, a druhém prozatímním a dočasném, tak také jsou dvě smlouvy. Smlouva milosti byla uzavřena s člověkem v ráji, když mu po pádu bylo dáno božské zaslíbení, že semeno ženy potře hlavu hada. Tato smlouva nabízela všem lidem odpuštění a milost Boží, budou-li poslouchat skrze víru v Krista. Nabízela jim také Věčný život za podmínky, že budou věrně zachovávat zákon Boží. Odtud čerpali patriarchové naději na spasení. PP 271.6

Táž smlouva byla obnovena Abrahámovi zaslíbením: “Požehnáni budou v semeni tvém všickni národové země.” 1. Mojžíšova 22,18. Toto zaslíbení naznačuje příchod Krista. Abrahám je tak chápal (viz Galatským 3,8.16) a věřil v Krista, který přinese odpuštění hříchů. Právě pro tuto svou víru byl pokládán za spravedlivého. Úmluva s Abrahámem také udržovala moc zákona Božího. Hospodin se zjevil Abrahámovi a pravil: “Já jsem Bůh silný všemohoucí; chodiž ustavičně přede mnou a budiž dokonalým.” 1. Mojžíšova 17,1. Svědectví Boží o věrném služebníku božím zní: “Uposlechl Abrahám hlasu mého, a ostříhal nařízení mých, ustanovení mých a zákonů mých.” 1. Mojžíšova 26,5. A pravil Hospodin Abrahámovi. “Utvrdím také smlouvu svou mezi sebou a tebou, i mezi semenem tvým po tobě, po rodech jejich, za smlouvu věčnou, totiž abych byl Bohem tvým i semene tvého po tobě.” 1. Mojžíšova 17,7. PP 272.1

Ačkoli tato smlouva byla učiněna s Adamem a obnovena s Abrahámem, mohl být potvrzena až po smrti Kristově. Smlouva vznikla zaslíbením Božím, když Bůh poprvé naznačil možnost vykoupení, a byla přijata vírou. Když pak byla potvrzena Kristem, byla nazvána novou smlouvou. Zákon Boží byl základem této smlouvy, která byla pouze opatřením, jak opět přivést lidstvo v soulad s božskou vůlí a vést je tak, aby mohli být poslušni zákona Božího. PP 272.2

Jiná smlouva — která se v Písmě svatém nazývá “starou” smlouvou — byla učiněna mezi Bohem a národem izraelským na Sinaji a potvrzena pak krví obětního zvířete. Abrahámova smlouva byla potvrzena krví Kristovou a nazývá se “druhou” nebo “novou” smlouvou, protože krev, jíž byla zpečetěna, byla prolita po krvi první smlouvy. Že nová smlouva platila za dnů Abrahámových, vyplývá z toho, že byla potvrzena jak zaslíbením, tak přísahou Boží — “ty dvě věci nepohnutelné, v nichž nemožné jest, aby Bůh klamal”. Židům 6,18. PP 272.3

Proč však byla na Sinaji dána jiná smlouva, když smlouva s Abrahámem obsahovala zaslíbení o vykoupení? V době své poroby pozbyl národ izraelský do značné míry známost o Bohu a o zásadách Abrahámovy smlouvy. Když Bůh vysvobodil Izraelské z Egypta, chtěl jim zjevit svou moc své milosrdenství a přivést je k tomu, aby ho milovali a věřili mu. Přivedl je k Rudému moři, kde pronásledováni Egypťany a bez naděje na únik si měli uvědomit svou naprostou bezmocnost a potřebu božské pomoci, a pak je vysvobodil. To je naplnilo láskou a vděčností k Bohu a důvěrou, že moc Boží jim pomůže. Bůh je připoutal k sobě jako jejich zachránce z dočasné poroby. PP 272.4

Měli si však vštípit v mysl větší pravdu. Život mezi modloslužebníky a uprostřd zvrhlosti způsobil, že správně nechápali svatost Boží a svou vlastní hříšnost, svou naprostou neschopnost podřídit se zákonu Božímu a svou potřebu Spasitele. To vše se budou muset naučit. PP 273.1

Bůh je přivedl k Sinaji, kde jim zjevil svou slávu, dal jim svůj zákon a přislíbil jim velká požehnání za podmínky, že ho budou poslušni: “Jestliže skutečně poslouchati budete hlasy mého, a ostříhati smlouvy mé,... budete mi království kněžské a národ svatý.” 2. Mojžíšova 19,5.6. Lidé si neuvědomovali svou hříšnost a nechápali, že bez Krista nedokáží zachovávat zákon Boží. Ochotně vstoupili v smlouvu s Bohem. Cítili, že mohou opět nabýt víry, a prohlašovali: “Cožkoli mluvil Hospodin, činiti a poslouchati budeme.” 2. Mojžíšova 24,7. Byli svědky toho, když Bůh ve svém strašném majestátu vyhlásil svůj zákon; třásli se při tom strachy pod horou Sinaj. A přesto za několik týdnů pošlapali svou smlouvu s Bohem a klaněli se rytině. Nemohli se kojit nadějí, že smlouva, kterou porušili, jim zajistí přízeň Boží. Uvědomili si svou hříšnost a potřebu odpuštění a pocítili potřebu Spasitele, kterého předvídá smlouva Abrahámova a kterého naznačují krvavé oběti. Víra a láska je nyní pudila k Bohu jako k vysvoboditeli ze jha hříchu. Nyní mohli ocenit požehnání nové smlouvy. PP 273.2

Podmínky “staré smlouvy” zněly: Poslouchej a žij. “Ustanovení svá a soudy své v známost jsem uvedl; člověk ten, kterýž by je činil, živ bude v nich” (Ezechiel 20,11; 3. Mojžíšova 18,5), avšak “zlořečený, kdož by nezůstal v řečech zákona tohoto a nečinil jich” 5. Mojžíšova 27,26. Nová smlouva poskytovala “lepší zaslíbení” — slib odpuštění hříchů a milosti Boží, která pozvedne člověka a přivede ho v soulad se zásadami zákona Božího. “Totoť jest smlouva, kterouž učiním s domem izraelským po těchto dnech, dí Hospodin: Dám zákon svůj do vnitřnosti jejich a na srdci jejich napíši jej;... milostiv zajisté budu nepravosti jejich, a na hřích jejich nevzpomenu více.” Jeremjáš 31,33.34. PP 273.3

Týž zákon, který byl vryt do kamenných desek, zapsal Duch svatý do našich srdcí. Místo abychom stavěli na své vlastní spravedlnosti, přijímáme spravedlnost Kristovu. Jeho krev usmiřuje naše hříchy. Za nás je přijímána jeho poslušnost. A srdce osvěžené Duchem svatým ponese “ovoce Ducha”. Milostí Kristovu budeme žít v poslušnosti zákona Božího, vepsaného do našich srdcí. S duchem Kristovým budeme kráčet, jak kráčel on. Skrze proroka prohlásil Ježíš o sobě: “Abych činil vůli tvou, Bože můj, libost mám; nebo zákon tvůj jest u prostřed vnitřností mých.” (Žalm 40,9) A lidem pravil: “Neopustilť mne samého Otec; nebo což jest jemu libého, to já činím vždycky.” (Jan 8,29) PP 273.4

Apoštol Pavel mluví jasně o vztahu mezi vírou a zákonem podle nové smlouvy. Praví: “Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Jezukrista.” “Což tedy zákon vyprazdňujeme skrze víru? Nikoli, nýbrž zákon tvrdíme,” “nebo seč nemohl býti zákon, jelikož byl mdlý pro tělo” — nemohl soudit člověka, protože člověk při své hříšné povaze nemohl zákon zachovávat — “Bůh poslav Syna svého v podobnosti těla hřícha, a příčinou hřícha, potupil hřích na těle: aby spravedlnost zákona vyplněna byla v nás, kteříž nechodíme podlé těla, ale podlé Ducha.” Římanům 5,1; Římanům 3,31; Římanům 8,3.4. PP 274.1

Dílo Boží nedoznává změn v čase, lze však poznat různé stupně vývoje a různé projevy moci Boží v závislosti na potřebách lidí v různých dobách. Od prvního zaslíbení evangelia, přes dobu patriarchů a dobu židovskou až po naše dny se zřetelně projevuje postupný rozvoj úmyslů Božích v plánu na vykoupení. Spasitel, který byl obrazně naznačován v obřadech a zvyklostech židovského zákona, je týž Spasitel, kterého zvěstovalo evangelium. Oblaka, která halila jeho božský tvar, se zvedla, zmizely mlhy a stíny; a objevuje se Ježíš, Vykupitel světa. Ten, který vyhlásil zákon ze Sinaje a sdělil Mojžíšovi předpisy obřadů, je týž, který kázal na hoře. Velké zásady lásky k Bohu, které ustanovil za základ zákona, jsou jen opětováním toho, co pravil skrze Mojžíše židovskému národu: “Slyš, Izraeli: Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest. Protože milovati budeš Hospodina Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své.” 5. Mojžíšova 6,4.5. “Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.” 3. Mojžíšova 19,18. V obou smlouvách je týž učitel, jsou v nich tytéž požadavky Boží, tytéž zásady správy Boží. Neboť vše vychází od Boha, “u něhož není proměnění, ani pro obrácení se jinam zastínění.” Jakubův 1,17. PP 274.2