Patriarchové a proroci
28. kapitola — Modloslužebnictví u Sinaje
Zatímco Mojžíš byl na hoře, Izraelští s napětím vyčkávali jeho návratu. Viděli, jak vystoupil na horu s Jozuem a jak vstoupil do hustého temného oblaku, zahalujícího vrchol hory. Oblak, který mohli pozorovat z roviny pod horou, byl čas od času ozářen zábleskem Boží přítomnosti. S dychtivostí očekávali Mojžíšův návrat. Protože byli z Egypta zvyklí na hmotné zobrazování božstva, bylo jim zatěžko věřit v neviditelnou bytost a mohli spoléhat jen na Mojžíše, že je bude udržovat ve víře. Mojžíš však nyní nebyl mezi nimi. Míjel den za dnem, týden za týdnem, a Mojžíš se stále nevracel. Přestože měli stále na očích oblak, zdálo se mnohým, že vůdce je opustil nebo že byl pohlcen zhoubným ohněm. PP 229.1
V této době, kdy čekali na návrat Mojžíšův, měli dosti času rozjímat o zákonu Božím, který jim byl dán, a připravit se na další zjevení Boží. Nikdo však nevěnoval této činnosti mnoho času. Kdyby se byli bývali snažili lépe pochopit požadavky Boží a pokořili se před Bohem, byli by bývali uchráněni před pokušením. Nedbali však toho, co bylo třeba činit, a tak je zakrátko ovládla bezstarostnost, lehkomyslnost a bezuzdnost. Nemohli se již dočkat toho, až se opět dají na cestu do zaslíbené země — země, jež oplývá mlékem a strdím. Zaslíbená země jim byla slíbena pouze za podmínky, že budou poslušni; avšak na to již zapomněli. Vyskytli se i takoví, kteří navrhovali, aby se vrátili do Egypta, jiní navrhovali vydat se na další cestu do Kanaánu, nikdo však už nechtěl déle čekat na Mojžíše. PP 229.2
Bez svého vůdce si uvědomovali svou bezmocnost a vraceli se ke svým starým pověrám. Nejprve začala reptat lůza, která pak vedla ostatní lid k tomu, aby odpadl od víry. Mezi předměty, které Egypťané pokládali za symboly božství, byl vůl nebo tele. Na návrh těch, kteří v Egyptě uctívali modly, bylo vyrobeno tele jako předmět zbožňování. Lid toužil po nějakém obraze, který by představoval Boha a který by mu nahradil Mojžíše. Bůh nezjevil svou podobu a zakázal, aby ho lidé zobrazovali v jakékoli hmotné podobě. Mocné zázraky v Egyptě a u Rudého moře měly v lidu upevnit víru v něho jako v neviditelného, všemohoucího pomocníka Izraele, jediného pravého Boha. Bůh vyhověl přání Izraelských po nějakém viditelném projevu své přítomnosti tím, že se jim zjevil v podobě oblakového a ohnivého sloupu, který je pak vedl, a že jim zjevil svou slávu nad horou Sinaj. Přestože však stále viděli oblak, svědčící o přítomnosti Boží, obraceli se ve svých srdcích k modlářství, kterému holdovali Egypťané, a zobrazili vznešenost neviditelného Boha podobu vola! PP 229.3
V Mojžíšově nepřítomnosti vykonával soudcovskou moc Árón. Kolem jeho stanu se shromáždil velký zástup lidu a žádal: “Udělej nám bohy, kteříž by šli před námi; nebo Mojžíšovi, muži tomu, kterýž vedl nás z země egyptské, nevíme, co se přihodilo.”/*Izraelští se domnívali, že uctívají Boha, když se klaněli zlatému teleti. Proto Árón, když ohlašoval uctívání modly, pravil: “Slavnost Hospodinova zítra bude.” 2. Mojžíšova 32,5. Chtěli uctívat Boha v podobě rytiny, jako Egypťané uctívali Osirise. Bůh však nepřijal jejich službu. Ačkoli obětovali ve jménu božím, ve skutečnosti uctívali boha slunce, nikoli Hospodina.
Uctívání Apise bylo provázeno nejoplzlejšími nemravnostmi; Písmo svaté zaznamenává, že při uctívání telete se Izraelští dopustili vší nevázanosti, obvyklé při pohanských obřadech. Praví se v něm: “Vstavše velmi ráno, obětovali zápaly, a přivedli oběti pokojné. I sedl lid, aby jedl a pil, potom vstali, aby hráli.” 2. Mojžíšova 32,6. Hebrejské slovo pro výraz “hráti” zahrnuje hraní s poskakováním, zpěvem a tancem. Tanec, zvláště jak ho provozovali Egypťané, byl smyslný a neslušný. Výraz “porušil se” použitý v dalším verši, v němž se praví: “Porušil se lid tvůj, kterýž jsi vyvedl z země egyptské,” je shodný s výrazem, použitým v 1. Mojžíšova 6,11.12, kde se praví, že země byla porušena, “nebo bylo porušilo všeliké tělo cestu svou na zemi”. To vysvětluje, proč Hospodin vzplanul strašným hněvem a proč chtěl hned lidstvo vyhladit.2. Mojžíšova 32,1. Oblak, prohlašovali, který je dosud vedl, zastavil se na hoře, kde nyní neustále dlí a nevede je už dále. Musejí mít proto místo něho nějaký obraz. A kdyby se snad rozhodli k návratu do Egypta, jak mnozí navrhovali, najdou milost u Egypťanů, když ponesou obraz před sebou a budou jej vydávat za svého boha.
PP 230.1
Taková rozhodná chvíle si žádá muže pevného, rozhodného, nepovolného a odvážného; muže, který si váží Boží přízně více než přízně lidu, své osobní bezpečnosti i než svého života. Takovou povahu však Árón neměl. Jen velmi nesměle se postavil proti požadavku lidu, jeho nesmělost a zaváhání v kritickém okamžiku však způsobily, že lid trval na svém požadavku ještě neústupněji. Dav se začal srocovat. Zmocňovala se ho slepá, bezuzdná zuřivost. Někteří zůstávali věrni úmluvě s Bohem, většina se však přidala k modlářům. A na ty, kteří se odvážili vyslovit svůj nesouhlas s postavením modly, se lid osopil, surově je zbil a v nastalém zmatku je nakonec usmrtil. PP 230.2
Árón se chvěl o svou vlastní bezpečnost. Místo, aby se hrdě postavil a hájil čest Boží, vyhověl žádosti lidu. Nejprve nařídil všemu lidu, aby sebral zlaté náušnice a přinesl mu je; při tom doufal, že lid odmítne takovou oběť. Lidé však ochotně odevzdávali své skvosty. Árón dal z nich ulít tele jako napodobeninu egyptských bohů. Lidé pak volali “Tito jsou bohové tvoji, Izraeli, kteříž tě vyvedli z země egyptské.” A Árón se zachoval podle a strpěl tuto urážku Hospodina. Navíc pak, když viděl, s jakým uspokojením přijal lid zlatého boha, postavil před něho oltář a prohlásil: “Slavnost Hospodinova zítra bude.” Oznámení rozšířili trubači po celém táboře. “A nazejtří vstavše velmi ráno, obětovali zápaly, a přivedli oběti pokojné. I sedl lid, aby jedl a pil, potom vstali, aby hráli.” 2. Mojžíšova 32,4-6. Pod záminkou uspořádání “slavnosti Hospodinovy” oddali se obžerství a bezuzdnému prostopášnictví. PP 230.3
Jak často se i dnes holduje požitkářství pod pláštíkem “zbožnosti”! Náboženství, které připouští, aby se lidé oddávali ukájení svých sobeckých nebo smyslných požitků při vykonávání bohoslužebných obřadů, vyhovuje dnešnímu lidstvu právě tak jako někdejším Izraelským. A stále ještě jsou povolní Árónové, kteří zastávají významná postavení v církvi a jsou ochotni podvolit se přáním neposvěcených, a tak je v hříchu podpořit. PP 231.1
Pouze několik málo dnů uplynulo od chvíle, kdy Hebrejové uzavřeli s Bohem svatou úmluvu, že budou poslušni jeho hlasu. Stáli před horou, třesouce se strachy, a naslouchali slovům Hospodinovým: “Nebudeš míti bohů jiných před mnou.” 2. Mojžíšova 20,3. Sláva Boží vznášela se stále nad horou Sinaj před očima všech; přesto však se již od Boha odvrátili a žádali si jiných bohů. “Udělali i tele na Orébě, a skláněli se slitině, změnivše slávu svou v podobiznu vola.” Žalm 106,19.20. Mohli projevit větší nevděčnost tomu, jenž se k nim choval jako laskavý otec a všemocný král? Mohli ho už něčím více urazit? PP 231.2
Mojžíš, který dlel na hoře, byl upozorněn na odpadlictví, které se projevuje v táboře, a dostal příkaz, aby se bez prodlení vrátil. “Jdi, sstup,” zněla slova Hospodinova, “porušil se lid tvůj, kterýž jsi vyvedl z země egyptské. Sešli brzo s cesty, kterouž jsem přikázal jim. Udělali sobě tele slité a klaněli se mu.” 2. Mojžíšova 32,7.8. Bůh by byl mohl zmařit hnutí hned v zárodku. Strpěl však, aby se rozšířilo, aby pak všem mohl ukázat, jak trestá zradu a odpadlictví. PP 231.3
Úmluva Boží s jeho lidem byla porušena a Bůh řekl Mojžíšovi: “Nyní nech mne, abych v hněvě prchlivosti své vyhladil je, tebe pak učiním v národ veliký.” 2. Mojžíšova 32,10. Lid izraelský, zvláště pak připojení Egypťané, se bude stále bouřit proti Bohu, bude reptat proti svému vůdci, bude ho trápit svou nevěrou a zarputilostí a bude opravdu těžkým a namáhavým úkolem dovést ho až do zaslíbené země. Pro své hříchy již pozbyl tento lid přízně Boží a spravedlnost si žádala jejich záhuby. Proto se Hospodin rozhodl, že ho sprovodí ze světa a že z Mojžíše učiní mocný národ. PP 231.4
“Nech mne, abych…je vyhladil,” zněla slova Boží. Jestliže Bůh pojal úmysl vyhladit Izraelské, kdo se jich mohl zastat, kdo za ně mohl orodovat? Mnozí by jistě ponechali hříšníky jejich osudu. Mnozí by jistě s radostí vyměnili svůj život plný námahy, strasti a oběti, za něž je jim odměnou jen nevděk a reptání, za život, který by mohli strávit bez takových těžkostí a ve cti, zvláště nabízí-li jim takovou výměnu sám Bůh. PP 231.5
Mojžíš však měl ještě důvod k naději i v takové situaci, která vyvolávala malomyslnost a hněv. Hospodinovým slovům: “Nyní nech mne,” rozuměl tak, že Bůh mu nezakazuje, aby se za Izraelské přimlouval, nýbrž naopak, že ho k tomu vyzývá. Pochopil z nich, že toliko modlitba může Izrael zachránit a že bude-li za ně prosit, Bůh jich ušetří. “I modlil se Mojžíš Hospodinu Bohu svému, a řekl: Pročež, ó Hospodine, rozněcuje se prchlivost tvá na lid tvůj, kterýž jsi vyvedl z země egyptské v síle veliké a v ruce mocné?” 2. Mojžíšova 32,10.11. PP 231.6
Bůh naznačil, že již zavrhl svůj národ. Když mluvil s Mojžíšem, řekl o něm: “Prorušil se tvůj lid, kterýž jsi vyvedl z země egyptské,” 2. Mojžíšova 32,7. Mojžíš však v pokoře odmítl tvrzení, že vedl Izrael; Izrael nebyl jeho národem, ale národem Božím. Proto řekl: “…lid tvůj, kterýž jsi vyvedl z země egyptské v síle veliké a v ruce mocné. Proč,” pravil, “mají mluviti Egyptští, řkouce: Lstivě je vyvedl, aby zmordoval je na horách, a aby vyhladil je se svrchku země?” 2. Mojžíšova 32,11.12. PP 232.1
V několika měsících, co odešli z Egypta, rozšířila s zpráva o zázračném vysvobození Izraelských do všech okolních zemí. Pohanů zmocnil se strach a hrozná předtucha. Všichni sledovali, co Bůh Izraele učiní pro svůj národ. Kdyby je nyní vyhladil, nepřátelé by triumfovali a Bůh by byl zneuctěn. Egypťané by tvrdili, že jejich obvinění byla správná — místo aby Bůh vyvedl svůj lid do pouště, aby mu tam obětovali, způsobil, že národ sám byl obětován. Nebudou brát v úvahu hříchy Izraelských; záhuba národa, kterého tak zjevně poctil, potupí jméno Boží. Jak velkou odpovědnost mají ti, které Bůh poctil, aby chválili jeho jméno na zemi! Jak velice se musejí střežit toho, aby se nedopustili hříchu, nepřivolali jeho soud a nepotupili tak jeho jméno před bezbožníky! PP 232.2
Když Mojžíš orodoval za Izrael, zaplašila jeho bázeň hluboká láska k těm, pro něž jako nástroj Boží již tak mnoho učinil. Hospodin vyslechl jeho prosby a vyslyšel jeho nesobeckou modlitbu. Bůh zkoušel svého služebníka; zkoušel jeho víru a jeho lásku k bloudícímu, nevděčnému lidu a Mojžíš ve zkouše znamenitě obstál. Jeho účast s Izraelskými prýštila z nesobeckých pohnutek. Blaho národa Bohem vyvoleného bylo mu dražší než osobní pocta, dražší než čest stát se otcem mocného národa. Bohu se zalíbila jeho věrnost, prostota a poctivost a svěřil mu jako věrnému pastýři velký úkol, aby vedl Izrael do zaslíbené země. PP 232.3
Když Mojžíš, nesoucí “desky svědectví,” a Jozue sestupovali s hory, uslyšeli křik a výskání rozjařeného davu, který se podobal divoké vřavě. Jozuovi jako válečníkovi hned napadlo, že tábor přepadli nepřátelé. “Hřmot boje v táboru jest,” řekl. Mojžíš však lépe poznal příčinu nepokoje. Nebyly to zvuky válečného střetnutí, ale projevy bujného veselí. “Není to křik vítězících, ani křik poražených, hlas zpívajících já slyším.” 2. Mojžíšova 32,17.18. PP 232.4
Přiblížili se k táboru a spatřili, jak lid jásá a tančí kolem modly. Byl to výjev pohanského křepčení, napodobenina modloslužebných slavností Egypťanů. Jaký to rozdíl proti velebnému a důstojnému uctívání Boha! Mojžíš byl zdrcen. Přicházel právě od Boha, viděl nádheru jeho přítomnosti, a ačkoli byl upozorněn na to, co se v táboře děje, byl překvapen hrozným pohledem na zvrhlost Izraelských. Vzplanul hněvem. Aby ukázal svou ošklivost nad jejich zločinem, mrštil o zem kamennými deskami, jež se rozbily před očima všeho lidu na padrť, naznačuje tak, že jako oni zrušili svou úmluvu s Bohem, tak Bůh ruší svou úmluvu s nimi. PP 233.1
Vstoupil do tábora, prošel zástupem prostopášníků, uchopil modlu a srazil ji do ohně. Pak ji rozetřel v prach, který vhodil do proudu vytékajícího ze skály, a vodu dal pak píti lidu. Tak prokázal naprostou nicotnost boha, kterého uctívali. PP 233.2
Velký vůdce zavolal pak Áróna, svého provinilého bratra, a přísně se ho tázal: “Coť učinil lid tento, že jsi uvedl na něj hřích veliký?” Árón se snažil o svou obhajobu a vypravoval Mojžíšovi, co lid na něm požadoval, a prohlásil, že kdyby byl býval nevyhověl jejich přání, byli by ho usmrtili. “Nehněvej se, pane můj,” řekl, “ty víš, že lid tento k zlému nakloněn jest. Nebo řekli mi: Udělej nám bohy, kteříž by šli před námi; nebo Mojžíšovi, muži tomu, kterýž vyvedl nás z země egyptské, nevíme, co se stalo. Jimž jsem odpověděl: Kdo má zlato, strhněte je s sebe. I dali mi, a uvrhl jsem je do ohně, a udělalo se to tele.” 2. Mojžíšova 32,21-24. Chtěl, aby Mojžíš uvěřil, že se stal zázrak, že zlato, které hodil do ohně, se proměnilo v tele nadpřirozenou mocí. Jeho výmluvy a vytáčky však nepomohly. Mojžíš s ním právem jednal jako s hlavním viníkem. PP 233.3
Protože se Árónovi dostalo vysoké pocty, že byl vyzdvižen nad lid, byl jeho hřích tím ohavnější. Byl to Árón, “svatý Hospodinův” (Žalm 106,16), který udělal modlu a ohlásil slavnost. On to byl, kdo byl ustanoven mluvčím za Mojžíše a o němž sám Bůh dosvědčil, že “on výmluvný jest” (2. Mojžíšova 4,14), a který pak nebránil modloslužebníkům v jejich rouhačských záměrech. Byl to Árón, skrze něhož vykonal Bůh svůj soud nad Egypťany a nad jejich bohy a který pak nezasáhl, když slyšel hlásat před ulitým teletem: “Tito jsou bohové tvoji, Izraeli, kteříž tě vyvedli z země egyptské.” 2. Mojžíšova 32,4. Byl to on, který byl s Mojžíšem na hoře a tam viděl slávu Hospodinovu a uvědomoval si, že projev té slávy nelze zobrazit — a pak tuto slávu proměnil v podobu vola. On to byl, kterému Bůh svěřil vládu nad Izraelskými v nepřítomnosti Mojžíšově a který pak strpěli jejich vzpouru. “Na Áróna rozhněval se byl Hospodin náramně, tak že ho zahladiti chtěl.” 5. Mojžíšova 9,20. Vyslyšel však úpěnlivé orodování Mojžíšovo a ušetřil jeho život. A protože se Árón pokořil a litoval svého velkého hříchu, přijal ho opět ve svou přízeň. PP 233.4
Kdyby byl Árón měl odvahu postavit se proti nepravosti, byl by mohl zabránit odpadlictví. Kdyby byl neochvějně stál ve své víře v Boha, kdyby byl varoval lid před jeho opovážlivostí a připomněl mu jeho slavnou úmluvu s Bohem, v níž se zavázal, že bude poslušen zákonů Božích, byl by býval zmařil zlo v zárodku. Avšak svou povolností k přáním lidu a svým klidem a sebedůvěrou, s níž přistoupil k uskutečnění jeho záměrů, povzbudil lid, že zašel ve svém hříchu dále, než původně zamýšlel. PP 234.1
Když se Mojžíš po svém návratu do tábora postavil tváří v tvář odbojníkům, porovnával lid jeho přísnost, s níž ho káral za nepravosti, a jeho rozhořčení, jež projevil rozbitím desek se zákony, s projevem a důstojným chováním jeho bratra; a jeho sympatie patřily Árónovi. Ve snaze se ospravedlnit svaloval Árón na lid odpovědnost za svou slabost, s níž se podvolil jeho požadavkům; přesto však lid obdivoval Árónovu laskavost a trpělivost. Bůh však nesoudil tak, jak soudí lidé. Árónova povolnost a touha zalíbit se zaslepila ho natolik, že nepoznal ohavnost zločinu, k němuž dal svůj souhlas. Jeho chování, jež umožnilo Izraelským dopustit se hříchu, stálo životy tisíců. Jak se v porovnání s ním lišilo chování Mojžíšovo, který vykonávaje věrně soudy Boží ukázal, že blaho Izraele je mu dražší než osobní blaho, čest nebo život. PP 234.2
Ze všech hříchů, které Bůh potrestá, jsou v jeho očích nejhorší ty, které svádějí druhé ke zlu. Bůh vyžaduje, aby jeho služebníci osvědčovali svou věrnost tím, že budou kárat přestoupení, ať je to pro ně sebebolestnější. Ti, které Bůh poctil božským posláním, nesmějí být slabí a povolní. Nesmějí usilovat o vlastní povýšení nebo vyhýbat se nepříjemným povinnostem, ale musejí uskutečňovat dílo Boží s neochvějnou věrností. PP 234.3
Ačkoli Bůh vyslyšel modlitbu Mojžíšovu, aby ušetřil Izraelské záhuby, jejich odpadlictví muselo být příkladně potrestáno. Bezuzdnost a neukázněnost, do níž upadli shovívavostí Árónovou, musela být urychleně rozdrcena, aby nevyústila ve zvrhlost a nestrhla národ do neodvratné zkázy. Zlo muselo být odstraněno s příkladnou tvrdostí. Mojžíš se postavil k bráně do tábora a zvolal: “Kdo jest Hospodinův, přistup ke mně.” 2. Mojžíšova 32,26. Ti, kdož se nepřidali k odpadlíkům, měli se postavit po pravici Mojžíšově; ti, kteří se provinili, ale svého činu litují, po levici. Všichni uposlechli rozkazu. Ukázalo se, že kmen Lévi se modloslužebnictví nezúčastnil. Z ostatních kmenů bylo mnoho takových, kteří sice zhřešili, pak ale projevili lítost. Velká skupina lidí, která dala popud k zhotovení zlatého telete, však tvrdošíjně setrvávala ve své vzpouře. Ve jménu “Hospodina Boha Izraelského” přikázal Mojžíš těm, kteří stáli po jeho pravici a neposkvrnili se modlářstvím, aby se chopili svých mečů a usmrtili všechny, kteří setrvávali ve vzpouře. “A padlo jich v ten den z lidu na tři tisíce muž” 2. Mojžíšova 32,28. Bez ohledu na postavení, příbuzenské nebo přátelské vztahy byli všichni vůdcové vzbouřenců vyhlazeni. Všichni pak ti, kdož činili pokání a pokořili se, byli ušetřeni. PP 234.4
Ti, kteří provedli tento strašný rozsudek, jednali z pověření božské moci, vykonávajíce rozsudek Krále nebe. Lidé si mají počínat velmi obezřele, když sami soudí a odsuzují své bližní; když však jim Bůh přikáže, aby vykonali jeho rozsudek nad nepravostí, musí ho uposlechnout. Ti, kdož vykonali tento tak obtížný úkol, prokázali tím svůj odpor ke vzpouře a modlářství a zasvětili se plně službě pravému Bohu. Hospodin ocenil jejich věrnost tím, že kmenu Lévi svěřil zvláštní poslání. PP 235.1
Izraelští se provinili zradou, a to proti Králi, který je zahrnoval dobrodiním a jehož moc se sami dobrovolně zavázali uznávat. Aby se božská vláda udržela, musela být nad zrádci vykonána spravedlnost. I tu se však projevilo milosrdenství Boží. Bůh trval na svém zákoně, aby poskytl všem možnost svobodné volby a dal všem příležitost k pokání. Toliko ti, kteří setrvali ve vzpouře, byli vyhlazeni. PP 235.2
Bylo nutné, aby byl tento hřích potrestán, neboť okolním národům bylo třeba ukázat, že Bůh nelibě nese modlářství. Mojžíš, který jako nástroj Boží vykonal spravedlnost nad viníky, musel zaznamenat ve svých knihách, že proti zločinu Izraelských bylo slavně a veřejně zakročeno. Kdyby totiž Izraelští později sami odsuzovali modloslužebnictví sousedních národů, mohli by jim jejich nepřátelé vrhnout v tvář obvinění, že národ, který vydává Hospodina za svého Boha, udělal si sám tele a uctíval ho na Orébě. Ačkoli by se pak sice museli přiznat k této mrzkosti, mohli by přitom poukázat na strašný osud provinilců a dokázat tak, že jejich hřích jim nebyl strpěn, ani odpuštěn. PP 235.3
Hřích Izraelských musel být potrestán; žádala si toho nejen spravedlnost, ale i láska Boží. Bůh je nejen vládcem svého lidu, ale i jeho ochráncem. Vyhlazuje odpadlíky, aby neuvedli druhé do zkázy. Bůh ušetřil život Kainův, aby ukázal světu, jak by to dopadlo, kdyby hřích zůstal nepotrestán. Život Kainův poskytl jeho potomkům tak špatný příklad, že jejich zkaženost přivolala zkázu celého světa potopou. Dějiny předpotopních lidí dokazují, že dlouhý život není hříšníku požehnáním. Bůh ve své velké trpělivosti mu nebránil v konání nemravnosti. Čím déle člověk žil, tím byl zkaženější. PP 235.4
Právě tak je tomu s odpadlictvím u Sinaje. Kdyby byl přestupníky nestihl rychlý trest, byla by se opakovala táž historie jako s Kainem. Země by byla propadla zkaženosti jako za dnů Noemových. Kdyby byli hříšníci bývali ušetřeni, bylo by se zlo jen ještě rozšířilo, právě tak, jako když byl ušetřen život Kainův. Bůh ve svém milosrdenství dal trpět tisícům, aby zabránil soudu nad milióny. Aby zachránil mnohé, trestá Bůh některé. A navíc, když lid pošlapal svou víru k Bohu, pozbyl tím božské ochrany a bez Boží pomoci byl celý národ vydán moci nepřátel. Kdyby bylo zlo nebylo rychle odstraněno, byli by bývali vbrzku padli za oběť svým četným a mocným nepřátelům. Bylo nezbytně nutné, aby zločin byl okamžitě potrestán, a to nejen pro dobro Izraele, ale i pro poučení všem dalším pokolením. A Bůh projevil milosrdenství i k samým hříšníkům tím, že učinil přítrž jejich bezbožnému konání. Kdyby byl ušetřil jejich života, byli by se bývali obrátili jeden proti druhému, právě tak jako se obrátili proti Bohu, byli by se začali navzájem nenávidět, bít se mezi sebou a nakonec by se byli navzájem vyhubili. Bůh ztrestal zločin rychle, strašně a přísně, a učinil tak z lásky k světu, k Izraeli i z lásky k hříšníkům. Když si lid uvědomil hrůznost své viny, zavládlo zděšení v celém táboře. Šířila se obava, že všichni hříšníci budou vyhlazeni. Mojžíš viděl úzkost Izraelských a ze soucitu s nimi jim slíbil, že za ně bude ještě jednou orodovat u Boha. PP 236.1
“Vy jste zhřešili hříchem velikým,” pravil, “protož nyní vstoupím k Hospodinu, zda bych ho ukrotil pro hřích váš.” Šel pak Mojžíš k Bohu, vyznal se mu a pravil: “Prosím, zhřešlť jest lid ten hříchem velikým, nebo udělali sobě bohy zlaté. Nyní pak neb odpusť hřích jejich, a pakli nic, vymaž mne, prosím, z knihy své, kteroužs psal.” Hospodin odvětil: “Kdo zhřešil proti mně, toho vymaži z knihy své. Protož nyní jdi, veď lid tento, kamž jsem rozkázal tobě. Aj, anděl můj půjde před tebou; v den pak navštívení mého navštívím i na nich hřích jejich.” 2. Mojžíšova 32,30-34. PP 236.2
Mojžíš se ve své modlitbě zmiňuje o nebeských knihách, v nichž jsou zapsána jména všech lidí a zaznamenány jejich skutky, dobré i zlé. Kniha života obsahuje jména všech, kteří kdy vstoupili do služby Boží. Odvrátí-li se kdo od Boha a setrvá-li tvrdošíjně v hříchu, takže se nakonec zatvrdí proti vlivu Ducha svatého, bude v den soudu jeho jméno z knihy života vyškrtnuto a sám propadne záhubě. Mojžíš si uvědomoval, jak strašný je osud hříšníka; kdyby však měl Hospodin zavrhnout národ izraelský, chtěl, aby s ostatními bylo vyškrtnuto i jeho jméno. Nemohl snést, aby soud Boží dopadl na ty, kteří byli s takovou milostí vysvobozeni. Mojžíšova přímluva za Izraelské je předobrazem Kristova orodování za hříšné lidstvo. Hospodin však nedovolil, aby Mojžíš vzal na sebe vinu hříšníků, jako ji vzal na sebe Kristus. “Kdo zhřešil proti mně,” pravil, “toho vymaži z knihy své.” PP 236.3
Hluboce zarmoucen pohřbil lid své mrtvé. Tři tisíce lidí padlo mečem; brzy na to vypukl v táboře mor; a ke všemu se jim dostalo vzkazu, že přítomnost Boží je jich nebude doprovázet na další cestě. Hospodin prohlásil: “Sám nevstoupím s tebou, proto že lid tvrdé šíje jsi, abych nezahubil tebe na cestě.” A přikázal lidu: “Slož okrasu svou s sebe, a zvím, co učiniti mám s tebou.” V celém táboře zavládl smutek. “V lítosti nad svými činy a v pokoře svlékli s sebe synové Izraelští okrasy své u hory Oréb.” 2. Mojžíšova 33,3.5.6. PP 237.1
Podle příkazu Božího byl stan, v němž se dosud konaly bohoslužby, přestěhován mimo tábor, “vně za stany”. To byl další důkaz, že přítomnost Boží se od nich odloučila. Bůh se zjeví již jen Mojžíšovi, nikoli však celému národu, který se tak zachoval. Lidé začali pociťovat důtku, jíž se jim dostalo od Boha, a zdálo se jim, že je předzvěstí ještě většího neštěstí. Nepřikázal snad Hospodin Mojžíšovi, aby rozbil svůj stan mimo tábor, aby je pak mohl zcela vyhladit? Zůstala jim jakási naděje. Stan byl rozbit mimo tábor, ale Mojžíš jej nazval “stánkem úmluvy”. Všichni, kdož se opravdově káli a chtěli se vrátit k Hospodinu, museli se uchýlit tam, vyznat se ze svých hříchů a prosit Boha o milost. Když se pak vrátili do svých stanů, vstoupil do stánku Mojžíš. S úzkostí očekával lid nějaké znamení, že Bůh přijme jeho přímluvu za ně. Skloní-li se Hospodin a promluví-li s Mojžíšem, mohou ještě doufat, že je nezahubí. Když se oblakový sloup snesl a stanul u vchodu do stánku, zaplakal lid radostí a “povstávali všickni, a klaněli se každý u dveří stanu svého”. 2. Mojžíšova 33,7.10. PP 237.2
Mojžíš dobře věděl, jak zvrácení a zaslepení jsou ti, kteří mu byli svěřeni do ochrany; uvědomoval si potíže, jimž bude muset čelit. Poznal, že má-li tento lid zvládnout, musí mu Bůh pomoci. Proto prosil, aby Bůh jasněji zjevil svou vůli a aby dal ujištění o své přítomnosti: “Pohleď, ty velíš mi, abych vedl lid tento, a neoznámils mi, koho pošleš se mnou, ještos pravil: Znám tě ze jména, k tomu také nalezl jsi milost přede mnou. Již tedy, jestliže jsem jen nalezl milost před tebou, oznam mi, prosím, cestu svou, abych tě poznal, a abych nalezl milost před tebou, oznam mi, prosím, cestu svou, abych tě poznal, a abych nalezl milost před tebou; a pohleď, že národ tento jest lid tvůj.” 2. Mojžíšova 33,12.13. PP 237.3
Hospodinova odpověď zněla: “Tvář má předcházeti vás 1 bude, a dámť odpočinutí.” Odpověď však Mojžíše neuspokojila. Tížilo ho vědomí strašných následků, kdyby Bůh ponechal Izraelské v jejich zatvrzelosti a v jejich těžké situaci. Nesnesl pomyšlení, že by neměl sdílet dále osud svých bratří a prosil Boha, aby opět oblažil lid svou přízní a aby znamení přítomnosti Boží je vedlo dále na jejich pouti: “Nemá-liť předcházeti nás tvář tvá, nevyvozuj nás odsud. Nebo po čem poznáno bude zde, že jsem nalezl milost před tebou, já i lid tvůj? Zdali ne po tom, když půjdeš s námi, a když odděleni budeme, já a lid tvůj, ode všeho lidu, kterýž jest na tváři země?” 2. Mojžíšova 33,14-16. PP 237.4
A Hospodin pravil: “I tu také věc, kterouž jsi pravil, učiním; nebo jsi nalezl milost přede mnou, a znám tě ze jména.” Prorok však neustal v modlitbách. Ačkoli každá jeho prosba byla vyslyšena, dychtil po zřetelnějších důkazech Boží přízně. Požádal Hospodina, oč ještě žádná lidská bytost nepožádala: “Okažiž mi, prosím, slávu svou.” 2. Mojžíšova 33,17.18. PP 238.1
Bůh nepotrestal tuto jeho žádost jako opovážlivost, naopak řekl Mojžíšovi milostivě: “Já způsobím to, aby šlo mimo tebe před tváří tvou všecko dobré mé.” 2. Mojžíšova 33,19. Žádný smrtelník nemůže spatřit nezastřenou nádheru Boží, aniž pohled přežije. Mojžíšovi se však dostalo ujištění, že spatří z božské nádhery tolik, kolik bude moci snést. Znovu byl vyzván, aby vystoupil na horu. A pak ruka, která stvořila svět, ruka, která “přenáší hory, než kdo shlédne” (Jób 9,5), vyzvedla Mojžíše — tohoto tvorečka, tohoto muže silné víry — z prachu a postavila ho do skalní rozsedliny a sláva Boží a všechna dobrotivost Boží přešla kolem něho. PP 238.2
Tento zážitek a hlavně zaslíbení, že přítomnost Boží ho bude provázet, přesvědčily Mojžíše o tom, že dílo, které ho čeká, bude korunováno úspěchem. Vážil si svého zážitku nekonečně více než všech svých znalostí, kterých nabyl v Egyptě, a všech svých úspěchů, kterých dosáhl jako státník a jako vojevůdce. Nepomíjející přítomnost Boží nemůže nahradit žádná světská moc, chytrost nebo moudrost. PP 238.3
Pro hříšníka je strašné dostat se do rukou živého Boha. Mojžíš však stál osamocen před Věčným a nebál se, neboť jeho duše byla v souladu s vůlí jeho Stvořitele. Žalmista praví: “Bychť byl patřil k nepravosti srdcem svým, nebyl by vyslyšel Pán.” Žalm 66,18. “Tajemství Hospodinovo zjevné jest těm, kteříž se jeho bojí, a v známost jim uvodí smlouvu svou.” Žalm 25,14. PP 238.4
Bůh sám prohlásil: “Hospodin, Hospodin, Bůh silný, lítostivý a milostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství a pravdě, milosrdenství čině tisícům, odpouštěje nepravost a přestoupení i hřích, a kterýž nikoli neospravedlňuje vinného.” 2. Mojžíšova 34,6.7. PP 238.5
“Mojžíš pak rychle sklonil hlavu k zemi, a poklonu učinil.” Znovu prosil, aby Bůh odpustil nepravost svého lidu a přijal jej za své dědictví. Bůh vyslyšel jeho modlitbu. Milostivě slíbil, že znovu věnuje Izraeli svou přízeň a že pro něj učiní divy, jaké ještě nebyly “učiněny na vší zemi a ve všech národech”. 2. Mojžíšova 34,8.10. PP 239.1
Čtyřicet dní a nocí strávil Mojžíš na hoře a celou tu dobu zázračně přestál bez úhony. Nikdo s ním nesměl vystoupit na horu, nikdo se nesměl v době jeho nepřítomnosti přiblížit k hoře. Podle příkazu Božího zhotovil dvě kamenné desky a vzal je s sebou na vrchol hory. A Hospodin opět “napsal na deskách slova té smlouvy, totiž deset slov”. 2. Mojžíšova 34,28.*Desatero přikázání byla “smlouva”, o níž se zmínil Hospodin, když ohlašoval smlouvu s Izraelem a když pravil: “Jestliže skutečně poslouchati budete hlasu mého, a ostříhati smlouvy mé, atd.” 2. Mojžíšova 19,5. Desatero přikázání je zde označeno jako “smlouva” Boží, ještě než byla smlouva s Izraelem uzavřena. Desatero přikázání nevyplývalo z uzavřené smlouvy, bylo něčím, co Bůh přikázal Izraelským zachovávat. Tak se desatero přikázání — smlouva Boží — stalo základem smlouvy uzavřené mezi Bohem a Izraelem. Desatero přikázání ve všech svých podrobnostech jsou “všechny ty věci” týkající se uzavření smlouvy. (viz 2. Mojžíšova 24,8) PP 239.2
Po celou tu dlouhou dobu, po kterou Mojžíš obcoval s Bohem, odrážela tvář Mojžíšova slávu přítomnosti Boží. Aniž o tom věděl, zářila jeho tvář oslňujícím světlem, když sestoupil s hory. Taková zář osvětlovala tvář Štěpánovu, když ho přivedli před soudce; “a pilně patříce na něj všickni, kteříž seděli v radě, viděli tvář jeho, jako tvář anděla.” Skutky 6,15. Árón i všechen lid se Mojžíše zalekli a “nesměli přistoupiti k němu”. 2. Mojžíšova 34,30. Mojžíš viděl jejich zděšení a strach, neznal však jejich příčinu, a proto je vyzval, aby k němu přistoupili. Chtěl jim oznámit, že Bůh se usmířil, a ujistit je, že jim bude opět věnovat svou přízeň. Vycítili v jeho hlase laskavost a prosbu a jeden z nich se konečně odvážil přiblížit se k Mojžíšovi. Byl příliš poděšen, než aby mohl promluvit, a proto jen beze slova ukázal na tvář Mojžíšovu a pak na nebe. Velký vůdce pochopil, co to znamená. Byli si vědomi své viny a cítili, že jsou stále v nelibosti Boží; nemohli proti snést nebeské světlo, které by je jinak naplnilo radostí, kdyby byli bývali poslušni Boha. Vina vyvolává strach. Duše prostá hříchu nechce se ukrýt před světlem nebeským. PP 239.3
Mojžíš měl lidu mnoho co povědět. Zželelo se mu ho, když viděl jeho strach, a zastřel si tvář. Tak činil pak pokaždé, když se vracel do tábora a byl předtím obcoval s Bohem. PP 239.4
Touto září chtěl Bůh vštípit Izraeli posvátný, vznešený ráz svého zákona a slávu evangelia, zvěstovaného Kristem. Když Mojžíš pobýval na hoře, předložil mu Bůh nejen desky zákona, ale také plán vykoupení. Mojžíš poznal, že všechny symboly židovského věku předznačují již oběť Kristovu a že jeho tvář je ozářena světlem zákona Božího, ale i nebeským světlem proudícím z Golgaty. Tato božská záře byla symbolem odpuštění, jehož byl Mojžíš viditelným prostředníkem a zástupcem jediného pravého Orodovníka. PP 239.5
Sláva, kterou odrážela tvář Mojžíšova, znázorňovala požehnání, kterého se dostane lidem, zachovávajícím Boží přikázání, prostřednictvím Kristovým. Je svědectvím toho, že čím bližší je naše obcování s Bohem a čím větší je znalost jeho přikázání, tím více se přibližujeme k obrazu Božímu a tím snadněji nabudeme božské přirozenosti. PP 240.1
Mojžíš je předobrazem Kristovým. Jako orodovník za Izraelské zastřel Mojžíš svou tvář, tak i Kristus, božský Prostředník, zastřel své božství lidskou podobou, když sestoupil na tuto zem. Kdyby byl přišel oděn nádherou nebes, nebyl by mohl přistoupit k lidem v jejich hříšném stavu. Nebyli by mohli snést pohled na slávu jeho přítomnosti. Proto se ponížil a přišel na svět “v podobnosti těla hřícha” (Římanům 8,3), aby mohl vejít ve styk s padlým lidstvem a povznést je. PP 240.2