Patriarchové a proroci

30. kapitola — Stánek úmluvy a služba v něm

Když dlel na hoře s Bohem, dostal Mojžíš příkaz: “Udělajíť mi svatyni, abych bydlil u prostřed nich.” 2. Mojžíšova 25,8. K tomu dostal podrobné pokyny ke stavbě stánku. Svým odpadlictvím připravili se Izraelští o požehnání božské přítomnosti a znemožnili tím také okamžité postavení stánku pro Boha. Když však je nebe opět přijalo na milost, přikročil velký vůdce k splnění božského příkazu. Pro stavbu svatyně byli vybráni mužové zvlášť Bohem nadaní zručností a moudrostí. Sám Bůh dal Mojžíšovi plán této stavby s podrobnými údaji o její velikosti a tvaru, o materiálu, kterého se má užít, a o každém kusu nábytku, jímž má být stánek vybaven. Svatyně zhotovená lidskou rukou měla být “věcí nebeských příkladem” (Židům 9,23), zdrobnělou napodobeninou nebeského chrámu, v němž Kristus, náš veliký Velekněz, koná službu za hříšníky, když byl pro ně obětoval svůj život. Bůh ukázal Mojžíšovi na hoře nebeskou svatyni a přikázal mu, aby všechno udělal podle vzoru, který mu předvedl. Všechny tyto pokyny Mojžíš pečlivě zaznamenal a sdělil je vůdcům lidu. K stavbě stánku bylo zapotřebí velkých a nákladných příprav. Bylo třeba velkého množství nejdražšího a nejvzácnějšího materiálu. Hospodin však přijímá jen dobrovolné oběti. “Od každého člověka, kterýž by ji z srdce dobrovolně dal, přijměte takovou oběť mou,” zněl božský příkaz, který Mojžíš opakoval shromážděnému lidu. Oddanost Bohu a ochota k oběti byly prvními předpoklady k zhotovení stánku pro Nejvyššího. Všechen lid vyslovil jednomyslný souhlas. “Přišli, každý muž, kteréhož ponuklo srdce jeho, a každý, v němž duch jeho byl dobrovolný, a přinesli oběť podzvižení Hospodinu, k dílu stánku úmluvy a ke vší službě jeho, i k rouchu svatému. Přicházeli muži i ženy, každý, kdož byl ochotný v srdci, a přinášeli spínadla, a náušnice, a prsteny a záponky z pravých rukou, všeliké nádobí zlaté, a kdožkoli obětoval oběť zlata Hospodinu.” PP 251.1

“Každý, kdož měl podstavec modrý a šarlat, a červec dvakrát barvený, a bílé hedvábí a kozí srsti, a kůže skopců na červeno barvené, a kůže jezevčí, přinesl to. Kdokoli obětoval oběť stříbra a mědi, přinášeli to za oběť pozdvižení Hospodinu; každý také, kdo měl dříví setim, ke všelikému dílu služebnosti, přinášeli je. PP 251.2

Ano i všecky ženy vtipné rukama svýma předly, a přinesly, co napředly, podstavec modrý a šarlat, a červec dvakrát barvený, aby předly uměle, předly srsti kozí. PP 252.1

Knížata pak přinášeli kamení onychinové, a jiné kamení k vsazování do nárameníku a náprsníku. Též vonné věci a olej k svícení, a k oleji pomazání, a k vonnému kadidlu.” 2. Mojžíšova 35,21-28. PP 252.2

Ještě v době, kdy se svatyně stavěla, přinášel lid — staří i mladí, muži, ženy i děti — dále své oběti, až ti, co byli pověřeni vedením prací, shledali, že už je materiálu dostatek, ba že je ho více, než mohou spotřebovat. Proto dal Mojžíš ohlásit všem obyvatelům tábora: “Muž ani žena, žádný nepřinášej více oběti k svatyni. I zbráněno jest lidu, aby nenosili.” 2. Mojžíšova 36,6. Reptání Izraelských a soudy Boží, jež je postihly za jejich hříchy, jsou zaznamenány pro výstrahu dalším pokolením. A jejich oddanost, jejich horlivost a štědrost jsou příkladem, hodným následování. Všichni, kdož rádi slouží Bohu a váží si požehnání jeho svaté přítomnosti, projeví tutéž obětavost při stavbě domu, kde se s ním mohou setkat. Budou chtít obětovat Hospodinu to nejlepší, co mají. Dům, postavený pro Hospodina, by neměl být zadlužen, protože to Boha zneuctívá. Částka potřebná k dokončení díla by měla být sebrána z dobrovolných darů, aby budovatelé mohli říci, podobně jako stavitelé stánku úmluvy: “Žádný nepřinášej více oběti.” PP 252.3

Stánek úmluvy byl zbudován tak, že jej bylo možno rozebrat a Izraelští jej mohli nosit s sebou na své pouti. Byl proto malý, měřil 55 stop na délku a 18 stop na šířku a výšku. Byla to však nádherná stavba. Celý stánek a jeho zařízení byl z akátového dřeva, které ze všech druhů dřeva rostoucího u Sinaje nejlépe odolávalo tlení. Stěny tvořily kolmé desky, spočívající na stříbrných podstavcích; spojovaly je sloupky a svlaky. Všechno bylo silně pozlaceno, takže celá stavba vypadala jakoby byla ze samého zlata. Střechu tvořily čtyři vrstvy opon; nejspodnější byla “z bílého hedvábí soukaného, a z podstavce modrého, a z šarlatu, a z červce dvakrát barveného; a s cherubíny dílem řemeslným udělanými”. 2. Mojžíšova 26,1. Ostatní tři byly z kozí srsti, z červeně obarvených koží skopových a z koží jezevčích. Opony byly upraveny tak, že stánek dokonale chránily. PP 252.4

Stavba byla rozdělena na dvě oddělení bohatou a krásnou oponou, zavěšenou na pozlacených pilířích. Podobná opona uzavírala vchod do prvního oddílu. Tyto opony, podobně jako vnitřní pokrývka tvořící strop, měly nejnádhernější barvy v ladném uspořádání, byly modré, purpurové a šarlatové, a byly v nich vetkáni zlatými a stříbrnými vlákny cherubíni představující anděly, kteří pracují v nebeském svatostánku a kteří pomáhají lidu Božímu na zemi. PP 252.5

Svatostánek byl umístěn v otevřeném prostoru, zvaném předsíň, který byl ohražen závěsy nebo oponami z jemného plátna, zavěšenými na měděných sloupech. Vchod do tohoto odděleného prostoru byl na východní straně. Byl zastřen oponami z drahocenného materiálu a krásné řemeslné práce, i když ne tak pěknými, jako byly opony ve svatyni. Závěsy předsíně byly jen asi poloviční výšky stěn svatyně, takže lid mohl celou stavbu zřetelně vidět z venku. V předsíni, hned u vchodu, stál měděný oltář pro zápalné oběti. Na tomto oltáři se spalovaly všechny zápalné oběti přinášené Hospodinu. Jeho rohy byly pokropeny usmiřující krví. Mezi oltářem a vchodem do svatostánku bylo umyvadlo, rovněž z mědi, vyrobené ze zrcadel, jež dobrovolně obětovaly ženy Izraele. V umyvadle si budou kněží mýti ruce a nohy, kdykoli vstoupí do posvátného oddělení nebo se přiblíží k oltáři, aby obětovali Hospodinu zápalné oběti. PP 253.1

V prvním oddělení neboli svatyni byl stůl na chleby předložení, svícen a kadidlový oltář. Stůl, na kterém byl chléb předložení, stál na straně severní. Měl ozdobné vykládání a byl potažen ryzím zlatem. Na tento stůl pokládali pak kněží každou sobotu dvanáct chlebů, které nakladli na sebe do dvou sloupců a posypali kadidlem. Bochníky, které ze sloupců vzali, byly pokládány za posvátné a kněží je pak museli sníst. Na jižní straně byl umístěn sedmiramenný svícen se sedmi lampami. Jeho ramena byla vyzdobena skvostně provedenými květinami, podobnými liliím; celý svícen byl zhotoven z jediného kusu zlata. Ve stánku úmluvy nebylo oken, a proto se lampy nezhasínaly všechny najednou, nýbrž svítily ve dne i v noci. Hned před oponou, oddělující svatyni od nejsvětějšího místa přítomnosti Boží, stál zlatý kadidlový oltář. Na tomto oltáři bude kněz pálit každé ráno a každý večer kadidlo. Rohy oltáře byly potírány krví oběti za hříšníky a ve velký den smíření byl oltář krví pokropen. Oheň na tomto oltáři byl zažehnut samým Bohem a byl pečlivě udržován. Ve dne i v noci šířila se vůně posvátného kadidla ve svatých prostorách svatostánku, pronikala ven a byla cítit široko daleko. PP 253.2

Za vnitřní oponou byla svatyně svatých, jež byla spojovacím článkem mezi nebem a zemí; tam se konala symbolická služba smíření a orodování. V tomto oddělení byla truhla úmluvy, truhla z akátového dřeva, zvenku i uvnitř pobitá zlatem, se zlatou korunou na vrchní straně. Byla zhotovena jako schránka pro kamenné desky, do nichž sám Bůh vepsal deset přikázání. Proto byla nazvána truhlou zákona Božího neboli truhlou úmluvy, neboť těchto deset přikázání bylo základem smlouvy mezi Bohem a Izraelem. PP 253.3

Víko posvátné truhly úmluvy se nazývalo slitovnice. Bylo vyrobeno z jednoho kusu zlata a po obou stranách byly zlatí cherubíni. Každý z andělů měl jedno křídlo rozepjaté a druhým si halil tělo na znamení úcty a pokory (viz Ezechiel 1,11). Tvářemi byli obráceni k sobě a pohlíželi uctivě dolů na truhlu úmluvy. Tím znázorňovali, v jaké úctě mají nebešťané zákon Boží a jaký zájem mají o plán vykoupení. PP 254.1

Nad slitovnicí byl oblak, projev božské přítomnosti a z místa mezi oběma cherubíny oznamoval Bůh svou vůli. Božská poselství oznamoval někdy veleknězi hlas z oblak. Někdy dopadlo světlo na anděla po pravé straně, což znamenalo souhlas nebo přijetí; někdy spočinul stín nebo mrak na andělu po levé straně, což znamenalo nesouhlas nebo odmítnutí. PP 254.2

Zákon Boží, uložený v truhle úmluvy, byl velkým zákoníkem spravedlnosti a práva. Tento zákon vynášel rozsudek smrti nad hříšníkem. Nad zákonem však byla slitovnice, nad níž se zjevovala přítomnost Boží a z níž vycházelo odpuštění kajícímu hříšníku, toužil-li po usmíření. Tak v díle, které Kristus vykonal pro naše spasení a které znázorňuje služba ve svatostánku, “milosrdenství a víra potkají se spolu, spravedlnost a pokoj dají sobě políbení”. Žalm 85,11. PP 254.3

Není slov, která by mohla vyjádřit nádheru, kterou bylo možno spatřit uvnitř svatostánku — stěny, obložené zlatem, odrážející světlo zlatého svícnu, zářivé barvy bohatě vyšívaných opon s vetkanými třpytícími se anděly, stůl a kadidlový oltář, planoucí zlatem, a za druhou oponou posvátná truhla úmluvy s tajuplnými cherubíny a nad tím svatý oblak, viditelné znamení přítomnosti Hospodinovy. To vše však je jen slabým odleskem nádhery chrámu Božího v nebesích, z něhož se jako z velkého střediska řídí práce na vykoupení člověka. PP 254.4

Asi půl roku trvala práce na stavbě stánku úmluvy. Když bylo dílo ukončeno, prohlédl Mojžíš všechnu práci stavitelů, porovnal ji se vzorem, který mu byl ukázán na hoře, a s pokyny, které dostal od Boha. “Udělali je, jakž byl přikázal Hospodin, tak udělali. I požehnal jim Mojžíš.” 2. Mojžíšova 39,43. Posvátnou stavbu obklopilo obrovské množství Izraelských, aby si ji prohlédli. Když si s úctou a se zalíbením prohlíželi stavbu, objevil se nad stánkem oblakový sloup, sestoupil a zahalil jej. “A sláva Hospodinova naplnila příbytek.” 2. Mojžíšova 40,34 Byl to takový projev božského majestátu, že ani Mojžíš nemohl po nějakou dobu vstoupit do stánku. S hlubokým pohnutím přijal lid znamení, že práce jejich rukou byla přijata. Nebylo však hlasitých projevů radosti. Všichni byli jati posvátnou bázní. Pocítili však takové štěstí nad tím, že Bůh sestoupil, aby přebýval mezi nimi, že z očí jim vytryskly slzy radosti a tiše zašeptali vroucná slova vděčnosti. PP 254.5

Na rozkaz Boží byl k službě ve svatostánku vybrán kmen Lévi. V nejranějších dobách byl každý muž knězem ve své domácnosti. Za dnů Abrahámových bylo kněžství právem nejstaršího syna, vyplývajícím z jeho prvorozenství. Místo prvorozených všech Izraele přijal nyní Hospodin pro službu ve svatostánku kmen Lévi. Touto výraznou poctou ukázal, jak schvaluje jejich věrnost, kterou projevili tím, že neochabli ve své službě Bohu a že provedli soud Boží, když Izraelští odpadli od Boha, uctívajíce zlaté tele. Kněžství zůstalo však vyhrazeno rodině Árónově. Jen Árón a jeho synové směli sloužit Hospodinu; ostatním příslušníkům kmene byla svěřena péče o svatostánek a jeho zařízení a měli být nápomocni kněžím v jejich službě; nesměli však obětovat, pálit kadidlo, ani pohlédnout na posvátné věci, nebyly-li zastřeny. PP 255.1

Pro kněží bylo předepsáno zvláštní roucho, aby tím byl vyznačen jejich úřad. “Uděláš roucha svatá Árónovi bratru svému k slávě a k ozdobě,” (2. Mojžíšova 28,2) zněl Boží příkaz Mojžíšovi. Šat prostého kněze byl z bílého plátna, utkán z jednoho kusu. Sahal téměř až na paty; kolem pasu měl kněz pás z bílého plátna, vyšívaný modře, purpurově a červeně. Tento svrchní oděv knězův doplňoval lněný turban nebo mitra. Mojžíš byl před hořícím keřem vyzván, aby zul své opánky, neboť půda, na níž stál, byla posvátná. Také kněží nesměli vstupovat do svatostánku s obuví na nohou, aby prach usazený na obuvi neznesvětil posvátné místo. Než vstoupili do svatyně, museli nechat svou obuv v předsíni a umýt si ruce i nohy, než přistoupili ke službě ve stánku úmluvy nebo u obětního oltáře. Tak si stále vštěpovali v mysl, že ti, kdož se chtějí přiblížit přítomnosti Boží, musejí se zbavit vší nečistoty. PP 255.2

Velekněz měl roucho z drahocenného materiálu a výtečné řemeslné práce, což odpovídalo jeho vznešenému postavení. Ke lněnému šatu prostého kněze nosil modrý šat, rovněž utkaný z jednoho kusu, který byl na lemu zdoben zlatými zvonečky a modrými, purpurovými a šarlachovými granátovými jablky. Přes něj se oblékal nárameník, kratší roucho barvy zlaté, modré, purpurové, šarlachové a bílé, přepásaný nádherně vypracovaným pásem týchž barev. Nárameník byl bez rukávů a na jeho vrchních okrajích byly vsazeny dva onyxy, do nichž byla vryta jména dvanácti kmenů Izraele. PP 255.3

Přes nárameník bral velekněz náprsník, nejposvátnější kus kněžského oblečení. Byl z téže látky jako nárameník. Byl čtverhranný, na každé straně měřil píď a byl zavěšen na ramenou modrou šňůrkou na zlatých kroužcích. Jeho lem tvořily různé druhy drahokamů, týchž, které tvoří dvanáct základů města Božího. V obrubě bylo dvanáct kamenů, zasazených do zlata a uspořádaných do čtyř řad; podobně jako na drahokamech nárameníku byla na nich vyryta jména dvanácti kmenů. Příkaz Hospodinův zněl: “I bude nositi Árón jména synů Izraelských na náprsníku soudu na srdci svém, když vcházeti bude do svatyně, na památku před Hospodinem ustavičně.” 2. Mojžíšova 28,29. Stejně tak Kristus, nejvyšší kněz, který vlastní krev nabízí svému Otci za hříšníka, má na svém srdci jméno každé kající, věřící duše. Žalmista praví: “Já pak ačkoli chudý a nuzný jsem, Pán však pečuje o mne.” Žalm 40,17. PP 256.1

Napravo a nalevo od náprsníku byly dva velké kameny neobyčejného třpytu. Říkalo se jim urim a tumim. Těmito kameny oznamoval Bůh prostřednictvím velekněze svou vůli. Když byly Hospodinu předkládány otázky k rozhodnutí, byl světelný kruh kolem pravého kamene znamením souhlasu nebo schválením, oblak zahalující kámen vlevo byl pak znamením nesouhlasu nebo odmítnutí. PP 256.2

Mitra veleknězova sestávala z bílého plátěného turbanu a ze zlaté destičky, připevněné k turbanu modrou nití; na destičce byl nápis: “Svatost Hospodinu.” 2. Mojžíšova 28,36. Vše, co souviselo s oděním a chováním veleknězovým, mělo vzbuzovat v diváku pocit svatosti Boží, posvátnost bohoslužby a čistoty, která se vyžaduje od všech, kdož vstupují do přítomnosti Boží. PP 256.3

Nejen sama svatyně, ale i služba kněží měla “sloužiti podobenství a stínu nebeských věcí”. Židům 8,5. Proto měla velký význam; a Hospodin dal prostřednictvím Mojžíše velmi přesný a podrobný návod ke všem částem této symbolické služby. Služba ve svatostánku byla dvojí: každodenní a výroční služba. Denní služba se konala u obětního oltáře v předsíni svatostánku a ve svatyni, výroční služba pak ve svatyni svatých. PP 256.4

Žádný smrtelník nesměl spatřit vnitřek svatyně svatých vyjma velekněze. Jen jednou v roce mohl do ní vstoupit velekněz, a to po pečlivé a slavnostní přípravě. S rozechvěním vcházel do svatyně svatých před Boha a lid očekával jeho návrat v nábožném tichu se srdcem povzneseným, modle se opravdově za božské požehnání. Před slitovnicí prosil velekněz za všechen Izrael Boha o usmíření a v oblaku slávy s ním Bůh obcoval. Zdržel-li se velekněz ve svatyni svatých déle než obvykle, strachoval se lid, nebyl-li velekněz za jejich nebo za své vlastní hříchy usmrcen slávou Hospodinovou. PP 256.5

Denní služba sestávala z ranní a večerní oběti, pálení kadidla na zlatém oltáři a zvláštní oběti z jednotlivé hříchy. Vedle toho byly také sobotní oběti a oslavy novoluní a zvláštních svátků. PP 257.1

Každé ráno a každý večer byl na oltáři spálen jednoroční beránek; oběť jeho masa znázorňovala každodenní oddanost národa Hospodinu a jeho stálou závislost na usmiřující krvi Kristově. Bůh výslovně přikázal, aby každá oběť, nabízená při službě ve svatostánku, byla “bez vady”. 2. Mojžíšova 12,5. Kněží museli prohlédnout všechna zvířata přinesená k obětování a odmítnout každé zvíře, na němž našli vadu. Toliko oběť “bez vady” mohla být symbolem dokonalé čistoty Kristovy, který se sám obětoval jako “Beránek nevinný a neposkvrněný” (viz 1. Petrův 1,19). Apoštol Pavel se zmiňuje o těchto obětech, aby znázornil, jakými se mají stát následovníci Kristovi. Praví: “Protože prosím vás, bratří, skrze milosrdenství Boží, abyste vydávali těla svá v oběť živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službu svou.” Římanům 12,1. Měli bychom se plně oddávat službě Boží a snažit se, aby naše oběť byla co nejdokonalejší. Bůh se spokojí pouze s tím nejlepším, co můžeme nabídnout. Ti, kdož Boha milují celým svým srdcem, zasvětí mu rádi svůj život a budou neustále usilovat ze všech svých sil o to, aby žili v souladu se zákony, které rozvíjejí jejich schopnosti k vyplnění vůle Boží. PP 257.2

Obětováním kadidla se kněz přiblížil přítomnosti Boží více než v ostatních částech denní bohoslužby. Poněvadž vnitřní opona svatostánku nedosahovala až ke stropu stavby, byla sláva Boží, jež se zjevovala nad slitovnicí, částečně vidět z prvního oddělení svatostánku. Když kněz obětoval Hospodinu kadidlo, díval se upřeně na truhlu úmluvy; a když se oblak kadidla vznesl vzhůru, sestoupila božská sláva na slitovnici a naplnila svatyni svatých. Často naplnila božská přítomnost obě oddělení tak, že se kněz musel uchýlit za dveře. Při této symbolické službě shlížel kněz s vírou na slitovnici, kterou však nemohl vidět; a právě tak lid Boží upírá se nyní svými modlitbami ke Kristu, svému veleknězi, který — neviditelný lidskému zraku — oroduje za nás v nebeském svatostánku. PP 257.3

Kadidlo, jehož dým stoupal vzhůru s modlitbami Izraele, přestavuje zásluhy Kristovy a jeho orodování, jeho naprostou spravedlnost, s níž posuzuje svůj lid, který se na něho s vírou obrací; jen vůně kadidla činí bohoslužbu hříšníků libou Hospodinu. Před oponou svatyně svatých stál oltář věčné přímluvy, před svatyní pak oltář stálého usmíření. Krví a vůní kadidla mohli se přiblížit Bohu a tyto symboly měly znázorňovat velkého Prostředníka, skrze něhož se hříšníci mohou přiblížit Hospodinu a jen skrze něhož může kající věřící duše dosáhnout milosti a spásy. PP 257.4

Když kněží vstoupili ráno nebo večer do svatyně a pálili kadidlo, byla již připravena denní oběť, jež měla být obětována na oltáři v předsíni svatostánku. To byla chvíle, kdy se zbožní shromáždili před svatostánkem a rozjímali. Než vstoupili prostřednictvím kněze a jeho bohoslužby do přítomnosti Boží, zpytovali své svědomí a vyznávali se ze svých hříchů. Společně se tiše modlili s tváří obrácenou ke svatyni. A jejich prosby stoupaly s vůní kadidla a jejich víra se upínala k zásluhám zaslíbeného Vykupitele, které usmiřující oběť znázorňovala. Hodiny určené k ranní a večerní oběti se pokládaly za posvátné a staly se pak v celém židovském národě dobou pro bohoslužby. A když se pak později Židé jako nesvobodní rozptýlili do vzdálených zemí, obraceli se vždy v určenou hodinu tváří k Jeruzalému a posílali své modlitby Bohu Izraele. Tato jejich zvyklost je křesťanům příkladem ranní a večerní modlitby. Bůh odsuzuje pouhé obřady bez pravého nábožného ducha, shlíží však s velkým potěšením na ty, kdož ho milují a sklánějí se před ním ráno i večer, aby prosili o odpuštění za spáchané hříchy a žádali požehnání. PP 258.1

Posvátný chléb byl vždy překládán Hospodinu jako stálá oběť. Byl tedy součástí každodenní oběti. Byl to posvátný chléb neboli “chleby předložení” (2. Mojžíšova 25,30), neboť byl neustále předkládán před tvář Hospodinovu. Bylo to uznání závislosti člověka na Bohu, pokud jde o časnou i duchovní potravu, a uznání toho, že jí člověk může dosáhnout jen prostřednictvím Kristovým. Bůh živil Izrael na poušti chlebem z nebe a Izraelští byli stále závislí na štědrosti Boží, jak pokud jde o časnou potravu, tak i pokud jde o duchovní požehnání. Jak mana, tak posvátný chléb představují Krista, chléb živý, který je za nás stále v přítomnosti Boží. Kristus sám praví: “Jáť jsem ten chléb živý, kterýž jsem s nebe sstoupil.” Jan 6,51. Chléb se posypával kadidlem. Každou sobotu byl chléb vyměněn za čerstvý a kadidlo bylo spáleno jako připomínka na oltáři před Hospodinem. PP 258.2

Nejdůležitější částí každodenní bohoslužby byla služba, konaná ve prospěch jednotlivých hříšníků. Kající hříšník přivedl svou oběť ke dveřím stánku, položil ruku na hlavu obětovaného zvířete, vyznal se ze svých hříchů, čímž obrazně přenesl své hříchy na nevinnou oběť. Pak vlastní rukou zvíře zabil, krev přenesl kněz do svatyně a kropil jí před oponou, za níž byla truhla úmluvy obsahující zákon, který hříšník přestoupil. Tímto obřadem byl hřích prostřednictvím krve obrazně přenesen do svatyně. PP 258.3

Někdy nebyla krev do svatyně přenášena;^{*Když byla předkládána oběť za hřích kněze nebo všeho lidu, byla krev oběti vnesena do stánku úmluvy, kněz pak kropil touto krví před oponou svatyně a pomazal jí rohy oltáře. Tuk pak spálil na oltáři zápalu v síni, tělo oběti však spálil venku za stany. (viz 3. Mojžíšova 4,1-21)
Jestliže však se obětovalo za kníže nebo za jednotlivou osobu, nevnášela se krev do stánku úmluvy, ale maso snědl kněz, jak Hospodin nařídil Mojžíšovi: “Kněz obětující tu oběť za hřích budeť jísti ji; na místě svatém jedena bude v síni stánku úmluvy.” 3. Mojžíšova 6,19. Viz též 3. Mojžíšova 4,22-34.}Pak ovšem musel kněz sníst maso, ježto Mojžíš přikázal synům Árónovým: “Bůh dal oběť vám, abyste nesli nepravost všeho množství.” (podle 3. Mojžíšova 10,17) Oba obřady stejným způsobem znázorňovaly přenesení hříchu od kajícníka do svatyně. PP 259.1

Tyto obřady se konaly každodenně po celý rok. Hříchy Izraele, které byly takto přenášeny do svatyně, znesvětily posvátná místa a k odstranění hříchů bylo třeba zvláštního opatření. Bůh přikázal, aby se za každé posvátné oddělení i za oltář konalo usmíření, aby se “očistil a posvětil od nečistot synů Izraelských” (podle 3. Mojžíšova 16,19). PP 259.2

Jednou v roce, ve velký den smíření, vstoupil kněz do svatyně svatých, aby svatostánek očistil. Tento obřad uzavřel roční běh bohoslužeb. PP 259.3

V den smíření přivedli ke dveřím stánku dva mladé kozly a losovali o nich, “los jeden Hospodinu, a los druhý Azazel”. 3. Mojžíšova 16,8. Kůzle, na něž padl první los, bylo zabito jako oběť za hříchy lidí. Jeho krev vzal kněz za oponu a pokropil jí slitovnici. “A očistí svatyni od nečistot synů Izraelských a od přestoupení jejich i všech hříchů jejich: totéž učiní i stánku úmluvy, kterýž jest mezi nimi z prostřed nečistot jejich.” 3. Mojžíšova 16,16. PP 259.4

“A vlože Árón obě ruce své na hlavu kozla živého, vyznávati bude nad ním všecky nepravosti synů Izraelských, a všecka přestoupení jejich se všemi hříchy jejich a vloží je na hlavu kozla, a vyžene ho člověk k tomu zřízený na poušť; kozel ten zajisté ponese na sobě všecky nepravosti jejich do země pusté.” 3. Mojžíšova 16,21.22. Dokud nebyl kozel takto vyhnán, nemohl se lid těšit z toho, že byl zbaven břemene svých hříchů. Při tomto obřadu usmíření musel každý zpytovat své svědomí. Všichni zanechali práce a trávili celý den na modlitbách, postili se, rozjímali a kořili se Bohu. PP 259.5

Tato výroční bohoslužba vštěpovala lidu důležité pravdy o usmíření. V obětech, které přinášeli po celý rok, byla nabízena namísto hříšníka jakási náhražka; krev oběti však nedosahovala plného usmíření za hřích. Byla jen prostředkem, jak hřích přenést do svatyně. Obětováním krve uznával hříšník moc zákona, přiznával vinu za své přestoupení a vyjadřoval svou víru v Boha, že sejme hřích se světa. Hříšník se tím však nezbavil toho, že ho zákon zavrhne. V den usmíření obětoval velekněz za celou obec, vešel do svatyně svatých s krví a pokropil jí slitovnici nad deskami zákona. Tak byly uspokojeny požadavky zákona, který si žádal života hříšníkova. V úloze prostředníka vzal pak kněz hříchy na sebe a opouštěje svatyni, nesl s sebou břímě hříchů Izraele. U vchodu do svatostánku vložil ruce na hlavu kozla a vyznal nad ním “všecky nepravosti synů Izraelských, a všecka přestoupení jejich se všemi hříchy jejich,” vloživ je na hlavu kozla. A když kozla, nesoucího všechny tyto hříchy, vyhnali, byli všichni zbaveni svých hříchů. Taková byla služba, kterou konali k “podobenství a stínu nebeských věcí”. Židům 8,5. PP 259.6

Mojžíš dal vystavět pozemský svatostánek — jak bylo stanoveno — podle vzoru, který mu byl ukázán na hoře. Byl “podobenstvím na ten tehdejší čas, v němž darové a oběti se obětují”. Obě jeho svatyně byly “věcí nebeských příkladové ”. Kristus, náš veliký velekněz, jest “služebník svatyně, a pravého toho stánku, kterýž Pán vzdělal, a ne člověk”. Židům 9,9.23; 8,2. Když apoštolu Janovi bylo dopřáno spatřit ve vidění chrám Boží na nebesích, viděl tam “sedm lamp ohnivých hořících před trůnem”. Viděl anděla, který měl “kadidelnici zlatou. I dáni jsou jemu zápalové mnozí, aby je obětoval s modlitbami všech svatých na oltáři svatém, kterýž jest před trůnem”. Zjevení 4,5 ;Zjevení 8,3. Proroku bylo dopřáno spatřit první oddělení nebeské svatyně; viděl tam “sedm lamp ohnivých” a “zlatý oltář”, což ve svatyni na zemi představuje zlatý svícen a kadidlový oltář. Pak “otevřín jest chrám Boží na nebi” (Zjevení 11,19) a Jan pohlédl za vnitřní oponu, do svatyně svatých. Tam spatřil “truhlu smlouvy” Boží, kterou v pozemském svatostánku představovala posvátná truhla, kterou dal zhotovit Mojžíš k uchování zákona Božího. PP 260.1

Mojžíš udělal pozemskou svatyni “podlé způsobu toho, kterýž byl viděl”. Skutky 7,44. Pavel říká, že “stánek i všechny nádoby k službě náležité” byly udělány tak, že byly “věcí nebeských příkladové”. Židům 9,21.23. I Jan praví, že viděl svatyni v nebi. Tato svatyně, v níž za nás slouží Kristus, je velký originál, a svatyně, vystavěná Mojžíšem, je jeho kopií. PP 260.2

Nebeský chrám, příbytek Krále králů, v němž “tisícové tisíců sloužili jemu, a desetkrát tisíckrát sto tisíců stálo před ním” (Daniel 7,10), tento chrám, naplněný nádherou věčného trůnu, v němž serafíni — zářící strážci Boží — zastírají si v úctě své tváře, nemůže žádná pozemská stavba napodobit v jeho velikosti a nádheře. Přesto však pozemská svatyně a bohoslužby, které se v ní konaly, jsou důležitým zdrojem poznání významných pravd o nebeské svatyni a o velkém díle, které se tam koná pro spásu člověka. PP 260.3

Po svém nanebevstoupení začal náš Spasitel své dílo jako náš Velekněz. Pavel praví: “Nevšel Kristus do svatyně rukou udělané, kteráž by nesla figůru pravé, ale v samo nebe, aby nyní přítomný byl tváří Boží za nás.” Židům 9,24. Tak jako Kristova služba sestává z dvou velkých částí, z nichž každá zabírá určitý čas a má rozdílné místo v nebeské svatyni, tak i symbolická služba sestávala ze dvou částí, každodenní a výroční bohoslužby, z nichž každé je věnováno jedno oddělení stánku úmluvy. PP 260.4

Tak jako Kristus se po svém nanebevstoupení objevil v přítomnosti Boží, aby svou krví orodoval za kající se věřící, tak kněz při každodenní bohoslužbě kropil svatá místa krví oběti za hříšníka. PP 261.1

Krev Kristova vysvobozuje kajícího hříšníka od zatracení, avšak hřích nevyhlazuje; hřích zůstane zapsán ve svatyni až do konečného zúčtování. Podobně i symbol krve nabízené oběti zbavoval kajícníka hříchu, hřích však zůstával ve svatyni až do dne smíření. PP 261.2

Ve velký den konečného zúčtování budou mrtví souzeni “podlé toho, jakž psáno bylo v knihách, totiž podlé skutků svých”. Zjevení 20,12. Pak budou hříchy všech, kdož jich upřímně litují, mocí usmiřující krve Kristovy vymazány z nebeských knih. Tím se svatyně oprostí a očistí od všech stop hříchu. Symbolicky se toto velké usmíření, toto vymazání hříchů znázorňovalo bohoslužbou v den smíření, očištěním pozemského svatostánku, čehož se dosáhlo tím, že mocí krve smírčí oběti byla zbavena hříchů, jež ji znečistily. PP 261.3

Tak jako při konečném zúčtování budou hříchy těch, kdož se upřímně kají, vymazány z nebeských knih, takže po nich nezůstane památky, tak i při symbolické bohoslužbě byly hříchy vypuzeny na poušť, aby se jich tak obec navždy zbavila. Spravedlnost si žádá, aby satan, jako původce hříchu, přímý strůjce všech hříchů a příčina smrti Syna Božího, byl při konečném zúčtování potrestán. Kristovo dílo pro spasení lidstva a pro očištění vesmíru od hříchu bude dovršeno vyhlazením hříchů z nebeské svatyně a vložením těchto hříchů na satana, s nímž tak bude konečně zúčtováno. Tak i v symbolické bohoslužbě byl roční běh služby uzavřen očištěním svatostánku, při čemž vyznané hříchy byly vloženy na hlavu obětního kozla. PP 261.4

A tak bohoslužba ve svatostánku a později v chrámě vštěpovala lidu každodenně velké pravdy o smrti Kristově a jeho službě. Jednou v roce pak se mysl lidu upřela ke konečným událostem velkého zápasu mezi Kristem a satanem, ke konečnému očištění vesmíru od hříchu a hříšníků. PP 261.5