Patriarchové a proroci

31. kapitola — Nádab a Abiu a jejich hřích

Když byl posvěcen stánek úmluvy, byli zasvěcováni kněží pro svůj posvátný úřad. Tyto bohoslužby trvaly sedm dní a každý den byly uspořádány zvláštní obřady. Osmého dne nastoupili kněží ve svůj úřad. Árón za přisluhování svých synů obětoval Bohu požadované oběti a pak s pozdviženými pažemi požehnal lidu. Vše bylo provedeno tak, jak Bůh přikázal. Bůh přijal oběť a zjevil svou slávu pozoruhodným způsobem: vyšlehl oheň Hospodinův a strávil svou oběť na oltáři. Lidé patřili s úctou a bázní na tento podivuhodný projev božské moci; viděli v tom znamení slávy a přízně Boží, začali jásat a velebit Boha a padli na tvář, jakoby byli v přímé přítomnosti Hospodinově. PP 262.1

Pak však krátce nato postihlo rodinu velekněze náhlé a strašné neštěstí. Při bohoslužbě, kdy modlitby a chvála lidu stoupaly k Bohu, vzali dva synové Árónovi své kadidelnice a zapálili v nich vonné kadidlo, aby se před Hospodinem šířila libá vůně. Prohřešili se však proti příkazu Božímu, neboť vzali “oheň cizí”. K zapálení kadidla použili obyčejného ohně místo ohně posvátného, který zažehl sám Bůh a kterého se podle jeho příkazu mělo k tomu účelu používat. Za tento hřích vyšel oheň od Hospodina a strávil oba syny Árónovy před zraky lidu. PP 262.2

Nejvýznačnější postavení po Mojžíšovi a Árónovi měli v národě izraelském Nádab a Abiu. Hospodin je zvlášť poctil tím, že směli se sedmdesáti staršími Izraele spatřit jeho slávu na hoře. Avšak jejich přestoupení jim proto nemohlo být prominuto. Právě naopak, jejich hřích byl tím závažnější. Protože se jim dostalo velkého osvícení, když jako knížata Izraele vystoupili na horu, a protože se jim dostalo výsady, že mohli obcovat s Bohem a prodlévat ve světle jeho slávy, nesměli si namlouvat, že pak mohou hřešit a že Bůh přísně nepotrestá jejich hřích, když je tak vysoce poctil. To je osudný omyl. Velké osvícení a poskytnuté výsady nás zavazují k tomu, abychom byli ctnostní a zbožní v souladu s poskytnutým nám osvícením. Jakékoli selhání nemůže Bůh uznat. Veliká požehnání a velké výsady, jichž se nám dostává, nesmějí v nás vyvolávat zdání, že se nám nemůže nic stát, že se můžeme dopouštět hříchů a že Bůh nás nebude trestat tak přísně. Všechny výsady, jež Bůh uděluje, slouží k tomu, abychom byli zanícenější ve svých duších, horlivější ve svém úsilí a silnější v uskutečňování svaté vůle Boží. PP 262.3

Nádab a Abiu nebyli v mládí vychováni k sebekázni. Jejich otec byl povolné povahy, nebyl dostatečně pevný a zásadový a nedozíral na kázeň svých dětí. Dovoloval svým synům, aby holdovali svým zálibám. Dlouholetý návyk ukájet svá vlastní přání v nich zakořenil tak, že se ho nemohli zbavit, ani když převzali odpovědnost za nejposvátnější službu. Nebyli vychováni k tomu, aby ctili moc svého otce, a proto si také neuvědomovali, jak je nutné přísně splnit požadavky Boží. Nerozumná shovívavost, s níž Árón vychovával své syny, způsobila, že je postihl božský soud. PP 263.1

Bůh chtěl naučit lid, že se k němu musí přibližovat s úctou a bázní a způsobem, který sám určil. Bůh se nemůže spokojit polovičatou poslušností. Nestačilo, že při slavnostní bohoslužbě bylo učiněno téměř všechno tak, jak Bůh nařídil. Bůh zatracuje ty, kdož se neřídí jeho přikázáními, a nečiní přitom rozdíl mezi věcmi všedními a posvátnými. Ústy proroka prohlašuje: “Běda těm, kteříž říkají zlému dobré, a dobrému zlé, kladouce tmu za světlo, a světlo za tmu!... Běda těm, kteříž jsou moudří sami u sebe, a vedlé zdání svého opatrní,... kteříž ospravedlňují bezbožného pro dary, spravedlnost pak spravedlivých odjímají od nich! Zavrhli zákon Hospodina zástupů, a řečí svatého Izraelského pohrdli.” Izajáš 5,20-24. Nechť si nikdo nenamlouvá, že část přikázání Božích je méně důležitá nebo že se Bůh uspokojí tím, že mu poskytneme náhražku za to, co žádá. Prorok Jeremiáš praví: “Kdo jest, ješto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal?” Pláč 3,37. Bůh nevložil do svých přikázání jediné slovo, které by člověka opravňovalo vykládat si je tak, že záleží jen na jeho vůli, bude-li jich poslušen nebo ne, aniž ponese následky. Zvolí-li lidé jinou cestu než cestu naprosté poslušnosti, shledají, že “dokonání její jest cesta k smrti.” Přísloví 14,12. PP 263.2

“Mluvil pak Mojžíš Árónovi, Eleazarovi a Itamarovi, synům jeho: Hlav svých neodkrývejte a roucha svého neroztrhujte, abyste nezemřeli,... nebo olej pomazání Hospodinova jest na vás.” Velký vůdce připomněl svému bratru slova Boží: “V těch, kteříž přistupují ke mně, posvěcen budu, a před obličejem všeho lidu oslaven budu.” 3. Mojžíšova 10,6.7.3. Árón mlčel. Smrt jeho synů, kteří zahynuli bez výstrahy při tak strašném hříchu, jenž byl — jak nyní poznával — výsledkem jeho nedostatečné výchovy, naplnila srdce otcovské úzkostí; Árón však nedal své pocity najevo. Projevem zármutku nesmí vzbudit zdání, že s hříchem souhlasí. Shromážděná obec nesmí být svedena k tomu, aby reptala proti Bohu. PP 263.3

Hospodin chtěl naučit svůj lid, aby uznával spravedlnost jeho rozsudků, a ostatní, aby se ho báli. Mezi Izraelskými byli tací, jež výstraha daná tímto strašným soudem mohla uchránit, aby se nespoléhali na shovívavost Boží a nedoplatili na to rovněž svým životem. Falešnou účast s hříšníkem, který se snaží omluvit svůj hřích, nese Bůh nelibě. Hřích otupuje mravní cítění, takže hříšník si neuvědomuje velikost svého přestupku a zůstává jím zčásti zaslepen, nepůsobí-li na něho přesvědčivá síla Ducha svatého. Je povinností služebníků Kristových, aby ukázali těmto zbloudilcům hrozící nebezpečí. Ti, kdož maří účinek takové výstrahy tím, že brání hříšníkovi poznat skutečnou povahu hříchu a jeho následky, si často namlouvají, že je k tomu svádí křesťanská láska; ve skutečnosti však tím přímo maří působení Ducha svatého; ukolébávají hříšníka, takže ten pak zůstává na pokraji záhuby, a stávají se tak vlastně spoluviníky, protože nesou strašnou odpovědnost za to, že hříšník nelituje svých hříchů. Mnozí, přemnozí se takto dostali do záhuby následkem takového falešného a klamného účastenství. PP 264.1

Nádab a Abiu by byli nespáchali tento osudný hřích, kdyby se byli předtím neopili vínem. Věděli, že je zapotřebí nejpečlivější přípravy, než mohou vstoupit do svatyně, kde se projeví přítomnost Boží. Pro svou nestřídmost se však nehodili pro svůj posvátný úřad. Jejich mysl se zmátla, jejich mravní cítění otupělo, takže nerozeznali rozdíl mezi posvátným a obyčejným. Árónovi a jeho pozůstalým synům byla dána výstraha: “Vína a nápoje opojného nebudeš píti, ty ani synové tvoji s tebou, kdyžkoli budete míti vcházeti do stánku úmluvy, abyste nezemřeli. Ustanovení věčné to bude po rodech vašich. Také abyste rozeznati mohli mezi svatým a neposvěceným, mezi čistým a nečistým. Též abyste učili syny Izraelské všechněm ustanovením, kteráž mluvil Hospodin.” (3. Mojžíšova 10,9-11) Požívání lihových nápojů oslabuje tělo, zatemňuje rozum a kazí mravy. Zabraňuje lidem, aby si uvědomovali posvátnost svatých věcí nebo závaznost požadavků Božích. Všichni, kdož zastávají odpovědná místa, by měli zachovávat přísnou zdrženlivost, aby jejich mysl byla jasná, aby mohli rozeznávat mezi dobrem a zlem, aby byli pevni v dodržování zásad a aby si zachovali moudrost a mohli řídit spravedlivě a shovívavě. PP 264.2

Tento závazek se vztahuje na všechny stoupence Kristovy. Apoštol Petr říká: “Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid dobytý.” 1. Petrův 2,9 Bůh od nás žádá, abychom si udržovali všechnu svou sílu v co nejlepším stavu, abychom tak mohli prokazovat našemu Stvořiteli co nejlepší službu. Používá-li se omamných prostředků, dostaví se tytéž následky jako v případě zmíněných kněží izraelských. Svědomí se otupí vůči hříchu, stane se otrlým vůči nepravostem a přestane rozeznávat mezi obyčejným a posvátným. Jak potom můžeme dostát požadavkům božských přikázání? “Zdaliž nevíte, že tělo vaše jest chrám Ducha svatého v vás? Kteréhož máte od Boha, a nejste sami svoji. Nebo koupeni jste za mzdu. Oslavujtež tedy Boha tělem svým i duchem svým, kteréžto věci Boží jsou.” 1. Korintským 6,19.20. “Protož buď že jíte, neb pijete, aneb cožkoli činíte, všechno k slávě Boží čiňte.” 1. Korintským 10,31. Církvi Kristově ve všech dobách je určena slavnostní a hrozná výstraha: “Jestliže kdo chrámu Božího poškvrňuje, tohoť zatratí Bůh; nebo chrám Boží svatý jest, jenž jste vy.” 1. Korintským 3,17. PP 264.3