Patriarchové a proroci

29. kapitola — Satan nepřítelem zákona

Již první satanův pokus o svržení zákona Božího, kdy satan obelstil nevinné obyvatele nebes, skončil — jak se zdálo — úspěchem. Satan svedl velké množství andělů; jeho zdánlivé vítězství však skončilo porážkou. Bůh satana zapudil a vykázal ho z nebe. PP 241.1

Zápas mezi Bohem a satanem byl obnoven na zemi a satan v něm znovu získal zdánlivě vítězství. Svými hříchy stal se člověk jeho kořistí a také říše lidí se dostala do rukou tohoto hlavního odbojníka. Zdálo se, že satanovi již nic nestojí v cestě, aby mohl založit svou vlastní nezávislou říši a postavit se proti moci Boha a jeho Syna. Avšak plán spasení umožnil člověku vejít opět v soulad s Bohem, tím že bude poslušen zákona Božího, a umožnil člověku i zemi, aby se konečně vymanili z moci zloducha. PP 241.2

Satan byl znovu poražen. Uchýlil se však opět ke klamu v naději, že svou porážku změní ve vítězství. Aby podnítil padlé lidstvo ke vzpouře, začal mu našeptávat, že Bůh je nespravedlivý, protože připustil, aby člověk přestoupil jeho zákon. “Proč,” prohlašoval tento lstivý svůdce, “dopouští Bůh, který zná předem následky, aby člověk byl takto zkoušen, aby se dopouštěl hříchu a přiváděl se do utrpení?” A potomci Árónovi zapomněli na nekonečné milosrdenství Boží a na úžasnou oběť, kterou jejich vzpoura stála Krále nebes, a poskytovali sluchu našeptávání a reptali proti jediné bytosti, která je mohla zachránit před zhoubnou mocí satanovou. PP 241.3

I dnes jsou tisíce lidí, kteří takto opovážlivě žehrají na Boha. Nechápou, že zbavit člověka svobody rozhodování by znamenalo oloupit ho o jeho výsadu, kterou má jako inteligentní bytost, a učinit z něho pouhý stroj. Bůh nechce nikomu vnucovat svou vůli. Člověk byl stvořen jako svobodná bytost. Stejně jako obyvatelé jiných světů musí se podrobit zkoušce poslušnosti; nikdy však není přiváděn do takové situace, aby se musel podrobovat zlu. Bůh nedopustí, aby na člověka přišlo takové pokušení nebo taková zkouška, jíž by nemohl odolat. Pečuje o člověka v tak hojné míře, že v boji se satanem nemusí podlehnout. PP 241.4

Když se lidé na zemi rozmnožili, připojil se takřka celý svět ke vzpouře proti Bohu. Znovu se zdálo, že satan dosáhl vítězství. Všemohoucí síla však opět zamezila šíření nepravosti a očistila zemi potopou od mravní nečistoty. PP 241.5

Prorok praví: “Když soudové tvoji dějí se na zemi, obyvatelé okršlku zemského učí se spravedlnosti. Když se milost činí bezbožnému, neučí se spravedlnosti… a nehledí na důstojnost Hospodinovu.” Izajáš 26,9.10. Tak tomu bylo po potopě. Ušetřeni soudů Božích, začali se obyvatelé země opět bouřit proti Bohu. Svět dvakrát pošlapal úmluvu Boží a jeho zákony. Jak lidé před potopou, tak později i potomci Noemovi zavrhli božskou moc. Pak Bůh uzavřel úmluvu s Abrahámem a vyvolil si národ, který by byl strážcem jeho zákona. Satan začal hned klást vyvolenému národu svá osidla, aby jej svedl a zničil. Sváděl děti Izraele, aby uzavíraly sňatky s pohany a uctívaly pohanské modly. Avšak Josef zůstal věrný Bohu a jeho věrnost byla stálým svědectvím opravdové víry. Aby uhasil toto světlo, vzbudil satan závist v Josefových bratrech a tato závist pak způsobila, že prodali Josefa jako otroka do pohanské země. Bůh však využil této události k tomu, aby vešel ve známost u lidu egyptského. Jak v domě Putifarově, tak ve vězení nabyl Josef vzdělání a výcviku a připravil se v bázni Boží pro své vysoké postavení ministra země. Z paláce faraónova šířil se jeho vliv po celé zemi a s ním se šířilo široko daleko i poznání Boha. Také Izraelští se v Egyptě vzmohli a zbohatli a ti z nich, kteří zachovávali věrnost Bohu, měli rovněž velký vliv na Egypťany. Modlářští kněží se velmi zalekli, když poznali, že nové náboženství nachází oblibu. Satan jim vnuknul své vlastní nepřátelství k Bohu nebeskému a umínil si, že světlo uhasí. Kněžím byla svěřována výchova dědice trůnu, a tak povahu budoucího panovníka utvářel duch rozhodného odporu k Bohu, který pak vedl k tomu, že Hebrejové byli utlačováni a že se s nimi krutě zacházelo. PP 242.1

Čtyřicet let po Mojžíšově útěku z Egypta se zdálo, že modlářství v zemi zvítězilo. Naděje Izraelců každým rokem slábly. Král i lid egyptský se chvástali svou mocí a posmívali se Bohu Izraele. Jejich opovážlivost se stupňovala a vyvrcholila v osobě faraóna, k němuž přišel se svou žádostí Mojžíš. Když vůdce Hebrejů předstoupil před krále s poselstvím od “Hospodina Boha Izraelského”, odpověděl král: “Kdo jest Hospodin, abych poslechl hlasu jeho?... Hospodina neznám.” 2. Mojžíšova 5,2. Král tak odpověděl nikoli proto, že by nic nevěděl o pravém Bohu, ale proto, že se chtěl postavit jeho moci. Faraónova neochota uposlechnout Boží rozkaz pramenila od začátku do konce z nenávisti a vzdoru, nikoli z neznalosti. PP 242.2

Ačkoli Egypťané tak dlouho odmítali poznání Boha, poskytl jim Hospodin dosti příležitosti k pokání. Za dnů Josefových byl Egypt útočištěm Izraelských, kteří uctívali Boha za laskavost, kterou jim prokázal. Pak Bůh — trpělivý, dobrotivý a milosrdný — seslal na Egypt své rány. Po každé ráně poskytl Bůh Egypťanům dosti času, aby se nad ní zamysleli. A Egypťané, které sužovaly právě věci, jež uctívali, se přesvědčili o moci Hospodinově a všichni, kteří chtěli, se mohli pokořit Bohu a uniknout jeho ranám. Královo modlářství a jeho zatvrzelost přispěly vlastně k tomu, že znalost o Bohu se rozšířila a přivedla mnohé Egypťany k uctívání pravého Boha. PP 242.3

Právě proto, že Izraelští byli náchylní k tomu směšovat se s pohany a napodobovat jejich modloslužbu, zavedl je Bůh do Egypta, kde měl Josef velký vliv a kde byly příznivé podmínky, aby zůstali odlišným národem. Nestoudné modlářství Egypťanů a krutý útlak, jemuž byli v posledních letech od Egypťanů vystaveni, měly v Izraelských vyvolat ošklivost vůči modlářství a přivést je k tomu, aby hledali útočiště u Boha svých otců. A této prozřetelnosti Boží využil satan k napodobení zvyků jejich pohanských pánů. Protože Egypťané pověrčivě uctívali zvířata, která chovala, nesměli Hebrejové po dobu své poroby přinášet oběti. Jejich mysl se proto neupírala k velké oběti a jejich víra ochabovala. A když přišel čas osvobození Izraele, postavil se proti úmyslům Božím satan. Usmyslil si, že bude udržovat tento velký národ čítající více než dva milióny duší, v nevědomosti a v pověře. Národ, jemuž Bůh přislíbil, že mu požehná a že ho rozmnoží a že ho učiní mocným na zemi, jehož prostřednictvím chtěl Bůh zjevit světu svou vůli, národ, z kterého Bůh chtěl učinit strážce svého zákona — a tento národ chtěl satan udržet v nevědomosti a porobě, aby pak mohl z jeho mysli vyhladit vzpomínku na Boha. PP 243.1

Když Mojžíš předváděl královi divy, pokoušel se satan mařit jejich účinky, aby tím zabránil faraónovi uznat převahu Boží a uposlechnout příkazu Božího. Satan vynaložil všechny své síly, aby napodobil dílo Boží a zmařil jeho vůli. Jediným výsledkem jeho snahy byly ještě větší projevy božské moci a slávy, takže Izraelští i celý Egypt se mohli lépe přesvědčit o bytí a moci pravého a živého Boha. PP 243.2

Bůh vysvobodil Izrael za doprovodu velkolepých projevů své moci, přičemž odsoudil všechna božstva Egypta. “Vyvedl lid svůj s radostí, s prozpěvováním vyvolené své… aby zachovávali ustanovení jeho, a práv jeho ostříhali.” Žalm 105,43.45. Vysvobodil je z jejich poddanství, aby je mohl zavést do dobré země, kterou pro ně ve své prozřetelnosti připravil jako útočiště před jejich nepřáteli, kde budou přebývat pod ochranou jeho křídel. Přivede je k sobě, aby je mohl obejmout svými věčnými pažemi; a v oplátku za svou dobrotivost a milosrdenství od nich požaduje, aby neměli žádných jiných bohů před ním, aby chválili jeho jméno a velebili je po celém světě. PP 243.3

Za své poroby v Egyptě zapomněli mnozí Izraelité do značné míry zákon Boží a zaměňovali Boží předpisy s pohanskými zvyky a tradicemi. Bůh je zavedl k Sinaji a tam jim svým vlastním hlasem oznámil svůj zákon. PP 244.1

Satan a zlí andělé byli ve střehu. I ve chvíli, kdy Bůh vyhlašoval svůj zákon svému národu, pokoušel se satan svést je k hříchu. Přímo před očima nebes chtěl satan strhnout k sobě tento národ, který si Bůh vyvolil. Sváděl Izraelské k modlářství, čímž chtěl zmařit účinek každé bohoslužby; neboť jak se může člověk povznést, když uctívá to, co je na stejné úrovni s ním a co si může vyrobit vlastníma rukama? Kdyby se satanovi podařilo člověka zaslepit, aby neviděl moc, majestát a slávu nekonečného Boha, aby si Boha zpodobňoval rytinou nebo si ho představoval jako zvíře, třeba jako hada, kdyby se mu podařilo, aby člověk tak zapomněl na svůj vztah k Bohu, který ho vytvořil k svému obrazu, a začal se klanět těmto odporným předmětům, které postrádají smyslu — pak by cesta k hříšné nevázanosti byla otevřena; člověk by rozpoutal své zhoubné vášně a satan by nad ním získal vládu. PP 244.2

Na samém úpatí hory Sinaj začal satan uskutečňovat své plány na svržení zákona Božího, a tak pokračoval v díle, které započal již v nebi. Celých čtyřicet dní, kdy Mojžíš obcoval na hoře s Bohem, zaséval satan pilně pochybnosti a ponoukal ke vzpouře a odpadlictví. Když Bůh vydával svůj zákon, který pak měl být odevzdán jeho národu, s nímž měl úmluvu, zapřeli Izraelští svou věrnost k Hospodinu a žádali si bohů ze zlata! A když se Mojžíš vrátil s hory, kde prodléval v přítomnosti božské slávy, a přinesl přikázání zákona, jež se zavázali poslouchat, našel Izraelské, jak se klanějí zlatému obrazu a jak ho uctívají, nedbajíce daných přikázání. PP 244.3

Satan svedl Izraelské k této opovážlivé urážce Hospodina a k tomuto rouhání, protože je chtěl přivést do zkázy. Domníval se, že Bůh je od sebe odvrhne a odsoudí je ke zkáze, protože projevili naprostou zkaženost a úplně zapomněli na své výjimečné postavení a požehnání, jež jim Bůh nabízel, i na své vlastní slavnostní a opětované sliby věrnosti. Tím by satan docílil vyhubení semene Abrahámova, zaslíbeného semene, které mělo být strážcem poznání živého Boha a z kterého vyjde Kristus, símě, které zvítězí nad satanem. Satan, velký odbojník proti Bohu, zamýšlel zničit Izrael a tak zmařit úmysl Boží. Znovu však byl poražen. Národ izraelský nebyl zničen, i když se dopustil hříchu. Ti, kdož se přidali na stranu satanovu a tvrdošíjně tam setrvávali, byli vyhlazeni, a těm, kdož se pokořili a káli se, bylo milostivě odpuštěno. Dějiny tohoto hříchu jsou věčným svědectvím o tom, jakým je modlářství proviněním a jak je trestáno, jakož i svědectvím o velké shovívavosti a nekonečném milosrdenství Božím. PP 244.4

Celý vesmír sledoval události u Sinaje a viděl rozdíl mezi správou Boží a správou satanovou. Nevinní obyvatelé ostatních světů viděli následky satanova odpadlictví a uvědomovali si, jakou vládu by byl zavedl na nebi, kdyby mu bývalo bylo dovoleno vládnout. PP 245.1

Satan svádí lidi, aby přestoupili druhé přikázání Boží, a pokouší se tak snížit jejich přístavu o Bytosti Boží. Svádí je k přestoupení čtvrtého přikázání, aby tak zapomněli na Boha vůbec. Bůh vyžaduje, aby byl uctíván a zbožňován přede všemi bohy pohanskými, protože je Stvořitelem a protože jemu vděčí všechny ostatní bytosti za své bytí. Takto to líčí bible. Prorok Jeremiáš praví: “Hospodin jest Bůh pravý, jest Bůh živý a král věčný… učinil zemi mocí svou, utvrdil okršlek světa moudrostí svou, a opatrností svou roztáhl nebesa. Bohové ti, kteříž nebe ani zemi neučinili, nechť zahynou z země, a nechť jich není pod nebem.” Jeremjáš 10,10.12.11. “Tak zhlupěl každý člověk, že nezná toho, že zahanben bývá každý pro rytinu; nebo slitina jeho jest faleš, a není ducha v nich. Marnost jsou a dílo podvodů; v čas, v němž je navštívím, zahynou. Neníť podobný těmto díl Jákobův, neboť on jest stvořitel všeho.” (Jeremjáš 10,14-16) Sobota jako památka tvůrčí moci Boží, připomíná Stvořitele jako tvůrce nebe a země. Je stálým svědectvím o jeho jsoucnosti a připomínkou jeho velikosti, jeho moudrosti a jeho lásky. Kdyby se byla sobota vždy světila, nebylo by bývalo bezvěrců, ani modlářů. PP 245.2

Zachovávání soboty, jež má svůj původ v ráji, je tak staré jako svět sám. Sobotu zachovávali všichni patriarchové již od stvoření světa. Za své poroby v Egyptě byli Izraelští svými dozorci nuceni, aby porušovali sobotu, a proto do značné míry ztratili povědomost o její posvátnosti. Když byl vyhlášen zákon na Sinaji, zněla první slova čtvrtého přikázání: “Pomni na den sobotní, abys jej světil.” 2. Mojžíšova 20,8. Tato slova naznačují, že zachovávání soboty se tímto přikázáním nezavádí, nýbrž že existuje již od stvoření světa. Aby vymazal Boha z mysli lidí, usiloval satan o stržení tohoto velkého památníku. Kdyby se mu podařilo, aby lidé zapomněli na svého Stvořitele, nemohli by pak odolat moci zla a stali by se snadno jeho kořistí. PP 245.3

Nepřátelství k zákonu Božímu vedlo satana k tomu, že bojoval proti každému přikázání Desatera. S velkou zásadou lásky a věrnosti k Bohu, Otci všech, je těsně spjata zásada synovské lásky a poslušnosti. Pohrdání rodičovskou mocí má zakrátko vzápětí i pohrdání mocí Boží. Proto satan usiluje o to, aby lidé brali na lehkou váhu závazek pátého přikázání. Pohanské národy málo dbali zásady tohoto přikázání. U mnohých národů opouštěly děti své rodiče nebo je dokonce zabíjely, když už se pro vysoký věk nemohli starat sami o sebe. S matkou se jednalo v rodinách s malou úctou a po smrti svého manžela musela se podřídit moci nejstaršího syna. Mojžíš nakázal zachovávat synovskou poslušnost; když se však Izraelští odvrátili od Boha, přestali s ostatními přikázáními zachovávat i páté přikázání. PP 245.4

Satan byl “vražedlník od počátku”. Jan 8,44. Jakmile získal moc nad lidstvem, ponoukal je k tomu, aby se navzájem nenáviděli a mezi sebou vraždili, především aby opovážlivě vzdorovali moci Boží a porušování šestého přikázání učinili součástí svého náboženství. PP 246.1

Zvráceným pojetím božských vlastností sváděl satan pohanské národy k víře, že k získání přízně bohů jsou nutny lidské oběti. Nejstrašnější krutosti se pak páchaly jako součást obřadů modloslužby. Jednou z nich byl zvyk, že děti musely procházet ohněm před modlami. Když některé dítě prošlo ohněm bez úhony, věřili, že jejich oběť byla přijata. Domnívali se, že takové dítě se těší obzvláštní přízni bohů, zahrnovali je dary a měli je pak celý život ve velké vážnosti. Dopustil-li se pak takový člověk sebetěžšího zločinu, nemohl být potrestán. Jestliže však oheň popálil dítě, které jím prošlo, byl jeho osud zpečetěn. Lidé věřili, že hněv bohů může být usmířen jen tím, že dítě usmrtí a pak je nabídnou jako oběť. Tyto ohavnosti se v období velkého odpadlictví rozšířily do jisté míry i mezi Izraelskými. PP 246.2

Také sedmé přikázání se dříve přestupovalo ve jménu náboženství. Součástí pohanské modloslužby se staly nejbezuzdnější a nejohavnější obřady. Sami bohové byli v představách lidí nečistí a jejich ctitelé se poddávali nízkým vášním. Rozmáhaly se nepřirozené neřesti a náboženské slavnosti se vyznačovaly všeobecnou a veřejnou oplzlostí. PP 246.3

Již v raném období lidstva vzniklo mnohoženství. Byl to jeden z hříchů, které přivolaly hněv Boží na předpotopní svět. Po potopě se mnohoženství opět rozšířilo. Satanovo úsilí bylo dobře promyšleno: zvrátit manželské zřízení, oslabit jeho závazky a uvolnit jeho posvátnost, neboť lepším způsobem nemohl znetvořit obraz Boží v člověku a otevřít dokořán dveře hříchu a neřesti. PP 246.4

Od počátku velkého zápasu usiloval satana o to namluvit lidu, že povaha Boží je zcela jiná, a vyvolat v nich vzpouru proti zákonu Božímu; zdálo se, že jeho dílo je korunováno úspěchem. Mnoho lidí dopřálo sluchu satanovu šálení a postavilo se proti Bohu. Zatím však co zlo působí, uskutečňují se úmysly Boží; všem rozumným stvořením zjevuje Bůh svou spravedlnost a blahovůli. Působením satanovým a jeho sváděním hřeší celé lidstvo proti zákonu Božímu, avšak obětí Syna Božího se otevřela cesta, po níž se lidstvo může vrátit k Bohu. Milost Kristova umožňuje lidstvu, aby bylo opět poslušno zákonů Otcových. A tak v každé době, i v období odpadlictví a vzpoury, vybírá si Bůh z lidí ty, kteří jsou mu věrni, ty, “v jejichž srdci jest zákon jeho”. Izajáš 51,7. PP 246.5

Satan podvedl anděly, a tím je svedl; a právě tak pokračuje ve svém díle na zemi mezi lidmi a bude si tak počínat až do konce. Kdyby otevřeně přiznal, že bojuje proti Bohu, byli by lidé obezřelí. Satan se však maskuje, směšuje pravdu s bludem. Nejnebezpečnější bludy jsou ty, v nichž je zrnko pravdy. Takovým bludům se věří a když zachvátí duši, zničí ji. Tímto způsobem strhává satan k sobě svět. Přijde však den, kdy jeho vítězstvím bude učiněn navždy konec. PP 247.1

Bůh potře vzpouru tak, že naprosto odhalí činnost, kterou satan tak dlouho provádí pod rouškou. Všem rozumným tvorům budou předloženy výsledky satanovy vlády, plody jeho činnosti, které se zrodily pošlapáním božských ustanovení. Zákon Boží bude zcela očištěn. Ukáže se, že všechno jednání Boží směřovalo k věčné blaženosti jeho lidu a k blaženosti všech světů, které stvořil. Satan sám potvrdí před celým vesmírem spravedlnost vlády Boží a zákona Božího. PP 247.2

Není daleká doba, kdy Bůh povstane, aby ospravedlnil svou dotčenou svrchovanost. “Hospodin béře se z místa svého, aby navštívil nepravost na obyvatelích země.” Izajáš 26,21. “Ale kdo bude moci snésti den příchodu jeho? A kdo ostojí, když se on ukáže?”. Malachiáš 3,2. Izraelští se pro svou hříšnost nesměli přiblížit k hoře, když na ni hodlal sestoupit Bůh, aby vyhlásil svůj zákon, neboť by je byla strávila planoucí nádhera jeho přítomnosti. Jestliže takovými projevy své moci označil Bůh místo, které vyvolil pro vyhlášení svého zákona, jak strašné pak bude jeho vystoupení, až přijde soudit podle svých svatých ustanovení. Jak snesou ve velký den konečné odplaty jeho slávu ti, kdož šlapou po jeho moci? Hrůzy Sinaje naznačují lidem scénu posledního soudu. Hlas trouby volal Izraelské k setkání s Bohem. Hlas archanděla a zvuk trouby Boží zazní na celém světě jako výzva pro všechny živé i mrtvé, aby se dostavili před svého Soudce. Otec a Syn byli na hoře Sinaj v doprovodu velkého zástupu andělů. V den velkého soudu přijde Kristus “v slávě Otce svého s anděly svými”. Matouš 16,27. Bude pak sedět na trůně slávy Boží a před ním se shromáždí všechny národy. PP 247.3

Když se nad Sinajem projevila přítomnost Boží, viděl všechen Izrael slávu Hospodinovu jako stravující oheň. Až přijde Kristus v slávě se svými svatými anděly, vzplane celá země strašným světlem jeho přítomnosti. “Béřeť se Bůh náš, a nebude mlčeti; oheň před ním vše zřírati bude, a vůkol něho vichřice náramná. Zavolal nebes s hůry i země, aby soudil lid svůj.” Žalm 50,3.4. Objeví se ohnivý proud, který ho bude předcházet a který svým žárem roztaví prvky i zemi, a spálí všechno, co je na ní. Pán Ježíš se zjeví “s nebe s anděly moci jeho, v plameni ohně… pomstu uvede na ty, ješto neznají Boha, a neposlouchají evangelium”. 2. Tesalonickým 1,7.8. PP 247.4

Od stvoření člověka nebylo vidět takové zjevení božské moci jako když byl u Sinaje vyhlášen zákon. “Země se třásla, též i nebesa rozplývala se před tváří Boží, i ta hora Sinaj před přítomností Boží, Boha Izraelského.” Žalm 68,9. Za nejstrašnějšího vření přírody bylo slyšet z oblaků hlas Boží jako zvuk trouby. Hora se otřásala od základu až k vrcholu a Izraelští, bledí a třesoucí se hrůzou, padli tváří k zemi. A ten, jehož hlas tehdy zatřásl zemí, prohlásil: “Ještěť já jednou pohnu netoliko zemí, ale i nebe.” Židům 12,26. Písmo svaté praví: “Hospodin z výsosti řváti bude, a z příbytku svatosti své vydá hlas svůj,” “tak že se třásti budou nebesa i země.” Jeremjáš 25,30; Jóel 3,16. V ten velký den, který přijde, schová se samo nebe “Jako kniha zavřená”. Zjevení 6,14. A každá hora a každý ostrov se pohne ze svého místa. “Motati se bude země jako opilý, a přenesena bude jako chaloupka; nebo těžce na ni dolehne nepravost její, i padne tak, že nepovstane více.” Izajáš 24,20. PP 248.1

“Protož všeliké ruce oslábnou,” tváře všech budou obráceny “v zsinalost,” “a všeliké srdce člověka rozplyne se. I budou předěšeni, svírání a bolestí je zachvátí.” “A navštívím na okršlku země zlost,” praví Hospodin, “a na bezbožných nepravost jejich a káží přestati pýše pyšných, a velkomyslnost tyranů snížím.” Izajáš 13,7.8.11; Jeremjáš 30,6. PP 248.2

Když se Mojžíš vrátil z přítomnosti Boží na hoře, kde přijal desky svědectví, nemohl hříšný Izrael snést světlo, které vyzařovalo z jeho tváře. O to méně budou moci hříšníci vzhlédnout k Synu Božímu, až se zjeví v nádheře svého Otce, obklopen všemi nebešťany, aby soudil přestupníky svého zákona a ty, kdož odmítají jeho usmíření! Ti, kdož nedbají zákona Božího a šlapou po krvi Kristově, “králové země, i knížata, i bohatí a úředníci, a mocní” se skryjí “v jeskyních a v skálí hor” a vyzvou hory a skály: “Padněte na nás, a skrejte nás před tváří toho, kterýž sedí na trůnu, a před hněvem toho Beránka. Neboť jest přišel ten den veliký hněvu jeho. I kdo bude moci ostáti?” Zjevení 6,15-17. “V ten den zavrže člověk modly své stříbrné a modly své zlaté… krtům a netopýřům a vejde do slují skal a do vysedlin jejich před hrůzou Hospodinovou, a před slávou důstojnosti jeho, když povstane, aby potřel zemi.” Izajáš 2,20.21. PP 248.3

Pak se ukáže, že satanova vzpoura proti Bohu kočí jeho vlastní záhubou a zkázou všech, kteří se stali jeho poddanými. Satan namlouvá lidem, že z hříchu vzejde mnoho dobrého; pak se však ukáže, že “odplata za hřích jest smrt” Římanům 6,23. “Nebo aj, den ten přichází hořící jako pec, v němž budou všickni pyšní, a všickni pášící bezbožnost jako strniště. I zažhne je ten den, kterýž přijíti má, praví Hospodin zástupů, tak že neostaví jim ani kořene ani ratolesti.” Malachiáš 3,18. Satan, kořen všeho hříchu a všech, kdož páší zlo a jsou jeho ratolestmi, bude nadobro vyhlazen. Bude učiněn konec hříchu se vším utrpením a zkázou, které způsobil. Žalmista praví: “Zatratils bezbožníka, jméno jejich vyhladil jsi na věčné věky. Ó nepříteli, již jsou dokonány zhouby tvé na věky.” Žalm 9,6.7. PP 249.1

Dítky Boží se však v bouři božského soudu nemusejí strachovat. “Hospodin jest útočiště lidu svého, a síla synů Izraelských.” Jóel 3,16. Ten den, který přinese hrůzu a zkázu přestupníkům zákona Božího, bude poslušným “radostí nevýmluvnou a oslavenou”. 1. Petrův 1,8. “Shromažďte mi svaté mé,” praví Hospodin, “kteříž smlouvu se mnou učinili při obětech. I budou vypravovati nebesa spravedlnost jeho; nebo sám Bůh soudce jest.” Žalm 50,5.6. PP 249.2

“Tehdy obrátíte se, a uzříte rozdíl mezi spravedlivým a bezbožným, mezi tím, kdo slouží Bohu, a tím, kdo jemu neslouží.” Malachiáš 3,18. “Poslouchejte mne, kteříž máte spravedlnost, lide, v jehož srdci je zákon můj.” “Aj, beru z ruky tvé kalich hrůzy… nebudeš ho píti více.” “Já, já jsem utěšitel váš.” Izajáš 51,7.22.12. “A byť se i hory pohybovaly, a pahrbkové ustupovali, milosrdenství mé však od tebe neodstoupí, a smlouva pokoje mého se nepohne, praví slitovník tvůj Hospodin.” Izajáš 54,10. PP 249.3

Podle velkého plánu vykoupení vrátí se svět plně v milost Boží. Všechno, co pozbyl hříchem, bude obnoveno. Nejen člověk, ale i země bude vykoupena, aby se stala věčným příbytkem poslušných. Šest tisíc let bojuje satan, aby udržel vlastnictví země. Nyní se naplňuje původní úmysl, který měl Bůh při jejím tvoření. “A ujmou království svatých výsosti, kteříž obdržeti mají království až na věky, a až na věky věků.” Daniel 7,18. PP 249.4

“Od východu slunce až do západu jeho chváleno buď jméno Hospodinovo.” Žalm 113,3. “V ten den bude Hospodin jediný, a jméno jeho jedno.” “A bude Hospodin králem nade vší zemí.” (Zacharjáš 14,9) Písmo svaté praví: “Na věky, ó Hospodine, slovo tvé trvanlivé jest v nebesích.” “nepohnutelní všickni rozkazové jeho. Upevnění na věčnou věčnost.” Žalm 119,89; 111,7.8. Svatá ustanovení, jež satan nenávidí a která se snaží zrušit, bude pak ctít celý nevinný vesmír. A “jakož země vydává zrostlinu svou, a jakož zahrada símě své vyvodí, tak Panovník Hospodin vyvede spravedlnost a chválu před všemi národy.” Izajáš 61,11. PP 249.5